Týdeník Veřejná správa


Konzultace

JUDr. Jiří Kroupa

Rychlost soudního rozhodování
Průtahy v soudním řízení a nález Ústavního soudu IV. ÚS 392/05

Vyšlo v čísle 15/2006

Průtahy v soudním řízení jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších problémů, s nimiž může být kterýkoliv justiční systém konfrontován. Rovněž v souvislosti s českým soudnictvím bývá tento problém dosti pravidelně zmiňován, ať už je pak jeho příčina spatřována kdekoliv, od liknavosti soudců přes složitost projednávaných kauz až po malou kapacitu soudů. Rovněž nedávné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva dokládají, že tento problém v České republice existuje. Na druhé straně však v očích laické veřejnosti občas splývají průtahy vzniklé na straně soudu se zdrženími, které jsou důsledkem konání některého účastníka řízení. K dané problematice se již několikrát vyjádřil i Ústavní soud, a to naposledy v listopadu loňského roku.

Ústavněprávním důvodem nepřípustnosti průtahů v soudním řízení je jejich rozpor s jedním ze základních lidských práv - právem na spravedlivý proces, jak je formulováno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny mezi nezbytné parametry spravedlivého procesu mimo jiné patří projednání věci “bez zbytečných průtahů”. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) pak ve svém čl. 6 odst. 1 hovoří o nutnosti projednání věci “v přiměřené lhůtě”. Opožděnost soudního rozhodnutí nejen že sama o sobě snižuje jeho hodnotu, ale může v některých případech znamenat, že se jeho závěry zcela minou praktickým účinkem. Význam adekvátní rychlosti soudního rozhodování je tedy nepochybný.

Ústavní stížností ze dne 6. července 2005 se na Ústavní soud obrátily stěžovatelky PhDr. E. T. a JUDr. M. K., domáhající se konstatování, že v jejich při vedené před Krajským soudem v Ostravě, resp. před Vrchním soudem v Olomouci došlo k průtahům v řízení jako tzv. jinému zásahu veřejné moci do jejich základních práv (viz čl. 87 odst. 1 písm d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu). Kromě toho stěžovatelky požadovaly přiznání přiměřeného zadostiučinění. Ústavní soud o stížnosti rozhodl dne 30. listopadu 2005 nálezem IV. ÚS 392/05, ve kterém ji shledal jako důvodnou.

S ohledem na povahu věci je třeba na tomto místě shrnout základní chronologický průběh celé kauzy, který byl následující:

Od prvního do posledního kroku tak celé řízení trvalo více než sedm let. Podle stěžovatelek tak došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důsledkem tohoto porušení pak byl mimo jiné fakt, že ač ve své při stěžovatelky zvítězily, vysouzená částka se pro ně stala prakticky nevymahatelnou, neboť 20. července 2005 byl Krajským soudem v Ostravě zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti K., s. r. o. pro nedostatek majetku. Přímým důsledkem takového rozhodnutí je v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku likvidace společnosti.

Vyjádření obou dotčených instancí obecných soudů poukazovala zejména na skutečnost, že řada časových prodlev byla důsledkem konání stěžovatelek (neplacení soudních poplatků, podání návrhu na rozšíření žaloby, která však byla v tomto ohledu nakonec vzata zpět) či strany žalované (odvolání, dovolání). Samosoudkyně Krajského soudu v Ostravě navíc uvedla, že na délku řízení mělo vliv rovněž množství starších spisů, které musely být vyřízeny dříve.

Ústavní soud ve svém nálezu především zopakoval základní zásadu řešení problému průtahů v soudním řízení, jak vyplývá z jeho vlastní i evropské judikatury. Je jí povinnost státu zorganizovat své soudnictví takovým způsobem, aby při výkonu jeho působnosti byly respektovány zásady upravené Listinou, resp. Úmluvou, zejména pak právo na spravedlivý proces. Případné nedostatky v tomto směru v žádném případě nemohou jít k tíži subjektu, který před soud předstupuje, resp. se u něj domáhá ochrany a očekává řešení věci bez zbytečných průtahů. Tuto odpovědnost státu je pak třeba nazírat “objektivně”, tedy v tom smyslu, že nezáleží na tom, zda původ průtahů leží v činnosti soudu samého (nekvalitní práce soudce) či naopak mimo něj (zejména množství vyřizovaných spisů a špatná administrativní a technická vybavenost soudů). Obecně tedy platí, že “... je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost.”

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 15/2006.