Zájmové sdružení Euroregion Šumava (založeno 1993) je dobrovolným sdružením měst, obcí a jejich sdružení a dalších právnických osob okresů Český Krumlov, Domažlice, Klatovy a Prachatice programově i účelově zaměřeným na mezinárodní spolupráci s městy, obcemi a vyššími správními celky pohraničních regionů východního Bavorska (Spolková republika Německo) a Horního Rakouska (Rakousko). Euroregion Šumava obsahuje největší souvisle zalesněné území střední Evropy. Z toho vyplývá přirozené těžiště a sice zachování tohoto jedinečného přírodního potencionálu.
Lesnaté kopcovité pohoří s rozsáhlými náhorními plošinami a údolími vodních toků (Křemelná, Vydra) je tvořeno horninami prvohorního stáří, zejména žulami, rulami a svory. Rozsáhlé části Šumavy při jihozápadní hranici byly vyhlášeny za náš plošně největší národní park. Zahrnuje cenná přírodní společenstva s potřebou přísné ochrany, například zbytky pralesů, ledovcová jezera, horská či údolní vrchoviště. Nadmořská výška se pohybuje mezi 600 m až 1378 m (Plechý). Významnými vstupními místy jsou Železná Ruda, Kašperské Hory, Stachy, Vimperk, Lenora, Volary, Nová Pec.
Vydří matka si s mláďaty hraje nejvydatněji v době jejich dospívání, kdy je prostřednictvím her nejen učí lovit kořist, ale vede je k mnoha dalším tělesným zdatnostem, které budou ve svém životě potřebovat. Vydří učení však zřejmě pro soužití s civilizovaným člověkem nestačí. Ač se vydra dožívá věku i přes patnáct let, ve střední Evropě jen patnáct procent populace dosáhne věku vyššího než tři roky. Ostatní vydry zahynou pod koly automobilů a bohužel i v železech. Česká republika se dosud může chlubit tím, že na určitých územích se lze pravidelně setkávat s vydrou říční (Lutra lutra).
Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc.
Zpočátku byl lýkožrout v nízko ležícím smíšeném lese jen řídce se vyskytujícím druhem, ale když pronikl do tzv. příhraniční zóny porostlé čistými smrčinami, rozmnožil se tam takovým způsobem, že od roku 1991 zničil přes 1600 ha těchto lesů a 600 ha očekává týž osud. Za tohoto stavu rozhoduje se Správa Národního parku Šumava k rázným opatřením, jež má právo učinit ze zákona, protože má před celým naším národem zodpovědnost za stav šumavských lesů.
RNDr. Václav Skuhravý, Entomologický ústavu AV ČR v Českých Budějovicích, 1997
Kůrovec je v národním parku (a pouze zde) vítaný přírodní prvek, je součástí ekosystému a patří do něj mnohem více než muflon, myslivec, dřevorubec nebo traktor. A jestliže se kůrovec pouští do stromů v stejnověkých porostech smrků, pak koná jen svoji přírodní "povinnost". Zatímco v Bavorsku se baví o tom, jak nechat přírodu přírodou a přitom nepoškodit majitele okolních pozemků, u nás se snaží přírodu zachránit před ní samotnou, i kdyby ji měli při tom dočista zničit.
Mojmír Vlašín
Otázka zní, do jaké míry jsme ochotni povolit přírodě okovy. Chceme-li mít temné hvozdy, budeme muset s obrovskými náklady potlačovat jejich nerozlučnou část – armády lýkožroutů. Chceme-li upřímně přírodu bez zásahů, vraťme jí stromy, které jsme jí vzali, kopytníky a vlka, a uvidíme.
Jiří Hulcr, student Jihočeské univerzity
Původní prales protnutý jen solnou stezkou pokrýval Šumavu pouze do třináctého století. Pak byl sekyrou stále více zatlačován. Zemědělské vesnice v osmnáctém století pronikly i do vysokých poloh Šumavy, nejvýše položená Bučina nad 1000 m n. m. Své stimulovaly plavební kanály, sklárny. Máme na Šumavě třetí nejstarší přírodní rezervaci Boubínský prales, ale také památníky Poslední medvěd, Poslední vlk. Kromě lesů je Šumava známa svými četnými rašeliništi - slatěmi a osmi jezery - plesy. Třetina slatí ale skončila pod vodami Lipenské přehrady, rozlohu řady dalších zmenšuje expanze smrku.
Rostoucí potřeba dřeva vedla k posilování smrkových monokultur. Rychle rostou, ale jsou snadno zranitelné. Pro Šumavu byl nejhorší rok 1870, kdy vichřice porazila cca 20 000 ha lesa, prakticky celou centrální Šumavu. Zbytek smrčin v této části Šumavy zničil kůrovec. Citelný nedostatek sazenic se řešil dovozem, z velké části z okolních polesí. Tvrzení, že šlo převážně o nepůvodní sazenice z celého mocnářství, neadaptované na drsné šumavské klima, je zřejmě silně nadsazené. Záznamy ale chybějí. Léta 1946-1989 byla pro přírodu české Šumavy mimořádně příznivá. Odsun Němců radikálně snížil počet obyvatel a vynutil si jen extenzivní lesní a zemědělské hospodaření, hraniční pásmo a vojenské výcvikové prostory Prášily a Boletice uzavřely pro civilizaci podstatnou část Šumavy. K ochraně přírody přispělo vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Šumava v roce 1963, později i biosférické rezervace UNESCO a Chráněné oblasti přirozené akumulace vod. Intenzivní turistika se rozvinula prakticky jen u Železné Rudy a na severním břehu Lipenské přehrady. V roce 1988 byl na Šumavu vysazen rys. Záměr vysadit medvěda znemožnil nezájem Bavorů a Rakušanů, neboť stabilní populace medvěda vyžaduje celou Šumavu. Příroda Šumavy byla v roce 1989 narušená sice relativně málo, byla ale vysoce zranitelná. Její ochrana vyžadovala velmi citlivý přístup. Ten se jí ale v devadesátých letech nedostal. Je krutou ironií osudu, že největším problémem se stalo samo oprávněné vyhlášení a následné vytváření Národního parku Šumava, přesněji řečeno nezvládnutí trajektorie přechodu od režimu chráněné krajinné oblasti k režimu národního parku.
Ing. Jan Zeman, CSc.