Týdeník Veřejná správa


 Přírodní památky

Doc. RNDr. Jan Vítek

Sýkornice a údolí Javorky

Vyšlo v čísle 17/2007

Údolí Javorky u osady Uhlíře, foto autorSoučástí zvlněné podkrkonošské krajiny východně od Nové Paky je rozsáhlé polesí Sýkornice. Stejný název tam nese lesní osada s rekreačními chatami a také přírodní park, původně vyhlášený jako “oblast klidu”. Malebné území přírodního parku Sýkornice má rozlohu přibližně 252 hektarů a využíváno je zejména jako rekreační a turistická oblast v blízkosti Nové Paky.

Podkladem poměrně členitého terénu jsou usazené horniny prvohorního (permského) stáří, které se vyznačují nápadným červeným zbarvením a také značnou nesourodostí. Do těchto poměrně měkkých hornin (převážně pískovců) se “bez větších problémů” zařezává několik potoků, jejichž hluboké rokle směřují k údolím Zlatnice a Javorky. Jižní okraj Sýkornice vymezuje Štikovský potok se známým závodním areálem ve Štikovské rokli u Nové Paky, mnohem poklidnější je severní údolí Sýkornického potoka, vzniklé spojením dvou hlubokých “zářezů”. Součástí levé (severní) rokle je pozoruhodná přírodní památka Novopacký vodopád. Velký” Novopacký vodopád, foto autorPoněkud pevnější vrstvy temně červených pískovců zde vymezují hranu dvou vodopádových stupňů. Vyšší (asi 8 m) a mohutnější je převislý amfiteátr spodního (“Velkého”) vodopádu, o necelých sto metrů proti potoku najdeme ještě asi poloviční stupeň horního (“Malého”) vodopádu. Jeho zajímavostí je, že při menším průtoku vodní proud nespadá přes skalní hranu, ale prodírá se úzkou štěrbinou ve stropě převisu. Novopacké vodopády jsou sice během roku většinou chudé na vodní průtok, ale rozstřik kapek nabízí za letního vedra příjemné osvěžení. Této přírodní “sprše” se proto kdysi říkalo též Koupačka. Lesním terénem přírodního parku Sýkornice prochází zeleně značená cesta, spojující Novou Paku s Peckou, partie s Novopackými vodopády je však “schovaná” mimo turistické značení. Orientačně nejsnadnější přístup je tam z údolí Zlatnice pod Stupnou (od místa, kde silnici opouští též zelené značení) proti proudu Sýkornického potoka – zprvu lučinatým údolím, posléze členitým lesním terénem. Spousta pozoruhodných zákoutí – včetně maloplošných chráněných území – se skrývá také v blízkém údolí Javorky. Tato téměř čtyřicet kilometrů dlouhá říčka patří k nejvydatnějším pravým přítokům Cidliny. Pramení u Borovnice v Podkrkonošské pahorkatině, posléze protéká Bělohradskou pahorkatinou a do Cidliny ústí u obce Skřivany na Cidlinské tabuli. Horní tok Javorky obtéká ze severní a západní strany návrší s dominujícím hradem Peckou, v nedaleké Bělé přijímá zprava výše zmíněnou Zlatnici a pak se až k Horní Nové Vsi poblíž Lázní Bělohradu vine pod lesnatými stráněmi s přírodní památkou Údolí Javorky. Vyhlášena byla v roce 1990 a předmětem ochrany je zde především mokřinová niva s bohatým výskytem bledule jarní a některých dalších chráněných bylin (např. prvosenky vyšší, prstnatce májového). Javorka pak podélně “protíná” Horní a Prostřední Novou Ves a v Lázních Bělohradu se přiblíží k dalšímu chráněnému území – přírodní památce Bělohradská bažantnice, zaujímající část lázeňského parku a přilehlého smíšeného lesa. Pod Šárovcovou Lhotou říčka vytváří průlomové údolí, oddělující dvě části táhlého Hořického hřbetu – Mlázovický a Hořický chlum. Tato malebná, asi čtyři kilometry dlouhá údolní partie, zvaná též Mezihořské údolí, je využívána zejména k rekreačním účelům a až k Ostroměři tudy prochází silnice, železniční trať a také turistické značení. Například zeleně značená cesta zprvu stoupá do osady Libín, odkud klesne zpět k Javorce, kam byl v roce 1921 umístěn Štursův pomník Aloise Jiráska. Trasa pak pokračuje při břehu říčky, posléze přejde návrší se zbytky středověkého hradiště a už v blízkosti Ostroměře mine renesanční tvrz Hradištko. Mezihořské údolí Javorky protíná také červeně značená “hřebenovka”, propojující přes město Hořice všechna lesnatá návrší – “chlumy” – Hořického hřbetu.