VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 43
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

recenze

Doc. RNDr. Alois Andrle, CSc.

Martin Potůček:
Zpráva o lidském rozvoji – Česká republika 2003.
Odkud přicházíme, co jsme, kam jdeme?
Nakladatelství MJF Praha, UNDP – Univerzita Karlova.
Praha 2003

Kolektiv dvaceti pracovníků Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, vedený Prof. PhDr. Martinem Potůčkem, CSc., MS., zpracoval novou analýzu současné české společnosti, navazující na předchozí zprávy, vydané v letech 2001 až 2003 (1), věnované vývoji společnosti v České republice po roce 1989 s výhledem do roku 2015, eventuálně s dlouhodobější perspektivou. Kniha má obsahově i strukturou blízko ke svazku Putování českou budoucností(rovněž 2003).

Výběr témat i návrhy politických intervencí vycházejí ze tří premis: v současné vývojové etapě české společnosti je lidský potenciál nejdůležitějším zdrojem jejího budoucího vývoje; k vytvoření co nejpříznivějších podmínek pro kultivaci a uplatnění lidského potenciálu české společnosti je nutná koordinovaná akce s účastí širokého okruhu veřejného, komerčního i občanského sektoru; významný podíl iniciační, koordinační a koncepční zátěže této veřejné akce leží z povahy problémů na bedrech státu a jeho institucí.

Přístup vychází z obecného předpokladu, že stát bude připraven a schopen převzít příslušnou odpovědnost za vymezené agendy. Nepředpokládá rezignaci státu na výkon těchto agend a přenechání uvolněného prostoru aktérům trhu nebo občanského sektoru a jejich strategií. Otevírá prostor pro dialog s nositeli jiných přístupů, jehož cílem by mělo být nalezení optimálních řešení uvedených úkolů pro Českou republiku a její obyvatele v budoucích letech a desetiletích. Publikace je rozčleněna do čtyř částí.

1. Vývojové tendence od začátku devadesátých let do roku 2002

Charakterizovány jsou demografickým vývojem České republiky, vývojem rodin a zdravotního stavu obyvatelstva, sociální strukturou české společnosti a reformou sociálního státu včetně charakteristiky soudržnosti jako jeho atributu. V této souvislosti je zvláštní pozornost věnována novým hodnotovým orientacím české společnosti. Další charakteristikou proměny společnosti a sociálních struktur jsou změny v ekonomickém vývoji nového českého státu. Oddíl je uzavřen analýzou stavu republiky před jejím vstupem do Evropské unie.

Demografický vývoj České republiky je charakterizován klasickými reprodukčními ukazateli a jejich proměnami - snížení míry sňatečnosti a zvýšení průměrného věku snoubenců během deseti let o pět let u obou pohlaví. Zvýšením podílu svobodných mužů i žen v populaci, vzrůstem rozvodového indexu z 38,0 % na 45,0 %, snížením úhrnné plodnosti připadající na jednu ženu z 1,89 dětí na 1,14 dětí při zvýšení průměrného věku prvorodiček z 22,5 let na 25,3 let a všech rodiček z 24,8 let na 27,6 let, ale proti tomu zvýšením ukazatele naděje dožití v okamžiku narození od roku 1990 do roku 2001 u mužů z 67,6 let na 72,1 roku a u žen ze 75,4 let na 78,5 roku. Tento vývoj měl dopad na snížení podílu dětí ve věku 0-14 let z 20,6 % na 15,9 %, zvýšení podílu obyvatel v produkčním věku 15-59 let z 61,5 % na 65,5 % a zvýšení podílu obyvatel starších 60 let ze 17,9 % na 18,6 %. Počet cizinců s povolením k pobytu na území České republiky se od roku 1993 do roku 2001 zvýšil ze 77 668 na 210 794 osob.

Změny v sociální struktuře společnosti vyplývají z proměny vlastnických vztahů nejen k výrobním prostředkům, ale především v terciární sféře, kde se odehrává proces dělící společnost na bohaté a chudé nebo chudší. V analýze je zvláště vyzdvižena diferenciace mezi důchodci a rodinami s nezaopatřenými dětmi na jedné straně a ostatními sociálními skupinami obyvatelstva na druhé straně. Za těchto okolností má zvláštní význam stav a vývoj sociální soudržnosti, která je definována jako “koncept, který vyjadřuje stav společnosti charakterizovaný vztahy důvěry mezi lidmi, sdílenými identitami a významy, očekáváním solidární pomoci v případě nouze”. Její jádro spočívá v každodenních interakcích mezi lidmi, kteří se rozhodli uznat svoji zodpovědnost za věci veřejné a jsou ochotni udělat něco pro zlepšení kvality života jak svého, tak celé společnosti. Kromě intervencí “shora”, tj. od státu, se očekávají iniciativy i “zdola”, zejména od občanských organizací i rodiny. Stále vysoce jsou hodnoceny rodina, zdraví, práce, přátelství, volný čas, ale mění se jejich vnitřní struktura, funkce, společenský dosah. Ekonomický rozvoj společnosti je charakterizován souborem makroekonomických ukazatelů a jejich vývoje 1995-2002. Politický systém se sice změnil, ale efektivita změn není vysoká. Občanské iniciativy stále hrají podružnou roli, veřejná správa je nevýkonná, soudnictví pomalé.

2. Lidé ve společnosti

Část začíná výkladem o mezinárodní formě měření lidského rozvoje a jeho potenciálu, jak je zavedl UNDP (United Nations Development Fund) v roce 1990 konstrukcí ukazatele indexu lidského rozvoje HDI (Human Development Index) a jak jsou celosvětové výsledky nyní každoročně publikovány v Human Development Report (HDR). Uvedený index má vyjádřit podmínky (možnost) žít dlouhý a tvořivý život s dostatečným vzděláním a přiměřenou životní úrovní. Ukazatel je konstruován z ukazatelů za tři oblasti rozvoje člověka: délka života + dosažené vzdělání + životní úroveň, které jsou vyčíslovány ukazateli naděje dožití + gramotnost dospělého obyvatelstva + hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly. Výsledný HDI je průměrem dílčích ukazatelů uvedených tří oblastí a dosahuje hodnot 0,1 až 1,0. Nízký, střední a vysoký index (do 0,5 – 0,5 až 0,8 a 0,8 a více) pak vyjadřují hladinu lidského rozvoje příslušné populace (země). Mezi téměř 200 zeměmi bylo (v roce 2000) 53 zemí s indexem vyšším než 0,8, z toho Česko na 33. příčce (0,849), 35. bylo Maďarsko, 36. Slovensko, 37. Polsko.

Pro recenzovanou publikaci bylo využito ještě dalšího indexu, a to indexu kvality a udržitelnosti života (KUŽ), použitého v projektu “Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku” (2002, Praha). Tento index je vypočítán z ukazatelů za čtyři oblasti: společensko–politickou, sociální, ekonomickou a enviromentální, z nichž každá je zastoupena dílčími ukazateli v celkovém počtu dvanáct. Publikace uvádí časovou řadu citovaných indexů podle uvedených čtyř společensko–politických oblastí za období 1990 až 2000 s prognózou do roku 2006. Pro rok 1990 vychází index 0,377, pro rok 2000 byl 0,542, pro rok 2006 se odhaduje na 0,617. Lze říci, že vypočtené ukazatele mají vypovídací hodnotu a odpovídají i pouhým orientačním představám odborníků. V každém případě jde o zpřesňující indexy, jichž bude zřejmě častěji při analýzách využíváno.

Účast na vzdělávacím procesu a jeho efekt zjištěný například při sčítání lidu 2001 vyjadřují podíly obyvatelstva staršího 15 let podle hlavních stupňů vzdělání. Z nich vyplývá, že v Česku je pouze 0,4 % dospělého obyvatelstva bez jakéhokoli vzdělání. To odpovídá empirickým zkušenostem o podílu “nevzdělatelného obyvatelstva”. Pouze základní, eventuálně nedokončené základní vzdělání má 23,0 % české dospělé populace, 20,5 % má vzdělání učňovské, 17,4 % střední odborné, 1,5 % učňovské s maturitou, 26,9 % úplné střední všeobecné včetně nástavbového a vyššího odborného, ale jen 8,9 % vysokoškolské; 1,3 % je bez zjištěného vzdělání. V Česku je jeden z nejvyšších podílů středoškoláků v zemích OECD, ale neplatí to o vysokoškolácích. Naše účast na vzdělávacím procesu nepatří v zemích OECD k nejvyšším. Jestliže v zemích EU má z ekonomicky aktivní populace 22 % vyšší vzdělání než středoškolské, u nás je to pouze 11 %.

Autoři tohoto oddílu publikace docházejí k názoru, že naše dosavadní nastavení vzdělávacího systému neodpovídá požadavkům doby, že je zastaralé a překonané. Co je podle nich třeba udělat ke zlepšení této situace? Zvýšit ještě dále počet studentů středních škol a motivovat je k dalšímu pokračování. Nabízet více možností pro další studium po dosažení druhého vzdělanostního stupně. Zvýšit veřejné výdaje na vzdělání. Tyto požadavky jsou obtížně dosažitelné, jak nám ukázala jednání o odměňování učitelů v létě 2003.

Struktura zaměstnanosti ukazuje po roce 1989 na její značný posun. V roce 1990 bylo v primárním sektoru národního hospodářství (zemědělství a dobývání nerostných surovin) činných 15,3 % pracovníků, v sekundárním sektoru 41,9 % a v terciární sféře 42,8 %. V roce 2001 byly následující relace: 5,4 : 38,5 : 56,1 %, což lze hodnotit velmi kladně. Během deseti let změnila odvětvovou zaměstnanost třetina ekonomicky činných osob. V průběhu let se však republika začíná propadat do sítě nezaměstnanosti, které je proto věnována pozornost jak z pohledu početního, tak strukturálního a důsledků pro sociální politiku.

Sociální politika má směrovat k zachování sociálních práv jednotlivců i sociálních skupin. Má bránit sociálnímu vyloučení, které vždy hrozí, jsou-li narušeny vztahy mezi prací a lidským potenciálem. Tomu má zabránit funkce sociálních pilířů, jimiž jsou pojištění, státní sociální podpora a pomoc v nepředvídatelných situacích. Za sociálně slabé lze označit rodiny s dětmi, seniory, ale také některé sociální skupiny, jako jsou v Česku Romové, osoby zdravotně postižené (cca 1,2 mil. jedinců).

Zvýšená pozornost věnovaná vzdělanosti obyvatelstva je oprávněná. Vzdělanost se právem považuje za dynamický faktor pro rozvoj společnosti a každý podnět k jejímu zvyšování je už sám teoretickým přínosem pro společnost. Na problému je však nejdůležitější možnost realizace záměrů a čas, kdy by měly být uskutečněny. Faktor času proto představuje důležitý fenomén vzdělanosti obyvatelstva.

3. Naléhavý úkol: zkvalitnit veřejnou politiku a správu

Po vylíčení dosavadní organizace veřejné správy po vzniku nových krajů v roce 2000 a novém územně administrativním uspořádání státní správy a samosprávy od 1. ledna 2003 vznikem správních obvodů obcí s rozšířenou působností, přistupují autoři k rozboru koncepce reformy veřejné správy v České republice. Ta má spočívat v decentralizaci, v regionalizaci, zvýšení poradenských aktivit místo aktivit “vrchnostenských” a v přechodu těžiště veřejné správy od poskytování služeb ke koncepční, koordinační, metodické a regulační činnosti. Podle mne jsou v elaborátu poslední zmíněné funkce dosti nekonkrétní. Sám se domnívám, že v praxi je třeba se více zaměřit na fungování zákonů o krajském a obecním zřízení z roku 2000 a jejich tvrdé prosazování vyššími orgány v praxi, protože “de lege lata” až příliš mnoho kompetencí zůstává nejen mimo obce, ale i mimo kraje ve prospěch centrálních orgánů. Za důležité však považuji prolínání samosprávných a svěřených kompetencí čili samosprávy a státní správy, v níž se promítají kruciální otázky veřejné správy vůbec. Důležitým faktorem reformy by mělo být zvýraznění “vynutitelnosti práva”, která se však odvíjí už od činnosti soudů specifických zaměření, jejichž absence patří k výrazným slabostem naší justice.

Autoři tohoto oddílu jsou zastánci posílení občanského a neziskového sektoru (neziskových organizací – NO) v našem veřejném životě. Vidí v něm možnost realizace demokratizačních procesů v Česku na širší základně.

Zajímavé jsou odstavce o “převzetí spoluodpovědnosti České republiky za globálně spravovaný svět” a na aktivitách Evropské unie. Ukazuje se, že hodnocení o omezeném vlivu malých zemí na procesy globalizace světa je odůvodněné, jejich aktivity se budou pohybovat v “slabém silovém poli” a že funkce malých zemí se budou postupně stále více “drolit”. Autoři jsou zde v ocenění přínosu Česka proto velmi skromní.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 43/2003.

Poznámka:

  1. Potůček, M. a kol.: Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Gutenberg, Praha 2001; Potůček, M. a kol.: Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Gutenberg, Praha 2002; Potůček, M. a kol.: Putování českou budoucností. Gutenberg, Praha 2003.






Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |