Lexikon evropského práva
Právo na spravedlivý proces
Kazuistika (Valová a Slezákovi)
Slovenští občané Nadina Valová, Vít Slezák a Askold Slezák spolu s dalšími příbuznými uzavřeli v listopadu 1992 dohodu o vydání nemovitosti podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. Tuto dohodu, která se týkala nemovitosti s odhadní cenou okolo 50 milionů slovenských korun, schválil pozemkový úřad v Topoľčanech formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení, které se stalo pravomocným 18. prosince 1992. O rok později, v prosinci 1993, zrušil Krajský súd Bratislava - pobočka v Nitre jiné restituční rozhodnutí týkající se uvedené rodiny. Pozemkový úřad nařídil v polovině roku 1994 na základě tohoto soudního rozhodnutí obnovu řízení i ve věci stále pravomocného rozhodnutí z 18. prosince 1992, neboť závěr soudu považoval za důležitý pro posouzení druhého restitučního nároku. Nařízení obnovy opřel správní úřad o to, že vyšly najevo nové důkazy a že pravomocné schválení dohody o vydání nemovitosti záviselo na posouzení předběžné otázky, o níž bylo nakonec soudem rozhodnuto jinak. Odvolání restituentů proti nařízené obnově bylo neúspěšné, protože Ministerstvo zemědělství SR jako odvolací orgán potvrdilo v květnu 1995 napadený úřední postup. Pozemkový úřad v Topoľčanech poté nevyčkal, jak rozhodne Najvyšší súd jako věcně příslušný soud ve věci podané správní žaloby proti ministerstvu zemědělství, a v obnoveném řízení rozhodl tak, že neschválil předmětnou dohodu o vydání nemovitosti. Najvyšší súd rozhodl o své nepříslušnosti posoudit oprávněnost nařízení obnovy řízení, neboť se opřel o ustanovení o kompetenční výluce, vylučující přezkum těch správních rozhodnutí, která mají procesní povahu. Správní žalobou proti rozhodnutí vydanému v obnoveném správním řízení se zabýval krajský soud až na začátku roku 1998. Potvrdil přitom plně rozhodnutí, k němuž pozemkový úřad dospěl v obnoveném řízení. Ve světle tohoto závěru se jako zcela okrajová a na podstatě věci nic neměnící jevila otázka, zda směla, či nesměla být nařízena obnova řízení. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 1. června 2004 konstatoval, že je ve veřejném zájmu, aby se správní úřad snažil napravit své rozhodnutí, existuje-li vážné podezření o tom, že toto rozhodnutí je protiprávní. Slovenské právo nepřipouštělo v rozhodné době obnovu správního řízení tehdy, když úřad aproboval určité soukromoprávní úkony, pokud účastník řízení nabyl práv v dobré víře. Spornou otázkou může být v dotčeném případě především to, zda restituční zákonodárství konstruovalo skutečně aprobaci soukromoprávních úkonů, či zda šlo o rozhodování o občanských právech ve veřejnoprávním režimu. Jisté je, že soudy se v případě správních žalob, podaných proti ministerstvu spravedlnosti a proti pozemkovému úřadu, přípustností obnovy správního řízení z hlediska zaručené ochrany práv nabytých v dobré víře v podstatě nezabývaly. Tento základní právní aspekt je opomenut i v odůvodnění správních rozhodnutích. Stalo se tak přesto, že ustanovení o přezkoumávání pravomocných rozhodnutí ve vnitrostátní právní úpravě kladou na ochranu práv nabytých v dobré víře velký důraz. Správní úřady dostatečně nezdůvodnily, proč nemá hledisko ochrany nabytých práv dostat přednost. V souladu s přístupem, který Evropský soud pro lidská práva již dříve vytýčil (srov. rozsudky Kníže Hans-Adam II v. Německo a Beyeler v. Itálie), lze uzavřít, že slovenské správní úřady a soudy nenaplnily požadavek, aby zbavení majetku ve veřejném zájmu respektovalo všechny podmínky, které stanoví zákon. Tím bylo porušeno ustanovení prvního článku Protokolu č. 1 Úmluvy.
Doc. JUDr. Richard Pomahač,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy