VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 45
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

konzultace

Mgr. Jiří Kroupa

Zpoplatnění provozu obecního systému nakládání s komunálním odpadem a nález Ústavního soudu č. 205/2003 Sb., ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky obce Vražné

Problematikou místních poplatků, a zejména pak oprávněním obcí tyto poplatky zavádět svými obecně závaznými vyhláškami, se Ústavní soud ve svých nálezech zabývá takřka pravidelně. Několik těchto judikátů ostatně bylo rozebráno také na stránkách Veřejné správy. Dne 24. června 2003 byl do této skupiny nálezů přidán další přírůstek. Obecně závazná vyhláška obce Vražné č. 02/2001, o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů byla vydána 12. prosince 2001 (účinnost od 1. ledna 2002). Návrh na zrušení této vyhlášky podal přednosta okresního úřadu v Novém Jičíně v listopadu roku 2002, a to jako oprávněný orgán státní správy podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V době projednávání návrhu před Ústavním soudem již okresní úřady neexistovaly (byly zrušeny k 31. prosinci 2002 zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů). Nadále je k podání příslušného návrhu oprávněn ministr vnitra (viz § 64 odst. 2 písm. g) zákona č. 182/1993 Sb.), a to na podnět příslušného krajského úřadu (viz § 123 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)). Ústavní soud ovšem v úvodu svého nálezu konstatuje, že i když došlo ke změně příslušného státního orgánu, osoba navrhovatele se nezměnila (před tím i dnes je jím stát) a řízení nadále pokračovalo. Výsledný nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 39/02 byl ve Sbírce zákonů publikován pod číslem 205/2003 Sb.

Navrhovatel vytýkal předmětné vyhlášce celou řadu dílčích nedostatků, jejichž prostřednictvím se obec Vražné odchýlila od zákonné úpravy a tak překročila meze svého zmocnění k vydání vyhlášky. Zároveň byl navrhovatel přesvědčen, že ve svém souhrnu tyto chyby dosáhly takové četnosti, že bylo nutné zrušit vyhlášku jako takovou. Tomuto návrhu sice Ústavní soud nevyhověl a vyhlášku ponechal v platnosti, přesto ale zrušil některá její ustanovení.

Poměrně okrajového významu byla hned první výtka, kdy podle navrhovatele není přípustné, aby jedna obecně závazná vyhláška obce nepřímo novelizovala vyhlášku další (autor návrhu zde ovšem použil poněkud nejasný pojem “zavazování” jedné vyhlášky druhou, který si Ústavní soud vyložil právě jako nepřímou novelizaci). Nález se s touto věcí vypořádal velice rychle, neboť správně konstatuje, že nepřímá novelizace v žádném případě zákonu neodporuje, a to zejména s ohledem na skutečnost, že se v daném případě jedná o shodné výsledky legislativní činnosti téhož orgánu, tedy zastupitelstva. Na tom nic nemění fakt, že nepřímá novelizace může být nevhodná z pohledu přehlednosti obecní legislativy.

Zajímavější naproti tomu byla otázka společného zástupce více poplatníků. Podle § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích je poplatníkem především fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt. Zároveň zákon připouští, aby byl za domácnost poplatek odváděn společným zástupcem, resp. za rodinný nebo bytový dům jeho vlastníkem nebo správcem. Toto pojetí vyhláška ve svém článku 3 přebírala. Zároveň však v článku 9 odst. 2 mimo jiné stanovila, že pokud společný zástupce nesplní svoji povinnost nepeněžité povahy stanovenou ve vyhlášce, může mu správce poplatku opakovaně uložit pokutu ve smyslu ustanovení § 37 a § 37a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které právě danou situaci řeší.

Aplikaci takového postupu na společného zástupce navrhovatel odmítal, a to s poukazem na jeho specifickou povahu, kdy společný zástupce není ani poplatníkem, ani plátcem. Naopak “tento subjekt může být pověřen poplatníkem k administraci úhrady, nemá však žádnou peněžitou povinnost, nelze mu ji tedy uložit podle § 37 a § 37a zákona o správě daní a poplatků.” Vyžádané stanovisko Ministerstva vnitra dalo v této souvislosti navrhovateli za pravdu, a to poukazem na skutečnost, že společný zástupce jedná na základě smlouvy příkazní (§ 724 a násl. občanského zákoníku), přičemž přenos daňové, resp. poplatkové povinnosti je podle příslušných daňově procesních předpisů nepřípustný.

S těmito závěry se Ústavní soud ztotožnil a námitku označil za důvodnou. Přestože úpravu společného zástupce v zákoně o místních poplatcích označil nález za “nezřetelnou”, je podle něho zjevné, že “společný zástupce jedná na základě vysloveného či nevysloveného konsensu s ostatními členy domácnosti, obdobně vlastník nebo správce bytového domu ve shodě s jeho obyvateli. … Na jednotlivých poplatnících zůstává povinnost kontrolovat tohoto pověřence, jim hrozí za neplnění ohlašovací a poplatkové povinnosti sankce. Použití § 37 a § 37a zákona o správě daní a poplatků … se proto nejeví jako zákonné.” Příslušnou část článku 9 odst. 2 vyhlášky proto Ústavní soud zrušil.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 45/2003.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |