Konzultace |
Objevují se úvahy o tom, že Ministerstvo kultury většinu z toho mála peněz ze státního rozpočtu, které rozděluje, rozdává převážně “svým”, tedy státním organizacím. Autoři těchto úvah ovšem již neuvádějí, na co ty peníze státní organizace potřebují. Pokusím se to alespoň naznačit na jednom příkladu, starají se – mimo jiné – o obrovský majetek.
Abychom si vytvořili alespoň nějakou představu, o jaký majetek se jedná, zkusme se podívat na šestnáct státních organizací – muzeí zřizovaných Ministerstvem kultury – které spravují sbírky muzejní povahy, tvořené miliony sbírkových předmětů, o nichž lze říci, že jsou využívány doslova ve prospěch všech občanů, a počítejte se mnou. Těch sbírkových předmětů, zapsaných v centrální evidenci sbírek, bylo k datu napsání tohoto článku 5 003 541. Věcí movitých, tedy například nejrůznějších přírodnin, uměleckých předmětů, archeologických nálezů, nástrojů, přístrojů, písemností, je to ale mnohem více, protože některé sbírkové předměty mají třeba i řádově stovky částí, zvláště pokud jde o sbírkové předměty z oborů přírodních věd. Počet těch věcí se centrálně nevede (údaje o počtu věcí jsou však povinnou součástí evidenčních záznamů ve sbírkové evidenci jednotlivých muzeí), ale existuje o tom poměrně podrobná studie, z níž je možné vycházet – je jich ve sbírkách oněch šestnácti muzeí a galerií více než dvacet milionů, jeden sbírkový předmět představuje tedy v průměru čtyři věci movité. Nejpočetnější sbírky spravují Národní muzeum (2 096 tis. sbírkových předmětů), Moravské zemské muzeum v Brně (1 369 tis.), Slezské zemské muzeum v Opavě (513 tis.) a nejméně početné sbírky mají Muzeum romské kultury v Brně (8 tis.) a Památník Lidice (4 tis.).
Sbírkové předměty se nevedou v účetní evidenci a nejsou tudíž oceňovány. Jejich ceny lze odvodit z cen, za něž se podobné předměty obchodují. I tak je velmi obtížné stanovit průměrnou cenu sbírkového předmětu, když tržní cena některého se pohybuje v hodnotách řádově desetimilionových a jiného v hodnotách řádově tisícových či dokonce korunových, a ne se všemi typy se obchoduje. Jedna možnost, jak se dopátrat ceny sbírek však existuje – prostřednictvím pojistných cen sbírkových předmětů, které se povinně uvádějí v žádostech o vývoz sbírkových předmětů do zahraničí za účelem jejich vystavování, konzervování a restaurování a pro účely badatelské, když pojistné ceny se odvozují od cen tržních.
Metoda výpočtu průměrné ceny jednoho sbírkového předmětu na základě pojistných cen předmětů vyvážených do zahraničí je vhodná také proto, že cena sbírkových předmětů pro jejich vývoz není určující, vyváženy jsou jak předměty s pojistnou cenou řádově milionovou, tak předměty s cenou řádově korunovou. Vyvážené předměty tak představují použitelný statistický vzorek. Pro tyto účely byl počítačem vybrán náhodný vzorek sbírkových předmětů z těch, které muzea zřizovaná Ministerstvem kultury vyvezla do zahraničí v letech 2003-2004.
Byl vybrán vzorek 1064 sbírkových předmětů muzeí, jehož celková pojistná cena byla 127 117 125 Kč. Ve výběru byly zastoupeny sbírkové předměty s pojistnou cenou vyšší než milion korun (maximum 4 800 000 Kč) i sbírkové předměty s pojistnou cenou deset korun (herbářové položky). Průměrná cena jednoho vyváženého předmětu z tohoto vzorku činila tak přibližně dvanáct tisíc korun. Ve vybraném vzorku byly zastoupeny předměty, reprezentující takřka všechny základní typy sbírek.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 11/2007.