Památky |
Některé prameny tvrdí, že zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou je největším komplexem zámeckých staveb v celé Evropě. Těžko říct, mají-li pravdu. Podobná srovnání bývají ošidná a těžko se pro ně hledají kriteria. Zůstaňme raději u konstatování, že patří k největším. Jak už to u podobných objektů většinou bývá, nevyrostl na zelené louce, ale navázal na starší panské sídlo. Již ve čtrnáctém století tady na břehu Rokytné vybudovali páni z Lichtenburka gotickou tvrz, která dostala ve druhé polovině šestnáctého století podobu renesančního zámku. Noví pobělohorští majitelé Questenberkové, kteří cítili potřebu dát své postavení i majetek najevo nějakým okázalým způsobem, se rozhodli přebudovat původní nevelký objekt do podoby monumentálního rodového sídla. Nedošlo k tomu hned, ale až v letech 1700-1737, kdy podle návrhu rakouského architekta Jakoba Prandtauera postupně vyrostla mimořádně rozlehlá dvoupatrová budova v honosném vrcholně barokním slohu. Hlavní trakt, rovnoběžný s řekou, prostupují dvě boční křídla, která se na konci rozšiřují a uzavírají čestný dvůr, otevřený směrem do náměstí. Na druhé straně – směrem do zahrady, pak uzavírají terasu v italizujícím stylu. Zámecké interiéry mají bohatou štukovou výzdobu, o kterou se postarali italští specialisté – štukatéři G. M. Fontana, G. Alfieri a G. Camone, obrazy, mezi nimiž převažují portréty, jsou většinou dílem rakouských malířů. Z mnoha sálů a komnat vyniká Sál předků, na jehož klenbě se skví rozlehlá malba nazvaná Oslava Jaroměřic. Za pozornost určitě stojí i zámecké divadlo, hudební a taneční sál, knihovna, galerie a čínský kabinet.
Stavebníkem jaroměřického zámku byl Jan Adam z Questenberka, velký milovník umění, především hudby. Skoro půl století zde neúnavně organizoval pestrý kulturní a společenský život. Ze svých úředníků a poddaných dokonce sestavil zámeckou kapelu. Jejím kapelníkem byl František Václav Míča, přední český hudební skladatel pozdního baroka, který složil první česky provedenou operu nazvanou O původu Jaroměřic; jejím základem se stala pověst o založení města. Ta měla také v roce 1730 svou premiéru v zámeckém divadle. Smrtí Jana Adama však veškerý ruch na zámku skončil. Divadlo i hudební sál osiřely, kapela se rozpadla. Questenberkové brzy na to jaroměřické panství prodali, majitelé se pak často střídali.
Barokní zámky se mohly jen stěží obejít bez přilehlé oázy zeleně. I v Jaroměřicích se uchovala v jádru ještě renesanční, barokně upravená zahrada, v osmnáctém století rozšířená až za řeku Rokytnou. Úpravou jejího řečiště a vybudováním jezu se hladina výrazně zvedla a obklopila ostrov, navazující na hlavní zámeckou osu. V přední části zahrady jsou barokní sochy bohů a bohyň starověkého bájesloví.
Nedílnou součástí zámku je monumentální zámecký a farní kostel sv. Markéty z let 1718-1782, který se na západě napojuje na prodloužené hlavní křídlo. Architektonickým pojetím, jehož autorem byl J. L. Hildebrandt, vytváří se zámeckou budovou jediný souvislý celek. Stavba na půdorysu řeckého kříže s oválnou lodí vrcholí mohutnou kupolí, vyzdobenou freskou křesťanského nebe od K. F. Töppera, v nárožích ji doplňují dvě vysoké hranolové na koso postavené věže.
Jaroměřice nad Rokytnou byly posledním působištěm českého básníka-symbolisty Otokara Březiny, který od roku 1901 až do své smrti roku 1929 učil na zdejší měšťanské škole. V té době již literárně téměř nepůsobil, prakticky všechna jeho básnická díla vznikla v poměrně krátkém období po smrti jeho rodičů v předchozím působišti – Nové Říši. Březina je také pochován na jaroměřickém hřbitově, náhrobek na jeho hrob, nazvaný Tvůrce a jeho sestra bolest, vytvořil český sochař František Bílek. Pokud zdejší “zahradu mrtvých” navštívíme, měli bychom se podívat také na hrob rodiny operního pěvce dr. K. Holčapka, který zdobí reliéf Poutník od jiného velikána našeho sochařství – Josefa Štursy.