POLICISTA 10/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra lidská práva a policie |
I letmý pohled do historie nás přesvědčí o tom, že v oblasti postavení dětí došlo v posledních stoletích k velmi významným posunům. Původní evropská předkřesťanská i raně křesťanská, resp. raně feudální společnost chápala děti jako subjekty zcela nesvéprávné, bezvýhradně podléhající rodičům, tj. otci nebo patriarchovi rodiny. Jejich bezprávnost pregnantně dokumentuje úzus svrchovanosti otce nad životem jeho potomka zakotvený v římském právu. Křesťanství považovalo zabití dítěte za vraždu, ale ve většině případů pouze proklamativně a ideově, praxe zejména ve vztahu k dětem nemanželského původu byla po celé období raného
a v některých oblastech i vrcholného středověku problematičtější.
Rozvoj renesančního myšlení připravil půdu pro praktické uplatnění moderního chápání dítěte jako zcela autonomní bytosti. Tato bytost si nejen zaslouží, aby k jejím zájmům bylo přihlíženo stejně jako k zájmům dospělých, ale v případech střetu zájmů má v důsledku své zranitelnosti právo na preferenci svých zájmů před dospělými. Od společnosti hájící bez výhrad právo silnějšího vývoj v poválečné době dospěl ke společnosti pedocentrické. Euro-americký civilizační okruh v daném směru pokročil nejdále. V ostatních částech světa však vývoj ochrany práv dětí postupuje v mnoha ohledech nepříliš uspokojivě. Dopad válečných konfliktů v oblasti Balkánu a sociálních otřesů způsobených průvodními jevy ekonomické transformace v bývalých zemích sovětského bloku nastoluje v oblasti dodržování práv dětí nová, velmi aktuální témata.
Dvacáté století přineslo nebývalý rozvoj vědních disciplín zabývajících se dítětem. O jejich poznatky se opírali obhájci dětských práv, kteří na mezinárodním fóru postupně budovali prostor pro všeobecné uznání právní subjektivity dítěte. Za nejdůležitější kroky tohoto procesu lze považovat následující mezinárodní dokumenty a iniciativy:
Ženevská deklarace práv dítěte zdůraznila povinnost států vytvořit podmínky pro uspokojivou péči o zdraví dětí, jejich všestranný rozvoj včetně vzdělávání a ochranu před řadou faktorů ohrožujících jejich uspokojivý vývoj - před týráním, zneužíváním, zanedbáváním, zneužíváním dětské práce apod.
UNICEF vznikl na počátku padesátých let v rámci OSN. Kromě rozsáhlé praktické činnosti na podporu ohrožených dětí v celosvětovém měřítku (epidemie, hladomory, válečné konflikty, přírodní katastrofy) vyvíjel i mezinárodněprávní aktivity. Jednou z nich je Charta práv dítěte. Tato mezinárodněprávní norma silně ovlivnila zákonodárství jednotlivých států. V tehdejším totalitním Československu, jehož praxe ve vztahu k dětem byla dosti vzdálená mnohým zásadám mezinárodního práva, výrazně přispěla k pozitivnímu koncipování zákona O rodině v roce 1963.
Úmluva o právech dítěte představuje přelomový moment ve vývoji pojetí práv dítěte hned z několika důvodů:
Česká republika v roce 1993 po rozpadu federace převzala všechny mezinárodněprávní závazky původní ČSFR. Úmluva pro ni vstoupila v platnost v únoru roku 1993. Podle článku 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. má Úmluva stejně jako veškeré mezinárodní lidskoprávní dokumenty přednost před vnitrostátními zákonnými ustanoveními. Úmluva je součástí právního řádu jako zákon č. 3/1993 Sb. V souladu se zmiňovaným článkem 44 Úmluvy Česká republika do dvou let po vstupu Úmluvy v platnost zpracovala úvodní zprávu o jejím plnění. V roce 1999 následovalo zpracování druhé zprávy, kterou je smluvní stát povinen předkládat do pěti let po zprávě úvodní. Zpráva se předkládá ve dvou verzích - nestátní orgány a nevládní organizace zaměřené na práci s ohroženými skupinami dětí a jejich ochranu připravují svoji vlastní verzi. Spolupráce obou skupin je žádoucí, protože každá skupina má v některých ohledech poněkud odlišný úhel pohledu. Pokud se vyskytnou výrazné rozpory nebo nejasnosti, bývají řešeny přímo na mezinárodním fóru při obhajobě zprávy před Výborem OSN pro práva dětí, která se koná nejpozději do jednoho roku po předložení zprávy.
Problematické momenty v postavení dětí v ČR
Nejzávažnější doporučení uvedeného výboru adresovaná České republice směřovala ke zlepšení podmínek nezbytných pro všestranný rozvoj dětí z etnických minorit - zvláště pak romských dětí - a zajištění jejich rovnoprávného přístupu ke vzdělání. Zvláštní školství v ČR je de facto chápáno jako segregované a diskriminační.
Pozornost byla také věnována oslabenému postavení dětí jako poškozených a svědků v trestním řízení, a to zejména v případech, kdy se jejich zájmy střetávají se zájmy rodičů, popř.zákonných zástupců. Za nejméně propracované lze v české legislativě považovat otázky spojené se správou majetku dítěte. V aplikační praxi je obtížné při odporu rodiče, kterému je dítě svěřeno po rozvodu, dodržet zásadu práva dítěte na setkávání se s druhým z rodičů. V některých případech dochází k systémovému týrání dítěte a jeho sekundární viktimizaci při opakovaných svědectvích a průtazích při soudním jednání.
Problémy byly též spatřovány v nedostatečném rozšíření náhradní rodinné péče a ve vysokém počtu dětí v ústavní pěči na evropské poměry nezvyklém - udává se až 20 000 dětí. Obtížné je i stanovení počtu dětí ohrožených týráním, zanedbáváním a zneužíváním včetně sexuálního. ČR dosud nemá spolehlivě fungující systém monitorování ohrožených dětí. Výbor OSN doporučil ke zlepšení tohoto stavu zvážit vytvoření specializovaného ústředního orgánu pro sledování, jak jsou naplňována dětská práva. Do jisté míry takový orgán supluje Rada pro lidská práva při Úřadu vlády ČR, v jejímž rámci působí sekce pro práva dítěte. Na činnosti sekce se podílejí státní i nestátní subjekty, má však pouze poradní charakter. Další institucí působící na poli dodržování práv dítěte je Republikový výbor pro děti a mládež.
Druhá periodická zpráva o plnění práv dítěte obsahuje řadu pozitivních kroků směřujících k řešení výše uvedených nedostatků. Zejména v legislativní oblasti znamená velký posun zákon o sociálněprávní ochraně dětí. Ministerstvo práce a sociálních věcí ve spolupráci s ostatními resorty připravuje systém celostátního monitoringu ohrožených dětí, který se již experimentálně ověřuje. Vláda přijala Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí zpracovaný MV ČR, který obsahuje řadu konkrétních kroků ke zlepšení ochrany dětí před daným fenoménem.
Obecně lze konstatovat, že aplikační praxe za záměry legislativců stále zaostává, citelné je to hlavně v oblasti aktivního vyhledávání ohrožených dětí a v práci nejenom s nimi, ale s celými jejich rodinami. Zásadní změna tohoto stavu předpokládá, že by měl každý občan pociťovat zodpovědnost za dodržování práv dítěte a měl by se zasazovat o jejich podporu.
To platí ve zvýšené míře pro příslušníky P ČR, kteří před dětmi často vystupují jako "prosazovatelé" zákona. Policisté se nejčastěji setkávají s dětmi, které jsou v postavení pachatelů trestných činů nebo jejich obětí. Děti vyžadují v obou případech specifický přístup, který jim zaručí zvýšenou míru ochrany odpovídající jejich zranitelnosti v porovnání s dospělými osobami. To platí samozřejmě v prvé řadě u obětí trestné činnosti.
Při každém úkonu týkajícím se dítěte by měl mít policista na paměti, že je povinen se řídit zásadou nejlepšího možného zájmu dítěte a tento zájem musí upřednostňovat před všemi ostatními dílčími zájmy.
PhDr. Markéta Doležalová,
odbor prevence kriminality MV