Zahraničí
Ve výroční zprávě “Rovné zacházení a antidiskriminační opatření” shrnuje Evropská komise každoroční stav v jednotlivých členských státech i na komunitární úrovni. Zatím poslední zpráva se v první části zabývá požadavky obsaženými ve směrnicích o rovném zacházení bez ohledu na rasu a o rovném zacházení v zaměstnání. Jsou popsána opatření Evropské komise, která zajistí jejich dodržování členskými státy. Uvedeny jsou výsledky přezkumu nových zákonů a opatření, které zavedly členské státy za účelem splnění požadavků Evropské komise, a je zde také prezentováno několik příkladů zákonů, které jsou uplatňovány v praxi. Druhá část výroční zprávy je věnována situaci Romů, kteří tvoří největší etnickou menšinu v rozšířené Unii. Posuzují se zde některá opatření, která EU realizovala, aby napomohla k řešení sociálního vylučování a diskriminace, jimž romské komunity v Evropě čelí.
Pokrok při uplatňování směrnic o rovném zacházení
Ve zprávě se Evropská komise (EK) soustředila na provádění Směrnice o rovném zacházení bez ohledu na rasu (Směrnice 2000/43/ES) a Směrnice o rovném zacházení v zaměstnání a povolání (Směrnice 2000/78/ES). Celkově EK konstatovala značný pokrok, především však u nových členských států EU, které úspěšně transponovaly obě směrnice do vlastní legislativy ještě před vstupem do Unie 1.5. 2004. V těchto státech byla přijata řada antidiskriminačních zákonů, které tak pozitivně přispěly při posuzování způsobilosti jednotlivých států při vstupu do EU. V původních patnácti členských státech EU byly zase podniknuty další kroky vedoucí k plné transpozici směrnic. Lhůta pro jejich převod do národní legislativy byla již v roce 2003. V mnoha případech souvisejí dané zákony s diskriminací na základě věku a zdravotního postižení a tak členské státy mohly nad rámec stanoveného termínu požádat až o tři roky prodloužení pro transpozici, aby mohly dodržet směrnici o rovném zacházení v zaměstnání a povolání. Obecným cílem antidiskriminačních směrnic je stanovení minimálních obecných norem v zákonech členských států v boji s diskriminací na základě rasového a etnického původu, náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku a sexuální orientace. Účelem zákonů je stanovit obecný zákonný rámec pro potírání uvedených druhů diskriminace, což znamená uplatnění zásady rovného zacházení. Členské státy však mají možnost poskytovat větší ochranu před diskriminací, než vyžadují komunitární směrnice. Při transpozici však nesměly členské státy snížit míru ochrany pod úroveň, která byla v platnosti před jejich zavedením.
Co znamenají směrnice pro občany EU?
Směrnice chrání každého občana před přímou i nepřímou diskriminací, před obtěžováním z výše uvedených důvodů diskriminace a také před naváděním k diskriminaci. Každá osoba, která si myslí, že se stala objektem diskriminace, musí mít přístup k soudnímu nebo správnímu řízení, s jejichž pomocí může prosadit svoje práva. Soudy nebo jiný odpovědný orgán musí jejich případ zvážit (podle vnitrostátní časové lhůty) a vydat příslušné opravné rozhodnutí, pokud bylo zjištěno, že k diskriminaci došlo. Při postoupení případu soudu nebo jinému orgánu mají oběti diskriminace právo na podporu ze strany organizací, které mají legitimní zájem o prosazování zásady rovného zacházení, například odborové svazy nebo nevládní organizace zabývající se diskriminací. Oběti však většinou musí s touto podporou vyjádřit souhlas. Porušení antidiskriminačních zákonů musí být spojeno s účinnými, přiměřenými a odrazujícími sankcemi, které mohou zahrnovat finanční náhradu oběti. Podle Evropského soudního dvora musejí členské státy zajistit nápravná opatření, která zajistí účinnou ochranu práv jednotlivců a která mají na zaměstnavatele skutečný a odstrašující účinek. Na základě judikátů Evropského soudního dvora nesmějí členské státy stanovit horní hranici náhrad vyplácených obětem diskriminace.
Možnosti “pozitivní diskriminace”
Směrnice povolují několik výjimek ze zásady rovného zacházení. První z nich povoluje tzv. “pozitivní činnost”, podle níž se s některými skupinami zachází příznivěji než s jinými. Cílem této “pozitivní diskriminace” je, aby se předešlo nebo vykompenzovalo znevýhodnění skupiny osob související s některým z vyčleněných důvodů diskriminace. Specifické postavení v oblasti “pozitivní diskriminace” na trhu práce mají občané se zdravotním postižením. Na zdravotně postižené je pamatováno například v České republice v řadě ustanovení Zákoníku práce, ať už se to týká ustanovení zakazujících diskriminaci nebo ustanovení zvláštní povinnosti zaměstnavatelů vůči osobám se zdravotním postižením. Směrnice zároveň povolují rozdíly v zacházení, pokud pracovní činnost vyžaduje, aby osoba, která činnost vykonává, byla například určitého etnického původu, náboženského vyznání, věku. To, zda se jedná o podstatný a určující pracovní požadavek, by se mělo velice přísně posuzovat. Kromě toho, pokud vnitrostátní zákony nebo praxe staršího data než směrnice toto povolují, mohou organizace, jejichž činnost a etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, požadovat, aby určité profesní činnosti vykonávala osoba, která je téhož náboženského vyznání nebo téže víry. Pokud z povahy činnosti nebo z podmínek jejich výkonu vyplývá, že náboženské vyznání představuje podstatný, určující a odůvodněný profesní požadavek, nejedná se o diskriminaci. V některých členských státech EU existují výjimky ze zákazu o diskriminaci na základě věku. Členské státy se mohou rozhodnout, zda ve svých zákonech stanoví, že za určitých okolností nepředstavují rozdíly v zacházení na základě věku ve skutečnosti diskriminaci, pokud jsou objektivně a přiměřeně odůvodněny legitimním cílem – například v souvislosti s oficiálními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce nebo odborného vzdělávání. Směrnice o rovném zacházení v zaměstnání a povolání uvádí příklady toho, co lze za určitých okolností považovat za legitimní rozdíly v zacházení. Tyto příklady zahrnují zvláštní podmínky pro přístup k zaměstnání a odbornému vzdělávání, pro zaměstnání a povolání včetně podmínek pro propuštění a odměňování, a to pro mladé pracovníky, starší osoby a osoby s pečovatelskými povinnostmi. Takové podmínky mohou být povoleny, pokud je jejich účelem podpora začlenění takových osob nebo zajištění jejich ochrany. Mohou být rovněž stanoveny minimální podmínky týkající se věku, odborné praxe nebo roky služby pro přístup k zaměstnání nebo k určitým výhodám spojeným se zaměstnáním. Dále lze stanovit maximální věk pro přijetí, který je založen na požadavcích dotyčného pracovního místa na odbornou přípravu nebo na potřebě přiměřené doby zaměstnání před odchodem do důchodu. Podle směrnice mohou členské státy rovněž povolit stanovení věkové hranice pro přijetí do zaměstnání. V rámci takového systému je možné stanovit různý věk pro různé zaměstnanecké kategorie a při pojistně matematických výpočtech se mohou používat věková kriteria, pokud to nepovede k diskriminaci na základě pohlaví. Směrnice se nevztahují na podmínky pro státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří vstoupí nebo pobývají na území některého členského státu, ani na zacházení, které vyplývá z jejich právního postavení. Na druhé straně je podle směrnice ES o dlouhodobě pobývajících rezidentech zaručeno rovné zacházení se státními příslušníky členských států EU, kteří jsou v EU dlouhodobě pobývajícími rezidenty.
Nutno zlepšit postavení Romů v EU
Celá druhá část výroční zprávy je věnována problematice Romů v EU. Ačkoli v některých členských státech EU nejsou vedeny statistiky o etnickém původu obyvatelstva, odhaduje se, že v 25 členských státech žijí celkově tři až čtyři miliony Romů. Další odhady naznačují, že po vstupu Bulharska a Rumunska v roce 2007 se tento počet zvýší o další dva až tři miliony. Díky rozšíření EU v roce 2004 se pozornost zaměřila na diskriminaci a sociální vyloučení, jimž romské komunity čelí nejen v nových státech EU, ale i v původních patnácti členských státech. Velká odpovědnost za řešení romské problematiky leží na národní, regionální a místní úrovni. K úsilí vnitrostátních úřadů a občanských organizací však může svými politikami a programy významně přispět i Evropská unie.
Výroční zpráva konstatuje, že ve většině členských států tvoří Romové problematickou skupinu občanů, pro kterou je charakteristická podstatně nižší úroveň vzdělání, mnohem vyšší míra nezaměstnanosti, výrazně nižší příjmy a horší zdravotní stav než u ostatní části obyvatelstva. V mnoha členských státech jsou děti ve školách běžně segregovány, často chodí do “zvláštních škol” pro děti se vzdělávacími problémy nebo jsou zařazovány do zvláštních tříd. Mnoho Romů žije v zanedbaných a segregovaných oblastech s nízkou kvalitou bydlení, nedostatkem základních služeb a omezeným přístupem ke zdravotní péči. Výroční zpráva obsahuje pro ilustraci také řadu konkrétních údajů. Například na Slovensku byla ve školním roce 2002/2003 ve zvláštních školách více než polovina dětí romského původu. V Německu pouze polovina romských dětí chodila v roce 2003 do školy a takřka čtyři děti z pěti navštěvovaly “zvláštní školu”. Nadměrné zastoupení v těchto školách mají romské děti též v Maďarsku, Bulharsku, Polsku a Slovinsku. V roce 2003 nemělo na Slovensku oficiálně práci více než 85 % Romů v produktivním věku. Podle průzkumu Rozvojového programu OSN (UNDP), který se uskutečnil koncem roku 20001, mělo příjmy pod hranicí chudoby více než 80 % Romů v Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a Slovensku. Podle téhož průzkumu neměla takřka polovina Romů (45 %) uvnitř domu toaletu. Přibližně 65 % dotazovaných Romů v Rumunsku a 45 % v Bulharsku žilo v příbytcích bez tekoucí vody.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 10/2006.