Jana Jurníková

Problematika památkové péče na komunální a regionální úrovni

V souvislosti s reformou veřejné správy jsou obce i kraje stále více angažovány při rozvoji kultury v daném regionu, a to jak v rámci samostatné působnosti, tak i působnosti přenesené (1). Při své činnosti jsou však limitovány stránkou legislativní, ekonomickou a v neposlední řadě také institucionální. V rámci reformy veřejné správy se na územní samosprávu přenášejí nejen zřizovatelské funkce k příspěvkovým organizacím v oblasti kultury, ale i příslušný majetek.

Množství kulturních památek, které se nacházejí na území daného regionu, přímo ovlivňuje kulturní politiku obce či kraje. Nemovitosti prohlášené za kulturní památky mají svůj režim ochrany a je jim tedy potřeba věnovat zvýšenou pozornost. Rozhodujícím orgánem je Ministerstvo kultury. Pokud obec či kraj chce prohlásit určitou nemovitost za kulturní památku, musí se obrátit se žádostí na ministerstvo (2). Součástí žádosti jsou vedle údajů týkajících se popisu a druhu věci také fotodokumentace, dále informace o současném stavu věci, jejím umístění a způsobu jejího užívání, a v neposlední řadě také údaj o vztahu opravňujícího k nakládání s nemovitostí. To vše je důležité pro posouzení, zda nemovitost splňuje zákonem dané vlastnosti (3). Prohlašovaná věc nemusí být nutně ve vlastnictví obce či kraje, může být tedy i ve vlastnictví soukromé fyzické či právnické osoby. Vlastník věci však vždy podává vyjádření k tomuto návrhu. Vedle vlastníka hraje důležitou roli při samotném rozhodovacím procesu i krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností, které také podávají ministerstvu své vyjádření k prohlášení věci za kulturní památku. Konečné rozhodnutí bude závislé na posouzení předložených dokumentů ministerstvem, které si obvykle vyžádá i posudek zpracovaný odbornou vědeckou nebo uměleckou organizací. Kulturní památky jsou ze zákony zapisovány do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky, který plní funkci evidence a zároveň funkci informační. Vedle toho jsou vedeny seznamy kulturních památek v územních obvodech krajů a obcí s rozšířenou působností. Na úseku územní památkové ochrany bude hrát důležitou roli jejich přesná evidence v katastru nemovitostí.

Vyšší stupeň ochrany přináleží národním kulturním památkám, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. K prohlášení za národní kulturní památku je oprávněna vláda, která tak činí svým nařízením a touto formou také stanovuje podmínky její ochrany. Hlavní roli hrají vedle jejich vlastníka především krajské úřady vykonávající státní správu na úseku státní památkové péče. Dále rozlišujeme dvě kategorie územní památkové ochrany, a to památkovou rezervaci a památkovou zónu.

Památková rezervace je území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů. Takovéto území může vláda svým nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky pro zabezpečení její ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami.

Další kategorií jsou památkové zóny, což jsou území sídelních útvarů nebo jejich části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty. Za splnění těchto podmínek může Ministerstvo kultury takovéto území prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. Důležité je, že tak činí po projednání s krajským úřadem.

Seznam světového dědictví vedený v rámci UNESCO představuje systém mezinárodní ochrany kulturního a přírodního dědictví, které by mělo být zachováno pro budoucí generace. Zápis nejhodnotnějších památek do tohoto seznamu schvaluje Mezinárodní výbor pro světové dědictví na základě návrhu členských států. Na návrh České republiky bylo do Seznamu postupně zařazeno dvanáct kulturních památek (4). Tyto památky jsou pečlivě sledovány příslušnými památkovými ústavy, a to na základě Metodiky sledování památek zapsaných na Seznam světového dědictví UNESCO, která byla zpracována Státním ústavem památkové péče v Praze a dne 1. 7. 1999 schválena Ministerstvem kultury.

Podnět k zápisu kulturní památky do Seznamu může vůči státu učinit i obec nebo kraj. Zapsání kulturní památky do Seznamu s sebou přináší na jedné straně publicitu z hlediska cestovního ruchu, ale na straně druhé také vyšší finanční výdaje na její údržbu. Příspěvek na určitou část nákladů lze získat prostřednictvím grantů. Navíc v případě obnovy kulturní památky zapsané v Seznamu může stát prostřednictvím Ministerstva kultury nebo obec či kraj ze svých rozpočtových prostředků poskytnout tzv. finanční příspěvek až do výše celkových nákladů spojených s obnovou.

Ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice je Ministerstvo kultury. To plní zákonem stanovené činnosti. Vedle toho také zřizuje specializovaný kontrolní orgán v podobě památkové inspekce, která má za úkol především vykonávat dozor nad dodržováním platné právní úpravy na daném úseku. Památková inspekce však není zřizována jako samostatný specializovaný orgán státní správy a při své činnosti tedy není oprávněna přijímat vlastní rozhodnutí a nezbytně nutná opatření k odstranění nedostatků zjištěných kontrolní činností včetně ukládání pokut za porušení povinností uložených zákonem, což velmi oslabuje účinnost prováděné kontroly.

Důležitou roli na poli ochrany kulturních památek hrají vedle státu také územní samosprávné celky v podobě obcí a krajů, a to jak v rámci jejich samostatné, tak i přenesené působnosti. V souvislosti se zrušením okresních úřadů přešly významná oprávnění a povinnosti v oblasti památkové péče na krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

Řídící funkce památkové péče v kraji přináleží krajskému úřadu. Ten plní úkoly státní správy na úseku státní památkové péče pro národní kulturní památky, pokud nepřísluší ministerstvu nebo přímo vládě, a v této souvislosti vykonává i státní stavební dohled při obnově národní kulturní památky. Vedle toho dohlíží na dodržování práv a povinností na úseku správy kulturních památek, a to v rozsahu své působnosti.

Krajský úřad dále podává vyjádření k prohlášení věci za kulturní památku (nebo jeho zrušení) a vyslovuje se také k prohlášení památkové zóny, vede seznam kulturních památek ve svém územním obvodu, vydává závazná stanoviska v případě provádění údržby, opravy, rekonstrukce nebo restaurování či jiné úpravy kulturní památky, v němž mimo jiné stanovuje základní podmínky, za kterých lze dané práce připravovat a provést, dále vydává závazná stanoviska v územním řízení a řízení o povolování staveb, změn staveb a udržovacích prací, pokud se jedná o nemovitou národní kulturní památku, kdy orgán územního plánování nebo příslušný stavební úřad je povinen rozhodnout v souladu s tímto závazným stanoviskem.

Krajskému úřadu přináleží také podání návrhu na zahájení řízení o vyvlastnění nemovité národní kulturní památky, a to v případě, že tato není státním majetkem, vlastník trvale zanedbává své povinnosti a ohrožuje tím zachování této kulturní památky, popřípadě ji užívá v rozporu s jejím významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem. Než však krajský úřad podá takovýto návrh, je povinen se pokusit s vlastníkem kulturní památky uzavřít dohodu o jejím prodeji. Teprve v případě, že dohoda nebude uzavřena, lze tuto kulturní památku vyvlastnit. Stejné podmínky platí i pro vyvlastnění movité národní kulturní památky, avšak s tím rozdílem, že návrh na zahájení řízení o vyvlastnění zde příslušnému stavebnímu úřadu podává obecní úřad obce s rozšířenou působností.

V samostatné působnosti kraj pro své území schvaluje koncepci podpory státní památkové péče, a to v souladu s koncepcí rozvoje na celostátní úrovni a po projednání s ministerstvem, schvaluje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek a usměrňuje využití kulturních památek.

Obec jako základní jednotka územní samosprávy ve své samostatné působnosti pečuje o kulturní památky a kontroluje plnění povinností vlastníků kulturních památek a může zřídit právnickou osobu pro obnovu kulturních památek. Tato oprávnění a povinnosti přináleží každé obci bez ohledu na její velikost.

Jak již bylo výše řečeno, státní správou v oblasti památkové péče byly také pověřeny obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Tyto vykonávají státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu, a to v souladu s její celorepublikovou koncepcí. Vedle toho vykonávají státní stavební dohled při obnově kulturních památek z hlediska památkové péče a dozírají v rozsahu své působnosti na dodržování povinností oblasti památkové péče.

Úplný text je v časopise Veřejnás správa č. 47/2003.

1. Podle § 35 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, do samostatné působnosti náleží mimo jiné i uspokojování potřeby celkového kulturního rozvoje, výchovy a vzdělávání. Přenesenou působnost pak obec vykonává v těch věcech, které stanoví zákon. (§ 61 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění).

2. Ministerstvo kultury je ze zákona oprávněno prohlásit věc, a to jak movitou, tak i nemovitou, za kulturní památku i z vlastního podnětu.

3. Za kulturní památku jsou prohlášeny nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty historické, umělecké, vědecké a technické, popřípadě které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem

4. K dosavadním 11 kulturním památkám přibyla dne 3. července 2003 Třebíč s bazilikou sv. Prokopa a Židovskou čtvrtí zvanou Zámostí. Třebíč uspěla v konkurenci 36 kulturních památek z celého  světa. Více viz. http://www.unesco-czech.cz