Týdeník Veřejná správa


Konzultace

JUDr. Jiří Kroupa

Opačný postoj než obecné soudy

Právní důsledky smlouvy o smlouvě budoucí a nález Ústavního soudu II. ÚS 497/04

Vyšlo v čísle 5/2006

Tradiční občanskoprávní instrument smlouvy o smlouvě budoucí bývá využíván též při realizaci veřejně prospěšných projektů územní samosprávy, u nichž se předpokládá zásah do majetku občanů, zejména jejich nemovitostí. Právě v takové souvislosti se k jeho podstatě a právním důsledkům vyjádřil v srpnu 2005 též Ústavní soud.

Ve druhé polovině devadesátých let zahájila jihočeská obec Ledenice přípravy na realizaci projektu výstavby obecní kanalizace. Přitom byli mimo jiné osloveni majitelé dotčených pozemků, na nichž měla být kanalizace vybudována. Mezi nimi byli též V. a J. H., kteří dne 7. června 1997 podepsali s obcí listinu označenou jako “smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene”. Podstatou tohoto věcného břemene měla být povinnost vlastníků strpět uložení kanalizačního potrubí na jejich pozemku. Ve smlouvě o smlouvě budoucí se pak mimo jiné výslovně uvádělo: “Vlastník dotčené nemovitosti souhlasí se vstupem na pozemek za účelem uložení kanalizačního sběrače a souhlasí s právem vstupu na pozemek za účelem provádění nutných oprav, úprav a provozu, v rozsahu, právech a povinnostech uvedených v budoucí smlouvě o zřízení práva věcného břemene, kterou se tímto zavazuje uzavřít.”

Budoucí smlouva ovšem nikdy uzavřena nebyla. Přesto obec Ledenice v roce 2002 výstavbu kanalizace provedla, a to v předpokládaném rozsahu i na pozemku V. a J. H. (pro přesnost je třeba uvést, že se jednalo o pozemky dva, avšak jeden byl později zcizen, takže výsledek celé kauzy se dotýkal již jen jednoho). Vlastníci pozemku na tento postup reagovali žalobou, podanou v červnu 2002 u Okresního soudu v Českých Budějovicích, v níž požadovali odstranění stavby na náklady obce a uvedení pozemku do původního stavu, a to s poukazem na skutečnost, že sama smlouva o smlouvě budoucí nemohla být dostatečným projevem jejich souhlasu se vznikem stavby na jejich pozemku. Tím by byla až předpokládaná – a ovšem nikdy neuzavřená – budoucí smlouva. Tuto argumentaci však Okresní soud v Českých Budějovicích odmítl a stejný výsledek mělo i odvolání ke Krajskému soudu tamtéž (rozsudek ze dne 27. listopadu 2003).

Argumenty obecných soudů je možné shrnout následovně:

Vzhledem k tomu, že V. a J. H. neuspěli ani u Nejvyššího soudu ČR (ve svém usnesení ze dne 3. června 2004 odmítl dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá zásadní právní význam), podali následně stížnost k Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ten o ní rozhodl dne 8. srpna 2005 zmíněným nálezem II. ÚS 497/04, v němž zaujal zcela opačný postoj než obecné soudy a jejich napadená rozhodnutí zrušil.

Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů především pro jejich rozpor s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), který zajišťuje ochranu vlastnictví, a čl. 36 odst. 1 Listiny, zajišťující právo na soudní a jinou právní ochranu. Právo stěžovatelů podle druhého ze zmíněných článků Listiny obecné soudy údajně porušily tím, že jejich vlastnickému právu adekvátní ochranu odepřely, a naopak se přiklonily na stranu obce, která toto vlastnické právo porušila.

Ústavní soud dal stěžovatelům za pravdu, přičemž řešení celého sporu se točilo kolem údajného souhlasu obsaženého ve smlouvě o smlouvě budoucí. Nález Ústavního soudu je proto možné jednoduše shrnout do myšlenky, že tento údajný souhlas v žádném případě nebyl závazný. Odmítnuta přitom byla i zmíněná konstrukce dvojího (podmínečného a bezpodmínečného) souhlasu, předložená v rozsudku Krajského soudu. Podle Ústavního soudu příslušnou pasáž smlouvy o smlouvě budoucí “nelze (…) interpretovat jinak než jako projev ochoty stěžovatelů v budoucnu smluvně omezit své vlastnické právo ve prospěch obce, resp. o takovém omezení jednat. Pro absenci základních náležitostí nelze příslib stěžovatelů interpretovat v žádném případě jako jejich závazek. Z citovaného ujednání je nasnadě, že teprve v předpokládané vlastní smlouvě o zřízení věcného břemene by pak její účastníci dohodli konkrétní podmínky omezení práva stěžovatelů, náhrady za takovou újmu a ostatní podrobnosti.”

Za irelevantní je rovněž třeba považovat odkaz na § 37 odst. 2 někdejšího zákona o vodách, obsažený opět v rozsudku Krajského soudu, neboť “toto ustanovení pouze stanoví účel, pro který je možno vyvlastnit, a též předpoklad takového vyvlastnění. Ustanovení nelze užít jako výkladového pro vztah založený soukromoprávním úkonem v tom smyslu, že by jeho existence umožňovala stavebníkovi umístit stavbu vodohospodářského díla na pozemek bez jednoznačného souhlasu jeho vlastníka.”

Skutečnost, že stavba kanalizace byla provedena na základě příslušného povolení pak opět na věci nic nemění, neboť znamená pouze to, že se nejednalo o tzv. černou stavbu (nepovolenou, rozpornou s předpisy správního práva), zatímco skutečné jádro sporu leželo v neoprávněnosti stavby (v absenci příslušného vlastnického nebo jiného adekvátního práva k pozemku).

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 5/2006.