VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 18
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

téma

Doc. RNDr. Jiří Vaníček, CSc.,
Ing. arch. Otakar Jankovec

Městská památková rezervace Tábor:
Sociální a demografické aspekty regenerace

Historické centrum města Tábora bylo v roce 1961 prohlášeno městskou památkovou rezervací (MPR) a v roce 1962 dokonce jako jediný urbanistický soubor národní kulturní památkou (NKP). Prohlášení historického centra Tábora NKP nebylo jen z důvodu jeho architektonické a urbanistické hodnoty, ale motivem byl i duchovní odkaz husitství pro český národ a jeho přínos pro evropské kulturní dědictví. S ohledem na to, že prohlášení historického centra NKP se stalo po roce 1989 brzdou dalšího procesu regenerace, neboť objekty prohlášené za NKP nebylo možno v restituci původním majitelům vydat, požádalo vedení radnice v roce 1992 vládu, aby svým rozhodnutím zrušila rozhodnutí o prohlášení celého historického centra za NKP. Vláda žádosti vyhověla a v současné době jsou NKP pouze dvě nejcennější památky na území MPR.

Regenerace MPR v Táboře probíhá od roku 1969. Je zajímavé, že i v podmínkách socialistického státu a období tzv. normalizace se při formování záměru regenerace vycházelo z názoru obyvatel města Tábora a především těch, kteří na Starém městě v Táboře bydleli. Od roku 1972 bylo zpracováno několik sociologických výzkumů. Poslední zpracovala v roce 2002 Katedra cestovního ruchu Jihočeské university v Táboře. I když jednotlivé průzkumy měly různé zaměření, sledovaly různé cíle a jsou poplatné době, ve které vznikly, pokusili jsme se zhodnotit vývoj názorů obyvatel města na úlohu a funkci historického centra Tábora pro život města.

Proměny správního uspořádání města Tábora

Až do konce devatenáctého století mělo město Tábor jen dvě místní části – Město a Předměstí. Město tvořilo území vymezené původním opevněním, tedy dnes vnímané jako historické centrum. Ostatní výstavba mimo historické centrum stála na Předměstí, sem patřilo i území za Jordánskou hrází směrem k Praze a Písku.

Dle významné vyhlášky z roku 1880, při které byly přečíslovány všechny domy a nově označeny ulice, bylo v místní části Město 361 domů a na Předměstí 171. Další místní části města Tábora vznikají v posledních letech devatenáctého století a pak po první světové válce.

Poslední významnou úpravou správního uspořádání města jsou opatření realizovaná podle Koncepce urbanizace a vývoje osídlení krajů ČSR z roku 1970. Toto opatření již přesně vymezuje hranice 15 místních částí města, z nichž jedna je Staré město, jehož součástí je historické centrum.

Hranice MPR je územně vymezena v jejím prohlášení z roku 1961. Hranice NKP nebyla nikdy specifikována, dle usnesení se ochrana vztahuje na “historické jádro města”.

V roce 1987 bylo přistoupeno k aktualizaci prohlášení některých MPR, včetně Tábora. Pro MPR Tábor byla nově určena hranice MPR, která až na drobné odchylky je totožná s územím historického centra a tedy i s původní městskou částí Město z devatenáctého století, zpřesnění obsahuje i seznam 60 vybraných a 93 nemovitých kulturních památek.

Setkáváme se tedy se třemi hranicemi – největší, hranicí místní části Staré město, hranicí MPR platnou do roku 1987 a hranicí nejmenšího území, dnešní hranicí MPR – historickým centrem. Pro úplnost ještě nutno dodat, že dle urbanistického členění centrální zónu města Tábora tvoří historické centrum a část Nového města, obě tato území na sebe navazují.

Tyto zásadní urbanistické proměny jsou též důvodem, proč dostupné statistické údaje jsou velmi problematicky vhodné pro absolutní srovnání a často si musíme vystačit s odborným odhadem.

Charakteristika MPR Tábor

Město Tábor vzniklo počátkem patnáctého století na skalnatém ostrohu vymezeném nad řekou Lužnicí a Tismenickým potokem. Sídelní vývoj zde existoval před založením Tábora a je situován na počátek čtrnáctého století. V roce 1420 začíná výstavba Tábora jako opevněného vojenského ležení, které v krátké době získalo charakter města. Z této doby se zachoval především půdorys, který je však ve svém celku historicky cenným dokumentem uspořádání středověkého města: radiální osnova uliční sítě, záměrná nepřímočarost uliček, bodová a soustředěná zástavba do malých bloků, často dělených důmyslně vedenými soutkami pro odvádění splašků a dešťové vody. Přestože během dalších století se stavební vývoj odehrával až do devatenáctého století především na území ohraničeném hradbami a docházelo k přirozené změně struktury domovního fondu, zůstal půdorys historického centra prakticky neporušen a je považován za základní stavebně historickou hodnotu Tábora. Roku 1437 se Tábor stává královským městem a zaznamenává rozvoj obchodu, řemesel, správy a úřadů a to již v diferencované sociální struktuře obyvatelstva. Projevem hospodářské a mocenské konjunktury je přestavba Tábora do kamenné podoby, ne nevýznamnou úlohu zde sehrály i časté požáry. V zachovaném půdoryse města, jež svou uliční sítí vytvořilo množství dílčích uzavřených nebo polootevřených prostorů, vznikají domy odpovídající podobou požadovaným funkcím: bydlení, správa města, úřady, obchody, řemesla. Domy patriciátu se soustřeďují na hlavní náměstí nebo v jeho blízkosti, zatímco bydlení ostatních obyvatel má pauperitní charakter. V sedmnáctém století dochází k oslabení významu města, město zchudlo, zmenšil se počet obyvatel a řada domů byla zničena. Další etapa vývoje začala až po roce 1750, kdy se stal Tábor sídlem krajských úřadů pro oblast jižních a částečně i středních Čech. Dochází k rozvoji řemesel a živností, například soukenictví, pivovarnictví, mlynářství a koželužství, což s sebou nese výraznější stavební vývoj historické části města. Teprve v polovině devatenáctého století po postupném rušení opevnění začíná další etapa výstavby města. Vzniká Nové město. Přestože historické jádro Tábora zůstalo díky své poloze ústřední dominantou a správním centrem, byl na počátku dvacátého století v podstatě ukončen další vývoj tohoto území. Díky tomu se v historickém centru Tábora zachovalo tradiční venkovské, patricijské, starší městské i novější městské bydlení.

Již více než třicet let probíhá systematická regenerace a záchrana historického centra města a zvláště pak po roce 1990, kdy došlo ke změně vlastnických vztahů.

První období regenerace si vyžádalo značné prostředky na záchranu unikátního podzemí pod domy v historickém centru, když pod většinou domů jsou několikapatrové sklepy a díky jejich postupné devastaci hrozilo zřícení nadzemních částí některých domů. Městská správa před rokem 1989 i po nastolení demokratických poměrů v naší zemi si uvědomovala, že při provádění regenerace je třeba se opřít o podporu obyvatel města, neboť obyvatelstvo historického centra téměř čtyřicetitisícového města tvoří jen necelá čtyři procenta populace.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 18/2003.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |