Informace |
Je jisté, že volby českých zástupců do Evropského parlamentu jsou přelomem v krátké historii České republiky. Naše země se dostane do kontaktu s mnoha různými názory a v podstatě i s mnoha stádii vývoje současné “kultury Západu”. Z mnoha dokumentů víme, za jak závažný problém považují státy EU problém venkova. U nás je díky složitému vývoji současné stanovisko zástupců občanů v parlamentu značně odlišné; ve většině případů je náš venkov považován za záležitost okrajovou, druhořadou. Je nutné dnes a napříště stále připomínat, že o závažnosti problémů venkova nesoudí jinak jen naši západní sousedé, ale i řada lidí, kteří u nás na venkově žijí, pracují a kteří dnešní situaci (a názory na ni) nepovažují za uspokojivou. Proto Spolek pro obnovu venkova považuje za nanejvýš nutné opakovaně celou řadu klíčových problémů připomínat.
Doufejme, že ti, kteří se dostali do Evropského parlamentu, si včas uvědomí všechny důležité souvislosti, které vedly Evropskou Unii k tak respektujícímu pohledu na venkov.
Jsou politici ochotni zabývat se venkovem? Co je pro ně venkov v období volební kampaně a v období následném?
Do mozaiky nejrůznějších nástinů, vyjadřovaných resp. slibovaných voličům se strany politiků, kteří chtějí být zvoleni do Evropského parlamentu a následně ve volbách komunálních, téměř nezaznívá slovo o venkovu. Příčinou může být
viditelný nezájem o oblast, pojímanou jako záležitost druhořadou, ze které nevyplývá žádné ohrožení ani významná podpora: jde o oblast, která nepředstavuje žádnou koordinovanou sílu,
neznalost, dominantní zaneprázdnění městy, ze kterého vyplývá výše uvedený nezájem.
Venkov ve mnohých podobách je dlouhodobě na cestě transformace. Jak probíhala, co venkovu dala a co mu vzala záleží na úhlu pohledu
Tyto postoje jsou nesporně výsledkem trendů pro venkov dlouhodobě nepříznivých; venkov se nejen vyčerpal jako reservoár pracovních sil pro města, ale byl mnohokrát transformován k dnešní podobě, která se vzdálila od původního poslání venkova a ještě není konečná.
Je mnoho podob dnešního venkova v tomto státě (1) a mnoho názorů na jeho klady a zápory, na kvalitu jeho proměn a na prozatímní výsledky. Jde o to, zda z bohatého spektra podob a názorů na ně lze spolehlivě najít stadia, východiska či podoby, které lze přijmout a považovat je za ozdravné, prokazující “regeneraci” jeho ceněných kvalit. Nastává problém: na čem se lze shodnout, že právě takový trend zde probíhá, že je předobraz takové žádoucí regenerace a že obstojí v budoucnu této společnosti, která se vrací do evropského společenství národů a jejich kultur.
Obnova venkova: zastřešující pojem pro zachování protipólu k městu, zachování alternativního přístupu k životu
V názvu Spolku, který se zabývá venkovem, je programový směr vyjádřen slovem “obnova”; jde o pojem zdánlivě jasný, ale jen pokud jej vnímáme jako společensky pozitivní “paradigma”, nebo spíše vžitý stereotyp, který může ve skutečnosti neutralizovat snahy dopátrat se obsahu tohoto pojmu (2) a dalších, které jsou obdobně nastoleny. Zvolme například zjevně oponující pojem “rozvoj”, představující podobnou míru nejasností. Výše v textu byl užit pojem “transformace”, který neinklinuje ani k jednomu z předchozích dvou; jen konstatuje nejrůznější změny, které proběhly a které dále probíhají.
Obnova čeho? Primárně patrně vztahu k přírodě, půdě a obdobně, který bychom nazvali “ekologicky příznivým způsobem života”
Zvolíme-li pojem “obnova”, jak ostatně učinili zakladatelé Spolku, volíme cestu, která vychází z obnovy hodnot, které zde již byly; které to jsou, ve kterém období existovaly a proč je chceme obnovit, je předmětem hlubokých diskusí, které probíhají nebo spíše by měly probíhat. Oponenti mohou namítat, že obnova je návratem, který přehlíží všechny pozitivní a nevyhnutelné vrstvy a aspekty transformace. Nicméně pod nimi je skryta nebo dokonce udušena ona vrstva, která je předobrazem obnovy. Ale stejně lze namítat zastáncům “rozvoje”, že ani oni nemají jasno, co chtějí na venkově rozvíjet. Pokud pouze přistupují k trendům více méně spontánního trhu, který využívá současných podmínek, jako k projevům rozvoje, potom je tato představa stejně zamlžená.
Jisté je, že dosavadní průběh transformace setřel celou řadu specifických rysů venkova, jeho identity, kdysi jasně profilované vůči městu a dostatečně svébytné. Rostoucí dominance měst vedla a vede k dalšímu mizení svébytnosti venkova. V čem byla a v čem je znovu možno reinterpretovat, jak káže současnost, tuto svébytnost a nejen to: onu nutnost zachovat ji, obnovit, posílit, najít její nové obsahy a motivace?
Je nová role venkovského prostoru – rezerva pro suburbánní rozvoj – postačující? Nemá venkov práva a sílu na vlastní rozhodování o své budoucnosti?
Venkov je dnes posuzován jako prostor pro budoucí městskou existenci; je hodnocen kritérii odvozenými z existenčních měřítek měst. Městské pojetí infrastruktury, požadované jako nutný standard, nemůže dopadnout za těchto podmínek jinak, než hůře. Venkovské malotřídky (či málotřídky) (3) nemohou obstát, budou-li poměřovány s podobou městských škol, s mírou centralizace žáků v městských školních areálech. Venkovský rozlehlý prostor, nízká hustota osídlení a z toho vyplývající nároky na nákladnější dostupnost vycházejí opět jako minusové položky v současném hodnocení. Venkovským obcím chybí celá řada občanských zařízení, která by měla být dostupná a která jsou zapotřebí v místě bydliště.
Společný úděl venkova v minulosti. Je možná obroda zemědělství, nebo se základem venkova stane něco jiného?
Připomínat, že ze zemědělských hospodářů minulých generací jsou v lepším případě dnešní zaměstnanci (v horším případě nezaměstnaní, nebo rekvalifikovaní), je asi zbytečné. Násilná kolektivizace nezpůsobila jen ztrátu této specifické venkovské formy svobody, ale způsobila obrat ve vnímání vztahu člověka, žijícího uprostřed přírody k přírodě a krajině. Venkovské společenství vykazovalo vzácnou sociální soudržnost (sousedské vztahy, jež by si zasluhovaly zachování, nebo obnovu); ta byla podmíněna společným údělem venkovanů: společně vzdělávali půdu a přes různé sociální postavení a zařazení měli společného jmenovatele: kultivaci půdy a krajiny se všemi riziky a ohroženími v podobě neúrody, záplav, požárů. Dnešní obraz venkovské krajiny je výsledkem staleté kultivace, do značné míry neustále ohrožované zplaněním, zdivočením, které potvrzovalo a vyjevovalo zmíněné trvalé úsilí.
Venkov stále oslovuje většinu obyvatel, zejména městských, kteří v něm nacházejí kompenzace za nedostatky v životním prostředí a městském životním stylu. Venkované často nevědí, čím jsou a čím by měli být.
Venkov je z mnoha důvodů, zjevně i z důvodů síly kontextů, tradice, nostalgie mizejících situací a identity, stále vyhledávaným prostředím. Dnešní obyvatelé venkova však již nejsou v celé řadě sídel sousedsky soudržní. Je to důsledek jejich odlišných existenčních zaměření a co do životního stylu odlišných postojů a odlišných možností ekonomických. Síla kontextů a tradice je hnací silou tohoto historického pozadí, které se uplatňuje oproti aktuálním trendům, které jsou v popředí zájmu. Je zjevné, že síla tradic je u nás značně oslabena, což můžeme posoudit podle odlišných postojů, které nacházíme u našich rakouských a bavorských sousedů. To, co je pro tyto naše venkovské sousedy stále samozřejmé, bylo u nás vytlačeno na okraj. I tito zahraniční sousedé mají existenční starosti, ale v mnoha problémových situacích, díky nezmenšené síle “pozadí”, o základech venkova nepochybují. U nás došlo k zpřetrhání původních vazeb do té míry, že pro mnoho lidí, zejména mladých, neexistují jako reálné.
Aktuální soupeření síly tradic (“pozadí” událostí) a impulsů tržní společnosti.
Jaký je v tomto soupeření význam hodnot tradice a kulturního dědictví, v čem je síla tohoto pozadí dnes? Je to souhrn dosavadních zkušeností společnosti, jejích uzavřených (regionálních) celků. Mohou to být předsudky, mýty, omezenost, ale také zjevně silnější stránky lidské existence: nahromaděné zkušenosti, přerůstající v moudrost, v nadhled a ve schopnost vnímat aktuální “věci v popředí” ne jako nejsilnější, nejpřesvědčivější, nebo dokonce jako jedině možné. Filosof Václav Bělohradský v eseji o post-modernizaci (4) říká, že “opakem velkých pravd jsou jiné velké pravdy”, zatímco “…opakem malých pravd jsou omyly”. Tak by bylo možné smířit protiklady a uskutečnit koexistenci prvků obnovy a rozvoje, kdyby se dialog odehrával na potřebné úrovni. Zatím se většina argumentace a porovnávání, užijeme-li výše naznačeného příměru, odehrává jen na poli malých pravd, čili (v duchu uvedené citace) omylů.
V různých částech západního světa se objevuje potřeba chránit krajinu před spontánní disperzí městských aglomerací a suburbanizací. Nám zatím tyto neměstské a nevenkovské soubory nevadí?
Venkov je pod tlakem pokleslé kultury v podobě suburbanizace. Pokleslé proto, že nepovyšuje dosavadní zkušenosti soužití s přírodou, uložené v minulosti venkova, na vyšší úroveň. Zneužívá lákavé formy konzumerismu v neprospěch venkova a jeho krajin a “velké pravdy” redukuje na řadu omylů, vyztužených podivnou interpretací ekonomie. Je smutnou skutečností, že venkovské samosprávy hledají jakákoli východiska ze situací, ve kterých se ocitly: po dlouhém období depopulace venkova jsou ochotny zaplatit vysokou daň jen za oživení špatné demografické struktury, za příchod mladých lidí na venkov.
Obnova venkovských hmotných statků a nemateriálních hodnot venkova nemá potřebnou podporu oproti všestranně podporované nové výstavbě, která se ani nesnaží postřehnout a nabídnout řešení, přiléhavá venkovu. Stejně bude pohlcen univerzálním, často sterilním pojetím nového prostředí.
Obnova venkovských struktur v materiální (domovní fond) i kulturní oblasti (obnova typických venkovských kulturních tradic) se od místa k místu daří, od místa k místu nedaří. Bez vládní a regionální podpory nelze očekávat, že venkov, zasažený současnými reformami ve stadiu, kdy se ještě nevymanil z důsledků minulých, násilně prováděných transformací, se může vzpamatovat pouhým nástupem spontánního trhu.
Venkov nemá podmínky srovnatelné s městy, jeho přibližování městu v minulé ČSSR a v současné ČR.
Venkov nemá podmínky srovnatelné s městy; minulé období se snažilo “přiblížit venkov městům” různými způsoby; proti zvýšení standardu života v oblasti hygieny bydlení nelze mít námitky; vnést bytové domy do prostředí rodinných domů a usedlostí bylo zásahem horším. Mnoho dnešních starostů v tomto zásahu nevidí tragédii (5). Současné období postkomunistických proměn venkov většinou dále degradovalo; důkazem je kupříkladu podstatné zhoršení pracovního trhu a dopravní obslužnosti.
Venkov jako respektovaná, majoritní součást států EU
V této souvislosti je užitečné připomenout text tzv. Corkské deklarace (6) vyjadřující rozhodnou podporu venkova ve státech EU, se zdůrazněním jeho významu dnes i v budoucnu. Na obdobný program na národní úrovni přes existenci Programu obnovy venkova stále čekáme. V současné době může dojít ke zpochybňování Programu obnovy venkova na úrovni koncipování politik krajů. Decentralizovaná státní správa může v některých regionech přiznat venkovu oprávněné místo, jinde může ještě prohloubit jeho probíhající krizi. Je na místě připomenout, že Program obnovy vesnice (nyní venkova) se sice stal v roce 1998 programem vládním, podloženým vládním usnesením, ale neřešil komplexně problémy venkova; spíše deklaroval nezbytnost venkova.
Důstojnou budoucnost venkova a venkovanů je nutno připravovat pěstováním ztraceného sebevědomí a vzděláváním, poznávání tradic nevyjímaje.
Na závěr není možno vynechat důležité poslání, kterým se apolitický Spolek pro obnovu venkova řídí: šíří informace, zkušenosti, poznání. Je zjevné, že venkovské samosprávy potřebují být vzdělávány, aby dovedly lépe hájit venkovské zájmy. Musí projít obdobím, kdy se budou tyto zájmy globálně, ale i lokálně definovat, upřesňovat, zhodnocovat. Je na politicích, zda s nimi naloží.
Spolek pro obnovu venkova se programově nezapojuje do politických klání, ale nesmí se zpronevěřit svému úkolu, zastávat se venkova a pomáhat vytvořit pro venkovany důstojné podmínky k životu. Nesmí zůstat netečný zejména k celé řadě mechanicky konstruovaných opatření, která z neznalosti či z nezájmu (ne-li z ignorance) opomíjejí potřeby venkova. Jsou to především otázky nastavení daní, již zmíněných chybějících pracovních příležitostí, prosazení potřebných součástí sociální a technické infrastruktury – a získání garancí pro jejich obnovu nebo nová založení. Zapomíná se, že chybí základní kodex pro venkov: definující podmínky důstojného života v prostorách, které tvoří převažující procento území státu.
Poznámky:
viz R. Perlín: Jeden nebo více odlišných venkovů? Ve sborníku Stavba pro venkov 98-98
B. Blažek
Zákon č. 128/2000 Sb., ani zákon č. 250/2000 Sb. nepřipouští, aby v případě, kdy jediná obec není schopna školu dále provozovat, bylo předmětem spolupráce obcí založení a provozování venkovské malotřídní školy. V rovnovážném vývoji společnosti a příznivém postoji k venkovu by se dala očekávat vstřícnost, ne slova o “nepřípustnosti”. Je to však možné očekávat, je-li v pozadí likvidační úmysl z tzv. objektivních nebo ekonomických příčin? Význam malotřídek se začíná projevovat a oceňovat v některých státech EU (Nizozemsko, Belgie, viz internetové stránky Učitelských novin).
V. Bělohradský: Postmodernizace (narativní definice pomocí McLuhanových tetrád),
Před několika lety autor uspořádal v rámci akce Cesty venkova anketu pro účastníky semináře, poměrně velký počet starostů se vyslovil pro případné pokračování v této cestě.
Corkská deklarace
Předloženo místopředsedou Spolku pro obnovu venkova prof. Ing. arch. Miroslavem Bašem na zasedání Spolku v senátu dne 1. června 2004.
Kontakt: basevega@volny.cz