Konzultace |
Každý právní subjekt, ne pouze stát, má svou sociální politiku. Můžeme tak hovořit o sociální politice nestátních organizací, jakými jsou například politické strany, sociální partneři (odbory, svazy zaměstnavatelů), zájmové organizace (občanská sdružení, nadace), ale rovněž i podnikatelská sféra (obchodní společnosti a jiné právnické osoby). Sociální zájmy těchto subjektů se mohou s těmi státnímu shodovat, mohou se s nimi rozcházet či být v konkurenčním vztahu. Rozhodujícím hlediskem není povaha subjektu, který služby poskytuje, důležitější je, jaké zájmy jsou sledovány, jak je sociální činnost finančně zajištěna a jak úspěšně se daří plnit záměr a účel činnosti.
Role fyzických a právnických osob
Fyzická osoba může své působení v sociální oblasti založit na filantropii, může se stát členem nějaké organizace či spolku, stává se také nátlakovou skupinou, jejímž cílem je formou demonstrací a petic sociální správu ovlivňovat. Specifickou a důležitou roli hraje rodina. Ta již odedávna zajišťuje péči o děti, o nemocné a o lidi neschopné soustavné práce, přičemž tato funkce byla u ní vždy považována za přirozenou. Otázkou ovšem je, do jaké míry tato přirozenost přetrvala do dnešní doby.
Podnikatelské subjekty většinou rozvíjejí sociální politiku vůči vlastním zaměstnancům. Jejich cílem je především rozvoj potenciálu a motivace lidí. Taková sociální politika bývá zaměřena na otázky kvalifikace, zdraví a odměňování; nástroji, které jsou pro to využívány jsou například vzdělávací kurzy, nadstandardní zdravotní péče, penzijní připojištění. Důležité je si uvědomit, že také samo poskytování sociálních služeb může být podnikatelským programem. Sociální služby pro stát nebo pro občany lze vykonávat za úplatu a dosahovat i zisku. Důležité je však zachovat přístup ke službám i pro ty, kteří na ně nemají peníze (pro takové občany je nutné hradit služby z jiných zdrojů).
Občanská sdružení, nadace a jiné organizace
Občanská sdružení, nadace, zájmové a církevní organizace, obecně neziskové organizace, jsou subjekty, které nejčastěji po státu sledují cíl pomoci občanů. Takové organizace pomáhají orgánům místní správy mapovat problémy v regionu, mohou také citlivěji reagovat na individuální potřeby občanů. Neziskové organizace jsou schopné pracovat levněji než komerční, i ve srovnání s veřejnoprávními organizacemi bývají ceny jimi poskytovaných služeb nižší, jejich činnost je také méně formální. Podstatná je rovněž silnější motivace pracovníků, ti si své cíle stanovují sami, a proto jim více záleží na jejich splnění. Neplní tak pouze předepsané úkoly, jak to činí “běžní” úředníci. Přínosem nestátních subjektů je široké spektrum různých sociálních služeb, které bylo během jejich existence vytvořeno, rovněž přispívají i k ověřování různých nových forem péče, které zatím nejsou širokou veřejností akceptovány a se kterými nejsou dlouhodobé zkušenosti.
V případě zabezpečování sociální správy nestátními organizacemi obecně platí, že stát by měl financovat pouze přímé náklady související s péčí o občana (ne administrativní náklady), část nákladů by měla organizace krýt z vlastních prostředků. Schopnost získat vlastní prostředky i jiným způsobem než jen od státu je prověrkou způsobilosti pro vlastní existenci organizace. Kdyby měl stát krýt všechny náklady, smysl existence nestátních organizací by se vytratil. Podíl finanční podpory státu nebo obce by se měl dále rok od roku snižovat a organizace by měla rozvíjet schopnost získávat další finanční zdroje sama.
Role krajů a obcí
Kraje v rámci své samostatné působnosti pečují o všestranný rozvoj území a o potřeby svých občanů, v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi pečují o komplexní územní rozvoj, zejména o vytvoření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeby ochrany a rozvoje zdravých životních podmínek, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.
Podobné postavení mají i obce, jež jsou veřejnoprávními korporacemi s vlastním majetkem, pečující o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Každá obec v rámci své samostatné působnosti pečuje v souladu s místními zvyklostmi a předpoklady o vytvoření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde hlavně o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Při výkonu samostatné působnosti mohou jednotlivé obce spolupracovat.
Při koncipování sociálních aktivit v jednotlivých obcích je nutné brát v úvahu zejména velikost obce, některé aktivity však musí být zajištěny vždy. Platí následující výroky:
když roste počet členů komunity, zvětšují se i jednotlivé sociální skupiny, tím větší jsou tedy i jejich jednotlivé problémové části (zde aktivity lépe zabezpečuje větší obec)
když klesá počet členů komunity, zvětšuje se sociální kontrola a vzájemná pomoc (neformální procesy), tím méně je tedy třeba některé sociální aktivity “shora” organizovat
se zmenšující se velikostí obce se zhoršuje věková skladba a zvyšuje se podíl obyvatel v poproduktivním věku, kteří potřebují péči, naopak se snižuje podíl těch, kteří by mohli pomoc poskytovat
jednotlivé sociální služby se týkají různých sociálních skupin a jejich problémů a zpravidla je nelze kumulovat pro “provozní neslučitelnost” (př. péče o děti a seniory)
mezi ekonomickým a sociálním (humánním) optimem provozovaných služeb je třeba hledat kompromis – s rostoucí velikostí sociálních zařízení klesají průměrné i mezní náklady, naopak z hlediska kvality služeb a spokojenosti klientů je tendencí vytvářet a provozovat spíše malá zařízení
aktivity, jako jsou základní sociální poradenství, elementární formy pomoci nesoběstačným starým lidem, je nutné zabezpečovat v obcích každé velikosti
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 42/2004.