Týdeník Veřejná správa


Přírodní památky

Vladimír Soukup

Landštejn: Hrad na hranici tří zemí

Vyšlo v čísle 27/2006

Foto: Jiří BergerHrad Landštejn, stojící na jednom z žulových vrcholů Novobystřické vrchoviny nedaleko Slavonic, v malebné lesnaté krajině, patří k nejstarším, největším a také nejlépe zachovaným u nás. Odedávna strážil hranici tří historických zemí – Čech, Moravy a Slezska. Vznikl na počátku třináctého století pravděpodobně z iniciativy samotného krále Přemysla Otakara I. jako významná vojenská opora panovníka na tehdy neklidné česko-rakouské hranici. Tvořil mohutnou protiváhu rakouského hradu (falce), stojícího na protilehlé níže položené ostrožně v dnešní osadě Pomezí, od Landštejna oddělené hlubokým údolím. Nutno ovšem podotknout, že zemská hranice mezi Čechami a Rakouskem tehdy probíhala poněkud jinak a že dnešní Pomezí leželo již na rakouském území. Kolem roku 1260 získali hrad Vítkovci z třeboňské větve, kteří se pak psali z Landštejna. Nejvýznamnější z nich byl Vilém z Landštejna, zprvu odpůrce, pak rádce a diplomat Jana Lucemburského. Těšil se i přízni Karla IV., za jehož panování se stal moravským zemským hejtmanem a později i nejvyšším pražským purkrabím. V roce 1281 získal zdejší panství původem štýrský šlechtic Konrád Krajíř z Krajku, jehož rod tu pak sídlil téměř dvě století. Kramářové brzy splynuli s českým prostředím a získali i významné úřady, hlavně na Moravě. Landštejn dali přestavět a nově rozšířit. Konrádův syn Lipolt patřil k úhlavním nepřátelům husitů, v roce 1420 s vojskem neúspěšně obléhal Tábor. Žižka mu to nezapomněl – při vhodné příležitosti náhlým výpadem dobyl a vypálil Landštejn i město Novou Bystřici, která byla rovněž v držení Krajířů, a zajal tam i Lipoltovu manželku s dětmi. Přestavby a rozšiřování hradu pokračovaly i v patnáctém a šestnáctém století. V roce 1618 se hrad, obsazený posádkou českých stavů, marně pokoušelo dobýt císařské vojsko hraběte Dampierra. Podařilo se to až o rok později hraběti Buquoyovi, který vyhladovělé obránce donutil složit zbraně a objekt vydat. Za Herbersteinů, kteří drželi Landštejn v letech 1685-1816, měl hrad už dobu největší slávy dávno za sebou. V roce 1771 navíc po zásahu blesku celý vyhořel, obnovy se již nedočkal a zůstal ve zříceninách. Jeho devastaci vydatně napomáhali obyvatelé okolních vsí, kteří zdivo rozebírali na stavební materiál. Teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století byly zříceniny důkladně zajištěny, rekonstruovány a pak zpřístupněny veřejnosti.

Hrad představuje velmi složitý a členitý organismus, který v sobě kloubí prvky slohu románského, vrcholné a pozdní gotiky i renesance. Vstupuje se do něj od severu první – renesanční – branou, která chránila vstup do předhradí s hospodářskými budovami. V jednom z obnovených objektů si tu můžeme prohlédnout malou expozici, představující výsledky archeologického výzkumu, a dozvědět se i něco o již zmiňovaném druhém hradu v blízkém Pomezí. Za druhou branou je vpravo ve svahu nové pozdně gotické předhradí, obehnané hradbou se třemi půlkruhovými baštami, třetí brána a za ní původní brána do románského hradu vedou do nádvoří ve tvaru nepravidelného pětiúhelníku. Dochovaly se tu zbytky zdí pozdně gotického paláce Krajířů z Krajku a především vlastní jádro hradu – původní románský palác se dvěma věžemi, z nichž severní obsahuje i vzácně dochovanou románskou hradní kapli s apsidou a tribunou. Na vrchol jižní věže můžeme vystoupit po schodech a potěšit se krásným výhledem do širokého okolí. Vystoupit se dá i na vrcholovou terasu pozdně gotického jižního věžovitého paláce, částečně překrývajícího původní bránu. Dobře odtud přehlédneme například opevnění hradu na nejsnáze zranitelné východní straně, ve čtyřicátých letech šestnáctého století rozšířené o velký oblouk hradební zdi, doplněné o dvě velké polokruhové dovnitř otevřené bašty a o další velmi mohutnou baštu, chráněnou sypaným valem, střežící přístupovou cestu.