Příloha

Jiří Chum

Sbližující lyrické artefakty
Nejen o betlémech s jubilujícím PhDr. Vladimírem Vaclíkem

Kde jsou krajiny vašeho mládí?

Narodil jsem v Křivoklátě a ten krásný kraj plný lesů a tehdy ještě zvěře ve mně zanechal silné dojmy a já se tam jako starý muž rád vracím. Ovšem po svých rodičích patřím do jižních Čech. Do země lesů, rybníků, zadumané krajiny. Zanechalo to v mém myšlení a jednání určitě stopy, protože to byl kraj, kde lidé byli nepříliš bohatí, byli však čestní a už vzhledem k přírodním podmínkám tvrdí. Měl jsem celkem velmi pěkné mládí. Byl jsem žákem reálného gymnázia v Rakovníku, které bylo na národnostním rozhraní česko-německém. Rakovník ještě absolutně český, ale už kousek dál Podbořany, Jesenice, směrem na sever byli Němci. Jedna z krajin mého mládí měla také hořké rysy. Krátce po maturitě jsme s několika spolužáky za naše národnostní cítění skončili v německém kárném táboře v Terezíně, pracovali jsme při povrchových pracích v bezprostřední blízkosti té smutně proslulé podzemní továrny Richard. Před koncem války jsem utekl zpátky na Křivoklátsko.

Kdy jste se rozhodl pro studium národopisu?

Hned v pětačtyřicátém jsem se dostal na filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Chtěl jsem studovat historii, na reálném gymnáziu jsme ovšem neměli řečtinu, tak jsem zvolil národopis a český jazyk. Podařilo se mi spojit zájem národopisný se zájmem jazykovým, věnoval jsem pozornost lidové architektuře, bylo mi to po otci stavitelovi blízké. Záhy jsem se specializoval na výzkum pojmenování součástí lidového domu v nářečních pojmech a tím se mi podařilo vymezit jazykovou nářeční hranici. Pak jsem však národopis opustil a věnoval se novinařině. Pracoval jsem ve Svobodném slově, po osmašedesátém roce jsem byl propuštěn. Žena byla z ryze katolické rodiny, učitelka také ze školy vyhnaná, se dvěma dětmi jsme se měli co ohánět. Pracoval jsem v různých nádenických profesích, žena na mandlu.

Tušil jste, jak zásadně poznamená váš život setkání s betlémy?

Zprvu ne. Pamatuji si, jak manželka jednou přišla s tím, že v Třebechovicích je krásný betlém. Přesto, že jsem byl vystudovaný národopisec, o betlémech jsem toho moc nevěděl. Ostatně, dodnes nejsou odborníci jednotní v tom, jestli betlémy jsou záležitost etnografická, kunsthistorická anebo náboženská. V Třebechovicích jsme se setkali s panem řídícím učitelem Skřivanem, který betlém zachránil, spravoval a dovedl jej výborně propagovat i v těch těžkých dobách. Nějak jsme mu padli do oka a tak povídá: a co kdyby mi paní s betlémem pomáhala? A tak tam jezdila o sobotách a nedělích, betlém jí učaroval. Pak přišlo to období lehkého tání, betlém byl poslán na světovou výstavu do Montrealu a sklidil obrovský obdiv. Jeho tvůrce Josef Probošt říkal, že udělá tak krásný betlém, že sám císař pán z Vídně se na něj bude muset přijet podívat. Císař František Josef to sice nestihl, ale na betlém se přijely podívat desítky prezidentů a králů, církevních představitelů a novinářů a herců... Po skončení výstavy betlém trochu putoval Evropou, po návratu domů si ho prohlédl i tehdejší prezident Svoboda, když byl betlém vystaven na pražském hradě v Plečnikově síni. A teď – co s ním dál? Tehdejší předseda národního výboru v Třebechovicích byl sice komunista, ale především místní patriot, chtěl tedy betlém vystavit, ale ideologové došli k závěru, že se musí něčím paralyzovat náboženské vyznění betléma. Tak vymysleli jedno z těch zdejších absurdních řešení, že se v sousedství betléma vybuduje síň revolučních tradic a betlém bude k expozici přifařen. Návštěva byla značná a na betlém se začaly jezdit dívat i veličiny z komunistických zemí. Strávili dlouhý čas u betléma a pak se snažili vyhnout prohlídce expozice revolučních tradic. Hledal se správce muzea. Měsíční plat byl minimální, zájem mezi kádry nebyl a tak se nakonec moje paní, někdejší studentka klášterní školy v Kutné Hoře, dostala z vyhnanství u mandlu na místo správkyně památníku dělnického hnutí! Další absurdita. Setkání s tím úžasným betlémem mě vrátilo postupně k národopisu. Pan Angelo Stefanucci, o němž jsem později zjistil, že je generálním sekretářem nově založené světové betlemářské federace, se mezitím dozvěděl o třebechovickém betlému a napsal mi dopis. Začali jsme si psát a já se dozvídal, jak tyhle lyrické a křehké artefakty sbližují lidi napříč kontinenty. Třebechovické muzeum mezitím vešlo ve známost, některý rok přišlo až stošedesát tisíc návštěvníků! Vydělali jsme na provoz a ještě jsme nakupovali betlémy pro rozšiřující se expozici. Postupně jich muzeum získalo kolem sto čtyřiceti a nedlouho před revolucí se mohlo stát specializovaným muzeem betlémů.

Tehdy jste založili Sdružení přátel betlémů?

Spřízněné duše záhy rozpoznaly, že odborné sdružení může přispět k tomu, aby betlémy a betlemářství byly vnímány jako fenomén, s kterým se musí v lidovém umění počítat. Pak zemřela moje manželka, krátce nato i Angelo Stefanucci, velký obdivovatel českých betlémů. Já už jsem byl v té době ve věku, že jsem nemohl muzeum vést, nějaký čas jsem je spravoval a pak jsem věnoval celé své úsilí novému sdružení. Dotáhli jsme to tak daleko, že dnes máme sedm set členů, šestnáct poboček v celém státě. V posledních čtyřech letech jsem dokonce vykonával funkci prezidenta světové betlemářské organizace. Měl jsem příjemnou povinnost zorganizovat světový kongres, který se konal v září v Hradci Králové. Rád na to vzpomínám, protože to bylo vlastně završení mého celoživotního snažení. Naše sdružení má velký mezinárodní kredit.

Velká část příznivců betlémů se domnívá, že jejich podoba je rigidně určená, že by se jejich tvůrci měli vyvarovat experimentu…

Napsal jsem o betlémech několik knih, vycházejí i v zahraničí, takže do jisté míry mohu ovlivňovat svými názory podobu betlemářství současného. Stalo se poněkud módní záležitostí, navázali se na ně také mnozí, kteří se na rozkvětu betlemářství značně přiživují. Samo odborné uvažování o betlémech odráží pak některé rozpory. Je tu jednak přítomen onen fundamentální pohled, že betlém musí odpovídat pravidlům ustáleným řekněme před čtyřmi sty lety. Přitom betlémy mají základ pouze ve dvou zmínkách v bibli, v evangeliích Lukáše a Matouše. Všechno ostatní je přidáno pouze sděleními v nekanonických spisech. Podle mne je možné, aby se podoba betlémů modernizovala, ovšem za předpokladu, že náboženský základ a smysl betléma zůstane zachován. Čeští betlemáři jsou ve světě poněkud unikátní. Tvůrci betlémů v devatenáctém století byli prostí lidé, řemeslníci, horníci, malí živnostníci, kteří měli pro událost narození Ježíše lidské pochopení a transponovali je do poměrů své vesnice. Proto je v betlémech tolik postaviček přinášejících prosté dary. Je to zpoetizovaný přístup, rezonující biblickou událost, rozhodně ji však nezlehčující. Podobná poetizace doprovází i soudobou tvorbu. Tudíž opravdu není proč se na moderně pojaté betlémy horšit.

Betlémy vás přivedly k setkání s mnoha lidskými osudy…

Často slýchám názor, že dobré betlémy, podobně jako každé kvalitní umění, doprovází pozitivní vyzařování. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že betlemářství sbratřuje lidi, nerozděluje je politicky, nábožensky, natož pak etnicky. Jedno takové pěkné celoživotní přátelství mě přivedlo zvláštní shodou náhod i k úvaze o kořenech našeho rodu. Ještě za totalitního režimu jsem se seznámil s jedním lékařem z Palackého univerzity v Olomouci, který byl pravidelným návštěvníkem našich výstav. Přivedl s sebou přítele. Byl to rovněž lékař, Němec. Hovořil i česky. Říkal, že je z Olomouce, jeho otec tam byl sochařem. Jako mladík se ocitl ve wehrmachtu, záhy skončil v britském zajetí a brzy nato byla jeho rodina odsunuta z Československa. A já se mu zmínil o nacistickém táboře, co jsem v něm byl v Terezíně. Tak jsme si povídali o dvou stranách mince, které jsme oba v životě okusili, a stali jsme se postupně velkými přáteli. A byl to on, doktor Giebel, kdo rázně vystoupil na betlemářských setkáních v Německu, když někdy zazněly hlasy volající po odplatě za odsun. A aby se to nepletlo, když jsem ho před časem navštívil, povídá mi: podívej, my tady máme Watzlikovu ulici. A já říkám: a co má být, to byl můj vzdálený strýc, s otcem byli bratranci. On žasne: vždyť se to jinak píše! Inu, povídám, to je zrovna příklad prolínání českého a německého živlu, v daném případě na Šumavě. Tahle větev rodu se poněmčila, Watzlik zanechal poštmistrování a stal se velmi úspěšným básníkem a spisovatelem, právem řazeným po bok Stiftera a Klostermanna. Otec se s ním přestal stýkat v polovině třicátých let, když už ve zralém věku propadl spisovatel Watzlik propagandě a stal se hlasitým čechožroutem. A vidíte, byl to vynikající spisovatel, velmi slušný člověk, byl dokonce ceněn i jako spisovatel v rámci československého státu. Dneska se začíná o něm mluvit, doktor Mareš v Českých Budějovicích zařadil rozsáhlé ukázky z jeho díla do své antologie šumavské německé poezie.

Je nějaká vlastnost, kterou s přibývajícími léty stavíte stále více do popředí?

Tolerance! Betlemářská práce mě vedla a vede k vědomí potřeby tolerance. Dneska jezdím hrozně rád do Kašperských hor, protože se tam začíná rýsovat veliká spolupráce v nejlepším slova smyslu, založená na pochopení dvou etnik. Víte, ti lidé přišli na české území za Přemysla Otakara, zvelebovali zem a považovali ji za svoji vlast. Když přijedu na Křivoklát, tak samozřejmě s vědomím, že tam mám svoje kořeny, i když žiji jinde. A tak se nedivím ani jim, že oni jsou srdcem pořád tam, kde prožili mládí. Doufám, že jestli mi bude dáno ještě nějaký čas pracovat pro rozvoj betlemářství, že budu vždycky pro to, aby to byla spolupráce oboustranně zajímavá, čestná ve svých důsledcích a prospěšná pro celou společnost. A abychom se neostýchali přisvojit si to, co nám patří, protože je to společné kulturní dědictví. To, co v problematických regionech postupně vydobýváme zpět, vzniklo, když ne v součinnosti, a když ne dokonce ani za tolerance, tedy aspoň v symbióze Čechů a Němců. A pak to, co vznikalo vedle sebe po staletí, bylo promarněno důsledky desetiletí. Když se dívám na mapu světa a vidím tu maličkou Evropu, pak jsem si jist, že po zkušenosti, kterou udělala v minulém století, musí Evropa vsadit na toleranci.

PhDr. Vladimír Vaclík (*10.1.1925)

Narozen v Křivoklátě, žije v Hradci Králové. Etnograf, publicista, spisovatel. Po maturitě internován za vlasteneckou činnost v nacistických táborech nucených prací v Německu, ke konci války v trestných táborech v Litoměřicích a v Terezíně. Po osvobození studoval na filosofické fakultě Karlovy university v Praze etnografii a bohemistiku u universitních profesorů PhDr. Karla Chotka, PhDr. Vladimíra Šmilauera a PhDr. Václava Vážného.

Do praktického života vstoupil jako nekomunistický publicista. Po srpnu 1968 ztratil zaměstnání a směl pracovat jen v námezdní úklidové četě a i později se živil pouze manuální prací. Díky odbornému zájmu manželky se mohl tajně uplatnit jako její spolupracovník v proměně malého provinčního muzea v Třebechovicích pod Orebem ve specializované muzeum betlémů. Začátkem osmdesátých let začal své teoretické poznatky o betlémech doplňovat terénním výzkumem. Poznatky zpracoval ve třech publikacích a v řadě odborných článků. Po listopadu 1989 založil celostátní betlémářskou organizaci - České sdružení přátel betlémů (ČSPB) a stal se jejím předsedou. Po smrti své manželky v roce 1991 ještě krátce řídil muzeum betlémů v Třebechovicích pod Orebem. V letech 2000-2004 vykonával funkci prezidenta celosvětové betlémářské organizace UN-FOE-PRAE. Obdržel několik vyznamenání, v roce 2000 byl vyhlášen Osobností roku týdeníku Veřejná správa. Je autorem šesti knih o betlémech, jež vyšly také v němčině, italštině a francouzštině.

Blahopřejeme k významnému životnímu jubileu.

Další informace [nápis]
Číslo 51-52/2004
Časopis Veřejná správa č. 51-52/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail