Příloha |
Jiří Chum
chum.vespra@mvcr.cz
Zdá se to být chvilka, přesto však rok sudý, přestupný a tudíž o den delší, bude záhy patřit historii. Po roční přestávce se vrací ke čtenářům čtvrtletní příloha Furiant a spolu s ní předkládáme ve vánočním čísle další příspěvek do antologie stovky básníků dvacátého století. Bylo to století tak dramatické a tak překotně se valící, že se určitě každý rok narodil alespoň jeden dobrý básník, který i po létech přispívá do společné paměti svým svědectvím o proměnách i konstantách niterných podob této země. Historikům zůstávají i při nejlepší vůli utajeny, moderní česká poezie je však znamenitě zachycuje. Zajímavé je také sledovat, jak určitá zauzlení času přinášejí erupci talentů. V případě dnešní série si nelze nepovšimnout, že kromě strašlivé světové války vstupují na scénu století v témž roce dva básníci, bez nichž by moderní literatura (a do značné míry i výtvarné umění) byla značně ochuzena. Podivnost oné čtyřky v datu narození se stane ještě tísnivější, když dodáme, že životní cesta dvou ve výběru zúčastněných pozoruhodně talentovaných žen se předčasně uzavřela ve velmi útlém věku… Někteří literární vědci zastávají názor, že česká poezie je ve své většině lyrickou, mírnou drobnokresbou. Básníci se čtyřkou, přiřazovaní dnes do pokusu o antologii století, mohou posloužit také jako východisko k úvaze, že všechno je možná jinak.
Zbývá otázka loňská, připomínaná beze změny: proč básníci v časopise pro vážné úředníky? Zopakujme, že mnozí úředníci mají rádi poezii a hodně pomáhají její nelehké existenci, připomeňme, že mnozí básníci byli či jsou úředníky a že každý básník je spjat s určitou obcí, a dodejme, že zveme čtenáře k podílu na utváření antologie. Orientovat se v nepřeberném množství tištěných i elektronických médií není snadné a my bychom se rádi dozvěděli zejména o nejmladších autorech, kteří právě předstupují před čtenáře. Pomáhat při uchování zmíněných svědectví o niterných podobách země považujeme za součást každodenní práce.
E.F.Burian (1904)
VŠE PRO TITUL
Pokračujeme velkoměstem
Jak se jmenuješ?
Nijak
Čím jsi?
Ničím
Řádné kopnutí do břicha naučí tě
něčím být
nějak se jmenovat
A přesto že jdeš udupán s názvem na čele
nutí tě to:
mluvit aniž co říkat
poslouchat aniž co slyšet
pracovat aniž co dělati
Jiří Kolář (1914)
MEZI TUPCI
Žít mezi tupci
je daleko těžší
nežli žít se zvěří
Zvěř odhání oheň
zbraň i slovo
se zvířaty lze žít
v pokoře a odříkání
v ochočení sebe sama
ale s tupcem a mezi tupci?
Nepomůže nic
Zde slovo není slovem
oheň není ohněm
zbraň není zbraní
pokora pokorou
odříkání odříkáním není
mezi tupci jsi stále sám
a co děsivějšího
stáváš se zvolna
chtěj nechtěj jedním z nich
Řekni tupci
že život je něco jiného
než pohodlí
že je to neustálý boj
tím plnější čím těžší
že radost
je podmíněna námahou
láska čistotou
pravda samozřejmostí
smutek opravdovostí
že ptá-li se na člověka
musí se ptát na tajemství
že hledí-li na sebe
nevidí nic
nechá-li duši stranou
- - - - - - - - - -
Pane zachraň mne!
Bohumil Hrabal (1914)
OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE
A tak já, cestář, sedící každou sobotu do večera v hostinci, čím déle jsem v něm seděl, tím více jsem se vydával lidem, tím víc jsem myslel na koníka, stojícího před hostincem, na sršící samotu v tom mém novém domově, viděl jsem, jak všichni lidé mi zatemňují to, co jsem chtěl vědět a vidět, že všichni se jen tak baví, jako jsem se bavíval já, všichni jen tak odkládají to, na co se jednou musí vyptávat, když budou mít to štěstí, že před smrtí na to budou mít čas..., vlastně já jsem v tom hostinci vždycky zjistil, že podstata života je ve vyptávání se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí a tedy krásou. A tak jsem už v tom hostinci byl všem pro smích, tedy jsem se vyptával každého hosta, kde by chtěl být pochován?, a všichni se nejdřív lekali, ale pak se tomu smáli, až slzeli, a ptali se nazpátek mne, kde bych chtěl být pochován já, když budu mít to štěstí a najdou mne včas, protože předposledního cestáře našli až na jaře a už byl celý sežrán od rejsků a myší a lišek, že pochovali jen svazeček kostí, tak jako se prodává špargl nebo hovězí paráda do polívky z kostí? A já jsem s chutí vykládal o svém hrobě, když umřu tady, a když ze mne pochovají třeba jen jednu neohryzanou kost, lebku, že chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku, že chci být pochován tak, jako na hřbetu toho hřbitova, že si přeju, aby moje rakev na té dělící čáře se za čas rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že tady si přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantického oceánu... a hosté v hostinci tichli, dívali se na mne, a já jsem se vždycky zvedl, to byly otázky, na které se těšila celá vesnice, když jsem přijel, tak vždycky mi nakonec kladli tuhle otázku, kterou jsem zodpovídal skoro pokaždé tak, jen se mne ptali, a co kdybyste umřel v Praze? A v Brně? A co kdybyste umřel v Prostějově, a co kdyby vás sežrali vlci? A já jsem vždycky vymyslel všechno přesně tak, jak by to bylo, tak jak to učil profesor literatury, že člověk je nezničitelný jak duševně, tak fyzicky, jenom se proměňuje, metamorfizuje, jednou s Marcelou rozbírali báseň, jmenoval se ten básník Sandburg, o tom, z čeho je člověk, že má v sobě fosforu, že by z něj bylo deset krabiček sirek, že má v sobě železa, že by se z toho ukoval hřeb, na kterém by se mohl člověk oběsit, že má v sobě vody, že by z té vody se mohlo uvařit deset litrů dršťkové polívky..., a to jsem říkal vesničanům, a oni se báli, báli se i mne, a šklebili se nad tím vším, co je čeká..., proto raději si nechávali vyprávět, co s nimi bude, až umřou tady.
Ivan Diviš (1924)
DLOUHATÝ PŘÍZRAK STÁL NA VRCHOLU MILEŠOVKY
a s kšiltem rukou čepice, oslněn roztopenými topasy,
díval se do krajiny. Pro ten zkomírající, o to prudší jas
sotva rozeznával Kokořín a Bezděz.
Za ním stál Caspar David se štaflemi
a s rozvážnou horečkou doprovázel báseň barvami,
kladenými na plátno jak kladem ruce na ramena
mladé rozpačité ženy, docela poprvé v zázraku...
Přízrak dlouze, rozvážně a slabikovaně
proklínal, proklínal a neslzel...
Dusil se kletbami, zničené sochy drolily Pozdě...
On se k němu zezadu přiblížil a oslovil ho:
bratře, můj bratře, ale vždyť ten tvůj zázrak
se dočkal ode tvojí smrti tak sto dvaceti vydání!
Založils nejen poesii, ale i tuhle zemi!
Přízrak se ráčil otočit: na to se ti vyfláknu,
drzante, na to se vám všem vyseru –
měli jste za života, za života,
právě jak s Němcovou a chudákem Nerudou!
A pak jim vydáváte spisy na koni?
Jste banda všiváků, světnička v Litoměřicích,
hrobeček na Slavíně, kytky na hrobě?
Přece víš, co sami říkáte: květiny na hrobě
jsou na hovno... máchnul rukou –
a zmizel...
Jiří Šotola (1924)
KTERAK SE KSTÁRU ZMOUDŘÍ
“Stárnu a smysl ledačeho,” řekl mi,
“je čím dál temnější, co dělat, hlavou
zeď neprorazíš, to je jasné, tomu rozumím.
Dost dlouho musel žít,
kdo vymyslel tu větu. Dobrou noc.”
Až do rána pak z jeho pokoje
tmou hotelu se neslo dunění
lebky, jež temně, trpělivě
o zeď tloukla.
Stanislav Mareš (1934)
BÁJE Z NOVÉHO SVĚTA (IV)
V kraji mé matky hora Džbán
Tak dlouho chodíš do studánky
až nezbude než v ruce ucho
(A v botách voda je-li sucho)
Okolo lesa pole lán
a jedou jedou z lesa tanky
To sedlák sedlák velký pán
Poněkud pusto na tom našem dvoře
Už kromě vran
nic ani kuře nekrákoře
Vitoušek Gogh tam oře Ucho v ruce
(Tak dlouho do studánky revoluce)
Darmo ty můj milej
V kraji mé matky hora Džbán
(však krupské pivo pane chcanky)
Vitoušku rozmilej
ve vzdálený a nepřístupný lán
hluboko zaorej
navěky ucho Palach Jan
A tak jdou věci do legend
ne-li už právě do čítanky
V kraji tvé báby hora Džbán
A jede Jede z lesa Pán
Karel Kryl (1944)
CO ŘEKNOU?
Co řeknou ti páni co sedíce strnule
plijí tu na ty kdož opustí vlast?
Zas budou jen mlčet jak mlčeli minule
Třásti se strachem a tiše si krást
Co řeknou ty dámy co sedí tu s kukátky
tehdy až o pravdě zakážou hrát?
Vím budou zas ochotně poslouchat pohádky
o tom že pravdy je třeba se bát
Co řeknou ti všichni kdož dnes ti tu tleskají
tehdy až mocní ti umlčí hlas?
Zas budou jen tančit jak jiní jim pískají
Hopsat tak dlouho až zlámou si vaz!
Zuzana Trojanová (1954)
KORÁLKY
Po modrých schůdcích
k nebi
vyběhla dívenka
s tenounkými lýtky
Zdálo se jí o medu
Po modrých schůdcích
večera
běžela dívenka s malýma ručkama
a zdálo se jí, že objímá
Jak se svět točil, nebe se měnilo
Ewald Murrer (1964)
JISTOTA
Není, jisté co se stalo
a co nestalo.
Událost je sporná
- to je její jistota.
Záleží totiž na tom,
jak stojíme obráceni k času
a kde jsme právě umístěni v prostoru.
Proto jeví-li se Ti například, žes nemilovala,
mohu já být přesvědčen, že jsem prožil
mimořádný příběh.
Lenka Galdová (1974)
DNES NAPOSLED
vdechuj všechno
mámivé
a dopíjej až do dna
vždyť tenhle účet
platím já
i s orosenými střepy rána
pak odejdi
kamkoliv z dosahu vůně
mého rozpáleného pohlaví
otevírej nastřádané lastury
a třiď si své perly...