VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 32
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

lexikon evropského práva

Evropské instituce

Evropský soud pro lidská práva

Slovenský státní příslušník Juraj Kopecký, se řadu let neúspěšně domáhal navrácení 131 zlatých a 2151 stříbrných mincí, které byly na v roce 1958 v průběhu trestního řízení zkonfiskovány jeho zesnulému otci a poté se ztratily. I když došlo v roce 1992 k soudní rehabilitaci pana Kopeckého staršího, o mincích stále platilo, že nEmohou být navráceny, protože nikdo neví, kde se nacházejí. Evropská ústavní stížnost se opírala o porušení článku jedna prvního dodatkového protokolu Úmluvy, tedy o porušení práva pokojně užívat legálně nabytý majetek.

Stížnost vykazovala shodné rysy s některými dalšími restitučními věcmi (Malhous v. Česko, Gratzingerovi v. Česko, Brezny v. Slovensko), které vyzněly nepříznivě pro stěžovatele, kteří sice nebyli uspokojeni ve svých nárocích, avšak štrasburské orgány zhodnotily věc tak, že stěžovatelé očekávali více než by při střízlivém čtení československé restituční legislativy bylo radno očekávat.

I v případě stížnosti pana Kopeckého spočíval základní právní problém spojený s aplikací Úmluvy o lidských právech v tom, nakolik je možné legitimně očekávat, že se podaří nalézt po několika desítkách let všechny potřebné úřední dokumenty, zvláště nasvědčují-li některé okolnosti případu, že předmětné mince, nebo aspoň jejich část, neskončily v pokladnici státu, ale že byly ukradeny. I když existoval protokol o ocenění numismatického pokladu, rozhodující dokument o tom, že se stal majetkem státu, chyběl.

Senát Evropského soudu pro lidská práva se přiklonil k názoru, že stěžovatel mohl legitimně očekávat úspěch svého restitučního požadavku, protože svůj požadavek na navrácení majetku apriorně nespojoval s tím, co restituční zákonodárce nepřipouštěl. Tento rozsudek byl přijat nejtěsnější většinou čtyř hlasů. Soudci Bratza a Pellonpää a soudkyně Palmová poukázali ve společném nesouhlasném stanovisku na to, že Krajský soud v Bratislavě v odvolacím řízení velmi důkladně doplnil dokazování, protože uznal námitku, že žalobce má jako soukromá osoba jen velmi omezenou možnost doložit, co se s mincemi na konci padesátých let skutečně stalo a kde se nalézaly na začátku devadesátých let. Protože odvolací soud v tomto ohledu nepochybil a využil všech navržených důkazních prostředků, lze mít za to, že správně aplikoval ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, když zamítl žalobní návrh. Samotný záměr československého zákonodárce neposkytovat finanční kompenzaci za ztracený movitý majetek nepředstavuje porušení práva na ochranu majetku ve smyslu Úmluvy a stěžovatel tedy měl legitimně očekávat, že v případě, kdy se osud mincí uspokojivě nevysvětlí, nebude ve svém nároku uspokojen.

Většinový názor soudního senátu, opírající se o úvahu, že legitimní očekávání týkající se úspěšnosti úředního a soudního dokazování, o jehož výsledku nemohlo být předem jasno, je třeba respektovat, implikoval v rozsudku ze 7. ledna 2003 přiznání náhrady za materiální škodu, kterou stěžovatel utrpěl, a to v plné výši znaleckého odhadu ceny ztraceného pokladu (13323 EUR).

Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |