Přírodní památky |
Jako mohutná hradba, strážící vstup do české kotliny, působí hora Ještěd nad Libercem. Je viditelná ze vzdálenosti desítek kilometrů a stejně daleko je možné dohlédnout z jejího vrcholu. Je zvláštní, jiná, svérázná. Tak zvláštní, že geografové měli po mnoho generací problém s jejím zařazením.
Kam vlastně patří? Do Jizerských hor? Nebo do Lužických? Ani jedno, ani druhé. Nakonec se všechno vyřešilo poněkud šalamounským způsobem. Tahle “nezařaditelná” hora se dočkala své vlastní geografické jednotky: stala se jádrem Ještědsko-kozákovského hřbetu, který se táhne od Lužických hor jihovýchodním směrem až za řeku Jizeru. Řečeno mluvou odbornou – Ještěd je tvrdý křemencový suk, vypreparovaný z okolních fylitů, vápenců a paleozoických břidlic. I neodborníkovi však jistě neunikne, že jeho vrcholovou část zhruba od 900 metrů nadmořské výšky pokrývají kamenná moře a sutě, skalní terasy i výrazná skaliska. Zdejší klima je drsně horské, ještě o něco drsnější, než by odpovídalo nadmořské výšce. Sníh tu většinou leží 100 až 120 dnů v roce a průměrná roční teplota je pouhé 2 stupně Celsia. Udrží se tu jen řídká buková a jeřábová smrčina a to v zakrslé formě. A také kleč neboli kosodřevina – ovšem ta tady není původní, vysadili ji sem až v roce 1890 zahradník L. Sweceny a revírník J. Placht. Proč je Ještěd Ještědem, není známo. Toto jméno se v české podobě Ještied objevuje poprvé v roce 1546. Možná, že jde o drobnou zkomoleninu původně jiného názvu; v minulosti se totiž objevovala i pojmenování Ještěr či Ježek. Ještědský hřbet býval po staletí i jazykovou hranicí mezi převážně německým Libereckem a českým Českodubskem, přecházely přes něj obchodní cesty i pašerácké stezky. V době, kdy turistika, neřku-li zimní sporty, byly ještě věcí zcela neznámou, nestálo na vrcholu hory, vysoké 1012 metrů, nic. První kříž zde byl údajně vztyčen již v roce 1737, byl kamenný a vydržel až do roku 1812, kdy byl povalen. Tradice křížů (po roce 1834 už jen dřevěných) pak pokračovala dál, v příběhu připomínajícím marné snažení bájného Sisyfa, ale zároveň i dokládajícím lidskou urputnost a vytrvalost. Vyvracely je vichřice, trefovaly se do nich blesky nebo je ničili zlí lidé. Ten předposlední vydržel na svém místě do března 1981, kdy byl za jedné temné noci zlikvidován nikoli přírodními živly, ale příkazem tehdejšího předsedy libereckého národního výboru. Nynější kříž tady stojí od roku 1990. Zatím.
Podobný boj s osudem tu sváděly i horské chaty. Ta první – ještě velmi jednoduchá, dřevěná – zde vznikla již v roce 1847. Během let několikrát změnila podobu, až se z ní stala chata zvaná Rohanova, s velkou prostornou terasou. Později vybudoval Německý horský spolek podle projektu libereckého stavitele Ernsta Schäffera v její blízkosti honosný horský hotel (1907), který se pak stal na dlouho ještědskou dominantou. Počátkem roku 1963 hotel při rozmrazování vodovodního potrubí do základů vyhořel. Dělníci, kteří trosky po požáru likvidovali, byli ubytováni na Rohanově chatě. Jejich neopatrností však i tady vznikl oheň, který chatu zničil. Ještěd se tak rázem ocitl bez jakéhokoli zázemí – naštěstí ne nadlouho. Podle projektu architekta Karla Hubáčka, spojujícího hotel a restauraci s televizním vysílačem, byl v letech 1966-73 vybudován objekt ve tvaru rotačního hyperboloidu. Víceúčelová věžovitá stavba měří od paty až po vrchol anténního nástavce 94 metry. Ve čtyřech podlažích je vstupní hala, bufet, restaurace, kavárna a bar, hotel a také spojovací technika televizního vysílače. Ještěd je vynikajícím výhledovým místem. Za ideálních podmínek se dá odtud spatřit polovina Čech – dohlédnout lze až do Prahy, na Králický Sněžník či Milešovku. Od roku 1933 vede na vrchol z Horního Hanychova kabinková lanová dráha, druhá nejstarší v Čechách, dlouhá 1183 m, překonávající výškový rozdíl 400 metrů. Po modernizaci v letech 1971-75 má jedinou, 30 metrů vysokou podpěru. Do jedné kabiny se vejde 35 cestujících, jízda trvá pouhé čtyři minuty. Ještěd je známým střediskem zimních sportů. Jsou tu sjezdové trati s vleky a sedačkovou lanovkou na Černý vrch i areál skokanských můstků.
Ing. arch. Karel Hubáček (*1924), český architekt, urbanista a pedagog. Po roce 1963 přešel k výraznějšímu architektonickému projevu, inspiroval se například britským hnutím high-tech. Je jedním ze zakladatelů SIAL (Sdružení inženýrů architektů, Liberec, 1968-71, po 1990). Za projekt televizní věže na Ještědu získal prestižní Cenu Augusta Perreta UIA (Mezinárodní unie architektů, 1969). Vedle Karla Hubáčka měl neopomenutelný podíl na unikátnosti technického řešení televizní věže Ing. Zdeněk Patrman, který spolu se Zdeňkem Zachařem řešil statiku objektu. Ještěd je stavba dotažená do posledního detailu, autorem návrhů interiérů byl akad. arch. Otakar Binar, akad. malíř Karel Wünsch navrhl pro ještědskou restauraci soubor originálního nádobí a veškerý textil. Nádobí však bylo nutno už po měsíci stáhnout z běžného provozu, neboť je číšníci nedokázali uchránit před “sběrateli” suvenýrů. Soubor včetně skla se pak ocitl v muzeu v Jablonci nad Nisou. Podaří-li se vrátit interiéry stavby do původní podoby, bude se moci ucházet o zápis na seznam světového dědictví UNESCO, na němž dosud žádný vysílač nefiguruje. |