Úvodní slovo |
Nos přitisknutý na skle výlohy bývalého krámu. Dech proměněný na jezírko rozostřující scénu. Stírám vzdorující vrzající vodu rukávem a za vnitřním oknem se mihne někdo velmi vousatý a starý. Nic než otisk obličeje na vytahané zácloně. Tak jsem poprvé přistihl stavitele betlému, ve skutečnosti pekaře a cukráře, před časem znárodněného a penzionovaného, jehož prsty stále tíhly k pokušení tvarů. Obhlíží ze zákulisí scénu, kterou rozestavil v mechu mezi kameny. Chatrný den je rázem obemknut večerem. V pozadí výlohy se spustí roztřepená roleta, v objímkách z kapesních svítilen bliknou drobné žárovky. Vata představující sníh, papírové domy i padající staniolový vodopád pod stropem se ponoří do šera. Odlesky světel přidají figurám lidí a zvířat na tajemství.
Obdivoval jsem betlémy v píseckých kostelích, ještě více však drobná dílka, komponovaná do nenapodobitelných seskupení, která byla na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století ještě tu a tam ke spatření za přízemními okny rodného města. Doma jsme měli prvorepublikový papírový betlém podlepený kartonem, jen se základními figurami, jehož domky jsem opatřil jednoduchým osvětlením. Umístěn pod stromkem a provázen vůní jehličí vyzařoval nečekanou krásu.
Betlém, tak jak jej známe dnes, byl vlastně vždycky anachronismem. Nesl v sobě snahu zastavit plynutí času, vybrat z něho jednu jímavou epizodu, obestavět ji idealizovanými figurami a dílčími příběhy radostně podporujícími příběh hlavní. František z Assisi, k němuž se nepřetržitá linie zpodobování Narození hlásí jako k zakladateli, neučinil nic více než že orchestroval navenek svoji dětskou duši. Nikoliv ve zlém mu říkali prosťáček Boží, jen mu skrytě záviděli. Neboť se dopustil velkého hrdinského činu: v době, která byla vážná (a každá doba je ponejvíce velmi vážná), se přiznal k dětství. Jen ten, kdo v sobě nikdy nezatratí dětství, vidí svět ve veliké rozmanitosti, v níž je mu nabízen. Stává se tím ovšem též velmi zranitelnou bytostí.
Betlémy vznikaly z mnoha důvodů. Prvotní byl patrně hlavně didaktický - představit dětem i nevzdělaným vrstvám v jednoduché a srozumitelné podobě základní leitmotiv křesťanské civilizace. Zmíněný prvek se pak propojil s Adventem a oslavou vánoc a do výchovného úsilí začalo pronikat divadlo, jakmile bylo možné figurky betlémů přeskupovat a později i uvést do pohybu. Lidský projev hravosti byl obohacen také o vynalézavost, improvizaci a v neposlední řadě o touhu po obecenstvu a ji doprovázející soupeřivost mezi tvůrci. Tradice byla na světě.
Útěk před dětstvím doprovázejí rozpoznatelné projevy. Stáváme se vazaly abstraktního a logického myšlení. Oba tyto typy myšlení nejsou dostatečně doplňovány myšlením v obrazech. Myšlení v obrazech není samospasitelné, samo o sobě by bylo jen další cestou ke zmatku, jeho vědomé užívání nás však přivede k zapomenutému myšlení instinktivnímu. Je v něm málo logiky, není ani bohaté na imaginaci, jen obrysy našeho souznění s okolním světem a se sebou, které se dostaví zcela samozřejmě, se postupně vyplňují rovněž samozřejmou abstrakcí. Kruh se uzavírá - jestliže něco má vytvořit alternativy k naší pýše, je to právě sestup k dávným vzorům, bezpečně vetkaným do genové paměti generací.
Betlém se stal ve své době spontánní obranou proti mohutnému přílivu racionalismu, vůči snaze vše včetně tajemství beze zbytku vysvětlit. Průměrní vědci, technici, učitelé a ideologové, tonoucí ve svém oboru a proto jej vyučující, se odedávna snaží udupat v dětech co nejrychleji jejich imaginaci, jejich instinktivní myšlení, přizpůsobit děti svému odlidštěnému světu. Když se většina systémem unifikovaných osobností ocitla později tváří v tvář výzvám, jejichž následování vyžadovalo překročit hranice zkušenosti a vstoupit na nejistou půdu instinktu, zklamala na celé čáře.
Betlém je stesk po ztraceném dětství, po světě, který nikdy nebyl. Advent, zejména pak vánoce, jsou výjimečné zejména proto, že si je musíme pokaždé znovu stvořit.
Svět se však zrychluje a na zázraky dětství hledíme stále více zamženým zadním okénkem rychle se vzdalujícího vozidla. Jestliže jsme nestrhli odvážně stavěné žebříky a nenechali zaplavit a zavézt štoly, kterými jsme ustavičně směřovali od dětství k dospělosti, jestliže chováme tato spojení v úctě, můžeme se za odměnu občas rozpomenout na okamžiky osvětlujících vzplanutí, jimiž jsme ještě neotupeni konvencemi procházeli a jež vypalovaly do citlivých vrstev našeho nitra sdělení, k nimž se nikdy nelze dobrat z vyprahlých plání rozumu.
Výjimečnost ducha spočívá v době přehlcené informacemi v tom, aby člověk byl schopen nazírat (nejen) svůj obor jako celek, netopil se v detailech a denně se učil vybírat správné prvky do souvislé mozaiky vyššího řádu. Velká část okolního světa však vězí po uši v kostýmním rituálu. Mnoha lidem to stačí, neboť stejně čekají, že jim někdo řekne, co se děje, co mají dělat a co si mají myslet. Přitakají rituálu a cítí se být omluveni za nedostatek odpovědnosti. Rituál není ovšem nic jiného než ornament, který svou poměrně zřetelnou podobou překrývá symbol. Symboly jsou stavebními kameny jakékoli víry a vzhledem ke své abstrakci jsou nutně nadčasové. Každé tvůrčí úsilí, snažící se podporovat cestu k víře a zejména cestu s vírou, nese nutně vnější znaky sporu mezi ornamentem a symbolem. Český betlém je dobrým příkladem takového střetu. V mnoha případech se točí na místě - je odvozeninou řemesla a několikanásobným odvarem myšlenkovým. Ostatně, vždyť se také dělal a dělá často na prodej - a zákazník je dosti konzervativní. Tam, kde tvůrce překročí hranice obvyklosti, posiluje i český betlém oprávněnost myšlenky, že je fenoménem životným, neustále se v sobě obrozujícím a přesahujícím svůj půdorys.
Nelze lpět na něčem, co už nenávratně odplynulo. Přesto budou mít hodiny betléma vždycky zpoždění, vždycky budeme tajně přidržovat jejich velkou rafičku, abychom zbrzdili čas. Víme, že chceme zůstat co nejdéle rytmizováni jiskřícími časnými večery, kdy nám bylo dovoleno zapamatovat si tvrdost skla pod rozplácnutým nosíkem, jak jsme u své výlohy pozorovali svůj betlém.