VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 48 |
zahraničí |
Doc.JUDr.Olga Vidláková, CSc.,FIBA
V říjnu 2003 se konalo v Barceloně IV Forum - Evropský parlament a regionální záležitosti “Evropská Ústava: jaký regionální model pro Evropu 25 členských států?” Dvoudenní seminář byl organizován Evropským centrem pro regiony Evropského institutu pro veřejnou správu (EIPA-ECR), které je barcelonskou pobočkou známého Institutu sídlícího v Maastrichtu. S ohledem na blížící se vstup naší republiky do EU a na krajské zřízení, jež je nejmladším plodem naší veřejnosprávní reformy probíhající od počátku devadesátých let, domnívám se, že následující informace mohou být zajímavé zejména pro územní samosprávné celky, ale i pro orgány státní správy.
Ústava Evropské unie
Návrh ústavy EU je výsledkem práce Konventu, v jehož čele stál Valéry Giscard d´Estaing, který 13. června 2003, po skončení práce, navrženou smlouvu o ústavě hodnotil slovy, že sice není perfektní, ale představuje mnohem více, než v co se mohlo doufat. Konvent pracoval nikoli hlasováním, ale na základě konsensu a předložil nikoli varianty řešení, ale kompletní projekt smlouvy. Nová Ústava EU bude mít tak opět formu smlouvy mezi členskými státy, tvořícími Evropskou unii. Protože nová smlouva má vlastně nahradit římskou a maastrichtskou smlouvu, musí být komplexní, takže je dosti dlouhá, a nemohlo se vyhovět názorům, jež žádaly krátký text. Profesor srovnávacího veřejného práva Jacques Ziller působící na Evropském institutu univerzity ve Florencii tvrdí, že tento dokument je více než jenom mezinárodní smlouvou ve smyslu paktu (“treaty”), ale že je sociální smlouvou mezi členskými státy a mezi členskými státy a občany v pojetí Rousseauovy “Le Contrat social”.
Ústavní smlouva má čtyři části. První část stanoví definici a cíle Evropské unie, její instituce a výkon kompetencí těchto institucí, demokratický život v Unii, finance Unie a členství v Unii. I když se mění slovník ve srovnání se zakládacími smlouvami ES a EU, cíle a předmět se nemění. Dosavadní unijní instituce zůstávají i nadále včetně komisí, ale jejich kompetence jsou přesně stanoveny. Podle článku 1 o zřízení Unie zůstává Unie otevřena všem evropským státům, které respektují její hodnoty a jsou připraveny je společně prosazovat. Hodnoty, na nichž je Unie založena, jsou vypočteny v článku 2; jsou jimi lidská důstojnost, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a respekt k lidským právům. Tyto hodnoty jsou společné všem členským státům ve společnosti vyznávající pluralismus, toleranci, spravedlnost, solidaritu a nediskriminaci.
Druhá část obsahuje Chartu základních práv Evropské unie, která byla slavnostně vyhlášena v Nice v roce 2000 a v zásadě zahrnuje i věcný obsah Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod Rady Evropy, která se touto inkorporací do ústavního textu stává právně závaznou. Tato část má kromě preambule sedm hlav: důstojnost, svobody, rovnost, solidaritu, práva občanů, spravedlnost a základní ustanovení týkající se interpretace a aplikace charty.
Třetí část je nejdelší, neboť zahrnuje podrobně vše to, co bylo dosud předmětem Římské a Maastrichtské smlouvy. Jde o provádění jednotlivých politik EU, včetně ekonomické a měnové politiky, vnitřního trhu, společné zahraniční i bezpečnostní politiky. Charakter této kapitoly je převážně technický.
Čtvrtá část obsahuje obecná a závěrečná ustanovení; je stručná, ale z hlediska právní kontinuity a správného výkonu ústavních ustanovení velmi důležitá. Mimo jiné obsahuje i ustanovení o symbolech Unie, k nimž patří známá vlajka s dvanácti hvězdami na modrém podkladu, která se nebude měnit, hymna Unie, založená na Ódě na radost z Beethovenovy IX.symfonie, motto Unie, které zní: United in diversity (Jednotni v různorodosti), jakož i svátek Den Evropy, jenž se bude slavit 9.května.
Text ústavní smlouvy je doplněn šesti protokoly a třemi deklaracemi, jejichž počet se možná ještě zvýší.
Konvent zahájil práci na ústavní smlouvě 28.února 2002, po dobu 16 měsíců pracoval v jedenácti skupinách a třech speciálních kroužcích, práci zakončil 10.července 2003 a kompletní text byl předán předsedovi Evropské rady na slavnostním zasedání v Římě 18.července.
V současné době existuje text v 11 jazycích, ale bude vydán celkem v 21 jazycích; má jít o autentické texty, jež budou uloženy v archivu vlády Italské republiky, která předá ověřenou kopii vládám všech signatářských států. Jde o znění v dánštině, holandštině, angličtině, finštině, francouzštině, němčině, řečtině, irštině, italštině, portugalštině, španělštině, švédštině, češtině, estonštině, lotyštině, litevštině, maďarštině, maltštině, polštině, slovenštině a slovinštině. Odborníky bylo konstatováno, že ze současných 11 znění je nejlepší verze italská, celkem vyhovující je verze francouzská a německá a za nejhorší se považuje verze anglická; z tohoto hodnocení by vyplývalo, že autentičnost není zcela zabezpečena, což bude ještě obtížnější při zvýšeném počtu 21 jazyků.
Zakotvení regionální a místní samosprávy v Ústavě EU
V článku 5 první části “Vztahy mezi Unií a členskými státy” je výslovně zdůrazněn respekt k regionální a místní samosprávě.
V článku 3 první části “Cíle Unie” je zdůrazněna vedle ekonomické a sociální i územní soudržnost a rovněž respekt ke kulturní a lingvistické diverzitě, které jsou většinou hlavními aspekty regionalismu.
V článku 45 první části “Princip zastupitelské demokracie” je zdůrazněno právo každého občana účastnit se demokratického života Unie. Proto rozhodnutí mají být činěna otevřeně a co nejblíže občanovi a v tom je obsažena zejména úloha místních a regionálních samospráv.
Významná je nová definice principu subsidiarity (článek 9, odst.3) a ustanovení, která jsou obsažena v protokolu o aplikaci principů subsidiarity a proporcionality a týkají se ohleduplného zvažování dopadů komunitní legislativy na místní a regionální orgány, uznání principu konzultace a užší spolupráce mezi místními a regionálními orgány a možnosti regionálních orgánů se zákonodárnou pravomocí (například německých a rakouských zemí nebo belgických regionů) účastnit se včasného procesu ex-ante kontroly, jak byly použity principy subsidiarity a proporcionality. Tento protokol tak má největší význam z hlediska správného uplatnění principů subsidiarity a proporcionality v praxi s ohledem na zájmy místních a regionálních samospráv. Protokol vyžaduje, aby Evropská komise
rozsáhle konzultovala legislativní návrhy zejména s ohledem na regionální a lokální dimenzi činností, které jimi budou vyvolány;
vyhodnotila u každého legislativního návrhu jeho finanční dopad a v případě rámcového zákona jeho dopady na právní předpisy, jež mají být přijaty členskými státy, včetně regionální legislativy (v případě regionů majících zákonodárnou pravomoc);
vzala v úvahu nutnost minimalizovat a učinit přiměřenými vzhledem ke sledovaným cílům zátěže, ať finanční či administrativní, které bude mít nová legislativa na Unii, národní vlády a regionální a místní samosprávné orgány.
Vlivnou úlohu při prosazování těchto ustanovení do návrhu nové ústavy vykonala delegace Výboru regionů. Nicméně se jí nepodařilo prosadit získání institucionálního statutu pro Výbor regionů, jehož úloha i nadále zůstává v rovině poradního orgánu, ani výslovného uznání Výboru regionů jako orgánu zastupitelské demokracie v rámci Unie. Rovněž nebyl přijat návrh delegace Výboru regionů na vytvoření právní základny pro přeshraniční a meziregionální spolupráci a její začlenění mezi cíle a politiky Unie (článek 3 první části a článek 116 třetí části návrhu Ústavy). Dále se ještě projednává právo Výboru regionů předložit věc přímo Evropskému soudnímu dvoru pro porušení principu solidarity, které dosud nemá.
Dalším postupem návrhu Ústavy EU je jeho projednání na mezivládní konferenci a teprve poté dojde k ratifikaci Ústavy a na základě ratifikace k její účinnosti. Proto ve své rezoluci k Doporučení Evropského konventu Výbor regionů zdůraznil, že inovace v návrhu Ústavy, které mají pozitivní dopad na místní a regionální samosprávy a na Výbor regionů by měly být ještě posíleny na mezivládní konferenci, zatímco návrhy Výboru regionů, které nebyly členy Konventu přijaty, by měly být znovu projednány na mezivládním jednání.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 48/2003.