Konzultace |
Pravidla, stanovující vztahy mezi účastníky trhu s elektřinou, plynem a v teplárenství, práva a povinnosti a další pravidla spojená s liberalizací energetického trhu v České republice jsou opět v souladu s novými pravidly Evropské unie. Energetický zákon, který tvoří základní právní rámec pro podnikání, pro výkon státní správy v odvětví elektroenergetiky, plynárenství a teplárenství, upravuje vazby mezi osobami a dále stanovuje závazná pravidla pro regulaci v energetických odvětvích, včetně kontrolní činnosti a podrobnosti k působnosti státních orgánů, prošel rozsáhlou novelou.
Pro přehled si připomeňme, že energetický zákon byl přijat v roce 2000 a účinnosti nabyl od 1. ledna 2001. Jeho předchůdce - zákon č. 222/1994 Sb. - upravil pravidla pro tři energetická odvětví současně a znamenal po dlouhých letech změnu energetické legislativy. Zákon č. 222/1994 Sb. ze dne 2. listopadu 1994 ukončil platnost zákona č. 79/1957 Sb. ze dne 19. prosince 1957 a stanovil pravidla pro vznik liberalizovaného prostředí v energetice České republiky.
Novou skutečností, která ovlivnila vztahy v energetice a projevila se i nutností zasáhnout výrazným způsobem do energetické legislativy byl vývoj v energetických odvětvích v Evropské unii. To se projevilo v oblasti elektroenergetiky vydáním směrnice 96/92 o pravidlech vnitřního trhu s elektřinou a později v oblasti plynárenství směrnice 98/30 o pravidlech vnitřního trhu s plynem. Tyto směrnice umožňovaly řešit některé otázky a principy s přihlédnutím ke specifickým podmínkám příslušné země variantně. Příkladem byl princip přístupu třetích stran k sítím, kde bylo možno volit mezi sjednaným přístupem třetích stran k sítím nebo regulovaným přístupem třetích stran k sítím. Nedílnou součástí ustanovení směrnice Evropské unie pro oblast elektroenergetiky a plynárenství byl také harmonogram postupného otevírání trhu s elektřinou a trhu s plynem. Do života v energetických odvětvích byly zavedeny nové pojmové kategorie, například veřejná služba a přístup třetích stran k sítím, autorizační princip pro výstavbu nových energetických kapacit, povinnost vést oddělené účetnictví podle jednotlivých činností a další základní pravidla pro chování subjektů podnikajících v energetice, ale i konečných zákazníků a státní správy. Česká republika, jako budoucí členský stát Evropské unie, přijala povinnost provést změny a odpovídající úpravy celé své legislativy, energetický zákon nevyjímaje, což se v plném rozsahu stalo přijetím zákona č. 458/2000 Sb.
Energetický zákon sice transponoval ustanovení směrnice 96/92 do české legislativy, avšak Evropa se v oblasti pravidel platných pro energetická odvětví dále vyvíjela směrem k úpravě pravidel vnitřního trhu s elektřinou a plynem tak, aby byla nejen zajištěna liberalizace trhu obdobně jako v případě jiného zboží, ale i přiměřeně nastaveny podmínky pro zvýšení transparentnosti podnikání v energetických odvětvích, pro další postup liberalizace a také pro ochranu konečných zákazníků. Jednání o doplnění principů vyústila v přijetí nových směrnic upravujících pravidla trhu s elektřinou – směrnice 2003/54 a pravidla trhu s plynem – směrnice 2003/55. Později byla přijata směrnice 2004/8 o podpoře kombinované výroby elektřiny a tepla.
Energetický zákon byl od doby svého přijetí několikrát novelizován, ale některým novým ustanovením uplatňovaným Evropskou unií, již přesto nevyhovoval. K novelizaci energetického zákona, která podstatným způsobem změnila § 21, došlo v roce 2003 zákonem č. 278/2003 Sb., a tím byl upraven harmonogram postupného otevírání trhu s elektřinou. Přitom byla urychlena liberalizace trhu vztahující se k podnikatelské sféře a termínům úplného otevření trhu s elektřinou pro všechny účastníky, tj. i pro domácnosti, zůstalo ve shodě s původním zákonem v termínu 1. leden 2006.
K 1. 5. 2004, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie, bylo nutné do energetické legislativy navíc doplnit zásady směrnice 2001/77, jejíž náplní je podpora obnovitelných zdrojů elektřiny. Tato oblast je podrobně řešena samostatným zákonem, jehož návrh v současné době projednává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Proto se energetický zákon oblastí obnovitelných zdrojů nezabývá podrobně.
Nové směrnice Evropské unie, jejichž ustanovení byla povinna Česká republika transponovat do své legislativy, byly přijaty 26. 6. 2003 s tím, že od 1. 7. 2004 v plném rozsahu zrušily a nahradily předchozí dokumenty Evropské unie, tj. směrnice 96/92 a 98/30. Z uvedených termínů vyplývá, že ode dne vstupu České republiky do Evropské unie do data nabytí účinnosti nových směrnic byly k dispozici zhruba dva měsíce a od přijetí směrnic zhruba jeden rok, během kterého by v žádném případě nebylo možno vytvořit, projednat a přijmout novelu energetického zákona. Práce na tvorbě novely energetického zákona byly proto zahájeny již v době, kdy členské státy o nových ustanoveních směrnic ještě jednaly, avšak některé zásadní otázky byly již v rámci Evropy vyřešeny a docházelo “pouze” k jejich upřesňování a precizování formulací. Proto Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR začalo pracovat na novele energetického zákona s předstihem, již v době, kdy text směrnic nebyl Evropskou radou ani Evropským parlamentem ještě schválen.
Směrnice Evropské unie pro oblast elektroenergetiky a plynárenství jsou postaveny na stejných základních pilířích jako předcházející dokumenty. Platí zásady a právní kontinuita pro veřejnou službu, autorizační princip pro výstavbu nových energetických kapacit, přístup třetích stran k sítím, principy regulace v energetických odvětvích, harmonogram postupného otvírání trhu s elektřinou a plynem a nediskriminační zacházení vůči všem účastníkům trhu a tomu odpovídající práva a povinnosti.
Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), přijatý v roce 2000, se v praxi osvědčil. Trh s energií, vzájemné vztahy mezi účastníky trhu, státní správa, regulace v energetických odvětvích podle zákona plní své funkce a zákon v podmínkách České republiky odpovídajícím způsobem umožnil rozvoj tržních vztahů a podnikání v energetických odvětvích. Proto nebylo nutné nová evropská pravidla, vyjádřená nově přijatými směrnicemi, transponovat formou úplně nového energetického zákona, nýbrž - sice poměrně rozsáhlou - ale “pouhou” novelizací stávajícího právního předpisu. Základním důvodem úpravy energetické legislativy – v tomto případě energetického zákona – jsou tedy nové směrnice Evropské rady a Evropského parlamentu, ale také zkušenosti účastníků trhu s elektřinou, s plynem a v teplárenství, které vyplynuly z používání zákona v době od roku 2001.
Obecná část zákona prodělala úpravy jednak v části pojmové, v níž byl zákon doplněn a upraven tak, aby pojmový aparát, se kterým pracují jeho jednotlivé části, byl upřesněn a doplněn; nově se například zavádí pojem domácnost, vertikálně integrovaný podnikatel, malý zákazník, další pojmy z oblasti kombinované výroby elektřiny a tepla a nově se definují i druhotné energetické zdroje a přímé vedení elektřiny. Upravena byla i definice odběrného místa jak v elektroenergetice, tak v plynárenství. Ke změnám došlo i v § 3 odst. 3, který definuje oblasti, v nichž se pro vybrané činnosti v energetických odvětvích nevyžaduje - tedy ani neuděluje - licence podle zákona. Jedná se zejména o obchod, výrobu, distribuci a uskladňování propan-butanu v případech, kdy nejde o distribuci potrubními systémy. Licence dále není třeba na výrobu tepelné energie určené pro dodávku konečným spotřebitelům jedním odběrným tepelným zařízením ze zdroje umístěného v tomtéž objektu. Když odběratel poskytuje odebranou elektřinu, plyn nebo tepelnou energii jiné fyzické nebo právnické osobě vlastním nebo jím provozovaným odběrným zařízením a splňuje podmínku, že náklady na nákup elektřiny, plynu nebo tepelné energie těmto osobám pouze rozúčtovává dohodnutým nebo určeným způsobem a nejedná se o podnikání (viz obchodní zákoník), není třeba licence podle energetického zákona. Ustanovení zabývající se udělováním, změnou a zánikem licencí byla upravena tak, aby byla jak z pohledu Energetického regulačního úřadu, tak i ze strany žadatelů o licence nebo ze strany držitelů licencí jednoznačná a pro používání v praxi přesnější.
Licence na podnikání v energetických odvětvích se dosud udělovaly na dobu určitou, nejméně na 25 let, a nadále je bude Energetický regulační úřad udělovat nejvýše na 25 let v závislosti na době trvání užívacího práva žadatele k energetickému zařízení. To se týká licencí na výrobu elektřiny a plynu, přenos elektřiny a přepravu plynu, distribuci elektřiny a plynu, uskladňování plynu a licencí na výrobu a rozvod tepelné energie. Licence na obchod s elektřinou nebo na obchod s plynem se uděluje na dobu 5 let. Nově podléhá licenčnímu řízení i operátor trhu s elektřinou, jemuž se uděluje licence na dobu 25 let. Existují tři výhradní licence platné pro celé území České republiky, a to na přenos elektřiny, na přepravu plynu a licence na činnosti operátora trhu s elektřinou. Držitelem takovéto licence může být pouze jeden subjekt pro celé území České republiky. Novela energetického zákona umožňuje podnikání zahraničních právnických a fyzických osob v energetických odvětvích.
V návaznosti na ustanovení obecné části zákona o licencích je třeba připomenout platnost a účinnost zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, neboť licenční řízení, ale i řízení o autorizacích podléhá správním poplatkům.
I když opticky málo výraznou, tak věcně významnou je změna § 12, jehož smyslem je upravit povinnosti nad rámec licence. Význam úprav tohoto paragrafu je patrný již ze změny jeho názvu (dříve povinnost dodávek nad rámec licence). Tato nová ustanovení akcentují povinnost oddělení síťových provozovatelů upravených dále v zákoně s tím, že se vztahují na povinnost dodávek tepelné energie nad rámec licence, na povinnost distribuce elektřiny a distribuce plynu v případech, kdy stávající držitel licence přestal provádět výkon licencovaných činností. Proto v případě tepelné energie hovoříme o povinnosti dodávek tepelné energie nad rámec licence a v případě distribuce elektřiny a plynu, která má být podle zákona oddělena od ostatních činností provozovatele distribuční soustavy, nehovoří zákon o dodávkách elektřiny nebo plynu. V návaznosti na pojetí § 12 je změněno používání fondu podle § 14, který bude sloužit k úhradě prokazatelných ztrát držitelů licence, kteří na základě rozhodnutí Energetického regulačního úřadu plní povinnost dodávky tepelné energie nad rámec licence. Další úpravy § 14 byly vedeny zjednodušením administrativní náročnosti při správě fondu ze strany Energetického regulačního úřadu. Krytí eventuální prokazatelné ztráty vzniklé provozovateli distribuční soustavy, jemuž byla uložena povinnost distribuce elektřiny nebo plynu nad rámec licence, bude řešeno Energetickým regulačním úřadem jiným způsobem bez využití fondu.
Povinností, vyplývající ze směrnice 2003/54 a 2003/55, je v rámci naplnění požadavků spojených s uplatňováním veřejné služby, respektive univerzální služby, legislativně zajistit mechanismy chránící některé kategorie konečných spotřebitelů – zákazníků – elektřiny a plynu. Podle uvedených směrnic se jedná o domácnosti a o malé zákazníky. V souladu s pojmy definovanými v zákoně uvádíme, že domácností je konečný zákazník, který není podnikatelem, a proto odebírá elektřinu nebo plyn jen pro svou vlastní spotřebu v domácnosti. Malý zákazník je takový zákazník (mimo domácností), který zaměstnává v pracovním poměru méně než 50 zaměstnanců, jehož čistý obrat za účetní období nepřesahuje 250 milionů korun a jehož odběrné místo je v případě elektřiny připojeno k síti nízkého napětí a v oblasti plynu není jeho připojení k plynárenské soustavě ani velikost jeho odběru plynu limitováno.
Vyjádřením způsobu ochrany dodávky elektřiny nebo plynu pro domácnosti a malé zákazníky je nově vzniklý institut dodavatele poslední instance. Jedná se o dodavatele elektřiny nebo plynu, který je povinen za určitých zákonem stanovených podmínek dodávat elektřinu nebo plyn domácnostem nebo malým zákazníkům za ceny regulované Energetickým regulačním úřadem. Dodavatel poslední instance má být pojistkou pro zákazníky, kteří mají právo na volbu svého dodavatele elektřiny (oprávnění zákazníci), kteří však svého dodavatele elektřiny nebo plynu nemají nebo jej ztratili. Dodavatel poslední instance však těmto zákazníkům bude dodávat elektřinu nebo plyn pouze, když bude o tuto službu požádán a jen tehdy, nebyl-li zjištěn neoprávněný odběr elektřiny nebo plynu. Výběrem dodavatele poslední instance je ze zákona pověřen Energetický regulační úřad. Do té doby je dodavatelem poslední instance držitel licence na obchod s elektřinou nebo s plynem, který je součástí regionální distribuční společnosti nebo který vznikl oddělením od regionálního provozovatele distribuční soustavy.
Průběh postupného otevírání trhu s elektřinou zůstává i po novelizaci energetického zákona nezměněn. V současné době jsou oprávněnými zákazníky všichni koneční zákazníci kromě domácností. Pro domácnosti se trh s elektřinou otevře 1. ledna 2006 a počínaje tímto datem bude mít i tato kategorie zákazníků právo zvolit si svého dodavatele elektřiny (obchodníka).
Energetický zákon stanoví, že přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a plynu a uskladňování plynu a výroba a rozvod tepelné energie jsou činnosti uskutečňované ve veřejném zájmu. V této souvislosti zákon zároveň vymezuje řadu práv a povinností jednotlivým účastníkům trhu s elektřinou a plynem a v oblasti teplárenství, které umožňují subjektům jejich povinnosti spojené s veřejným zájmem vykonávat a plnit. Za důležité je v tomto ohledu nutno pokládat oprávnění k cizím nemovitostem. Novelou zákona došlo k úpravě i v této oblasti tak, že se změnilo ustanovení v § 24, § 25, § 58, § 59, § 60, § 76. Příslušný subjekt podnikající v energetických odvětvích je povinen pro účely zřizování a provozování energetického zařízení zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části smluvně s vlastníkem nemovitosti. Není-li vlastník nemovitosti znám nebo je nedosažitelný nebo nečinný nebo pokud s ním nedošlo k dohodě, vydá stavební úřad, který je k tomu příslušný, na návrh energetického subjektu rozhodnutí o zřízení věcného břemena.
Zákazník má podle směrnice 2003/54 právo na informace o elektřině, která je mu dodávána. Proto se tyto informační povinnosti objevují i v novele energetického zákona tak, že například obchodník je povinen při vyúčtování dodané elektřiny konečným zákazníkům uvádět údaje o podílu každého zdroje elektřiny na celkové směsi paliv za předchozí rok a uvádět odkaz na veřejný zdroj informací o dopadu výroby elektřiny na životní prostředí. Z toho vyplývá, že každý zákazník by měl na své faktuře za dodanou elektřinu zároveň obdržet informace nebo údaje o tom, kolik elektřiny v dodávce bylo vyrobeno například v uhelných elektrárnách, ve vodních elektrárnách, v jaderných elektrárnách nebo využitím obnovitelných zdrojů elektřiny.
Oblasti elektroenergetiky a plynárenství se dotkne tzv. unbundling, což představuje oddělení provozovatele přenosové soustavy, oddělení provozovatele přepravní soustavy a oddělení provozovatele distribuční soustavy od ostatních činností, kterými jsou obchod nebo výroba elektřiny a obdobně v plynárenství obchod s plynem.
Novela zákona v nových ustanoveních § 24a, § 25a, § 58a, § 59a upravuje povinnosti spojené s právním oddělení činností. Tato ustanovení přitom vycházejí ze směrnic Evropské unie a z vysvětlujících doplňků. Zákon požaduje, aby provozovatel přenosové soustavy, provozovatel přepravní soustavy a provozovatel distribuční soustavy, který je součástí vertikálně integrovaného podnikatele, jak v elektroenergetice, tak v plynárenství, byl nezávislý na jiných činnostech, které se netýkají jeho základního předmětu podnikání, tj. přenosu, přepravy nebo distribuce z hlediska své právní formy, organizace a rozhodování. Od této právní nezávislosti se pak odvíjejí práva a povinnosti osob odpovědných za řízení síťových provozovatelů i samotných provozovatelů distribučních soustav, provozovatele přenosové soustavy a provozovatele přepravní soustavy.
V souladu se směrnicemi 2003/54 a 2003/55 řeší zákon povinnosti vyplývající z oddělení činností pro oblast elektroenergetiky a plynárenství na stejných základech. Povinnost oddělení provozovatelů sítí platí pro regionální distribuční společnosti, které mají více než 90 tisíc připojených odběrných míst konečných zákazníků. Povinnost oddělení se vztahuje na provozovatele distribuční soustavy, je-li součástí vertikálně integrovaného podnikatele, to znamená, když kromě licence na distribuci elektřiny nebo plynu drží ještě jinou licenci podle energetického zákona, například na obchod s elektřinou nebo obchod s plynem. Oddělení provozovatelů distribučních soustav v elektroenergetice i v plynárenství musí být provedeno nejpozději do 31. 12. 2006 tak, aby od 1. ledna 2007 byli držitelé licencí na distribuci nezávislí na jiných činnostech. U provozovatelů lokálních distribučních soustav, to znamená u těch držitelů licencí na distribuci elektřiny, jejichž zařízení není připojeno k přenosové soustavě (kteří prakticky nenaplňují podmínku více než 90 tisíc odběrných míst), se povinnost oddělení v souladu se směrnicemi neuplatňuje.
Provozovatel přenosové soustavy v elektroenergetice, provozovatel přepravní soustavy v plynárenství i provozovatelé distribučních soustav musí podle zákona zajistit nediskriminační přístup ve vztahu k jiným účastníkům trhu s elektřinou nebo s plynem. Tito provozovatelé jsou povinni vypracovat program, obsahující opatření k vyloučení diskriminačního chování a pravidla pro přístup k informacím. S programem musí seznámit všechny své zaměstnance, zajistit kontrolu jeho dodržování a předávat jej Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR a Energetickému regulačnímu úřadu.
Jak již bylo uvedeno, úpravy zákona se dotkly i konečných zákazníků. Kromě vybraných změn v oblasti práv k cizím nemovitostem či práv na informace je třeba uvést, že (podle § 28, § 29 a § 62, § 63) vlastník nemovitosti, do níž je oprávněným nebo chráněným zákazníkům dodávána elektřina nebo plyn, má povinnost dodávku umožnit a zároveň udržovat elektrická nebo plynová zařízení sloužící pro tuto dodávku ve stavu, který odpovídá právním předpisům a technickým normám, umožnit distributorovi přístup k tomuto elektrickému nebo plynovému zařízení a zároveň se stanoví, že toto společné elektrické nebo plynové zařízení sloužící pro dodávku elektřiny nebo plynu konečným zákazníkům v jedné nemovitosti je součástí této nemovitosti. Podle § 28 i § 29 má jak chráněný, tak oprávněný zákazník povinnost podílet se podle výše odebíraného příkonu na úhradě oprávněných nákladů provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele příslušné distribuční soustavy spojených s připojením svého zařízení a se zajištěním požadovaného příkonu ve výši vypočtené způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem. V současné době jsou pro tuto oblast platné jak vyhláška Energetického regulačního úřadu č. 297/2001, tak vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č. 18/2002. Tyto oba sekundární právní předpisy budou nahrazeny jedním prováděcím právním předpisem, který je v působnosti Energetického regulačního úřadu a kterým bude v návaznosti na zákon řešeno připojování zařízení konečných zákazníků k energetické soustavě, provozovatelů distribučních soustav k přenosové soustavě, výrobců elektřiny k energetickému systému atd. V současné době se tato vyhláška připravuje.
K rozsáhlým změnám došlo i v § 32 zákona, který se zabývá kombinovanou výrobu elektřiny a tepla a výrobou elektřiny z druhotných energetických zdrojů. Jedná se o zahrnutí ustanovení směrnice 2004/8, přičemž zacházení s elektřinou z obnovitelných zdrojů, z druhotných zdrojů elektřiny a z kombinované výroby elektřiny a tepla bude postaveno na stejných nebo obdobných principech. Vyhláška k provedení tohoto paragrafu se připravuje.
Při výčtu změn energetického zákona nelze opomenout § 45 – elektrická přípojka. Princip jeho ustanovení zůstává v zásadě nezměněn až na jednu výjimku. To znamená, že stále platí, že náklady na zřízení elektrické přípojky hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena a vlastníkem přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení. Elektrickou přípojku nízkého napětí do délky 50 metrů, která slouží pro dodávku elektřiny domácnostem pro účely bydlení, hradí příslušný provozovatel distribuční soustavy.
K upřesňující změně došlo i v § 46 - ochranná pásma. Obecně lze říci, že ochranné pásmo slouží k zajištění spolehlivého provozu zařízení elektrizační soustavy a k ochraně života, zdraví a majetku osob. Proto zákon stanovuje činnosti, které jsou v ochranném pásmu zakázány. V případech, kdy to technické a bezpečností podmínky umožňují a nedojde k ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti osob, může příslušný provozovatel dotčené části elektrizační soustavy udělit písemný souhlas s činností v ochranném pásmu. Tento souhlas musí obsahovat podmínky, za kterých byl udělen, a připojuje se k návrhu na územní rozhodnutí nebo k žádosti o stavební povolení a stavební úřad již podmínky souhlasu nepřezkoumává.
V § 50 jsou nově upraveny smlouvy mezi účastníky trhu s elektřinou. Rámcově jsou definovány jednotlivé typy smluv. Jedná se o smlouvu o dodávce elektřiny, o sdružených službách dodávek elektřiny, smlouvu o připojení, o přenosu elektřiny, o distribuci elektřiny atd. Jde celkem o 11 typů smluv uzavíraných v rámci liberalizovaného trhu s elektřinou.
V oblasti plynárenství - mimo to, co bylo již uvedeno - upravuje zákon otvírání trhu s plynem tak, že od 1. ledna 2006 se stanou oprávněnými zákazníky všichni koneční zákazníci s výjimkou domácnosti a od 1. ledna 2007 bude v České republice trh s plynem otevřen zcela. K oddělení provozovatele přepravní soustavy, je-li součástí vertikálně-integrovaného podnikatele, musí dojít prvním lednem 2006. V oblasti dodávky plynu pro oprávněné nebo chráněné zákazníky platí prakticky stejné povinnosti vlastníků nemovitosti jako v elektroenergetice, avšak chráněný zákazník již nemá povinnost podílet se podle výše požadované dodávky plynu na účelně vynaložených nákladech provozovatele distribuční soustavy spojených s připojením a se zajištěním požadované dodávky plynu.
V teplárenství je kladen větší důraz na rovnováhu mezi povinností zajistit dodávku tepelné energie odběrateli na základě uzavřené smlouvy s držitelem licence na výrobu nebo rozvod tepelné energie. Podstatné náležitosti písemné smlouvy o dodávce tepelné energie byly upřesněny v tom smyslu, že smlouva musí obsahovat pro každé odběrné místo způsob rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie na jednotlivá odběrná místa, včetně získávání a ověřování vstupních údajů pro toto rozdělení při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé užitkové vody pro více odběrných míst. Nedojde-li k dohodě o způsobu rozdělení nákladů na jednotlivá odběrná místa, rozdělí dodavatel náklady způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem.
Při dodávce teplé užitkové vody, která je připravována společně pro více odběrných míst, musí držitel licence zajistit do pěti let po nabytí účinnosti zákona, tj. do 30. prosince 2009, pro každé odběrné místo dodávky měření dodaného množství teplé užitkové vody pro poměrné rozúčtování nákladů na tepelnou energii, na její přípravu a rozvod na jednotlivá odběrná místa. Dojde-li k dohodě o způsobu rozúčtování na jednotlivá odběrná místa mezi všemi odběrateli a dodavatelem, povinnost tohoto měření nevzniká. Instaluje-li držitel licence v každém odběrném místě mimo měření, které je uvedeno v předchozí větě, také měření dodané tepelné energie v teplé užitkové vodě nebo souhrnné měření tepelné energie dodané pro vytápění a pro přípravu teplé užitkové vody, účtuje se dodávka tepelné energie pro každé odběrné místo podle údajů těchto měření. Při společné přípravě teplé užitkové vody pro více odběratelů, nelze měření instalované odběrateli použít pro stanovení množství dodávané tepelné energie. Hodnoty získané od odběratelů může dodavatel využít pro rozúčtování dodávky tepelné energie spotřebované na centrální přípravu teplé užitkové vody.
Neopomenutelnou součástí novely energetického zákona jsou závěrečná a přechodná ustanovení. Bylo nutno legislativně upravit práva, povinnosti a vzájemné vztahy mezi účastníky trhu v návaznosti na harmonogram postupu otevírání trhu s elektřinou a s plynem, na faktický stav před oddělením síťových provozovatelů v elektroenergetice a v plynárenství i po právním oddělení držitelů licencí od jejich ostatních licencovaných aktivit. Závěrečná a přechodná ustanovení hrají sice doplňkovou, ale přesto klíčovou roli umožňující transformaci existujících smluvních vztahů mezi účastníky trhu s elektřinou a s plynem i s přihlédnutím k budoucí organizaci energetického sektoru vyvolané uplatněním § 24a, § 25a, § 28a a § 59a, tj. primárně požadavků vyjádřených v platných směrnicích Evropské rady a Evropského parlamentu 2003/54 a 2003/55 a 2004/8, včetně 2001/77.
Novela energetického zákona č. 670/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 30. prosince 2004, byla zpracována v součinnosti s širokým okruhem odborníků z elektroenergetiky, plynárenství a teplárenství. Návrh zákona se postupně upravoval na základě diskuse, která probíhala velmi intenzivně ve všech fázích celého legislativního procesu. Zákon č. 458/2000 Sb. prošel za dobu své existence několika novelami. Za nejdůležitější považujeme zákon č. 278/2003 Sb. a nejnovější novelu č. 670/2004 Sb. Přijetím tohoto zákona vstoupila naše energetika, respektive právní předpis upravující vztahy v energetice, do období úplné konzistence s pravidly platnými pro energetická odvětví v členských státech Evropské unie. To samozřejmě automaticky neznamená, že diskuse o dalším vývoji a o uspořádání energetiky v rámci společného trhu trvale jak v příslušných orgánech Evropské unie, tak i u nás nepokračuje.
Úplné znění energetického zákona, které v sobě obsahuje všechny dosud přijaté novely, bylo uveřejněno 28. února ve Sbírce zákonů pod číslem 91/2005 v částce 26 a je také k dispozici na stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu ČR www.mpo.cz.