VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 38 |
téma |
Jiří Chum
Nejstarší folklorní festival v českých zemích se koná v Kyjově každé čtyři roky, s malými přestávkami, již od roku 1921. Představuje nejvýznamnější zvyky, rodinné obyčeje a především množství hudby a tance. Jak také jinak, když každá obec se zde může pochlubit minimálně jedním souborem, cimbálovou muzikou, sborem… I letošní festival, v pořadí šestnáctý, byl rozdělen do čtyř dnů. Den první přinesl vernisáže výstav a koncerty dechových hudeb. Slavnostní zahájení ve druhém dni bylo spjato se stavěním máje, následovala přehlídka dětských zpěváčků a muzik, večer vyvrcholil pořadem věnovaným lidové písni. Jak vzniká onen zázrak, kdy vnitřní napětí zaostřuje obrysy a vystupuje na povrch v podobě melodie obrůstající postupně slovy? Čím je způsobeno, že naléhavé, zprvu osobní sdělení překračuje pozemský rozměr tvůrce a nabito podmanivou energií vydává se na nekonečnou cestu od úst k ústům? Věčně otevřené otázky hlavního večerního programu dotvrzuje také následující nokturnový pořad cimbálových muzik, sborů, zpěváků a muzikantů v parčíku u kaple sv. Josefa. Sobotnímu dopoledni vládne zprvu jarmark na náměstí, před kostelem se rozvíjí přehlídka krojů a krátce po poledni prochází městem krojovaný průvod zástupců více než třiceti účinkujících měst a obcí regionu. Na náměstí pak opět vystupují folklorní skupiny a muziky, v letním kině dětské taneční soubory, následuje komponovaný zvykoslovný pořad Slovácký rok a večer přináší nové přístupy k tradici. Neděle nabízí Jízdu králů, koncert vážné hudby v kostele, verbuňk a závěrečné vystoupení souborů z regionu Slovácka.
Nová šťáva
Pořadatelé se netajili tím, že se při vstupu do třetího, “high tech” tisíciletí dal očekávat značný pokles zájmu o lidovou kulturu. Nejnovější kyjovská zkušenost je nadějná. Spolky s dlouholetou tradicí se rozrůstají, vznikají nové muziky, sbory, krúžky, soubory. Mladí lidé se pozorně obeznamují s tradičním hudebním materiálem a osvědčeným tanečním repertoárem, k ortodoxnímu pojetí mají však samozřejmě daleko. Svět digitální techniky, doprovázený všetečným a informačně nenasytitelným webem, se staví do služeb poetické krásy písně a pohybu, oproštěných od letitých ornamentálních nánosů. V době, kdy přibývá těch, kteří jsou na rozdíl od svých předků obeznámeni se širokým spektrem hudebních žánrů a kteří vstřícně naslouchají muzice donedávna zcela neznámých etnik, dostává se lidové hudbě silných podnětů k další suverénní existenci. Podněty jsou zhruba dvojího druhu: obnova a volnější interpretace klasického materiálu uvnitř jeho obvyklých výrazových prostředků a přesah lidové písně do jiných forem. Ani jeden typ zmíněných podnětů není koneckonců ničím revolučním, doprovázely koexistenci žánrů prakticky setrvale – nástup folkové, jazzové a rockové hudby v minulém století byl samozřejmě daleko výraznější. Revoluce se však mezitím odehrála ve skladbě publika – rockový základ sdílejí dnes rodiče, děti a dokonce vnuci. Takto vyladěné a poučené publikum přistupuje pak k lidové písni daleko uvolněněji než někdejší fundamentalističtí milci jednoho žánru. Samozřejmě, že teď značně zjednodušuji – hovořím o těch, kteří mají k hudbě aktivní vztah interpretů nebo posluchačů. Ty, pro něž je hudba kulisovou záležitostí, ponechávám stranou úvahy. Pořad nazvaný Z druhej bečky, experimentoval uvnitř klasického materiálu. Určitě mu dominovalo závěrečné pásmo Zmotaný svět v podání Slováckého souboru Kyjov - v němž je vynalézavě, hudbou i tancem, konfrontován svět rockerů a tradicionalistů. Když cimbálová muzika Jury Petrů šlapala místy nedostižně jazzrockově, nemohl v celém amfiteátru zůstat nikdo chladný. Není divu. Jak upozorňuje vedoucí Slováckého souboru Milan Pokorák, daří se jim v posledním desetiletí probouzet zájem nebývalého množství mladých lidí o aktivní práci ve folklorním dění. V přípravce a tanečním souboru pravidelně působí na šedesát členů, rozrůstají se rovněž pěvecké sbory. Prvořadým posláním špičkového tělesa je samozřejmě napomáhat udržování ročního zvykosloví v Kyjově za bohaté účasti široké veřejnosti (fašaňk, stavění máje, dožínky, hody). Oživují četné písně, vydávají zpěvníky a šíří věhlas kyjovského folklóru doma i v zahraničí. Zdařilé experimenty na pomezí žánru, k nimž zmíněný Zmotaný svět dozajista patří, ukazují jak významnou oblastí s desítkami špičkových kreativních talentů je dnešní Kyjovsko. Finále ve strhujícím podání mladých Kyjovanů vytvořilo logický most k pořadu založenému na druhém typu podnětů – na přesahu lidové písně do jiných hudebních forem. Pořad Tradice bez hranice, připravený Jiřím Plockem a Jiřím Petrů, sledoval silnou inspirační sílu původní lidové písně. Největší odezvu měla lehce jazzující Natálie Kuncová s etnicky rozmanitým repertoárem, Meislovo volné hudební sdružení oblečené v krojích učinilo vyzývavý úkrok do moderní vážné hudby a bratislavská Zuzana Mojžíšová zakončila pořad folkrockovými variacemi. Kdo vydržel celý pětihodinový maratón obou pořadů, odcházel s přesvědčením, že nastupující muzikantská generace rozfoukává skomírající uhlíky lidové muziky do plamenů budících obdiv i respekt.
Identita a elita
Je venkov kolébkou folklóru nebo laboratoří obrozenců? Snaží se venkov své duchovní bohatství udržet a rozvíjet vlastními silami? Rozšířen byl názor – a při popularizaci obecně málo známých etnik se ještě vyskytuje - že skuteční lidoví muzikanti většinou přicházejí s rytmem a cítěním, smysl pro formu uplatňují spíše instinktivně a inovace vnášejí do jejich tvorby městští tvůrci. Ovšem - pohyb mezi vesnicí a městem je v našem typu osídlení plynulý, vesnice se stala pružnější ve vlastní tvorbě, odstup obyvatel od uměleckých aktivit je minimální a účast v nich je zcela dobrovolná. Možná, že odšťavněný městský člověk hledá na venkově inspiraci ve vychvalovaném i proklínaném sousedství. Sám na venkov už dávno vnáší zdravou městskou skepsi. Ano, folklór potřebuje racionalitu a sebeironii – bez nich mu hrozí nebezpečí stát se buď akademickým skanzenem nebo sdružením podnapilých strýců dublujících pokleslý televizní humor. Folklór potřebuje břitkost a nelítostnost, před nimiž se třesou pachtýři dobře zavedených funkcí. Folklór ovšem potřebuje také duchovní obsah. Dostane se mu jej od místní elity? A kdo to je? Učitel? Starosta? Farář? Nebo počítačový odborník, odjíždějící každé ráno ze své haciendy kamsi za prací? A kdybychom se přece jen dobrali autenticity takové elity, kdo svoji místní elitu respektuje? Není vyzařování místní elity překračováno elitou působící zprostředkovaně?
Přestaňme filozofovat a držme palce lidové písni plynoucí nad celým tím “zmotaným” světem. Naslouchejme jí a zpívejme ji, abychom usnadnili její cestu jako zprávy o denních událostech od generace ke generaci.