Evropské instituce

Evropský soud pro lidská práva

• Ochrana majetkových práv
  • Kazuistika (Michael Stretch)

Britský státní příslušník Michael Stretch uzavřel s orgánem místní samosprávy (Dorchester Borough Council) v roce 1969 smlouvu o využití municipálních pozemků. Pan Stretch měl zájem na tom, aby bylo zaručeno, že se jeho prostředky náležitě zhodnotí a že mu investice do výstavby na obecních pozemcích bude sloužit až do konce života. Protože nemohl dosáhnout toho, aby orgán místní samosprávy souhlasil s trváním smlouvy nejméně do roku 2014, přistoupil alespoň na kompromisní řešení, že smlouva uzavíraná jen na období do roku 1990 bude obsahovat klauzuli o prodloužení její platnosti na další jednadvacetileté období, budou-li řádně splněna smluvní ujednání z předchozího období.

Noví lídři samosprávy chtěli podstatně zvýšit své příjmy, pokud by měla být smlouva s panem Stretchem prodloužena na dalších 21 let. Investiční podnikatel tomuto záměru zpočátku neodporoval, předběžně akceptoval nové finanční požadavky Dorsetu a v tomto smyslu také zahájil jednání s firmami, jimž objekty pronajímal, protože bylo jasné, že mnohem více budou muset platit i oni. Protože však v těchto jednáních neuspěl, podal žalobu na určení povinnosti orgánů samosprávy prodloužit smlouvu a po neúspěchu v řízení před britskými soudy i evropskou ústavní stížnost.

V rozsudku z 24. června 2003 zohlednil Evropský soud pro lidská práva především skutečnost, že smluvní strany shodným projevem vůle ignorovaly v roce 1969 právní překážky, které stály v cestě ujednání o přednostním právu podnikatele obnovit po 21 letech práva k nemovitosti. Nelze popřít závažnost argumentace o tom, že neznalost zákona neomlouvá, ani význam úsilí orgánů veřejné správy prosadit správný výklad předpisů, jimiž se řídí, byť třeba i na poslední chvíli a ve svém vlastním majetkovém zájmu. Právě takovéto okolnosti však zároveň předznamenávají, že otázku legitimních očekávání toho, jemuž hrozí škoda, je nutno posoudit v souvislosti s principem proporcionality.

Okolnosti případu dosvědčovaly, že orgány místní samosprávy v letech 1969-1995 vůbec nepochybovaly o tom, že ujednání o prodloužení smlouvy na základě toho, že byly splněny ostatní sjednané závazky a že o to smluvní partner včas požádal, bude právně korektním řešením. V zásadě stejně tak chápal dlouhou dobu věc i pan Stretch.

Jednali-li tedy partneři takto téměř v zrcadlové shodě, lze prohru před britskými smlouvy na základě argumentu, že smluvní ujednání trpěla od počátku podstatnými právními vadami, rozumně vysvětlit i jako ránu pod pás vedenou proti legitimnímu očekávání stěžovatele, přičemž zásah do jeho majetkových práv byl nepřiměřený tím spíše, že stěžovatel byl ochoten akceptovat podstatně zvýšené finanční požadavky místní samosprávy.

Jednomyslné rozhodnutí senátu ESLP v tomto případě konstatovalo porušení článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv. Soud přiznal na ekvitním základě stěžovateli kompenzaci za majetkovou a morální újmu, kterou odvodil z rozdílu mezi výší částky získané od pronajímatelů a výší nájmu zaplaceného od roku 1969 do roku 1990.