Názor |
Imunita - právnický termín pro vynětí osoby, skupiny osob nebo majetku z působnosti právního předpisu nebo z pravomoci nějakého orgánu. Asi skoro nikdo nepochybuje o tom, že současné pojetí imunity podle české ústavy ve vztahu k poslancům a senátorům je neodůvodnitelně široké. Maně si vzpomínám, jak jsem se před lety během svého pracovního pobytu ve Spojeném království – v Kingstonu upon Thames – součásti tzv. Velkého Londýna, pokoušel vysvětlit problematiku imunity poslanců v České republice jednomu jejich kolegovi z britského parlamentu, zvolenému za tento obvod. Možná to bylo i mojí ne zrovna oxfordskou angličtinou, ale on to prostě celé s českou imunitou nechápal a nepochopil. A asi ani nemohl. Nepochybně hlavně proto, že tamní poslanci jsou trestně neodpovědní pouze za výroky učiněné na půdě sněmovny (a i tady je prý jedna výjimka: nesmí se dotknout majestátu královny!), jinak je na ně pohlíženo jako na normální britské občany. A jde to! Zajímavé budiž, že aktuální čerstvý senátní návrh na omezení imunity má velmi blízko k tomuto mně osobně názorově velmi blízkému britskému vzoru. O imunitě členů našich dvou zákonodárných sborů se píše a mluví ve dvojí rovině. Takřka všem poslancům, senátorům a jejich politickým stranám se jeví imunita zbytečně rozsáhlá, když co se týká řízení ohledně případného naplnění skutkové podstaty trestného činu, váže samotné zahájení trestního stíhání sdělením obvinění ex lege na předchozí souhlas poslanecké sněmovny či senátu po projednání a doporučení příslušného mandátního a imunitního výboru. Pokud sněmovna či senát odmítne trestnímu stíhání svého člena vydat, je jeho čin jednou provždy definitivně a napořád trestně nestíhatelný (bez ohledu na to, zda má či nemá spojitost s výkonem jeho politické funkce!) a tak ani po ukončení svého poslaneckého mandátu nemůže být v této věci trestně stíhán. Poslanci a senátoři s takto pojatou imunitou často ve svých veřejných projevech nesouhlasí a pravidelně proto předkládají sami sobě nejrůznější návrhy na její větší či menší omezení. Kupodivu však, politiky neznalý světe div se, při konkrétních parlamentních hlasováních ještě žádný takovýto návrh nezískal od týchž poslanců potřebnou podporu k ústavní změně… O imunitě se také hodně mluví, když se projednávají případy, kdy policie již požádala o vydání konkrétního ze spáchání trestného činu podezřelého poslance či senátora, aby mohla zahájit jeho trestní stíhání. Někdy se jedná o případy, které mají jistou souvislost s politickým či ústavním postavením podezřelého (třeba případ jednoho nyní již bývalého ministra a jeho rozporuplný postup při vyhledávání privatizačních dokumentů), jindy však jde o podezření z trestné činnosti, která nemá ani vzdáleně s politikou nic společného (třeba podezření z trestného činu krácení daně či neodvedení daně a pojistného v soukromé firmě v době, kdy dotyčný ani netušil, že bude jednou poslancem). Zatímco v prvním případě by snad mohlo být rozhodnutí parlamentu o nevydání svého člena k trestnímu stíhání (když podezřelý možná jednal v souladu s politickým či vládním zadáním, což by ale nemělo znamenat apriori beztrestnost!) svým způsobem zdůvodnitelné, tak druhý příklad už je podle mě prostě absolutně nezdůvodnitelný. Navíc často nechápu, proč sám podezřelý netrvá na zbavení své poslanecké či senátorské imunity a očištění svého jména z tohoto nařčení cestou orgánů činných v trestním řízení a především rozhodnutím nezávislého soudu. Skoro každý obviněný (poslanec – neposlanec) však na druhou stranu většinou považuje vývody policie směřující k obvinění z trestného činu za nedostatečné. Jistou výjimkou bývají snad pouze trestné činy z dopravních nehod, kdy i poslanci někdy sami žádají o zbavení své imunity. Přitom (naštěstí!) i normální občan má právo se proti sdělení obvinění zákonným způsobem bránit: podat žádost o přezkoumání postupu policie státnímu zástupci (případně jeho nadřízenému), a ten má právo v důvodných případech obvinění zrušit. Bez předchozího souhlasu sněmovny však pokud jde o poslance trestní stíhání nelze vůbec začít a tudíž ani přezkoumat! Na takovémto poslanci či senátorovi tak zůstane navždy jistý stín pochybnosti. Spáchal trestný čin, nebo nikoliv? Co takhle alespoň úplně otočit výchozí gard a umožnit zahájení trestního stíhání vůči všem občanům České republiky bez ohledu na jejich případné aktuální vlastnictví poslaneckého či senátorského průkazu? A naopak našim volených zástupcům dát MOŽNOST, v případě, kdy se důvodně domnívají, že jejich trestní postih má vazbu na jejich politickou činnost, aby se SAMI obrátili v jakékoliv fázi probíhajícího řízení na parlament se žádostí o projednání své kauzy. Parlament by pak mohl (tak jako i dnes) trestní stíhání svého člena vyloučit, buď jako teď jednou provždy, nebo mnohem lépe jenom po dobu trvání jeho poslaneckého mandátu. Na konkrétním poslanci a jeho politickém citu či pudu politické sebezáchovy by tak vždy bylo, zda se pomocí své parlamentní komory “dovolá”, nebo zda naopak umožní, aby bylo vůči němu postupováno jako vůči normálnímu občanovi. I když, jak už jsem výše uvedl, mně osobně je nejsympatičtější zmíněný britský model (nota bene – v Anglii k tomu ani žádnou ústavu nepotřebují!) a bylo by podle mě velmi dobře, kdyby se teď i poslanecká sněmovna přidala k senátorům, kteří to navrhli a schválili a na takovéto změně naší ústavy se konečně obě komory dohodly!