Téma |
Naprostá většina moderních demokracií přenáší z důvodu efektivity proces rozhodování na všech úrovních z občanů na jimi volené zástupce. Občanům bývají vyhrazeny k přímému rozhodnutí v referendu pouze nejvýznamnější, principiální otázky a/nebo otázky, jejichž rozhodnutí v referendu si sami vyžádají kvalifikovaným projevem vůle co do formy a počtu podporovatelů.
Obecně přijímanou zásadou demokratických zřízení však bývá, že občané jsou v rozhodování vždy primární (tzv. princip suverenity lidu - viz čl. 2 odst. 1 věta před středníkem Ústavy: “Lid je zdrojem veškeré státní moci”) a přejí-li si projevit svou vůli přímo, mohou tak v mezích zákona učinit vždy a o čemkoliv, pokud to právní řád státu výslovně nezakazuje.
V mezinárodně-právním kontextu zdůrazňuje princip suverenity lidu včetně práva občanů rozhodnout v referendu čl. 3 odst. 2 Evropské charty místní samosprávy (pro Českou republiku závazná a od 1. 9. 1999 vnitrostátně účinná, vyhl. pod č. 181/1999 Sb.).
Právo občanů na přímé vedení veřejných záležitostí zaručuje také čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (pro Českou republiku závazný a od 23. 3. 1976 vnitrostátně účinný, vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.).
Ústava České republiky ve svém článku 2 staví občana do role suveréna. Teorie ústavního práva hovoří o tom, že veškerá veřejná moc pramení z lidu. Pouze lid disponuje základní, ustavující, mocí (“pouvoir constituant”). Všechny orgány, které vykonávají svou činnost v rámci jim svěřených kompetencí, disponují pouze mocí druhotnou, mocí jim lidem ustavenou (“pouvoir constitue”). Lidu nelze upřít právo rozhodovat přímo, neboť by to znamenalo popření základní demokratické zásady suverenity lidu. Pro oblast komunální dále platí, že pokud jsou podle čl. 100 odst. 1 Ústavy územní samosprávné celky územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu, pak je zřejmé, že občané musejí mít právo se přímo na této samosprávě účastnit.
Listina základních práv a svobod v článku 21 odst. 1 výslovně zakotvuje právo občanů podílet se na správě věcí veřejných přímo. Jedná se o základní politické právo občanů v demokratické společnosti.
Dosud realizovaná referenda směřují nejčastěji do oblasti programu rozvoje obce ve smyslu § 84 odst. 2 písm. a) zákona o obcích. Program rozvoje obce je souborem idejí a představ o tom, jak by měla obec v budoucnu fungovat a jakým způsobem je žádoucí ji rozvíjet. Následně je relevantním podkladovým materiálem v procesu územního plánování, rozpočtového plánování apod. Není přitom nejmenších pochyb, že program rozvoje obce je výsostně záležitostí samosprávy a konání referenda o jeho obsahu nic nebrání. Ostatně právě v záležitostech souvisejících s programem rozvoje a zejména stavebním rozvojem obce se dosud konala většina autorům známých místních referend kromě referend o slučování a dělení obcí. Občané tak již v referendu rozhodovali např. ve věci výstavby komunikací v Táboře, výstavby drůbežárny ve Velkém Malahově, těžby písku v Bulovce, výstavby průmyslové zóny v Šilheřovicích nebo těžby kamene v Libouchci.
Místní referenda však s sebou přinášejí několik problematických aspektů. Především je evidentní, že zjišťování názorů a zájmů občanů formou referenda je poměrně nákladné. Kvalitativně srovnatelný výsledek může zajistit dobře provedený sociologický průzkum, který je zhruba o jeden řád levnější. Formulace otázky navržené k rozhodnutí v referendu je vždy problematická, neboť musí být zároveň srozumitelná pro nejširší veřejnost a přitom nezavdat žádný z důvodů, pro které nelze referendum konat. Právě nejčastější otázka typu “souhlasíte s výstavbou ...” vyvolává časté spory, zda nezasahuje do přenesené působnosti stavebních úřadů. Přestože nezasahuje, neboť občanům nic nebrání rozhodnout o stavebních aktivitách v rámci samosprávy (např. v rámci územního plánu či již zmíněného programu rozvoje), stala se již opakovaně záminkou k nevyhlášení referenda a soudním sporům. Jednou zvolená otázka je fixována podpisy podporovatelů a nelze ji při změně okolností nijak měnit. Stejně tak výsledek referenda je značně rigidní a může blokovat i změněné záměry obce v budoucnu.
Ve většině případů je vyhlašováno místní referendum až tehdy, když občané nejsou spokojení s rozhodnutím samosprávných orgánů města a nemají žádnou jinou možnost, jak být vzati na zřetel. Samosprávné orgány obce by se tedy měly chovat a rozhodovat tak, aby konání referenda předcházely.
V našem příspěvku chceme uvést názorný příklad z města Tábora, kde v minulosti proběhlo jedno z prvních referend o významné (a kontroverzní) stavbě silnice v centrální části města po okraji botanické zahrady. Postup orgánů města se po této zkušenosti změnil. Před realizací velkého investičního záměru stavby mostu přes nádraží Českých drah bylo rozhodnuto zjistit názor občanů v sociologickém průzkumu.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 42/2004.
Poznámka:
Doc. RNDr. Jiří Vaníček, CSc., je pedagogem Zemědělské fakulty, pracoviště Tábor, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Mgr. František Korbel pracuje v advokátní kanceláři JUDr. Aleše Janů v Táboře.