Konzultace |
Časopis Veřejná správa připravil pro čtenáře sérii článků o strukturální fondech jako novém fenoménu souvisejícím se vstupem České republiky do Evropské unie. V několika následujících číslech vám přiblížíme historii a smysl strukturálních fondů, předchůdce strukturálních fondů v České republice a předpoklady pro jejich působení po vstupu do Unie. Půjde zejména o popis relevantních dokumentů a postupů, který by vám měl umožnit lépe se zorientovat v problematice strukturálních fondů a pomoci při jejich využití vaší obcí. První část je věnována krátkému popisu historie strukturálních fondů. Nebudu se zde snažit popisovat obšírně historii samotné Evropské unie, ale zaměřím se jen na informace nezbytné k pochopení místa strukturálních fondů v současné Evropské unii.
Předpoklady pro vznik strukturálních fondů
Od svého vzniku se EU (2) potýkala s existencí různých problémů, které byly odrazem jednak světového vývoje a jednak vnitřního vývoje členských států. Další problémy, se kterými se EU potýkala, vznikaly v souvislosti s přistupováním nových členských států. S nově přistupujícími členy se totiž začala daleko více projevovat heterogenita EU a tzv. mikroproblémy jednotlivých zemí a regionů.
Poválečné problémy se zásobováním obyvatelstva potravinami byly poměrně úspěšně vyřešeny rozvojem tržního hospodářství a růstem bohatství jednotlivých států. Mezitím však, jako reakce na obavu ze vzniku zásobovacích problémů obyvatelstva, došlo k zavedení zemědělské politiky a snahy určovat a kontrolovat produkci v této oblasti. Počáteční pravidla nastavená pro oblast zemědělství se i přes pozitivní hospodářský vývoj těžko měnila, resp. odstraňovala a postupem času docházelo k dalším zásahům do této oblasti, jenž měly napravovat předchozí kroky. Výsledkem byl vznik bludného kruhu, z něhož současná EU hledá jen těžko cestu ven (3).
Rovněž sociální politika a růst státní ingerence začaly negativně působit na rozvoj zaostalejších částí EU. Zpočátku u jejích představitelů existovala představa, že regionální rozdíly budou vyrovnány vytvořením společného trhu. K tomu však zcela nedošlo.
Nicméně důsledkem tohoto faktu byla snaha politiků a úředníků (4) začít “pomáhat” vybraným oblastem EU. Jedním z důsledků je, že po zemědělské politice, která spotřebuje přibližně polovinu rozpočtu EU, jsou výdaje na regionální politiku druhou největší položkou (kolem 30% rozpočtu EU ročně). Bez ohledu na to, co si myslíme o efektivitě používání cizích prostředků (jde o prostředky daňových poplatníků) v rukou politiků a úředníků, jde o významný arbitrární nástroj, pomocí něhož jsou rozdělovány nezanedbatelné částky.
Arbitrární proto, že vzhledem k obrovskému území a spoustě informací, které je třeba znát, se stanovují umělá kriteria, pomocí nichž se pak pomoc distribuuje. Je-li taková pomoc efektivní nebo ne je pak věcí dalšího hodnocení dopadů. Nicméně lze konstatovat, že fungování strukturálních fondů je velmi nákladnou záležitostí.
Historie strukturálních fondů
Podpoře regionů byla zpočátku věnována pozornost prostřednictvím Evropské investiční banky formou výhodných půjček slabším regionům a prostřednictvím společné zemědělské politiky. Od roku 1974 se postupně začala prosazovat společná regionální politika. Prvním výsledkem tohoto procesu bylo založení Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF) v roce 1975. Dalším impulsem byl vstup Španělska a Portugalska do EU spolu s přípravou jednotného trhu EU. Toto období lze ohraničit lety 1986 až 1993. Teprve v jednotném evropském aktu z roku 1987 došlo k definici regionální politiky (5) a v roce 1988 bylo orgány EU přijato rozhodnutí o integraci regionální politiky s částí agrární a sociální politiky do strukturální politiky. Toto měla být odezva na kritiku neefektivnosti poskytování prostředků z rozpočtu EU na různé politiky, které nebyly vzájemně koordinovány. Pro období 1989-1993 bylo přijato pět cílů, jejichž naplňování mělo sloužit k odstraňování rozdílů mezi jednotlivými regiony (6).
Další období v historii strukturálních fondů lze ohraničit lety 1994-1999. Přijetím Maastrichtské smlouvy došlo ke vzniku Kohezního fondu, který je z ostatních strukturálních fondů vydělen svou povahou a způsobem financování projektů. Dále vznikl Výbor regionů jako poradní orgán EU. Cíle regionální a strukturální politiky se nezměnily. Pouze po přijetí Finska a Švédska došlo k definování šestého cíle (7). V devadesátých.létech minulého století došlo k přijetí řady dokumentů, které sice nemají závaznou povahu, ale měly nastínit další vývoj regionálního rozvoje a to i s ohledem na rozšíření EU o země střední a východní Evropy.
Do současného období realizace regionální a strukturální politiky již vstupuje i Česká republika – období započalo v roce 2000 a má skončit v roce 2006. Jeho podrobnější charakteristikou se proto budeme zabývat v následujícím článku.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 22/2004.
Poznámky: