Rozhovor

s PhDr. Evou Drašarovou, CSc.,
ředitelskou Státního ústředního archivu

Svědectví o bule sicilské
i medailích Emila Zátopka

PhDr. Eva Drašarová, CSc.

Státní ústřední archiv, slavící letos půl století existence, vznikl 1. října 1954 sloučením Ústředního archivu Ministerstva vnitra a Archivu Země české. Postupně do něj byly začleňovány další archivy, například Ústřední zemědělsko-lesnický archiv, Poštovní archiv a další. V jakých institucích zůstal uchován zbylý potenciál českých archiválií?

V padesátých letech dvacátého století nevznikl jen ústřední archiv státu, tak jak to chtěli čelní domácí archiváři již v listopadu 1918. Zorganizovala se celá síť státních archivů dle územně správního členění – přes kraje a okresy až k místním národním výborům velkých měst. Vybudovaly se podnikové archivy znárodněných podniků. To, co zbylo a mělo smysl, bylo nazváno archivem zvláštního významu. Mám na mysli například starobylý Archiv Univerzity Karlovy nebo nově budovaný akademický archiv, televizní či rozhlasový archiv, Archiv Pražského hradu. Mezi tento typ archivů se zařadily i poslední zbytky resortních archivů – Archiv ministerstva zahraničních věcí a Vojenský historický archiv (názvy se samozřejmě všelijak měnily). Pozůstatkem kdysi velkého archivu průmyslového je Archiv Národního technického muzea. Ostatní resortní ústavy, například dopravní či poštovní, vplynuly rovněž do Státního ústředního archivu.

Jak došlo k rozdělení archiválií do jednotlivých resortů?

ilustrační obrázekK resortnímu uspořádání archivnictví se přistoupilo za první republiky, kdy přes prvotní snahy odborníků se nepodařilo překlenout kompetenční spor ministerstva vnitra a ministerstva školství a národní osvěty o vládu nad archivy. Tento dualismus kořenil ještě v Rakousko-Uhersku. Státní správa, pod ministerstvem vnitra, používala své ”archivy”, lépe řečeno staré registratury. Zemská samospráva devatenáctého století, pod ministerstvem kultu a vyučování, potřebovala své písemnosti – například sněmů, zemského výboru či zemských ústavů a zařízení, také někam odkládat a zároveň vyhověla potřebám historiků a vytvářela zemské archivy, ovšem spíše jako vědecké ústavy. Například Zemský archiv v Praze vydával i historické prameny k dějinám českého království. Zemský archiv byl založen v roce 1862, a uchovával mimo jiné i část korunního archivu. Podstatnou část této sbírky písemností sice převezla Marie Terezie do Vídně, ale po rozluce s Rakouskem po roce 1918 se i tato část archivu do Čech vrátila.

Co dokládají staré úřednické písemnosti o chodu politické či finanční správy v českých zemích z dob habsburského soustátí?

Dochovány jsou od šestnáctého století a obsahují například příjmy panovníka z jeho panství v Čechách, z dolů, cel, mýt, z židovských daní či městských dávek. Pozemková daň byla mocnou zbraní v rukou stavů vůči panovníkovi. Stavové berně povolovali, poddaní je platili. Ze správy berně vzniklo celé velké úřadování, jehož archiválie později obdržel Zemský archiv. I takzvané katastry pozemkové daně jsou nyní v našem archivu. Nejstarší popis zdanitelné půdy v Čechách je z období po třicetileté válce a říká se mu Berní rula. Jak se měnila

správa Českého království v rámci habsburské monarchie, tak se měnily registratury (spisovny) zemských úřadů – od královské reprezentace a komory přes guberniální archiv až k místodržitelskému archivu do roku 1918. Obdobným vývojem procházely i ostatní země habsburského soustátí. I Morava a Slezsko.

Mimo jiné i písemnosti místodržitelského archivu uchovával po roce 1918 tehdejší Archiv ministerstva vnitra a dál schraňoval archiválie z první republiky i doby okupace. Které písemnosti z tohoto archivu přešly v roce 1954 do Státního ústředního archivu? Jaké je institucionální postavení dnešního Archivu ministerstva vnitra?

V roce 1954 vplynul tehdejší Archiv ministerstva vnitra do SÚA kompletně, tak jako další dva jmenované archivy. Politický vývoj dalších desetiletí ovšem ovlivnil následné "nepředávání" archiválií ze spisoven mateřského ministerstva do Státního ústředního archivu. Opatrujeme písemnosti pouze civilně správní části resortu. Bezpečnostní záležitosti u nás končí rokem 1953, tedy vznikem SÚA. Archiv ministerstva vnitra v institucionalizované podobě, tedy jako skutečný archiv dle archivního zákona, je záležitostí poměrně nedávnou. Rozhodnutím ministra vnitra Jana Rumla se stal v devadesátých letech minulého století archivem zvláštního významu.

Jak se vyvíjel systém archivování a jeho správa po vzniku první republiky?

Pro první republiku i pro období okupace byl typický horizontální systém a jak už bylo řečeno resortní způsob správy písemností. Archiv ministerstva vnitra vybíral archiválie a skartoval nepotřebné písemnosti i u nižších úrovní politické správy, nikoliv samosprávy. Někdy se dostával do kompetenčních sporů se zemským archivem, například o pozemkové knihy od soudních úřadů. Vertikální archivní síť začala fungovat až v padesátých letech minulého století a dodnes je funkční. Reforma veřejné správy v posledních letech zasáhla do nejnižší hierarchické úrovně, okresní archivy ztratily svého zřizovatele a staly se organizačními jednotkami oblastních archivů. Neztratily ale své opodstatnění.

K historickým archiváliím, které Státní ústřední archiv převzal po svých předchůdcích, přibývají písemnosti nové. Jakým způsobem se do archivu dostávají a kdo je dnes jejich původcem?

Od konce devatenáctého století se archiválie dělí na fondy, neboli soubory písemností z určité provenience. Spisový řád určuje, co se s dokumenty (potenciálními archiváliemi) bude dít v úřadu, spisový plán reglementuje, co se s nimi bude dít ve spisovně. Předstupněm skutečného archivu je pro dokumenty ústředních úřadů u nás takzvaný správní archiv, neboli skladiště všech dokumentů, které mají dlouhé skartační lhůty. Zde se pak vybírají písemnosti k trvalému archivování. Archiválie Státního ústředního archivu pocházejí z produkce ústředních úřadů státu od nejstarší minulosti až po nejžhavější současnost. Povinně jsou předávány dokumenty vlády, ministerstev a dalších ústředních úřadů, pokud nemají vlastní archiv. Veškeré fondy u nás spravuje šest archivních oddělení. Nejstarší archiválie do roku 1848, například řádové archivy, opatruje oddělení sídlící v bývalé budově Archivu Země české (předtím Zemského archivu) na Třídě Milady Horákové. Ostatní organizační jednotky archivu sídlí v nové budově Praze 4 – Chodovci.

Která archivovaná písemnost ve vašem archivu je nejstarší a která přibyla naposledy?

Nejstarším originálem je listina z 15. června 1128 z fondu Maltézští rytíři. Slavnější je ovšem Zlatá bula sicilská z 26. září 1212. Její název je odvozen od přivěšené pečeti z kovu, takzvané buly, a jak známo, obsahuje potvrzení dědičné královské hodnosti, svobodnou domácí volbu panovníka i vnitřní suverenitu státu českému králi Přemyslu Otakaru I. Nejmladší archiválie jsou z letošního roku a tou nejvýznamnější je jistě dar paní Dany Zátopkové – osobní fond Dany a Emila Zátopkových, samozřejmě i s olympijskými medailemi.

Běh archivu nespočívá zdaleka jen v opatrování archiválií. Mnoho činnosti je vyvíjeno jako služba badatelům i laické veřejnosti. O co se v současné době veřejnost nejvíc zajímá? Jakou formu služby požaduje?

Archivní informace jsou poptávány absenčně i prezenčně. Písemně odpovídáme na dotazy nejrůznějších úřadů, soudů i privátních osob. Otázky směřují jak k výkonu správy a průchodu práva, tak k historickému, kunsthistorickému, právně historickému, rodopisnému a jinému výzkumu laiků i odborníků. Prezenčně lze totéž studovat vlastními silami návštěvníka v badatelnách. Archiv se písemně podanými žádostmi zabývá v rámci úředních nahlédacích agend a rešerší. A ty se týkají velmi často například věznění v době okupace i po roce 1948, nuceného pracovního nasazení, státního občanství, zjištění národnosti, majetkových záležitostí a nejnověji i odvlečení do bývalého Sovětského svazu.

Které fondy jsou přitom nejvíc využívány?

V pátrání po zemědělském majetku jsou to například písemnosti Státního pozemkového úřadu, Národního pozemkového fondu i Fondu národní obnovy. Spisy týkající se nezemědělského majetku obsahují především fondy oborových ministerstev, k dohledávání židovského majetku i při pátrání po předcích a osudech českých Židů lze bádat v písemnostech Úřadu říšského protektora, v arizačních spisech i ve Sbírce matrik židovských náboženských obcí z území Čech a Moravy vedených do 31. prosince 1949. K rodopisu (genealogii) lze použít více než padesáti fondů uložených v SÚA. Ke šlechtické genealogii a pátrání po šlechtickém majetku se využívají i rodinné archivy, ale také významný fond - Desky zemské, neboli veřejné úřední knihy pro evidenci svobodného, tedy hlavně šlechtického majetku. Pro soupis leníků fungovaly obdobně Desky dvorské.

Jak lze dohledat staré matriční zápisy?

Podle novely matričního zákona provedenou novým archivním zákonem jsou pro ukládání matrik po skončení dlouhých skartačních lhůt nadále příslušné státní oblastní archivy (dříve i okresní archivy – pro druhopisy). Výjimkou v uložení, která se řeší předáním mikrofilmových kopií příslušnému archivu do deseti let, jsou již zmíněné židovské matriky, uložené u nás, a vojenské matriky schraňované ve Vojenském historickém archivu. Ve vojenském archivu mimochodem také najdete dnes často poptávané doklady ke službě u jakéhokoliv vojenského útvaru, tedy i u PTP. Židovské matriky jsou uložené v naší budově na třídě Milady Horákové. K pátrání ve spisech, které se vztahují k židovské komunitě slouží ovšem i knihy židovských familiantů ve fondu České gubernium, fond Registratura zemského židovstva či fond Soupisy židů. Tiskem jsme vydali Soupisy poddaných podle víry z poloviny 17. století. A o úřednické šlechtě, především 19. století, lze najít informace v našem fondu Ministerstvo vnitra Vídeň – Šlechtický archiv.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 51-52/2004.

Alexandra Štefanová

Další informace [nápis]
Číslo 51-52/2004
Časopis Veřejná správa č. 51-52/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail