Týdeník Veřejná správaTýdeník Veřejná správa


Recenze

Doc. JUDr. Richard Pomahač
Evropské veřejné právo
ASPI Publishing, Praha 2004

Ius publicum atque Europaeum

Vyšlo v čísle 9/2006

Autor knihy, jejíž recenzi předkládám v následujících řádcích vaší pozornosti, je čtenářům týdeníku Veřejná správa zajisté dobře znám. Několik let přibližoval v kapitolkách Lexikonu základní otázky veřejné správy, jimž se pak věnoval i v rozšířeném knižním vydání. Zmíněný projekt pak vystřídal Lexikon evropského práva, jež se stále těší velké pozornosti čtenářů tohoto časopisu. Z jeho jednotlivých pokračování se dozvídáme o základních právech a obecných právních zásadách Evropského práva, o evropských institucích a v roce 2005 zejména o Evropské ústavě. Z hlediska implementace evropského práva věnoval autor pozornost především kazuistice Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva a vysvětloval též Evropský správní prostor. Zejména ti, kdo jevili a stále jeví zájem o zmíněný Lexikon, by se měli seznámit s autorovou knihou, jíž jsem slíbila se podrobněji věnovat.

Ze strukturálního hlediska má kniha čtyři základní kapitoly, které jsou dále uvnitř podrobněji členěny. Nejrozsáhlejší je kapitola I: Historická reminiscence (72 stran), po ní co do rozsahu následuje kapitola IV: Víceúrovňové vládnutí a správní unie (62 stran), dále kapitola II, jejíž latinský název : Ius publicum atque Europaeum lze přeložit jako: Právo veřejné, a to evropské (43 stran), a co do rozsahu je poslední kapitolou kapitola III: Evropské občanství (37 stran).

Zpracování knihy značně napomůže správnému pochopení evropského práva i evropských institucí, což pro české čtenáře žijící v členském státě Evropské unie je bezpochyby důležité. Tato zvýšená znalost může též napomoci k rozptýlení některých neopodstatněných obav z evropského práva, které jsou z různých míst šířeny. I to je autorovou snahou, jak vyplývá z jeho očekávání, jež nastínil v úvodu své práce.

Vlastní výklad evropského veřejného práva jako celku je obsažen v druhé kapitole, v níž autor vysvětluje psané a nepsané evropské právo, primární a sekundární právo a další normativní akty podle návrhu ústavy, jimiž mají být evropské zákony, evropské rámcové zákony, evropská nařízení, evropská rozhodnutí, doporučení a stanoviska, jakož i vztah evropského práva k národnímu právu členských států. Současně jsou definovány legislativní kompetence jednotlivých institucí Evropské unie a pokud jde o vztah evropského práva k národnímu právu členských států, vysvětluje autor způsob řešení případů, dojde-li ke kolizi práva EU s právní normou národního právního řádu členského státu. Rovněž vysvětluje současnou situaci snahy o posílení ústavních základů Evropské unie a popisuje detailně práce na návrhu evropské ústavy, od Spinelliho a Hemanova projektu přes Maastrichtskou, Amsterdamskou a Niceskou smlouvu a Základní smlouvu vypracovanou Evropským institutem ve Florencii, až po výsledky práce Konventu o budoucnosti EU, jemuž předsedal Valéry Giscard d´Estaing, a v nichž byla jedním ze tří klíčových témat právě problematika návrhu evropské ústavy. V této kapitole je věnována pozornost též otázkám věrnosti komunitárním závazkům a odpovědnosti členských států a Evropské Unie. Po detailním výkladu těchto problémů přechází autor k jejich konkrétnímu porovnání na základě celé řady uvedených rozsudků Evropského soudního dvora.

V úvodu třetí kapitoly o evropském občanství vysvětluje R. Pomahač nejdříve problém občanství a cizinectví a z historie dokládá existenci příkladů, v nichž stát vytvořil politický národ, anebo příkladů opačných, kdy tvůrcem svého státu se stal národ. Konstatuje, že Evropská unie je zatím vzdálena snahám vytvořit evropský politický národ a že unijní občanství, tedy evroobčanství, se blíží typu kosmopolitního občanství, jež klade důraz na vymezení přidané hodnoty práv náležejících občanovi nadnárodního společenství. Přitom autor zdůrazňuje, že nikdo z evroobčanů nepřestává být příslušníkem svého národního nebo domovského státu. Občanem Unie je tedy ten, kdo má zároveň státní příslušnost alespoň k jednomu členského státu EU. K tomu je uvedeno s podrobným vysvětlením řešení občanství Unie v návrhu evropské ústavy.

V další části kapitoly se autor zabývá problematikou základních práv a uvádí společnou deklaraci Evropského parlamentu, Rady a Komise z roku 1977, která prohlašuje, že základní práva obsažená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod mají, stejně jako základní práva chráněná ústavami členských států EU, základní význam z hlediska uskutečňování cílů a výkonu pravomocí evropských institucí. Podobný charakter má i Jednotný evropský akt platný od 1.července 1987 a Prohlášení základních práv a svobod přijaté Evropským parlamentem v roce 1989. Tuto část autor opět dokládá celou řadou soudních rozhodnutí. Zde uvádí úlohu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který sice působí v rámci Rady Evropy, ale jehož činnost je významná i z hlediska práva Evropské unie. Připomíná, že od listopadu 1998 se stal účinným protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, a tak hlavní úlohou tohoto soudu je projednávání evropské ústavní stížnosti, kterou mohou podávat jednotlivci, nevládní organizace i skupiny soukromých osob, zatímco členské státy mohou podávat mezistátní stížnost. Zde autor uvádí opět konkrétní soudní kazuistiku. K základním občanským právům patří i tržní svobody, neboť Evropská unie zaručuje občanům společný trh s volnou a nenarušenou hospodářskou soutěží. K tomu je v knize obsažen výklad o volném pohybu zboží a veřejném zájmu, o svobodě podnikání a volném pohybu kapitálu, o volném pohybu služeb a o volném pohybu pracovníků. Závěr kapitoly o evropském občanství je věnován otázkám důstojnosti, svobodě a rovnosti.

Ve čtvrté kapitole se čtenář doví podstatné informace o evropském vládnutí. Je kriticky hodnocena činnost Evropského parlamentu, popisován vývoj jeho působení a zejména možnost zapojení národních parlamentů do procesu přípravy legislativních aktů. S ohledem na kontrolní činnost parlamentu je vysvětlena a popisována činnost parlamentního ombudsmana. Dále je vysvětlena dvojice orgánů: Rada Evropské unie, která je orgánem s normotvornou a rozpočtovou působností a Evropská rada, která je vrcholným politickým orgánem, v němž zasedají hlavy států nebo předsedové vlád členských států a jež má za úkol dosažení politické shody zejména o citlivých otázkách postavení a činnosti Evropské unie. Podrobně je popsán charakter Evropské komise, která je výkonným orgánem a zároveň centrem administrativy, její činnosti a odpovědnosti a rovněž činnost evropských komisařů, spolu se způsobem jejich jmenování i případného odvolání, jakož i etický kodex komisařů. Podrobně je též vysvětlena situace tzv. komitologie. Autor hodnotí kriticky činnost jednotlivých orgánů EU a podporuje nutnost reformy, která je obsažena v Bílé knize o evropském vládnutí z července 2001.

Tato kapitola má ještě další části, z nichž jedna je věnována soudní kontrole a jurisdikci Evropského soudního dvora, a jedna místní a regionální samosprávě členských států EU. Zástupci těchto samospráv jsou jmenováni na návrh členských států do speciálního orgánu, Výboru regionů EU, jehož činnost je rovněž blíže popsána. Regionální politika je důležitou součástí politiky Evropské unie, a proto jí autor věnuje značnou pozornost. Jde například o reprezentaci obcí a regionů v Kongresu místních a regionálních samospráv, vytvořeném v roce 1994, jenž má Komoru místních orgánů a Komoru regionů, v nichž je zastoupeno více než 200 tisíc samosprávných orgánů Evropy obcí a Evropy regionů. Pozornost je věnována též Evropské chartě místní samosprávy a jejímu ratifikačnímu procesu.

Za zvlášť důležitou považuji závěrečnou část této kapitoly, která se týká dobré správy a v níž se autor opět vrací k Bílé knize vládnutí a vysvětluje jejích pět principů dobré správy věcí veřejných v evropském správním prostoru. Vysvětluje přímý a nepřímý výkon veřejné správy v různých rovinách a instrumenty mezivládní spolupráce, jež se užívají v právu společného správního prostoru. V dobré veřejné správě mají též důležitou úlohu kodexy dobrého chování úředníků, neboli kodexy etiky úředníků, jejichž hlavní zásady jsou v knize uvedeny a vysvětleny.

V závěru bych se chtěla alespoň stručně zmínit o nejrozsáhlejší kapitole knihy, věnované historické reminiscenci. Tato kapitola má podle mého soudu význam zejména z hlediska pedagogického, neboť recenzovaná kniha bude využívána též jako vysokoškolská učebnice evropského práva. Autor v ní vysvětluje současné právo Evropské unie z historického hlediska až po jeho kořeny, jež spatřuje v římském právu, a postupně vysvětluje vztahy současného evropského práva k různým právním systémům v průběhu celých dvou tisíciletí, od starověku až po novověk. Autor dokazuje na různých příkladech vztah moderního evropského práva k právu římskému, a to i v dalších podobách římského práva v průběhu století. Kapitola je uzavřena výkladem evropského právního prostoru na počátku 20.století a v dalším průběhu, v němž po druhé světové válce došlo zejména v západoevropských státech k evropskému sjednocování. Tím se dostává až k počátkům Evropského hospodářského společenství, předchůdci současné Evropské unie. Význam této kapitoly vidím v tom, že napomůže správně pochopit současný stav evropského veřejného práva a Evropské unie i jejich další vývoj, neboť bez dostatečné znalosti minulosti nelze správně pochopit přítomnost a natož pak i budoucnost. Knihu vřele doporučuji ke čtení a studiu všem, kdo se chtějí poučit o tom, co pro nás jako občany členského státu Evropské unie znamená evropské veřejné právo.

15. ledna 2006
Doc.JUDr.Olga Vidláková, CSc.