VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 47 |
lexikon evropského práva |
Návrh Ústavní smlouvy vychází z pravidla, na němž byly založeny již základní smlouvy Evropských společenství. Toto pravidlo zní, že jedině členské státy přenášejí na Unii ty kompetence, které jsou nezbytné pro dosažení společných cílů. Použití přenesených kompetencí je ovládáno principy subsidiarity a proporcionality.
Výlučné kompetence Unie se věcně dotýkají měnové politiky v eurozóně, společné obchodní politiky, celní unie a ochrany biologického bohatství moře. Převážná část činnosti, explicitně upravené Ústavní smlouvou, je ve sdílené kompetenci Unie a členských států.
Třetí část Ústavní smlouvy poměrně podrobně upravuje, co je v oblasti sdílených kompetencí úkolem Unie a jaké prostředky - zejména legislativní a správní - k tomu má k dispozici. Protože tato část navrženého textu nejvíce zachovává dikci dosavadních smluv a vzhledem k tomu, že bylo preferováno, aby základ sdílené kompetence byl vymezen co možná nejpřesněji, nacházíme zde nejen mnoho kompetenčních, ale i hmotněprávních a procesních ustanovení, která kontinuálně navazují na dosavadní vývoj normativního zakotvení evropské hospodářské a politické integrace. Tato ustanovení navazují na systematiku dosavadní Smlouvy o ES a Smlouvy o EU. Začíná se ustanoveními o vnitřním trhu, další oblastí je hospodářská a měnová unie, následují tzv. komplementární politiky (zaměstnanost, sociální otázky, specifická úprava zemědělské politiky, péče o životní prostředí, ochrana spotřebitele, dopravní, energetická a vědecko-výzkumná politika). Samostatně je upravena oblast policejní a justiční spolupráce, na niž byl kladen zvláště vzhledem k rozšíření Unie velký důraz. V rámci sdílené kompetence má být uskutečňována i společná zahraniční a bezpečnostní politika Unie.
Pro další věcné oblasti zavádí Ústavní smlouva novou kompetenční kategorii, když hovoří o tom, že pokud jde o průmyslovou politiku, o otázky zdravotní, vzdělávací a výchovné, a dále o kulturní politiku, může Unie vyvíjet pouze podpůrné, koordinační a doplňkové aktivity, protože těžiště činnosti v těchto oblastech nespočívá na evropské úrovni a nelze zde rovněž harmonizovat příslušnou právní úpravu v jednotlivých členských státech.
Ústavní smlouva v zásadě zachovává dosavadní klauzuli o flexibilním vymezení kompetencí, protože definuje proceduru, podle níž mohou v případě nezbytnosti orgány Unie rozhodnout o tom, že je možné použít i explicitně nevymezenou pravomoc a působnost. Na takovouto možnost musí být ovšem předem upozorněny národní parlamenty, aby mohly případně projednat to, zda není porušován princip subsidiarity. Rovněž není možné na základě implicitně vymezené kompetence harmonizovat vnitrostátní zákonodárství tam, kde je jinak harmonizace vyloučena.
Pokud jde o právní prostředky, jimiž Unie uplatňuje svou kompetenci, rozlišují se poměrně důsledně legislativní akty od správních opatření. Legislativní akty - zákony a rámcové zákony - přijímají v normální situaci ve vzájemné shodě Evropský parlament a Rada ministrů, takže je vyloučena možnost, aby tyto důležité právní předpisy mohly být přijaty pouze exekutivními orgány v rámci jejich nařizovací pravomoci. Správní, tj. nelegislativní předpisy a opatření - nařízení či rozhodnutí - mohou být Radou nebo Komisí přijaty jen na základě výslovného zmocnění či delegace pravomoci a nejsou považovány za součást výkonu přísně vymezené legislativní pravomoci.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy