VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 21 |
lexikon evropského práva |
Manželé Pincovi si v roce 1953 pronajali a v roce 1967 odkoupili od státního podniku hájenku se stodolou a chlévem, kteréžto nemovitosti stát získal v roce 1948 na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy.
V prosinci 1992 podal syn osob, jimž patřila hájenka před konfiskací, restituční žalobu u Okresního soudu v Příbrami. Na návrh původního vlastníka mohl podle zákona č. 229/1991 Sb. soud rozhodnout o přechodu vlastnického práva k nemovitosti ve vlastnictví nebo v osobním užívání fyzické osoby, jež ji nabyla od státu, a to za předpokladu, že tato fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V září 1994 Okresní soud v Příbrami žalobě vyhověl, když uznal, že protiprávní zvýhodnění bylo způsobeno zejména rozdílem vypočtené kupní ceny, která měla být o 4600 Kčs vyšší, pokud by byla správně úředně oceněna i hodnota stodoly a chléva, a to s přihlédnutím k tomu, že podle povahy užívání stodola spíše odpovídá kůlně.
Po odvolání Pincových potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v lednu 1995 i odvolací soud. V březnu 1995 podali Pincovi proti rozsudku ústavní stížnost, kterou však v lednu Ústavní soud ČR odmítl, když shledal, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Neúspěchem skončil v dubnu 1997 i pokus Pincových o dovolání k Nejvyššímu soudu. Případ se stal i předmětem několika mimosoudních prostředků o nápravu. Tak například byla podána petice místních obyvatel prezidentovi republiky i Parlamentu ČR, která poukazovala na to, že syn bývalých vlastníků restituoval velký majetek (40 hektarů lesů a 100 hektarů pozemků), zatímco stěžovatelé ztratili téměř veškerý svůj majetek, přestože jej nabyli v dobré víře.
V evropské ústavní stížnosti z května 1997 namítali Pincovi porušení základního práva obsaženého v prvním článku Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento článek stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Jednání o kompenzaci uvízlo přes různé úřednické přísliby na mrtvém bodě, takže stěžovatelé byli donucení podat v dubnu 2000 proti ministerstvu zemědělství žalobu na zaplacení částky 364 430 Kč.
Soudci druhé sekce ESLP neměli pochybnosti o tom, že k zásahu do pokojného užívání majetku Pincových došlo na zákonném základě a že zákon o půdě sledoval legitimní účel. Na druhé straně se stal velmi závažnou skutečností rozpor v chování českých úřadů a soudů, které dokázaly poměrně rychle navrátit určité osobě majetek, zatímco se prakticky nestaraly o to, aby souběžně s tím odškodnily jiné osoby, které nepochybně rovněž nabyly svůj majetek v dobré víře. Evropský soud pro lidská práva zjistil, že stěžovatelé se v důsledku úředního postupu ocitli ve velmi nejistém sociálním postavení. I když nebyli po restituci nuceni opustit sporný dům, je patrné, že restituent využíval svého silnějšího postavení vůči stěžovatelům, po kterých vyžadoval placení měsíčního nájemného, aniž by byla řádně uzavřena nájemní smlouva, přičemž vyvolal soudní řízení, protože stěžovatelé odmítli sporné nájemné platit. Vzhledem k této aktivitě soukromníka při současné netečnosti úřadů, které odmítaly vyplatit kompenzaci za vyvlastnění, byli stěžovatelé nuceni snášet enormní zátěž, což porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi požadavky veřejného zájmu a zachováním práva na ochranu majetku. Senát ESLP proto rozsudkem z 5. listopadu 2002 jednomyslně rozhodl, že bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví a stěžovatelům přiznal náhradu peněžité škody a morální újmy ve výši 35 tisíc EUR a rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 9 227,28 EUR.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy