Příloha |
Michaela Vondráčková
V jedné knize píšete: je nevyléčitelné být rodákem. Odkud pocházíte ?
Z Horní Břízy na severním Plzeňsku a jsem “Hornobřezákem” každým coulem. Byl jsem ale 45 let zaměstnán v Plzni, vystudoval jsem tam i hudební a obchodní školu, takže mohu říci, že k Plzni mám stejně vroucí vztah jako k Horní Bříze.
Co muzikantské kořeny v rodině ?
Táta byl výborný houslista, cellista a docela slušně hrál i na klarinet. Hodně zpívala babička. Zanechala mi dokonce malý zpěvníček, kde jsou zapsány pěkné a skoro neznámé koledy. U některých bohužel chyběly nápěvy, a tak jsem je přikomponoval - natočila je pak lidová muzika souboru Úsměv a dokonce vyšly na kompaktním disku “Chvála koledy”.
Jaká byla vaše cesta k hudbě?
Jako malý jsem začal hrát na housle, pak přišla kytara, klavír, kontrabas a na vojně dokonce violoncello. K dudám jsem se dostal poměrně pozdě, asi ve 23 letech. V Klatovech jsem tehdy vedl dudáckou muziku, onemocněl dudák a před námi soutěž! Nezbylo než cvičit denně osm hodin ve sklepě a za týden jsem dudy obstojně zvládnul. Když jsem studoval v Praze na konzervatoři, hrával jsem v kapele Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Psal jsem pro ně muziku, zpíval, hrál na dudy… projeli jsme kus Evropy. Měl jsem tam výborné přátele – manžele Rejškovi, Jiřího Icu Pospíšila, Jardu Krčka, Honzu Slimáčka… Spolupracoval jsem také s chodskými soubory z Mrákova a Postřekova, pomáhal lidovým kapelám v Bílině, Rokytce z Rokycan, Šumavě z Klatov, Prácheňákům ze Strakonic, ba i Úsvitu z Českých Budějovic. Jednou jsem měl dokonce v parádě muzikanty z Československého státního souboru písní a tanců. Významně jsem spolupracoval také s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů – pro něj jsem nejen psal muziku, ale také s nimi hodně cestoval, byli jsme i na tříměsíčním turné po Americe a Kanadě. No a v Plzni to pochopitelně byl Plzeňský lidový soubor a Malá muzika. Prostřednictvím Jakuba Konrádyho, známého výrobce dud, jsem se v roce 1953 seznámil s jeho synovcem. S Tondou Konrádym jsme pak hrávali jako duo. O dva roky později jsme se rozhodli, že založíme Konrádyho dudáckou muziku – takže v příštím roce s ní oslavíme už padesát let !
Kromě toho jste ale dlouhá léta uměleckým vedoucím souboru Úsměv z Horní Břízy…
V Horní Bříze mě nazývají “otcem” souboru, protože jsem stál u samotného počátku. V loňském roce jsme oslavili 45 let. Domnívám se, že i dnes Úsměv patří ke špičce českých souborů. Nová souborová čísla vznikají většinou u nás doma – já píšu muziku a moje žena Věra vytváří taneční choreografie. Občas se docela pěkně hádáme, protože každý z nás má trochu jiný pohled na věc, většinou to pak skončí kompromisem.
Pro řadu muzikantů a upravovatelů jste vzorem, kdo jím byl pro vás?
Vystudoval jsem sice konzervatoř, ale oddělení lidových nástrojů – tedy nikoliv oddělení kompoziční. Praktickou instrumentaci a harmonii jsem se naučil teprve od Zdeňka Lukáše. Z dudáků byl mým vzorem “král českých dudáků” Bohumil Kraus. V roce 1971 jsem v rámci rozhlasového pořadu “Hrají a zpívají Plzeňáci” vyhlásil soutěž “O krále českých dudáků”. Po celý rok v ní vystupovali různí dudáci a nakonec zvítězil právě skvělý dudák Bohumil Kraus z Domažlic.
Vzpomínáte si, kdy jste úplně poprvé vkročil na půdu plzeňského rozhlasu?
Bylo to 1. února 1955. Přivedl mně Zdeněk Lukáš a já nastoupil do hudební redakce. Okamžitě jsem ve spolupráci s Lukášem začal budovat folklorní redakci – pracoval jsem jako redaktor, dramaturg, režisér… V plzeňském studiu jsem natočil asi 2980 trvalek a k tomu určitě kolem 2000 autentických nahrávek. Někdy v březnu 1955 mě redaktor a spisovatel Karel Fleisig vzal do Postřekova, abych se zašel podívat na postřekovskou dechovku, že prý s ní zpívají znamenití lidoví zpěváci. Právě tam jsem poznal svého pozdějšího velkého kamaráda Jiřího Kapice, který mě pak v Postřekově vodil od chalupy k chalupě. Muzikanty jsem si tehdy natočil a bylo zajímavé, jak báječně mě mezi sebe hned přijali! Jak bývá zvykem, vyprovodili nás až před postřekovskou hospodu “U Hadamů”, kde nám zahráli “Na rozloučení, mý potěšení”, což pro mě byl nepředstavitelně krásný zážitek…
Pro Chodsko máte trvalou slabost, že ?
Je to jediný český region, kde ještě v minulém století dozníval autentický folklór a já měl to štěstí, že jsem tam objevil spousty výborných zpěváků a muzikantů, které jsem i natočil. Tou největší pokladnicí pro mne byl Postřekov – tam jsem téměř v každé chalupě potkával zpěváka či zpěvačku, dokonce jsem tam zapsal i tance, které jsem později vydal v publikaci “Lidové tance z Postřekova”. Víte, dostat se k lidem bývá velice složité. Já jsem měl nejspíš štěstí, že jsem pocházel z holičského krámu – můj otec byl živnostník a musel se k lidem chovat velmi slušně a já jsem z jeho jednání zřejmě něco pochytil, protože mě lidé na Chodsku vždy přijímali jako svého. Je sice pravda, že jednou mě kovář vyhnal s kladivem a z natáčení nic nebylo, ale jinak jsem měl všude vždy dveře otevřené. Postřekov je takovým mým druhým domovem… Ale natáčel jsem také v Mrákově, Tlumačově nebo Domažlicích. Kromě toho jsem zapisoval písničky na Kralovicku, Dolnobělsku, Merklínsku, na Šumavě.
Říká se, že jste se v rozhlase dokázal obklopit nadanými spolupracovníky...
Já jsem měl v životě jednu zásadu: vybíral jsem si vždy takové spolupracovníky, kteří byli vzdělanější a chytřejší než já. Např. z autorů to byla PhDr. Marie Ulčová, ředitelka Národopisného muzea Plzeňska – to byla velice zkušená a schopná spisovatelka. Vozil jsem ji třeba za různými zpěváky, tanečníky nebo krejčími na Chodsko a ona o nich psala překrásné pořady. Stejně tak jsme společně na Šumavě navštěvovali “světáky” – tedy muzikanty, kteří jezdili s cirkusy. Dalším byl muzikant Vladimír Baier, pozdější ředitel Muzea Chodska v Domažlicích, ten měl opravdu hluboké znalosti o chodském folkloru. Z muzikantských veličin pak Zdeněk Lukáš, Jaroslav Krček, Jan Slimáček, Jan Málek nebo Tomáš Svoboda. To všechno byly osobnosti, od kterých jsem se hodně naučil.
Svého času byla v plzeňském rozhlase vyhlášená elektroakustická laboratoř. O co šlo ?
Tam se dělala hotová kouzla s muzikou! Bylo to jediné pracoviště svého druhu v tehdejší Československé republice a sjížděli se sem vynikající čeští skladatelé. Samozřejmě jsme se s Jardou Krčkem, který byl velmi progresivní, pustili i do zpracování lidových písní. Nahrávky jsme tvořili zejména pro mezinárodní soutěž folklorních rozhlasových snímků “Prix Bratislava”. Ani z jednoho ročníku jsme tehdy neodjeli bez zlaté nebo stříbrné medaile! Kupříkladu jednu stříbrnou medaili jsme získali za Málkovu skladbu “Dudácká” , kterou jsem nahrál multiplaybacky pouze na dudy. Ráno jsem se postavil do studia a strávil tam celý den. Natočil jsem spoustu materiálů, se kterými pak Jan Málek zhruba týden pracoval v elektroakustickém studiu – stříhal, kombinoval a vytvořil báječný snímek. Dnes už tomu ani nemohu věřit.
Snad nejvíce vás u posluchačů z celé republiky proslavil pořad “Hrají a zpívají Plzeňáci”...
Pořad vznikl v roce 1958, vysílal se každou sobotu až do roku 1994 a patřil patrně k vůbec nejdelším rozhlasovým cyklům. Měl ohromnou spoustu příznivců nejen v Čechách, ale i na Moravě. Když jsem měl sedmdesátiny a ve Strážnici dělali pořad jubilantům, přišla za mnou po skončení programu řada diváků. Mezi nimi mladá posluchačka a povídá: “Pane Bláho, vy Plzeňáci pro nás znamenáte české Moraváky”. To pro mě bylo největší vyznamenání. Také prý mezi lidmi kolovalo úsloví “když zpívají Plzeňáci, umlkají všichni ptáci”.
Nerozlučně spojen jste také s folklorními festivaly, přispěl jste i do zlatého fondu televize...
Každoročně jsem připravoval několik pořadů na Chodských slavnostech, teď pro ně chystám hlavní představení pro příští rok, kdy oslaví padesáté výročí. Na dudáckém festivalu ve Strakonicích spolupracuji především s Josefem Režným, ohromným znalcem evropského dudáckého umění a znamenitým dudákem. V televizi jsem pracoval s režisérem Ladislavem Váňou, v archivu jsou krásná pásma chodských písní a tanců – zachyceni jsou zpěváci, heligonkáři, tanečníci, lidové muziky… Natočen je také velmi poetický film nazvaný “Píseň to je touha”, sestavený z nahrávek Plzeňského lidového souboru, Malé muziky, Konrádyho dudácké kapely i muziky Úsměv.
Co podle vás musí umět správný dudák?
Zdeněk Podskalsky říkával: “Čím starší dudák, tím lepší dudák. Dudák může hrát dobře, teprve když je mu přes padesát…”. Dudy jsou nástroj jako každý jiný a pokud na ně chcete dobře hrát, vyžaduje to každodenní cvičení. Pro všechny dudáky jsem napsal publikaci “100 kusů pro sólo a duo dudy”, kde je podrobně rozebrána dudácká hra a zapsány variace pěti různých dudáků. Letos jsem navíc připravil jakousi “dudáckou cvičebnici” s názvem “Dudácké noty”(dudácké písně a skladby s variacemi i dohrávkami) a zároveň jejich zvukovou podobu, kterou jsem natočil na kompaktní disk.
Poslyšte, má ještě vůbec folklór v dnešním světě své místo?
Zcela určitě. Když přijedete na folklorní festival či slavnost – třeba na Chodské slavnosti, najdete přeplněná hlediště. Také pořady folklorních souborů bývají vyprodané. To jistě o něčem svědčí. Stejně tak dopisy, které dostávám a ve kterých se mně lidé svěřují, jak moc mají lidovou hudbu rádi. Nevadí mně ani úpravy současných muzikantů, kteří například v lidové hudbě využívají kytaru, přidávají další prvky. Pokud písničku vyloženě nekazí, jsem zastáncem “bezbřehého proudu”, který protéká řekou zájmu o folklór.
Jaké jsou vlastně české písničky?
České lidové písně jsou napojené barokem a klasicismem. To znamená, že jsou instrumentálního původu. V polovině sedmnáctého století k nám přišla italská melodika a “nakazila” téměř celou Evropu, Čechy nevyjímaje. České písně jsou velmi melodické a citlivé. Kdykoliv je mi nedobře, pustím si lidovou písničku nebo vážnou hudbu. To mně pomůže nastavit opět onu uklidňující hladinu na duši.
Co je podle vás v životě nejdůležitější?
Víte, v mém životě se vždy střídaly pocity spokojenosti a nespokojenosti. Po pravdě řečeno, ať se mi dařilo nebo nedařilo, bylo to k něčemu dobré. Úspěchy povznášely, prohry mě nenechávaly v klidu a burcovaly ctižádost. Ale s tím, co jsem v životě udělal, jsem v podstatě spokojený. Byla to mravenčí práce pro české lidi a jejich pohodu. Já si myslím, že lidové písničky jsou taková malá, jasná světélka lidské dobroty.
Máme dobu adventní, čas předvánoční. Které vánoční zvyky doma dodržujete ?
Jsou to hlavně koledy, které nacvičujeme především se souborem Úsměv pro vánoční program. Hledal jsem po Horní Bříze pamětníky, kteří by si dokázali vzpomenout na vánoční zvyky dodržované tam ještě na počátku minulého století. Zachytil jsem zajímavé věci. Bývalo například zvykem, že po štědrovečerní večeři nesměla hospodyně zapomenout vhodit do ohně drobné zbytky od každého jídla a do studně kousek vánočky, aby měla po celý rok dobrou vodu. Ke studni se váže ještě jeden zajímavý zvyk – v Horní Bříze se děvčata na Štědrý večer chodívala dívat na hladinu studny, kde prý měla uvidět obraz svého milého. No, jedna stará teta mně ale vyprávěla, že se kdysi bohatá dcerka zamilovala do čeledína. Rodiče se vztahem pochopitelně nesouhlasili, ale čeledín na ně vyzrál! Na Štědrý večer si vlezl do studně a když k ní dcerka přistoupila, uviděla na hladině jeho tvář. Bylo rozhodnuto a rodiče museli ustoupit. O jiných vánocích prý zase jedna vdavekchtivá stará panna chtěla vědět, zda se už konečně vdá a chystala se ke studni. Chlapi z vesnice se však domluvili a do studně vsadili jednoho starého, holohlavého opilce. Když nešťastnice nahlédla do studně, hrozně se vyděsila a o vdávání už nikdy nechtěla ani slyšet…
Co vánoční kouzla a věštění ?
I to jsem v Horní Bříze zapsal. Dodnes se například rozkrajují jablka – hvězdička z jadřince znamená zdraví, kříž neštěstí. Podobnou předpověď prý ale dřív přinesly i čtyři rozlousknuté vlašské ořechy: zdravá jádra věštila dobré zdraví, červivá zdraví špatné. Hádalo se i z prázdných ořechových skořápek – každý z rodiny vložil do umyvadla prázdnou skořápku, do které dal svíčku. Když se tyto lodičky držely u sebe, zůstane prý rodina v následujícím roce pohromadě. To se, myslím, v mnohých rodinách dodržuje dodnes. A ještě něco, co by se mohlo hodit: kdo si zastrčí do peněženky tři rybí šupinky, toho se peníze a štěstí přidrží po celý rok.
A co zvyky novoroční? Prý jste zapsal překrásné novoroční vinšování ?
U nás vždy před Novým rokem chodívali vinšovat kominíci. Vybírali dluhy za vymetání komínů a také rozdávali krásné kalendáře s milými veršíky. Zněly třeba takto:
Nový rok zas přišel a s ním známý černý,
on vás neopustí, zůstane vám věrný.
Přijměte ho vlídně, též i jeho přání,
velevzácné dámy i vážení páni.
On vám hned slibuje, že vždy bude dbáti,
aby v kamnech vašich oheň mohl pláti.
Sliby nejsou chyby, přání není klamem,
přeji vám osudu žití v blahu, štěstí samém.
Tělo buď vždy zdrávo, kapsa též nestonej,
Pouť životem každý vždycky konej.
To přeje k Novému roku 1899
Oddaný kominík.
A co přeje čtenářům Zdeněk Bláha ?
Všem přeji hlavně dobré zdraví, stálou pohodu, štěstí, spokojenost a vůbec splnění všeho, co si vzájemně přejeme u stromečku a k Novému roku.
Děkuji za rozhovor. A za čtenáře, posluchače a milovníky lidové hudby k vašemu jubileu hodně zdraví, spokojenosti a především spoustu muziky.
Zdeněk BLÁHA (*27. 12. 1929) Záběr činnosti muzikanta, upravovatele, skladatele, bývalého hudebního redaktora ČRo Plzeň a organizátora je velmi široký. Jeho jméno je spojeno s mnoha oblastmi západočeského folklóru. Kromě virtuózní hry na dudy ovládá také hru na housle, kontrabas, kytaru, violoncello a niněru. V roce 1955 stál u zrodu Konrádyho dudácké muziky z Domažlic, v roce 1958 založil folklorní soubor Úsměv z Horní Břízy, kde působí dodnes jako umělecký vedoucí. Od roku 1955 pracoval jako hudební redaktor v Českém rozhlasu Plzeň, kde dokázal vybudovat aktivní folklorní redakci. Podílel se na práci dramaturgické, odborně vedl zvukové záznamy autentických nahrávek v terénu včetně jejich uvedení do rozhlasového vysílání. Do povědomí posluchačů vešel především oblíbenými pořady Hrají a zpívají Plzeňáci. Je autorem více než 900 úprav lidových písní i vlastních děl v duchu tradiční lidové hudby a písní. Cenné záznamy obsahují jeho sběratelské zápisy z Plasska, Plzeňska, Kralovicka, Přešticka, Kožlanska, Rokycanska, Merklínska, Klatovska, Strážovska a především horního i dolního Chodska. Kromě množství příspěvků do denního i odborného tisku je autorem publikací Chodská muzika a lidová píseň (1958), Sto kusů pro sólo a duo dudy (1990), Tance z Postřekova na Chodsku (1991), Lidé a lidičky hornobřízští (1998), Nezapomenutelné postavy chodského folkloru (1999) a Bejvávalo v Horní Bříze (2001). Je také autorem scénářů k několika televizním filmům České televize, interpretačně, dramaturgicky nebo autorsky se podílel na realizaci množství gramofonových desek, magnetofonových kazet a kompaktních disků s lidovou hudbou. Lidovému umění zasvětil celý život a jeho zásluhy na zachycení, zmapování a šíření západočeského folkloru nemají v regionu obdoby. |