Týdeník Veřejná správa


Lexikon evropského práva

Vyšlo v čísle 15/2006

Evropský soudní dvůr

  • Kazuistika (Lorenz)

  • Pan Lorenz, trvale bydlící v Nizozemsku, jezdil pravidelně pracovat do Německa. Když toto zaměstnání ztratil, požádal příslušný nizozemský úřad o přiznání dávek v nezaměstnanosti a bylo mu vyhověno. Protože doma nenacházel vhodnou pracovní příležitost, rozhodl se zkusit hledat zaměstnání ve Francii. Neměl ovšem jistotu, že bude ve Francii skutečně zaměstnán podle svých představ, a proto žádal příslušný nizozemský úřad, aby mu bez ohledu na odjezd do Francie byly nadále vypláceny dávky pro nezaměstnané. Jelikož nizozemský úřad neshledal za popsaných okolností důvod poskytovat další dávky, stěžoval si pan Lorenz Evropské komisi na to, že jsou porušována ustanovení nařízení Rady č. 1408/71/EHS. Na základě tohoto podnětu Komise zahájila v květnu 1998 řízení o porušení povinností členského státu. Po bezvýsledné výměně právních stanovisek, týkajících se výkladu ustanovení zmíněného nařízení ve vztahu k bývalým a možná i budoucím pendlerům, podala Komise v srpnu 2001 proti Nizozemsku dozorčí žalobu. Již v rozsudku Fellinger Evropský soudní dvůr potvrdil, že nařízení č. 1408/71 jednoznačně ve svém článku 71 určuje povinnost úřadů místa trvalého bydliště pendlerů poskytnout jim, když ztratí práci, dávky v nezaměstnanosti, a to podle vnitrostátních právních předpisů, kterými se tyto úřady řídí. Jde tedy o odchylku od běžného pravidla, podle něhož se nárok na vznik dávek v nezaměstnanosti posuzuje podle předpisů platných ve státě, kde byly dotčené osoby naposledy zaměstnány. Nelze tedy pro účel posouzení vzniku či trvání nároku na dávky kombinovat či kumulovat požadavky stanovené předpisy různých států, jestliže se místo bydliště a posledního zaměstnání liší. Má-li výlučnou povinnost vyplatit dávky v nezaměstnanosti bývalému pracovníkovi v pohraničním styku stát, v němž má žadatel trvalý pobyt, trvá tato povinnost i tehdy, když žadatel odchází do jiného státu, v němž chce nalézt zaměstnání. Jinak by totiž pendleři neměli rovné podmínky s těmi pracovníky, jimž je při odchodu do jiného státu zachován nárok na výplatu dávek v nezaměstnanosti jen z toho důvodu, že byli naposledy zaměstnáni ve státě, který má povinnost jim dávky vyplácet. Obecně platí, že dávky poskytne příslušný úřad členského státu, do kterého nezaměstnaná osoba přijede za účelem hledání zaměstnání, a že úřad členského státu, jehož předpisům osoba podléhala v době svého posledního zaměstnání, je povinen uhradit částku takových dávek. Jak však bylo již dříve zdůvodněno, v případě dávek nárokovaných pendlery má výlučnou povinnost vyplatit dávky v nezaměstnanosti stát, v němž má žadatel trvalý pobyt. Je zcela na místě právní fikce, podle níž se v případě pendlerů nahlíží na legislativní ustanovení státu jejich trvalého pobytu stejně jako na právní předpisy státu, v němž ztratili práci. Nárok na dávky v nezaměstnanosti se tedy řídí právem místa trvalého pobytu pendlerů i přesto, že tito pracovníci neodvádějí příspěvky na zabezpečení v nezaměstnanosti do státu svého trvalého pobytu. Pátý senát Evropského soudního dvora proto rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 prohlásil, že Nizozemsko porušilo své povinnosti vyplývající z článků 69 a 71 nařízení č. 1408/71 tím, že neumožnilo pracovníkovi v pohraničním styku, který ztratil své zaměstnání, hledat si práci v jiném členském státě, aniž by ztratil svůj nárok na dávky v nezaměstnanosti vyplácené příslušným nizozemským úřadem.

    Doc. JUDr. Richard Pomahač,
    Právnická fakulta Univerzity Karlovy