Přírodní památky |
K našim nejromantičtějším hradním zříceninám patří Dívčí Kámen na Českokrumlovsku, známý i pod německým názvem Maidštejn či Menštejn. K jeho malebnosti výrazně přispívá poloha na strmém skalnatém výběžku nad ústím Křemžského potoka do Vltavy. U jeho zrodu stáli v polovině čtrnáctého století mocní Vítkovci, přesněji řečeno čtyři bratři z Rožmberka.
Dochovala se dokonce zakládací listina, datovaná 1. července 1349, napsaná latinsky a opatřená podpisem a pečetí českého krále a pozdějšího římského císaře Karla IV. Již v ní je název hradu uveden v českém jazyce – tedy Dívčí Kámen. Předchůdcem středověké pevnosti bývalo hradiště z rozhraní starší a střední doby bronzové. Hrad býval jednou z opor moci a majetku Rožmberků v jejich jihočeském dominiu, po celou dobu existence (s výjimkou několika let na počátku husitských válek) nepatřil jiným vlastníkům. Nikdy nebyl dobyt a to ani husity, přesto, že jeho vojenská posádka čítala maximálně 25 mužů. V roce 1394, když odbojná česká šlechta zajala krále Václava IV. a pak jej cestou do Rakouska věznila postupně na různých hradech, byl po jistou dobu místem nedobrovolného pobytu panovníka i Dívčí Kámen. Jako své stále sídlo si jej po svém odchodu z veřejného života do ústraní vybral zapřísáhlý odpůrce husitů Oldřich z Rožmberka. Tady trávil svá poslední léta, zde dal také padělat královské listiny, které mu měly potvrdit různá privilegia i legalizovat majetek, jehož nabyl často ne právě čistým způsobem. Ještě v roce 1506 se hrad opravoval; protože však jeho údržba zřejmě vyžadovala příliš vysoké náklady, byl brzy potom z rozhodnutí Petra z Rožmberka opuštěn a ponechán svému osudu. Jeho odlehlá poloha sice příliš nelákala obyvatele z okolí, aby si z jeho zdiva udělali laciný zdroj stavebního kamene pro svá obydlí (jak bývalo dříve obvyklé), zub času však přesto vykonal své.
Můžeme toho jenom litovat: vždyť Dívčí Kámen patřil k největším a nejvýstavnějším hradům v Čechách! Je dlouhý 210 a široký v průměru 45 metrů, chránila jej soustava příkopů, hradeb a věží. Je typickou ukázkou českého hradního typu tzv. dvoupalácové dispozice, jehož jádro tvořily dva protilehlé paláce, spojené vysokými zdmi, které uzavíraly nádvoří. Jeden z nich sloužil jako příbytek hradního pána, ve druhém bydlelo služebnictvo a posádka. Na vnitřní straně zdí směrem do nádvoří byly pavlače, po nichž se dalo přecházet z jednoho paláce do druhého. Obě budovy se dochovaly téměř v původní výši tří poschodí, dobře patrné jsou i pozůstatky hradní kaple. Na nejvyšším místě skály stávala velká válcová věž, z níž zůstaly už jen základy zdiva, pod ní pak leží předhradí s hospodářskými budovami. Celý areál byl mohutně opevněn, hradby byly v patnáctém století zdokonalené a doplněné o dělové bašty, umožňující aktivní obranu. Z předhradí sestupovala cesta do ohrazeného podhradního městečka – latránu, zakončeného hranolovou věží. Od roku 2005 je zřícenina v majetku obce Křemže, která tu zajišťuje provoz, návštěvníci platí vstupné.
Pod hradem vyrostla v letech 1918-26 malá vodní elektrárna, do níž se přiváděla voda podzemní štolou z vodní nádrže na Křemžském potoce. Stávala přímo pod skalou, což se jí stalo osudné. V roce 1980 se na ni zřítil mohutný balvan o váze pěti tun a vážně ji poškodil. O deset let později byla odstraněna a roku 1995 nahrazena novou. Přímo proti hradu se zvedá strmá, téměř svislá 56 metrů vysoká granulitová skalní stěna, oddělující Křemžský potok od Vltavy. Je silná jen několik metrů a zakončená zubatým hřebenem. Stejně jako celý hradní ostroh je součástí přírodní rezervace, chránící reliktní bor s porosty lišejníků a chráněnou květenou, vzácnými druhy hmyzu a hnízdištěm chráněného výra velkého. Ve zříceninách hradu prý přebývá sám král trpaslíků, hlídající zdejší poklady. Je to mužíček s dlouhými šedivými vousy, který s oblibou vysedává na balvanu nad potokem a silně kýchá. Toho, kdo na jeho kýchnutí odpoví tradičním pozdravem, odmění; běda však tomu, kdo by se mu chtěl posmívat… Ale i kdybyste trpasličího krále nepotkali, ruchu je tu i bez něj dost. Zajímavou atrakcí je stádečko koz, které se volně pase v areálu hradu. Co chvíli je možné zahlédnout tato rohatá zvířata na samém vrcholku vysokých palácových zdí. Jejich hlasité mečení by vás mohlo mylně přivést k názoru, že nemohou najít cestu dolů. Ale žádné obavy; kozy v praxi nezapřou genetickou příbuznost s kamzíky a vždy si dokážou poradit i bez cizí pomoci.