Rozhovor

s PhDr. Helenou Koenigsmarkovou,
ředitelkou Uměleckoprůmyslového musea

Od chrámu umění ke strojům času

PhDr. Helena Koenigsmarková

Paní ředitelko, jaké byly začátky muzea?

Muzejní instituce mají tu přednost, že se pohybují v kontinuitě času: v současnosti se zabývají minulostí a připravují sbírky pro budoucnost. Založení muzea v roce 1885 bylo výsledkem dlouhodobější iniciativy a za vícezdrojové podpory, jak bychom řekli dnes, bylo vybudováno Rudolfinum jako “chrám umění”. Zde muzeum začínalo, ale prostory brzy nestačily a bylo rozhodnuto o výstavbě vlastní budovy. Architekt Josef Schulz musel vtěsnat novostavbu mezi Rudolfinum a židovský hřbitov, čímž je do určité míry provoz muzea determinován dodnes: chybí například dostatečně velký vstupní prostor. Také vnitřní uspořádání nepočítalo s postupným nárůstem sbírek, takže dnes více než polovina budovy slouží jako depozitáře a kanceláře. Sbírky muzea jsou jedinečné právě v kontinuitě dokladů jednotlivých uměleckých slohů, rozvoje technologií a zejména kvality práce. Mohou proto sloužit zejména jako zdroj příkladů a inspirace, což byl také jeden ze zásadních důvodů pro vznik institucí podobného typu.

V čem se proměnil vztah muzea a státu oproti předchozímu režimu?

Odpadlo zvažování a determinace, povětšinou spíše nepsanými příkazy, co a kdo může být ve sbírkách zastoupen. A především, sbírky se již nezískávají formou konfiskace majetku, ale cílenou akvizicí. I když v případě našeho muzea přece jen ideologie nebyla tak důsledná. V osmdesátých letech dokázal například interní odborný pracovník tehdejší nákupní komisi přesvědčit i o nákupu židle od Milana Knížáka. Stabilní je stále finanční závislost na vládních orgánech, respektive Ministerstvu kultury, které je zase závislé na Ministerstvu financí. Naši práci by rozhodně zpříjemnil “přátelštější” způsob financování, to znamená rozpočet pokrývající nejen provoz, ale i aktivity muzea, respektive vědomí, že stanovená koncepce a její jednotlivé projekty na příští léta jsou zajištěny tak, aby nedocházelo k prodlevám. I když je to asi jen sen, ani po patnácti letech ve funkci mě neopouští. Stále mám před sebou vidinu smlouvy na několikaletou koncepci, která je finančně zajištěna a je na nás, zda ji naplníme nebo ne.


Jaké jsou zásadní naplánované projekty?

Především stavba nového depozitáře muzea v Praze a v návaznosti na ni pak plánovaná rekonstrukce hlavní budovy. Pokud budeme moci postavit nové úložiště pro sbírky, kterými je hlavní budova přetížena, bude možné ji více otevřít veřejnosti, častěji při výstavách těžit z vlastních sbírek a lépe tak plnit úlohu státní instituce národního charakteru. Opravdu nejvíce by nám pomohlo, pokud by byl projekt odsouhlasen, a to včetně plynulého financování - abychom věděli, že když zaplatíme pozemek, budeme na něm moci postavit budovu depozitáře, do něj následně přestěhovat sbírky, tvořivě je rozvíjet… Jen toto vědomí a jistota by nám umožnily smysluplnou práci.

Vaše největší investice v poslední době?

Nejlepší jsou takové, když získáme do sbírek opravdu kvalitní přírůstky. Zde je především nutný fungující systém ve výše zmíněné závislosti. Náš zřizovatel, Ministerstvo kultury, pro nás musí získávat fondy, aby bylo možné nakupovat do sbírek soudobá díla či získávat výjimečné přírůstky historického charakteru. V základním rozpočtu muzea máme peníze pouze na drobné investice. Představa, že ředitelé našich národních institucí cestují po světě a nakupují do sbírek, je v našich souřadnicích utopická. Finance na velké investice se však musí hledat všude ve světě, rozdíl je ale v tom, že v některých zemích je rozvinut například systém podpory formou loterií, zejména v Británii. Tento úmysl se u nás také objevil, ale zatím se jej nedaří realizovat. Největší investici jsem nedávno udělala díky podpoře Ministerstva kultury v podobě nákupu unikátního souboru kolorovaných kreseb lustrů z přelomu osmnáctého a devatenáctého století, které se objevily v Itálii a vztahují se k centrům naší tradiční výroby lustrů v severních Čechách. Zakoupili jsme také unikátní interiér podle návrhu Františka Bílka, rovněž přes Ministerstvo kultury. Pokud bychom hovořili o stavební investici, díky ministerstvu jsme mohli obnovit zámek v Kamenici nad Lipou, kde budeme postupně zpřístupňovat veřejnosti část našich sbírek – kované železné práce, a plánujeme také studijní expozici vývoje nábytku v devatenáctém až dvacátém století. Právě nový depozitář, který počítá s výhledem alespoň na padesát let nárůstu sbírek, je založen na kritériích, která mají šetřit energii do budoucna. Tedy je vlídnější jak k okolí, tak k uživatelům. Umožňuje také maximální využití existujících systémů zpracování sbírek v počítačových programech, s návaznou evidencí jejich pohybu a stavu. Třeba jen navážení exponátů v centru Prahy je samozřejmě problém pro kamióny, nemluvě o znečišťování ovzduší. Historická budova v památkovém centru nemůže být logisticky tak vybavena, jako jsou jiné novostavby muzeí, například Pinakotéka moderního umění v Mnichově, kde je zabudována vnitřní prostora pro kamión se všemi potřebnými parametry.

Objevila jste při průzkumu sbírek něco zvlášť zajímavého? Jaké byly exponáty v minulosti a jak se změnil zájem o ně nyní?

Pro sebe jsem si kdysi objevila ve sbírkách konvolut středověkých poutnických odznaků odlitých ze směsi cínu a olova a těmi se ve volných chvilkách, tedy zřídka, zabývám. Do sbírek muzea se dostaly v devatenáctém století cestou, která byla tehdy velmi obvyklá - jeden z nejvýznamnějších sběratelů a zakladatelů muzea Vojtěch rytíř Lanna cestoval po Evropě a nakupoval nejen pro své soukromé sbírky. Starožitníci také často posílali své zboží jako nabídku přímo do muzea a nákupní komise se mohla rozhodnout, zda předměty do sbírek získá. Zástupce muzea vyjížděl i na aukce starožitností a byl vybaven určitým obnosem, aby mohl dané položky dražit pro muzejní sbírky. Často objevil něco, co považoval za důležité, ale peníze nestačily. V našem archivu je zachována čilá korespondence v takových případech a člověk žasne, jak rychle tehdy dokázala reagovat například pošta. V každé době byl zájem jak o exponáty z dob minulých, zejména o ty, které se významně týkaly produkce z českých zemí, tak o soudobou produkci. Muzeum již od svých začátků iniciovalo různé soutěže uměleckořemeslné práce, dnes bychom řekli designu, a tak také získávalo soudobou produkci do sbírek. Dnes se v podstatě snažíme o totéž, jen těch dokladů minulosti je stále méně. Musíme také doplňovat některé etapy užitého umění dvacátého století, o současnosti nemluvě. Velmi jsme proto doufali v novou rozpočtovou položku, která by stanovovala státním institucím určitý obnos na vytváření sbírek současnosti, ale zdá se, že dobrá myšlenka přijata nebyla.

Do jaké podoby dospěla spolupráce s veřejností?

Podařilo se vybudovat systém práce s návštěvníky, a to nejen s dětmi a školními skupinami. Každý se může na výstavách i ve stálé expozici aktivně zapojit do vystavovaného tématu. Pomohly granty Open Society Fund a jeho program Brána muzea otevřená. Všechna muzea, která měla možnost tento grant využít, potvrdí kvalitu přípravy edukativních pracovníků i finanční podpory. Samozřejmě je třeba vlastního zaujetí pracovníků pro tyto aktivity a také v tom jsme zaznamenali úspěch. Společnost přátel muzea využívá jeho programů a snaží se podpořit i některé naše činnosti, například letos přispěla na rekonstrukci kašny v zahradě. Rádi bychom daleko více zvali na výstavy a přednášky veřejnost, musíme však pro tyto účely využívat studovnu odborné knihovny, která má vlastní provoz. Zájem veřejnosti ukázala i muzejní noc - za těch pár hodin přišlo několik tisíc lidí. My pak přemýšlíme: je důvodem vstup zdarma nebo lidé jindy nemají čas? Osobně jsem přesvědčena, že státní muzea by neměla vybírat vstupné, jenže příjem z něj je stále podstatnou součástí našich rozpočtů. Vstupné by mělo být pouze na zvláštní akce, jako jsou výstavy.

Na jaké výstavy a expozice se mohou návštěvníci těšit?

Zájem o naše sbírky je doma i v zahraničí veliký. Permanentně zapůjčujeme celé soubory vybraných exponátů, zejména užitého umění českého původu, především sklo, užitou grafiku i plakáty. Často také českou fotografii – Josefa Sudka, Františka Drtikola, českou avantgardu. Sbírka fotografie je natolik obsažná a významná, že naším záměrem je vybudovat pobočky muzea věnované tomuto významnému médiu. Stejně tak bychom byli schopni nabídnout Muzeum módy, jež patří k nejnavštěvovanějším všude ve světě. Podobně je tomu s Muzeem skla, kde jedině naše sbírka může zaručit kvalitu prezentace a obsahovou úplnost. Na první pohled se to nezdá: naše sbírky jsou za dobu trvání muzea sice téměř pod jednou střechou, mohou však být počtem i významem rozděleny do několika budov, jako například sbírky Národní galerie. Nemáme sice titul “národní” v názvu, význam našich sbírek tomu však odpovídá. Myslím, že také velmi úspěšně plníme reprezentační úlohu české kultury v zahraničí, neboť naše výstavy často doprovázejí významné akce státu: Europalia, Dny české kultury, Praha – Evropské město kultury roku 2000. Pro tento rok jsme byli požádáni portugalským ministerstvem kultury, abychom uspořádali výstavu mistrovských děl z našich sbírek v Lisabonu. Výstava bude zřejmě představena i ve Španělsku jako akce k výročí 120 let existence našeho muzea. Spolupořádáme a zapůjčujeme exponáty na výstavy mnoha institucí i v naší zemi, jsou součástí stálých expozic Národní galerie – ve Veletržním paláci, v Muzeu kubismu v Domě U černé Matky Boží. Máme také tradiční expozice na několika zámcích – expozici českého porcelánu v Klášterci nad Ohří, nábytku na Hrubém Rohozci a úplně nově spolupracujeme na expozici v soukromém zámku Nové Hrady u Litomyšle. Naší tradiční politikou je, že sbírky mají být otevřené a přístupné publiku, samozřejmě při zachování podmínek jejich bezpečnosti a dobrého zacházení. Je to jistě lepší, než uložit je v nedostatečně vybavených depozitářích. Proto se tolik snažíme budovat nové expozice a získat nový depozitář. Jen tak plní muzejní sbírky své poslání a mohou být zachovávány pro budoucnost. Zároveň se snažíme návštěvníkům zpřístupnit fondy muzea i v časových výstavách a také získávat zajímavé výstavy ze zahraničí, zejména ty, které představují současné dění ve světě designu. Vloni jsme uskutečnili výstavu skandinávského designu, limitováni jsme byli pouze nedostatečným výstavním prostorem. Letos, opět v rámci Designbloku, to bude výstava designu z Mexika. Pokračujeme také v cyklu výstav Mistři evropského sklářství, nejbližší bude věnována Františku Víznerovi, jehož dílo je zastoupeno ve všech světových sbírkách. Součástí oslav 120 let Uměleckoprůmyslového musea také bude přehlídka české fotografie dvacátého století. Ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy se uskuteční u nás, v Domě U zvonu a v Městské knihovně.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 23/2005.

Věra Hloušková

Pro zajímavost:

Ptala jsem se ředitelky na užívání tradiční nebo modernější varianty názvu, tedy: Museum nebo muzeum?

Odpověděla: “es” píšeme v historickém názvu, v textu pak obecně muzeum se “zet” (to mě rozčilovalo, ale je to tak).

Víte,
jak se vyrábějí šperky?
jaké drahé kameny se používají ve zlatnictví?
jak se zdobí kovové předměty?
jak se vyvíjely klíče?
jak se realizují některé kovářské postupy?
jak se postupuje při výrobě repliky dřevořezby?
jaké materiály se používají v uměleckém řemesle?
jak vypadá vosková plastika?
jak se vyvíjely lžíce?

Odpovědi na uvedené (a četné další) otázky najdeme v této pozoruhodné instituci. S výrobními postupy a materiály, s vývojem tvaru a funkce předmětů lze “pracovat” jak v expozici, tak v ateliéru: aktivní samoobslužný program, tzv. zásuvkové pulty, seznámí návštěvníky s příběhy vystavovaných materiálů.

Další informace [nápis]
Číslo 23/2005
Časopis Veřejná správa č. 23/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail