Konzultace |
Domácí násilí je zřejmě nejrozšířenější formou násilí vůbec, kterému však pro značnou latenci nebývá doposud přikládán takový význam, jako jiným, zřetelnějším, násilným formám trestné činnosti. Vyskytuje se v rodinách všech příjmových kategorií. Nemá na ně vliv vzdělání, náboženská orientace, věk ani sociální původ. Zahrnuje všechny formy fyzického, psychického či sexuálního násilí ve všech typech a formách rodinných vztahů. Nejčastěji se násilí dopouštějí muži na svých partnerkách, objevuje se však nezřídka i ve formě násilí žen na mužích, ve vztahu dvou osob stejného pohlaví či mezi generacemi. Jeho charakteristickými znaky jsou opakování, dlouhodobost a téměř každodenní přítomnost. Možným způsobem řešení, nebo prevence domácího násilí se jeví být proces mediace.
Informování veřejnosti je prioritou
Mediace v rodinných konfliktech je spolu s mediací v justici, tedy činností Probační a mediační služby, nejrozšířenější oblastí využívání mediace v konfliktech. V poslední době, zejména v druhé polovině roku 2004 a počátkem roku 2005, se zájem společnosti o tuto oblast využití mediace zvýšil, včetně mediálních kampaní v tisku a televizi, které byly završeny vcelku radikálními a převratnými prohlášeními pracovníků policejního prezidia a justice ve smyslu již realizovaných a dále připravovaných změn zvláštní části trestního zákona s cílem podpořit práva těch, kteří jsou oběťmi domácího násilí. V minulosti byly také prováděny různé výzkumy s cílem zjistit byť jen povědomí české veřejnosti o tom, co to domácí násilí je a jak se projevuje, či může projevovat. Tyto pokusy však nebylo možno, vzhledem k vysoké latenci domácího násilí, vždy přijmout jako zcela reprezentativní.
Poměrně reprezentativní výzkum o povědomí, postojích a zkušenostech s domácím násilím provedla v České republice poprvé agentura STEM v roce 2001 na základě zadání občanského sdružení Bílý kruh bezpečí (BKB) a společnosti Philip Morris ČR. Jednalo se o první krok projektu zaměřeného na boj proti domácímu násilí. Cílem bylo informovat odbornou a laickou veřejnost o domácím násilí, vyvrátit předsudky s ním spojené, iniciovat definování domácího násilí v legislativě a přispět k vytvoření systému adekvátní reakce na domácí násilí.
Výsledky výzkumu na téma Domácí násilí v ČR zveřejnily všechny výše uvedené zúčastněné subjekty. Na povědomí, postoje a zkušenosti s násilím mezi partnery bylo tehdy dotázáno 1720 respondentů starších 15 let. S pojmem “domácí násilí” se už setkalo 80 % dotázaných a stejný počet lidí si myslel, že okolí nesmí zůstat k tomuto jevu lhostejné. Více než čtvrtina respondentů se s domácím násilím setkala přímo, tedy jako svědek, oběť nebo agresor, a 59 % dotázaných by přivítalo informace o způsobech obrany a pomoci proti domácímu násilí. Občanské sdružení Bílý kruh bezpečí (BKB) se od roku 1991 věnuje pomoci obětem trestných činů, přičemž klienty Bílého kruhu bezpečí tvoří z 36 % právě oběti domácího násilí.
Prvním krokem ve spolupráci BKB a Philip Morris ČR byla studijní cesta do USA, kde má Philip Morris ČR s organizací boje proti domácímu násilí dlouholetou zkušenost.
“Návštěva v USA potvrdila, že současný stav v České republice ve všech oblastech zaostává za situací v zemi, která patří v boji s domácím násilím ke špičce. Současně však nás přesvědčila, že jdeme správnou cestou, když za prioritu pokládáme informování veřejnosti, osvětu a také linku pomoci obětem,” zhodnotila studijní cestu Petra Vitoušová, prezidentka BKB.
Na výsledky výzkumu o povědomí, postojích a zkušenostech s domácím násilím v České republice navázala rozsáhlá informační kampaň, která měla za cíl na problém domácího násilí upozornit a zejména napomoci odstranit předsudky s tímto jevem spojené. Od roku 2002 byla také zprovozněna občanským sdružením Bílý kruh bezpečí telefonní linka pomoci obětem domácího násilí.
Vhodnou činností, působící preventivně ve všech oblastech prevence, zejména charakteru sekundární a terciální prevence, je činnost mediátora ať již státní, polostátní či nestátní organizace, která by se dlouhodobě a systematicky věnovala domácímu násilí a měla by tedy jak organizační, tak personální předpoklady pro tuto činnost.
Soustředěnější zájem společnosti o problematiku rodiny a domácího násilí je zjevně projevem a odrazem celé řady negativních a namnoze až sociálně patologických jevů, k nimž v ní dochází. Paralela společenského vývoje s rodinným životem je patrná zejména v oblasti popření klasické a tradičně zažité funkce rodiny, plnění sociálních rolí jednotlivých členů rodiny, a zejména nestabilnosti rodinných vztahů a celkově zvyšujícího se počtu disfunkčních, ”problémových” či nekompletních rodin.
Důsledky nedostatečné komunikace
Dle mnohých autorů je důvodem disfunkčních, ”problémových” a nekompletních rodin neochota a neschopnost (někdy i faktická nemožnost) spolu komunikovat. Komunikace je přirozeným projevem člověka, který má jako jeden z primárních cílů zjevit individuální myšlenky a postoje člena rodiny, jakož i prezentovat a prosazovat svoje názory a v rámci rodinných svazků by mělo jít o komunikaci na odpovídající úrovni, tedy i v oblasti intimní. A právě při absenci komunikace dochází k postupnému odcizování členů rodiny, následné neschopnosti dosáhnout shody v názorech a nezřídka i k projevům domácího násilí.
Jak již bylo uvedeno výše, domácí násilí nemusí být vždy projevem fyzického násilí a to ze strany muže k ženě, rodičů k dětem, případně k prarodičům, nebo násilí staršího sourozence k mladšímu. Může se jednat o nefyzické, leč o to zákeřnější projevy jakéhokoli člena rodiny k jinému členu rodiny s cílem prosadit svoje zájmy. Jejich rozsah a formy mohou být velmi různorodé, tak různorodé, jak různorodé jsou možné rodinné vazby. Společným jmenovatelem je však namnoze ztráta přiměřené a přirozené komunikace mezi členy rodiny.
V rodinných vztazích je vhodné rozlišit mediaci rodinnou a mediaci rozvodovou. Rodinná mediace se zabývá řešením konfliktů vzniklých ve vzájemném soužití členů rodiny, tedy zejména konfliktů generačních, ale i běžných názorových či sociálních v běžném chodu rodiny. Naproti tomu rozvodová mediace je metodou řešení konfliktů v rámci již probíhajícího rozvodového řízení manželů. Jelikož o rozvodu rozhoduje soud, je mediace rozvodová svěřena převážně do péče státních orgánů, tedy převážně pracovníků sociálně právní ochrany dětí, orgánů péče o dítě, pracovníků sociálních odborů obecních úřadů a dílem i pracovníkům Probační a mediační služby. V této oblasti je možná i činnost rodinných poraden, avšak tato činnost je do značné míry limitována tím, že značná část rodin v době rozvodu již služby manželských poraden nevyhledává a soustředí svoji pozornost k vyřešení rozvodu samotného a nikoli nápravě projevů disfunkční rodiny.
Rodinné a zejména rozvodové poradenství je u nás v současné době stále nedostačující, což nesporně souvisí s limitací finančních prostředků a to jak prostředků státních, tak v jednotlivých rodinách. Pomineme–li povětšinou jednorázovou aktivitu psychologů, jejichž úkolem je zobjektivizovat rozhodnutí soudu při řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, zůstává těžiště práce s rodiči a dalšími rodinnými příslušníky na sociálních pracovnících. Zkušenosti s rozšiřováním obsahu a stylu práce, zejména s rozvádějícími se rodinami ukazují, že sociální práce je účelným kontextem pro terapeutickou, poradenskou a také mediační pomoc rodinám. Právě mediační činností je možno předcházet projevům domácího násilí ve formě afektů jednotlivých členů rodiny projevujících se například ve fyzickém napadání, nebo v projevech schválností v důsledku deprivace ze ztráty přirozené a přiměřené komunikace mezi členy rodiny. Tyto zkušenosti je možno čerpat i ze zahraničí.
Evropské zkušenosti
Rada Evropy v minulosti zpracovala výzkum rodinné mediace a ve formě doporučení Výboru ministrů členských států Rady Evropy o rodinné mediaci č. R (98) vydala již v lednu 1998 doporučení, ze kterého vyplývá:
Rodinná mediace je poměrně novou procedurou řešení rodinných konfliktů a některé státy takovou proceduru k dispozici nemají.
Rodinná mediace je nejčastěji využívaná v průběhu manželské odluky a rozvodu. Důraz je kladen na dosažení dohody o dětech, ale mediačně mohou účastníci uspořádat i jiné rozpory týkající se například finančních záležitostí či majetku.
Mediaci zahajují účastníci pouze na základě dobrovolnosti.
Účastníci mohou současně vyhledat nezávislou právní radu.
Dosažení dohody za pomoci mediace se ukázalo být životaschopným způsobem při vytváření a udržování vztahů spolupráce mezi rozvádějícími se rodiči.
Pro další dokreslení situace v Evropě je možno uvést příklad z Velké Británie, kdy Národní asociace pro rodinnou mediaci (založená 1981) během osmdesátých let získala pro svůj projekt rodinné mediace v britské společnosti takový respekt a zaznamenala takový nárůst organizací, že bylo možno mluvit o ”mediačním hnutí”. Byla vypracována kritéria pro akreditaci mediátorských organizací. Rok 1989 byl ve Velké Británii pro rodinnou mediaci zlomový – začal fungovat celonárodní systém školení pro mediátory a začal celonárodní výzkum iniciovaný univerzitou v Newcastlu, který mimo jiné prokázal vůli účastníků řešit svůj problém mimosoudně, nikoliv výlučně v soudním procesu.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 25/2005.
Literatura:
Bakalář, E. Mediace; otec, dítě, rodina: 1996; roč. 3, č. 7
Holá, L. Mediace, způsob řešení mezilidských konfliktů. Grada. Praha, 2003
Keller, J. Sociologie konfliktu. MU Brno, 1990
Nakonečný, M. Sociální psychologie. Academia Praha, 1999
Ouředníčková, L. Probační a mediační služba jako nově vznikající oblast sociální práce. Sociální politika, 2000, roč. 26, č.4
Svoboda, I., Chudý, Š. Výchovná činnost mediátora probační a mediační služby. Veřejná správa č. 10/2005, roč. XVI
Svoboda, I. Mediace jako alternativní přistup k řešení konfliktů. Sborník z vědecké konference, Kielce, 2005
zák. č. 140/1961 Sb., Trestní zákon ve znění pozdějších předpisů
zák. č. 141/1961 Sb., Trestní řád ve znění pozdějších předpisů
zák. č. 94/1963 Sb., O rodině ve znění pozdějších předpisů
zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů
zák. č. 257/2000 Sb., O probační a mediační službě ve znění pozdějších předpisů