Přírodní památky |
Slovo karbon se nejčastěji užívá pro mladoprvohorní geologické období, pojmenované podle latinského názvu uhlí - carbo. V karbonských jezerních pánvích se však před více než třemi sty miliony let netvořila jen ložiska černého uhlí, ale ukládaly se v nich také zcela jiné usazené horniny.
Do dnešní doby se například zachovaly stametrové vrstvy jílovců, arkóz (což jsou pískovce s poměrně velkým zastoupením živcových zrnek), slepenců a některých dalších usazenin. Tyto rozličné horniny byly působením přírodních vlivů (např. erozí, zvětráváním) mnohde odkryty a na zemském povrchu vystupují v pozoruhodných skalních útvarech. Některé svojí pestrou modelací připomínají bizarní scenérie známých pískovcových skalních měst. Platí to i pro některé středočeské “karbonské” útvary, chráněné jako přírodní památky, v oblasti kladensko-rakovnické a mšensko-roudnické pánve. Výrazné skalní stěny a další výchozy, tvořené z větší části karbonskými usazeninami, najdeme například na levém svahu údolí Vltavy mezi Kralupy a Nelahozevsí. Severní části Kralup dominuje návrší s poněkud nelibozvučným názvem Hostibejk, tvořící ostroh mezi údolími Vltavy a Zákolanského potoka. Ve spodní části jeho svahu vystupují karbonské arkózy, ale v horních partiích, například v blízkosti vyhlídkového altánu, je překrývají mnohem mladší usazeniny druhohorního (křídového) stáří. Právě tento pozoruhodný geologický jev byl hlavním důvodem, proč byl Hostibejk před pěti lety vyhlášen (na ploše 1,24 ha) za stejnojmennou přírodní památku. Podobná je i následující strmá část levého svahu údolí Vltavy.
Podle obce Lobeč se nazývá Lobečská skála a celkem volně přechází do více než půl kilometru dlouhé a místy velice členité skalní stěny. K ní se přibližuje nejen levý břeh Vltavy, ale také železniční trať z Prahy do Ústí nad Labem a směrem k Nelahozevsi též červeně značená turistická trasa, zvaná Dvořákova stezka. Pojmenování dostala podle slavného nelahozeveského rodáka, hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Spodní část členité skalní stěny protíná třemi tunely již zmíněná železniční trať a právě tato partie v bezprostřední blízkosti Dvořákovy stezky je velice zajímavá výskytem pozoruhodných povrchových tvarů v karbonských arkózách. Na úseku asi čtvrt kilometru dlouhém se tu do skalní stěny zahlubuje spousta oválných i jinak tvarovaných dutin (odborně zvaných tafoni), výklenků a jamek (voštin), oddělených zřetelně pevnějšími polohami horniny. Zejména srubovitý útvar, vystupující asi šest metrů vysoko nad stezkou na severním okraji skalní skupiny, je doslova “proděravělý”. Uprostřed útvaru se černá otvor jeskynního výklenku, který se uvnitř rozšiřuje a zvyšuje asi na tři metry. Také do jeho stěn a stropu se zahlubují další drobné dutiny, podobné útvary s výklenkem a skalními okny člení i severní bok tohoto působivého útvaru. V podobném typu hornin – šedobílých arkózách karbonského stáří – vznikl i další zajímavý útvar, chráněný (od roku 1986) v přírodní památce Podlešínská skalní jehla. Vystupuje asi pět kilometrů východně od Slaného poblíž obce Podlešín a zaujme už při pohledu z vlaku u podlešínského nádraží. Osamělá skalní věž totiž vyčnívá z okraje remízku a z Podlešína je k ní snadný přístup po asi čtvrt kilometru dlouhé polní cestě. Útvar je to nepochybně působivý, i když obří jehlu připomíná pouze z jižní strany, a to ještě “se zamhouřením oka”. Tato jižní převislá partie je nejen nejužší (1-2 m), ale zároveň i nejvyšší (téměř 8 m) částí skály. Útvar při pohledu z východní nebo západní strany spíše připomíná protáhlou skalní zeď, zdobenou členitou mozaikou dutinových a žlábkovitých prohlubní. Ty vznikly – ostatně jako celá skála – erozní činností srážkové vody a vyvětráváním měně odolných vrstevních poloh v arkózách a slepencích. Několik méně výrazných srubovitých útvarů ze stejné horniny skrývají smíšené a borové porosty také na údolním svahu blíže k Podlešínu.