Názor

JUDr. Jiří Němec,
právník a člen Komise pro veřejnou správu Asociace krajů ČR,
Liberec

Zrušíme tzv. návrhové přestupky?
Existují i jiné právní instituty

Od 1. ledna roku 2006 začne platit nový správní řád, základní procesní norma pro postup správních orgánů v oblasti veřejné správy. V návaznosti na tento právní předpis se legislativci a politici určitě vrátí i k již existujícím návrhům na přijetí nového přestupkového zákona.

Nejvyšší čas. Jenom v loňském roce byl stávající zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tuším osmkrát novelizován, takže celkový počet jeho novelizací již dostoupil třetí desítky, a přijetí nového uceleného právního předpisu v oblasti přestupkového práva je tudíž nasnadě. Je však přitom v této souvislosti docela s podivem, že se doposud nikdo, pokud je mi známo, vážně nezabýval opodstatněností a případnou další existencí, nebo naopak spíše zrušením tzv. návrhových přestupků.

Pojem přestupku je v zákoně o přestupcích č. 200/1990 Sb., vymezen jako zaviněné jednání, jež porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto zákoně o přestupcích nebo i v jiném zákoně, nejde-li přitom o trestný čin. Pro projednávání přestupků obecně platí zásada oficiality – tj. přestupky se projednávají z úřední povinnosti, je tedy povinností každého věcně a místně příslušného orgánu státu, aby projednal každé protispolečenské jednání vykazující znaky přestupku. Tento postup je plně srovnatelný s obdobnými právními předpisy upravujícími řešení protispolečenských jednání vyššího stupně nebezpečnosti – trestných činů. V oblasti přestupkového práva však ze zásady oficiality existuje výjimka – tzv. návrhové přestupky, které se projednávají jen na návrh dle § 68 odst. 1 přestupkového zákona.

Podle tohoto ustanovení se tak přestupky proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1, písm.a) přestupkového zákona, tj. přestupky, jichž se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, projednávají výhradně a jenom na návrh postižené osoby (zákonného zástupce nebo opatrovníka). Jistou vyšší míru logiky má podle mého názoru spíše navazující ustanovení, že další přestupky podobného rázu lze projednat jen na návrh postižené osoby, pokud byly spáchány mezi osobami sobě blízkými. Osobou blízkou se přitom rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel a případně i další osoby, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Obdobně je totiž postupováno i v případě určitých trestných činů spáchaných mezi osobami blízkými, kdy postižený může odmítnout dát souhlas s trestním stíháním takovéhoto pachatele. Ovšem projednávání jakéhokoliv přestupku proti občanskému soužití pokud jde o ublížení na cti urážkou nebo vydáním v posměch pouze a jenom na návrh postiženého a na základě jeho vlastního rozhodnutí, považuji za velmi pochybné.

O potřebnosti a společenské opodstatněnosti existence skutkové podstaty tohoto přestupku, který se snaží vyřešit většinou stejně neřešitelné rodinné či sousedské spory, mám vůbec značné pochybnosti. Vždyť jestliže někdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu, může se přece jednat o trestný čin pomluvy podle § 206 trestního zákona se sazbou trestu odnětí svobody až na jeden rok. Společenská nebezpečnost takového jednání však musí být vyšší než nepatrná, aby se vůbec o trestný čin jednalo! Takovéto závažné zásahy do ochrany osobnosti občana jsou plným právem pod ochranou státu a je zákonnou povinností příslušných státních orgánů všechna tato jednání, o kterých se dozví, sankcionovat. Ovšem ani pokud snad společenská nebezpečnost takovýchto poškozujících zásahů jiných osob nedosahuje intenzity trestného činu pomluvy, i tak má postižený zákonné prostředky na obranu. Jsou dány především § 11 až § 16 občanského zákoníku. Podle § 11 má každá fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Každá osoba má zároveň podle § 13 právo domáhat se, aby od jakýchkoliv zásahů do práva na ochranu osobnosti bylo upuštěno, aby byla odstraněny následky těchto zásahů a dáno přiměřené zadostiučinění, rovněž je dáno i právo na náhradu takovéto nemajetkové újmy v penězích. S žalobou na ochranu osobnosti se postižený obrátí na příslušný soud. Samozřejmě je vždy na zvážení, zda tohoto právního prostředku použít, zda důkazy, kterými žalobu postižený doloží, jsou dostatečné ke kladnému výsledku takovéhoto občansko-právního sporu.

Návrhové přestupky, tedy přestupky projednávané pouze na návrh postiženého, mají vlastně svojí povahou blíže k občansko-právním sporům, kde se rovněž podává žalobní návrh, a s běžnou přestupkovou agendou třeba v oblasti dopravních přestupků či ochrany životního prostředí nemají zrovna mnoho co společného. Aby si postižený a uražený na cti sám (a nikoliv orgán státu!) určil, zda přestupek projednat či nikoliv, je velmi svérázný postup. A jak jsem snad výše prokázal, existují i jiné právní instituty, kterými se lze účinně bránit urážkám na cti nejrůznější intenzity a společenské nebezpečnosti a případné zrušení tohoto přestupku, za které bych se velmi přimlouval, by znamenalo jenom to, že by se nejrůznější a většinou bagatelní sousedské a rodinné spory řešily jinak a jinde než před orgány příslušnými k projednávání přestupků.

Bylo by podle mě vhodné se touto problematikou v rámci diskusí o novém přestupkovém zákoně zabývat.

Další informace [nápis]
Číslo 33/2004
Časopis Veřejná správa č. 33/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail