VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 18
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

lexikon evropského práva

Evropské instituce

Evropský soud pro lidská práva

Diane Pretty trpěla nevyléčitelnou degenerativní nemocí a její zdravotní stav se od konce roku 1999 výrazně zhoršoval. Její advokát požádal v červenci 2001 státního zástupce, aby vyjádřil stanovisko, že nebude stíhat manžela stěžovatelky, pokud bude pomáhat při sebevraždě, pro níž se paní Pretty vzhledem k svému zdravotnímu stavu rozhodla. Protože státní zástupce odmítl takovéto stanovisko vydat, byl v této věci 20. srpna 2001 podán soudní opravný prostředek. 17. října 2001 rozhodl v rámci soudního přezkumu londýnský divizní soud, že státní zástupce postupoval v souladu s právem a že napadená právní ustanovení neodporují Evropské úmluvě. Odvolací výbor Sněmovny lordů tento právní názor potvrdil 29. listopadu 2001.

Ve stížnosti Evropskému soudu pro lidská práva byl vysloven argument, podle něhož je první větu článku 2 Úmluvy o ochraně lidských práv třeba vykládat tak, že má-li každý zákonem chráněné právo na život, má takto chráněno i právo rozhodnout se, zda žít, či umřít. Tuto argumentaci Evropský soud odmítl především tak, že zdůraznil, že právo na život ve smyslu článku 2 Úmluvy nezaručuje individuální svobodu rozhodovat o kvalitě života. Jinými slovy: konstrukce práva na život ve smyslu článku 2 Úmluvy má za účel chránit život, nikoli chránit právo osoby na to, co chce se svým životem učinit. Pokud by totiž soud byl ochoten uznat velice široký obsah práva na život, musel by v extrémním případě uznat, že článek 2 Úmluvy zaručuje nejenom právo na život, ale také právo na smrt.

Dále bylo třeba zvážit namítanou skutečnost, že dlouhé čekání na smrt, navíc prodlužované odmítavým postupem britských úřadů a soudů může být kvalifikováno jako nelidské zacházení, a tedy i porušení článku 3 Úmluvy. Z judikatury ESLP je zřejmé, že stát má povinnost zdržet se chování, jež by způsobovalo jednotlivcům vážnou újmu, kterou by bylo možné chápat jako nelidské zacházení. Tak i utrpení pramenící ze zdravotního stavu může být některými podmínkami souvisejícími s aktivitou státní moci stupňováno a jako nelidské zacházení je kvalifikováno například uvěznění nebo vyhoštění těžce nemocného člověka, anebo - obecněji řečeno - bránění v tom, aby těžce nemocnému člověku mohla být kontinuálně poskytována kvalitní zdravotní péče. Evropský soud však nesdílí názor, že bránění státnímu zástupci, aby nestíhal toho, kdo by napomáhal sebevraždě, je srovnatelné s uvedenými situacemi a odmítá rozšíření interpretace článku 3 Úmluvy v tomto směru.

K námitce možného porušení práva na soukromí podle 8. článku Úmluvy ESLP dovodil, že britský zákon zasahuje do tohoto práva v míře, která je nezbytná v demokratické společnosti, a odmítl řešit nad rámec tohoto případu a obecným způsobem otázku, zda je správné, že existují státy, v nichž takováto právní úprava byla shledána nepřiměřenou. Při posouzení toho, zda není porušován článek 9 Úmluvy, vyšel soud z osvědčeného názoru uplatňovaného již Komisí pro lidská práva, podle něhož ne každý čin nebo úmysl je možné chápat jako projev náboženského vyznání nebo přesvědčení. O diskriminačním přístupu britských úřadů a soudů by mohlo svědčit především to, kdyby orgány veřejné moci bez objektivního a rozumného důvodu jednaly v tomto případě tak, že by nepřihlédly k zvláště tíživé situaci paní Pretty a k zvláštním okolnostem toho, že sama není schopna fyzicky uskutečnit své rozhodnutí. Podle názoru ESLP by však přiznání možnosti přihlédnout k této situaci narušila Úmluvou stanovený záměr chránit život. Evropský soud pro lidská práva proto jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení žádného z namítaných článků Úmluvy.

Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |