VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 47
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

téma

RNDr. Jiří Žalman,
Ministerstvo kultury České republiky

Budoucnost regionálních muzeí výtvarného umění

Na základě zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů bylo z působnosti státu na kraje převedeno i 21 muzeí výtvarného umění (galerií). Tento typ muzeí měl v českých zemích specifickou historii, odlišnou od historie ostatních typů muzeí. Její znalost by měla být nepominutelným předpokladem při jakýchkoliv úvahách o další budoucnosti muzeí výtvarného umění.

Výjimečný sbírkotvorný projekt

V roce 1959 přijalo Národní shromáždění zákon č. 54/1959 Sb., o muzeích a galeriích. Přes dobovou dikci zákona tak vznikl právní předpis, který byl alespoň zčásti naplněním snah datujících se už od třicátých let dvacátého století. Zákon vytvořil více méně dobrý právní rámec pro české muzejnictví (obdobný zákon byl přijat i na Slovensku) – platil až do roku 2000. V důsledku jeho naplňování došlo v šedesátých a sedmdesátých letech k výrazné profesionalizaci muzejní práce – a to vedlo i k dynamickému nárůstu sbírkových předmětů. Ve druhé polovině šedesátých let se české muzejnictví začalo prosazovat i na mezinárodním poli, především v nevládní organizaci muzeí při UNESCO–ICOM a v oblasti muzeologie.

V padesátých a šedesátých letech se také zrodil projekt koncipování specializovaných muzeí výtvarného umění – galerií v regionech, který vycházel ze záměru prezentovat i v regionech špičkové výtvarné umění, především z oboru malířství, grafiky a sochařství. Zakládané organizace byly koncipovány jako organizace sbírkotvorné, tj. jako muzea výtvarného umění. Dalším předmětem činnosti byla vědeckovýzkumná a publikační činnost v oboru výtvarného umění a kulturně výchovná činnost zaměřená na různé skupiny návštěvníků, zejména na děti a mládež.

Tento projekt, navzdory době svého vzniku, se ukázal být velmi přínosným a životaschopným. I v menších českých a moravských městech začali pracovat historici umění s nejvyšší kvalifikací a postupně vznikaly kvalitní a vskutku pozoruhodné sbírky starého (například v Hluboké nad Vltavou) i moderního (například v Hradci Králové či v Lounech) umění, grafiky (například v Havlíčkově Brodě), galerie pořádaly řadu výstav, ale také přednášek, besed a dalších muzejních programů, vydávaly katalogy i odborné a populární publikace. Galerie se staly také inspirací pro výtvarníky v regionech, kteří měli usnadněnou možnost konfrontovat svá díla s díly renomovaných umělců, a pro ty nejlepší z nich představovaly galerie i možnost prezentace vlastních děl. Nikdy však nešlo a nemělo jít o jakési regionální kunsthalle, ani o výstavní síně k prezentaci umění jakéhokoliv. Záměr udržovat co nejvyšší požadavky na úroveň vystavovaných děl byl po desetiletí držen, výjimkou byly pouze prosazované výstavy preferovaných “angažovaných umělců” zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech či vynucené akvizice jejich děl. Nebyly to však zásahy natolik četné, aby základní poslání galerií ohrozily.

Projekt se dále rozvíjel i po roce 1989, kdy všechny galerie přešly dočasně do působnosti Ministerstva kultury. To zajistilo nezbytné investiční prostředky pro zajištění prostorových podmínek pro činnost galerií. Počínaje rokem 1994 poskytovalo ministerstvo galeriím do té doby nevídané finanční prostředky na nákup nových sbírkových předmětů, uměleckých děl ohrožených vývozem do zahraničí, a tato možnost zůstala v poněkud pozměněné formě zachována i po jejich přechodu do působnosti krajů.

Výsledkem projektu, který byl rozvíjen od padesátých let až do roku 2001, je existence muzeí výtvarného umění v Liberci, Lounech, Mostě, Roudnici nad Labem, Litoměřicích, Chebu, Karlových Varech, Plzni, Klatovech/Klenové, Hluboké nad Vltavou, Havlíčkově Brodě, Jihlavě, Novém Městě na Moravě, Hodoníně, Zlíně, Olomouci, Ostravě, Hradci Králové (s pobočkou v Rychnově nad Kněžnou), Pardubicích, Náchodě a Praze (České muzeum výtvarných umění), která prezentují na velice dobré úrovni české a v některých případech i zahraniční malířství, sochařství, grafiku, autorské sklo, architekturu apod. Tento počet muzeí výtvarného umění odpovídá bohatosti sbírek výtvarného umění v České republice, zapsaných do centrální evidence sbírek podle zákona č. 122/2000 Sb. Jednotlivé galerie jsou oborově vyprofilované a v regionech prezentují návštěvníkům kvalitní výtvarné umění. Spolu se zámeckými obrazárnami, dnes většinou provozovanými původními majiteli, a sbírkami Národní galerie v Praze a Moravské galerie v Brně představují to nejhodnotnější, co se z výtvarného umění u nás dochovalo.

Jedním z nejvýznamnějších pozitivních výsledků projektu je skutečnost, že jeho prostřednictvím bylo dosaženo jakéhosi standardu územní, časové i ekonomické dostupnosti kvalitního výtvarného umění pro občany.

Nejjednodušší neznamená nejlepší

Lze si představit, že na budoucnost regionálních galerií budou i jiné názory a požadavky nových zřizovatelů, a nebylo by moudré je a priori odmítat, budou-li respektovat zásady ochrany sbírek muzejní povahy dané zákonem č. 122/2000 Sb., a budou-li aplikovány se znalostí toho, na jakých základech se až dosud rozvíjely. Ve druhé polovině dvacátého století se toho pozitivního a na nosné myšlence založeného v české kultuře příliš neuskutečnilo. Vznik a vývoj muzeí výtvarného umění (galerií) patří bezesporu k výjimkám. O to odpovědnější by měl být postoj k jakýmkoliv návrhům na případnou změnu jejich působnosti či profilaci. Vyvarovat se je pak třeba především toho, aby vize slučování kulturních institucí nezpřetrhala pracně budované vztahy galerií k regionům a zejména městům, v nichž sídlí, a jistě oprávněné volání po výstavních síních a moderních kunsthalle nebylo vyslyšeno roubováním těchto požadavků na stávající muzea umění. Zdánlivě se to může jevit jako nejjednodušší způsob, ale ve svých důsledcích by to mohlo být stejně nesmyslné jako slučovat provoz pivnice s provozem mléčného baru.

RNDr. Jiří Žalman je vedoucím odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií Ministerstva kultury České republiky



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |