Týdeník Veřejná správa


Přírodní památky

Vladimír Soukup

Cheb: Smutný konec vojevůdce

Vyšlo v čísle 15/2006

Foto: Jiří BergerNic netrvá věčně a žádný strom neroste do nebe. To v plné míře platí i o jedné z nejpozoruhodnějších a také nejrozporuplnějších postav třicetileté války, vojevůdci a vrchním veliteli císařské katolické armády vévodovi Albrechtovi Václavovi Eusebiovi z Valdštejna. Možná měl lépe naslouchat svému hvězdopravci, slavnému astronomu Johannovi Keplerovi. Ten mu již v roce 1608 sestavil horoskop, který nastínil Valdštejnův život až do roku 1634. Dál Kepler předpovídat nechtěl, argumentoval tím, že polohy planet budou v té době velmi nepříznivé a spletité...

Albrecht z Valdštejna pocházel ze zchudlé rodové větve, která měla svůj skromný statek na Moravě. Aby se vymanil z malých poměrů, dal se na vojenskou dráhu, stal se důstojníkem a nakonec se vypracoval na jednoho z velitelů moravského stavovského vojska. V době protihabsburského povstání roku 1618 si však dobře zvážil budoucí rozvržení sil a rozhodl se změnit kabát – tajně utekl do Vídně a pro jistotu vzal s sebou i plukovní pokladnu. Tam nabídl císaři své služby. Vstoupil do vojska Katolické ligy a vedl si tak zdatně, že to dotáhl až na vrchního velitele celé armády. Šel od vítězství k vítězství, jeho moc a sláva závratně stoupala. Rostlo i jeho bohatství – bezostyšně hromadil majetky, skupoval zámky i panství a dokonce vytvořil i jakýsi stát ve státě – velkovévodství frýdlantské s hlavním městem Jičínem. Úměrně tomu, jak stoupal výš a výš, přibývalo i jeho nepřátel, kteří se snažili oslabit jeho postavení a pošpinit ho před císařem. Když pak začal dokonce tajně vyjednávat s představiteli české protestantské šlechty o tom, že by – mj. za slib české královské koruny – přešel do nepřátelského tábora, císařova trpělivost přetekla. Zbavil Valdštejna velení a přikázal ho zabít. K tomu nakonec došlo v zimě roku 1634 v Chebu, kam se vojevůdce se svými nejbližšími a nevelkým oddílem uchýlil. Vrahové jej, zcela bezbranného, chystajícího se na lůžko, přepadli 25. února v Pachelbelově domě na náměstí, kde se ubytoval, a bez milosti jej probodli. Foto: Jiří BergerValdštejn byl však už v té době znechucený životem a těžce nemocný; dost možná, že rychlou smrt tak přijal jako vykoupení. Stejné noci byli na chebském hradě zavražděni i jeho důstojníci a nejbližší přátelé – Trčka, Kinský, Illov a sekretář Neumann. V Pachelbelově domě dnes sídlí městské muzeum, v rámci prohlídky si můžeme prohlédnout i pokoj, v němž slavný Valdštejn vydechl naposled. Neméně zajímavým objektem je chebský hrad, jedna z nejstarších památek tohoto druhu a našem území. Dal jej vystavět kolem roku 1125 německý rod Vohburgů, který toto původně slovanské území získal počátkem dvanáctého století. Později se Cheb stal majetkem císaře Friedricha II. Barbarossy, který nechal hrad v roce 1179 přestavět na reprezentativní sídlo – románskou císařskou falci. Po skončení třicetileté války v roce 1652 bylo hradní sídlo upraveno na raně barokní citadelu a obehnáno cihlovými hradbami s podzemními kasematy. Ani toto opevnění však nezabránilo tomu, aby chátrající pevnost neponičili v roce 1742 Francouzi. Původní románské stavby při tom ale naštěstí příliš neutrpěly, i když část z nich se časem proměnila na zříceninu. Dominantou bývalého hradu je románská Černá věž, vysoká 18,5 metru, jejíž tři metry silné zdi jsou vystavěny z tmavých kvádrů sopečného tufu. Z románského paláce zůstaly obvodové zdi s pětidílnými sdruženými okny. K západní stěně byl v patnáctém století přistavěn gotický Gordonův dům, v němž byli zavražděni Valdštejnovi důstojníci. Nejlépe zachovanou a také umělecky nejcennější částí celého hradu je unikátní dvoupodlažní románsko-gotická kaple sv. Erharda a sv. Uršuly, v níž v roce 1213 podepsal Friedrich Barbarossa zlatou bulu. Každé z podlaží kaple reprezentuje jiný sloh: zatímco přízemí je ještě románské, patro již náleží rané gotice, což dokládají křížové klenby s lomenými oblouky, posazené na štíhlých sloupech. V devatenáctém století hrozil chebskému hradu zánik, jeho prostor vyplnila silná vrstva odpadů a navážky z tehdy bouraných městských hradeb. V první polovině dvacátého století byl celý areál vyčištěn, zdivo opraveno a zakonzervováno. Dnes je tu umístěna muzeální sbírka, představující nálezy z archeologických výzkumů i další zajímavosti z historie hradu a města.