Týdeník Veřejná správa

Rozhovor

s Jiřím Paroubkem,
předsedou vlády

Heslem dalších úprav veřejné správy je její zjednodušení

Vyšlo v čísle 17/2006
Jiří Paroubek

Pane premiére, úvodem našeho rozhovoru bych rád připomněl, že jsme již bezmála dva roky členy Evropské unie. Vládě se podařilo pro rozpočtové období 2007-2013 prosadit velký objem finančních prostředků z evropských fondů. Problémem však zůstává naše schopnost kofinancování. Připravujete v tomto směru nějakou zásadní systémovou změnu, která by ovlivnila finanční toky na centrální a případně také regionální úrovni?

Máte pravdu, že se vládě při vyjednávání finanční perspektivy podařilo dosáhnout pro Českou republiku vynikajících výsledků. Rozpočet pro období 2007-2013 zvýhodňuje především nové země včetně nás. Získali jsme největší příspěvek na jednoho obyvatele v celé Evropské unii - celých 330 eur. Budeme tedy moci každý rok čerpat až 126 miliard korun, což je více než 15 procent příjmů celého státního rozpočtu za loňský rok. Navýšení prostředků evropského rozpočtu pro Českou republiku jsme však spojili rovněž s požadavkem na snížení nutné míry kofinancování projektů ze strany jejich předkladatelů, abychom našim subjektům (především obcím a neziskovým organizacím) a občanům usnadnili k evropským financím přístup. Protože se nám podařilo nalézt při vyjednávání spojence (především v Blairově Velké Británii) a náš návrh prosadit, bude v následujícím období let 2007-2013 maximální hranice spolufinancování pouze 15 procent. Realizátoři navíc získají více času na dokončení projektů a budou moci započítat DPH v rámci projektu jako náklad. Troufám si tedy říci, že problematiku nutného kofinancování projektů jsme vyřešili na evropské úrovni a prozatím se nedomnívám, že by bylo nutné systémové změny v rámci České republiky zavádět. V každém případě z výsledků jednání je vidět, že se Česká republika v Evropské unii prosadila a etablovala jako silný, respektovaný a důvěryhodný partner.

Je po našem vstupu do Evropské unie složitější koncipování a realizace regionálního rozvoje, když se stal Brusel vedle vlády a územních samospráv dalším aktérem, který reguluje rozvoj území i dílčí sektorové politiky?

Vytváření interní regionální politiky České republiky a provádění podpory regionálního rozvoje tak, jak ji chápe zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, se stává složitější a komplikovanější zejména po roce 2006. Bruselské směrnice sice tuto oblast přímo neupravují, je ponechána v kompetenci národních vlád, avšak rámcové podmínky pro poskytování pomoci ze strukturálních fondů jsou nastaveny na jinou, větší teritoriální úroveň, než je v podmínkách malé České republiky obvyklé. Abychom byli schopni pomoc Evropské unie přijímat, bylo nutné zřídit osm regionů soudržnosti, vymezených územím krajů.

Naše vnitřní regionální politika je od počátku založena na podpoře strukturálně postižených a hospodářsky slabých regionů, vymezených podle územních jednotek a pro tato území existují státní programy podpory regionálního rozvoje, vypracovávané podle výše jmenovaného zákona. Podporovaná území pokrývají asi 30 procent rozlohy České republiky.

Bruselská regionální politika - politika soudržnosti - je založena na podpoře poměrně rozlehlých územních jednotek NUTS 2, regionů soudržnosti. U nás splňují kromě Prahy podmínky pro tuto podporu v Cíli 1 – Konvergence všechny ostatní regiony soudržnosti, takže fakticky je podporováno celé území České republiky. Operační tematické programy, které tuto pomoc z Evropské unie přinášejí, tak nemají z pohledu potřeb naší regionální politiky regionální hledisko, všude lze poskytovat pomoc stejně, v okrese Most či Karviná s mírou nezaměstnanosti přes dvacet procent stejně jako v Plzni či v okolí Prahy s mírou nezaměstnanosti tři procenta. Navrhuje se proto, aby priority operačních programů, které mají bezprostřední dopad na rozvoj regionů, jako třeba zakládání nebo rozšiřování podniků a vytváření nových pracovních míst, byly přiměřeně diferencovány a aby byly finančně zvýhodněny nebo jinak podpořeny projekty realizované ve strukturálně postižených a hospodářsky slabých regionech.

Dalším praktickým problémem budou finance. Bruselská pomoc bude tak velká, že její spolufinancování pohltí značnou část rozpočtových zdrojů používaných i na financování domácích rozvojových programů. Za tohoto stavu bude tedy nutné důkladně zvážit rozsah a zaměření českých programů orientovaných na státem podporované regiony, zejména od roku 2007.

Úřad vlády přišel s iniciativou Věnujte deset minut pro zlepšení právního prostředí v ČR. Je tato anketa připravena také pro představitele samospráv obcí, krajů a pro zaměstnance úřadů? A jak z hlediska snižování administrativy hodnotíte tzv. Tošovského zákon o ochraně před nadměrnou byrokratickou zátěží, jehož návrh vznikl na půdě iniciativy E-stát?

Iniciativa Věnujte 10 minut pro zlepšení právního prostředí v ČR je určena každému občanovi, ať už se chce vyslovit z pozice rodiče, podnikatele, zaměstnance, zaměstnavatele, spotřebitele, plátce daní nebo například zástupce obce, kraje nebo menšiny.

Nejedná se ani tak o anketu jako spíš o nástroj sloužící veřejnosti k oznámení nedostatků v existujících právních předpisech. Anketa je jednorázová záležitost, ale my máme zájem, aby dotazník byl veřejnosti k dispozici dlouhodobě.

Obecně vítáme jakoukoliv snahu bojovat proti nadměrné zátěži, kterou regulace způsobuje, Tošovského zákon je však spíše politický experiment, který má sice dobrý záměr, ale nevhodné nástroje řešení. Regulatory Reform Act, přijatý ve Spojeném království v roce 2001, na který se autoři Tošovského zákona odvolávají, má zcela jiný účel, a sice umožnit urychlenou změnu legislativy, je-li tato v souladu s principy kvality regulace. Rovněž definice nadměrné byrokratické zátěže je natolik vágní, že si lze těžko představit její praktickou aplikaci.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 17/2006.

Vladimír Heger