VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 43 |
názory ohlasy polemika |
Bohumil Tesařík
Cesta k novému zaměstnání vždy začíná u sebe sama. Kdo chce o svých přednostech přesvědčit jiné, musí si nejdříve prohlédnout vlastní karty a vědět, jaká esa drží v ruce. Přesvědčivě působí uchazeč o místo zvlášť tehdy, když ví, co umí a co chce. Než se začneme ucházet o místo, měli bychom si udělat jasno ve dvou bodech:
Jaké schopnosti můžeme nabídnout a jak si jich ceníme?
Jak vypadají naše cílové představy o budoucím zaměstnání?
Žádný zaměstnavatel sice nesmí dnes nikoho diskriminovat pro jeho fyzické nebo jiné postižení, ale bylo by naivní se domnívat, že tomu tak v praxi není. Manažeři a vedoucí pracovníci mají většinou stereotypní představy o tom, co lidé s postižením mohou či nemohou dělat, a tak je nejlepší připustit si své omezené možnosti. Navíc – každý člověk vlastně žije s určitým handicapem, ať viditelným či neviditelným, takže ten, kdo si uvědomuje své omezení a ví, jak je překonat, má vlastně předstih. Existují dva názory, jak postupovat. Někteří se domnívají, že je lepší uvést charakter postižení ještě před osobním pohovorem, aby se dotyčný vyhnul překvapení a zabránil tomu, že bude považován za osobu zatajující důležitou informaci. Jiní poradci navrhují vyčkat až na samotný přijímací rozhovor. Nelze říci, který přístup je lepší, můžeme vyzkoušet obojí. Ať se však rozhodneme pro kterýkoliv postup, zmiňme se o svém problému a především o tom, jak překážky překonáváme. Mluvme pozitivně, abychom svému potencionálnímu zaměstnavateli ukázali, že budeme po jeho společnost/podnik/organizaci přínosem.