Týdeník Veřejná správa


Názor

Ing. Karel Vodička,
Praha

Kořeny dětského vandalství

Vyšlo v čísle 11/2006

Na rozbité výkladní skříně, násilná vloupání do objektů, úmyslné požáry, neboli na trestné činy hrubě narušující občanské soužití a trestné činy proti majetku, vcelku pamatují sazby trestního zákona. Když se takový trestný čin mine soudním účinkem, existuje možnost satisfakce pojišťovnou. Ne tak lehce obstojíme u činů uskutečněných dětmi, přesněji řečeno těmi, které terorizují skupiny obyvatel (zejména seniory a jiné děti). Modelově se pozastavíme u případu patřícího k legislativně nejtěžším a pro policii nejobávanějším: u účasti dětí na vandalismu. V panelovém době obývaném povětšinou seniory a několika mladými rodinami se pravidelně začnou objevovat graffiti na chodbách a ve výtahu. Dům byl před pár měsíci zateplen, osazen novými okny, zárubněmi a všechno bylo (nutno říci péčí a na účet obce) provedeno velmi kvalitně (architektonicky i stavebně). Vnější omítky i ostatních současně rekonstruovaných domů vytvářejí zdařilý pohledový dojem. Jednotlivé panelové domy jsou barevně odlišené. Vzniklo generačně nové, pěkné životní prostředí v nejmenovaném sídlišti. Téměř vzápětí začnou nedospělí pachatelé se systematickým ničením. Odborné studie poukazují na to, že nejsilněji zatížená kriminalitou je skupina osob ve věku čtrnácti až šestnácti let. Podotkněme zároveň, že vandalství jak dětí, tak dospělých není statisticky sledováno, protože se odehrává v přestupkovém řízení na různých úrovních obcí, či spíše vůbec ne. Vandal se rychle přizpůsobuje, učí, vnímá a je velmi dynamickou osobností. Mění místa, styly a výzbroj (druhy barev, sprejů, tužek). Pro potřeby tohoto textu dodejme zjednodušeně: co není trestným činem, je vandalismem (vandalstvím). Mohli bychom vandalství různě učeně strukturovat, povšimněme si však alespoň jeho dvou podob. Vandalství majetkové spočívá především v poškozování veřejných zařízení (toalety, telefonní budky, poštovní schránky, dopravní značky, vagóny vlaků, metra, autobusy, tramvaje) i osobního vlastnictví (výtahy v bytových domech i institucích, elektroinstalace, nádoby s odpadem). Vandalství počítačové, o němž se zmíním v závěru textu, je ještě závažnější a jeho důsledky můžeme zatím jen předvídat.

Majetková kriminalita je v Praze mnohem vyšší než v ostatních krajích. Vandalství je jev na hraně kriminality a proto lze objektivně předpokládat i jeho nadprůměrný výskyt. Souhrny o vandalských přestupcích dětí ovšem není možné, jak již řečeno, shromažďovat. Pomineme-li možnost výchovného působení rodičů na změnu tohoto stavu u svých dětí jako základ obrany proti vandalismu, musíme hledat další efektivní cesty. Mohou jimi být zejména zvýšení námahy spojené s vandalismem, zvýšení rizika a snížení prospěchu. Obdobně jako zloděj u krádeží, chce mít i vandal ke své práci klid. Vyhledává noc, závětří, jistotu, že nebude objeven. Ve většině případů opustí zloději objekt svého zájmu, když narazí na nepředvídanou překážku. Vandala leckdy pomohou odradit psychologické bariéry. Umísťoval jsem do svého vcelku nezabezpečeného osobního auta časopis Kriminalistika či České vězeňství a od té doby mi nebylo vykradeno. Nezbytnost klidu k “práci” potvrzuje i časová prodleva kreseb v našem výtahu. Dětští vandalové odhadují zcela přesně délku jízdy výtahem a poměřují ji se složitostí grafického výtvoru, který ve výtahu hodlají zanechat. Nejvyšší patro domu nabízí relativní nerušenost. Grafologický rozbor umožňuje určit přesně věk pachatelů. Pro objektivní posuzování prohřešků vandalů je nutné v právní společnosti zjistit legislativní stav na úrovních legislativy státu, legislativy města, obce či městské části, legislativy domu (domovní řád), na úrovni využívání medií a tiskovin. Je nutné sledovat dostupnost bezpečnostních složek a techniku a technologii na ochranu majetku. Dále je nutné se seznámit s protivandalskou prevencí, především se zákonnými ustanoveními o úhradách případné škody a s prevencí na úseku technických zařízení, sociálních a ekonomických zázemí. U objektů je nutno pamatovat na různé typy zajištění – klasicky mechanicky (trezory, mříže, zámky), technicky a logisticky (EZS, EPS, CCTV, PCO), fyzicky příslušníkem ochranky či policie a režimovými opatřeními (zákaz vstupu). Obdobně jako u jiných kriminalistických věd, ale také i u odborného zkoumání společenských jevů, vycházíme například z historického posuzování dynamického vývoje jevů (v roční době, období zrání mladé generace na sídlišti, puberta), z topografické místní metody změny stavu oproti historii (odloučené sídliště, známá skupina sprejerů, vandalů), z typologické modelové metody (sociálně ohrožené rodiny, nezájem rodičů o své děti), aj. Nejtěžším životním okamžikem mé odborné práce je kontakt s dětmi, které terorizují bezbranné okolí svým chováním a jednáním. Bylo dílem okamžiku podle grafologických, fonoskopických a trasologických stop zjistit pachatele ničení obecního a našeho majetku. Bylo dílem okamžiku přistihnout děti při této činnosti. Bylo dílem okamžiku bránit se útokům ze strany různých orgánů na podezření z narušení práv dítěte.

Organizace, instituce, korporace, sdružení hájí práva dětí. Já také. Systém prevence kriminalistiky (potažmo vandalství) je obsažen v desítkách usnesení vlády ČR. Města, obce a městské části Prahy tvrdohlavě umísťují kamery na hlídání soukromého majetku (aut na parkovištích) místo kamer před školami, kulturními kluby, sportovišti, bazény a na velkých sídlištích. Auto ochraňuje pojišťovna, výchovu dítěte stát, potažmo obec. Není nutný komentář k těm zastupitelům, kteří upřednostňují své auto před svým dítětem, protože zákon na tak “triviální” věc vztahu rodič–dítě (jako) nepamatuje. Chraňme děti (a příslušnou infrastrukturu pro děti, například školy a sportovní zařízení), nechraňme auta, prodejny, supermarkety. Chraňme přechody pro chodce a děti. Vandalské dítě má právo na prvotřídní právní ochranu, nikoliv na toleranci svých činů. K dítěti se musíme chovat i v těchto kolizních situacích přátelsky a smířlivě. To však neplatí pro rodiče zanedbávající výchovu svých dětí.

Vandalství počítačové je zdánlivě neviditelné. Působí tiše, pod povrchem, je trpělivé. Duchovní účinky jsou dlouho nenápadné, v prvopočátcích jde pouze o psychické “škody”. Logikou věcí investora akce počítače do škol, internet do škol či metodika pro vyučování počítačů není jen pořízení počítače, komplexního hardwaru pro školu, ale i zajištění bezpečného užívání. Tak jako s automobilem kupujeme uživatelskou servisní příručku a jsme povinní absolvovat řidičské školení, zrovna tak při prvním zmáčknutí tlačítka na výkonném počítači by měli rodiče, učitel a tím i dítě znát vliv této činnosti. Jedna věta na herním cédečku, že dítě má po hodině přerušit hru na patnáct minut, asi nepostačí. Zcela určitě by na počítači měla být “palubní” deska s indikátorem základních parametrů (analýza využívání počítače a jednotlivých her v technických i kvalitativních parametrech a informace o nelegálních instalacích). Učitelský dohled v počítačových školních učebnách se připravuje na jinou hodinu, zatímco děti do počítačů instalují nelegální hry. Až při přísnějším “výslechu” dětí jsem se dozvěděl pro mne zdrcující novinku: největším trhákem pro školní mládež na školních počítačích jsou hry o rodinném násilí. Tyto hry u dětí vítězí nad pornohrami. Ani jednu z nich jsem nezhlédl, protože se do školní učebny nedostanu. Je mi zřejmé, že je děti už ve škole viděly. Ptám se, zda pedagogický dohled má na své centrální obrazovce přehled o tom, co a kdo ve třídě na počítači dělá a zda vše začne pípat a blikat, když děti instalují či hrají nelegální hry. Zda je tady přehled o tom, kdo a s čím na síti pracuje, čím se na internetu baví.

Analogii vidím ve správě hmotného majetku: kolik čidel máme na kotli proti přetlaku, na chodbách proti vzniku požáru ve formě protipožární signalizace, na dveřích ve formě čidel otevřených dveří. A kolik čidel máme na počítačích proti nezodpovědnosti či nelegálním činnostem? Součástí dodávky komplexu počítačů pro vzdělávání a výchovu dětí zcela jistě a nepochybně musí být vytvoření vzdělávacího, výchovného a informačního standardu s analytickým softwarem, který identifikuje snahy dětí brouzdat na školních počítačích zvláště tam, kde by neměly. Tento poznatek analogicky odvodíme od bezpečnostních kamer třeba ve školní šatně, nebo systému městských kamer na ulici či v metru. Je nutné chránit všechen majetek a sledovat bezpečnost na křižovatkách, v metru či v obchodním domě. Lamentovat nad vandalismem, to je příliš pozdní sklizeň mnohem dřívější setby.