VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 32
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

téma

Jiří Chum

Šumava od A do Ž

JavorníkAntýgl je někdejší královácký dvorec, také je to vrch. V povědomí jej máme ovšem uložený zejména jako kemp u Vydry a hojně využívané východisko turistických cest. Pár kroků za lávkou se dostaneme k plavebnímu kanálu, pohodlná cesta doprovází Vydru na Čeňkovu pilu, daleko není ani na Modravu či na Kvildu. V nedávném výzkumném úkolu přírodovědecké fakulty UK Antýgl suverénně zvítězil jako nejrušnější křižovatka pohybu turistů během šumavské letní sezóny. O tom, že to pro okolní přírodu není nic potěšujícího, nepochybujme. Antýgl je také vizitkou typické šumavské architektury: usedlost se zvoničkou, jež měla sloužit k přivolání pomoci při nenadálých událostech. Dnes je na Šumavě k vidění leccos, od bavorského kýče po omšelou socialistickou krychli, nynější rekonstrukce i nové stavby však většinou respektují konfiguraci terénu i obvyklý horský stavební materiál, dřevo a kámen. Šumavští zedníci a fasádníci měli ve světě dobrý zvuk, hodně tam viděli, ovšem, když si něco našetřili, stavěli si doma zpravidla podle svého gusta. Prolínání německých a českých vnitrozemských prvků v šumavském stavení prozrazuje mnoho i o směrech kolonizace. Šumava měla vždycky kromě kolonistů i vetřelce, kteří něčím porušovali staletou rovnováhu. Dnes ji sužují bikeři, podivné uniformní bytosti v helmách a se šíleným výrazem v očích. Řítí se cestou necestou a nejraději po trasách pro chodce. Rozsévají zkázu do povrchu pěších stezek, obnažují kořeny, rozjíždějí cestu do šířky. Pochybuji, že polykači kilometrů něco vnímají z okolní přírody. Mnozí z nich patří k těm, kteří se zdrží jen krátce a jejich počínání v sedle je obdobou toho, jak se chovají za volantem. Jisté je, že nemluví, nezdraví a neděkují. Až vás na poslední chvíli o vlásek minou, doprovoďte je výrazným búúú. Někteří bikeři předvádějí na kolech neuvěřitelné věci a být tady s plnou výbavou a ve svém šaškovském kroji k dispozici před koncem devatenáctého století, jistě by je třeba podnikaví Stacháci výhodně protlačili mezi věhlasné cirkusáky. Od bikerů odlišujme cyklisty, kteří nezapomínají na úctu k přírodě a respektují stanovená pravidla. Cyklistika k horám patří, leckdy je i způsobem života celých přijíždějících rodin a pravidla, která si komunita vytváří sama - viz například www.bikepenzion.cz - působí sympaticky. Dalším pojmem, znějícím příznivcům Šumavy jako sladký hudební motiv, je Čeňkova pila. Místo získalo jméno po pile, kterou zde nechal postavit obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček. Z Vydry a Křemelné se tu stává Otava, na divošské vody je zvolna navlékán krotký vnitrozemský kabát, jímž vcelku ochotně plynou, pokud se občas nezhlédnou ve spontánních tancích horských sester. A to je pak zle, jako loni o povodních. Hudba je v tom povětří přítomna také kvůli smetanovským asociacím. Skladatel sem přijel v létě 1867 v doprovodu prvního houslisty prozatímní české národní scény Mořice Angera a vychovatele Bubeníčkových dětí doktora Procházky. Smetana byl v té době kapelníkem Prozatímního divadla a soustředěně pracoval na dokončení opery Dalibor. Sedm let jej dělilo od tragického ohluchnutí a šumavské zvuky, barvy a vůně, které si citlivý tvůrce odnášel, později významně prokmitly leitmotivy načrtávajícími zejména v symfonické a klavírní tvorbě český úděl. Nikdo nepanuje Šumavě výrazněji než déšť. Zmocňuje se jí jak po dramatické přípravě, kdy kulisy mraků jsou okázale přeskupovány na panoramatické scéně a on sám se stává součástí zvukového a světelného představení, tak mnohem častěji náhle, jakoby z rozmaru, když kolony mraků zabloudí v údolích a rozbíjejí se o vrcholky hor. Typický šumavský déšť zdá se být zprvu našedlý a prosycený mlhou, později si jej překvapeni vybavujeme spíše pro jeho vůni, jíž vládne dřevo s nitkami silic a rozdrcené kůry.

Kolem dřeva se už na Šumavě odehrály věci, nad kterými zůstává rozum stát. Někdejší smíšený porost spotřebovaly ve velké míře sklárny, svoji daň si vybraly četné kalamity a z velké části vysazený rychle rostoucí smrk dostává zabrat od kůrovce, kyselých dešťů i jiných neviditelných škůdců, vznášejících se nad poničenou Evropou, jíž je Šumava, řečeno slovy bedekrů, “zelenou střechou.” Ve sporu o šumavskou přírodu je mnoho pravd, další vášnivé spory nás ještě čekají. Buďme rádi, že se o Šumavě mluví mezi laiky i profesionály a že slyšitelnost takového dialogu vykonává nátlak na kvalifikovanost přijímaných rozhodnutí. Dodejme pouze, že povinností člověka je učit se od přírody smyslu pro rovnováhu. Lidé jsou ovšem špatnými žáky, neradi si navzájem naslouchají a prognóza není bohužel dobrá. Varovnými důsledky vychýlené rovnováhy je například naplnění pojmu “doosídlit pohraničí”. Byly porušeny staleté vazby, na Šumavě se ocitli lidé, kteří by tu za normálních okolností neměli co pohledávat, s přivandrovalci přibyla lhostejnost a necitelnost k prostředí, pokřivil se a zploštil i jazyk, v němž dokonce obyčejné slovo drát získalo zlověstnou příchuť. Dějiny konkrétních rodin a obcí však nelze přitesat do připravených kategorií. Potrvá desítky let než se jazýčky rozkmitaných vah ustálí. Hledáním rovnováhy prochází i šumavský dům. Zajímavé bylo vždy pozorovat, jak se zde horské prvky střetávají s podobou českého vesnického stavení ve vnitrozemí. Když vkus nerespektoval účel a pokyny klimatu, prohra byla jasná - velkokapacitní hotely a paneláky. Nu, utěšujme se po česku, že jiné hory dopadly ještě hůře.

Jako každému cennému přírodnímu území dostává se i Šumavě velké pozornosti ekologů. To je zcela v pořádku a těm, kteří ekology považují za obtížný hmyz připomínám, že například Slovník spisovné češtiny (Academia, Praha 1978) vůbec pojem ekologie nebral na vědomí! Samozřejmě, že devadesátá léta vynesla na povrch četná překotně vzniklá hnutí, kde nekvalifikované slovo předbíhá myšlenku. Někteří autoři hovoří nejen v souvislosti se Šumavou dokonce o ekoterorismu ekologů. I to patří k demokracii a musíme se s tím smířit, neboť mlčení by bylo mnohem horší.

Bohužel nejsme Norsko a tak vodní energie zůstává spíše na okraji pozornosti. Ponechme stranou gigantické Lipno a připomeňme si elektrárny na Čenkově pile. Jsou zde dvě - jedna na soutoku Vydry a Křemelné je z roku 1912 a její Francisova turbina o výkonu devadesáti kilowattů je dosud v činnosti, druhá elektrárna pochází z let 1938-9 a je vybavena dvěma Francisovými turbinami s výkonem šest megawattů. Informační středisko v objektu umožňuje do tajemství výroby elektřiny nahlédnout.

Když obhlížíme shora šumavská sídla, vnímáme také barevnost jejich střech. Nejvíce je zastoupen eternit, střešní krytina z azbestu a cementu. Eternit reprezentuje šumavské mimikry: za mlhy a deště budovy splynou s terénem, podřizujíce se jeho rytmu. Své mimikry mají i některé weby. Člověk by si řekl: euroregion, to musí fungovat! No, nevím. Na adrese www.euregio.cz nalezneme stránky Euroregionu Šumava. Točí se na nich značka, upozorňující, že jsou ve výstavbě. Poslední aktualizace proběhla v říjnu 2001. Web je neúprosný a paměť má větší než slon. Jako každý fenomén, bránící úspěšně svá tajemství, podporuje Šumava fantazii. Přírodní pozoruhodnosti okouzlovaly romantické duše, staly se výzvou malířům a přitáhly systematickou pozornost fotografů již v počátcích tohoto uměleckého oboru. Výtečná příležitost sestoupit proti proudu času se nám naskytne na www.stara-sumava.cz . Navíc si ještě můžeme v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách do konce října prohlédnout výstavu Nejstarší fotografové Šumavy. Muzeum ji připravilo ve spolupráci s pražským nakladatelstvím Baset u příležitosti vydání knihy historika Pavla Scheuflera a také jako příspěvek k letošnímu klostermannovskému výročí. Fotografie zachytily Šumavu, jakou její básník vídal: všední dny obyvatel bojujících v tvrdých podmínkách o obživu, přírodní partie, sídla, podniky i první turisty přicházející vnímat Šumavu jako nezastupitelný artefakt. Pohled pod “fasádu” relativizuje romantické mýty. Ze Šumavy bylo nutno hodně odcházet, aby tu rodina mohla skromně žít. Fasády budov zejména v Německu před první světovou válkou svědčily velmi často o fortelu šumavských mistrů. Oživení stavební činnosti v Praze v první polovině třicátých let minulého století dalo vzniknout přímému autobusovému spojení s mnoha šumavskými sídly, sužovanými velkou nezaměstnaností. Šumava měla své generace, spjaté jazykově, profesně, obeznámené s okolním světem cestami za prací. Mnohé změnila hranice po první světové válce, ovšem hranice po druhé válce obrátila zdejší život naruby. Podoba zdejších sídel, zchátralost a šlendrián, mizející osady a vesnice, podezřívavost místních, prošpikovaných dobrovolnými fízly, vůči příchozím, to bohužel také doplňovalo obraz Šumavy, “pevné hráze socialismu”. Často jen návštěva hřbitovů nabízela zneklidňující náměty k přemýšlení, podobně jako zmatek v názvech sídel, který se dostavil, když člověk hledal informace v pramenech. Na břehu rychle se valících potoků a horských řek přijde člověku na mysl metafora o paměti hladin a hlubin, neustále proměňujících přítomnost a minulost. A horizont s reliéfem hor, k nimž je nutno stoupat po dlouhé hodiny, zpochybňuje úvahy o čase, přivlečené z města. Neboť nejspolehlivějším dorozumívacím prostředkem zůstává zde chůze. Naléhavá sdělení, jež netrpělivým a nesoustředěným zůstávají utajena, jsou nejvíce přizpůsobena jejímu rytmu. Chůze nás činí nepatrnějšími než strom. Les si je toho dobře vědom a smýkne o nás jen odleskem svých tajemství.

Není příliš vzdálená doba, kdy jsme jako turisté museli vystačit s jednou mapou, z níž vystupovalo hraniční pásmo najednou mdlé a bez cest… Informace o Šumavě jsou relativně hojné. Skvělá informační centra nalezneme například ve Kvildě, Kašperských Horách, ve Vimperku. Atraktivnost Šumavy samozřejmě způsobuje, že je jí plný web. Bez velkého průzkumu v síti sítí by zájemci unikly mnohé souvislosti. Navštívit doporučuji především oficiální stránky Správy NP a CHKO Šumava www.npsumava.cz a dva informační servery. První z nich, Informační server ŠumavaNet.cz www.sumavanet.cz, zvítězil vloni ve Zlatém erbu a je provozován v Klatovech, obdobný prachatický server www.sumavainfo.cz za ním nikterak nepokulhává. Oběma bych trochu vytkl malé množství aktuálních informací (je přece sezóna!), jenže vím, za jakých podmínek vznikají… A tak, budu-li shánět například ubytování, obrátím se ještě na server www.nasehory.cz.

Javorníku se zmíním v souvislosti s rekonstruovanou rozhlednou, ovšem doporučuji návštěvu jeho webových stránek www.javornik.cz. Tahle česká obec, nyní součást Vacova, nabízí prostřednictvím své kroniky unikátní pohled na dvacáté století. Obec má jméno podle nejvyššího vrcholu zalesněné Ždánovské vrchoviny (1089,7 m). Klostermannova rozhledna zde byla postavena roku 1938 Klubem českých turistů podle projektu mladého architekta a stavitele Karla Houry ze Sušice. Tomu už předtím přinesla věhlas kamenná kruhová rozhledna na Svatoboru, postavená za pouhé tři měsíce. Javornickou rozhlednu navrhl jako obrannou věž čtvercového půdorysu. Tato symbolika souzněla s vypjatou atmosférou doby, v níž se urychleně stavěla pohraniční opevnění. V kronice obce se píše, že věž stavělo osm zedníků a stejný počet přidavačů. Na kole denně překonávali čtrnáct kilometrů ze Strašína a převýšení čtyři sta metrů. Zedník si denně vydělal dvacet korun a přidavač dvanáct. Náklady na stavbu činily tehdejších devadesát tisíc korun. Hned za rozhlednou vedla od října 1938 hranice pomnichovské republiky, za Protektorátu Čechy a Morava byl Javorník jeho nejvyšší horou. Rozhledna byla vyhledávaná pro kruhový obhled Šumavy, zejména hraničního hřebenu od severozápadního Ostrého, přes Jezerní stěnu, Polomy, Žďánidla, Poledník, bavorský Javor, Falkenstein, Roklan, naši Černou horu a dále až po jihovýchodní Třístoličník, Knížecí stolec a Kleť v Blanském lese.

Postupně ji ovšem přerostly stromy. Až po značném úsilí Nadace Karla Klostermanna se podařilo shromáždit základní prostředky a klíčového partnera výstavby. Rekonstrukce začala v září 2002, rozhledna byla slavnostně otevřena 5. července 2003. Vyhlídková plošina je nyní ve výši třiceti metrů. Průběh stavby je zdokumentován na webu obce.

Nepřehlédnutelné jsou aktivity města Kašperské Hory. Nabízejí se tu četné ubytovací a stravovací možnosti, několik zajímavých obchodů s tvorbou zdejších řezbářů a keramiků, turisticky přitažlivý je i blízký hrad Kašperk. Město je však pozoruhodným kulturním centrem. Hned na počátku léta kostel hostil část mezinárodního festivalu duchovní hudby, o přízeň návštěvníků se ucházejí soukromá muzea hraček a motocyklů, na radnici autorská výstava obrazů, v informačním středisku prezentace dobových fotografií. Především je tu však Muzeum Šumavy, zmíněné již v souvislosti s historickými fotografiemi, které kromě výstav nabízí pečlivě strukturovanou přírodovědnou a národopisnou expozici. Když jsme přicházeli ke Kašperským horám po silnici od Rejštejna, potkali jsme svižně si vykračujícího muže, který nesl čerstvě koupenou knihu a pohvizdoval si. Omlouvám se za sentimentální vsuvku, připadlo mi to však symbolické a nadějné. Kašperské Hory byly blízké českému spisovateli, jehož dílo se nepřestává těšit zájmu příznivců Šumavy:

“Zimní jitro, jaké bývá na těchto vysokých polohách. Na západě a na severu hnědošedé páry, v nehybné mlhy srostlé, jež stály jako hradby nad černými lesy a všecek obzor zastíraly; na východě, nad Javorníkem, až daleko k jihu stály na pohled ještě výše, ale řidší byly a na mnohých místech se trhaly, tvoříce ve vzduchu plovoucí chuchvalce tu ostrých, onde neurčitých obrysů; za nimi vystupovaly jitřní červánky, polívající temnorudým nachem kovově šedomodrou oblohu; záhy také mlhy a páry se zabarvily do fialových, ohněm protkaných tónů a po bílém sněhu běhaly růžové stíny”.

Karel Klostermann - co ještě dodávat, když dílo básníka Šumavy je dostatečně výmluvné. Letošní rok se odvíjí ve znamení jeho dvou výročí (15.02.1848 - 16.07.1923). Autentické setkání s texty potěší v době uvadající mateřštiny výraznou jadrností a rozmanitostí užitého jazyka.

Se Šumavou je spjata také další pozoruhodnost: kniha, která v mnoha chudých příbytcích bývala kromě bible jediným zástupcem literatury - kalendář. Kalendáře představovaly rozmanité čtení na celý rok, dokonce se dědily z generace na generaci. Mnohé z nich se tiskly ve vimperské tiskárně. Dnes jsou předmětem sběratelského zájmu, protože často obsahují i lakonické poznámky o úrodě, hospodářství a svérázný komentář doby. Zájem o kalendáře vydržel na Šumavě až do šedesátých let minulého století, kdy postupně odešla generace jejich příznivců a mladší byli záhy převálcováni televizí. Když se řekne konzum, vybaví se mi ten ve Vacově z časů dětství, kde nade vším se vznášela vůně jádrového mýdla a chutnaly po něm i housky. Nuže, mám dobrou zprávu pro staromilce: konzumy existují, vacovská pekárna také a tu chuť si jeďte vyzkoušet. Třeba do konzumu U Majky v Srní. Já tu odvahu neměl a dal jsem přednost výtečnému švestkovému koláči v konzumu modravském.

Vzpomněli jsme již tragického vyvrácení Šumavy z kořenů, před více než půlstoletím. S novými lidmi přišlo málo pokory a ještě méně víry. Mizely obce a nejdříve ze všeho kostely, oblíbený terč opilých důstojníků. Za své vzaly také četné litinové kříže, roztroušené při cestách a na okraji vesnic. Mnohé z nich jsou nyní péčí dobrovolných sdružení i jednotlivců obnovovány, jak jsem se přesvědčil v okolí Kvildy, Modravy a Srní. Obě Kvildy rozkvetly do krásy. Obecní úřad v Horské Kvildě s upraveným okolím by mohl sloužit za vzor. Ve Kvildě již zmizely všechny oprýskané kulisy, včetně kultovní restaurace, jež jezdily obdivovat zájezdy příznivců easternu o králi Šumavy. Zdejší informační středisko je zároveň malou vkusnou expozicí o šumavské přírodě.

Ze zchátralosti se postupně probouzejí lávky přes potoky a mosty. Kde je to možné, vítězí mezi stavebními materiály dřevo. Louky jsou stále nedostižné skladbou rostlin, nezaměnitelné lehce narezlou barvou a omračující vůní. S velkou radostí spletou pocestného, když rafinovaně ukryjí kámen se značkou - mapa nemapa. Mapy získaly nyní sebevědomí, některé cesty na nich pokračují do sousedních zemí, kdo by si to pomyslel, když tu vládli Masajové! Odkud se tu vzala ta Afrika? Inu, jistý starosta jisté obce poblíže lipenské přehrady tak nazýval svérázné domorodce poměrně lhostejné k okolnímu prostředí. Souhlasím. Šumavské poměry zajisté vyšlechtily tuto odolnou bytost k dokonalosti, k spatření je ovšem hojně i ve vnitrozemí a ve velkých městech začíná dokonce převládat.

Modrava, to zní jako obloha. Mnoho výtečně upravených penzionů, obec slouží za východisko cest zejména na Březník a k pramenům Vltavy. Prodávají tady zmíněný skvělý koláč. Obec má neuvolněného starostu a poměrně zbědovaný domek obecního úřadu. Ovšem vzhledem k tomu, že ještě nedávno tady končil svět a Modravu obklopovalo hraniční pásmo, dokázali už rázně vykročit ke vzkříšení obce i pospolitosti. Abych si však přece jen rýpl - některé obce by potřebovaly natěrače. Třeba zábradlí před úřadem v Modravě by plechovka barvy probudila. Jenže, co má obec dělat dříve a kde vzít prostředky a lidi? Dříve bylo pohraničí odkladištěm osob, místem pro podivínské osamělce a prostorem, kam neplynuly téměř žádné dotace. V chráněné krajinné oblasti byly zpřísněné podmínky pro hospodaření již od jejího vzniku roce 1963, národní park vše ještě zvýraznil. Jaký prostor zbývá pro starosty? Z čeho se má sytit příjmová stránka obecních rozpočtů? Jak zajistit obživu pro lidi, jichž by tu bylo zapotřebí? Jak rozvíjet zázemí pro turisty, kteří jsou stále náročnější až rozmazlenější? Jak si poradit s likvidací odpadů, jejichž objem s turistickým ruchem narůstá? Kde brát prostředky na údržbu silnic, s nimiž zacvičí každá zima? To jsou palčivé otázky, na něž se budou odpovědi hledat ještě dlouho. Důležité je, že se o Šumavě mluví. I když její lidé vyrostlí v tvrdých podmínkách a neradi se předvádějí, budou se muset mnohem více naučit umění nabízet a prodávat své kvality. Masajové musí být postupně nahrazeni odborníky a lidmi se zájmem o obec. Ten se projeví i zájmem o návštěvníka. Zatím je zájem domorodců v mnoha věcech ještě hodně masajský. Jistě by se například našlo dřevo na přístřešky pro ty, co čekají na autobus. Šumava už není pustina a musí si v mnoha ohledech poradit s neoslyšitelnými výzvami ostatního světa. Půda tu nikdy nikoho neuživila a právě ve vztahu k hospodaření s ní jsou omezení jednoznačná. Ovšem ten pravý šumavský člověk je v mnohém jako pstruh. Dravý, nebojácný, bystrý. Šumavané se pohybovali hodně ve světě a dovedli být praktičtí. A měli velké pochopení pro pokrok. Byli houževnatí a pracovití, vnímal jsem to odmala na několika ryzích Šumavácích - otci, dědečkovi, strýci. Pochopení pro pokrok a moderní technologie nabízí Šumavě mnohé z irské nebo skandinávské cesty. Nebudou nic dohánět, rovnou přeskočí do první linie. Příkladů je z minulosti dost. Například plavební kanál, který představoval originální alternativu k tradičnímu svozu dřeva z nepřístupných míst. Projektantem a stavitelem byl Josef Rosenauer (1735-1804), rodák z Chvalšin u Českého Krumlova, původně lesní adjunkt, po studiích jmenovaný lesním inženýrem v Českém Krumlově. Od roku 1791 byl ředitelem Schwarzenberské vodní dopravy dřeva a vypracoval projekt stoky umožňující plavit dříví ze Šumavy do Vídně. Vybudoval také vchynicko-tetovský kanál (1799-1801) pro plavbu metrového dřeva jako spojnici Vydry a Křemelné, obcházející nesplavný úsek pod Antýglem, v délce téměř patnácti kilometrů, s výškovým rozdílem 190 metrů a korytem až pět metrů širokým a l60 centimetrů hlubokým.

Každé psaní o Šumavě, živené vzpomínkami, nutně upadá do romantiky. Nebylo jí tu nikdy málo a přijíždělo za ní vždycky mnoho umělců i lidí ducha střízlivého. Letmé střetnutí nemůže dohlédnout k tajemství starobylých rodů a k nezbytné soudržnosti rodin v drsných podmínkách. Příchozí však vnímá řád přírody a sebejistotu řeky, v níž balvany rozhlodané proudem ilustrují význam úsloví o kapce hloubící kámen. Tradiční skoupou řeč a zvolenou samotu mění nutnost pohybovat se rychle za prací i na úřad a satelit pomáhá co nejvíce zmenšit nebezpečí, která člověku klade do cesty prostor a drsné podnebí. Jako v každých horách není nad pomoc souseda, zvláště když si cesty na dlouhé měsíce přivlastní sníh. Ten znamená vrcholnou sezonu například pro Srní, původně dřevařskou a králováckou osadu, kde jsou na bývalém hřbitově pochováni Klostermannovi příbuzní i ti, které představil ve svých prózách. Srní, kde se ze serpentiny silničky ubíhající k Antýglu otvírá nádherný pohled na šumavské dálky. A ticho není absolutní, má svůj výrazný kontrapunkt. Totiž, také vás někdy napadlo, že všechna nejzajímavější pohoří v zemi si vystačí s jednoslovným názvem? Žádné v něm však nemá obsaženu svoji charakteristickou vlastnost tak výrazně jako Šumava. Někde uvnitř nepřístupných roklí a nad koryty potoků se sametově hnědou vodou a jantarovými odlesky, za temným úběžníkem na kilometry odbíhavých cest, na loukách, proměnlivých barevně při pohybu mraků, rodí se onen zvláštní zvuk. Šumavský šum, od něhož je název Šumavy odvozen, působí přímo uhrančivě. Keltové prý pojmenovali Šumavu Gabreta. To zní spíše jako hrkot spěchajících vozů. Šumavský šum je samozřejmě zcela odlišný od melodik zabydlených v rovinách.

A tma neskrývá hvězdy a v pokoji slavné Turnerovy chaty se těšíte její hustotou, v níž ani ruka před obličejem není k rozeznání. Jste turistou a tudíž bláznem, jenž se raduje z maličkostí a jemuž se dostává tolerance. Pro usedlíky jsou přesahy Šumavy samozřejmé - její deště, vánice, její ustavičný vítr a nenasytný vzduch. Živly modelují jejich často neuvědomělou víru, která tady nikdy nepřestala mít silnou pohanskou příchuť. A všudypřítomná voda, rezonanční deska nebe. Ztělesněním magie šumavské vody je určitě Vydra. Pramení na svahu Luzného (1298 m), vzniká soutokem tří potoků na Modravě a končí pod Čeňkovou pilou soutokem s Křemelnou, aby pak spěchala i loudala se do vnitrozemí jako Otava. Peřejnaté řečiště, obří hrnce vymleté v žulových balvanech, kamenná moře a skalní útvary, to všechno je Vydra. Má svoji nezaměnitelnou faunu i flóru, vzácně se tu vyskytuje i vydra, jež dala řece jméno. Při Turnerově chatě je mimochodem vybudováno miniaturní muzeum, přibližující život tohoto krásného zvířete.

Je načase nechat zaznít nad tímto vyprávěním zvonec na střeše některé ze šumavských usedlostí. Jeho hlas se nese nad zbytky zlaté stezky, nad zbořeništi usedlostí, jejichž lidské příběhy upadly do zapomenutí a jeho rytmus dává nahlédnout do zásad, od nichž se i nyní odvíjí život, jehož synonymem by mohla být tolik zde zastoupená hornina - žula.

Zájmové sdružení Euroregion Šumava (založeno 1993) je dobrovolným sdružením měst, obcí a jejich sdružení a dalších právnických osob okresů Český Krumlov, Domažlice, Klatovy a Prachatice programově i účelově zaměřeným na mezinárodní spolupráci s městy, obcemi a vyššími správními celky pohraničních regionů východního Bavorska (Spolková republika Německo) a Horního Rakouska (Rakousko). Euroregion Šumava obsahuje největší souvisle zalesněné území střední Evropy. Z toho vyplývá přirozené těžiště a sice zachování tohoto jedinečného přírodního potencionálu.

www.euregio.cz

Lesnaté kopcovité pohoří s rozsáhlými náhorními plošinami a údolími vodních toků (Křemelná, Vydra) je tvořeno horninami prvohorního stáří, zejména žulami, rulami a svory. Rozsáhlé části Šumavy při jihozápadní hranici byly vyhlášeny za náš plošně největší národní park. Zahrnuje cenná přírodní společenstva s potřebou přísné ochrany, například zbytky pralesů, ledovcová jezera, horská či údolní vrchoviště. Nadmořská výška se pohybuje mezi 600 m až 1378 m (Plechý). Významnými vstupními místy jsou Železná Ruda, Kašperské Hory, Stachy, Vimperk, Lenora, Volary, Nová Pec.

www.nasehory.cz

Vydří matka si s mláďaty hraje nejvydatněji v době jejich dospívání, kdy je prostřednictvím her nejen učí lovit kořist, ale vede je k mnoha dalším tělesným zdatnostem, které budou ve svém životě potřebovat. Vydří učení však zřejmě pro soužití s civilizovaným člověkem nestačí. Ač se vydra dožívá věku i přes patnáct let, ve střední Evropě jen patnáct procent populace dosáhne věku vyššího než tři roky. Ostatní vydry zahynou pod koly automobilů a bohužel i v železech. Česká republika se dosud může chlubit tím, že na určitých územích se lze pravidelně setkávat s vydrou říční (Lutra lutra).

Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc.

Zpočátku byl lýkožrout v nízko ležícím smíšeném lese jen řídce se vyskytujícím druhem, ale když pronikl do tzv. příhraniční zóny porostlé čistými smrčinami, rozmnožil se tam takovým způsobem, že od roku 1991 zničil přes 1600 ha těchto lesů a 600 ha očekává týž osud. Za tohoto stavu rozhoduje se Správa Národního parku Šumava k rázným opatřením, jež má právo učinit ze zákona, protože má před celým naším národem zodpovědnost za stav šumavských lesů.

RNDr. Václav Skuhravý, Entomologický ústavu AV ČR v Českých Budějovicích, 1997

Kůrovec je v národním parku (a pouze zde) vítaný přírodní prvek, je součástí ekosystému a patří do něj mnohem více než muflon, myslivec, dřevorubec nebo traktor. A jestliže se kůrovec pouští do stromů v stejnověkých porostech smrků, pak koná jen svoji přírodní "povinnost". Zatímco v Bavorsku se baví o tom, jak nechat přírodu přírodou a přitom nepoškodit majitele okolních pozemků, u nás se snaží přírodu zachránit před ní samotnou, i kdyby ji měli při tom dočista zničit.

Mojmír Vlašín

Otázka zní, do jaké míry jsme ochotni povolit přírodě okovy. Chceme-li mít temné hvozdy, budeme muset s obrovskými náklady potlačovat jejich nerozlučnou část – armády lýkožroutů. Chceme-li upřímně přírodu bez zásahů, vraťme jí stromy, které jsme jí vzali, kopytníky a vlka, a uvidíme.

Jiří Hulcr, student Jihočeské univerzity

Původní prales protnutý jen solnou stezkou pokrýval Šumavu pouze do třináctého století. Pak byl sekyrou stále více zatlačován. Zemědělské vesnice v osmnáctém století pronikly i do vysokých poloh Šumavy, nejvýše položená Bučina nad 1000 m n. m. Své stimulovaly plavební kanály, sklárny. Máme na Šumavě třetí nejstarší přírodní rezervaci Boubínský prales, ale také památníky Poslední medvěd, Poslední vlk. Kromě lesů je Šumava známa svými četnými rašeliništi - slatěmi a osmi jezery - plesy. Třetina slatí ale skončila pod vodami Lipenské přehrady, rozlohu řady dalších zmenšuje expanze smrku.

Rostoucí potřeba dřeva vedla k posilování smrkových monokultur. Rychle rostou, ale jsou snadno zranitelné. Pro Šumavu byl nejhorší rok 1870, kdy vichřice porazila cca 20 000 ha lesa, prakticky celou centrální Šumavu. Zbytek smrčin v této části Šumavy zničil kůrovec. Citelný nedostatek sazenic se řešil dovozem, z velké části z okolních polesí. Tvrzení, že šlo převážně o nepůvodní sazenice z celého mocnářství, neadaptované na drsné šumavské klima, je zřejmě silně nadsazené. Záznamy ale chybějí. Léta 1946-1989 byla pro přírodu české Šumavy mimořádně příznivá. Odsun Němců radikálně snížil počet obyvatel a vynutil si jen extenzivní lesní a zemědělské hospodaření, hraniční pásmo a vojenské výcvikové prostory Prášily a Boletice uzavřely pro civilizaci podstatnou část Šumavy. K ochraně přírody přispělo vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Šumava v roce 1963, později i biosférické rezervace UNESCO a Chráněné oblasti přirozené akumulace vod. Intenzivní turistika se rozvinula prakticky jen u Železné Rudy a na severním břehu Lipenské přehrady. V roce 1988 byl na Šumavu vysazen rys. Záměr vysadit medvěda znemožnil nezájem Bavorů a Rakušanů, neboť stabilní populace medvěda vyžaduje celou Šumavu. Příroda Šumavy byla v roce 1989 narušená sice relativně málo, byla ale vysoce zranitelná. Její ochrana vyžadovala velmi citlivý přístup. Ten se jí ale v devadesátých letech nedostal. Je krutou ironií osudu, že největším problémem se stalo samo oprávněné vyhlášení a následné vytváření Národního parku Šumava, přesněji řečeno nezvládnutí trajektorie přechodu od režimu chráněné krajinné oblasti k režimu národního parku.

Ing. Jan Zeman, CSc.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |