Příloha

JUDr. Karel Svoboda, CSc.

Druhá etapa decentralizace ve Francii

Před dvaceti léty začala ve Francii, která byla silně decentralizovaným státem, první etapa decentralizace (1). Regionům byla přiznána povaha územních samosprávných celků (do té doby byly veřejnými institucemi majícími pouze speciální kompetenci vymezenou zákonem a neměly volené orgány), byla rozšířena působnost departementů a regionů, výkonnými orgány těchto samosprávných celků se staly předsedové generálních rad a regionálních rad (dříve jimi byli prefekt departementu a prefekt regionu) a předběžný dozor nad akty územních samosprávných celků byl nahrazen následným dozorem. V posledních letech se ukázalo, že územní samospráva naráží na omezení a překážky a že je nezbytné pokročit v decentralizačním procesu.

Na základě vládního návrhu Parlament svolaný ke společnému Kongresu (2) přijal 28. března 2003 ústavní zákon o decentralizovaném uspořádání republiky (3). Ústavní zákon provedl změny hlavně v oddíle XII “Územní celky” (rozumí se jimi územní samosprávné celky).

Význam tohoto ústavního zákona spočívá v tom, že

Přijetí ústavní novely si vyžádá novelizaci řady zákonů a přijetí nových. Několik z nich bylo již Parlamentem schváleno, návrhy dalších zákonů jsou ve stadiu projednávání.

1. Decentralizované uspořádání republiky

Článek první Ústavy, který charakterizuje Francii jako nedílnou, laickou, demokratickou a sociální republiku, byl doplněn tím, že její uspořádání je decentralizované. Decentralizovaný charakter Francouzské republiky se tak stal jedním z jejích základních rysů. Z uvedeného doplnění vyplývá, že zákonodárce je povinen dbát o to, aby jím přijímané zákony nebyly v rozporu s principem decentralizovaného uspořádání státu. Ústavní rada, pokud jí bude podán návrh na přezkoumání ústavnosti zákonů z tohoto hlediska, bude postavena před úkol zaujmout stanovisko, jak chápat decentralizované uspořádání republiky (5). Zásadu decentralizovaného uspořádání třeba ovšem chápat a vykládat v souvislosti s dalšími základními charakteristikami státu, zvláště s ústavním principem nedělitelnosti Francie a rovnosti občanů před zákonem. Všeobecně se zdůrazňuje, že decentralizované uspořádání neznamená federalizaci či regionalizaci státu.

2. Postavení územních samosprávných celků a jejich působnost

Značných změn doznal čl. 72 Ústavy. Podle jeho odst. 1 územními samosprávnými celky jsou obce, departementy, regiony, územní celky se zvláštním statutem a zámořské územní samosprávné celky, jejichž postavení je upraveno v čl. 74. Existence regionů jako územních samosprávných celků je nyní stvrzena ústavou: dosavadní znění ústavy se o nich nezmiňovalo a povahy samosprávného celku nabyly zákonem z 2. března 1982. Stejně tak je tomu u územních samosprávných celků, jimž byl přiznán zvláštní status zákonem, jako v případě Korsiky.

Nadále zůstalo zachováno ustanovení, že jakýkoliv jiný územní samosprávný celek se zřizuje zákonem. Novým je doplněk, že v případě potřeby územní samosprávný celek zřízený zákonem nahrazuje jeden nebo několik územních celků vypočtených v odst. 1. Na jeho základ je možné přistoupit ke změně členění území určitého celku a uspořádání jeho orgánů, jako tomu mělo být na Korsice, kdy měly být sloučeny tři dosavadní územní celky a vytvořen jediný územní samosprávný celek (návrh vlády byl v konzultaci, která se konala v červenci 2003, zamítnut). Uvedené ustanovení dává také základ pro případné sloučení některých departementů, o němž se již delší dobu uvažuje.

Poznamenejme, že novela ústavy se na dvou místech zmiňuje o sdruženích územních celků. Tato sdružení, která jsou formou meziobecní spolupráce (6), nemají však povahu územních samosprávných celků, neboť jejich působnost se zakládá na principu speciality (vykonávají jen některé působnosti stanovené zákonem) a nemají volené orgány.

Novým je ustanovení čl. 72 odst. 2, které ústavně stvrzuje zásadu subsidiarity: “Územní celky jsou povolány rozhodovat o všech působnostech, které mohou být nejlépe uskutečněny na jejich úrovni”. Doposud tato zásada byla vyjádřena jen v běžném zákoně. Ústavní ustanovení předpokládá racionální rozdělení kompetencí mezi státem a územními samosprávnými celky na jedné straně a územními samosprávnými celky – obcemi, departementy a regiony – na straně druhé. Lze říci, že zásada subsidiarity má povahu cíle, k němuž decentralizovaný stát směřuje. Přerozdělení kompetencí se má provést “v blocích”, tj. věci určitého druhu mají být soustředěny u územních samosprávných celků jedné úrovně. Tento požadavek byl vytyčen již v první etapě decentralizace, ale nepodařilo se ho prosadit a nejsou řídké případy, kdy správa určitých věcí je rozdělena mezi územní samosprávné celky různé úrovně.

Zásadní význam pro úpravu kompetencí státu a územních samosprávných celků bude mít zákon o místní odpovědnosti, jehož návrh se nyní projednává v Parlamentu a má být v brzké době schválen. Vládní návrh zákona je velmi rozsáhlý (má 126 článků) a detailní (7). Zákon si klade za cíl stanovit, jaké jsou kompetence státu, regionů, departementů, popř. územních celků všeobecně či veřejných institucí meziobecní spolupráce v těchto oblastech: I. Hospodářský rozvoj, odborná příprava a cestovní ruch, II. Rozvoj infrastruktur, evropské strukturální fondy a životní prostředí, III. Solidarita a zdravotnictví (8), IV. Školství a kultura. Podstatné je, že mnohé kompetence náležející doposud státu budou tímto zákonem převedeny na územní samosprávné celky. Předpokládá se, že převod kompetencí, pokud tento zákon nebo finanční zákon (zhruba odpovídá českému zákonu o státním rozpočtu, ale pokrývá širší oblast veřejných financí) nestanoví jinak, se uskuteční dnem 1. ledna 2005. Není bez zajímavosti, že v některých případech se s realizací převodu kompetencí počítá v pozdější době: např. působnosti přecházející na regiony, na úseku odborné přípravy, mají být převedeny nejpozději do 31. prosince 2008. Přitom je však možné, aby se převod působnosti uskutečnil dříve na základě dohody příslušného územního celku se státem.

Navrhovaný zákon má rovněž řešit otázky převodu majetku ve vlastnictví státu na územní samosprávné celky. Převody kompetencí ze státu na územní samosprávné celky budou provázeny též opatřeními k personálnímu zajištění jejich výkonu. Státní úředníci, kteří doposud plnili úkoly vyplývající z těchto působností, přejdou k územním samosprávným celkům, přičemž mají dvě možnosti: rozhodnou se zachovat si status státního úředníka a budou uvolněni bez časového omezení pro práci v územních celcích a jejich službách, anebo mohou požádat, aby byli převedeni do územní veřejné služby (9). Zaměstnanci, kteří nemají postavení státních úředníků a pracují ve státních orgánech na základě smlouvy, mohou být dáni k dispozici územním samosprávným celkům až do doby než skončí jejich smlouva anebo se mohou stát jejich zaměstnanci v rámci územní veřejné služby.

Návrh zákona o místní odpovědnosti obsahuje též ustanovení o novelizaci Všeobecného zákoníku o územních samosprávných celcích, na jejímž základě bude zavedeno hodnocení místní politiky. Hodnocení se má provádět periodicky, z podnětu státu nebo kteréhokoliv územního celku. Předmětem hodnocení bude veřejná politika vedená státem a územními samosprávnými celky na místní úrovni. Jak patrno, hodnocení se má týkat obou subjektů místní správy – státních orgánů a orgánů územní samosprávy. Se zavedením periodického hodnocení je spojeno zřízení Národní rady pro místní veřejnou politiku skládající se z představitelů územních samosprávných celků, členů Parlamentu, představitelů vlády a odborníků, přičemž většinu členů budou tvořit volení představitelé.

Jako zásada se stanoví, že stát, územní samosprávné celky a jejich sdružení se dělí o informace potřebné k sledování a hodnocení místní politiky vyplývající z výkonu kompetencí svěřených územním celkům a jejich sdružením. Vymezují se čtyři okruhy informací, které budou územní samosprávné celky a jejich sdružení zjišťovat a předávat státu. Aniž bychom je vypočítávali, můžeme shrnout, že směřují k zjištění a hodnocení, jaký je rozsah jimi poskytovaných služeb a aktivit a jak jsou jimi vykonávány převedené působnosti. Účelem je tedy zhodnotit hospodárnost a efektivitu činností územních samosprávných celků. Stát jim poskytne výsledky zpracovaných údajů a zveřejní je. Bylo by užitečné sledovat zveřejňování periodických hodnocení, neboť zkušenosti z hodnocení, jak se realizuje místní politika ve Francii, by mohly přinést řadu podnětů i pro naši praxi.

Článek 75 odst. 3 Ústavy, podle něhož za podmínek stanovených zákonem se územní samosprávné celky svobodně spravují samy volenými radami, byl doplněn tím, že pro výkon svých působností disponují nařizovací mocí. Tento doplněk ústavně zakotvuje dosavadní stav, kdy územní celky mohly nařízeními upravovat výkon zákonů ve svých územních obvodech. Územní samosprávné celky mohou ovšem uplatňovat nařizovací moc jen za podmínek stanovených zákonem a za účelem výkonu svých kompetencí. Nařízení musí být v souladu se zákony a dekrety vydávanými ministerským předsedou. K tomu přistupují ještě požadavky formulované Ústavní radou: nařízení nesmí ohrožovat základní podmínky realizace veřejných svobod a nesmí zasahovat do nařizovací moci ministerského předsedy, kterou má podle čl. 21 odst. 1 Ústavy k zajištění výkonu zákonů. Předpokládá se, že územní celky budou napříště uplatňovat svou nařizovací moc šířeji: jednak zákony jim mohou častěji svěřovat lokální nařizovací moc, aby podrobněji upravily výkon zákonů, jednak určitý prostor k tomu otevře provádění experimentů (viz níže).

Průlomovým je nové ustanovení čl. 72 odst. 5, podle něhož územní samosprávní celky a jejich sdružení se mohou za podmínek stanovených organickým zákonem (10) odchylovat v rámci experimentu od ustanovení zákonů a nařízení upravujících výkon jejich kompetencí. Takovéto oprávnění mají jen tehdy, jsou-li k tomu zmocněny zákonem nebo nařízením. Smyslem uvedeného ústavního ustanovení je umožnit územním samosprávným celkům a jejich sdružením, aby svými akty přizpůsobovaly aplikaci zákonů a nařízení místním specifickým podmínkám (11).

Sama ústava stanoví několik omezení pro provádění experimentu. Předně je vyloučeno, aby se týkal ustanovení o základních podmínkách uplatňování veřejných svobod a ústavou zaručených práv. Dále zmocňující zákon nebo nařízení musí vymezit předmět experimentu. Experiment je také časově limitován; dobu jeho trvání stanoví zákon nebo nařízení.

K provedení tohoto ústavního ustanovení Národní shromáždění a Senát přijaly organický zákon č. 2003-704 z 1. srpna 2003 o experimentování územními samosprávnými celky (12).

Předně třeba uvést, že organický zákon vyžaduje, aby zákon umožňující experiment a tudíž i odchýlení se od zákonů upravujících působnost územních samosprávných celků stanovil jeho předmět, dobu trvání (nesmí přesáhnout pět let, připouští se však možnost prodloužení o tři roky) a uvedl, jaká ustanovení mohou být porušena. Jak patrno, zákonodárce rozhoduje formou zákona o předmětu a délce experimentu a o rozsahu přípustných odchylek od platných zákonů.

Organický zákon také předepisuje, jakým způsobem zákon opravňující k experimentu určí jeho účastníky. V zákoně musí být upřesněna povaha a charakteristika územních samosprávných celků oprávněných účastnit se experimentu, například města s určitým počtem obyvatel, horské obce, územní celky nacházející se na pobřeží, a v jaké lhůtě mohou žádat o účast v experimentu. Další postup je takový, že žádost schválená radou daného územního samosprávného celku se postoupí představiteli státu (prefektovi), který ji předá se svým stanoviskem ministrovi, do jehož působnosti patří záležitosti územních samosprávných celků. Konečné rozhodnutí o účastnících experimentu náleží vládě: prověří, zda jsou splněny zákonné podmínky a dekretem zveřejní seznam územních samosprávných celků oprávněných účastnit se experimentu.

Zvláště nutno zaznamenat, že podmínkou platnosti aktů (jedná se o akty obecné povahy, které se týkají neurčitého okruhu osob), které se odchylují od ustanovení dosavadních zákonů, je jejich zveřejnění v Journal Officiel. Tyto akty budou ovšem platné jen na území daného územního samosprávního celku, přičemž musí být v nich uvedena doba jejich platnosti.

Uvedené akty podléhají zvýšené kontrole ze strany státu. Představitel státu (prefekt) může v žalobě proti takovému aktu požadovat, aby byla odložena jeho účinnost. Její odklad nastupuje automaticky a trvá až do doby, kdy správní soud rozhodne o žádosti o odklad. Jestliže by správní soud nerozhodl do jednoho měsíce od podání žádosti, akt nabývá účinnosti.

Před ukončením experimentu vláda předloží Parlamentu za účelem jeho zhodnocení zprávu se stanovisky územních samosprávných celků, které se ho zúčastnily. V ní mají být vyloženy důsledky opatření přijatých územními samosprávnými celky, zejména co se týče nákladů a kvality služeb poskytovaných uživatelům, organizace územních celků a státních orgánů, jakož i jejich finančních a fiskálních dopadů.

Jaké mohou být výsledky experimentů? Před ukončením experimentu a na základě jeho hodnocení bude přijat zákon, v němž se stanoví:

  1. podmínky, na nichž se experiment prodlužuje nebo modifikuje, a to nejdéle o tři roky,

  2. opatření přijatá během experimentu se zachovávají a budou se uplatňovat všeobecně, generelně (bude tomu tak tehdy, když se experiment osvědčil),

  3. upouští se od experimentu, jelikož se neosvědčil.

Organický zákon počítá s tím, že územní samosprávné celky mohou provádět také experiment, při němž se budou odchylovat od nařízení upravujících výkon jejich působnosti. Takový experiment povoluje vláda dekretem, k němuž se vyjadřuje Státní rada (Conseil d´Etat). Vztahují se na něj stejná pravidla, jako je tomu u experimentů umožňujících odchylovat se od ustanovení zákonů.

Ústavní povahy nabyla zásada, že žádný územní samosprávný celek nemůže vykonávat dozor nad jiným (čl. 72 odst. 5), která doposud byla zakotvena v běžném zákoně (13).

V tomto ustanovení se také zobecňuje dosavadní praxe, kdy jeden z územních samosprávných celků, které spolupracovaly a podílely se na financování téže investiční akce, měl postavení “prvního v řadě” (“chef de file”). Nyní ústava stanoví, že zákon může, když výkon působnosti vyžaduje spolupráci několika územních samosprávných celků, zmocnit jeden z nich nebo jedno z jejich sdružení, aby organizoval způsob jejich společné činnosti. Ze znění uvedeného odstavce lze dovodit, že takovéto případy se mohou týkat spolupráce mezi územními samosprávnými celky téže úrovně, např. mezi departementy, ale i různých úrovní, např. mezi departementy a regionem. Pozornosti zasluhuje, že výslovně se umožňuje, aby funkci organizační spolupráce plnilo sdružení územních samosprávných celků, což se týká především různých forem spolupráce obcí. Pochopitelně se klade otázka, zda právo určeného územního samosprávného celku organizovat způsob společné činnosti nemůže vést k jeho určité nadřazenosti vůči ostatním územním samosprávným celkům podílejícím se na spolupráci. V tomto směru připadne důležitá úloha příští zákonné úpravě.

Stejně jako dříve čl. 72 obsahuje ustanovení věnované představiteli státu (v původním znění ústavy byl použit termín “zmocněnec vlády”) a jeho úkolům. Má na starosti státní zájmy, správní kontrolu a zachovávání zákonů. Zatímco v původním znění ústavy bylo uvedeno, že tyto úkoly plní v departementech a zámořských územích (14), nyní je přesněji řečeno, že je plní “v územních samosprávných celcích republiky”, tj. v obcích, departementech, regionech a dalších územních celcích uvedených v ústavě. Dále je třeba zaznamenat, že podle novely představitel státu je představitelem každého člena vlády (doposud byl charakterizován jako představitel vlády). Tím se podle mého soudu ústavně zvýrazňuje úloha prefektů ve vztahu k dekoncentrovaným orgánům v departementech a regionech.

Myslím, že nebylo a není náhodné zařazení ustanovení o představiteli státu do oddílu o územních samosprávných celcích. Vyjadřuje se tím, že decentralizace musí být doprovázena dozorem státu nad činností orgánů územních samosprávných celků. A lze formulovat závěr, že prohlubování decentralizace odpovídá posílení úlohy představitele státu při výkonu dozoru nad územní samosprávou.

3. Provádění experimentů

Novela ústavy obsahuje ustanovení umožňující provádění experimentů dvojího druhu: přitom není vyloučeno, aby se uplatňovaly současně.

Do ústavy byl zařazen článek 37-1, podle něhož zákon a nařízení mohou pro vymezený předmět a dobu obsahovat ustanovení experimentální povahy. Umožňuje se tak, aby zákonodárce nebo předseda vlády stanovil normy (pravidla) odlišné od platných právních předpisů. Prostřednictvím experimentu se má v praxi ověřit vhodnost a správnost těchto odlišných pravidel. Experimentování tohoto druhu má přispět k tomu, aby připravované změny v právní úpravě spočívaly na praxí prověřených základech.

Experiment po uplynutí doby jeho trvání povede k tomu, že napříště právní předpisy budou aplikovány jednotně: buď nová ustanovení ověřovaná v experimentu se budou používat všeobecně anebo se nadále budou aplikovat dosavadní předpisy (bude tomu tak tehdy, když se neprokáže vhodnost navrhovaných změn).

Experimenty tohoto druhu se prováděly i dříve, byť v omezené míře. Připomeňme např. experiment umožňující otestovat v šesti regionech převedení regionálních železničních tratí do působnosti regionů (15) a experiment, kdy regiony na základě zákona z 27. února 2002 byly oprávněny vykonávat kompetence, které má stát ve správě přístavů a letišť.

Nyní je pro experimenty tohoto druhu položek ústavní základ a lze předpokládat, že budou uplatňovány častěji. Existuje zde však vážný problém: zákon nebo nařízení počítající s experimentem bude muset nalézt rovnováhu mezi veřejným zájmem na ověřování efektivnosti nových ustanovení odlišných od platné úpravy a zásadou rovnosti. Existují obavy, že provádění experimentů – alespoň po dobu jejich trvání – by mohlo vést k nerovnosti občanů při poskytování veřejných služeb.

4. Účast voličů na správě veřejných věcí

Do ústavy byl nově zařazen čl. 72-1, který stvrzuje základní formy účasti voličů na řešení záležitostí patřících do působnosti územních samosprávných celků a jejich rad. Z obecné formulace vyplývá, že tato ustanovení se vztahují na územní samosprávné celky všech úrovní.

Podle čl. 72 odst. 1 zákon stanoví podmínky, za nichž voliči každého územního samosprávného celku mohou cestou petičního práva požadovat, aby do programu zasedání rady daného celku byla zařazena otázka patřící do jeho působnosti. Uplatnění tohoto práva voličů zřejmě bude vyžadovat vydání zvláštního zákona.

Dále se počítá s konáním konzultací s voliči. V čl. 72-1 odst. 3 se uvádí, že konzultace lze konat:

  1. zamýšlí-li se zřídit územní samosprávný celek se zvláštním statutem anebo změnit jeho uspořádání; o jeho konání se rozhoduje zákonem,

  2. v případě změny hranic územních samosprávných celků za podmínek stanovených zákonem.

V obou případech voliči v konzultacích vyjádří svůj názor, který není pro příslušný státní orgán (Parlament, prefekta departementu, jde-li o změnu hranic obcí) právně závazný. Jinou otázkou je, nakolik by bylo politicky vhodné a únosné, aby příslušný státní orgán nerespektoval názor voličů.

Již zmíněný návrh zákona o místní odpovědnosti předpokládá, že bude možné konzultovat s voliči návrhy rozhodnutí, které orgány daného územního samosprávného celku hodlají přijmout ve věcech patřících do jejich působnosti. Konzultace se budou moci konat na všech úrovních samosprávných celků a na části jejich území. Žádost o konání konzultace musí být podepsána předepsaným počtem voličů; navrhuje se pětinou voličů v obcích a desetinou voličů v ostatních územních samosprávných celcích. O zásadách a podrobnostech organizování konzultace rozhoduje obecní (generální, krajská) rada, která také určí den hlasování. V jejím rozhodnutí musí být výslovně uvedeno, že voliči jsou žádáni, aby hlasováním pro nebo proti návrhu rozhodnutí vyjádřili svůj názor.

Nejpronikavější změnu přináší čl 72-1 odst. 2 upravující základy institutu referenda. Ústava v čl. 3 zakotvuje celostátní referendum (16), ale nikoliv místní referendum. Pravomoc rozhodovat o záležitostech územních samosprávných celků doposud náležela výlučně jejich voleným radám, popř. jejich výkonným orgánům.

V čl. 72-1 odst. 2 je řečeno, že za podmínek stanovených organickým zákonem návrhy rozhodnutí nebo aktu patřícího do působnosti územního samosprávného celku mohou být z jeho podnětu předloženy voličům daného celku k rozhodnutí v referendu. K provedení tohoto ústavního ustanovení byl vydán organický zákon č. 2003-705 o místním referendu (17).

Referendum lze konat o jakémkoliv návrhu rozhodnutí, které se týká úpravy záležitostí patřících do působnosti daného územního samosprávného celku. Na návrh výkonného orgánu územního samosprávného celku – starosty, předsedy generální rady, předsedy regionální rady – lze ho konat též o návrhu aktu patřícího do jeho pravomoci, kterou vykonává jménem obce, departementu, regionu. Z návrhů aktů jsou vyloučeny akty individuální povahy; předmětem referenda mohou tedy být návrhy aktů normativní povahy, jako jsou např. nařízení starosty. Referendum se může konat z iniciativy rady nebo výkonného orgánu, ale vždy o něm rozhoduje rada. Organický zákon na rozdíl od našeho zákona nepočítá s tím, že by návrh na konání referenda mohli podat oprávnění voliči.

Rada ve svém rozhodnutí stanoví podmínky organizace místního referenda, den jeho konání a konkretizuje návrh rozhodnutí nebo aktu předloženého k rozhodnutí v referendu.

Podrobně je upravena urychlená kontrola zákonnosti rozhodnutí o vyhlášení referenda, jakož i návrhu rozhodnutí nebo aktu, o němž se má v referendu hlasovat. Představitel státu (prefekt), jemuž výkonný orgán územního samosprávního celku je povinen zaslat do týdne rozhodnutí o vyhlášení referenda, může do 10 dnů od jeho obdržení podat žalobu správnímu soudu a popř. požádat o odklad jeho účinnosti. Správní soud rozhodne s konečnou platností do jednoho měsíce a za určitých podmínek (návrh rozhodnutí např. porušuje základní nebo individuální svobodu) může tak učinit do 48 hodin.

Referendum se koná nejdříve po uplynutí dvou měsíců od dne, kdy rozhodnutí o jeho konání bylo oznámeno představiteli státu. Hlasování organizuje starosta a náklady spojené s jeho organizováním patří mezi povinné výdaje územního samosprávného celku, který o něm rozhodne.

Právo hlasovat mají státní občané Francie, kteří jsou zapsáni ve stálém seznamu voličů územního samosprávného celku, v němž se koná referendum. Jde-li o místní referendum v obci, právo hlasovat mají i občané členských států Evropské unie zapsaní v doplňku seznamu voličů. Návrh, o němž se rozhoduje v referendu, je schválen, jestliže se ho zúčastnila nejméně polovina oprávněných voličů a byla pro něj odevzdána většina platných hlasů.

Organický zákon stanoví, kdy referendum nelze konat, např. šest měsíců před konáním všeobecných voleb do rad, během volební kampaně a voleb poslanců, senátorů, poslanců Evropského parlamentu atd. Velmi podrobně upravuje otázky týkající se informování voličů, volební kampaně a hlasování.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 27/2004.

Poznámky:

  1. Její právní základy tvořily zákon z 2. března 1982 o právech a svobodách obcí, departementů a regionů a zákon ze 7. ledna 1983 o rozdělení působnosti mezi obcemi, departementy, regiony a státem.

  2. Podle č. 89 Ústavy Francie návrh na změnu ústavy musí být nejprve schválen oběma sněmovnami – Národním shromážděním a Senátem – ve stejném znění a s konečnou platností je schválen referendem anebo z rozhodnutí prezidenta republiky Parlamentem svolaným ke společnému Kongresu. V tomto případě je návrh změny ústavy schválen, když obdrží třípětinovou většinu odevzdaných hlasů.

  3. Vyhlášen v Journal officiel, částka 75 z 29. března 2003, s. 5568 – 5570.

  4. Podrobně je upraveno postavení zámořských územních samosprávných celků. Touto problematikou se vzhledem k její specifice dále nezabýváme.

  5. Podle čl. 61 Ústavy se Ústavní rada vysloví o ústavnosti zákonů před jejich vyhlášením tehdy, dají-li k tomu podnět oprávněné osoby – prezident republiky, ministerský předseda, předseda Národního shromáždění, předseda Senátu nebo 60 poslanců nebo 60 senátorů. Ústavnost organických zákonů (viz poznámka č. 6)) je přezkoumávána Ústavní radou vždy před jejich vyhlášením.

  6. Jedná se zejména o společenství obcí, městské společenství, společenství aglomerace a sdružení nové aglomerace. K 1. lednu 2003 tyto formy meziobecní spolupráce zahrnovaly 29 740 obcí, tj. 81 % všech obcí, a 49 mil. obyvatel, tj. 78 % obyvatelstva kontinentální Francie.

  7. Navrhovaný zákon provede novelizaci řady zákoníků (např. všeobecného zákoníku o územních samosprávných celcích, zákoníku o školství, zákoníku o pozemních komunikacích, zákoníku o výstavbě a bydlení, zákoníku o veřejném zdraví) a zákonů. Zákoníky představují systematické utřídění (inkorporaci) platných zákonů, popřípadě i předpisů nižší právní síly než jsou zákony. Některé z nich mají legislativní a nařizovací část.

  8. Tato část obsahuje kapitoly o zdravotní a zdravotně-sociální péči, o uplatňování soudní ochrany mládeže, o sociálním bydlení a výstavbě a o zdravotnictví.

  9. Postavení úředníků územních samosprávných celků je upraveno zákonem z 13. července 1983 o právech a povinnostech úředníků (vztahuje se na všechny civilní úředníky) a zákonem z 26. ledna 1984 o statusu územní veřejné služby.

  10. Parlament přijímá organické zákony jen v případech stanovených ústavním zákonem, který určuje i předmět úpravy. Pro projednávání jejich návrhů v komorách Parlamentu je předepsána zvláštní procedura. Hlavní odlišnost organického zákona od běžného zákona spočívá v tom, že může být vyhlášen až poté, kdy Ústavní rada prohlásí, že je v souladu s ústavním zákonem. Lze říci, že organický zákon stojí mezi běžným zákonem a ústavním zákonem.

  11. V důvodové zprávě k ústavní novele je řečeno: “Územní samosprávné celky a jejich sdružení mohou být zmocněny, aby samy vykonávaly změny, které s užitkem mohou být vneseny do zákonů a nařízení upravujících výkon jim svěřených kompetencí….. Zejména mohou přímo zhodnotit nakolik zákony a nařízení jsou vhodné pro sledovaný cíl, zjistit jejich případné nedostatky a navrhnout jejich změny.”

  12. Journal officiel, částka 177 z 2. srpna 2003, s. 13217.

  13. V čl. 2 zákona č. 83-8 ze 7. ledna 1983 bylo řečeno: “Rozdělení působnosti mezi obce, departementy a regiony nemůže opravňovat jeden z územních samosprávných celků, aby zavedl nebo vykonával v jakékoliv formě dozor nad jiným územním samosprávným celkem.

  14. Do přijetí novely úkoly uvedené v ústavě plnili samozřejmě i prefekti regionů a prefekti departementů (ve vztahu k obcím), ale jejich působnost byla založena jen zákony.

  15. Uskutečněn na základě zákona z 4. února 1995. Převod regionálních tratí na všechny regiony byl proveden zákonem z 13. prosince 2002.

  16. “Národní svrchovanost náleží lidu, který ji vykonává svými zástupci a prostřednictvím referenda”.

  17. Journal Officiel, částka 177 z 2. srpna 2003, s. 13218.

Další informace [nápis]
Číslo 27/2004
Časopis Veřejná správa č. 27/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail