Téma |
Jedno staré přísloví praví: “Řekni mi, jak se staráš o své mrtvé, a já Ti řeknu, k jaké civilizaci náležíš". Hřbitovy měly od nejstarších dob svá práva a pohlíželo se na ně vždy s určitou vážností a úctou. Již u pohanských národů jim byla věnována místa symbolizující klid a pokoj, tak aby zemřelí nebyli ve svém věčném spánku rušeni. S příchodem křesťanství byly hřbitovy zakládány při kostelech či klášterech, aby živí i mrtví byli ve stálém náboženském styku. Za hřbitovní zdí probíhal každodenní život a živí se každou neděli zastavovali s modlitbou u hrobů svých blízkých. Hřbitovy od kostelů vzdálené vznikaly až později ve městech, když hřbitov u kostela nebylo možno rozšiřovat, zejména v dobách epidemií. Z výše uvedeného je zřejmé, že pohřbívání zesnulých a úcta k nim sahají daleko nazpět do historie lidstva. Jakou pozornost ochraně piety a důstojnosti pohřebišť věnuje náš právní řád bych chtěl nastínit v následujícím článku.
Ochrana správněprávní
Mám-li svůj článek uvést ochranou piety hřbitovů z pohledu správního práva, nezbývá mi než předtím zmínit několik obecných poznámek o historii vlivu státu v oblasti pohřebnictví. Podle dochovaných pramenů římského práva nebyla péče o pohřebiště věcí veřejnou, ale ryze soukromou záležitostí, respektive morální povinností pozůstalých. Pohřebiště se tak sestávaly vesměs z hrobů rodinných. S příchodem křesťanství převládlo přesvědčení, že všichni členové církve, žijící i zemřelí tvoří jednu velkou rodinu a tudíž i péče o zemřelé je společnou povinností všech křesťanů. Proto byli křesťané pohřbíváni na místě společném, zpravidla při kostelech či klášterech. Výlučný vliv státu na zřizování hřbitovů i jejich zpravování církví, převážně katolickou, bez zásahu státu, trval do druhé poloviny osmnáctého století. S obtížemi při pohřbívání jinověrců, bezvěrců a sebevrahů jsou spojeny i na našem území první zásahy do církevního práva, které byly koncem osmnáctého století motivovány též důvody hygienickými a právě v tomto období lze vysledovat stopy veřejného zájmu nejen nad řádným pohřbíváním, ale také nad zajištěním klidu zemřelých na místech jejich odpočinku.
V současné době se zásahy státu na úseku hřbitovního a pohřebního práva opírají o zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, jenž v zájmu ochrany piety a důstojnosti pohřebišť zavedl ustanovením § 17 odst. 2 institut ochranných pásem okolo veřejných pohřebišť. Přijetím tohoto institutu veřejnoprávní povahy dal zákonodárce do rukou vlastníkům veřejných pohřebišť (tj. obcím, církvím a náboženským společnostem) právní nástroj k ochraně piety míst posledního odpočinku zemřelých. Podle citovaného ustanovení se okolo veřejných pohřebišť zřizuje v šíři nejméně sto metrů ochranné pásmo. Stavební úřad může v tomto ochranném pásmu zakázat nebo omezit provádění staveb, jejich změny nebo činnosti, které by byly ohrožovány provozem veřejného pohřebiště nebo by mohly ohrozit řádný provoz veřejného pohřebiště nebo jeho důstojnost.
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, coby ústřední orgán státní správy na úseku pohřebnictví, původně trvalo na tom, že z citovaného ustanovení nelze dovodit povinnost zřídit u všech veřejných pohřebišť ochranné pásmo, ale pouze u nově zřizovaných či rozšiřovaných hřbitovů. Proti tomu stály opačné názory pro obligatorní zřízení ochranných pásem u všech veřejných pohřebišť bez rozdílu, tj. stávajících i nových. Do sporu se posléze vložil ombudsman JUDr. Otakar Motejl, jenž v rámci své činnosti získal informace o rušení piety pohřebišť v důsledku umístění staveb, které svým charakterem a provozem vyvolaly negativní reakce veřejnosti. Konkrétně šlo o umístění nočního klubu poskytujícího erotické služby a vinárnu.
Na základě těchto podnětů se rozhodl zahájit z vlastní iniciativy šetření s tím, že o stanovisko k dané věci požádal Ministerstvo pro místní rozvoj. V průběhu šetření se ombudsman dostal s ministerstvem do sporu ve věci zřizování ochranných pásem kolem hřbitovů dle zákona o pohřebnictví. Jak jsem již uvedl, podle citovaného zákona lze předejít umístění staveb narušujících důstojnost veřejných pohřebišť, a tedy i památku zesnulých, zřízením sto metrů ochranného pásma kolem hřbitova.
Veřejný ochránce práv zastává názor, že podle zákona o pohřebnictví je povinnost uvedené ochranné pásmo zřídit, ministerstvo naopak trvalo na tom, že takovou povinnost ze zákona dovodit nelze. Ombudsman si proto nechal zpracovat odborné stanovisko z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, které se přiklonilo k tomu, že zákon o pohřebnictví povinnost zřídit ochranné pásmo ukládá. Ombudsman posléze vyzval ministerstvo, aby prostřednictvím metodické a odborné činnosti vůči krajům a obcím zajistilo zjednání nápravy, jinými slovy přehodnotilo své dosavadní stanovisko a vyrozumělo o povinnosti zřídit ochranná pásma u všech veřejných pohřebišť jejich vlastníky.
Ministerstvo pro místní rozvoj se po seznámení s argumenty uvedenými v odborném stanovisku právnické fakulty rozhodlo přehodnotit svůj dosavadní právní názor a prostřednictvím svých webových stránek informovat provozovatele a vlastníky veřejných pohřebišť o povinnosti zřizovat ochranná pásma (viz www.mmr.cz).
Za daného stavu věci je možno konstatovat, že zákon o pohřebnictví zajišťuje ochranu piety a důstojnosti veřejných pohřebišť a ukládá povinnost tuto ochranu prostřednictvím ochranných pásem hřbitovům zajistit. Vlastníci veřejných pohřebišť (tj. zpravidla obce a církve) by ve vzájemné součinnosti s příslušným stavebním úřadem měli tuto zákonem uloženou povinnost respektovat a ochranu místům posledního odpočinku zemřelých zajistit.
Vedle toho nelze opomenout ochranu poskytovanou zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jenž upravuje několik skutkových podstat přestupků, jimiž lze rovněž pietu a důstojnost hřbitovů chránit. Mohou to být některé přestupky proti veřejnému pořádku, např. rušení nočního klidu, vzbuzení veřejného pohoršení, znečištění veřejného prostranství (viz § 47 přestupkového zákona), přestupky proti občanskému soužití, např. vyhrožování újmou na zdraví, drobné ublížení na zdraví, schválnosti, (viz § 49 přestupkového zákona), jakož i přestupky proti majetku, např. poškození náhrobku, ozdoby hrobu (viz ustanovení § 50 přestupkového zákona).
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 34/2004.