Poradna
Podle § 93 odst. 2 zákona o obcích je zasedání zastupitelstva veřejné. Veřejné zasedání zastupitelstva si začal občan nahrávat na digitální kameru (pořizoval si obrazový a zvukový záznam), kterou měl ve vzdálenosti asi čtyři metry od předsednického stolu zastupitelů. Před natáčením požádal, že si část zasedání nahraje. S nahráváním část zastupitelstva nesouhlasila. Někteří členové zastupitelstva mají za to, že byl porušen občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ochrana osobnosti), § 12. Domnívají se, že jsou fyzické osoby, které musí dát k nahrávání souhlas (což je první názor). Já, jako starostka, mám za to, že přítomná veřejnost (ať se mně to líbí nebo ne) si může veřejné zasedání zastupitelstva nahrávat nejen na diktafon, ale i digitální kamerou. Tedy, že si mohou pořizovat nejen zvukový, ale i obrazový záznam za předpokladu, že nebudou rušit zasedání (což je druhý názor). Který názor je správný? Existuje k uvedenému problému judikatura?
J. L., Praha |
Odpovídá:
Mgr. Jan Břeň,
právník
Úvodem je třeba přisvědčit dotazu, že na možnost pořizování zvukových a obrazových záznamů ze zasedání zastupitelstva obce existují dva názory. První názor zjednodušeně řečeno zdůrazňuje ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a tedy si i pořizovat příslušné zvukové či obrazové záznamy ze zasedání zastupitelstva obce, neboť zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní) zřízení, ve znění pozdějších předpisů, či jiný zákon tuto možnost nezakazuje. Dále je též současně poukazováno na čl. 17 Listiny, který zaručuje právo na informace. Naopak druhý názor vedle sebe staví právo na informace jako jedno z politických práv (čl. 17 Listiny) a právo na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 3 Listiny). Právo na ochranu osobnosti garantuje každému právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Ochrana osobnosti je blíže rozvedena v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (viz § 11 a násl.). Podle § 11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Z dosud uvedeného je zřejmá vzájemná konkurence mezi právem na informace ve smyslu čl. 17 Listiny a právem na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Ústavní soud k tomuto vztahu v nálezu ze dne 2. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu – svazek 10], judikoval, že “při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým”. S čl. 10 odst. 3 Listiny v posuzované věci úzce souvisí ustanovení § 12 občanského zákoníku. Odstavec 1 cit. ustanovení občanského zákoníku stanoví, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Základním rysem ochrany jakýchkoliv osobnostních práv fyzické osoby je skutečnost, že k zásahu do těchto práv může dojít jen s jejím svolením, anebo v případech stanovených zákonem (např. občanským zákoníkem – viz tzv. zákonné licence uvedené v § 12 odst. 2 a 3), či v případě výkonu subjektivního práva (svépomoc, nutná obrana, krajní nouze) nebo plnění subjektivní povinnosti (povinnost svědka, znalce, atd.). Z odstavce 2 § 12 občanského zákoníku vyplývá, že není třeba svolení fyzické osoby mj. pro použití obrazových nebo zvukových záznamů k účelům úředním na základě zákona. V souladu s tímto požadavkem je tedy pouze příslušné ustanovení zákona významné pro určení, zda se zákonná úřední licence v konkrétním případě vztahuje na takové obrazové a zvukové záznamy, které již existují, anebo zda zároveň opravňuje i k jejich pořízení. Podle názoru uvedeném v komentáři k občanskému zákoníku (Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 5. vydání. Praha, C. H. Beck 1999, str. 66) je třeba v případě pochybností o formě, způsobu a rozsahu použití, respektive pořízení (obrazových či zvukových záznamů), tuto licenci jako výjimečné ustanovení vykládat vždy restriktivně. Zbývající zákonné licence (vědecká a umělecká, zpravodajská), které též zasahují do tzv. všeobecného osobnostního práva, jsou uvedeny ve třetím odstavci § 12 občanského zákoníku. Obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství, přičemž ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Z vašeho dotazu usuzuji, že v daném případě si občan nahrával na digitální kameru (tedy si pořizoval obrazový a zvukový záznam) část zasedání zastupitelstva obce pro své soukromé účely; jinými slovy tak nešlo například o pořízení těchto záznamů pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství takovým subjektem, který by splňoval podmínky zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, popř. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Na tento případ tak zpravodajská (reportážní) licence nedopadá. S ohledem na požadavky občanského zákoníku i charakteru případu není podle mého názoru na místě hovořit ani o případné úřednické licenci či vědecké a umělecké licenci. Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že pořizování videozáznamu v daném případě nelze podřadit pod některou z uvedených zákonných licencí, a z tohoto důvodu je tak nezbytné, aby si občan, který si chce pořídit záznam ze zasedání zastupitelstva obce, vyžádal svolení všech fyzických osob, které hodlá zaznamenat na kameru. S ohledem na skutečnost, že z povahy věci je občanskoprávní ochrana osobnostních práv pojmově individuální, nepostačí pro daný účel kladné usnesení zastupitelstva obce o svolení s natáčením, pokud by s tímto rozhodnutím nesouhlasil byť jeden jediný člen zastupitelstva obce. V tomto případě jsem toho názoru, že takový člen zastupitelstva obce, který nedal svolení k natáčení své osoby, by neměl být na kameru zaznamenán. Závěrem k dané problematice lze dodat, že jednotlivé prostředky ochrany osobnosti upravuje občanský zákoník v § 13.