Týdeník Veřejná správa


 Přírodní památky

Doc. RNDr. Jan Vítek

V ledečských vápencích

Vyšlo v čísle 15/2007

Řeka Sázava se na svém více než dvě stě kilometrů dlouhém toku proplétá půvabnými partiemi Českomoravské vrchoviny a severní části Středočeské pahorkatiny, kde patří k častým cílům pěší i vodácké turistiky. Romantiku sázavských břehů dokreslují na mnoha místech rozličné skalní scenérie a nejinak je tomu i ve středním Posázaví, kde k pozoruhodnostem Ledče nad Sázavou a blízkého okolí patří výskyt jinde poměrně vzácných krystalických vápenců.

Zmíněné vápence byly na mnoha místech těženy pro pálení vápna a případně jako kamenivo, k přírodním pozoruhodnostem zdejších vápencových “ostrůvků” pak patří nevelké jeskyně (vesměs však veřejnosti nepřístupné) a další útvary tzv. ledečského krasu.

Z tohoto hlediska jsou zvláště významné vápencové útesy Šeptouchovské skály, dominující západnímu okraji Ledče nad levým břehem Sázavy. Z příkrého a hustě zarostlého východního svahu vrchu Šeptouchov (422 m) vystupují dva výrazné skalní hřebeny (okolo dvaceti metrů vysoké) a několik dalších útvarů. Z vrcholku návrší, které je oblíbeným cílem nenáročných vycházek městským sadem, se otevírá pěkný pohled přes sázavské údolí. Poněkud tajemné je nitro Šeptouchova, kde byla ve čtyřicátých letech minulého století objevena krasová jeskyně. Vyznačovala se poměrně bohatou krápníkovou výzdobou (stalaktity, stalagmity, kamenné záclonky), dnes už značně poničenou. Zvláštností zdejšího podzemí jsou prameny čisté vody, napájející dvě malá jezírka a kdysi podchycené pro potřeby místního vodovodu. Postupující městskou zástavbou “vzala za své” koncem šedesátých let minulého století kdysi největší ledečská jeskyně (asi 200 m dlouhá), zvaná Na Hůrce.

Do ledečského krasu náleží i pozoruhodná jeskynní partie v sousedním údolí Želivky, zvaná Čertovy díry. Vystupuje asi 1,5 km jihozápadně od obce Kožlí a je součástí pravého údolního svahu se strmými útesy Doupných skal, dnes do značné míry zatopených přehradní nádrží Švihov. Ta je zásobárnou pitné vody a celá partie i s jeskyněmi byla zahrnuta do ochranného pásma. Pozoruhodné je, že zdejší “děravé” skály nejsou jen vápencové, ale naopak zde už výrazně převažují nekrasové ruly. Vápence totiž podlehly rušivým účinkům říční i srážkové vody a na místě jejich původního výskytu zůstaly členité jeskynní dutiny – Čertovy díry. Tvoří je dvě nevelké síně propojené chodbičkami a asi osm metrů hluboká propástka – celá partie však vystoupí “na den” jen při nízkém stavu vody v údolní nádrži. Kamenné hříčky v ledečských vápencích se však neomezují jen na poněkud tajemné krasové podzemí. Především z odborného hlediska je pozoruhodný například skalní ostroh, oddělující Sázavu od Olešenského potoka a tvořící “podstavec” Ledečského hradu. Povrch zdejší skály do značné míry odhaluje zářez frekventované silnice při břehu Sázavy. Asi sto metrů dlouhou skalní stěnu pod hradním zdivem tvoří rozličné horniny, zejména krystalické vápence a dolomity s působivou “klikatou” mozaikou vrás (odborně zvaných ptygmatické vrásy) a s průniky tvrdých křemenných a živcových žil. Poněkud méně známou partii s výskytem bělavých ledečských vápenců najdeme také výše v údolí již zmíněného Olešenského potoka. Zejména mezi obcemi Kozlov a Zdeslavice vystupují vápence, prostoupené dalšími krystalickými horninami, a to na stěnách někdejších kamenolomů (například v místě zvaném Vápenka), nebo v několika zkrasovělých skalkách. Mezi širší veřejností nepochybně známější památkou – v tomto případě historickou - jsou však skromné pozůstatky (valy, příkopy) po středověkém hrádku Lacembok v sousedním údolí Vrbeckého potoka u obce Souboř.