Příloha |
Náklady vlastníků objektů na teplo a teplou užitkovou vodu v bytových a nebytových prostorách významně ovlivňují výdajovou stránku uživatelů těchto prostor. Není proto překvapivé, že díky rozsahu finančních částek je cena těchto poskytovaných komodit předmětem dohadů a také řady zjištění. Snahou obou smluvních stran (pronajímatelů a nájemců) je snížit nákladovou a výdajovou stránku svých rozpočtů, např. snížením spotřeby, ale také objektivizací příslušných finančních propočtů. Výdaje na bydlení tvoří v současné době nezanedbatelnou částku rodinných rozpočtů, podle statistik tvoří přibližně 17 % z čistých příjmů domácností. Podíl výdajů členů domácností na energie stoupl za posledních deset let o polovinu na zhruba 10 % celkových čistých peněžních příjmů domácností. Výdaje na topení a teplou vodu v tomto období stouply ve výdajích na bydlení o 70 %. Perspektiva zvýšení snížené daně DPH za teplo (5 %) do dvou let, kdy skončí výjimka z přístupové smlouvy s EU, bude znamenat absolutní zvýšení těchto nákladů spolu s vlivem inflace o téměř třetinu.
Ústřední vytápění a centrální poskytování teplé užitkové vody s sebou přináší nemalý komfort, který je ale spojen také s nemalými výdaji. Proto všeobecnou snahou je hledat “nejspravedlivější” způsob stanovení dílčích úhrad úměrně rozsahu dodávky tepla a vody resp. přiměřeně úrovni vytápění a čerpání služby poskytování teplé užitkové vody. Obě strany smluvního vztahu hledají oporu pro svou argumentaci. Buď v platných právních předpisech nebo se s ustanovením těchto právních předpisů “nezdržují” a poukazují na svá vlastnická práva rozhodovat nezávisle. A to bez ohledu na existenci společensky přijatých a právním předpisem fixovaných pravidel. K oběma pojetím je vhodné připomenout základní východiska a zkušenost z aplikační oblasti.
Právní rámec
Zájem vlastníků domů, jejich správců a zejména uživatelů bytů a nebytových prostor v bytových budovách nájemních, družstevních i ve vlastnictví osob vyvolává platná vyhláška č. 372/2001 Sb. ze dne 12. října 2001, kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele. Tato vyhláška, vydaná na základě zmocnění, obsaženého v § 98 odst. 9 energetického zákona č. 458/2000 Sb. k provedení § 78 odst. 5 tohoto zákona, souhrnně stanoví pravidla rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody uvnitř objektu resp. v rámci skupiny objektů, která splňuje definici zúčtovací jednotky. Zúčtovací jednotkou je objekt nebo jeho část, popřípadě objekty nebo jejich části, které mají jedno společné, technologicky propojené odběrné tepelné zařízení a společné měření nebo stanovení množství tepla a nákladů na teplo na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody. Rozvrh nákladů mezi různé zúčtovací jednotky společně zásobované teplem a teplou užitkovou vodou se společným měřením je obsahem další vyhlášky, vydané pod č. 224/2001 Sb. Technické a provozní charakteristiky dodávky tepla a teplé vody přebírá do stávající právní úpravy další vyhláška č. 152/2001 Sb., vydaná k zákonu č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, kterou se stanoví pravidla pro vytápění a pro dodávku teplé užitkové vody, měrné ukazatele spotřeby tepla pro vytápění a pro přípravu teplé užitkové vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícímu dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům. Výchozím podkladem pro stanovení dílčích úhrad v rámci objektu je platba, kterou na základě smluvního vztahu zaplatí vlastník objektu dodavateli tepla a vody. Sebedokonalejší způsob rozúčtování této částky mezi jednotlivé konečné spotřebitele nemůže na výši celkové úhrady cokoliv změnit. Výpočet úhrady podle vyhlášky č. 372/2001 Sb. pro jednotlivé spotřebitele, provedený za předpokladu dodržení jmenovitých podmínek vytápění a dodávky teplé vody, bývá ve většině případů spravedlivý, kontrolovatelný a věcně zdůvodnitelný.
Závaznost postupu stanovení úhrad
Výsledkem zmocnění ministerstva pro místní rozvoj, obsažené v § 98 odst. 9 k provedení § 78 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., je zvláštní právní předpis, který je právní normou kogentní povahy. V tomto právním pojetí závaznosti vyhlášky tkví podstata odpovědi na často položené dotazy o působnosti vyhlášky. Z pouhé gramatické interpretace zákonů (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - § 696, zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů - § 9a a zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon - § 78 odst. 5) vyplývá, že se od této právní normy odchýliti nelze. Kogentní právní norma, zvaná též imperativní právní normou, je předpisem, která působí bezpodmínečně. Účastníci právního vztahu si pod sankcí neplatnosti nesmějí ujednat nic, co by kogentní právní normě odporovalo. Kogentní právní norma je vynutitelná státní mocí vždy a bezpodmínečně, protože základním definičním znakem práva je jeho vynutitelnost státní mocí. V případě nespokojenosti konečného spotřebitele s vyúčtováním je možno se obrátit na soud, který rozhodne v občanskoprávním sporu o dodržení ustanovení vyhlášky.
Názorové spektrum
Písemné a ústní dotazy k předmětné problematice lze rozdělit zhruba do třech okruhů. Za prvé se tazatelé dožadují legalizace subjektivních přístupů ke stanovení úhrad za teplo a teplou vodu. Motivem je zde převážně vlastní názor, získaný na základě osobní zkušenosti nebo kalkulace s výhodnějším řešením pro jednotlivce či minoritní část uživatelů prostor z objektu.
Za druhé jsou respondenti vedeni snahou získat vysvětlení k pojetí příslušného textu odstavce či paragrafu platného právního předpisu. Cílem je správně interpretovat znění právního předpisu při jeho aplikaci v praxi.
Za třetí, podnětem k aktivitě žadatelů je prosba o kontrolu dokladu s vyúčtováním služby nebo žádost o provedení místního šetření s případným zjednáním nápravy. Vychází se zde z představy, že příslušné ministerské pracoviště je tu "od toho", aby se bezplatně vyjádřilo k různým způsobům výkladu právních předpisů a je interpretujících metodik. Podnětem k tomuto jednání je mnohdy doporučení rozúčtovací firmy (subjektu), která se nezdržuje s odůvodněním svého postupu s poskytnutím podkladů, potřebných pro řádné vyřízení reklamace konečného spotřebitele. Odkazuje vágně přímo na shodu firmou praktikovaného přístupu se zněním právního předpisu a doporučuje směrovat žádost o vysvětlení přímo na úředníka ministerstva s uvedením jeho funkčního zařazení a adresy. Opomíjí se zde fakt, aby každý osobitý přístup k rozúčtování byl zdůvodněn individuálně uplatněným přechodem od obecné zásady ke konkrétní metodě a metodice, na jejímž základě je stanovena velikost úhrady za dané služby spojené s bydlením.
Zmocnění posuzovat jednotlivá rozúčtování nákladů služeb a tedy ani pravomoc provádět místní šetření v konkrétním případě ministerstvo ani jiný orgán státní správy nemá, protože tyto instituce:
nejsou odpovědné za správné užívání vyhlášky č. 372/2001 Sb. a souvisejících právních předpisů “energetického práva”;
nemohou vstoupit jako arbitři do sporu konečného uživatele s vlastníkem domu (který odpovídá za rozúčtování a k němu je nutno směrovat reklamace);
nemají zmocnění k právním úkonům kontroly aplikace obecné právní úpravy v praxi, protože touto kontrolní činností resp. správním řízením nejsou pověřeni ze zákona č. 458/2000 Sb.; řešit spory v tomto ohledu, pokud nejsou vyřešeny v rámci reklamačního řízení, je oprávněn pouze soud.
Ze zákona č. 458/2000 Sb. nepřísluší žádnému ústřednímu orgánu státní správy zabývat se kontrolní činností dodržování právní závaznosti vyhlášky č. 372/2001 Sb. Z právní povinnosti obecně nevyplývá, že ji ten, kdo ji má, dobrovolně splní, ani to, že ho k tomu nějaká moc donutí nebo ho postihne sankcí za nesplnění. Právní norma není právně závaznou proto, že je jí propůjčeno státní donucení. Právní závaznost je implicitně obsažena v právní normě samé, vyplývá z její společenské podstaty. I kdyby došlo v budoucnu k zakotvení oprávnění nějakého orgánu (např. SEI, finančního ředitelství atp.) kontrolovat dodržování předpisů upravujících určitý způsob rozúčtování, změnila by se stávající situace pouze v možnosti uložení sankce za porušení takového předpisu, což by mohlo vést k větší péči a ostražitosti osob provádějících rozúčtování k dodržování právní úpravy, aby se sankcím vyhnuly. Nezměnilo by se však výrazným způsobem postavení osob, které by mohly být tímto postupem poškozeny (tedy konečných spotřebitelů). Správní orgán by totiž nemohl uložit porušiteli povinnosti jakékoliv úhrady poškozenému konečnému spotřebiteli. Poškozené osoby by se musely domáhat těchto svých nároků soudně, tedy stejně jako za stávající právní úpravy.
Úskalí při stanovení úhrad za poskytování teplé užitkové vody (TUV) z centrálního zdroje
Zdůvodněné přístupy ke stanovení úhrad
Pravidla rozúčtování nákladů na poskytování TUV uvádějí různé modifikace vždy dvojího východiska při rozdělení nákladů. Stanovují dva postupy tak, že oddělují náklady na ohřev pitné vody a cenu vody, úměrné spotřebě konečného spotřebitele. Za směrodatný a odborně zdůvodněný není v ČR a v sousedních zemích EU přijat často prezentovaný názor, že úhradu za poskytování TUV lze vyjádřit pouze přímo úměrně spotřebovanému množství TUV v m3.
Postup, kterým se stanovují náklady na "ohřev teplé vody” je zpravidla dvousložkový; umožňuje jej nyní již převažující způsob měření celkové spotřeby tepla a spotřeby vody v domě a bytech (podpořený např. novelou zákona č. 458/2000 Sb. - § 78 odstavce 6 až 8 zákona č. 670/2004 Sb. s účinností od 30.12. 2004). Vlastník zúčtovací jednotky rozdělí tímto postupem celkové náklady na množství tepla potřebného k ohřevu vody na dvě části - náklady na složku základní (30 %) a na složku spotřební (70 %) - které pak dále dělí podle jednoznačně stanovených pravidel mezi jednotlivé konečné spotřebitele v zúčtovací jednotce. Spolu s tímto postupem pro rozdělení nákladů na “ohřev vody” se druhým předem stanoveným postupem rozdělí náklady na množství spotřebované vody. Rozvrh nákladů mezi jednotlivé konečné spotřebitele je již jen jednosložkový podle upravené individuální spotřeby nebo stanovením podílu na celkové spotřebě TUV v objektu podle dohodnutých kritérií (počet osob, velikost bytu).
Věcné zdůvodnění
Klíčovým pojmem umožňujícím “smířit” odpůrce právně deklarovaného způsobu stanovení úhrady za poskytovanou TUV s tímto řešením je měrná spotřeba tepla. Ukazatel měrné spotřeby tepla k ohřevu užitkové vody je vzájemně srovnatelný mezi konečnými spotřebiteli jen pro projektované množství vody. Mezi velikostí tohoto ukazatele a spotřebou teplé užitkové vody platí nepřímá závislost pro definiční obor spotřeb pod jisté mezní (projektované) množství TUV. Proto hodnota ukazatele měrné spotřeby tepla při snižování množství spotřebované TUV vzrůstá. Váha této položky, převedená do nákladové složky, je v přepočtu ke spotřebovanému množství TUV oprávněně vyšší při nižší spotřebě než ve srovnání s obvyklou spotřebou. Extrémní snižování spotřeby má za následek prudký nárůst specifické spotřeby tepla na přípravu TUV. Důsledky snížení množství spotřeby TUV u konečných spotřebitelů nejsou vyjádřeny snížením množství spotřeby tepla na ohřev TUV. Dochází ke zvýšení měrné spotřeby tepla během distribuce TUV v důsledku růstu podílu cirkulačních ztrát tepla při rozvodu TUV do jednotlivých domů a bytů, provázejících tzv. pohotovost dodávky.
Vzhledem k poměrnému principu stanovení úhrady se konečný spotřebitel s vyšší spotřebou podílí větším podílem na objemu ztrát v rozvodu vody. Při vodoměrem neregistrovaném průtočném množství (průtokem pod citlivostí vodoměru nebo s jeho manipulací) se na ztrátách vody a tepla podílejí ostatní koneční spotřebitelé. Nižší spotřeba TUV může být i průvodním jevem tohoto poznatku.
Obchodní a společenský aspekt dodávky
Dodávka teplé užitkové vody je službou poskytovanou spolu s právem užívat byt a přísluší jí úhrada podle zvláštního právního předpisu (§ 696 občanského zákoníku), kterým je vyhláška č. 372/2001 Sb. Poskytování teplé užitkové vody je službou spojenou s bydlením. Nikoliv dodávkou zboží, kde lze hodnotu zboží určit jednotkovou cenou zboží a jeho množstvím. Poznatek stanovit jednotkovou cenu teplé užitkové vody u konečného spotřebitele nevyplývá z ustanovení vyhlášky ani z dřívější či nynější domácí nebo zahraniční praxe. Teplá užitková voda není zbožím ani ve smyslu Jednotné klasifikace produkce (viz stejnojmenná mezinárodní klasifikace převzatá do souboru klasifikací a nomenklatur Českého statistického úřadu). Obecně deklarované a stále opakované pokusy přesvědčit, že lze stanovit jednotkovou cenu 1 m3 teplé užitkové vody příp. jednotkové náklady na ohřev vody jsou nejen technicky a technologicky, ale i věcně neodůvodnitelné. Nedůvodné je i účelové stanovení nákladů na ohřev vody, např. propočtem z průměru zúčtovací jednotky nebo podle spotřebovaného množství, tj. bez právního a odborného podkladu. Při nárokování způsobu rozúčtování nákladů na odběr TUV podle odebraného množství se nebere ani v potaz dvousložkový způsob kalkulace ceny dodávky pro odběratele. Bilančním místem není byt, ale odběrné místo se stanoveným měřičem množství tepla a stanoveným měřidlem protečeného množství vody.
S ohledem na sociální aspekt bývá namítáno, že ve velkých bytech bydlí převážně důchodci, kteří zde vychovali děti, původní majitelé malých bytů většinou odešli a tyto byty jsou pronajímány. Za této situace zdánlivá absurdnost výběru kritéria pro stanovení fixní části nákladů je však vyvrácena praktickými rozbory již v rámci zúčtovací jednotky, založenými na prokázané statistické závislostí mezi spotřebou a velikostí bytu a mezi spotřebou a počtem členů domácnosti. Názor o obsazenosti malých a velkých bytů nevyjadřuje obecnou tendenci v obsazenosti bytu, která byla vzata rovněž do úvahy při stanovování pravidel. O obsazenosti bytů vypovídá statisticky ukazatel úrovně vybavenosti obyvatelstva a domácností byty (bytovým fondem), využitelnými k trvalému bydlení. Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 poskytlo údaje o zvýšení počtu rodin a domácností za deset let o 5,41 % (na 4 270 000). Přitom počet trvale obydlených bytů vzrostl jen o 3,29 % (na 3 827 000 bytů, z toho 2 158 000 bytů v bytových domech; v panelových domech je evidováno 1 165 000 bytů, tedy 31,43 % celkového bytového fondu). Z hlediska vývoje ukazatelů vybavenosti domácností byty došlo ke zhoršení stavu a to i přes stagnaci resp. mírný úbytek obyvatelstva. Zatímco vybavenost obyvatelstva trvale obydlenými byty během čtyřiceti let rostla, v případě přepočtu na domácnosti je situace odlišná. Počet bytů na 100 domácností byl v roce 2001 89,6 bytů, což z hlediska trendu vypovídá o poklesu (v roce 1980 90,2 bytů /100 domácností, v roce 1991 91,5). Z toho vyplývá, že soužití dvou a více domácností v jednom bytě se nepochybně zvýšilo.
Hledisko šetrnosti
Zastánci stanovení úhrady podle spotřebovaného množství TUV argumentují většinou hlediskem šetrnosti. Těmto úvahám je však nutno dát reálný obsah. Potřeba teplé užitkové vody o teplotě 55°C na osobu a den v bytovém objektu je uvedena v tabulce č. 4 informativní přílohy C technické normy ČSN 060320 Ohřívání užitkové vody – Navrhování a projektování, vydané v březnu 1998. Tato průměrná navrhovaná hodnota činí 82 litrů na osobu a den, což v přepočtu na roční zúčtovací období je 12 m3 na osobu. Teplá užitková voda se vyrábí zásadně z pitné vody. Z pohledu mezinárodního srovnání hygienický limit celkové spotřeby pitné vody činí podle Mezinárodní zdravotnické organizace (WHO) minimálně 40 litrů na osobu a den. Při 40 % spotřebě teplé vody z celkové spotřeby pitné vody představuje mezinárodní hygienický limit minimální roční spotřebu zhruba
6 m3 teplé vody na osobu a rok. Mezní zjištění, o která se opírá argumentace tzv. “šetřících” TUV, v porovnání s těmito hodnotami neobstojí a tudíž nejsou zdůvodněním, na které by měl být brán zřetel při úvahách o případné změně způsobu stanovení úhrad.
Dlužno dodat, že předmětná problematika poskytování TUV je záležitostí čistě odbornou, založenou na technicko-ekonomických znalostech, a proto nelze komentovat snahu dávat aplikaci pravidel z vyhlášky do širších, např. politických, sociálních či jiných souvislostí.
Kritéria pro fixní část nákladů
V předchozím vysvětlení jsme si uvedli, že je technologicky nezbytné, aby část nákladů (tzv. základní složka nákladů na ohřev vody) byla rozúčtována podle kritéria nezávislého na množství TUV. Zbývá se vyrovnat s výběrem tohoto kritéria. Za kritérium uvádí vyhláška, v souladu s praxí sousedních zemí, podlahovou plochu bytu. Tímto kritériem by však mohl být i počet osob užívajících byt (což není nejvhodnější řešení s ohledem na proměnnost tohoto parametru a obtížně zjistitelnou hodnotu z důvodu migrace obyvatelstva a problematickou evidenci) nebo jednoduše "paušál". Podrobme druhé z těchto navrhovaných řešení rozboru.
Při návrhu paušální sazby základní složky nákladů na ohřev vody vycházejí zastánci tohoto způsobu úhrady z předpokladu, že cirkulační ztráty tepla v soustavě TUV jsou nezávislé na výšce odběru, počtu osob v bytě, počtu výtoků a na velikosti bytu. Argumentují, že největší podíl ztrát vzniká v neizolovaných stoupačkách TUV a to bez ohledu na průtočné množství. Opodstatněnost stejné velikosti základní složky nákladů vysvětlují tím, že jednopokojový byt stejně tak jako čtyřpokojový má většinou jen jedno bytové jádro a tedy jen jednu stoupačku. Navrhují proto za nejvhodnější měrnou jednotku pro rozúčtování základní složky na ohřev použít byt bez ohledu na počet členů domácnosti.
U stejně velkých bytů je způsob výpočtu s uplatněním paušálu, stanoveným rovnoměrně (stejně pro všechny byty), shodný s výpočtem podle § 5 odst. 3 vyhlášky pokud podíl základní složky v celkových nákladech na ohřev je zvolen shodně (§ 5 odst. 2). Otevřeným problémem a předmětem následných sporů by však zůstal podíl této složky v celkových nákladech na ohřev vody pokud by výše paušálu byla stanovena odchylně od technického a technologického zdůvodnění (tj. ve výši 30 % celkových nákladů na ohřev), např. hlasováním (vč. krajního názoru na zrušení základní složky) či úvahou vracející se k již neplatnému ustanovení vyhlášky č. 245/1995 Sb. (10 až 30 %).
Při aplikaci paušální sazby u různě velkých bytů by sice výše úhrady za TUV byla více úměrná spotřebě, ale nerespektovala by poznatek o vyšší energetické náročnosti při nižší spotřebě TUV v bytě.
Při srovnatelné spotřebě domácností by se domácnosti v malých bytech podílely na úhradě celkové spotřeby tepla relativně stejnou částkou jako domácnosti užívající velký byt. Měrné náklady tepla, vynaložené na ohřev m3 vody pro tyto byty by byl stejný, tj. odlišný od aplikace pravidel podle současné právní úpravy, která uplatňuje větší podíl těchto nákladů v úhradě v domácnostech z většího bytu. Jen v tomto případě by kritika současné právní úpravy byla oprávněná. Jde však pouze o teoretickou možnost stejné spotřeby TUV ve všech domácnostech v rámci dané zúčtovací jednotky.
Při různé spotřebě TUV by domácnosti s nižší spotřebou ve větších bytech uplatněním paušálu byly zvýhodněny a to příp. i neúměrně vzhledem k měrné spotřebě tepla (stanovené z množství tepla a množství vody) v zúčtovací jednotce. Tato skutečnost by byla i v rozporu se statisticky ověřeným poznáním, že ve větším bytě je vyšší spotřeba TUV, tj. že existuje korelační závislost mezi spotřebou TUV a velikostí bytu. Zavedením měření spotřeby TUV v místech odběru se spotřeba TUV zracionalizovala a odběr TUV se podstatně snížil. Snížením spotřeby se podstatně sníží pohyb vody v potrubí, což se dále zvýrazňuje vlivem nedostatků cirkulačních soustav bez oběhového čerpadla. Čím nižší je spotřeba TUV, tím větší je úbytek její teploty a tím více ochlazené vody je třeba odpouštět pokud není udržována teplota vody v předepsaném rozpětí teplot.
Kritérium velikosti podlahové plochy zvolené za základ pro výpočet základní složky nákladů na ohřev vody podle vyhlášky č. 372/2001 Sb. je tak lepším, i když zdánlivě nelogickým ukazatelem ve srovnání s paušálem, protože v sobě podpůrně (tzv. druhoplánově) obsahuje i požadovanou závislost na spotřebovaném množství (množství spotřebovaného tepla k ohřevu souvisí s množstvím spotřebované vody). Tato vlastnost paušálu chybí, a proto i tento fakt přispěl k tomu, že tento způsob výpočtu nebyl zvolen za směrodatný a spravedlivý způsob stanovení velikosti jedné ze tří složek úhrady za TUV. Posouzení hospodárnosti přípravy a dodávky TUV vychází z fyzikálně zdůvodněné měrné spotřeby (normativu) tepla na přípravu TUV daného, povolených (obvyklých) cirkulačních ztrát a předpokládaného množství spotřebované vody na osobu a rok (respektive byt) v místě přípravy TUV (podrobnější vysvětlení nalezne čtenář např. v [2]).
Při rozboru přístupu ke stanovení fixní částky nákladů v úhradě za poskytování TUV je patrný výrazný rozdíl ve srovnání se způsobem stanovením této částky nákladů u ostatních síťových odvětví (telekomunikace, plynárenství, elektrická energie). Fixní náklady u dodávky TUV jsou určovány přímo ze skutečných nákladů a jsou vysvětlitelné technicky a technologicky. Neoperuje se předem s fixní sazbou, jejíž výše je obtížně uchopitelná (např. s poukazem na přistavený výkon).
Posouzení způsobu rozúčtování nákladů na teplo v bytě při ústředním vytápění
Dodávku tepla do objektu, který je ústředně vytápěn, posuzujeme technicky, společensky (právně) a věcně. Z technického hlediska jde o charakteristiku tepelné soustavy a jejích prvků, kde teplo se projevuje podle fyzikálních vlastností tepla. Z právního hlediska posuzujeme dodávku tepla jako plnění poskytované s užíváním bytu či nebytového prostoru. Věcně dodavatel tepla vyhodnocuje množství a stanovuje cenu dodaného tepla. Odběratel tepla náklady na teplo k vytápění rozděluje mezi konečné spotřebitele, kterými jsou uživatelé přímo a nepřímo vytápěných prostorů. Podíl jednotlivých konečných spotřebitelů v objektu na celkových nákladech za teplo je nutno hodnotit z hlediska množství a ceny dodaného tepla do bytů a nebytových prostorů. Dodávka tepla ústředním vytápěním zúčtovací jednotky, bytu či nebytového prostoru zahrnuje dodávku tepla otopnými tělesy, dodávku tepla vnitřním rozvodem (otopnou soustavou) a dodávku tepla prostupem stěnami.
Zjišťování údajů
V praxi metody zjišťování a zpracování údajů vedou ke stanovení proměnné (indikační, spotřební) části nákladů, která vyjadřuje příslušný podíl daného konečného spotřebitele na celkové úhradě na teplo k vytápění. Opírají se o předem daný vztah (relaci) mezi v metodách zahrnutými proměnnými a konstantami. Liší se přístupem ke zjišťování podílu na dodaném teple nebo přístupem k posouzení úrovně tepelné pohody - viz litteratura [4].
Součástí dlouhodobé diskuze v laické i odborné veřejnosti, věnované porovnání kalkulačních metod, které jsou podkladem ke stanovení úhrad, je většinový odborný názor označovat souhrnně tyto metody za “nákladové” nebo “užitné” (viz klasifikace v literatuře [5]). U metod “nákladových” výpočet dílčích nákladů prostřednictvím spotřební složky je odvozen od podílu dodané energie, kdežto u metod “užitných” je podíl na úhradě za vytápění určen ze skutečného stavu prostředí, tedy teploty bytu (místnosti). V pojetí metod “nákladových” je výpočet spotřební složky spojen s typickými nejistotami způsobenými dodávkou tepla nejen otopnými tělesy. Měření užitné hodnoty tepla (tepelné pohody) je spojeno s nejistotami určení rozložení úhrad mezi konečné spotřebitele vlivem nepřiměřeného větrání otevřeným oknem a nepostižením vlivu zdrojů odpadního tepla, zejména elektrických a plynových spotřebičů.
Konfrontace výsledků zjišťování
V současnosti se dotazy uživatelů bytů soustřeďují na výklad ustanovení § 4 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 372/2001 Sb. a příslušnou metodickou vysvětlivku z metodického pokynu č.j. 289203/2002-71 k této vyhlášce. Interpretace těchto ustanovení právního předpisu bezprostředně souvisí s pochybnostmi se kterými je uplatnění “nákladových” a “užitných” metod spojeno. Ustanovení odstavce 4 poskytuje návod, jak posoudit věrohodnost použité metody respektive metodiky k rozúčtování. Uvádí se zde, že “rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu 40 % oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede vlastník úpravu výpočtové metody uvedené v odstavci 3 ”. Ustanovení odstavce 3 pojednává rámcově o způsobu rozúčtování v případě uplatnění technických pomůcek, jejichž zjištění (náměry) představují jistou technikou a metodikou zjišťování a dílčího zpracování výsledků registrace fyzikálních veličin za účelem stanovení spotřební složky nákladů: “Spotřební složku rozdělí vlastník mezi konečné spotřebitele úměrně výši náměrů měřičů tepelné energie nebo indikátorů vytápění s použitím korekcí a výpočtových metod, které zohledňují i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou”.
Vyhláška č. 372/2001 Sb. deklaruje pravidla rozúčtování nákladů na úrovni obecného poznání. Žádnou z v praxi uplatňovaných metod zjišťování neuvádí a tedy ani předem nepreferuje ani nezavrhuje. Příklady stanovení úhrad z praxe, které vzbuzují pochybnosti o korektnosti výpočtu, jsou zpravidla dokumentovány i vyjádřením vlastníka objektu, správcovské firmy nebo rozúčtovaní firmy.
Vztah obecného a zvláštního
Vysvětlení poskytovaná k vyúčtování tepla bývají typicky zjednodušenou úvahou, kdy se ztotožňuje konkrétní metoda a metodika zjišťování údajů s výpočtem podle metodologie právní normy. Úpravou výpočtové metody se ve snaze vyhovět kontrolnímu kritériu, ospravedlňujícímu použití korektních metod zjišťování, modifikují zpravidla náměry sloužící ke stanovení spotřební složky. Přisuzuje se povinnosti domněle předepsanou ustanoveními vyhlášky, která vycházejí z obecných zásad. Výpočtovou metodu musí zdůvodnit její autor, její použití je v jeho odpovědnosti a nemůže tuto odpovědnost přenášet na jinou, obecnější úroveň. Zdůvodněnou úpravu výpočtové metody interpretujeme jen jako revizi hodnot veličin a konstant v jejich předem známém a na konkrétním výsledku rozúčtování nezávislém relačním vztahu. Volnost daná rozúčtovateli obecným vymezením výpočtové metody neznamená, že svůj postup nedostatečně vysvětlí nebo že schématicky odkáže na obecné ustanovení právní normy. Postup, který je při rozúčtování nákladů na teplo na vytápění uplatněn, by měl být akceptován oběma zúčastněnými stranami – vlastníkem bytového domu a konečnými spotřebiteli, tj. uživateli bytů. Nedojde-li k dohodě o správnosti postupu, musí řešit tento rozpor soud. Žádnému subjektu - ani ministerstvu - nepřísluší, aby svůj názor (stanovisko) vydával za obecně závazný; to platí i ve vztahu k posudku, zpracovaném např. “poradcem” v oblasti energetiky. Shrneme-li, smysl ustanovení § 4 odst. 4 ve vyhlášce č. 372/2001 Sb. není vysvětlitelný požadavkem dodržet toto pravidlo “za každou cenu”, ale je snahou zabránit použití nekorektních metod a vyrovnat se uspokojivě s faktem extrémních zjištění. Nelze-li metodiku a algoritmy výpočtu úhrady srozumitelně vysvětlit, je možno takovouto metodu odmítnout a zvolit jiný způsob rozúčtování, který není v rozporu s pravidly právní normy.
Význam zvoleného přístupu k řešení
Vyhláška č. 372/2001 Sb. neuvádí klasifikaci metod a ani bližší specifikaci metod, které se používají k indikaci podílu konečného spotřebitele na celkové dodávce tepelné energie. Způsob stanovení tohoto podílu je tedy individuální a závisí na průkaznosti použité metody. Indikace vytápění je prováděna např. podle náměrů elektronických indikátorů. Obecné technické charakteristiky těchto technických pomůcek jsou obsahem technické normy, včetně tzv. korekčních součinitelů (korekcí) kc, kq, … Odkaz na technické normy - ČSN EN 834, 835 - vyhláška ani metodický pokyn k vyhlášce nikde neuvádí z výše popsaných důvodů. Hodnoty koeficientů, kterými je upravován náměr, závazný postup zpracování nestanovuje. Uvádí pouze možné uplatnění dvou korekčních součinitelů v rámci výpočtové metody - polohy bytu vůči světovým stranám a umístění bytu v rámci objektu. Hodnoty těchto součinitelů nelze stanovit obecným právním předpisem, protože závisejí na energetických charakteristikách bytu a objektu, vyplývajících z jejich stavební konstrukce. Pokud jsou ve výpočtu úhrady uplatněny, je věcí rozúčtovatele, aby jejich hodnoty vhodně zdůvodnil. Bez zdůvodnění je odkaz na soulad s vyhláškou lichý. S touto logikou by odpovědnost za stanovení hodnoty součinitele v rozsahu od 0,01 do 1,00 byla přenášena na vyhlášku, která tyto hodnoty neuvádí a ani uvádět nemůže.
Metod použitých ke zjišťování údajů pro stanovení úhrad za teplo je celá řada a liší se od sebe koncepčně. Např. denostupňová metoda, metoda podle průtočného množství atd. Není proto úkolem Ministerstva pro místní rozvoj ČR, předkladatele právní normy, obhajovat použití tohoto spektra metod ani vysvětlovat podmínky uplatnění jednotlivých metod.
Věcná interpretace kontrolního kritéria
Uvedli jsme si, že aby nedocházelo k nespravedlnostem při vyúčtování a k rozporům s technologickými možnostmi otopných soustav a s přírodními zákony šíření tepla, je ve vyhlášce uvedeno "pojistkové" kritérium v § 4 odst. 4. Toto kontrolní kritérium je vlastně posouzením korektnosti použité metody pro stanovení tzv. spotřební složky nákladů. V odborné veřejnosti je obecně přijato, že odlišení o 6,25 % od průměrných nákladů na vytápění souvisí s každým stupněm Celsia, o nějž se liší úroveň tepelné pohody uživatele bytu. Pokud ztotožníme tento poznatek s ustanovením § 4 odst. 4 a možnostmi, které uplatnění spotřební složky ve finančním vyjádření nabízí (diference ± 80 %), odpovídá tento poznatek průměrným teplotám během topného období v rozsahu od 13,6°C do 26,4°C. Z praktické zkušenosti víme, že užívání bytu mimo tyto meze není trvale možné. Požadavky na provoz bytu z hlediska teplotních, vlhkostních a dalších charakteristik jsou stanoveny jinými právními předpisy, vydaným k energetickým zákonům. Např. výpočtová teplota pro ústřední vytápění obytných místností je projektována v rozsahu 20 respektive 24°C. Případné přetápění nad tyto hodnoty je porušením jmenovitých podmínek, které použití pravidel rozúčtování nákladů předpokládá. Jestliže ve statistickém souboru vypočtených úhrad je potvrzen výskyt úhrady, která nesplňuje podmínku § 4 odst. 4, nelze dodatečně provedeným iteračním výpočetním postupem dosáhnout shodu s tímto ustanovením. Dodatečná úprava souboru úhrad jednotlivým konečným spotřebitelům ze zúčtovací jednotky není smyslem ustanovení § 4 odst. 4. Nedodržení fyzikálně zdůvodnitelných mezí podle ustanovení § 4 odst. 4 vyhlášky signalizuje problémy, zpravidla v technologii otopného systému příp. chování uživatele bytu, a proto tuto nesrovnalost nelze saturovat výpočtovým algoritmem. Praktický příklad s doporučením jak naložit s extrémními hodnotami je podrobněji popsán v literatuře [3].
Z výše uvedeného je zřejmé, že nemůžeme souhlasit s argumentem, že vyhláška podporuje plýtvání teplem tím, že stanovuje fyzikálně odůvodněné meze pro rozptyl úhrad. Umožňuje naopak úsporné hospodaření teplem v domě, které je podmíněno racionální motivací způsobem rozúčtování nákladů na vytápění na základě poměrového měření. Vyhláška je svými ustanoveními rovněž v souladu s principy, na kterých je založeno rozúčtování nákladů tepla a teplé vody v sousedních zemích EU.
K problematice “nedotápěného” bytu
Vyhláška č. 372/2001 Sb. vychází ze stávajících podmínek a možností rozvrhnout náklady na teplo v ústředně vytápěných bytových a nebytových prostorech. Lze statisticky prokázat, že s růstem případů “poměrového měření” roste paradoxně výskyt nulových nebo nule blízkých náměrů.
Rozpočet celkových nákladů jen podle údaje měřiče dodaného tepla potrubím ústředního topení nebo podle indikátoru registrujícího teplotu a dobu provozu otopného tělesa vede k vysokému rozptylu úhrad pro stejně rozměrné byty, zejména v důsledku značných rozdílů spotřeby tepla pro dosažení obvyklé tepelné pohody v rozdílně umístěných bytech. Teplo v bytě je měřitelné jen v částečném rozsahu, v množství, které prochází měřidlem nebo odhadem, poměrným způsobem výpočtu (na základě zjištění indikátoru vytápění). Nejznámější příčinou neopodstatněného rozptylu úhrad za spotřebované teplo je poloha bytu v domě.
Střední energetická náročnost bytu pro dosažení pokojové teploty 20oC při střední teplotě venkovního vzduchu 3,8oC závisí na objemu vytápěného prostoru, konkrétní měrné spotřebě tepla a délce a charakteru topného období. Skutečná energetická náročnost bytu z hlediska umístění bytu v objektu závisí na sedmi tepelných odporech, které připadají v úvahu pro prostup tepla (obvodovým pláštěm, okny, stropem respektive střechou, sklepem/nevytápěným okolím, podlahou/konstrukcí přilehlou k zemi, stěnou bytu do bytu sousedícího horizontálně, stěnou bytu do bytu sousedícího vertikálně).
Problematika nedotápěného bytu se řeší v souvislosti s rozhodnutím o výrazném nebo úplném uzavření otopných těles. Po zavedení plateb podle poměrového měření tepla pro vytápění začaly přibývat případy, kdy tzv. “spořivý” uživatel bytu uzavřel všechna otopná tělesa v bytě. Protože příčky mezi byty nejsou tepelně izolovány, dochází k vytápění bytu ze sousedních teplejších místností. Při přerušení vytápění klesne teplota v bytě obvykle o 2 až 5°C v závislosti zejména na počtu stěn, kterými teplo do bytu proniká. V těchto zvláštních případech nevytápěných bytů v domě lze teplotu v nevytápěném prostoru přesně exaktně vyjádřit. Takto vypočtená teplota umožňuje podle vztahu z přílohy č. 1, část A, bod 1 písmeno b) vyhlášky stanovit, kolik procent tepla “spořivý” uživatel bytu odcizil svým sousedům. Pro teplotní rozdíl mezi vytápěným a nevytápěným prostorem 1 až 5°C a průměrnou vnitřní teplotou vytápěného prostoru 21°C jsou “úspory” (odcizené teplo) v rozsahu 6,25 až 31,25 % průměrných nákladů v zúčtovací jednotce.
Závěrem
Při stanovení úhrad za teplo v bytě se vychází z poznatku, že neexistuje známá exaktní metoda měření nebo stanovení, která by spravedlivě vyjádřila podíly krytí tepelných ztrát uvnitř bytového domu. Systematická a účelová interpretace právní normy, kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, umožňuje při stanovení úhrad za vytápění vyjít z výkonového pojetí otopné soustavy při dodávce tepla nebo z teplotní charakteristiky prostředí. Prostředkem je vymezení pojmu “výpočtová metoda”, jejímž obecným (blíže neupřesněným) pojetím v textu vyhlášky je dána rozúčtovateli volnost v přístupu ke stanovení úhrad. Podíl skutečné spotřeby tepla v bytě z celkové dodávky tepla do objektu není přímo úměrný zjištění indikátorů vytápění na otopných tělesech, jak někteří oponenti pravidel navrhují. Zmírnění rozptylu plateb podle metody měření respektive indikace je dosahováno rozdělením nákladů na složku základní a složku spotřební a u některých metod i souborem opravných koeficientů (korekcí). Zásadou pro určení opravných koeficientů v dikci právní normy je vyjádřena snaha dosáhnout stejné úhrady při dosažení srovnatelné tepelné pohody v porovnávaných bytech. Tomuto požadavku odpovídá i ustanovení vyhlášky podle § 4 odst. 4. Smyslem ustanovení je eliminovat vznik případných nejistot s uplatněním metod zjišťování a zpracování údajů o úrovni vytápění. Možností daných vyhláškou nebývá v praxi plně využito, což lze doložit aplikacemi s podílem základní složky nákladů ve výši 40%. Vyšší podíl základní složky nad 50 %, jak se ojediněle navrhuje, je zdůvodnitelný pouze tam, kde selhávají dostupné metody “poměrového měření” a je přistoupeno k rozúčtování nákladů na teplo úměrně velikosti započitatelné podlahové plochy.
Nevhodný je příměr s porušováním osobní svobody - jak někteří oponenti pravidel nepřiměřeně uvádějí při vyslovení soudu o potřebě platit pouze za tzv. “skutečnou spotřebu tepla”. Tepelná stabilita objektu a teplota jí odpovídající v bytě je výchozím parametrem, který je zapotřebí respektovat v souvislosti s požadavkem řádného užívání bytu. Tato teplota je v závislosti na stavební konstrukci vypočtena v rozsahu 16 až 18°C. Je nezbytné, aby uživatelé bytů tuto teplotu dodržovali, a proto u nájemních smluv je daný požadavek zpravidla neopomenutelnou součástí textu, který upravuje nájemní vztah (viz například literatura [1]).
Fyzikální vlastnosti tepla jsou v pozadí úvah, které ovlivnily tvorbu pravidel pro rozúčtování nákladů na teplo ústředně vytápěných bytů.
Literatura:
[1] Pravidla o poskytování a rozúčtování plnění nezbytných při užívání bytových a nebytových jednotek. Příloha č. 1 k usnesení Rady hlavního města Prahy č. 0962 ze dne 24.6.2003. 11 s.
[2] Skuhra, J.: K metodice rozúčtování nákladů na poskytování TUV. Energie & peníze, ročník IX , č.2/2004, str. 40- 43.
[3] Skuhra, J.: K metodice rozúčtování nákladů na vytápění. Energie & peníze, ročník IX, č.7-8/2004, str. 220-226.
[4] Metodické vysvětlivky k praktickému uplatnění vyhlášky MMR č. 372/2001 Sb., Obec & finance č. 5/2002 , příloha Věstník MMR, str. 16-18.
[5] Hoder, K.: Minimalizace nejistot rozdělení nákladů na vytápění bytového domu, 3 T (teplo, technika, teplárenství) č. 5/2004, str. 21-24.