Příloha

zadluženost obcí a krajů

Ing. LUDĚK TESAŘ,

ekonom - poradce ministra financí

 

V této příloze jsem se pokusil stručně zmapovat situaci zadluženosti obcí. Zejména potenciál zadluženosti, slabé a silné stránky, příležitosti a ohrožení, jakož i úvahu nad možnými nástroji regulace, které by stát v této oblasti mohl v budoucnu uplatnit.

 

Úvod

Docela častým fenoménem v oblasti dluhů veřejných rozpočtů je zadluženost obcí. Tu a tam se ve sdělovacích prostředcích objeví obec, na kterou zastupitelstvo uvalilo závazky, které jsou neúměrné potenciálu obce jim dostát (tedy likviditě obce). Mnohdy se takový fakt dostane na veřejnost až s příchodem nového zastupitelstva. Noví členové se pak často nechávají slyšet, že o této situaci neměli před volbami ani tušení (a to přesto, že výsledky hospodaření obce jsou veřejně dostupnou informací a kdo chce tyto informace znát, má na ně podle zákona právo). Následně na tyto zprávy začne veřejnost propadat demagogickému šílenství syndromu zadluženosti České republiky a vůbec všeho, na co se podíváme. V nejednom případě může být přitom tato situace vyvolaná uměle.

Podíváme-li se na fakta, zjistíme, že z ekonomického hlediska jde o vztah dlužníka a věřitele. Jestliže dlužník (v tomto případě obec) ztratí nebo dokonce již na začátku nemá schopnost dostát svým závazkům, je to problém věřitele. To by ale ona obec nesměla být veřejnoprávní korporací s řadou služeb, které je povinna poskytovat svým občanům. Vedle služeb v samostatné působnosti zabezpečuje i výkon státní správy v přenesené působnosti. Garantem těchto služeb je obec, kraj nebo stát. Občan má totiž práva, která nelze opomenout. A to je jádro problému.

Samosprávy jsou v České republice rozděleny do dvou úrovní - kraje a obce. Obcí máme zhruba 6250 (z toho v roce 2001 bylo zadluženo 47,7% obcí) a 14 krajů, včetně Hlavního města Prahy. Rozpočty municipalit patří vedle státního rozpočtu a mimorozpočtových fondů do soustavy tzv. veřejných rozpočtů. Jejich objem činí zhruba 200 miliard korun, z toho doposud převážnou část zabírají obce. Více než 2/3 z celkových příjmů obcí jsou jejich vlastní příjmy (u krajů jsou to zatím jen asi 2/10), ale připravuje se rozsáhlé posilování daňových příjmů krajů.

Součásti vlastních příjmů obcí i krajů jsou daňové příjmy, tj. podíly na výnosech daní. Tyto podíly určuje zákon (zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní). Daňové příjmy obcí (v roce 2002 se očekává okolo 100 miliard korun) meziročně výrazně posilují (2001 o 13,3 %; rok 2002 o 7,3 %; 2003 se čeká růst 7,4 %). Následující reforma veřejných financí by měla mj. zabezpečit výrazný přesun prostředků z oblasti dotací do daňových příjmů jak krajů, tak obcí. To představuje velmi významný prostor pro další posilování možností a stability příjmové stránky samospráv. Kde je stabilita, tam jsou i velké možnosti realizace dlouhodobých plánů. Na straně výdajů přitom obce již dnes realizují 1/3 objemů na kapitálové výdaje. Dlouhodobé investiční plány měst, obcí i krajů se neobejdou bez plánovaného zadlužení. Zadlužování samospráv je proto zdravé a v moderní ekonomice dokonce nezbytné pro maximální využití potenciálu, ovšem jen do určité výše.

Reforma veřejné správy vychází z toho, že samosprávy, tedy obce a kraje, mají hrát úlohu lepšího správce veřejného majetku a služeb, než jakým byl stát. Znají lépe potřeby svého území a mohou proto i lépe využít svěřené prostředky. Navíc mají konkrétní lidé v území přímou politickou zodpovědnost. Samosprávy v rámci reformy významně sílí. Důsledkem by měl být růst kvality veřejných služeb.

Reforma samosprávy. K 31.12.2002 došlo k rušení okresních úřadů, jako dosud nejnižšího článku výkonu státní správy v území. Úkoly okresních úřadů přebraly obce s rozšířenou působností (tzv. obce III. typu), kraje a některá ministerstva. V rámci první etapy reformy veřejné správy převzaly krajské samosprávy 2 641 organizací a 2 677 funkčních míst na výkon správních činností. V rámci druhé etapy reformy veřejné správy byly posíleny obce a kraje o 582 organizací a 15 060 funkčních míst na výkon správních činností. S celkovým posilováním samospráv v průběhu reformy veřejné správy souvisí finanční prostředky ve výši více než 70 miliard korun. Porovnáme-li obce a kraje, ukazuje se, že obce přebraly od státu především správní činnosti, zatímco kraje majetek, tedy zřizovatelské funkce. Celkově došlo k rozsáhlému delegování kompetencí (tzn. zřizovatelských funkcí a správních činností) ze státu na samosprávy, to znamená, že samosprávy díky reformě veřejné správy výrazně posilují.

Reforma ústřední státní správy. Ústřední státní správa je součástí veřejné správy jako takové, zatím sice kolabuje její koordinace, ale vláda již zahájila řadu projektů souvisejících s reformou ústřední státní správy. Bohužel jejich výsledky jdou často proti sobě nebo úplně postrádají výsledky konzultací mezi orgány ústřední státní správy. Připomínkové řízení se v tomto případě ukazuje jako nedostatečné. Přesto bude plánovanou změnou rozpočtového určení daní reforma ústřední státní správy odstartována a rozpohybována. Dosud ministerstva regulovala veřejné služby v území tím nejsilnějším a nejlépe ovladatelným nástrojem – penězi. V první fázi přejde z centra na kraje asi 60 miliard korun a dalších 70 miliard korun je ve hře. To znamená, že resorty najednou potřebují a musí stanovit kvalitativní nástroje regulace veřejných služeb, pokud chtějí zasahovat do území, ale technika, efektivita a hospodářská stránka věci, včetně realizace bude více závislá na skutečných garantech veřejných služeb. Resorty se tak nebudou rozptylovat rozhodováním například o realizaci 20 000 korun v Dolní Úpě na pumpu (operativa), ale budou nuceny plnit své skutečné funkce, jako je kontrola, koncepce, dozor a realizace záměrů vlády ve svěřené oblasti apod. Budou odpovídat za úroveň zdraví, vzdělání, vymahatelnosti a dodržování práva, užitek, který přináší jimi spravovaná a vytvářená regulace (např. zákony, nařízení, vyhlášky) uživatelům. Na první místo se konečně bude dostávat spotřebitel služeb, tedy občan, podnikatel. Efekt dosažený pro spotřebitele služeb bude rozhodující pro hodnocení výkonu státní správy. Státní správa se tak stane skutečnou službou. Z výše popsaných faktů je patrné obrovské riziko, které by přineslo ochromení veřejné správy, potažmo samosprávy jejím předlužením bez ohledu na to, zda jde o obec nebo kraj.

Samosprávy nemohou zbankrotovat

Riziko z předlužení samospráv netrápí jen státní správu, ale i banky. Kdo je předlužený, nemůže splácet úvěry a celý obchod se může stát ztrátovou záležitostí.

Obce i kraje jsou veřejnoprávní korporace, jsou právnickými osobami (Občanský zákoník, § 18 odst. 2 písm. c)) a vykonávají nejen samosprávu, ale i státní správu v přenesené působnosti. Obě úrovně samosprávy (obce i kraje) hospodaří s financemi podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (tzv. malá rozpočtová pravidla).

Právní rozpor. Vlastnické právo obce a kraje je nedotknutelné a dle Ústavní listiny práv a svobod (čl.11) postavené na rovinu všech vlastníků. Proto by žádné zákony neměly z podstaty právní úpravy omezit toto právo např. zástavy obecního majetku, přijímání úvěrů, vstupování do ručitelských rolí apod. Přesto zákony o obcích, o krajích a zákon o Hlavním městě Praze obsahují mnohá omezení tohoto práva v taxativně vymezených případech.

Obec ani kraj nemůže v případě předlužení zbankrotovat. Přesto se neustále diskutuje o omezování vlastnického práva samospráv a hledají se různé kličky. V poslední době se však začíná hodně hovořit i o prevenci předlužování jinými metodami než omezováním. Někteří renomovaní ekonomové spolu s masovými sdělovacími prostředky vytvořili umělého strašáka předlužení samospráv. Celostátní veřejné riziko předlužení samospráv není zažehnáno. Jak to tedy opravdu je? Znamenají obce a kraje pro banky a stát riziko, jsou opravdu nesolventní a předlužené?

Celkový pohled na výši zadluženosti

V roce 1994 bylo zadluženo 1964 obcí v celkové výši 14 miliard korun. Celková zadluženost obcí přitom neustále rostla a nadále roste. Obce dosáhly v roce 2001 celkové zadluženosti 48,3 miliard korun, kdy bylo zadluženo 2985 (47,7%) obcí, tedy o jednu čtvrtinu (tj. asi o 1222) obcí méně než v roce 2000. Oddlužily se převážně střední a malé obce pod 5000 obyvatel. Přesto celková zadluženost vzrostla, a to díky největším městům. Po odpočtu Prahy, Brna, Ostravy a Plzně zůstala zadluženost obcí v roce 2001 na stejné úrovni jako v roce 2000, ovšem struktura zadluženosti se změnila. Praha, Brno, Ostrava a Plzeň představovaly v roce 2001 zhruba 50% zadluženosti obcí v ČR (celkem 24,2 miliardy korun) a ostatní obce zabíraly druhou polovinu s 24,1 miliard korun. Celková zadluženost obcí je ovlivněna velkými městy.

Nejvíce obyvatel žije ve městech, ale velká část populace je soustředěna do obcí od 300 do 5000 obyvatel. Naproti tomu v obcích do 300 obyvatel žije pouze 4,1% populace (426,6 tisíc obyvatel), přitom těchto obcí je u nás více než 2500, tj. rovných 40%! Každá z obcí je samosprávná a hospodaří na svůj vlastní účet. V zadluženosti obcí dosud prakticky neexistuje žádná účinná regulace. Pro velkou četnost malých obcí tak existuje v České republice i velké riziko individuálního předlužení obce. V ČR bylo v roce 2001 celkem 3265 nezadlužených obcí ve velikosti do 10 000 obyvatel.

(Graf 1, 2 a 3, 3A)

Struktura zadluženosti obcí. Jeden úhel pohledu jsou zdroje zadluženosti, druhým je struktura zadluženost obcí podle regionů nebo velikosti a majetek těchto obcí. Obce využívají v pořadí podle významu ke svému zadlužování:

  1. úvěry
  2. emise komunálních obligací
  3. přijaté finanční výpomoci

U obcí významně posílily komunální obligace a úvěry. Komunální obligace rostou zejména u Prahy a Brna, u ostatních obcí naopak výrazně oslabily.

Úvěry rostly o 22,8 % a přijaté finanční výpomoci vykázaly mírný pokles (- 0,8%). Obce bez Prahy snížily výši komunálních obligací a čerpaly podstatně více úvěrů (nárůst 16,2 % v roce 2001). U obcí bez Prahy oslabily ve prospěch úvěrů jak obligace, tak přijaté finanční výpomoci. Obce čerpaly v roce 2001 asi 10 miliard úvěrů a splatily 4,6 miliardy korun. Splátky provedly převážně, co do četnosti, menší obce. Termíny splatnosti úvěrů se pohybují od 2 do 20 let. Ovšem smutné je, že stále ještě převažují úvěry se splatností do deseti let, což jsou krátkodobé úvěry a nejsou pro obce příliš výhodné. Vzhledem k prostoru na trhu se lze domnívat, že banky, které nabídnou skutečně dlouhodobé nástroje financování investic obcím a krajům, budou mít navrch a mohou na municipálním trhu výrazně posílit. Největšími tradičními poskytovateli úvěrů obcím jsou zatím Česká spořitelna, Komerční banka, Českomoravská hypotéční banka a Českomoravská stavební spořitelna. Levné hypotéky jsou pro obce progresivním a lákavým řešením pro získání zdrojů. Úvěry obce využívaly především na investice do životního prostředí a infrastruktury. Majetek obcí vyjma Prahy rostl v minulosti rychleji než zadluženost.

Emise komunálních obligací je neustále pro obce drahá a náročná záležitost. Každá emise musí mít manažera obligace, který tyto cenné papíry prodává na trhu s cennými papíry a fakticky ručí za kvalitu emise. Vzhledem k složitějšímu přijímání obligací se proces protahuje i časově. To jsou hlavní důvody toho, proč obce (vyjma největších měst jako Praha a Brno) volí spíše pohodlnější cestu získání prostředků, tj. formou úvěru. Obligace jsou ve hře prakticky jen u čtyřech největších měst. Zejména Praha se postarala o 31,7 % absolutní růst komunálních obligací v roce 2001 a rok 2002 nebude z tohoto pohledu nijak výjimečný (svou roli sehrály i záplavy, které vyvolaly velkou potřebu zdrojů).

Přijaté finanční výpomoci jsou nejlacinějším prvkem zadluženosti obcí. Za velmi výhodných podmínek je poskytují státní fondy a některé kapitoly státního rozpočtu. Mnohdy je ale ze strany poskytovatele vyžadována velká finanční spoluúčast po žadateli a obce jsou tak nuceny k přijetí úvěru. Podmínky poskytnutí výpomoci si stanovuje poskytovatel v rámci platných zákonů a pravidel. Většinou je zapotřebí žádost, která je mnohdy velmi spletitá a obsahuje často i podivné parametry. Úvěr se zdá být pro obce standardním, i když momentálně dražším řešením. Ovšem servis bank, který je samozřejmostí, někdy vyvažuje výhody finančních výpomocí. Pro tato fakta a pro nedostatek státních zdrojů posilují na úkor přijatých finančních výpomocí úvěry a komunální obligace.

(PŘÍLOHY 4 až 13)

 

Trendy zadluženosti obcí

Fakt, že se mnoho obcí v roce 2001 oddlužilo je pouze přechodným jevem. V souvislosti s povodněmi v uplynulém roce 2002 očekávám větší zadlužování obcí. Skok nastane, dle mého soudu, u komunálních obligací díky Praze a u úvěrů středních a malých obcí. Přibude nejenom počet zdravě zadlužených, ale ani o riziko nadměrného zadlužení nebude nouze. Pro banky budou zajímavé zejména obce z řad od 1000 do 10 000 obyvatel, kde je stále poměrně velký prostor nejenom co do počtu potenciálních klientů PŘÍLOHY 14 až 18, ale i co do výše možné zadluženosti. Přitom je váha středních menších obcí na celkové zadluženosti významná již dnes a její vývoj u těchto obcí bude ve výhledu pravděpodobně posilovat.

 

Rizikovost zadluženosti obcí

Plošné posuzování potenciálu a míry rizika zadluženosti obcí v ČR je problematické, ale přesto lze přibližné a přitom nikoli nevýznamné orientace docílit. Vyjděme jednak z příjmů a výdajů obcí a dále z jejich majetku.

Výdaje obcí. Jak již bylo řečeno, běžné výdaje obcí se průměrně pohybují na úrovni 2/3 celkových výdajů, takže obce uplatňují 1/3 kapitálově. Obce od 300 do 5000 obyvatel mají největší podíl kapitálových výdajů na svých celkových výdajích (zhruba kolem 40 %). Pokud přepočítáme kapitálové výdaje na obyvatele, potom tu (vyjma Prahy, Brna, Ostravy a Plzně) není vazba na velikost obce (na rozdíl od běžných výdajů) a pohybuje se kolem 5000 Kč na obyvatele u těch nejmenších obcí i u větších měst. Největší růst investičních výdajů (sledované období 4 roky) vykázaly obce do 500 obyvatel a potom až největší města. Malé obce průměrně čerpají stále více finančních výpomocí (Státní fond životního prostředí, ministerstva), úvěry jsou z tohoto spektra obcí vytlačovány. Výjimku tvoří případy, kdy si i malá obec musí vzít úvěr, aby mohla přijmout výhodnou finanční výpomoc. Někdy může jít, vzhledem k velikosti a možnostem obce, o rizikové zadlužení. Efektivní čerpání úvěrů se odráží od schopnosti splácet a možnosti ručit za úvěr majetkem.

Majetek obcí nelze celorepublikově přesně určit. Rozvaha obcí sice hovoří zhruba o 1 biliardě, ale toto číslo je pravděpodobně značně podhodnoceno. Způsobují to problémy souvisejícími s oceňováním majetku obcí a údaji v rozvaze (zejména u menších obcí). Přesto je možné toto číslo použít alespoň jako odrazový můstek orientačního plošného posouzení. Stálá aktiva obcí dosáhla v roce 2001 celkem 0,96 biliardy korun. Obce zatížily v roce 2001 zadlužeností průměrně 5 % stálých aktiv, obce bez Prahy, Brna, Ostravy a Plzně jen 3,9 %. Nejvíce zatížila svůj majetek dluhy Praha, kde byl v roce 2001 % podíl zadluženosti na stálých aktivech 7,4 %, následovaly obce Brno, Ostrava a Plzeň s 5,8 % zadluženosti na stálých aktivech. V České republice existovalo v roce 2001 pouze 33 obcí, jejichž stavby nedokázaly pokrýt zadluženost. (PŘÍLOHA 19)

Obce jsou v oblasti zadlužování aktivní. Jednoznačné je, že nejvíce aktivní jsou již tradičně obce z regionů Moravy následované Středočechy. Moravané ale umně využívají především finanční výpomoci a svůj majetek tím pádem nezatěžují (protože je to nejlacinější nástroj zadluženosti), přesto, že podle posledního sloupce následující tabulky to tak může vypadat. Vždy je dobré vidět údaje v souvislostech. Zadluženost obcí je nejvíce financována úvěry (úvěry se blíží hranici 70% na celkové zadluženosti) v krajích jako je Liberecký, Královéhradecký, Plzeňský, Jihočeský a Pardubický. (PŘÍLOHA 20)

 

Rizikově zadlužené obce. Výsledné posouzení rizika zadlužení obcí na celém území ČR není jednoduché a při plošném zpracování dílčím údajů za všechny obce je nutné použít opravdu pouze velmi hrubé měřítko. Prozaicky jde o to trefit stav, kdy se obec nebezpečně přiblíží anebo se již nachází ve stavu, kdy má problémy s dodržováním svých finančních závazků, a to z této úrovně posoudit nelze. Hraje tu roli řada faktorů. Mezi nejvýznamnější patří u jednotlivců dílčí stabilita zdrojů financování a jejich struktura, výše a struktura výdajů, závazky a pohledávky, stav a vývoj majetku obce, likvidita obce (tedy stránky krytí dluhů), jaké má obec SWOT (silné a slabé stránky, příležitosti a ohrožení). Jelikož tyto vlastnosti nemůžeme hodnotit u všech obcí, definujme proto pro naše potřeby alespoň velmi, opakuji velmi, hrubý a zjednodušený ukazatel rizikovosti. Za rizikově zadluženou považujme takovou obec, jejíž dluh je větší než dvojnásobek daňových příjmů (tedy jistých běžných příjmů daných zákonem). Samozřejmě jde svým způsobem o velmi tvrdé a velmi orientační parametry a přesto jim nevyhovuje pouze 219 obcí.

V České republice bylo v roce 2001 nezadlužených 52 % obcí, 44 % obcí bylo zadluženo tak, že jejich celkový dluh nedosahoval ani dvojnásobku daňových příjmů a pouze 4 % z obcí v České republice mělo dluh větší než dvojnásobek daňových příjmů. Pouze částku 0,9 miliardy korun z celkových 4,8 miliard korun bychom tak, při takto tvrdých limitech rizikovosti, mohli zahrnout pod položku “rizikové”. Tato absurdně nízká částka se přitom nachází pouze u obcí menších než 10 000 obyvatel. Nejvíce takových obcí bychom našli ve Středočeském kraji, 10 % ze všech 1147 obcí kraje mělo v roce 2001 zadluženost větší než je dvojnásobek daňových příjmů. Ovšem ani to není zdaleka alarmující ukazatel, protože obce mají opravdu velký majetek.

Celková zadluženost kolísá u obcí zhruba od 2 do 8 % (Praha) objemu stálých aktiv. Celkový objem staveb obcí byl 538 miliard korun. Stavby obcí tedy bohatě kryjí zadluženost. Rizika zadluženosti obcí je potřeba vidět v širších souvislostech. Vyšší riziko je tam, kde dochází k nezdravé zadluženosti obcí, tj. vynucené okolnostmi. Naopak minimální je tam, kde obec sestavuje jasný dlouhodobý rozpočtový výhled.

Nárůst zdravé zadluženosti:

Nárůst rizikové zadluženosti:

Vzhledem k nastíněným faktům je možné definovat následující rizika zadluženosti obcí:

  1. Globální
    1. OBJEMOVÉ - zadlužení objemově významné pro veřejné rozpočty, riziko se kumuluje do největších měst (zejména Praha), která vydávají velké objemy komunálních obligací, otázkou zůstává jak se v budoucnu zachovají kraje
    2. PLOŠNÉ - předlužení, které nemusí být pro veřejné rozpočty objemově významné, ale znamená ochromení velkého počtu samospráv
  2. Lokální - zadlužení objemově nevýznamné pro veřejné rozpočty, ale bezvýchodné pro konkrétní samosprávu, riziko se objevuje ojediněle zejména u malých obcí, ale šíří se, neexistuje systémový nástroj minimalizace rizika a odstranění následků předlužení

 

Zvažované cesty regulace zadluženosti

Proč vlastně dochází k zadlužení obcí, která může vést až k předlužení? Domnívám se, že u obcí České republiky hrají významnou roli následující faktory:

Nárůst zdravé zadluženosti:

Nárůst rizikové zadluženosti:

Zadluženost je moderním a často velmi výhodným nástrojem rozvoje investic do budoucí prosperity. Stejně snadno se ale může stát i nástrojem nebezpečným. Otázkou je, jaká míra zadluženosti je únosná a kam takto získané peníze směřují. Jelikož prostor je značně omezený, nemůžeme rozebrat všechny aspekty. Samozřejmě způsob využití získaných prostředků je zcela zásadní a ovlivňuje míru další schopnosti splácet dluh. Dluhy působí na ekonomiku progresivně jen ve spojení s dobrou image a při dobré struktuře jejich využití zahrnující v drtivé míře zdravé investice. Stanovování maximální únosné výše zadluženosti bych přirovnal k hledání oběžné dráhy měsíce, kdy je ještě přitahován zemí dostatečně na to, aby neodlétl do vesmíru, ale obíhal ve stálé oběžné dráze. Jakmile dojde k překročení stanovené maximální vzdálenosti byť o několik pouhých stop, měsíc se začne vzdalovat od země a její magnetická síla ho už nedokáže udržet. Magnetickou sílu země tady představují ekonomické možnosti jaké samospráva má, měsíc představuje samosprávu. Jakmile jednou někdo “přestřelí", už nemá cestu zpět a vlastními silami situaci nemůže zvládnout.

V minulosti se pokusil docílit regulace zadluženosti zákon č. 450/2001 Sb., který novelizoval celou řadu zákonů a měl docílit regulace zadluženosti samospráv. Naštěstí drtivá většina opatření už není platná. Naštěstí proto, že tento zákon byl nejen velmi neodborně upraven poslanci, ale již na začátku byl nedobře a narychlo spíchnut.

Domnívám se, že pokud se bavíme o nástrojích regulace zadluženosti, je dobré hodnotit nejprve dvě roviny nástrojů. Jednak preventivní opatření a až poté sankce.

Preventivní opatření dělím na pasivní a aktivní.

Pasivní preventivní opatření znamenají zásahy do jiných oblastí než je přímo zadluženost obcí, ovšem které se zadlužeností souvisí. Zejména přistupovat k obcím individuálně s maximální znalostí situace obce. Uplatňovat komplexní programové investování z jednoho servisního místa, aby se nestávalo, že obec dostane jeden rok prostředky na silnici, tu opraví a druhý rok jí přijdou odjinud peníze na plynovod, který vede pod silnicí. Vybudovat systém komunitního plánování, který je založen na principu plánování odspodu nahoru. Jen tak mohou být naplňovány skutečné potřeby obcí. Obce si často stěžují, že na něco co nepotřebují je peněz na resortech dost a na řešení mnoha užitečnějších problémů se nedostává. Obce by měly mít možnost samy definovat své potřeby, ty by měl nejlépe shromažďovat kraj.

Aktivní preventivní opatření se přímo vážou na zadluženost a zahrnuji sem například: lepší evidence dluhů a majetku obcí, účinnější signalizace rizik a kontrola, bezpečnější přijímání úvěrů, vybudování mechanizmu zajištění dluhů (něco jako zajišťovny u pojišťoven), povinný rating obcí, zavedení nástroje dluhové služby, omezení zástavy majetku, ručení za třetí osobu a v neposlední řadě stanovení limitu zadluženosti.

Sankční opatření následují, pokud by došlo k porušení aktivních preventivních opatření. O sankčních opatřeních se diskutuje nejvroucněji, protože znamenají omezení samospráv. Ovšem legislativně jsme omezováni všichni, včetně podnikatelů a všichni jsme samosprávní (v drtivé většině). Někteří zastánci obcí však hovoří o nemožnosti jakkoliv omezit obec. Osobně si myslím, že nic nebrání tomu zákonem zavést instituty jako: neplatnost majetkoprávního úkonu, nucená správa obce (po straně majetkoprávní), exekuce obecního majetku, zveřejnění předlužených obcí, regionální dozor nad předluženými obcemi, zvýšená kontrola hospodaření apod.

F. Závěr

Zadluženost obcí bude nadále stoupat. Zároveň roste význam samospráv a jejich zodpovědnost za úroveň veřejné správy v místě. Potenciál úvěrového trhu pro obce je velký a obce patří obecně ke stabilním a nejlepším klientům. Rizika předlužení obcí jsou upjata na situace, kdy jsou obce k zadluženosti nuceny nebo nejsou jinak schopny naplánovat rozsáhlejší investice či jsou zatíženy závazky z minulosti. S tím jak poroste zadluženost obcí narůstá i riziko, že se jich více předluží a stát by se měl zaměřit na prevenci, tj. jak těmto situacím předcházet a teprve následně hledat sankční opatření. Včasná alokace rizikových jedinců by měla být prioritou. Sankci by měla předcházet prevence. Ústřední orgány státní správy dnes teprve hledají cestu jak ošetřit úroveň veřejných služeb bez přímé vazby na území finančním vlivem. Podle toho, jak se jim podaří tuto cestu realizovat, budeme moci zahájit první efektivní kroky k odstraňování nedostatků a k plošnému zvyšování kvality veřejných služeb a k účinnější kontrole hospodaření obcí a krajů. Zatím jsme na začátku cesty, která nemá omezovat, diktovat a sankcionovat, ale má sloužit občanům. Vzhledem k dosavadnímu stavu a vývoji ústřední státní správy v České republice to nebude snadné.