Týdeník Veřejná správa


Příloha

Tomáš Gremlica,
ředitel Ústavu pro ekopolitiku, o. p. s.

Kudy teče v České republice voda a kam tečou peníze

Vyšlo v čísle 22/2006

ilustrační fotoStížnosti starostů moravských měst a obcí na nekvalitní práci vedení státního podniku Povodí Moravy jsou oprávněné a odhalují slabá místa v komunikaci a ve společném postupu při řešení krizového stavu. Tyto slabiny však měly být odstraněny již po povodních v roce 1997. Je absurdní, že přes draze zaplacené zkušenosti získané po dvou rozsáhlých záplavách na území České republiky, překážky takového druhu znovu a znovu komplikují zmírňování důsledků živelních pohrom. Podobných nedostatků, chybných rozhodnutí a neuskutečněných kroků můžeme na všech úrovních organizace společnosti identifikovat celou řadu.

ilustrační fotoDůsledkem v mnoha případech pouze populistické snahy o zeštíhlování státního aparátu bylo zrušení okresních úřadů. Dnes se začíná ukazovat, že nám v integrovaném záchranném systému chybí důležitá složka, která nebyla adekvátně nahrazena obcemi s rozšířenou působností. Těm se v analogických krizových situacích prokazatelně nedostává ani potřebných kompetencí, ani peněz. Další fatální chybou je, že se odpovědné ústřední správní orgány po celých devět let dohadovaly s technokraty a zástupci betonářských lobby, prosazujícími výstavbu desítek nových přehradních nádrží, místo aby v prvé řadě rozhodly o urychlené realizaci plošných protipovodňových opatření přirozeného a přírodě blízkého typu a následně na tyto prioritní akce vyčlenily dostatečné množství finančních prostředků z veřejných rozpočtů.

ilustrační fotoTakovými protipovodňovými opatřeními, která v optimální míře kombinují umělé a přírodě blízké prvky, jsou především tzv. ”suché poldry”, tedy uměle vytvořené akumulační prostory pro rozliv přebytečných, korytem vodního toku v daném čase nepojmutých vod. Mimo jiné také z hlediska ekologické stability krajiny a udržitelného využívání území se musí jednat o přirozené zatravněné či zalesněné plochy vymezené sypanými, zatravněnými či zalesněnými hrázemi, takže mimo povodně mohou být extenzívně zemědělsky či lesnicky využívány. Musí být přesně určeno, jaké kultury je možné na těchto plochách pěstovat tak, aby v případě nutného rozlivu povodně byly na minimum omezeny přímé škody na pěstovaných rostlinách. Pěstované kultury by měly vyhovovat multifunkčnímu využití předmětného území, tj. ploch určených pro suché poldry. V rozhodnutí o omezení užívacího práva k pozemku by měl příslušný vodoprávní úřad preferovat například pěstování rychle rostoucích dřevin, které budou jako obnovitelný zdroj následně využity k produkci elektrické energie, resp. tepla. Současně budou tyto víceleté porosty přispívat ke zlepšení retenčních schopností krajiny.

Díky nedůslednému prosazování veřejného zájmu ochrany před ničivými následky povodní ze strany Ministerstva zemědělství ČR a Ministerstva životního prostředí ČR nedošlo k zásadním změnám v říčních nivách. Zde jsou plochy dosud intenzivně zemědělsky obhospodařovány v nevhodně velkých celcích nerozdělených mezemi a pásy stálé zeleně, které by, kromě jiných funkcí, zadržovaly vodu v krajině mimo urbanizovaná území. Rozsáhlé pozemky v těsné blízkosti řek (například v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví) s nepříliš kvalitními, vlhkými půdami jsou neustále využívány k zemědělské produkci, místo aby byly zalesněny vhodnými druhy dřevin snášejícími pravidelné zaplavování. Lesní ekosystémy s odpovídající druhovou skladbou a věkovou i prostorovou strukturou přirozeným a velmi účinným způsobem zmírňují negativní vlivy povodňových vln a výrazně zvyšují retenční schopnosti krajiny. Přírodě blízká protipovodňová opatření tohoto druhu jsou nejen pozitivním příkladem integrované ochrany životního prostředí, ale hlavně jsou mnohem levnější, než jakákoliv opatření technického charakteru, zvláště pak výstavba nových přehrad. Jsou také jednou z možností, jak může stát konkrétně naplňovat přinejmenším dva z hlavních strategických cílů Koncepce agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004–2013), kterou vláda ČR schválila usnesením č. 584 ze dne 9.6.2004. Těmito cíli jsou:

V uvedených souvislostech mají být všemi orgány veřejné správy již dva roky respektovány a postupně plněny i strategické cíle Státní politiky životního prostředí ČR 2004–2010 (schválené usnesením vlády ČR č. 235 ze dne 17.3.2004):

Pokud si objektivně zrekapitulujeme dosavadní vývoj, musíme konstatovat, že tyto strategické cíle vládních koncepcí jsou a pravděpodobně i nadále zůstanou jen líbivými proklamativními hesly.

Kromě nevkusných sporů zástupců politických stran o způsobech financování, pomalého a příliš opatrného postupu odpovědných ministerstev, podniků povodí, krajů i většiny měst a obcí, brzdí rychlou realizaci zmiňovaných druhů protipovodňových opatření šetrných k životnímu prostředí i údajný nedostatek financí. Peníze však v našem státě tečou nebo by v budoucnu měly téct úplně jinými koryty a zcela jiným směrem.

Opětovně je některými zájmovými skupinami prosazována například výstavba dvou jezů na Labi v Malém Březně a v Prostředním Žlebu, které mají pomoci dalšímu rozvoji lodní dopravy. Investiční náklady jsou odhadovány velkoryse na 6 až 13 miliard korun. O tom, že pomalá a nepružná lodní doprava není v podmínkách České republiky s velmi hustou silniční i železniční sítí konkurenceschopná a že v roce 2004 zajišťovala pouze 0,64 % z celkových přepravních výkonů v nákladní dopravě, zastánci výstavby jezů taktně mlčí. Dosud nikdo z nich jednoznačně neuvedl, jakého podílu v přepravě nákladů vynaložením výše uvedených prostředků dosáhneme a zda tato investice bude z hlediska přínosů vůbec efektivní.

Je to sice stěží uvěřitelné, ale své stálé příznivce má i projekt kanálu Dunaj–Odra–Labe, zcela nepřijatelný z hlediska ekologického a nesmyslný i z hlediska ekonomického, vodohospodářského a dopravního. Investiční náklady v odhadované výši 206,6 miliardy korun by měly být hrazeny z Fondu soudržnosti EU, ze státního rozpočtu a zčásti i z privátních zdrojů.

Stejně diskutabilní se při nevyhnutelné specializaci profesionální armády malého středoevropského státu jeví ”nezbytná potřeba” čtrnácti nadzvukových stíhacích letounů JAS 39 Gripen za 19,65 miliardy korun. Ty mají sloužit k obraně vzdušného prostoru ČR, k plnění úkolů v integrovaném systému protivzdušné ochrany států NATO NATINADS, pro další operace v souladu s principy Charty OSN a pro účast na vojenských cvičeních, výstavách a leteckých přehlídkách.

Silně kontroverzní je i výstavba nové 80,2 kilometru dlouhé dálnice D 47 (Lipník nad Bečvou–Ostrava–Bohumín–hranice s Polskem) za 57 miliard korun, vedle které bude rekonstruována a částečně nově postavena 74 kilometry dlouhá rychlostní silnice R 48 (Bělotín–Frýdek-Místek–Český Těšín–hranice s Polskem) za 11,4 miliardy korun. Podle strategických rozvojových dokumentů Ministerstva dopravy ČR ”Dopravní politika ČR 2005–2013” a ”Návrh rozvoje dopravních sítí v ČR do roku 2010” schválených českou vládou, tedy z Lipníka nad Bečvou, resp. z Bělotína povedou paralelně v těsné blízkosti dvě kapacitní komunikace přes střední a severní Moravu na hranici České republiky s Polskem, kde budou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou pouhých 25 kilometrů. Tím samým územím přitom prochází nevytížený II. tranzitní železniční koridor (Břeclav– Přerov–Ostrava–Petrovice u Karviné–hranice s Polskem), který byl kompletně zmodernizován za 36,5 miliardy korun. Je na tom Morava ekonomicky opravdu tak skvěle, že si takovýto luxus může dovolit? Pro žádné jiné oblasti (podpora malého a středního podnikání, snižování nezaměstnanosti vytvářením nových dlouhodobých pracovních příležitostí, školství, věda a výzkum atd.) zřejmě v Olomouckém a Moravskoslezském kraji finanční prostředky z veřejných rozpočtů nepotřebují.

Ve Středočeském a Jihočeském kraji je dlouhodobě plánována modernizace a výstavba IV. tranzitního železničního koridoru, jehož část (Praha–České Budějovice–Horní Dvořiště–hranice s Rakouskem) o délce 216 kilometrů má stát podle aktuálních odhadů 38,5 miliardy korun. I v tomto případě povede v těsném sousedství železniční trati nová dálnice D 3 (Praha–České Budějovice–Dolní Dvořiště–hranice s Rakouskem) o délce 171 kilometr. Náklady na její vybudování přesáhnou 70 miliard korun. Tato stavba zásadním způsobem naruší velmi cennou krajinu Posázaví a vyvolá další nárůst podílu silniční dopravy na celkových přepravních výkonech. Kapacitní spojení hlavního města Prahy s Českými Budějovicemi může být zajištěno mnohem levněji pouhou přestavbou již existujících silnic R 4 a I/20 na parametry dálnice.

České obce, města i kraje usilovně shánějí dotace z finančních nástrojů strukturální politiky EU i z domácích zdrojů. Předmětem podpory by měly být hlavně projekty odpovídající národním prioritám a přímo související s plněním strategických cílů pro jednotlivé oblasti rozvoje České republiky. K jejich realizaci nás zavazuje členství v Evropské unii a tedy právo Evropských společenství. Jedná se například o směrnici Rady 91/271/EHS ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod, podle které od 31. prosince 2006 musí být uvedeny do požadovaného stavu (daného články 3 a 5 směrnice) sběrné systémy a čištění ve zbývajících 36 aglomeracích s počtem ekvivalentních obyvatel nad 10 000 a od 31. prosince 2010 ve všech zbývajících 520 aglomeracích s počtem ekvivalentních obyvatel nad 2000, přičemž relevantní odpadní vody představují celkovou biodegradabilní zátěž odpovídající 11 milionům ekvivalentních obyvatel. Náklady byly upřesněny na 75 miliard korun a celé území státu bylo vyhlášeno ”citlivou oblastí” v souladu s nařízením vlády ČR č. 61/2003 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech.

Nezanedbatelnou skutečností je, že další povinnosti a s nimi spojené náklady vyplývají ze Směrnice 2000/60/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodohospodářské politiky a z vyhlášky č. 142/2005 Sb., o plánování v oblasti vod. Podle této vyhlášky je součástí návrhu plánu oblasti povodí také návrh programů opatření včetně návrhu časového plánu jejich realizace a odhadu finančních nákladů a strategie jejich financování. V souladu s ustanovením § 11 odst. 3 písm. b) se jedná také o opatření pro ochranu před povodněmi a dalšími škodlivými účinky vod.

Místo těchto prioritních aktivit se však v poslední době stále častěji stávají předmětem zájmu obcí a měst různé megalomanské projekty odůvodňované okamžitým a mnohdy krátkodobým vzestupem poptávky, který je účelově interpretován jako ”veřejný zájem”. Na záměry tohoto druhu se samosprávy snaží získat dotace z veřejných rozpočtů či úvěry. Příkladem může být připravovaná výstavba Aquaparku v Olomouci za 340,2 milionu korun, kterou chce město, jehož strategickým partnerem při realizaci projektu má být italsko-rakouská firma Atzwanger, financovat z úvěru. Přitom podle statistických údajů za rok 2004 bylo jen v okrese Olomouc celkem 14 koupališť a bazénů, z toho 4 kryté. Od roku 2000 bylo v České republice, která disponuje celkem 1276 koupališti a bazény, z toho 316 krytými bazény, postaveno již 17 aquaparků. Vesměs se jednalo o velmi nákladné stavby v řádu desítek až stovek milionů.

Podobný boom zaznamenáváme u budování nových průmyslových zón ”na zelené louce”. V letech 1998–2005 bylo na podporu rozvoje 92 průmyslových zón ze státního rozpočtu vynaloženo 5,63 miliardy korun. Zastavěno bylo 21,3 km2 volných ploch, na nichž své výrobní závody umístilo 357 výrobních firem a podnikatelů. Další lokality pro potenciální investory připravovaly některé obce na vlastní náklady. Využití všech nových průmyslových zón a jejich přínos k ekonomickému růstu i ke snížení nezaměstnanosti v příslušných regionech však ani zdaleka nejsou takové, abychom mohli hovořit o efektivních investicích. Navíc investoři v absolutní většině případů nehradí v plné výši tzv. vyvolané náklady (vybudování technické a dopravní infrastruktury, realizace opatření zmírňujících přímé negativní dopady investic na krajinu a životní prostředí a opatření k ochraně zdravotního stavu obyvatelstva), což dále podstatnou měrou zvyšuje výdaje z veřejných rozpočtů.

Není divu, že při kumulaci obdobných ”veřejně prospěšných” záměrů a jejich intenzivním prosazování v decizních sférách se současným využíváním politických struktur všeho druhu, pak na skutečné priority, včetně protipovodňových opatření, nezbývají státu ani obcím peníze.

Omyly a vysloveně špatné postupy se netýkají pouze institucionální a ekonomické stránky řešení problematiky povodní. Svou roli hrají i nedostatky v právní úpravě a absolutně neúčinné prosazování požadavků existujících právních předpisů v praxi. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, i související prováděcí předpisy stále nesprávně chápou povrchové a podzemní vody pouze jako sumu molekul H2O, kterou je možné ekonomicky využívat a kterou je nutné do jisté, finančně únosné míry chránit před znečišťováním, a nikoliv jako vodní ekosystémy. Právě tento fakt musí být zohledněn nejen proto, aby byla zajištěna efektivní integrovaná ochrana vod i všech organismů, pro něž jsou přirozeným místem výskytu, ale také z důvodů preventivní ochrany území i lidí před ničivými následky povodní.

Základním problémem ovšem je špatné strategické a územní plánování většiny obcí i krajů, které při zpracovávání záměrů na využití konkrétních území rizika související s povodněmi dostatečně nezohledňují. Strategické cíle Státní politiky životního prostředí ČR je k tomu přímo vybízejí:

S jejich plněním si evidentně nikdo hlavu neláme.

Žádný ze zákonodárců ani z politiků napříč celým politickým spektrem od lokální přes krajskou po celostátní úroveň neměl odvahu zahájit věcnou debatu o zákazu umísťování jakýchkoliv staveb v nejproblematičtějších částech záplavových území, která definuje § 66 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Teprve nyní, po třetí povodni, začíná malá skupina odpovědných činitelů vážně uvažovat o nutnosti odstranění některých existujících staveb v záplavových územích, které jsou povodněmi pravidelně poškozovány a zároveň přispívají ke zhoršování ničivých účinků povodňových vln. Pro tyto účely musí být využito všech dostupných nástrojů, počínaje dohodami s majiteli o odkoupení nemovitostí státem až po okolnostem odpovídající a přiměřené užití institutu vyvlastnění. V souladu s ustanovením § 108 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, lze pozemky, stavby a práva k nim, potřebné pro uskutečnění staveb nebo opatření ve veřejném zájmu vyvlastnit nebo vlastnická práva omezit rozhodnutím stavebního úřadu. Vyvlastnit podle tohoto zákona je možné jen ve veřejném zájmu pro vytvoření hygienických, bezpečnostních a jiných ochranných pásem a chráněných území a pro zajištění podmínek jejich ochrany.

Zcela opomíjena dosud zůstává i naléhavá potřeba radikální změny přístupu ke krajině, související s udržitelným využíváním území. Česká republika se rozkládá na 78 867,13 km2, z toho v roce 2005 zabírala 42 594,8 km2 (tj. 54,0 %) zemědělská půda, 26 474,16 km2 (tj. 33,6 %) lesní pozemky, 1609,39 km2 (tj. 2,04 %) vodní plochy, 1300,78 km2 (tj. 1,6 %) zastavěné plochy a nádvoří a 6888,0 km2 (tj. 8,7 %) ostatní plochy.

Celková rozloha zastavěných ploch a nádvoří a ostatních ploch (tj. ploch člověkem zcela přeměněných nebo uměle vytvořených a tedy, z hlediska integrované ochrany ekosystémů a životního prostředí, nejproblematičtějších) v roce 2005 tvořila 8188,78 km2 (tj. 10,4 % z území státu). Jen za období 1993–2005 vzrostla rozloha zastavěných ploch a nádvoří o 26,7 km2. Tento trend je vyvolán neustále rostoucími prostorovými nároky a požadavky na komfort ze strany jednotlivců i organizací. Zatímco lehkomyslně zastavujeme další půdu, v urbanizovaném území i ve ”volné krajině” nám přibývá nevyužívaných, zdevastovaných ploch a objektů (”brownfields”). Podle monitoringu odborníků jen na území Ústeckého kraje zabírají podobné lokality 24,36 km2 (tj. 0,45 % z výměry regionu), spolehlivé údaje za Českou republiku dosud nejsou k dispozici a podrobné přehledy nemá zpracovány ani většina obcí a měst. Státem nedostatečně preferované a minimálně podporované revitalizace brownfields jsou, v porovnání s výstavbou ”na zelené louce”, zoufale pomalé a naprosto nesystematické.

Výše uvedené přístupy vedou ke snižování počtu i rozlohy částečně přirozených ekosystémů, biocenter a biokoridorů i půd vhodných pro zachvání udržitelného stupně zemědělského, lesnického a rekreačního využívání krajiny. Stále více je tak narušována schopnost původně vyváženého přírodního prostředí poskytovat tzv. komplexní ekologický servis.

Toto jsou zásadní otázky, na které, po odeznění povodňové vlny a po poskytnutí životně důležité pomoci poškozeným, musíme bezodkladně hledat odpovědi. Nutnost nalezení optimálního řešení, financování a zejména rychlá realizace preventivních opatření i dlouhodobě udržitelné využívání území našeho státu odsouvají předvolební kampaň i samotné výsledky voleb do pozadí jako nepodstatnou marginální záležitost. Proto můžeme jen doufat, že tentokrát již půjde o smysluplnou diskusi podloženou objektivními argumenty jednoznačně dokumentujícími co je a co není priorita, co doopravdy potřebujeme a bez čeho se pohodlně obejdeme a především, na co máme a na co dlouho nebudeme mít peníze a ne o tradiční české politické tlachání, populistická gesta a preferování zájmů omezených skupin lidí či firem před zájmy celospolečenskými.