VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 1 - 2
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

konzultace

JUDr. Jiří Kroupa

Licenční smlouva na užití autorského díla

Užívání autorských děl a právní úprava jejich ochrany v autorském zákoně jistě není hlavním předmětem zájmu orgánů veřejné správy, tedy alespoň drtivé většiny z nich. Vyplývá to ostatně už z toho, že typicky operují s tzv. úředními díly, která sám autorský zákon ze své ochrany vyjímá. Přesto je však možné i ve veřejné správě na užívání autorských děl narazit. Bude se samozřejmě hlavně jednat o případy různých aktivit, které patrně nejsou hlavní činností orgánů veřejné správy, ale tuto činnost spíše podporují či doplňují. V praxi může jít třeba o přebírání autorských děl do nejrůznějších informačních, propagačních či vzdělávacích tiskovin, které příslušné orgány vydávají. Může se jednat i o vlastní počítačové programy či jenom prosté užití díla na webových stránkách příslušného orgánu veřejné správy. Možností může samozřejmě být celá řada. Klíčovým právním instrumentem je na tomto poli přirozeně licenční smlouva, která si zasluhuje zvýšenou pozornost zejména s ohledem na její specifika, vycházející z teoretického chápání autorského díla a práv k němu.

 

Autorské dílo je patrně nejtypičtějším příkladem toho, co označujeme jako nehmotné statky. Ty pak spadají pod tzv. jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku (obecně vymezuje předměty občanskoprávních vztahů). Nehmotné statky tedy nejsou ani věcmi v právním smyslu, ani právy, ale představují svébytnou majetkovou hodnotu, která sice musí být v nějaké objektivně vnímatelné podobě vyjádřena, avšak toto vyjádření vůbec nemusí být realizováno pomocí hmotného substrátu. A i když se tak v daném případě stane, nehmotný statek je na hmotném substrátu nadále nezávislým, resp. představuje samostatný předmět práv, která fungují vedle práv k hmotnému substrátu. Autorský zákon (plným názvem zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů) ve svém § 9 odst. 3 tuto zásadu vyjadřuje, když uvádí, že nabytím vlastnického nebo jiného věcného práva k věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, se v zásadě nenabývá oprávnění k výkonu práva dílo užít. Totéž pak platí i obráceně: poskytnutí licence k užití díla nemá v zásadě vliv na vlastnictví hmotného substrátu použitého k jeho vyjádření. Tomuto pojetí musí odpovídat i případná licenční smlouva.

Právo autorské v sobě zahrnuje práva osobnostní a majetková. Toto základní rozdělení představovalo novinku současného autorského zákona, zatímco předchozí předpis (zákon č. 35/1965 Sb.) chápal autorské právo jako jediný celek smíšeného osobnostně-majetkového charakteru (tzv. monistická koncepce), přičemž autorské právo bylo nepřevoditelné. Současný zákon zmíněná práva formálně odděluje a přechází na koncepci dualistickou. Toto pojetí je v některých zahraničních právních řádech postaveno na principu nepřevoditelnosti osobnostních práv a naopak na převoditelnosti práv majetkových. Náš autorský zákon ovšem tak daleko nešel a oba nově oddělené druhy práv považuje za nepřevoditelné. Nelze tedy tvrdit, že dualistická koncepce je dotažena zcela do důsledku. Důvodem je zde zejména chápání autorského díla jako jedinečného výsledku tvůrčí činnosti autora, který do díla vložil část své osobnosti, což má za následek, že autorská práva už ze své povahy nemohou autora opustit. Teoretické souvislosti naznačených problémů a úvahy o vhodností toho kterého řešení, by vydaly na obsáhlé samostatné pojednání. Pro tuto chvíli je podstatné, že jak osobnostní, tak majetková práva autorská jsou podle platné úpravy nepřevoditelná. V tomto směru je ještě třeba poukázat na zásadní rozdíl s tzv. právy průmyslovými, v jejichž případě je připuštěn např. převod patentu nebo v rejstříku zapsaného průmyslového vzoru.

Oba druhy práv autorských vznikají originárně autorovi díla, a to okamžikem vyjádření díla v jakékoliv vnímatelné podobě. Nechejme nyní stranou práva osobnostní (především právo autora osobovat si autorství, právo na nedotknutelnost díla a právo rozhodnout o jeho zveřejnění) a zaměřme se na práva majetková, která mají pro licenční smlouvu hlavní význam. Jak už bylo řečeno, tato práva jsou nepřevoditelná. Jakákoliv smlouva, která by o takový převod usilovala, by byla neplatná. Od nepřevoditelnosti se pak odvíjejí i další důsledky: zmíněná práva nelze postihnout výkonem rozhodnutí, nemohou být předmětem zástavy, ani součástí konkurzní podstaty (to vše pochopitelně platí jen pro práva samotná, nikoliv už pro konkrétní pohledávky z nich vzniklé). Majetková autorská práva (na rozdíl od osobnostních) ovšem mohou být předmětem dědění. Konečně ještě pro úplnost uveďme, že trvání majetkových práv jak známo není časově neomezené, ale končí 70 let po autorově smrti.

Klíčovým majetkovým právem autorským je právo dílo užít. Termín “užití díla” je zákonem důsledně uplatňován a má svůj specifický význam. Je tedy vhodné jej používat zejména při formulaci licenčních smluv. Rozsah pojmu užití díla je ve smyslu autorského zákona maximálně široký a nepochybně širší, než jaký je mu přisuzován v běžné mluvě. Podle § 12 odst. 4 zákona užití zahrnuje rozmnožování díla, rozšiřování, vystavování, pronájem nebo půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla a sdělování díla (ve smyslu jeho zpřístupňování v nehmotné podobě, např. rozhlasovým a televizním vysíláním nebo elektronicky). Výčet však je pouze demonstrativní a užití díla může nabývat nejrůznějších forem. Tento pojem, jak jej chápe autorský zákon, má tedy v daném ohledu všezahrnující charakter.

Z principu nepřevoditelnosti majetkových autorských práv vyplývá základní pravidlo, podle něhož osoba, která není autorem, nemůže právo dílo užít sama nabýt, ale může pouze získat oprávnění k jeho výkonu namísto autora nebo vedle něho. Základním způsobem nabytí tohoto oprávnění je licenční smlouva. Zákon samozřejmě zná i některé případy, kdy určitá osoba je oprávněna k výkonu majetkových práv bez smlouvy, ale zde se jedná o ustanovení speciální, tedy o příslovečné výjimky z pravidla.

Ve svém § 46 odst. 1 autorský zákon definuje licenční smlouvu jako smlouvu, jíž autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) a nabyvatel se zavazuje poskytnout autorovi odměnu. Tato licenční smlouva má povahu univerzální, použije se tedy na všechny formy užití díla, které přicházejí v úvahu. Předchozí právní úprava naproti tomu zahrnovala více smluvních typů rozdělených právě podle toho, co dnes označujeme všeobecným termínem užití díla. Koncepce univerzální licenční smlouvy je jistě praktičtější a jednodušší. Další změnou, kterou současný autorský zákon přinesl a na níž je třeba upozornit, je podstatné zvýšení dispozitivnosti úpravy licenční smlouvy, která ponechává smluvním stranám větší míru volnosti při úpravě jejich vzájemných vztahů. Starší předpis v tomto sázel spíše na paternalistický přístup k autorovi, který se ovšem v některých případech míjel s jeho skutečnými zájmy. K realizaci některých běžných potřeb zákonem nerespektovaných tak praxe vytvářela nejrůznější krkolomné postupy, které někdy hraničily až s obcházením zákona. Neméně problematická pak byla nutnost ve smlouvách dodržovat četná kogentní zákonná pravidla, přičemž odchylka od nich měla často za následek neplatnost smluv a celkové snížení právní jistoty. Dnešní úprava naproti tomu poskytuje značnou smluvní volnost, při současném zachování dispozitivní úpravy v zákoně, působící v roli jakési pojistky pro případ nedostatečné dohody stran.

Význam licenční smlouvy je umocněn tím, že zákon vedle ní nepočítá s jednostranným projevem vůle autora, kterým by oprávnil jiné osoby k užití díla. Platí to jak o projevu vůle, adresovanému neurčitému okruhu osob, tak o projevu vůči osobě zcela konkrétní. Autor nemá možnost určit své dílo jako volné k všeobecnému užití. Namísto toho je vyžadována smlouva jako dvou či vícestranný právní úkon. Ta pak samozřejmě může být sjednána i jako bezplatná. S prohlášením autora umožňujícím volné užití jeho díla, se lze poměrně často setkat např. na internetu (zejména v případě stránek s nekomerčním zaměřením, jejichž autor má z nějakého důvodu zájem na dalším šíření jejich obsahu). Tato prohlášení však nemají zákonný podklad. Jinou věcí ale je, že takový autor se svých práv zřejmě nebude domáhat a tedy, kde není žalobce, není ani soudce…

Licenční smlouva se může týkat jednotlivých způsobů užití nebo může být koncipována všeobecně. V úvahu ovšem nepřipadá, aby autor poskytl licenci na takové způsoby užití, které dosud nejsou známy. Nelze tak učinit autorovým výslovným prohlášením ve smlouvě a rovněž ani licence, která opravňuje nabyvatele ke všem způsobům užití, tyto dosud neznámé způsoby nezahrnuje.

Určení konkrétních způsobů užití, jakož i rozsah licence ve smyslu místním, časovém, množstevním, eventuálně jiném je záležitostí smlouvy. Pro případ, že smlouva tyto věci neupravuje, poskytuje vodítko § 50 zákona. Rozhodujícím je účel smlouvy, neboť podle právní domněnky je licence udělena na takové způsoby užití a v takovém rozsahu, jak je to nutné jeho k naplnění. Nelze-li rozsah dovodit ani z účelu smlouvy, pak nastupují další zákonné domněnky. Územní rozsah je tak určen územím České republiky, množstevní pak obvyklostí u daného druhu díla a způsobu jeho užití. Stejně je koncipován i rozsah časový, který je ale zároveň limitován maximální jednoroční lhůtou.

S rozsahem licence souvisí i pravidla uvedená v § 50 odst. 4 a 5 zákona. Podle nich zahrnuje licence na rozmnožování díla pořizování rozmnoženin jakýmikoliv prostředky, v jakékoliv formě a jakéhokoliv druhu (zejména přímé i nepřímé, trvalé i dočasné). Tato licence zahrnuje i oprávnění k rozšiřování takových rozmnoženin. Dohoda stran však může stanovit odlišně.

Smlouvu lze koncipovat jako výhradní nebo nevýhradní (§ 47 zákona), podle toho, zda je autorovi po jejím uzavření umožněno poskytnout licenci také dalším osobám, anebo zda k takovému kroku již autor nadále oprávněn není. Lze říci, že zákon považuje za základní formu smlouvu nevýhradní, zatímco výhradní licence má charakter do značné míry speciálního opatření. Z toho plyne i právní domněnka, podle níž se smlouva považuje za nevýhradní, nevyplývá-li z ní opak. Krom toho pro výhradní licenci zákon požaduje písemnou formu (§ 46 odst. 4 zákona). Smlouva, kterou by autor udělil licenci přesto, že již dříve udělil výhradní licenci jinému, by byla stižena neplatností (tento následek by nenastal pokud by původní nabyvatel s udělením další licence písemně souhlasil). Udělení výhradní licence však nemá vliv na platnost licenčních smluv nevýhradních, které autor uzavřel dříve. Odlišná dohoda v tomto směru ovšem není vyloučena. Pokud jde o samotného autora, může výhradní smlouva řešit rovněž otázku, zda je nadále on sám oprávněn užívat dílo způsobem, k němuž licenci udělil (už jenom z povahy smlouvy nevýhradní plyne, že v jejím případě autor nijak omezen nebude). V úvahu přicházejí obě možnosti, přičemž zákon stanoví obecné pravidlo, podle něhož autor sám daným způsobem dílo užívat nemůže s tím, že smlouva může stanovit jinak.

Obvyklou součástí licenční smlouvy je též stanovení odměny autora. Ačkoliv zákon uvádí odměnu ve výše uvedené definici licenční smlouvy, neznamená to, že musí být placena vždy. Předchozí právní úprava v tomto směru stanovovala autorovo právo na odměnu, přičemž neumožňovala sjednání licenční smlouvy jako bezplatné. To pochopitelně vedlo k některým absurdním situacím, kdy byla celá věc řešena například cestou promíjení pohledávek podle občanského zákoníku. Platný zákon je v otázce autorských odměn podstatně méně striktní a připouští, aby smlouva byla výslovně sjednána jako bezplatná. Pokud tomu tak ovšem není a zároveň ve smlouvě chybí stanovení výše odměny, resp. způsob jejího určení, pak je smlouva výslovně označena za neplatnou. Výjimku představuje situace, kdy výše odměny sice určena není, ale z jednání stran přesto vyplývá jejich vůle uzavřít smlouvu úplatně. Odměna se pak poskytuje ve výši obvyklé podle druhu díla, daných smluvních podmínek a doby uzavření smlouvy. Určení odměny může být jak pevnou částkou, tak výnosovou metodou, ve druhém případě pak zákon upravuje oprávnění autora ke kontrole nabyvatelovy dokumentace za účelem zjištění její výše. Konečně nechybí ani tradiční právo na přiměřenou dodatečnou odměnu (tzv. droit de suite), které se uplatní v případě, že pozdější zisky z díla mnohonásobně převýší odměnu původní.

Významnou součástí osobnostních práv autora je právo na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 zákona), tedy na zachování jeho formy, obsahu a integrity vůbec. Zákon nicméně může stanovit výjimku z tohoto práva. V souvislosti s licenční smlouvou se tak děje v § 51, kde je opět zdůrazněna povinnost nabyvatele licence nezasahovat do díla. Zároveň však opět může být smlouvou stanoveno jinak a zejména je nabyvatel oprávněn k takovým zásahům, u kterých lze spravedlivě očekávat, že by k nim autor vzhledem k okolnostem užití svolil. Skutečný rozsah tohoto oprávnění v konkrétním případě bude jistě dosti problematický. Na druhou stranu má však autor možnost si i pro tento případ vyhradit právo na odsouhlasení případných změn. Nemusí se tak ani stát ve smlouvě, postačí takový způsob, aby výhrada byla nabyvateli známa.

Obecným pravidlem, stanoveným v § 46 odst. 3 zákona, je nejen právo, ale i povinnost nabyvatele licenci skutečně využít (ujednání ve smlouvě může být odlišné). Vedle toho je pak zvlášť pro výhradní smlouvu v § 53 zákona upravena možnost odstoupení od smlouvy ze strany autora, pokud nabyvatel licenci nevyužívá (nebo ji nevyužívá dostatečně) a zároveň jsou tím značně nepříznivě dotčeny autorovy oprávněné zájmy. Odstoupení je možné až po autorově výzvě k využívání licence a po marném uplynutí přiměřené lhůty k tomu ve výzvě určené. Navíc zákon zavádí ještě objektivní lhůtu, ve které odstoupení nelze uplatnit vůbec, a sice 2 roky od poskytnutí licence (resp. od odevzdání díla, dojde-li k němu později). V případě příspěvků do periodického tisku je lhůta jednoroční, jedná-li se o tisk s denní periodicitou, pak činí 3 měsíce. Zákon dále řeší některé otázky týkající se odměny, resp. náhrady škody v této souvislosti.

Zcela specifickým a pro autorské právo příznačným důvodem odstoupení od smlouvy je tzv. změna přesvědčení autora (§ 54 zákona). Tento důvod je přímým důsledkem osobnostního aspektu autorského práva. Autor je oprávněn odstoupit od smlouvy v případě, že jeho dílo již neodpovídá jeho přesvědčení a zveřejněním díla by byly značně nepříznivě dotčeny jeho oprávněné osobní zájmy. Odstoupení musí být provedeno písemně a podle povahy věci i podle zákonného textu se týká pouze děl dosud nevydaných. Proti zneužití tohoto práva za spekulativními účely stanoví zákon povinnost nabídnout licenci původnímu nabyvateli, pokud se autor později opět rozhodne dílo užít, a to za podmínek srovnatelných s původní smlouvou.

V § 55 se zákon zabývá otázkou zániku licence z důvodu smrti nabyvatele jako fyzické osoby, resp. jeho zániku jako osoby právnické. Oba případy jsou řešeny přesně opačně. V případě zániku osoby právnické přechází práva a povinnosti automaticky na jejího právního nástupce, pokud ovšem není takový následek smlouvou výslovně vyloučen. Naproti tomu smrtí fyzické osoby licence zaniká. I zde je však zohledněn princip smluvní volnosti a v případě, že to smlouva připouští, je i zde přechod práv a povinností možný.

Prostřednictvím nabyvatele může oprávnění k užití díla získat také třetí osoba (§ 48 zákona). V úvahu přichází jednak postoupení licence, kdy na místo nabyvatele nastupuje jiná osoba, přičemž nabyvatel může k tomuto kroku přistoupit pouze po předchozím písemném souhlasu autora. Dále zákon připouští udělení podlicence, kdy se v návaznosti na původní smluvní vztah mezi autorem a nabyvatelem vytváří nový vztah mezi nabyvatelem a třetí osobou. Původní vztah ovšem zůstává zachován, resp. nemění se jeho strany. Udělení podlicence je možné pouze tehdy, pokud původní smlouva takový postup výslovně umožňuje. Podle ustanovení § 57 zákona se na podlicenční smlouvu použijí obdobně příslušná ustanovení o smlouvě licenční. Jak pro postoupení, tak pro podlicenci platí, že se může týkat maximálně takového užití díla v takového rozsahu jako původní licenční smlouva.

Ve svém § 56 autorský zákon dále upravuje zvláštní typ licenční smlouvy, kterým je smlouva nakladatelská. Definována je jako licenční smlouva, kterou je uděleno oprávnění k rozmnožování a rozšiřování díla slovesného, hudebně dramatického nebo hudebního, výtvarného, díla fotografického či díla vyjádřeného způsobem podobným fotografii, pokud nejde o užití díla v provedení výkonnými umělci. Jak je vidět, nakladatelská smlouva svým záběrem poněkud přesahuje obvyklou představu nakladatelské činnosti, resp. není vázána pouze např. na podnikání v této oblasti v podobě provozování klasického nakladatelství, ale je v prvé řadě spjata právě s uvedenými druhy autorských děl. Zákon pak stanoví pro nakladatelskou smlouvu některá specifická pravidla. Nejdůležitějším z nich je obrácená konstrukce právní domněnky týkající se výhradnosti smlouvy. Zatímco v obecné rovině se má za to, že licence je nevýhradní, pokud ze smlouvy nevyplývá opak, v případě smlouvy nakladatelské je tomu obráceně (s výjimkou užití díla v periodické publikaci). Za základní se zde tedy považuje smlouva výhradní. Zvláštním institutem je zde také tzv. autorská korektura, tedy právo autora před vydáním díla provést za určitých podmínek jeho drobné tvůrčí změny. Význam tohoto oprávnění je pak podtržen právem autora odstoupit od smlouvy v případě, že mu autorská korektura není umožněna a bez jejího provedení by došlo k užití díla způsobem snižujícím jeho hodnotu (právo autora, aby jeho dílo nebylo takovým způsobem užito, je jedním z nejzákladnějších autorských práv osobnostních). Zvláštním důvodem pro zánik nakladatelské smlouvy je pak situace, kdy je množství rozmnoženin, na něž byla licence udělena, rozebráno a doba trvání licence ještě neuplynula. K zániku dochází za zákonných podmínek, pokud se smluvní strany nedohodnou na zvýšení množstevního rozsahu smlouvy.

Závěrem je pak ještě třeba připomenout, že licenční smlouva je smlouvou občanskoprávní, přičemž její úprava v autorském zákoně je úpravou speciální vůči občanskému, resp. obchodnímu zákoníku. V otázkách, které nejsou v autorském zákoně řešeny, se proto subsidiárně uplatní obecné soukromoprávní předpisy.

Autorský zákon představuje díky své úzké a bezprostřední vazbě na teoreticko právní zázemí dosti složitou právní normu a tato jeho vlastnost se nemůže neprojevit i ve vztahu k licenční smlouvě na užití autorského díla. Toto pojednání si pak nekladlo za cíl detailně rozebrat veškeré aspekty licenční smlouvy zejména ve vztahu k dalším institutům a pojmům autorského zákona, ale spíše zmapovat její základní úpravu a doplnit ji nezbytnými poznatky z právní teorie, na jejichž nedostatek praxe občas naráží.



Copyright © 2004 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |