Příloha

E.F.Burian (1904)

VŠE PRO TITUL

Pokračujeme velkoměstem

Jak se jmenuješ?

Nijak

Čím jsi?

Ničím

Řádné kopnutí do břicha naučí tě

něčím být

nějak se jmenovat

A přesto že jdeš udupán s názvem na čele

nutí tě to:

mluvit aniž co říkat

poslouchat aniž co slyšet

pracovat aniž co dělati

Jiří Kolář (1914)

MEZI TUPCI

Žít mezi tupci

je daleko těžší

nežli žít se zvěří

Zvěř odhání oheň

zbraň i slovo

se zvířaty lze žít

v pokoře a odříkání

v ochočení sebe sama

ale s tupcem a mezi tupci?

Nepomůže nic

Zde slovo není slovem

oheň není ohněm

zbraň není zbraní

pokora pokorou

odříkání odříkáním není

mezi tupci jsi stále sám

a co děsivějšího

stáváš se zvolna

chtěj nechtěj jedním z nich

Řekni tupci

že život je něco jiného

než pohodlí

že je to neustálý boj

tím plnější čím těžší

že radost

je podmíněna námahou

láska čistotou

pravda samozřejmostí

smutek opravdovostí

že ptá-li se na člověka

musí se ptát na tajemství

že hledí-li na sebe

nevidí nic

nechá-li duši stranou

- - - - - - - - - -

Pane zachraň mne!

 

Bohumil Hrabal (1914)

OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE

A tak já, cestář, sedící každou sobotu do večera v hostinci, čím déle jsem v něm seděl, tím více jsem se vydával lidem, tím víc jsem myslel na koníka, stojícího před hostincem, na sršící samotu v tom mém novém domově, viděl jsem, jak všichni lidé mi zatemňují to, co jsem chtěl vědět a vidět, že všichni se jen tak baví, jako jsem se bavíval já, všichni jen tak odkládají to, na co se jednou musí vyptávat, když budou mít to štěstí, že před smrtí na to budou mít čas..., vlastně já jsem v tom hostinci vždycky zjistil, že podstata života je ve vyptávání se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí a tedy krásou. A tak jsem už v tom hostinci byl všem pro smích, tedy jsem se vyptával každého hosta, kde by chtěl být pochován?, a všichni se nejdřív lekali, ale pak se tomu smáli, až slzeli, a ptali se nazpátek mne, kde bych chtěl být pochován já, když budu mít to štěstí a najdou mne včas, protože předposledního cestáře našli až na jaře a už byl celý sežrán od rejsků a myší a lišek, že pochovali jen svazeček kostí, tak jako se prodává špargl nebo hovězí paráda do polívky z kostí? A já jsem s chutí vykládal o svém hrobě, když umřu tady, a když ze mne pochovají třeba jen jednu neohryzanou kost, lebku, že chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku, že chci být pochován tak, jako na hřbetu toho hřbitova, že si přeju, aby moje rakev na té dělící čáře se za čas rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že tady si přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantického oceánu... a hosté v hostinci tichli, dívali se na mne, a já jsem se vždycky zvedl, to byly otázky, na které se těšila celá vesnice, když jsem přijel, tak vždycky mi nakonec kladli tuhle otázku, kterou jsem zodpovídal skoro pokaždé tak, jen se mne ptali, a co kdybyste umřel v Praze? A v Brně? A co kdybyste umřel v Prostějově, a co kdyby vás sežrali vlci? A já jsem vždycky vymyslel všechno přesně tak, jak by to bylo, tak jak to učil profesor literatury, že člověk je nezničitelný jak duševně, tak fyzicky, jenom se proměňuje, metamorfizuje, jednou s Marcelou rozbírali báseň, jmenoval se ten básník Sandburg, o tom, z čeho je člověk, že má v sobě fosforu, že by z něj bylo deset krabiček sirek, že má v sobě železa, že by se z toho ukoval hřeb, na kterém by se mohl člověk oběsit, že má v sobě vody, že by z té vody se mohlo uvařit deset litrů dršťkové polívky..., a to jsem říkal vesničanům, a oni se báli, báli se i mne, a šklebili se nad tím vším, co je čeká..., proto raději si nechávali vyprávět, co s nimi bude, až umřou tady.

 

Ivan Diviš (1924)

DLOUHATÝ PŘÍZRAK STÁL NA VRCHOLU MILEŠOVKY

a s kšiltem rukou čepice, oslněn roztopenými topasy,

díval se do krajiny. Pro ten zkomírající, o to prudší jas

sotva rozeznával Kokořín a Bezděz.

Za ním stál Caspar David se štaflemi

a s rozvážnou horečkou doprovázel báseň barvami,

kladenými na plátno jak kladem ruce na ramena

mladé rozpačité ženy, docela poprvé v zázraku...

Přízrak dlouze, rozvážně a slabikovaně

proklínal, proklínal a neslzel...

Dusil se kletbami, zničené sochy drolily Pozdě...

On se k němu zezadu přiblížil a oslovil ho:

bratře, můj bratře, ale vždyť ten tvůj zázrak

se dočkal ode tvojí smrti tak sto dvaceti vydání!

Založils nejen poesii, ale i tuhle zemi!

Přízrak se ráčil otočit: na to se ti vyfláknu,

drzante, na to se vám všem vyseru –

měli jste za života, za života,

právě jak s Němcovou a chudákem Nerudou!

A pak jim vydáváte spisy na koni?

Jste banda všiváků, světnička v Litoměřicích,

hrobeček na Slavíně, kytky na hrobě?

Přece víš, co sami říkáte: květiny na hrobě

jsou na hovno... máchnul rukou –

a zmizel...

 

Jiří Šotola (1924)

KTERAK SE KSTÁRU ZMOUDŘÍ

“Stárnu a smysl ledačeho,” řekl mi,

“je čím dál temnější, co dělat, hlavou

zeď neprorazíš, to je jasné, tomu rozumím.

Dost dlouho musel žít,

kdo vymyslel tu větu. Dobrou noc.”

Až do rána pak z jeho pokoje

tmou hotelu se neslo dunění

lebky, jež temně, trpělivě

o zeď tloukla.

Stanislav Mareš (1934)

BÁJE Z NOVÉHO SVĚTA (IV)

V kraji mé matky hora Džbán

Tak dlouho chodíš do studánky

až nezbude než v ruce ucho

(A v botách voda je-li sucho)

Okolo lesa pole lán

a jedou jedou z lesa tanky

To sedlák sedlák velký pán

Poněkud pusto na tom našem dvoře

Už kromě vran

nic ani kuře nekrákoře

Vitoušek Gogh tam oře Ucho v ruce

(Tak dlouho do studánky revoluce)

Darmo ty můj milej

V kraji mé matky hora Džbán

(však krupské pivo pane chcanky)

Vitoušku rozmilej

ve vzdálený a nepřístupný lán

hluboko zaorej

navěky ucho Palach Jan

A tak jdou věci do legend

ne-li už právě do čítanky

V kraji tvé báby hora Džbán

A jede Jede z lesa Pán

 

Karel Kryl (1944)

CO ŘEKNOU?

Co řeknou ti páni co sedíce strnule

plijí tu na ty kdož opustí vlast?

Zas budou jen mlčet jak mlčeli minule

Třásti se strachem a tiše si krást

Co řeknou ty dámy co sedí tu s kukátky

tehdy až o pravdě zakážou hrát?

Vím budou zas ochotně poslouchat pohádky

o tom že pravdy je třeba se bát

Co řeknou ti všichni kdož dnes ti tu tleskají

tehdy až mocní ti umlčí hlas?

Zas budou jen tančit jak jiní jim pískají

Hopsat tak dlouho až zlámou si vaz!

 

 

Zuzana Trojanová (1954)

KORÁLKY

Po modrých schůdcích

k nebi

vyběhla dívenka

s tenounkými lýtky

Zdálo se jí o medu

Po modrých schůdcích

večera

běžela dívenka s malýma ručkama

a zdálo se jí, že objímá

Jak se svět točil, nebe se měnilo

 

Ewald Murrer (1964)

JISTOTA

Není, jisté co se stalo

a co nestalo.

Událost je sporná

- to je její jistota.

Záleží totiž na tom,

jak stojíme obráceni k času

a kde jsme právě umístěni v prostoru.

Proto jeví-li se Ti například, žes nemilovala,

mohu já být přesvědčen, že jsem prožil

mimořádný příběh.

 

 

Lenka Galdová (1974)

DNES NAPOSLED

vdechuj všechno

mámivé

a dopíjej až do dna

vždyť tenhle účet

platím já

i s orosenými střepy rána

pak odejdi

kamkoliv z dosahu vůně

mého rozpáleného pohlaví

otevírej nastřádané lastury

a třiď si své perly...

Další informace [nápis]
Číslo 51-52/2004
Časopis Veřejná správa č. 51-52/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail