VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 6 |
téma |
Ing. Jaroslav Folprecht,
ředitel krajského úřadu Pardubického kraje
Vzhledem k možnosti sledovat vývoj na úseku veřejné správy v Evropě v časovém úseku více než deseti let, přicházejí postupně hlubší pohledy hodnocení, které již nejsou tak jednostranně obdivné směrem k vyspělým evropským demokraciím, jako v době porevoluční. Nejdůležitějším poznatkem je proto pro mě určité ubezpečení, že model veřejné správy fungující v současné době v České republice je postaven na demokratických principech, kompatibilních se systémy našich nastávajících partnerů v zemích EU. Při podrobnějším porovnání jednotlivých částí systému jsou viditelné dílčí odlišnosti, které pochopitelně nemohou být rozkryty v průběhu týdenní návštěvy, ale přinášejí další podněty pro hledání vhodnějších řešení a zkvalitňování veřejné správy. A právě tato trvalá možnost porovnávání v kontextu Evropy a otázky typu: “Proč to jinde dělají jinak?” a “Proč právě tak?”, jsou pro hodnocení účinnosti fungování veřejné správy v ČR velmi důležité.
Je například zajímavé, že ani v zemi se zažitým demokratickým systémem, jakou je Nizozemsko, ústavně vymezeným již ve druhé polovině devatenáctého století, není tato oblast statickou, bez dalšího vývoje, i když se takovou v porovnáním se změnami, které se odehrály v poslední době v ČR, může zdát. Před dvěma lety byl například na úrovni obcí zaveden tak zvaný ”dualistický model”, kdy člen rady nemusí být členem zastupitelstva a vítězná strana, nebo koalice si po volbách vybere své představitele, které uvede do funkcí výkonného managementu pro řízení města a to i z řad nezávislých odborníků. Rada je tedy vytvářena po vzoru sestavování vlády na úrovni centra. To je jistě zajímavý námět, který určitě vyvolá řadu dalších úvah. Jak jsou například nastaveny vztahy a kontrolní mechanizmy mezi radou a zastupitelstvem, aby do určité míry nezávislá rada dokázala naplňovat předvolební sliby voličům a cítila adekvátní míru odpovědnosti za své počínání? Je tento model vhodný na úrovni obce, kde voliči většinou volí spíše konkrétní představitele než strany a předpokládají u nich určité chování, které vychází z osobního poznání? Na druhé straně je třeba vidět jiný rozměr obcí, kterých je v Nizozemsku přibližně 480 na patnáct milionů obyvatel a neuvěřitelnou schopnost komunikace o společných věcech, dokud není nalezeno konsensuální řešení.
Rovněž způsob uspořádání, kdy starosta i královnin komisař, který je obdobou našeho hejtmana, jsou jmenováni královnou, se v zemi s hlubokými měšťanskými tradicemi může zdát méně demokratické, než jejich volba, byť vychází z určitých předpokladů politické akceptovatelnosti dané osoby.
Na první pohled zaujmou vždy počty úředníků, ať již na úrovni obcí či provincií, které se nám mohou jevit jako nadbytečné. Provincie Groningen s přibližně stejným počtem obyvatel jako Pardubický kraj disponuje více než trojnásobným počtem úředníků. Určitě nás přitom nenapadne, že u nás je úředníků málo, ale odpověď na otázku o nezbytnosti jejich tak velkého počtu by pravděpodobně vyžadovala hlubší průzkum zejména v oblasti kompetencí.
Větší pozornost a příklady pro následování si zaslouží systém organizace a řízení úřadů, kde řada věcí má svůj pevný řád a je tak eliminován prostor pro operativní chaotičnost. Velký důraz je v první řadě kladen na vytvoření vize úřadu, odvozené od vize města ve směru k občanům, způsob komunikace s nimi a jejich participaci na věcech veřejných. Pamatuje se zejména na efektivitu služeb občanovi ze strany úřadu, krátkost času a přímost cesty. Zajímavý je i pohled na osobu úředníka z pohledu jeho kvality. Počítá se s jeho univerzálností, nikoli hlubokou specializací, a schopností měnit pozici uvnitř úřadu. V Nizozemsku jsou se zaměstnanci uzavírány kontrakty s ročním cyklem osobního hodnocení na základě předem vymezených povinností a následným stanovením odpovídající pozice.
Při realizaci konkrétních projektů je často využívána horizontálně postavená projektová struktura řízení - pracovník jednoho útvaru má koordinační roli vůči svým kolegům ze zainteresovaných útvarů, při zachování jejich vertikální podřízenosti vůči přímému vedoucímu. Osobně se domnívám, že horizontální komunikace na úřadech není naší silnou stránkou a hlubší poznání nizozemského modelu by mohlo být inspirativní. Pro našeho úředníka by byl určitě zajímavý pětatřicetihodinový pracovní týden a možná i příspěvek na pořízení jízdního kola nebo počítače, nebo úřadem hrazená služba stálého lékaře, či psychologa. Naše maminky by se asi naopak dívaly rozpačitě na maximálně tříměsíční mateřskou dovolenou, byť s následným příspěvkem na zajištění hlídání dítěte.
Ve financování veřejné správy mne zaujala poměrně velká závislost obcí (pouze 20 % vlastní příjmy) i provincií (26 % vlastních příjmů) na státním rozpočtu, což je trend, který by kraje určitě nechtěly sdílet. Odpověď na otázku o míře ingerence státu do rozhodování obcí a provincií o konečném určení vynakládaných prostředků je určitě komplikovanější, ale na první pohled nesvědčí o důsledném uplatňování Evropskou unií proklamovaného principu subsidiarity.
Velmi zajímavé bylo setkání s představitelem Meziregionální rady Nizozemska panem Henkem van Leuwen a jeho názor, který vyjádřil směrem k EU, že nejdůležitějším poselstvím “Bruselu” nejsou granty, ale pravidla správy. Přesto disponují provincie řadou expozitur v “hlavním městě Evropy” a jako inspirativní myšlenku vnímám existenci společného domu provincií Nizozemska.
Snižování počtu obcí, které je u nás citlivou otázkou, prošlo v Nizozemsku dlouhodobým procesem a z pohledu počátečního a současného počtu obcí lze říci, že slučování probíhá úspěšně. Na druhou stranu se ukazuje, že je vhodné mít představu o míře slučování, neboť právě v Nizozemsku se ukazuje, že obce při určité velikosti mají snahu suplovat některé funkce provincií a snižovat tak jejich význam. Tento trend může při nezměněném rozsahu kompetencí vést ke snižování efektivity výkonu veřejné správy.
S ohledem na svou dřívější praxi obdivuji způsob plánování a výstavby nových městských částí. Zejména je zajímavá komplexnost pojímání procesu, způsob organizace, zapojení realitních kanceláří a především rozsah výstavby i výsledný příznivý výtvarný dojem. Město Groningen (zhruba 160 tisíc obyvatel) zajišťuje ročně výstavbu okolo 1000 bytů, včetně navazující infrastruktury a vybavenosti.