Konzultace |
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva), je jedním z klíčových dokumentů z lidskoprávní oblasti a podle současného znění čl. 10 Ústavy je součástí českého právního řádu a má v případě rozporu přednost před zákonem. Zvláštní místo mezi jejími ustanoveními zaujímá čl. 6, který upravuje tzv. právo na spravedlivý proces a o němž je možné s trochou nadsázky říci, že byl “zpopularizován” zejména v souvislosti s problémem přiměřené délky soudního řízení. Neméně závažné je ovšem pravidlo o nutnosti řádného odůvodnění rozhodnutí, které je dalším důležitým atributem spravedlivého procesu a potažmo právního státu. Ačkoliv nedávný nález Ústavního soudu, který se daným tématem zabýval, směřoval především do oblasti justice, řadu jeho teoretických východisek lze využít též pro řízení další, stejně jako je širší i použití čl. 6 Úmluvy - např. na řízení v rámci správního trestání.
Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý “právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.” Z této formulace se obecně dovozuje nezbytnost rozhodnutí řádně odůvodnit, a to především proto, že absence odůvodnění znemožňuje jakkoliv zvnějšku posoudit, že rozhodnutí je řádné, tedy že proces je skutečně spravedlivý ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Pravidlo o nezbytnosti řádného odůvodnění rozhodnutí bylo přirozeně zahrnuto i do tuzemských ústavních předpisů, i když opět nikoliv výslovně, ale prostřednictvím obecných ustanovení o právu na soudní a jinou právní ochranu, o kterých v zásadě platí totéž co bylo řečeno ohledně čl. 6 Úmluvy. Konkrétně jde o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož se každý “může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.” Čl. 38 odst. 2 pak stanoví, že “každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.” I zde pak platí, že bez odůvodnění by byla realizace těchto práv iluzorní. Konečně pak v nejobecnější rovině lze nutnost odůvodnit rozhodnutí zahrnout do zásadního pojmu právního státu, ke kterému se hlásí Ústava ve svém čl. 1 odst. 1.
Z uvedených zásad vycházejí i zákony, které v duchu čl. 36 odst. 4 Listiny konkretizují podmínky a podrobnosti realizace práva na soudní a jinou právní ochranu, a to včetně občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. (dále jen OSŘ). Nutnost odůvodňovat rozhodnutí pak obecně platí nejen pro rozhodnutí prvoinstanční a rozhodnutí o řádných opravných prostředcích, ale rovněž pro dovolání, jako opravný prostředek mimořádný. Změna OSŘ provedená zákonem č. 30/2000 Sb. však v tomto směru přinesla jistý průlom.
Ustanovením § 243c odst. 2 OSŘ bylo nově umožněno neodůvodňovat usnesení, jímž bylo ve specifických případech dovolání odmítnuto. Konkrétně se jednalo o případy:
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a zároveň se nejedná o dovolání proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
podle § 238 a § 238a OSŘ, kde jsou zmiňovány některé případy přípustnosti dovolání, a kde se ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ použije obdobně.
podle § 243b odst. 1 OSŘ, upravujícího případy dovolání, která dovolací soud odmítne, jsou-li zjevně bezdůvodná.
Zmíněný novelizační zásah do OSŘ byl motivován snahou zefektivnit řízení a v mezích možností přispět ke zkrácení doby projednávání jednotlivých kauz, a to snížením zátěže dovolacího soudu. Tyto snahy pak byly motivovány potřebou odstranit medializovanou “pomalost” české justice, dlouhodobě kritizovanou evropskými institucemi a poškozující obrázek justice u české veřejnosti.
Usnesením ze dne 19. června 2002 odmítl Nejvyšší soud dovolání nezletilých J. a P. B., zastoupených matkou M. B., a na základě § 243c odst. 2 OSŘ tak učinil bez odůvodnění. Dotyční na to reagovali podáním ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a podle § 72 odst. 1 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Přitom byl podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. s ústavní stížností spojen návrh na zrušení § 243c odst. 2 OSŘ, jako ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost v ústavní stížnosti napadená. Dne 11. února 2004 ve věci rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem č. 153/2004 Sb. (resp. Pl. ÚS 1/03), ve kterém návrhu vyhovělo.
Argumentace navrhovatelů se opírala především o čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ze kterého byla nutnost rozhodnutí odůvodnit dovozena jako součást spravedlivého procesu. Na podporu těchto tvrzení pak byla citována některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (týkající se ovšem prvoinstančních rozhodnutí, resp. rozhodnutí o řádných opravných prostředcích), a to především rozsudek García Ruiz vs. Španělsko (21. ledna 1999). Stěžovatelé připustili, že odůvodnění nemusí být nijak obsáhlé, tedy že se nemusí nutně vypořádávat s každým jednotlivým argumentem, který byl v řízení vznesen a konečně by postačil i odkaz na dřívější rozhodnutí soudu v obdobné věci. Ovšem absence jakéhokoliv odůvodnění je podle navrhovatelů nepřípustná, neboť dovolací soud se musí věcí zabývat nejen procesně, ale i věcně (musí posoudit zda jde o otázku zásadního právního významu, resp. zda jde o dovolání zjevně bezdůvodné), přičemž o závěrech tohoto posouzení po věcné stránce se dovolatel fakticky nic nedozví (nezjistí v čem spočívá bezdůvodnost dovolání či proč nemá předmětná otázka zásadní právní význam). Pokud tedy právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby dovolateli byly tyto otázky zodpovězeny dostatečným odůvodněním, pak podle navrhovatelů odůvodnění žádné nemůže být nikdy odůvodněním dostatečným. Konečně pak bylo konstatováno, že bez odůvodnění svých rozhodnutí nemůže Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dostát svému úkolu působit jako sjednocující prvek vůči judikatuře nižších soudů.
K věci se vyjádřili rovněž Senát, Poslanecká sněmovna, Ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší soud. Ve svém souhrnu poukazovala jejich stanoviska především na zmíněný cíl odstranění soudních průtahů, kvůli kterému bylo ustanovení § 243c odst. 2 do OSŘ doplněno. Zdůrazněn byl fakt, že právě přiměřenou lhůtu řízení požaduje předmětný čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že novelizace OSŘ byla vedena záměrem Úmluvě vyhovět. Dále bylo poukázáno na povahu dovolání jako opravného prostředku mimořádného, jehož zavedení do tuzemských procesních předpisů mezinárodní dokumenty nepožadují a je tedy v rukou zákonodárce. Přitom nemá povahu běžného opravného prostředku, ale do značné míry něčeho “navíc”, což umožňuje existenci jistých specifik tohoto instrumentu, tedy – jak se z vyjádření podává – nevyžaduje nutnost vždy plně odpovídat požadavkům čl. 6 Úmluvy. Navíc dovolatel se i při absenci odůvodnění stejně v obecné rovině dozví, proč bylo dovolání odmítnuto, a to poukazem na příslušné ustanovení OSŘ.
Ústavní soud ve svém nálezu nejprve připustil, že cíl sledovaný zákonodárcem, totiž zrychlení soudního řízení, byl nepochybně legitimní. Zároveň se ale jeho realizace nesmí “dostat do kolize s právem účastníka … řízení na spravedlivé, rovné a libovůli vylučující zacházení.” Právě vyloučení libovůle považuje Ústavní soud za atribut řádného a spravedlivého procesu v duchu čl. 36 a násl. Listiny, resp. právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Připojení odůvodnění k rozhodnutí je nejzákladnějším prostředkem k zabránění libovůli při tvorbě rozhodnutí a k posouzení jeho spravedlivosti. Odůvodnění se jeví jako nezbytná součást “stanoveného postupu”, jímž se lze domáhat ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny svého práva (srovnej též § 157 odst. 2 a 3 OSŘ). Rozhodnutí bez odůvodnění postrádá podle Ústavního soudu přesvědčivost a je nejen rozporné s právem na spravedlivý proces, ale též s obecným cílem soudní jurisdikce mimo jiné směřovat k výchově k zachování zákona a k úctě k právům spoluobčanů (§ 1 OSŘ).
Dále Ústavní soud připustil, že “právo” na dovolání skutečně není zaručeno ve smyslu ústavně chráněného práva, tedy že je věcí zákonodárce, zda tento mimořádný opravný prostředek do procesních předpisů zahrne. To však samo o sobě neznamená, že by snad pro takový instrument obecně neplatila pravidla o spravedlivém procesu. Ačkoliv tedy zákonodárce dovolání do právního řádu zavést nemusí, pokud se rozhodne tak učinit, musí být i zde zajištěno zamezení libovůli při rozhodování.
Nález rovněž odmítl argumentaci, že dovolatel je již dostatečně informován odkazem na příslušné ustanovení OSŘ podle něhož byl návrh zamítnut. Takové tvrzení bylo označeno za svého druhu argumentaci v kruhu, a to zejména pro následnou nepřezkoumatelnost takového neodůvodněného rozhodnutí (myšleno Ústavním soudem, resp. Evropským soudem pro lidská práva).
Napadené ustanovení bylo posouzeno rovněž z hlediska rovnosti účastníků řízení (čl. 1 Listiny), a to ve srovnání s obdobnými instrumenty upravenými v dalších klíčových procesních předpisech (s dovoláním podle trestního řádu a s kasační stížností podle soudního řádu správního). Poté co bylo konstatováno, že v obou uvedených případech se rozhodnutí bez odůvodnění neobejde, Ústavní soud uvedl: “je zřejmé, že v různých řízeních před soudy téhož státu, v situaci procesně ne-li shodné, pak velmi podobné (účastníkem řízení je usilováno o zrušení pravomocného soudního rozhodnutí z důvodu nesprávného právního hodnocení, resp. je žádáno, aby se nejvyšší orgán soustavy soudů vyslovil k otázce, kterou účastník řízení považuje za otázku zásadní a dosud neřešenou), nemůže být s účastníkem řízení zacházeno různě, aniž by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup.”
Závěrem nálezu se Ústavní soud ještě vrátil k otázce zda urychlení soudního řízení lze považovat za cíl přiměřený zjevnému zásahu do práv účastníka řízení. Odůvodnění rozhodnutí – zejména je-li jen stručné nebo odkazující na odůvodnění dřívější – nemůže soud doopravdy zatížit. Nepřiměřenost zásahu do práv účastníka je tedy zjevná, neboť “v demokratické společnosti zaujímá právo na řádný chod justice tak závažné místo, že je není možné obětovat vhodnosti. Spravedlnost nejen musí být vykonávána, ale rovněž musí být viditelné, že je vykonávána.” Na základě výše uvedených úvah tedy Ústavní soud napadené ustanovení pro rozpor s principy právního státu a rovnosti zrušil.