Týdeník Veřejná správa


 Názor

PaedDr. Martina Matějková, Ing. Jan Letocha

Kraje volají po změně v ochraně památek


Vyšlo v čísle 27/2007

Komise pro kulturu a památkovou péči Rady Asociace krajů

Zastřešujícím orgánem krajů ČR je Asociace krajů (AK), která si jako své poradní orgány zřizuje komise. Komise pro kulturu a památkovou péči Rady AK (RAK) vznikla v roce 2002 a její členové jsou voleni hejtmany na dobu čtyř let. Převážně se jedná o náměstky hejtmanů a radní všech čtrnácti krajů, kteří mají na starosti kulturu a památkovou péči. Předsedkyní komise pro volební období 2004 - 2008 byla zvolena PaedDr. Martina Matějková z kraje Vysočina, místopředsedy Ing. Jan Letocha z Jihomoravského kraje a Ing. Miroslav Brýdl z Pardubického kraje. Stav kulturního dědictví a jeho ochrana je dle krajů natolik závažným tématem, že se jím Rada Asociace krajů ČR opakovaně zabývala. Usnesení, která přijala, jednoznačně podporují vnímání kulturních památek jako důležitého potenciálu rozvoje území krajů a nezbytnost uskutečnění reforem správy této oblasti.

Bez nového památkového zákona neexistuje reforma památkové péče

Jedním z hlavních témat diskusí o reformě památkové péče je stávající památkový zákon. Kdo se při jeho čtení nenechá oklamat dlouhým výčtem řady polistopadových novel, zjistí, že jeho původní ideje, východiska, ale i nástroje zůstaly od doby totalitního režimu nezměněny. Přetrvává přesvědčení, že památkám nejvíce prospěje uchování reziduí z dob, kdy v naší zemi neexistoval právní stát, demokraticky zvolené samosprávy, skuteční vlastníci, soukromý finanční kapitál a nestátní neziskové organizace sdružující aktivní občany. Hlubokým omylem by také byla domněnka, že stačí pouze nově přerozdělit kompetence mezi státem a nižšími úrovněmi veřejné správy. Důležitým krokem k novému památkovému zákonu je objevit novou rovnováhu mezi současnými zájmy, které o uchování kulturního dědictví usilují a jimž také slouží, a přiměřenými kompenzacemi a omezeními, které je ochotna česká společnost ve svém vlastním, veřejném zájmu aplikovat. Podvědomé obavy z nekulturnosti části naší veřejnosti a škod, které by mohly vzniknout, kdyby se někteří spoluobčané mohli otevřeně rozhodnout, ve skutečnosti vedou k podvázání zájmu a neprosazení se těch, jimž na uchování kulturního bohatství nejvíce záleží. Budoucnost desítek tisíc památek nespočívá výhradně v rukou několika desítek nebo stovek byť nejvýše kvalifikovaných a schopných centrálních státních úředníků, ale zejména stovek tisíc spoluobčanů, kteří pro své nejbližší okolí a jim každodenně známé památky jsou ochotni něco udělat. Bez takovéhoto přístupu k přípravě nového zákona se nelze zbavit jeho současných neduhů, k nimž notoricky patří zbytečná a nepružná byrokracie, zejména pokud se jedná o chráněná území, malá předvídatelnost rozhodování, nepořádky v evidenci, nesoulad s dalšími právními předpisy a anachronismus řady opatření v rámci současného právního řádu. Jestliže má být snaha o přípravu nového památkového zákona úspěšná, musí jí předcházet přinejmenším dvě věci. Podrobná analýza fungování stávajícího zákona v praxi a otevření široké diskuse, moderované na několika úrovních ustavenými pracovními skupinami.

Spolupráce s Ministerstvem kultury a financování památek

Spolupráce s Ministerstvem kultury ČR a ostatními partnery je pro kraje natolik významná, že se jí Komise pro kulturu a památkovou péči Rady AK zabývala téměř na všech svých jednáních. Již v polovině roku 2006 byly přijaty základní "Teze spolupráce s Ministerstvem kultury". Patří k nim zahájení věcného a rovnocenného partnerského dialogu mezi kraji a MK ČR, naplnění ve spolupráci s kraji zákonné povinnosti MK ČR vykonávat metodickou a koncepční činnost, provedení objektivní analýzy stavu fungování Národního památkového ústavu (NPÚ) a reforma jeho koncepce, zajištění dílčích změn v legislativní oblasti, které budou pružně reagovat na konkrétní podněty z praxe památkové péče a zásadně reformovat dotační politiku státu v oblasti nakládání s památkovým fondem, i s přihlédnutím k zapojení evropských zdrojů. Tyto teze byly odsouhlaseny i RAK a oficiálním dopisem předsedy Evžena Tošenovského zaslány ministrovi kultury. V současné době probíhá fáze analýzy připomínek ke stávajícímu památkovému zákonu a po diskusi se zástupci Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska a dalších subjektů bude Komise pro kulturu a památkovou péči RAK schopna tuto analýzu včetně návrhů možných řešení předložit Ministerstvu kultury.

Nezbytné změny v ochraně kulturního dědictví se také musí projevit v reformě finanční politiky. Skutečnost, že stát není nejlepším vlastníkem, potvrdilo uplynulých padesát let i v případě kulturních památek. Zcela jistě neochota státu dostatečně zajistit údržbu našich památek souvisí také s faktem, že si nedokáže vyhodnotit, jaký zisk mu přinášejí prostředky vložené do obnovy památek. Od poloviny devadesátých let se stále více rozevírají nůžky mezi růstem výdajů, které do této oblasti investuje stát a částkami poskytovanými samosprávami, v neprospěch státu. Za několik let se tento rozdíl pravděpodobně přiblíží jednomu stu procent oproti výchozímu stavu. Z dosavadní bilance vyplývá, že efektivnějšího přínosu dosáhla ta koruna, kterou Ministerstvo kultury ČR převedlo v rámci rozpočtového určení daní do rozpočtů samosprávných celků, než kterou si samo ponechalo. Možnosti veřejných rozpočtů však nejsou v žádné zemi neomezené. Vnitřní dluh vzniklý po mnoho desetiletí na středoevropském kulturním dědictví nedokáží odstranit ani sebeefektivnější nástroje veřejné správy, bohatě subvencované dotační programy nevyjímaje. K zásadnímu bodu obratu lze dospět, pohlédneme-li na kulturní dědictví jako na kapitál, který má svoji hodnotu, svůj rozvojový potenciál. Veřejná správa se pak dostává do situace, kdy její úspěšnost lze hodnotit podle vhodnosti způsobů využití kulturních památek ke komerčním i jiným účelům, včetně bydlení. Radikální zlepšení fyzického stavu historických jader většiny měst a některých obcí je přesvědčivým argumentem, že žijeme v dostatečně bohaté zemi s velkými finančními zdroji, které lze využít i na záchranu kulturního dědictví. Inspiraci pro hledání nového využití množství chátrajících objektů lze spatřovat v zaměření programů financovaných z evropských fondů. Kraje a obce v této oblasti disponují již bohatými zkušenostmi a jsou si navzájem partnery s komerční sférou i neziskovými organizacemi. Samosprávy mají ke svým občanům vždy blíže než státní úředníci. Rozhodné reformní kroky musí směřovat k novelizaci stávajících ministerských dotačních programů se zapojením krajů, případně obcí. Vzhledem k celoplošnému působení krajů a možnosti podporovat uchování kulturních hodnot nad rámec zapsaných památek, například v památkově chráněných územích, je třeba posílit krajské rozpočty. Také vlastníci památek potřebují pocítit úlevu při placení daní nejen z památkových objektů, ale i z vlastních příjmů. RAK podporuje snahu Ministerstva kultury ČR opírající se o vládní prohlášení s cílem navýšení výdajů na kulturu na jedno procento výdajů státního rozpočtu. O tom, že kraje jsou dobrými vlastníky památek a zároveň významnými podporovateli rozvoje a obnovy památek na svých územích svědčí finanční částky vynaložené krajskými samosprávami v letech 2002 - 2006.

Důležitým faktorem rozvoje památek na území krajů je i fakt, že kraje a jimi zřizované příspěvkové kulturní organizace umějí čerpat peníze z Evropských fondů. Důkazem jsou opět finanční částky vynaložené z EU za spoluúčasti krajů do kultury a památek.

Národní památkový ústav

Úspěch potřebných změn v celé organizaci památkové péče závisí na schopnosti ministerstva zaštítit potřebné změny stejně jako na zvýšení efektivnosti stávajícího pilíře státní památkové péče - Národního památkového ústavu. Tento téměř dvoutisícihlavý kolos doposud zůstává zcela stranou moderních metod řízení a poskytování služeb ve veřejné správě. Obecným principům decentralizace a subsidiarity navzdory vznikla centralizovaná organizace obhospodařující nespočet lokálních a regionálních zájmů, stále více se vzdalující konkrétnímu prostředí, v němž fakticky působí. Zjevné dilema podtrhuje trvalá nezpůsobilost zejména řádného vedení evidence kulturních památek, nedostatečné zainteresování odborné a akademické obce ke spolupráci na úkolech oboru, nekoncepčnost správy svěřeného státního majetku a trvalé problémy v komunikaci s širokou veřejností, vlastníky památek a místní samosprávy nevyjímaje. Pomalý vznik krajských pracovišť je možným příslibem reflexe toho, co dnešní památkový ústav představuje a jaká práce se od něj pro záchranu kulturního dědictví očekává. Kraje nabízejí svoji několikaletou zkušenost se zřizováním regionálních muzeí a galerií. Nic nestojí v cestě dokončení reformy veřejné správy na úseku památkové péče při transformaci památkového ústavu. Potřebujeme efektivní krajské organizace zabezpečující hlavní činnosti, evidenci a dokumentaci památkového fondu a službu veřejné správě a soukromým vlastníkům pečujícím o kulturní památky.