Týdeník Veřejná správa


 Památky

Vladimír Soukup

Slavkov: Za slávou císaře Napoleona

Vyšlo v čísle 27/2007

Zdaleka viditelná stavba na vrcholku plochého, ale výrazného Prackého kopce (325 m) nad vsí Sokolnice působí na první dojem klidně a mírumilovně – jako by tady, uprostřed polí, luk, vinic a zahrad stála odjakživa. Je známá jako Mohyla míru a vzdor svému jménu připomíná jedno z nejkrvavějších válečných běsnění na našem území vůbec. Je to možná ironie, ale v životě už to tak bývá: myšlenky na mír nejlépe vyrůstají z hromady těl nesmyslných válečných obětí.

Památník stojí na místě, kde se odehrála rozhodující fáze bitvy u Slavkova v roce 1805. Mohyla, vysoká 26 metrů, byla vystavěna v letech 1910-12 v secesním slohu podle projektu arch. Josefa Fanty ve spolupráci s Františkem Anýžem a Čeňkem Vosmíkem. Má tvar komolé pyramidy, kterou zakončuje symbol zeměkoule a monumentální starokřesťanský kříž s reliéfem Ukřižování a hlavy Adama. V přízemí je ossarium (kostnice) s uloženými ostatky padlých, vchod zdobí alegorické sochy Ženy a Matky, v patře je kaple. U paty památníku stojí sochy čtyř bohatýrů se znaky Ruska, Rakouska, Francie a Moravy. V roce 1925 vyrostlo v sousedství i muzeum s expozicí věnovanou bitvě a s restaurací. Mohyla míru byla v roce 1995 začleněna do projektu Sri Chinmoy Peace Blossoms, které si klade za cíl propagaci světového míru, harmonie a porozumění.

Jedno z největších a nejkrvavějších vojenských střetnutí devatenáctého století, označované jako Bitva tří císařů, se odehrálo 2. prosince 1805 na plochých kopcích a v údolích na ploše asi dvanáctkrát deset kilometrů východně od Šlapanic; podle blízkého zámku ve Slavkově, kde došlo k prvním mírovým jednáním, se později označovalo jako bitva u Slavkova. Mělo být konečným zúčtováním protinapoleonské evropské koalice s expanzivní a světovládnou politikou francouzského císaře. Mělo, ale nebylo.

Početně slabší vojsko Francouzů (75 000 mužů a 250 děl) pod vedením císaře Napoleona v něm spojenecké rusko-rakouské armádě ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I. (90 000 mužů a 300 děl) uštědřilo krutou porážku. Spojenci vyšli z mylného předpokladu, že se Francouzi stáhli k Brnu, kde vyčkávají v obranném postavení; proto se rozhodli napadnout slabší pravé křídlo nepřítele, odtrhnout je od týlu a rozdrtit na okraji Brna. Tento plán připravil rakouský generálmajor Franz von Weyrother; jeho ruští kolegové, mnohem zkušenější válečníci generálové Kutuzov a Bagration, měli o tomto záměru pochybnosti, nikdo však na ně nebral zřetel. Napoleon byl však geniální stratég, nepřátelský záměr prohlédl, v noci z 1. na 2. prosince přesunul své vojáky do údolí potoků Říčky a Rokytnice a rozmístil je na bojové linii od Tvarožné k Sokolnici a Telnici. Rusko-rakouská vojska zaujala postavení na strategicky výhodných výšinách mezi olomouckou silnicí u Holubic a Újezdem u Brna. Boj začal ještě za šera, kolem sedmé ráno, palbou rakouských dělostřelců na francouzské pozice od Telnice, a v devět hodin se už bojovalo po celé linii fronty. Francouzské pravé křídlo i za cenu velkých ztrát odrazilo nápor spojeneckých armád u Telnice a Sokolnic, pak Francouzi sami napadli a dobyli pozice protivníka na Prackém kopci a Starých Vinohradech, roztrhli jeho bojovou linii, z boku zaútočili na rusko-rakouské pravé křídlo a donutili nepřítele k ústupu. Tím bylo o výsledku bitvy rozhodnuto, i když spojenci se ještě několik hodin snažili získat ztracené pozice zpět. Vše skončilo kolem 16. hodiny překotným útěkem zbytků rusko-rakouských vojsk směrem k Hodonínu. Ztráty byly obrovské – spojenci ztratili údajně 33 000 mužů, Francouzi 7 000.

Bitva u Slavkova vedla ve svém důsledku k dočasnému rozpadu protinapoleonské koalice. Zatímco Rusové záhy odtáhli z Moravy a zůstali s nepřítelem ve válečném stavu, uzavřel rakouský císař František I. následující den ve Slavkově s Napoleonem příměří, o dvacet dní později pak podepsal mírovou smlouvu. A byla to smlouva potupná: Rakousko se zavázalo přenechat Francii území o rozloze 63 000 km² se třemi milióny obyvatel a zaplatit vítězi odškodné ve výši 40 miliónů franků.