Esej
Stojíme na startovní čáře roku se sedmičkou, který přináší mnohé očekávané změny: nabývá účinnosti nový zákoník práce, nové zákony budou platit u stavebního řízení a záležitostí sociálně potřebných občanů, kamiony na dálnicích začínají platit dlouho očekávané mýtné a majitelé domů (včetně obcí) se dočkali zvýšení nájemného, počet států Evropské unie se rozšířil o dva nové členy. Očekávanou změnou jsou také noví primátoři a starostové v čele nových zastupitelstev obcí, zvolení na konci loňského roku. Na druhé straně se nedá očekávat, že dojde k nějakým zásadním změnám v nynějším systému místní správy. Instituce spojeného modelu veřejné správy jsou již naplněnými nádobami a nyní půjde o postupné zlepšování jejich každodenního provozu. Ostatně desítky pozitivních příkladů tohoto druhu se představí během ledna v Liberci na konferenci o kvalitě ve veřejné správě. Někteří zlí jazykové dokonce tvrdí, že systém veřejné správy je natolik stabilní a plní takové množství úkolů, že může nahradit jedno podstatné zatím nenaplněné očekávání, funkční vládu s mandátem potvrzeným poslaneckou sněmovnou.
Žijeme v době zkracování a zrychlování a každé váhavé vyjednávání může někomu připadat jako nesnesitelná tíha věčnosti. Vzpomínám si na učitele statistiky, který kladl sugestivní otázku: U pásu pracují dva dělníci, jeden udělá za směnu sto výrobků, druhý šedesát. Který z nich vytváří výrobky kvalitnější a s menším počtem závad? Překvapivá odpověď zněla, že dělník, který jich vyrobí více, protože je mnohem zručnější a jeho postup práce je více zautomatizován. Takový poznatek by se dal aplikovat při hodnocení některých mechanických správních činností, obávám se však, že objevy taylorismu nelze naroubovat na politiku a legislativní proces. Pokud se vytvoří a přijme za rok více zákonů a předpisů než v roce předchozím, neznamená to automaticky, že jsou kvalitnější než staré předpisy, fungující několik let. Legislativní smrště, uragány a cunami jsou projevem výjimečných klimatických podmínek, které nastávají po velkých společenských změnách, ale neměly by se stát samozřejmostí. Potěšily mě signály, že nyní bychom měli rychlost přijímání nových předpisů zpomalit. Jsme koneckonců již zavedenými členy Evropské unie, provedli jsme zásadní strukturální reformy a nově připravované reformy bude nutné důkladně projednat, než se dostanou do parlamentu. Bedlivě bude třeba zkoumat právní a ekonomické dopady starých i nových předpisů na různé sociální a profesní vrstvy, a to preventivně již ve fázi přípravy oněch předpisů.
Pocit, že rychlost a překotnost od ďábla pochází, vnímají citlivě umělci, pomyslní kanárci v kleci. Čechofrancouz Milan Kundera vyjadřuje své rozčarování z civilizace v románu Pomalost, Němec Sten Nadolny v knize s výmluvným názvem Chvála pomalosti. Stav nespokojenosti reflektují také sociologové, psychologové, s nimi někteří představitelé přírodních věd. Na rizika rychlosti spojená s rozvojem informační společnosti a internetu upozorňuje například také Nor Thomas Eriksen ve studii Tyranie okamžiku. Všichni jmenovaní pociťují zejména to, že čím více spěcháme, tím více se nám ztrácí cíl a smysl našeho směřování, spěch se stává samoúčelem, patologickou úchylkou.
V souvislosti se vstupem do Evropské unie a s přípravou na čerpání fondů se často upozorňovalo na nízkou absorpční schopnost českých institucí ve vztahu k možnostem bruselského dárce. Stejně se ovšem dá hovořit o absorpční schopnosti úřadů a občanů ve vztahu k přijímání nových předpisů, které vznikly podle bájného hesla Národ sobě. V diskusích o budoucnosti Evropy se často hovořilo o dvojrychlostní Evropě, té, která bude fungovat podle nového konceptu evropských smluv, a té, která pojede postaru. Bez ohledu na to, k jaké skupině by Česko hypoteticky patřilo, můžeme říci, že se rozhodně řadíme k těm zemím, které zařadily nejvyšší rychlostní stupeň a hrozí nám zaseknutí motoru a uvíznutí v dopravním kolapsu na mnohaproudové informační dálnici. Běžíme po závodní dráze nasměrované od postmodernismu k bezbřehé virtualitě, míříme za hranice svých fyzických možností a když občas nemůžeme popadnout dech, napadají nás možná závratné otázky: Zapojujeme jako plnohodnotní lidé všechny své smysly, nebo je v plné rychlosti vyplňujeme nepodstatnými zbytečnostmi? Žijeme své životy, nebo je jenom prezentujeme navenek? Zejména politikové dobře vědí, že práce pro obec, kraj nebo stát vyžaduje bezmeznou trpělivost a občas se objeví beznaděj z toho, že běh na dlouhou trať vypadá jako přešlapování na místě. Jak říká Max Weber: "Politika znamená silné a pomalé vrtání tvrdých prken, vášnivé a prozíravé současně. Je naprosto správné a celá dějinná zkušenost to potvrzuje, že by se bylo nedosáhlo toho, co je možné, kdyby se ve světě stále znovu neusilovalo o nemožné."
Možná by nebylo špatné zřídit samostatný úřad pro kontrolu rychlosti zaváděných předpisů, těžko ovšem říci, jak silné by byly jeho pravomoci v rámci stávajícího ústavního systému. Rychlost není pouze doménou manažerů, politiků a nezkrotitelné mládeže, týká se doslova všech. V loňském roce se v tisku objevovaly populární návody pro úředníky jak přežít v kanceláři, aby se nestali otroky vysokého pracovního tempa: neodpovídat na emaily a telefony, nevyvíjet zbytečnou iniciativu, ale být viděn a přenášet úkoly na jiné kolegy. Mnohem hůře se ovšem hledají rady pro občany v časové tísni, jak přežít čas strávený na úřadech.
Rychlost neznamená jenom pachtění se za něčím, čeho se nám nedostává, znamená zároveň nadbytek povrchních vjemů a uspěchaných činností. Při rychlosti se ztrácí rozdíl mezi soukromým a pracovním, tedy společenským, z člověka usazeného v uklidňující samostatné působnosti, se stává osoba zavalená působnostmi přenesenými na ni od jiných osob a institucí. Z vlastní zkušenosti dobře znáte, jak příjemně působí zpomalovací efekt rituálů při různých úředních jednáních a jak během roku jako balzám proti únavě vystupují z kalendáře popsaného daty únavných schůzek víkendy a svátky, které zpomalují naše horečné pracovní vytížení.
Dobrá, rozhodli jsme se, že nebudeme bezhlavě spěchat. Taková už bývají novoroční předsevzatí. Půjdeme raději důkladně do hloubky a ke smyslu věcí. Abychom se pohnuli z místa, zbývá rozetnout zdánlivý paradox: Zpomalení je třeba provést co nejrychleji. Později budeme tak zavaleni pracovním tempem, že se k trpělivé důkladnosti nikdy nedostaneme.