Týdeník Veřejná správa


 Poradna

Obecní zřízení
Místní poplatek za psa

Vyšlo v čísle 21/2007

Majitelka chovatelské stanice psů platí poplatek ze psů sousední obci, ve které má trvalé bydliště. Psy však chová na chatě, která je v katastrálním území našeho města. Je možné požadovat placení poplatku našemu městu?

Odpovídá:
Mgr. Jan Břeň

Základ právní úpravy místních poplatků ze psů je obsažen v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Na základě zmocnění v zákoně o místních poplatcích (viz § 14 odst. 2) má obec právo zavést tento druh místního poplatku, a to formou obecně závazné vyhlášky (tj. právním předpisem obce vydávaným v samostatné působnosti).

Podle § 2 odst. 1 zákona o místních poplatcích platí místní poplatek ze psů držitel psa (držitel psa je poplatníkem místního poplatku od 1. ledna 2004 – viz novela zákona č. 229/2003 Sb., zatímco do konce roku 2003 byl poplatníkem tohoto poplatku vlastník psa). Zákon o místních poplatcích za držitele psa považuje fyzickou nebo právnickou osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky (z povinnosti platit tento místní poplatek jsou tak nelogicky zcela vyňati ti cizinci – držitelé psů, kteří na území České republiky pobývají jinak, než na základě povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů). Tato zákonná definice poplatníka místního poplatku ze psa není zrovna šťastná, neboť tímto poplatníkem jistě není každá fyzická nebo právnická osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky, ale pouze ta, která má v držbě psa. Obecně se pro držbu věci (i pes je z právního pohledu věcí ve smyslu § 118 a násl. občanského zákoníku) vyžaduje naplnění dvou předpokladů, kterými je jednak faktické ovládání věci (psa) určitou osobou, a jednak nakládání s věcí jako s vlastní, tj. projevuje se zde úmysl mít tuto věc pro sebe. Od držby věci je tak nutno odlišit tzv. detenci, u které je naplněn pouze první předpoklad pro držbu, tj. faktické ovládání věci určitou osobou, zatímco druhý předpoklad, tj. úmysl mít tuto věc pro sebe, u detence chybí (příkladem detence je např. nájem či výpůjčka věci). Za držitele psa tedy nelze považovat “pouhého” detentora, který se k jím fakticky ovládané věci chová jako k věci cizí. Ten, kdo si psa například zapůjčí, není jeho držitelem, a proto zároveň nemůže být z tohoto titulu ani poplatníkem místního poplatku ze zapůjčeného psa. Zákonná definice poplatníka místního poplatku ze psa ke škodě věci blíže nespecifikuje vztah držitele k jeho psovi. V této souvislosti lze například poukázat na předchozí (již neplatné) právní úpravy, které tento vztah blíže charakterizovaly [např. ustanovení § 2 vyhlášky č. 216/1988 Sb., o místním poplatku ze psů a o lázeňském poplatku, stanovilo, že poplatek ze psů platí držitel psa, přičemž za držitele všech psů chovaných v domácnosti se považoval uživatel bytu. Obdobně podle § 4 odst. 2 vyhlášky č. 161/1960 Sb., kterou se zrušují některé místní poplatky a upravují předpisy o místním poplatku ze psů, místní poplatek platil držitel (chovatel) psa, a to v obci svého trvalého bydliště; za držitele všech psů chovaných v domácnosti, s výjimkou psů, které chovali podnájemníci, vyhláška považovala uživatele bytu]. I když zákonné vymezení poplatníka není (ve srovnání se zmíněnými předcházejícími úpravami) optimální, z jiného ustanovení zákona o místních poplatcích (§ 2 odst. 4) vyplývá, že místní poplatek ze psů se bude platit té obci, kde má držitel psa adresu místa svého trvalého pobytu (v případě fyzické osoby), anebo adresu sídla (v případě právnické osoby), a to bez ohledu na to, kde je pes fakticky chován. Změní-li držitel psa svůj trvalý pobyt nebo sídlo, platí místní poplatek od počátku kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém změna nastala, nově příslušné obci. V případě držení psa po dobu kratší než jeden rok se platí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu i započatých kalendářních měsíců. Skutečnost, že majitelka chovatelské stanice psů platí místní poplatek ze psů sousední obci, ve které má trvalý pobyt, je v souladu se zákonem o místních poplatcích, přičemž není možné zároveň požadovat placení tohoto místního poplatku ze strany obce, kde jsou tito psi skutečně chováni. Obec nemůže ve své obecně závazné vyhlášce definovat poplatníka místního poplatku jinak (šířeji), než stanoví zákon [při vydávání obecně závazných vyhlášek se obec řídí zákonem – § 35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou, stanoví-li tak zvláštní zákon – § 10 písm. d) obecního zřízení]. Lze samozřejmě namítnout, že takto konstruovaný systém není zcela “spravedlivý”, když je např. pes fakticky chován v jedné obci, zatímco výnos z místního poplatku plyne do rozpočtu jiné obce, nicméně platná právní úprava je zatím nastavena tak, jak bylo popsáno (nutno zdůraznit, že zákon neumožňuje, aby držitel téhož psa byl zpoplatněn dvakrát – jednou v obci svého trvalého pobytu nebo sídla, a podruhé tou obcí, kde se psi fakticky nacházejí).