Týdeník Veřejná správa


 Rozhovor

s Generálmajorem Mgr. Luďkem Kulou
generální ředitel Vězeňské služby ČR

Naše práce není jen o hlídání zamčených dveří

Vyšlo v čísle 26/2007
 Generální ředitel Vězeňské služby Luděk Kula

Generální ředitel Vězeňské služby Luděk Kula, který řídí české vězeňství dva roky, patří k lidem, kteří pro svůj post získali bohaté zkušenosti. Je mu dvaačtyřicet let, absolvoval Pedagogickou fakultu a od začátku své profesní kariéry pracuje ve vězeňství. Začínal jako strážný ve Vazební věznici Brno a po deseti letech ve Vězeňské službě se sem vrátil jako ředitel věznice. V této funkci působil deset let a pak byl jmenován do nejvyššího postu Vězeňské služby. Vloni v květnu byl Luděk Kula povýšen prezidentem republiky do hodnosti generálmajora.

V 35 českých věznicích je v současné době umístěno bezmála 20 tisíc vězňů a přibližně 10 tisíc zaměstnanců Vězeňské služby tu pracuje. Lze tedy říct, že na dva vězně připadá jeden zaměstnanec?. A je to moc nebo málo ve srovnání s běžným standardem v Evropě?

V zemích Evropské unie jsou standardy vyšší, někde připadá i jeden vězeň na jednoho zaměstnance, ale především je třeba si uvědomit, že hovoříme o všech zaměstnancích věznice. Tedy i o těch, kteří tu vykonávají zdravotní službu, mají na starosti ekonomiku, nebo logistiku. Není to tedy tak, že by jeden dozorce hlídal dva vězně.

Když tedy vezmeme v úvahu poměr mezi počtem vězňů a dozorců, splňuje dnešní stav podmínky pro bezpečnost věznic? Je to dostatečná pojistka proti útěkům?

Za současné situace ano, ale kdyby v tomto okamžiku nastoupilo do věznic všech šest tisíc nově odsouzených k výkonu trestu, asi by nastal kolaps. Pokud ale jde o klasické útěky z věznic, jsme na tom ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie poměrně dobře. Za posledních deset let se přihodilo přibližně pět závažných případů, včetně útěku Kajínka z Mírova. V těch ostatních šlo spíš o odchody odsouzených za méně závažné trestné činy většinou během práce na nestřežených pracovištích. Tito lidé ale při útěku nepáchají žádnou trestnou činnost a do věznice se většinou vrátí.

Jakou práci může Vězeňská služba pro odsouzené zajistit?

Lze je zařadit přímo na pracoviště věznice, a nebo sjednat práci u cizího zaměstnavatele. Vězeňská pracoviště zajišťují chod věznic a také vlastní hospodářskou činnost Vězeňské služby. V pankrácké věznici se například vyrábí kovozařízení, v Jiřicích nebo v Mírově jsou dílny na výrobu nábytku. Cizí subjekt si u nás může objednat práci na zakázce, nebo pracovní sílu na svém pracovišti. Při výkonu trestu je tedy možné pracovat například v kuchyni, v knihovně, v tovární hale i na stavbě. A pokud vězeň nesmí opustit celu, může třeba i lepit obálky. Ve Valdicích, což je jedna z přísně střežených věznic, se pořád ještě vyrábějí korálky.

Práci pro soukromou firmu, obec či kraj mohl dosud vězeň odmítnout. Sněmovna ale nyní propustila k dalšímu projednávání novelu zákona o výkonu trestu, podle které práceschopní vězni už nebudou moci odmítnout práci pro obce a kraje, a nebo jimi ovládané subjekty. Proč vlastně dosud tato výsada platila?

Protože byl reflektován zákaz nedobrovolné vězeňské práce pro všechny soukromé subjekty, obsažený v Mezinárodní úmluvě organizace práce z roku 1930. Má zabránit zneužití nevýhodného postavení vězně, například vyplácením nižší mzdy a podobně. Tím ale nebylo možné, aby odsouzení byli například nuceni vykonávat veřejně prospěšné práce pro samosprávu. Podle nového zákona by bylo možné bez předchozího souhlasu, tak jako až dosud, zařadit vězně na práci pro Českou republiku, nově ale také pro kraj, obec, dobrovolný svazek obcí a subjekty, v nichž mají samosprávné celky rozhodující vliv. Práci pro soukromou firmu by ale odsouzený mohl i nadále odmítnout. Já osobně bych ale v úpravě této problematiky šel i dál. I když sjednáváme práci u soukromníků, jsme přeci už ze zákona povinni garantovat, že postavení odsouzeného nebude v ničem zneužito. Proč by tedy nemělo být v zákoně prostě napsáno, že odsouzený, pokud je schopen práce, je povinen pracovat.

Součástí soudního rozsudku je zařazení odsouzeného do některého ze čtyř typů věznice. Do věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou a nebo se zvýšenou ostrahou. Jaká jsou pravidla pro zařazení vězně na pracoviště? Kdy například nemůže pracovat mimo věznici?

Ti, co byli odsouzeni k odnětí svobody v režimu zvýšené ostrahy, se ven nedostanou. Ale v ostatních případech se individuálně posuzuje chování odsouzeného i společenská nebezpečnost činu, který spáchal. Pokud si někdo odpykává trest za nedbalostní trestný čin, spáchal ho poprvé a chová se přiměřeně, pracuje mimo věznici a dokonce na nestřeženém pracovišti. Mimo věznice pracuje přibližně polovina zaměstnaných.

Ze statistik vyplývá, že z 13 tisíc pracovně zařaditelných vězňů pracuje zhruba polovina. O čem to svědčí? Není pro ně práce, a nebo ji odmítají?

Především je třeba říct, že ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi je to poměrně dobrý stav a podle nejnovějšího zjištění se zaměstnanost práceschopných ještě zvýšila na 60 procent. Ale z několika důvodů se dál už dostat nelze. Přes poměrně velký zájem o zakázky u Vězeňské služby, nestačí výrobní haly pro práci vězňů, které nemůžeme nechat pracovat mimo věznici. A v některých lokalitách zase neseženeme dost zaměstnavatelů pro odsouzené, kteří by venku pracovat mohli. Firmy stojí především o vyučené kvalifikované dělníky a těch mnoho mezi odsouzenými není. Tipnul bych, že dvacet procent ze zaměstnatelných vězňů nepracuje proto, že jim práci nelze zajistit. I to je jeden z důvodů, proč uzákonit povinnost pracovat pro samosprávy a snížit tak alespoň o něco počet těch, kteří práci odmítají.

Budou obce a kraje tuto šanci využívat?

Doufám že ano, dosud ji příliš nevyužívaly. Možná, že si někde úřady ani neuvědomily, že tento zdroj pracovní síly existuje.

Jaký zájem o vězeňskou práci je mezi soukromými podnikateli?

V poslední době jejich zájem výrazně vzrostl. O zakázky, i o práci v provozech. Odsouzení jsou stejně pracovití jako například zahraniční dělníci. Navíc mají zajištěnu stravu i sociální zázemí, jejich zaměstnavatelé se nemusí o tyto věci starat.

V rámci partnerství soukromého a veřejného sektoru (PPP) by měla být v Rapoticích u Brna vybudována první soukromá věznice. Patří takovýto druh instituce do privátního sektoru? Před lety byla uzákoněna možnost zřizovat v obcích místní věznice. Proč se tento institut vůbec neujal?

Představa, že se najdou investoři do staveb věznic a že by byla vůle provozovat v obcích “místní šatlavy”, se ukázala jako lichá. Všechny věznice v České republice jsou dosud státní. O soukromé věznici v Rapoticích se nyní vedou jednání. Ale s výjimkou Walesu ve Velké Británii není tento typ věznic v Evropě příliš obvyklý. Pár jich v rámci zmíněného PPP v okolních zemích existuje, ale v každém státě ne víc, než jedna. V současné době se řeší tento systém také v Maďarsku, Polsku a Německu.

Jaká je situace pokud jde do přeplněnost věznic?

Na celách je pro každého odsouzeného počítáno se čtyřmi čtverečnými metry prostoru, zatímco například na Slovensku a v Polsku je počítáno se 3,5 čtverečnými metry a v Maďarsku ještě o půl metru méně. Takže, když řeknu, že celková přeplněnost dnes činí tři procenta, je to také o tom, že jsme oproti zmíněným zemím zvolili vyšší standard. Nejméně problémů s prostorem je ve vazebních věznicích, horší situace je například ve věznicích s ostrahou.

Osvědčil se systém umožňující, aby se za určitých podmínek mohly odsouzené ženy starat ve věznicích o své nejmenší potomky?

Věznice pro ženy s dětmi funguje ve Světlé nad Sázavou a musím říct, že bezchybně. Prospívá resocializaci odsouzených žen a pro vývoj a psychiku jejich dětí je to za dané situace dobré řešení.

Jste připraveni na možnost, že by po snížení věku trestní odpovědnosti mohly být do věznic pro mladistvé umístěni i čtrnáctiletí pachatelé trestných činů?

Mně se příliš nelíbí představa, že by věznice suplovaly dětské domovy, že by se v prostorách věznic ozýval dětský pláč, i když na druhé straně je třeba říct, že i někteří třináctiletí jsou dnes schopni, často ovšem řízeni svými rodiči, páchat závažnou trestnou činnost. Je to složité téma, ale pokud bude takto rozhodnuto, jsme připraveni vybudovat speciální oddělení, přibrat k vězeňské službě daleko víc specialistů, terapeutů a sociálních pracovníků a pracovat i s takto mladými odsouzenými.

Připravovaný trestní zákoník počítá také s detenčními ústavy pro odsouzené za spáchání trestného činu v nepříčetnosti. Má Vězeňská služba dost zaměstnanců, kteří by byli převedeni k ostraze těchto ústavů? Je ve vězeňství dostatečná kapacita pracovních míst?

Pokud bychom zajišťovali službu v detenčních ústavech, bylo by zapotřebí pro ně vyčlenit 300 pracovníků. Potřebujeme doplnit zaměstnance do věznice v Rapoticích, kde se mnohonásobně zvýší počet odsouzených a doplňujeme řady v justiční stráži. I pokud by se tedy Vězeňské služby nedotklo snížení zaměstnanců bezpečnostních sborů ve veřejné správě o tři procenta, budou nám tabulková místa pro zaměstnance chybět.

Na začátku devadesátých let se hodně hovořilo o humanizaci vězeňství. Co přinesla pozdější zkušenost?

To je velice složitá otázka. Česká společnost si v pochopitelných souvislostech tento proces po roce 1990 přála, ale stejně tak potom začaly narůstat požadavky po represivnějším přístupu k odsouzeným. Myslím si, že jsme dospěli ke střední cestě a že oba principy je nyní třeba udržovat v rovnováze. Viděl jsem věznice, kde zavedli velkou benevolenci vůči odsouzeným a nedospěli k dobrým výsledkům. Ale ani represivní přístup, jaký vládne například v ruských věznicích, není dobrý. Přílišná agrese budí další agresi a touto cestou jít rozhodně nechceme.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 26/2007.

Alexandra Štefanová