Lexikon evropského práva |
Belgická občanka Marie-Nathalie D'Hoopová maturovala na střední škole ve Francii v roce 1991 a v Belgii poté studovala na univerzitě do roku 1995. Svá vysokoškolská studia však neukončila. V roce 1996 hledala v Belgii zaměstnání a zároveň požádala o přiznání příspěvku v nezaměstnanosti. Příslušný pracovní úřad však její žádost zamítl a soudní přezkum tohoto rozhodnutí byl natolik zapeklitý, že bylo nutné předložit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru.
Evropský soudní dvůr zdůraznil, že na případy, kdy mladí lidé hledají své první zaměstnání, se nevztahují ustanovení práva EU, která se týkají volného pohybu pracovníků, neboť absolvent školy, který nikdy nenašel uplatnění na trhu práce, se ve skutečnosti pracovníkem nestal. Na druhé straně nebylo možné přehlédnout, že motivace rozhodnutí v neprospěch žadatelky byla opřena do značné míry i o to, že formální pracovní kvalifikace byla získána na zahraniční škole.
Klíčovou pro posouzení celého případu z hlediska práva EU se stala otázka, zda Marie-Nathalie D'Hoopová nebyla diskriminována z důvodu státní příslušnosti, neboť s belgickými občany, kteří studovali v zahraničí, zachází zákonodárství jejich vlastního státu přísněji než s ostatními evroobčany. Ve smyslu definice evroobčanství v článku 8 SES získala po účinnosti Maastrichtské smlouvy Marie-Nathalie D'Hoopové status občanky Unie. Evroobčané mají právo na rovné zacházení bez jakékoli diskriminace z důvodu státní příslušnosti ve všech případech, které ratione materiae upravuje Smlouva o založení ES. Odchylky od tohoto principu by musely být v právu EU výslovně dovoleny.
Svoboda volného pohybu a pobytu by nemohla být příslušníky členských států účinně využita, kdyby se museli důvodně obávat, že po návratu do domovského státu budou vystaveni horšímu zacházení než jiné osoby. Takováto úvaha je dvojnásob významná, týká-li se vzdělávání. Ne nadarmo totiž Smlouva o založení ES mezi výslovně stanovenými cíli Společenství uvádí povinnost přispívat ke kvalitě vzdělání a výchovy, což zahrnuje i podporu mobility studentů a učitelů.
Poskytuje-li stát příspěvek v nezaměstnanosti usnadňující studentovi hledání vhodného uplatnění na trhu práce, je legitimní, jestliže zákonodárce požaduje, aby existovalo skutečné spojení mezi uchazečem o práci a lokalitou, kde lze nalézt zaměstnání. Požadavek, aby v Belgii našli zaměstnání jen ti mladí lidé, kteří v Belgii rovněž absolvovali školu, je ovšem nepřiměřený a nadsazující jeden jediný moment integrace na trhu práce.
Proto rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-224/98 z 11. července 2002 konstatoval, že právo EU nedovoluje členskému státu odmítnout přiznání příspěvku v nezaměstnanosti svému občanu, který se neúspěšně uchází o přijetí do prvého zaměstnání, jen na základě toho, že absolvoval školu v jiném členském státě Evropské unie.