Lexikon evropského práva
Přezkum provádění rezolucí Rady bezpečnosti
Kazuistika (Ahmed Ali Yusuf)
19. prosince 2000 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1333 (2000), která mimo jiné požaduje, aby Taliban přestal poskytovat útočiště a výcvik mezinárodním teroristům a jejich organizacím a aby vydal Usámu bin Ládina příslušným orgánům k soudnímu řízení. Rada bezpečnosti dále mimo jiné pověřila svůj Výbor pro sankce, aby na základě informací sdělených státy a regionálními organizacemi vedl aktualizovaný seznam jednotlivců a subjektů spojených s Usámou bin Ládinem a organizací Al-Kajdá. Rada Evropské unie následně přijala společný postoj 2001/154/SZBP o dodatečných omezujících opatřeních proti Talibanu a na základě článků 60 a 301 SES též nařízení č. 467/2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu. V rozsudku ze dne 21. září 2005 ve věci T-306/01 Soud prvního stupně potvrdil, že boj proti mezinárodnímu terorismu a jeho financování nepochybně náleží k cílům Unie v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jak jsou definovány v článku 11 SEU, i když se tento boj netýká konkrétně třetích zemí nebo jejich vůdců. Rada proto použitím doplňujícího právního základu článku 308 SES v projednávaném případě nerozšířila oblast pravomocí Společenství nad obecný rámec vyplývající z ustanovení Smlouvy jako celku a zejména z těch ustanovení, která vymezují poslání a činnosti Společenství. Z judikatury ESD vyplývá, že Společenství jako takové není na rozdíl od svých členských států přímo vázáno Chartou Spojených národů, a že tedy není povinno, na základě povinnosti vyplývající z obecného mezinárodního práva veřejného, přijmout a provést rezoluce Rady bezpečnosti podle článku 25 uvedené Charty. Důvodem toho je, že Společenství není ani členem OSN, ani adresátem rezolucí Rady bezpečnosti, a ani nástupcem do práv a povinností svých členských států ve smyslu mezinárodního práva veřejného. Společenství je na základě smlouvy o svém založení vázáno povinnostmi vyplývajícími z Charty Spojených národů jen tak, že jsou jimi vázány jeho členské státy. Evropský soudní dvůr je nicméně oprávněn incidenčně přezkoumávat legalitu rezolucí Rady bezpečnosti s ohledem na ius cogens, chápané jako mezinárodní právní řád, který je závazný pro veškeré subjekty mezinárodního práva, včetně orgánů OSN. Samotná Charta Spojených národů předpokládá existenci kogentních zásad mezinárodního práva a zejména ochranu základních práv lidské osobnosti. Podle čl. 24 odst. 2 Charty Spojených národů tak Rada bezpečnosti musí při plnění povinností, které jí ukládá hlavní odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, jednat “podle cílů a zásad Spojených národů”. Mezinárodní právo tak umožňuje dojít k závěru, že existuje omezení zásady závazného účinku rezolucí Rady bezpečnosti: tyto rezoluce musí dodržovat základní ustanovení ius cogens. V opačném případě, ať je jakkoliv nepravděpodobný, by jimi nebyly vázány ani členské státy OSN, a tedy ani Společenství. Incidenční přezkum prováděný Soudem v rámci žaloby na neplatnost aktu Společenství, přijatého bez jakéhokoliv prostoru pro uvážení za účelem provést rezoluci Rady bezpečnosti, tedy může být výjimečně rozšířen na ověření dodržení vyšších pravidel mezinárodního práva, náležejících k ius cogens, a zejména imperativních norem týkajících se univerzální ochrany lidských práv, od nichž se ani členské státy, ani orgány OSN nemohou odchýlit.
Doc. JUDr. Richard Pomahač,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy