Týdeník Veřejná správa


Příloha - rozhovor

s Doc. MUDr. Borisem Kreuzbergem, CSc.,
členem rady Plzeňského kraje pro oblast životního prostředí

Vzrostla úloha samosprávných krajů a obcí v ochraně ovzduší

Vyšlo v čísle 5/2006

Chceme sice zdravou krajinu, čistou vodu v řekách a nádržích, prostředí bez odpadů, ale možnosti vybrat si kvalitní vzduch jsou pro většinu velmi omezené. Jak se průběžně vyvíjela “filosofie” ochrany ovzduší?

Původně se ovzduší monitorovalo, a když bylo “otráveno”, místy se vyhlašovala protismogová opatření v postižených lokalitách. Emisní limity se ve většině případů považovaly pouze za vodítko pro hodnocení kvality prostředí. Byla to spíše potřeba odborná, než povinnost nevyhovující stav změnit k lepšímu. Nyní jsou emisní limity závazné pro orgány ochrany ovzduší. Jak pro kraje, tak pro obce a ministerstva. A pokud místy dochází k neudržitelnému stavu, musí být naprogramována opatření, která povedou k nepřekračování limitů pro imise prachu, troposférického ozónu, oxidů dusíku, síry a dalších znečišťujících látek, jakými jsou polyaromatické uhlovodíky, nebo těžké kovy, zejména kadmium, arzén a rtuť.

Jaké možnosti přináší legislativa v ochraně ovzduší?

V zákoně o ovzduší byly v souvislosti s reformou veřejné správy nově stanoveny a posíleny pravomoci krajů a obcí v přenesené působnosti jako orgánů ochrany ovzduší. Orgány krajů mohou kromě přípravy krajských programů rozhodovat v povolovacích a správních řízeních pro provozovatele velkých a středních zdrojů znečišťujících látek. Orgány obcí s rozšířenou působnosti mají v kompetenci především střední a menší zdroje na svém katastrálním území. Orgán obce nebo kraj v přenesené působnosti je mimo jiné dotčeným správním orgánem v územním, stavebním a kolaudačním řízení z hlediska ochrany ovzduší, nařizuje odstranění závad u zdrojů, ukládá opatření k nápravě zjištěných závad, vypracovává místní programy zlepšování kvality ovzduší a místní program snižování emisí znečišťujících látek s cílem chránit ovzduší a zdraví obyvatel obce, což je důležitější pro obec a životní prostředí vůbec, než přehlížet porušování zákona škůdcem.

Jak daleko je Plzeňský kraj v ochraně ovzduší, i když cílový rok pro dosažení emisních stropů je “až” v roce 2010?

Emisní stropy jsou celkové roční emise, které musí být pro dané znečišťující látky v roce 2010 splněny. Základem je Národní program snížení emisí a zlepšení kvality ovzduší, který vychází z evropských povinností. Národní emisní stropy a doporučené hodnoty krajských emisních stropů byly stanoveny nařízením vlády č. 417/2003 Sb., kterým se mění nařízení vlády 351/2002 Sb., jež stanoví závazné emisní stropy pro některé látky znečišťující ovzduší a způsob přípravy a provádění emisních inventur, emisních analýz a východisek, které máme již zpracovány. Jsou přesně stanoveny povinnosti, jakou měrou se mají tyto látky snížit vzhledem k roku 1990 svou zátěží pro biosféru a veškeré ekosystémy, především pro lidské zdraví a pro kvalitu zemědělské úrody. Doporučené hodnoty emisních stropů v roce 2010 pro Českou republiku a pro Plzeňský kraj jsou stanoveny v tisících tunách za rok.

Největšími znečišťovateli ovzduší jsou nesporně velké energetické zdroje, i když vzhledem k bývalým opatřením se snížily jejich emise, hlavně oxidů síry až o devadesát procent. Je možné zbytek emisí ještě více snížit?

Krajské úřady vyzvaly podle své územní působnosti provozovatele zvláště velkých spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší ke schválení, popřípadě k uzavření dohody o plnění plánu snížení emisí tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého a oxidů dusíku. Cílem plánu je udržení nebo snížení současné úrovně emisí. Stávající zvláště velké spalovací zdroje musí dále plnit povinnosti uložené zákonem č. 76/2002 Sb., o IPPC – integrované prevenci. Tento zákon ukládá provozovatelům všech zařízení, uvedených v příloze 1 k zákonu, povinnost zajistit si integrované povolení, v případě že hodlají toto zařízení provozovat po 30. říjnu 2007. Integrované povolení, vydávané krajem, musí mimo jiné obsahovat závazné podmínky provozu, jejichž součástí bude stanovení emisního limitu.

Zákonné povinnosti budou ve většině případů splněny, ale jaké bude skutečné množství emisí?

Na základě zpracování údajů z největších zdrojů byl zhotoven emisní model energetiky Plzeňského kraje. Plzeňský kraj může mít problém v dodržení emisních stropů v oblasti emisí NOx, SO2 a VOC – oxidů dusíku, síry a uhlovodíků, tedy těch nejškodlivějších. Z rozborů výchozí emisní situace vyplývá, že zatímco emise SO2 mají nyní původ zejména ve stacionárních zdrojích znečišťování, emise NOx mají ze dvou třetin původ zejména v sektoru dopravy, převážně silniční. Na emisích uhlovodíků se podílí 64,7 % sektor dopravy, a přestože potenciál snížení ze sektoru energetiky není tak významný, byl vyčíslen. U stacionárních malých zdrojů znečištění (obydlí, různých provozů) lze patrně nejjednodušeji dosáhnout snížení emisí, které se projeví několikanásobně příznivěji, než například snižování emisí z teplárenských zdrojů Plzeňské teplárenské a.s. a Plzeňské energetiky a.s. Jejich vysoké komíny mají mnohem lepší rozptylové podmínky než malé zdroje. Při návrhu programu snižování emisí je však nutné zvažovat nejenom environmentální dopady jednotlivých procesů na životní prostřední, ale i ekonomická hlediska.

Státní fondy, krajské úřady a nižší stupně samospráv mohou konkrétními dotačními tituly ovlivnit rozhodování?

Občané, organizace a energetické firmy, mohou volně rozhodovat o svých investicích. Různorodé pohledy mohou ovlivnit konečné rozhodnutí a tedy i předurčit následné dopady na životní prostředí. Pokud kraj může ovlivnit rozhodování občanů, například poskytováním podpor, prioritou by měla být podpora obnovitelných zdrojů energie. Každý si může spočítat, že počáteční vyšší investiční náklady snižují pak platby za paliva. Mezi jednotlivými způsoby zajištění tepelné pohody je velký rozdíl. Investičně náročné technologie (nízkoenergetické a pasivní domy, zateplení, solární panely) jsou provozně téměř beznákladové. Nejnižší pořizovací náklady mají způsoby vytápění, které jsou buď provozně nepohodlné - spalování dřeva a uhlí, nebo drahé - elektřina. Když sledujeme tato zařízení obdobně, avšak podle velikosti provozních nákladů za palivo a energii, získáme představu důležitou pro úvahy o tom, jak se bude rozhodovat občan nebo organizace v případě, že dosavadní výdaje za teplo a teplou vodu začnou považovat za dále neúnosné. Ukazuje se, že “nejlevnější” z hlediska provozu je energie, kterou nepotřebujeme, která se nemusí vyrobit v důsledku výstavby nízkoenergetických či dokonce pasivních budov a zateplování domů již postavených. Na druhém místě je sluneční energie získaná termosolárními kolektory, kde se spotřebuje jen malé množství elektřiny na oběh kapaliny mezi kolektory a zásobníkem tepla. Při topení dřívím vycházejí provozní náklady sice příznivě, avšak jen proto, že nezahrnují dobu potřebnou k přípravě dřeva a k topení. Uvědomíme si ještě jeden důležitý závěr, který je třeba vzít v úvahu při zvažování systému podpor environmentálně příznivých způsobů vytápění. Podpora obnovy budov spojená se zateplením a podpora solárních kolektorů je pro společnost výhodnější, než podpora přechodu na sice ušlechtilá, avšak drahá paliva a energie. V případě zvýšení ceny energií nebo ztrátě příjmů hrozí riziko návratu k původnímu neekologickému vytápění. V případě zateplení a solárních kolektorů toto nebezpečí nehrozí. Naopak – jestliže snížíme zateplením a solárními kolektory potřebu dodatkové energie, pak lze očekávat, že v řadě případů občan na ušlechtilejší palivo přejde sám, neboť celkové provozní výdaje již nebudou tak velké jako dříve, rozhodujícím faktorem bude zvýšení komfortu.

Jak se dají finančně vyjádřit polutanty, které každý spotřebitel energie emituje bezplatně do ovzduší a tím i svým podílem přispívá k naplnění škodlivin směrem k emisním stropům?

Pro posouzení společenské výhodnosti jednotlivých způsobů individuálního vytápění slouží vyjádření externích nákladů, které objektivně existují, avšak v ceně tepla se nepromítají. Jsou to především náklady související se znečištěním životního prostředí, hlavně ovzduší. Každý si může spočítat náklady společnosti nebo míru škod, když třeba počítáme, že rodinný domek spotřebuje zhruba 100 gigajoulů energie ročně. Externí náklady, vlastně škody, vyjadřují dopady procesů na životní prostředí.

Uvedené hodnoty působí odtažitě, ale “nejlevnějšího” oxidu uhličitého vyprodukujeme dvanáct tun na osobu ročně, takže každý občan včetně nemluvňat zvyšuje svůj dluh vůči životnímu prostředí řadově o deset tisíc korun ročně jen za tuto látku.

V nezasíťovaných územích je nejméně rizikovým způsobem snižování emisí podpora úspor energie, využití solární energie a nahrazování uhlí spalováním biomasy. Většina energie pochází ze slunce. Buď z přímého záření nebo z tepelných konzerv – biomasy a fosilních paliv. Kombinace může vyústit v komplexní regionální program zahrnující též celý logistický řetězec pěstování a energetického využívání biomasy. Zákon o obnovitelných zdrojích se stal mimo jiné také pobídkou pro výstavbu kogeneračních jednotek pro biomasu a pro společné spalování biomasy s uhlím zvláště velkými uhelnými zdroji. Na druhé straně spalování biomasy v místě jejího vzniku minimalizuje škodliviny z její dopravy do vzdálenějších spaloven.

Dají se zvládnout emisní stropy kysličníků dusíku, když stát či kraj může zásadně ovlivnit dopravu převážně jen restriktivními opatřeními?

Protože asi dvě třetiny emisí NOx pochází v Plzeňském kraji z dopravy, je naléhavé zavést v rámci kraje dopravní plánování s cílem realizovat opatření snižující tyto emise. Emisní strop je o 3050 tun vyšší, než emise v roce 2001. Na těchto emisích se sektor energetika spolu s průmyslem podílí 28 procenty. Pro splnění emisního stropu budou rozhodující opatření v dopravě, proto bude jeho dosažení velmi obtížné a je třeba využít maximálně dosažitelný potenciál v sektoru energetika. Dále je nutné v úvahách o nárůstu dopravy na území kraje uvažovat také o změnách přepravních výkonů v důsledku stavby rychlostních silnic nebo dálnic v přilehlých oblastech a posílení dopravy železniční. Navíc Plzeňský kraj je ve značné míře tranzitním krajem směrem do Německa. Na výši emisí z dopravy má rovněž vliv složení vozového parku a obměna vozidel. Za předpokladu technologického pokroku lze očekávat celkový pokles emisí z dopravy.

Je dosažitelnost emisních stropů v sektoru průmyslu optimističtější než v dopravě?

Vliv sektoru průmyslu je největší na emise těkavých organických uhlovodíků (VOC). Na území Plzeňského kraje bylo evidováno 39 velkých zdrojů a 1135 středních zdrojů, kterým byly stanoveny specifické emisní limity vyhláškou č. 355/2002 Sb. Vzhledem k tomu, že na emisích VOC se v Plzeňském kraji z 64,7 % podílejí mobilní zdroje, je potenciál snížení emisí VOC v sektoru průmyslu značně omezen. Nejvýznamnější zdroje VOC vedle sektoru dopravy jsou hlavně lakovny a velká spalovací zařízení. Vývoj průmyslu a tedy i trend emisí z průmyslové výroby se dá odhadnout velmi hrubě. Kraj může ovlivnit další rozvoj průmyslu nabídkou investičních pobídek novým investorům. Přednost by měly mít environmentálně příznivější technologie. V tomto případě však mají větší vliv rozhodnutí státu a kraj nemůže ovlivnit daňovou zátěž investorů na svém území. Rozvoj průmyslu a tedy i emisí z průmyslové výroby je závislý na individuálních rozhodnutích investorů. Kraj tato rozhodnutí může ovlivnit dílčím způsobem, především uplatňováním pravomocí a povinností, které ukládá zákon o ochraně ovzduší a zákon o integrované prevenci a omezování znečištění. Druhou možností je motivace podnikatelů k přijímání dobrovolných opatření výměnou za poskytnutí určitých výhod.

Dá se očekávat po útlumu zemědělství příznivá situace v jeho emisích?

V roce 2001 byla produkce amoniaku na území Plzeňského kraje 6,9 tisíce tun. Emisní strop navržený novelou nařízení 351/2002 Sb. Byl stanoven na 7 tisíc tun. Naprostá většina emisí amoniaku pochází ze zemědělského sektoru. Přestože emisní strop není překročen a neočekává se nárůst emisí amoniaku, budou podniknuta opatření k jeho snížení, protože patří mezi nejškodlivější skleníkové plyny. V legislativě byly nově stanoveny požadavky, které povedou ke zpřesnění evidence zdrojů amoniaku a ke snížení emisí z nich. Byl vytvořen seznam zemědělských středisek, který byl předán jako podklad pracovníkům krajského úřadu, kteří je oslovili a vyvolali jednání směřující k řešení situace. Významný může být i přínos jednání k zavádění plánů správné zemědělské praxe při vydávání integrovaného povolení, neboť bylo v Plzeňském kraji doposud identifikováno třicet zemědělských zdrojů spadajících do kategorie zvláště velkých. Vývoj zemědělství v České republice, tedy i v Plzeňském kraji bude v budoucnosti ovlivňovat zejména zemědělská politika Evropské unie. V mezích daných legislativou musí krajský úřad a orgány obcí využít všechny možnosti k omezení emisí. Zvláště velké zdroje bude možné ovlivnit při udělování integrovaného povolení. Většina pravomocí příslušejících krajskému úřadu a obcím ze zákonů se dá vhodně uplatnit k aktivní politice vedoucí ke snížení emisí. K využívání těchto nástrojů je třeba přistupovat po zvážení souvislostí a dopadů požadované změny. Prioritní musí být politická vůle daný stav změnit. Pokud nebude dobrovolná ochota, budou muset nastoupit sankce. Konečným snem mnoha optimistů je dosažení takového stavu kvality ovzduší, jaký byl před průmyslovou revolucí. Naše budoucnost bude závislá na naší volbě, jak říká 9. akční program životního prostředí EU pro 21. století. Na volbě každého z nás.

Arnošt Tabach