Názor |
Prvního července tomu byly dva roky, kdy nabyl účinnosti zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Jak už to u obdobných předloh bývá, měl navrhovaný zákon v době svého projednávání v parlamentu své odpůrce, kteří se rekrutovali především z řad opozičních poslanců. I to je obvyklé a je také nasnadě, že jejich hlavním argumentem byla jistě pochopitelná obava, že zde má vzniknout další, nejspíše nadbytečný úřad, který svou pouhou existencí jen dále zatíží již tak vysoce schodkový státní rozpočet. Spolu s těmito argumenty však zaznívaly a čas od času zaznívají dosud i argumenty další, o jejichž legitimitě je dle přesvědčení autora již možno a též nutno diskutovat, neboť zjevně nevycházejí z žádných empirických podkladů, či rozborů. Jde především o tvrzení, že státní úředník je jaksi apriori vždy méně odborně zdatný, méně odpovědný a tedy méně výkonný a v důsledku toho dražší, než někdo, kdo určitou činnost provádí jako svůj byznys, a je tak na výsledku práce přímo zainteresován.
Autor textu náleží pracovním zařazením k těm zaměstnancům, jejichž stěžejním úkolem je zastupování státu v majetkových sporech před soudy a dalšími orgány, tedy k těm, kteří ve své podstatě reprezentují původní myšlenku zákonodárce, kterou bylo zřízení tzv. finanční prokuratury. Proto se také zaměřím především na činnost právních zástupců ÚZSVM a ostatní nemalé úkoly ÚZSVM, které na něj přešly v důsledku pokračující reformy veřejné správy, budou zmíněny jen okrajově, aniž by tím měl být snižován jejich význam.
Nyní tedy několik slov o činnosti právních zástupců, tzn. zaměstnanců ÚZSVM, kteří pokud jde o pracovní zařazení a charakter práce rozhodně nejsou klasickými úředníky. Zákon jako podmínku výkonu funkce státního zástupce samozřejmě stanovuje dosažení vysokoškolského vzdělání v oboru práva a několikaletou odbornou praxi. V současné době funkce právních zástupců zastávají právníci s poměrně širokým spektrem praktických zkušeností, ať již z výkonu majetkoprávních agend v jiných státních úřadech, či podnikové sféře nebo v advokacii. Dále je třeba uvést, že těch, kteří se touto agendou v ÚZSVM zabývají, nejsou tisíce, jak někdy můžeme zaslechnout, ale pouze okolo sto dvaceti, a to s působností pro celé území republiky, když tzv. Územní pracoviště ÚZSVM působí v sídelních městech krajských soudů a mají svá odloučená pracoviště ve většině soudních okresech. K dnešnímu dni právní zástupci ÚZSVM jednají ve zhruba třech tisících třech stech soudních sporech, téměř dvou tisících správních řízeních dotýkajících se státního majetku a v jednom tisíci dvou stech dědických řízeních, která mají vyústit v tzv. odúmrť, kdy dědictví, které nenabyl žádný dědic připadá státu. Kromě toho právní zástupci v Praze zpracovávají v souladu se zákonem o ÚZSVM právní stanoviska týkající se majetku státu pro v zákoně uvedené subjekty a provádějí konečnou kontrolu právních smluv uzavíraných majetkovými pracovišti ÚZSVM při dispozicích s majetkem státu a jeho správě. Každý, kdo má jen trochu představu o cenách právních služeb poskytovaných na komerční bázi, si jistě sám dovodí, zda je, či může být ÚZSVM zařízením prospěšným. K tomu je potřeba říci, že celá řada konkrétních výsledků soudních sporů, kterých právní zástupci již dosáhli, přisvědčuje kladné odpovědi na výše uvedenou otázku. S ohledem na dlouhý časový postup soudních řízení nejsou některá významná rozhodnutí svědčící ve prospěch státu dosud pravomocná a etika právní služby ostatně ani nedovoluje zveřejňovat předčasně některé konkrétní údaje. Autor však může s čistým svědomím čtenáře ujistit, že řada významných sporů se z hlediska státních zájmů vyvíjí dobře. Na druhé straně čtenář má též dostatek informací o tom, jak dopadly některé státní pře v arbitrážních řízeních, kde stát byl zastupován soukromými právními kancelářemi. Z uvedeného je zřejmé, že zjednodušující hodnotící přístup nemůže obstát a že je vždy třeba přihlížet ke konkrétním výsledkům konkrétních soudních sporů a hodnotící soudy přijímat jen na základě odpovědných rozborů.
Jak už bylo naznačeno, plní ÚZSVM i řadu dalších významných úkolů v oblasti nakládání s majetkem státu a jeho správy. Tato agenda vyplynula z požadavků reformy veřejné správy, když zejména po zrušení okresních úřadů pozbyl stát poslední regionální orgány, které by tuto činnost vykonávaly. ÚZSVM tak připadly úkoly, které dříve zajišťovaly majetkové odbory okresních úřadů a které na rozdíl od některých úkolů státní správy nemohou být z logiky věci svěřeny orgánům samosprávy, neboť nejde o výkon státní moci, ale o výkon vlastnických práv státu, což je třeba důsledně rozlišovat. Pokud jde o majetkové objemy této agendy, rozhodně nejde o maličkost, neboť i po provedené privatizaci zde zůstává obrovská masa majetku, který buď na svoji privatizaci ještě čeká, a nebo je takového charakteru, že privátním být prostě nemůže a nebude. I když lze jistě připustit možnost svěření správy části takového majetku do rukou privátních, či samosprávních subjektů, jistě se žádný dobrý hospodář nezbaví své povinnosti takovou správu v příslušných regionech alespoň řídit a kontrolovat. V poslední době se potřebnost regionálních orgánů státu specializovaných na správu majetku zvýraznila též přijetím zákona o zajištění majetku pro účely trestního řízení. Územní pracoviště ÚZSVM již výrazně působí i v této oblasti a lze předpokládat, že tato agenda bude narůstat.
Autor nechce být povrchním apologetou úřadu, v němž je zaměstnán. Snaží se jen naznačit ošidnost povrchních, unáhlených a často populistických soudů tu a tam zaznívajících z médií a věří, že k dané problematice bude potřeba se v budoucnosti vracet a pracovat vždy s konkrétními fakty.