Přírodní památky
K nejhodnotnějším krajinným celkům a zároveň nejvýznamnějším oblastem cestovního ruchu na území České republiky patří Krkonošský národní park. Vyhlášen byl v roce 1963 a jeho nynější rozloha zaujímá 548 km² (včetně ochranného pásma). Krkonoše představují pohoří z mnoha hledisek unikátní v celoevropském měřítku a zcela zaslouženě byly vyhlášeny v roce 1992 za biosférickou rezervaci UNESCO.
Krkonoše vnímáme samozřejmě především jako naše nejvyšší pohoří, ale jejich krajinný ráz netvoří jen charakteristická křivka dominujících vrcholků – Sněžky, Luční hory, Vysokého Kola, Kotle nebo Černé hory – nad zvlněnými hřbety a náhorními planinami, ale také další povrchové tvary. K nim patří též hluboká údolí, kterým se v Krkonoších odedávna říká “doly” a protékají jimi zdrojnice Labe (Labský důl, Důl Bílého Labe), Úpy (Obří důl), Mumlavy a dalších známých toků. Do horních partií mnohých “dolů” spadají skalnaté amfiteátry, nazývané v odborné terminologii kary, v místním pojmenování pak docela výstižně “jámy” či “kotle”. Tyto působivé partie patří k nejvěrohodnějším důkazům zalednění Krkonoš v poměrně nedávné geologické minulosti. V ledových dobách starších čtvrtohor se ledovce tvořily jednak pod vrcholovými partiemi hor, kde jejich přítomnost vedla ke vzniku skalnatých karů (“jam” a “kotlů”), jednak sestupovaly až do údolí, která svým sice pomalým, ale dlouhodobým pohybem výrazně prohlubovaly i rozšiřovaly. “Doly” kdysi výrazně poznamenané ledovcovou činností najdeme zejména na české straně pohoří, kde k jejich nejdokonalejším ukázkám patří zejména často navštěvovaný Labský a Obří důl. Skalnaté amfiteátry (kary) a jejich okolí patří k nejzachovalejším a proto i nejhodnotnějším přírodním partiím ve vrcholových partiích pohoří, zařazeným do první, tedy nejpřísnější zóny ochrany Krkonošského národního parku. Výrazné “jámy” a “kotle” byly inspirací i k některým místním názvům. Příkladem je hora Kotel (1435 m n.m.) - z daleka nápadná dominanta Českého (Vnitřního) hřbetu v západní části pohoří. Do jejího temene se “zakusují” dvě Kotelní jámy – Velká a Malá – ve kterých se kdysi kutala měděná ruda. Její částečná podobnost se zlatem pak dlouhou dobu “přiživovala” pověsti o ukrytých Krakonošových pokladech... Nad hranou Velké Kotelní jámy se skupinou žulových Harrachových kamenů prochází turistická trasa od Zlatého návrší k Labské studánce. Velice působivý je i kar Úpské jámy nad Obřím dolem, přímo proti srázům Sněžky. Brázdí jej pramenné bystřiny Úpy a výskytem vzácné květeny je tam hodnotná zejména horní lučinatá partie, zvaná Krakonošova zahrádka. Turistické značení se tomuto přísně chráněnému území samozřejmě vyhýbá. Mnohem rozsáhlejší soustava skalnatých “jam” provází horní hranu Labského dolu a dobře patrná je z hojně využívaných turistických tras. Zdola je návštěvníci obdivují z cesty vinoucí se dnem údolí od Špindlerova Mlýna, z “ptačí perspektivy” pak z vyhlídek při stezce ze Zlatého návrší k Labské boudě. Stametrovými žulovými stěnami tam spadají tři hlavní “jámy” - Navorská, Pančavská a Harrachova, severní úžlabí navíc protíná Labská rokle s působivým vodopádem horního toku Labe. Ještě výraznější vodopád vytváří sousední říčka Pančava; jeho výška 148 metrů je uváděna jako rekordní v celé České republice. Za nejdokonaleji vyvinuté krkonošské kary jsou považovány Sněžné jámy, spadající z hraničního hřbetu pod Vysokým Kolem už na polskou stranu pohoří. Pojmenování je zde docela výstižné, protože v členitých a na severní stranu obrácených “jámách” se sníh často udrží až do pozdního léta. Do stametrových skalních srázů se otevírá úchvatný pohled z vyhlídek při hraniční Cestě přátelství. Dno Velké jámy vyplňují nevelká jezírka (Snieżne Stawki), dostupná pouze z polské strany. Mnohem větší jezera – rovněž v polské části národního parku - vznikla v ledovcových nánosech (morénách) na dně rozložitých jam Velkého a Malého stavu (Kociol Wielkiego a Malego Stawu) ve východní polovině Krkonoš. Velký stav (u nás zvaný též Velký rybník) je s rozlohou 6,5 hektarů největším krkonošským jezerem, ovšem turistická trasa směřuje jen k sousednímu Malému stavu. Působivou scenérii hladiny obou jezer v záplavě kosodřeviny a s vrcholkem Sněžky v pozadí každoročně obdivují desetitisíce návštěvníků při pohledu shora - z hraniční “hřebenovky” Cesty přátelství.