Týdeník Veřejná správa


 Rozhovor

s Markem Bendou,
předsedou Ústavně právního výboru PS PČR

Řídím se především vlastním úsudkem

Vyšlo v čísle 21/2007
Marek Benda

O současném předsedovi sněmovního Ústavně právního výboru Marku Bendovi se přes jeho mládí hovoří jako o poslanecké legendě. S výjimkou prvních dvou let po volbách v roce 2002 (v roce 2004 pak nahradil svého kolegu z ODS, evropského poslance Jana Zahradila) je poslancem českého parlamentu po celé “posametové” období. Reprezentantem ODS je od sloučení této strany s Křesťanskodemokratickou stranou. Považuje se za konzervativního politika vyznávajícího křesťanské hodnoty, ale nikoliv reprezentanta církve. Jak sám říká, řídí se především vlastním úsudkem a ten nemusí být vždycky shodný například s postoji křesťanských demokratů strany lidové. V Ústavně právním výboru je od začátku své poslanecké kariéry a vždycky byl aktivním diskutérem, šlo-li o otázky ústavních práv. Za nejdůležitější počiny v oblasti práva považuje v současné době chystanou kodifikaci trestního a občanského zákoníku.

Ve sněmovně je na stole opět novela zákona o střetu zájmů. Jde o poslaneckou iniciativu Miloslava Kaly, která by například zrušila zákaz zveřejňovat majetková přiznání ústavních činitelů a také by zjednodušila postup při vyřízení žádosti o tyto informace. Souhlasil byste s touto novelou?

Osobně jsem přesvědčen, že celá idea zákona o střetu zájmů, tak, jak byl v minulém volebním období prosazen, vůbec nevychází ze snahy omezit korupci, ale je motivována závistí a snahou politiky skandalizovat. Proto mě ani tato novela nijak nefascinuje. Kromě zmíněného uvolnění zveřejňování údajů o politicích, a je zajímavé, že jen o nich, zatímco většina korupčních kauz je zaznamenána spíše v rovině úřednické, chtějí navrhovatelé novely zařadit i povinná oznámení za manželské partnery. I když tato by, podle návrhu novely, už veřejně přístupná nebyla, nevidím jediný důvod ani k tomu, aby se za manžele politiků, zejména na komunální úrovni, musela oznámení učinit. Všechna protikorupční opatření by se měla soustředit na zjednodušování a maximální transparentnost činností prováděných veřejnou mocí, nikoliv na vyvolávání lidské závisti zveřejňováním co nejvíce údajů o politicích. Proto budu při hlasování o této novele proti.

Trestní zákoník, připravovaný ministerstvem spravedlnosti, by se mohl dostat na parlamentní půdu po letních prázdninách. Vzrušenou debatu jistě vyvolají mediálně nosná témata, například otázka eutanasie, snížení věku trestní odpovědnosti, ustanovení týkající se “tunelování”. Co od této úpravy očekáváte vy?

Opravil bych spoustu věcí. Všechny kodexy jsou dosud svým jazykem i strukturou ještě pořád příliš “socialistické”. Podle trestního zákoníku stále ještě můžeme téměř každého a téměř za všechno odsoudit. Je to nesmírně sporná věc především v ekonomické oblasti. Já jsem například proti postižitelnosti “přípravy trestného činu”. Nemyslím si, že daňový podvod páchám už tím, že špatně vyplním nějaký formulář, který pak třeba ani neodevzdám a nikdo není poškozen. S beztrestností eutanasie nesouhlasím a pokud jde o snížení věku trestní odpovědnosti, souhlasil bych jen za předpokladu, že věk pro beztrestnost sexuálního života zůstane nezměněn.

Zpravidla vždy, když se změní složení vlády a sněmovny, dojde k diskusím o podobě občanského zákoníku či kodexu stavebního, nebo pracovního práva. Jaká je vaše představa o podobě těchto zákonů?

Já bych byl rád, abychom při úpravě občanského zákoníku dospěli konečně například k tomu, že se spojí vlastnictví pozemku s vlastnictvím nemovitosti. Dosud platný zákon vycházel ze zásady, že všechna půda patří státu. Tisíce vlastníků domů nejsou zároveň vlastníky pozemků, na kterých dům stojí. Mnoha bytovým družstvům se pozemky pod domem vydávají či prodávají až ex post a totéž platí pro restituenty. Vadí mi i to, že stát má v občansko právních věcech stále ještě příliš velkou ingerenci. Mělo by platit, že, kde není žalobce, není soudce. Nikoliv například situace, kdy spolu dva subjekty uzavřou smlouvu, a přestože nikoho jiného nepoškozuje, soud ji může, pro nesplnění zákonem daných náležitostí, zrušit. O platné úpravě stavebního zákona tvrdili její tvůrci, že přinese zjednodušení stavebního procesu. Není to pravda. Stavebník dnes musí nejdřív získat všechny potřebné doklady a povolení a poté, když mu byť jednu jedinou žádost úřad zamítne, začíná celé povolovací řízení znovu. Tím se zdržují nejen stavby, ale i rekonstrukce, které jsme přeci chtěli urychlit. Pořád se mluví o tom, že založení firmy trvá šest neděl, ale schválení úpravy bytu trvá někdy i šest měsíců.

Ústavní soud nedávno potvrdil vyhlášku města Ústí nad Labem plošně zakazující pouliční prostitucí na všech veřejných prostranstvích města. A to je určitý posun v dohadech o tom, jestli obec může svými vyhláškami regulovat právě například prostituci plošným zákazem, není-li obligatorně dán ze zákona. Jak by se měla prostituce, žebrání a jiné nežádoucí jevy regulovat, není-li zákaz dán zákonem?

Nevím, jestli vyhlášky jsou vždy správný prostředek, a je také velmi sporné, kolik regulačních vyhlášek upravujících konkrétní práva a povinnosti by měla obec vydávat. Pokusů je spousta a hodně jich dosud končilo zrušením u Ústavního soudu. Pouliční prostituci by šlo, podle mne, regulovat třeba s pomocí policejních orgánů.

Ale jak, když nebude existovat předpis, jehož překročení by kontrolovaly?

Například kořistění z prostituce je trestné. A výtržnictví, nebo veřejné pohoršení, jsou přestupky, takže za určitých okolností lze nalézt proti prostituci zákonné prostředky. Vím, že tento jev asi nejde vymýtit, ale nejsem ani pro zákon, který by prostituci zlegalizoval, protože to by bylo nejen velice nemravné, ale umožnilo by to i korupci na všech úrovních. Takže nezbývá, než hledat individuální řešení, tedy taková, která vychází ze znalosti místních poměrů. Například pražská zkušenost s praním špinavých peněz je, že v šedesáti procentech heren, kde se provozují hrací automaty, lze získat falešné potvrzení o výhře příslušného obnosu peněz. Že spíše, než že by se tam o peníze hrálo, je to přímo pračka špinavých peněz. Je tu několik hracích automatů, ale nikdo k nim za celý den nezasedne. A obec je nejblíže k tomu, aby věděla, které podniky takto fungují.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 21/2007.

Alexandra Štefanová