Týdeník Veřejná správa


Příloha

Meda Mládková

Zájem o ostatní lidi vede k podpoře umění

Vyšlo v čísle 15/2006

Ať již vystoupí v televizi, v rozhlase, nebo máte příležitost setkat se s ní osobně, záhy si uvědomíte, jak Meda Mládková působí na zdejší poměry nezvykle. Zcela samozřejmě říká vše zpříma. Na člověka unaveného tuzemskými lidskými měkkýši a vykrucovači to má přímo léčivé účinky. Když hovoří o nedostatcích okolního světa, zmíní se často o významu času. Času - nejmoudřejšího rádce, zvýrazňovaného už antickými filozofy a oceňovaného tím více, čím člověku přibývají léta a zkušenosti. Následující rozhovor budiž brán jako redakční příspěvek nejen k předvelikonočnímu zamyšlení.

Paní Medo, žila jste v mnoha zemích. Jak po takové zkušenosti vnímáte české prostředí?

Řekla bych, že nikde se mi nedostalo tolika podrazů jako tady! (směje se). Neuvěřitelné podrazy. A na druhé straně mi spousta lidí dává najevo podporu a úctu. Národ je úžasný. Ovšem někteří vlivní jednotlivci jsou plní závisti, žárlí se tady na kdejaký úspěch a talent. Naše nadace je jednou z nejprůhlednějších organizací široko daleko. Dbáme o pečlivé účetnictví i dokonalé smlouvy.

Když teď pomineme informace o průběhu celého případu, známého z mnoha médií, jaká je vaše představa využití onoho kampského domu, v němž žilo tolik významných osobností?

Nemůžete tam uspořádat výstavu, ani tam žádné nikdy nebyly. Nepříliš místa, na dvou stranách velká okna v někdejší Holanově pracovně, pak dveře a schody. Prostor maximálně pro velkou fotografii Voskovce a Wericha, vedle v pokojíku pro fotografii Holanovu. Důležité je tam vnést život. Filmy té slavné dvojice. Přednášky spojené s besedami. Také by se měl využít bohatý archiv, kdyby se ho podařilo shromáždit. Jenže... Voskovcova žena sem několikrát přijela a chtěla darovat tisíce dokumentů. Představovala si, že z domu bude muzeum. Nikdo o to neměl zájem, tak vše věnovala bostonské univerzitě. Jeden můj starý přítel, patřící k exulantům roku 1948, jezdí denně do Bostonu autobusem, zadarmo ten odkaz zpracovává. Dopisy Voskovce a Wericha jsou vlastně plnohodnotná literatura, výjimečné svědectví o době na dvou úplně odlišných stranách oceánu. Jedinečný soubor, na který bychom mohli být pyšní a mít ho tady. Tak alespoň brzy vyjde knižně výběr z těch textů. V muzeu Osvobozeného divadla se také bude dbát o to, aby se mladí lidé naučili samostatně reagovat, diskutovat k tématům. To stále velmi chybí, při řadě setkání vládne nepatřičný ostych.

Má v naší zemi svoje opodstatnění ministerstvo kultury? Pavel Tigrid jeho existencí moc nadšen nebyl...

Tigrid byl můj starý přítel v exilu, ale byl to špatný ministr kultury. Ostatně, já jsem tady také začala špatně, člověk neodhadl ty intriky. Bez takového ministerstva se zatím nelze obejít. V lidech ještě není zakořeněná vzdělanost i zájem vytvořit třeba muzeum a udržovat je. Věřte, že ve společnosti, v níž se v Americe pohybuji, neznám nikoho, kdo by vydělané peníze dal jen tak svým dětem. Poskytne je nemocnici, nechá postavit divadlo, vloží prostředky do muzea, nakupuje obrazy. Samozřejmě, že jsou výjimky, lidé, opojení užíváním svého bohatství. Většina ovšem uvažuje zcela jinak. Víte, čím jsou ti lidé bohatší, tím více cítí morální povinnost pomáhat potřebným. Všechny bohaté ženy v Americe někde pracují bez nároku na odměnu. Hraje v tom roli výchova v rodinách a určitě také víra. Zájem o ostatní lidi vede pak i k podpoře umění. To tady ještě dlouho nebude, proto je ministerstvo kultury potřebné. Velké firmy už by se ovšem mohly chovat osvíceně. Nechápu, proč se naší nadaci nepodařilo ani za rok přesvědčit některou z nich k příspěvku na to, aby Museum Kampa mohlo mít pro studenty a seniory vstup zdarma. Tady ani státní muzea a galerie nemají vstup zdarma, což je jinak ve vyspělém světě spíše pravidlem. Po většinu týdne pak zejí prázdnotou a stejně se v nich svítí, topí a sedí tam personál. Politici i představitelé firem se ženou za krátkodobými efekty, nevnímají význam investic do duchovního rozvoje společnosti. V tom jsou státy s plynulou demokratickou tradicí samozřejmě prozíravější.

Existují recepty, jak urychlit léčbu společnosti paralyzované korupcí, touhou po přepychu, chováním zbohatlíků i tradičním plebejstvím, hraničícím s neotesaností?

Obávám se, že jediným léčitelem je čas. Chápu, že když někdo přijde a nabídne třeba milion dolarů za pozemek, který není jednoznačně právně ošetřen, tak jak má ten oslovený veřejný činitel odolat pokušení? Má rodinu, má děti, všichni mají své potřeby... je to hrozně těžké. Vím, že můj manžel by odolal. Jenže lidé jsou zkažení hroznou dobou, vždyť tady byla po několik desetiletí poroba. Jak to chcete odsoudit? To se musí pomaloučku zlepšovat. Na počátku demokratického vývoje byli Američané jistě tam, kde jsme my dnes. Nynější významné rodiny se pohybovaly přinejmenším na hraně zákona, natož pak zakladatelské rodiny v Austrálii. Ovšem i během jednoho lidského života můžete vnímat výrazné změny.

Například střetnutí mezi jemnými mravy a drsnými způsoby?

Ano, i tak to lze nazvat. Když přišli v roce čtyřicet osm v Československu k moci komunisti, žila jsem ve Švýcarsku už asi rok. A dozvěděli jsme se, že v několika dnech uteklo dva tisíce vysokoškolských studentů. Ocitli se v utečeneckých táborech v Německu. Tři roky po porážce Německa, no to bylo hrozné ponížení. Zvláštními letadly přilétali australští a kanadští zástupci, aby si v těch táborech vybírali lidi na práci. Mysleli to dobře, bylo to však skličující. Neptali se na vzdělání, zájemci o práci museli ukázat svaly, zuby a museli běhat. Studenti byli šokovaní. Někteří to přijali, vydali se do Austrálie a tam byli nešťastní. Hlídali ovce na vzdálených pastvinách, sotva jednou měsíčně se k nim dostaly dopisy a o to, co se vlastně v Československu přihodilo a proč svou vlast opustili, se prakticky nikdo nezajímal. Takže skoro všichni se vrátili. Bylo to tvrdé, ovšem teprve po mnoha létech jsem pochopila, že to mohlo být výchovné. Do té doby, kdykoli jsme měli nějakou návštěvu z Austrálie, měla jsem sklon jim to vyčítat. Manžel se jich zastával. A pak jsme spolu jeli do Austrálie na oficiální cestu. Pro srovnání - když jsme byli pozvaní v Paříži vysokými bankovními představiteli, tak pro nás přijel šofér v livreji a bílých rukavicích. Oběd byl servírován na stříbře, číšník chodil od hosta k hostu a do ucha šeptal detailní informace o vínech. Naproti tomu v Austrálii přijel pro nás rovnou sám guvernér banky. Guvernér banky! Víte, co to bylo? Zavezl nás svým autem do garáže, kde hledal místo. Pak jsme šli nahoru, byli jsme tedy jen čtyři, a oběd servírovala jeho paní. Nevydržela jsem to a povídám: prosím vás, vy nemáte služebnictvo? A ona na to klidně: ne, jen jednou týdně mi vypomáhá posluhovačka. Takže, když hovoříme o rozhodujících elitách ve státě, tohle také patří k věci. Měli tam už před domem helikoptéry, ne jako nadstandard, ale aby se dostali při těch vzdálenostech rychle na obchodní jednání. Možná proto, že nejsou tolik zatíženi tradiční etiketou, šli do mnoha věcí patřičně dravě. Postavili muzeum, kterým se inspiroval Frank Gehry. Australani také první koupili obraz Jacksona Pollocka za milion dolarů. Celá Amerika se divila. Dneska to má určitě dvacetkrát větší cenu. Kdybych měla děti, tak bych je asi poslala do Austrálie. Potomci zločinců vnesli do stojatých vod jednoho úseku dějin úplně novou dynamiku. Takže, všechno vyžaduje určitý čas, i proměna atmosféry v České republice, dodržování pravidel, vytvoření etiky.

Dá se říci, že některé tradiční vzory chování definitivně zmizely?

Možná jsou nepraktické. Dneska je jiná doba, computery všechno mění. V Paříži bychom dnes určitě našli korupci v míře dříve nemyslitelné a na místech, kde ji stavovská čest téměř vylučovala. Velmi jsme se přátelili s rodinou francouzského velvyslance. Okamžitě mně nabídl zámek někde v jižní Francii. Tak jsem říkala - co já s tím zámkem? On to myslel dobře. Na jedné z cest do Prahy jsem jela přes Londýn, přenocovala jsem v rezidenci na velvyslanectví. V noci najednou hrozný rámus, probudím se, jdu se podívat do haly. Velvyslanec s chotí tam tancují v pyžamech! Ptám se, co se děje? Zrovna jsme zjistili, říká velvyslanec, že když moje paní prodá šperky, tak můžeme na svém zámku konečně nechat opravit střechu! A teď to oslavujeme! Tak to bylo to tradiční chování. Nyní je to jinak, zejména dvacet posledních let přineslo všude změnu. Ostatně, Paříž šedesátých let, byť se v ní rodilo dnes věhlasné umění, byla ještě plná hubatých domovnic, které dotvářely její atmosféru. Teď je nahradily čipové karty.

Co je nebezpečím pro soudobé umění?

Víte, podle mne je umění v nezáviděníhodné situaci. Upozorňoval na to už Jindřich Chalupecký. Jsou ještě významní malíři, v nichž je přítomná nezbytná pokora vůči tématu. Třeba Jiří Kornatovský pracuje na obraze přinejmenším měsíc. Ale takové velmi pracné postupy, jakými se například Jiří Kolář dostával k výsledné podobě svých děl, to už by dnes nikdo nedělal. Soudobému umění je nebezpečný spěch. Možná se snese s přemíláním toho, co už tu bylo. Skutečně objevné umění je plaché, spěch mu nesvědčí.

Nehraje také určitou roli, že výtvarná kritika ztratila respekt?

Ta kritika skoro neexistuje. Bohužel to začalo v Americe. Stovky galerií, elegantní hobby pro řadu mladých žen. Kolem galérií se pohybují absolventi univerzit, kteří se hned po pěti letech studia cítí být povoláni k umělecké kritice. To samozřejmě nestačí. Nejlepší výtvarní kritici byli básníci a výtvarníci, kteří k tomu měli cit. Určitě Baudelaire, u nás Jiří Kolář. Dnes se v umění pohybují miliony dolarů, firmy, pojišťovny... Ve všem je honba za penězi. Po válce byli lidé všude vyčerpaní, chtěli auta, majetek. Teď to mají a bude trvat desítky let, než se vše srovná.

I Evropa je ztracena?

Myslím si, že ve střední Evropě jsou ještě stále lepší umělci než v Americe. Protože tady jsou dosud neznámí. Příslušníci mé generace, která umělecky vyzrála počátkem šedesátých let, ještě pořád tvoří. Zdeňku Sýkorovi je 85 roků, pracuje pomaloučku, obraz mu trvá týdny. Když ho dokončí, je to nádherné. Většina mladých chce vytvořit obraz za odpoledne, prodat to a mít auto. V Paříži bydleli v šedesátých letech malíři v miniaturních pokojích po služkách v podkroví. Ráno zvedli postel ke zdi, vytáhli obrazy, celý den pracovali, večer zas museli všechno složit. Někteří vydrželi. Vyžaduje to absolutní víru v umění, houževnatost. Konkurence je tak veliká, že musíte projít třeba úplnou nouzí, ovšem nesmí vás opustit touha a potřeba malovat. Umělci tohoto typu jsou dodnes dobří - Sýkora, Malich, Šimotová. Mají kázeň a pokoru, naučili se nepodléhat spěchu, dovedou stále něčím překvapit. Mladí tvůrci jsou také velmi snadno manipulovatelní. Není výjimkou, že z obchodních důvodů donutí kritik nadějného malíře změnit styl. Je ovšem nesmysl nutit Středoevropana, aby najednou maloval jako Američan. Originalita se ztrácí kvůli krátkodobému efektu. Viděla jsem spoustu příkladů toho, jak někdo mladé výtvarníky přizpůsobuje módě, která zrovna ve světě vládne. Stalo se i u nás, že v důsledku takové manipulace se přinejmenším na desetiletí zničí mladé umění. Oceňuji proto, že se objevují takoví vzdělaní a s praxí obeznámení mladí galeristé jako Olga Dvořáková. Ona ví, že z těch tvůrců, na které se snaží upozornit, se uplatní jeden z třiceti nebo jeden ze sta a o ostatních už neuslyšíme. Dostávají však šanci, aniž by zároveň museli ztrácet sebe.

Co je vaše nynější největší přání?

Největší přání? Vybudovat muzeum Osvobozeného divadla, pro to už jsem udělala vše, co jsem morálně cítila. Nemám už vůbec nikoho ze svých blízkých lidí. Všechno co mám, pochopitelně dostane to muzeum. Takové by určitě bylo přání mého manžela, bez něho bych zřejmě nikdy nebyla tak veliká patriotka. Mám pocit, že uskutečňuji to, co on už nestihl vykonat. Něco pro národ. Tak to já dělám. A budu dělat do konce života. V Americe by bylo samozřejmé, že bych založila muzeum, nemocnici nebo univerzitu.

Jaké je krédo Medy Mládkové?

Vždy jsem měla na pracovním stole napsáno: chci - mohu. Když něco chci, a opravdu za tím jdu, tak to mohu dokázat. To je americký způsob - každé dítě ví, že může být prezidentem. Jsem narozená ve znamení Panny, v horoskopu se píše: nemyslete si, že můžete žít pohodlně, vaším úkolem je pomáhat rozvoji lidí. Tak si to občas přečtu.

Jiří Chum

PhDr. Meda Mládková se narodila v Zákupech jako dcera ředitele pivovaru. Hned po válce odešla studovat do Švýcarska, po převratu v Československu se rozhodla v cizině zůstat. Podílela se na vydávání exilového časopisu Současnost, získala doktorát ekonomie, cítila se však spíše socioložkou. Zprvu chtěla pokračovat ve studiu ekonomie v Anglii, pak ji však okouzlila Paříž a na Sorbonně vystudovala dějiny umění, se specializací na jeho moderní směry. Měla vůbec první nakladatelství v exilu - Edition Sokolová, podle příjmení za svobodna. Přes nakladatelskou činnost se seznámila se svým pozdějším manželem Janem Mládkem, významnou osobností bankovního světa. Manželé Mládkovi postupně vytvořili rozsáhlou sbírku výtvarného umění. Pro Medu Mládkovou bylo rozhodující seznámení s malířem Františkem Kupkou. Od roku 1967 navázala spolupráci se slavnou malířskou generací šedesátých let. Přijížděla do Prahy, nakupovala obrazy, zajišťovala stipendia prostřednictvím Fordovy nadace. Českým umělcům připravila v USA výstavu po ruské okupaci Československa (1968). Komunistický normalizační režim činil proti výstavě oficiální nátlak na americkou stranu, vyhrožoval sankcemi proti umělcům. Manželé Mládkovi tedy expozici koupili a vystavili jako svou sbírku českého moderního umění. Sbírku bylo třeba rozvíjet. ”Jezdila jsem do Čech, někdy mě pustili, někdy ne, a kupovala, co se dalo. Od roku 1985 jsem však měla Prahu zakázanou definitivně”. Po smrti Jana Mládka (1989) se paní Meda rozhodla věnovat sbírku Praze. Nadace Jana a Medy Mládkových nechala upravit objekt někdejších Sovových mlýnů na Kampě na muzeum. Meda Mládková žije střídavě ve Washingtonu a v Praze.