Konzultace |
Údajné porušení základního práva na soudní ochranu patří k nejfrekventovanějším důvodům ústavních stížností. Zároveň se jedná o velmi specifickou problematiku, která se úzce dotýká samotných pravomocí Ústavního soudu a jeho postavení ve vztahu k soustavě soudů obecných.
Oprávnění Ústavního soudu rušit rozhodnutí obecných soudů je založeno na principu zásahu proti porušení některého ze stěžovatelových základních práv. V této souvislosti Ústavní soud pravidelně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale že stojí mimo tuto soustavu, přičemž podání k němu nelze považovat za další opravný prostředek nastupující v případě vyčerpání přípustných opravných prostředků před obecnými soudy. Důvodem zásahu Ústavního soudu tak a priori není nezákonnost či nesprávnost napadeného soudního rozhodnutí jako v případě běžných opravných prostředků, nýbrž rozhodující je lidskoprávní aspekt věci. Tyto skutečnosti jsou všeobecně známy zejména díky konstantní judikatuře Ústavního soudu.
Zároveň je však třeba zdůraznit, že zatímco v případě většiny základních práv se obecná představa o jejich porušení shoduje s typickými kauzami z praxe, v případě porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je problém mnohem složitější. Obecná představa spojuje porušení tohoto práva především s klasickým odepřením spravedlnosti spočívajícím v zabránění postiženému domáhat se před soudem svých práv. Okruh případů porušení práva na soudní ochranu je ovšem daleko širší a může zahrnovat též případy, kdy se postižený nedomohl soudní ochrany právě v důsledku nezákonnosti či nesprávnosti výsledného soudního rozhodnutí. Jakkoliv tedy porušení některého základního práva nemusí být v soudním rozhodnutí věcně obsaženo, může “pouhá” nezákonnost či nesprávnost rozhodnutí zakládat porušení práva na soudní ochranu, bez ohledu na to, jaké materie se rozhodnutí věcně týká. Vzhledem k tomu, že podobných případů se v praxi vyskytuje nemalé množství, dochází tak k zajímavému a v jistém ohledu paradoxnímu jevu, kdy Ústavní soud odmítá rušit soudní rozhodnutí z důvodu nezákonnosti či nesprávnosti, aby je v zápětí jaksi “oklikou” zrušil s poukazem na tutéž nezákonnost a nesprávnost zakládající porušení práva na soudní ochranu.
Četnost těchto případů tak opticky navozuje dojem, že Ústavní soud se právě touto cestou přes obranu práva na soudní ochranu vlastně dostává do pozice nejvyššího přezkoumatele rozhodnutí obecných soudů, tedy právě do té pozice, které se tak vehementně brání. Zde je však třeba si uvědomit, že jakkoliv je nezákonnost či nesprávnost soudního rozhodnutí obvykle spojena s porušením práva na soudní ochranu, nemusí tomu tak být vždy. Jedním z takových případů se zabýval nedávný nález I. ÚS 189/05.
Podstatou projednávaného sporu bylo určení neexistence zástavního práva, jehož se domáhali stěžovatelé J. Č. a A. Č. proti zástavnímu věřiteli F. P. Zástava, jejímž předmětem byly nemovitosti, měla sloužit k zajištění dluhu již zemřelého M. J. Okresní soud ve Zlíně stěžovatelům vyhověl, naproti tomu Krajský soud v Brně a následně též Nejvyšší soud zaujaly stanovisko opačné. Proti těmto rozsudkům podali stěžovatelé ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Nálezem I. ÚS 189/05 Ústavní soud ve věci rozhodl dne 11. října 2006 tak, že stížnost zamítl.
Výchozí argumentace stěžovatelů se týkala problému časové posloupnosti vzniku zástavního práva a vzniku zastavené pohledávky, resp. smlouvy o půjčce. Přitom bylo prokázáno, že zástavní smlouva byla uzavřena ještě před vznikem pohledávky, kterou měla zajišťovat, z čehož Okresní soud ve Zlíně dovodil nemožnost vzniku zástavního práva, resp. z něj vyplývajícího akcesorického závazku. Oba soudy vyššího stupně naopak zaujaly stanovisko, podle něhož může být zástavním právem zajištěna jak pohledávka již existující, tak pohledávka budoucí (viz § 155 odst. 3 občanského zákoníku), že tedy na existenci pohledávky v okamžiku vzniku zástavního práva v zásadě nezáleží. Zde se ovšem podle Ústavního soudu obecné soudy vyššího stupně dopustily pochybení, neboť vznik zástavního práva nebylo možné odvodit pouze z přípustnosti zajistit též budoucí pohledávku, nýbrž ze skutečnosti, že zajištění budoucí pohledávky bylo řešeno smlouvou o půjčce, jejíž obsah měli a mohli stěžovatelé v době uzavření zástavní smlouvy znát. Zjednodušeně řečeno tak Ústavní soud dospěl odlišnou argumentací ke stejnému závěru, k jakému i přes uvedené pochybení došly oba vyšší obecné soudy.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 17/2007.