POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

případ skončil do dvou měsíců

ZBYLI JSME
SI KU ŠTĚSTÍ

Mladý ramenatý muž potěžkával v dlani pravačky kvalitně vykrmené kuře. Přesněji nahý, opracovaný, podchlazený a v igelitu průmyslově zabalený kuřecí korpusek. Po chvilce tento předmět rozvážně položil na koberec. Nebyl spokojený s polohou na hrudní kosti a tak kuře obrátil na záda. Sáhl za sebe po jiném předmětu, který ležel na psacím stole. Rozhlédl se vláčným pohybem hlavy po kanceláři, kde ticho přímo houstlo, a směrem k pootevřeným dveřím do vedlejší místnosti se ozval v této situaci překvapivě znělým hlasem: "Tak já bych byl celkem připravenej!"
V sousední úřadovně seděl na křesle pro hosty, poněkud prkenně, zhruba padesátiletý muž. Lokty se opíral o kolena, prsty si tiskl na spánky, dlaněmi přikrýval oči. Nad ním stál Řehoř Jiráňský, čtyřicetiletý, podsaditý a plaše sympatický kapitán městské vyšetřovačky. Ten až po malé odmlce zareagoval na hlášku z vedlejší kanceláře: "Dobrá, pusť se do toho!"
Zazněla dutá rána. Pak druhá. Potom dvě další bouchnutí v trochu rychlejším sledu. Načež se opět rozhostilo zahuštěné ticho.
Sedící chlapík zvedl hlavu, pootočil s ní na jednu i na druhou stranu, jako by si chtěl očima vybrat někoho z přítomných, komu adresně sdělí výsledek experimentu. Zvolil ale prázdný prostor za rozlehlým pracovním stolem a pomalu, přerozvážně prohlásil: "Myslím - ne - jsem přesvědčený, že ten hluk odpovídá tomu, co jsem tady v pátek před polednem zaslechl ..."

Případ, o němž budeme vyprávět, začátkem loňského léta notně rozčeřil zájem sdělovacích prostředků - a tedy i široké veřejnosti. Uprostřed všedního dne v necentrální pražské čtvrti kdosi obzvláště brutálním způsobem zavraždil dvě pracovnice advokátní kanceláře. Spolumajitelku firmy, ještě ne čtyřicetiletou doktorku práva její ještě ne třicetiletou koncipientku, čekatelku advokátní praxe.

Na první pohled vše nasvědčovalo akci na objednávku. A toho nejhrubšího zrna. Kriminalisté ihned usuzovali na souvislost s právnickými i obchodními aktivitami první oběti (její jméno se objevovalo v textech zveřejňovaných např. o nechvalně známém H-systému).

Bylo páteční odpoledne, sekretářka soukromé kanceláře cestovala zrovna s manželem na dovolenou na motorové lodi ve Slovinsku. Policisté ji zastihli mobilem již mimo území republiky. Když slyšela, co se stalo, začala se okamžitě vracet do Prahy. V sobotu odpoledne byla vyšetřovatelům k dispozici. Na místě činu zjistila, že vůbec nic nechybí (v trezoru polehávalo kupříkladu několik desítek tisíc v německých markách)!

Její ochota spolupracovat průběhu vyšetřování dost pomohla. Vypověděla třeba mnohé o vztazích uvnitř právnické firmy.

Spolumajitel advokátního podniku, doktor práv Jaromír Kresitář, ještě ne padesátník v nejlepší kondici, který nález otřesného zločinu oznamoval, a s ním tudíž jistá verze bohužel tak běžné a časté "domácí zabíjačky", přicházel velice rychle také do úvahy o vysvětlení dvojnásobné vraždy. Pan kolega právník měl ovšem na dobu někdy od desáté dopolední do bezmála třetí odpolední hodiny onoho černého pátku skálopevné alibi.

§ § §

Do kanclu dorazil záhy. Jako obyčejně kolem sedmé hodiny. Rád si v klidu probral denní tisk, aby byl vždy a po všech stránkách v obraze okolního dění. Utřídil si a ujasnil, co ho ten den podle předchozího harmonogramu čeká. A prostě tak nějak v poklidu rozjel pracovní den.

Červnový, předprázdninový pátek sliboval jenom mírné, víceméně rutinní úřední povinnosti. Na desátou hodinu byla domluvená schůzka s ing. Františkem Bakešem. Klientem, který byl vlastně spíš spřáteleným parťákem ze společných kantorských zkušeností na jisté střední odborné škole. Pánové měli spolu probrat pár maličkostí stran inženýrova daňového přiznání a telefonicky se předběžně dohodli též na malém kamarádském obídku po oficiální jednací části.

V poradně se na osmou hodinu objevila Sylvie Tarniová, asistentka s nadějí na vlastní advokátní pozici. A posléze přišla do práce rovněž doktorka Ivana Hercová, hybná duše celého právnického podnikatelství.

Sekretariát zel prázdnotou. Sekretářka na plný úvazek, stejně jako příležitostně vypomáhající právnička důchodkyně, měla volno. Dr. Kresitář proto po ohlášeném příchodu hosta osobně připravoval doprovodnou kávu ("Františku, stejně je vždycky nejlepší to, co si připravíš sám. Nikdo to za nás - s větší láskou - neudělá ...").

Při průletech do kuchyňky a na chodbu (mimo jiná rozptýlení zvonila např. listonoška) semtam prohodil drobnou - rádoby vtipnou a moudrou - repliku s oběma ženami, které probíraly své spisové materiály, každá ve vlastní kanceláři.

Konečně, zhruba v pravé poledne, v ruce s igelitovou taškou s nějakými lejstry a s prázdnou láhví na vyhození, zahalekal mistr právník ve dveřích směrem do srdce firemního prostoru:

"Děvčata, ahoj, kdyby mě někdo sháněl, budu zpátky za hoďnu. Nebo za půldruha hodinky - to podle apetýtu tadyhle pana inženýra. Jsme, ehm, na služebním obědě, ehm."

Taxíkem odjeli muži k restauraci na Praze 1 a pohodovali. Načež se vrátili před úřadovnu a dr. Kresitář přemlouval chvilku ing. Bakeše, aby s ním ještě jednou zašel do prvního patra, že si vybavil nezbytnost jakéhosi, doufejme posledního podpisu.

Otevřeli si zaklapnuté dveře. Vstoupili do pronajatého světa právnických nezbytností a kliček a spolumajitel firmy spěchal pozdravit kolegyně. Vzápětí se s nesmírnou hrůzou v obličeji vřítil na přítele:

"Fanouši, to je strašné. Jen se na to pojď podívat. Oni mi je zamordovali! - Zabili ty mý holčičky. - Hajzlové! - Ale já je dostanu, to si piš, Františku! - Takový děs, co mi to jen provedli! - Kdo to mohl bejt? Dyť ty chudinky by nikomu ani vlásek nezkřivily. - Musíme zavolat policii ..."

§ § §

Operativci ještě v odpoledních hodinách prosmýčili vražednou scénu. Točili se v nejbližším sousedství, vytěžovali první možné svědky. (Taktéž ing. Bakeše. Zběžně.) A skládali si možné průběhy děje.

Vražedný nástroj však nebyl k nalezení. A motivů ošklivého činu nabízelo se povícero.

Podařilo se objevit taxíkáře, který vypověděl, že vezl dva chlápky s igelitkou do města do mexický restaurace. Jeden měl silný dioptrický brýle.

Dobrá sousedka z domu, kde bydlela dr. Hercová, popisovala, jaká je Míra, tedy doktor Kresitář, veselá kopa. Byť bývá málokdy viděn střízlivý. Popíjel prý proto, aby byl v pohodě. Nakupoval po trafikách a kvůli alkoholu docházelo i k hádkám. Slyšela přes zeď Ivanku křiknout: Proč mi lžeš?! V pátek po té děsivosti, tvrdila, za ní doktor o půlnoci přišel hrozně opilý. Naříkal, litoval ale spíš sebe než nebohou Hercovou. Rozčiloval se, vykřikoval, že si sežene pistoli, najde vraha a zabije ho ...

Nevlastní otec prohlásil o Ivaně, že hledala typicky ženskou podobu lásky - založenou na citu. V sedmadevadesátém roce přivedla Kresitáře k jejich vánočnímu stolu. Představila ho jako svého společníka ve firmě. A on jen pořád žvanil. Brzo se k ní vpodstatě nastěhoval.

Exmanžel druhé oběti, mladé Sylvie Tarniové, naznačil, že Jaromír Kresitář si údajně zkoušel hrát na drsňáka. Ošklivými praktikami se měl pokoušet vymáhat úplatky. Komusi snad dokonce vzkazoval: Sdělte tomu volovi, že devítka je nabitá ...

Starší sekretářka měla v tu ránu, když za ní přijeli kvůli výpovědi - s hrozivou zprávou - na chatu, jasno. Kresa mluvil o Ivance nechutně. Říkal o ní ta malá, tlustá, s velkým pozadím (to poslední krátce a úplně vulgárně). Peníze, které díky paní doktorce měl, mu přitom nesmrděly. Věčně byl opitý ...

§ § §

Jména hlavních aktérů jsme s ohledem na zainteresované osoby pozměnili, jinak jsou hlavní fakta událostí zachována, tedy co nejvíce podložena odpovídající pravdou. V následující kapitolce je ovšem téměř všechno dílem předpokladu, odhadu, literární konstrukce, fabulace, fikce, chcete-li výmyslu, či domýšlení různých svědeckých informací (už nikdy na to nebudou žádné dosvědčující osoby):

Ve čtvrtek večer zašli Jaromír s Ivanou a s podobnou partnerskou mírně spřízněnou dvojicí na večeři do poměrně drahého restaurantu. Sestava chodů byla opulentní, pilo se mladé sice, ale již příslušné diplomy sbírající bílé víno (Rulandské, pozdní sběr - 1997, vinice Volné pole, obec Hostěradice), vedly se romantické zamilované řeči a všici byli jak hrdličky. Obzvláště Jaromírek údajně překypoval citem, nehynoucí láskou ke svému kuřátku Ivanince ...

Po kávičce s dezertem (karamelový krém s trochou vanilkového pudinku a kouskem dobře zralé broskve) se páry rozjely k domovům. Jaromír, jak bývalo zvykem, do pětipokojového apartmá paní doktorky (dvakrát rozvedené, aktuálně svobodné a po perspektivním životním druhu prahnoucí).

Zkušený rétor (žena ho opustila se dvěma dospívajícími dcerami a spolupráce s nepopulární bezpečností na něm ležela jako cent olova) pokračoval i v soukromí té noci ve švitoření ...

"Nepřipadá na přetřes," utnula mu rezolutně růžové tirády Ivana.

"Prosím tebe, nepřeháněj to, rozvaž ještě, co chceš říct. Nedělej unáhlené pohyby - natož pak křečovitá rozhodnutí. Nebuď sama proti sobě. Máme před sebou poslední životní pokus. Už se nám něco oběma nevyvedlo, a teď přece víme dost jasně, kde je podstata štěstí, kde hledat harmonii života. Miláčku, uvědom si, že jsme před časem na někoho vsadili všechny trumfy a dočkali jsme se neskutečné zrady. To nás přece spojuje. Necítíš, že jsme si zbyli ku štěstí? - Vím, že jsem pro tebe skoro dost starý, ale věř mi, že bychom spolu mohli mít rodinu. Důvěřuj tomu, že bych tvoje, naše děťátko do chvíle, než se bude samo schopné o sebe postarat, dokázal všemožně zajistit. Budu dřít jako ..."

"Dost, s tím už na mě, Jaromíre, nechoď. To už tady bylo na talíři mockrát. - Ty tvý věčný sliby, že začneš pracovat, že konečně přineseš nějakou zakázku, že budeš platit svůj podíl na režii kanceláře. - Pořádek vopravdu dělá přátele! Trvám na tom, že vyrovnáš své pohledávky. Čekala jsem ti, než se to přehouplo přes stotisícovku, teď se spolu - možná - můžeme bavit o dalších společných plánech, jedině až to zapravíš!"

"Ale, ale, to jsme nějaký razantní, Ivoušku. To nám ani trošinku nesluší. Jsi krásná, chytrá holka, nebuď taková svéhlavička. Ráno moudřejší večera, pojď ke mně, přece si nebudeme kazit takovej kouzelnej večer. Noc nám teprve začíná. Život se ti přizpůsobí, pokud ty uděláš totéž životu. Jsme dospělí, zralí, doposaváde mladý a potřebný - já jsem z tebe pořád nenasytnej a zdivočelej - nenech se přemlouvat. Nemuč nás ..."

Pan doktor takhle a obdobně mandelil, vábil a chytal kolem krku a bloudil po neštíhlém tom těle, až pomaloučku zhasínalo se a dosáhl svého a usilovná něha zasáhla i tu rozdurděnou ženu a ona poté, v pokročilém nočním čase, unaveně - i vlastně po osobnosti spokojeně - usnula.

(Na vzdáleném privátním pracovišti, pod tělesem ústředního topení nepříliš kvalitně skryt, odpočíval zatím - pro všechny případy připraven - předmět doličný!)

§ § §

Řehoř Jiránský kombinoval získané a získávané poznatky v mnohahodinovém zápřahu. Druhý den byl znovu v nešťastné advokátní kanceláři s dr. Kresitářem a opětovně s ním procházel téměř minutu po minutě, co se minulý den dělo - a co se - a proč se - mohlo dít v čase oběda.

A postupně, z drobných nesrovnalostí - a naopak z příliš silně naznačovaných i opakovaných představ o neznámých útočnících - ze strany pana advokáta, začala jako z tekutého písku povstávat nová verze případu.

Tvar vývoje událostí pojímaný trochu jinak, než jak jej chtěl neustále rýsovat zpovídaný muž.

Na neděli ráno se vyhlásila velká pátrací akce nejen opětovně v okolí kanceláře, ale taky v širokém okruhu restauračního zařízení na Praze 1. Zástup maníků prolézal odpadkové koše, kontejnery, kanalizační propustě, sklípky, suterény, nejrůznější domovní zákoutí.

Vyšetřovatelský kapitán se rozhodl, že si vezmou Jaromíra Kresitáře k sobě na barák k definitivnímu zápisu jeho vysvětlení případu. Nebylo to jednoduché, doktor si nepřetržitě udržoval - řekněme lihovou - špičku, jež ho naváděla k dosti agresivnímu chování. Cestou výtahem v policejním objektu zazvonil detektivovi u opasku mobilní telefon. V blízkosti hospody mexického stylu byla nalezena zakrvácená lešenářská trubka. Přesněji - kus kovové trubky zabalené do igelitové tašky, na níž se nacházela evidentně lidská krev.

Na základě nálezu vzneseno vůči právníku Kresitáři obvinění z nejtěžšího trestného činu ... Obviněný odmítl mluvit.

Následoval pečlivý, vícehodinový pohovor, výslech korunního svědka ing. Bakeše. Muž, který na jedno oko nevidí nic a na druhé má rozlišovací schopnost sotva z dvaceti třiceti procent, se krok za krokem stával z představitele alibi zdrojem dokladů o vině (a potvrzoval to nejeden dodatečný vyšetřovací pokus!).

§ § §

Kresitář přijel do kanceláře skutečně časně. Přihnul si několikrát z láhve vodky. Jak známo, jedná se o bohatýrský alkohol, který po sobě nezanechává téměř žádné "dechové stopy".

Scénář toho dne měl hodně naplánovaný. Věděl, že v kancelářích budou jenom dvě kolegyně. Na Tarniovou možná žárlil, byla pracovitá, rychle se učila a měla přislíbeno společnictví v kanceláři, nejspíš ji ovšem přibral do hororové hry kvůli větší přesvědčivosti nájemného zabíjení více pachateli ve dvou oddělených prostorech.

Zbraň měl připravenou (později se našli svědci, kteří ji u něj pod stolem zahlédli, ing. Bakeš ji přesvědčivě "váhově" identifikoval v igelitové tašce). Klient, zajišťující svou dlouhou přítomností alibi, se dostavil přesně.

Mezi kávou a jednáním udeřil vrah v jedné i druhé místnosti skutečně jako ten častokrát omílaný blesk z čisťounkého nebe (svědek slyšel tlumené ruchy, ale nevěnoval jim pozornost - teprve, když kriminalisté zkušebně tloukli kdečím do kdečeho, určil to, co slyšel - a nejen v této fázi dosvědčování prokázal, že ušima neomylně, do bezmála neuvěřitelných titěrností rozeznává, "vidí" věci a jejich zvuky - např. cinknutí prázdné láhve litrové a sedmičkové).

Vraha poněkud zaskočila poštovní doručovatelka, ale jakžtakž to zvládl (když pošťačku po vícedenní dovolené dohledali, řekla, že jí v poradně výjimečně otevřel nějakej mužskej, celej rozrušenej, vytřeštěný voči, a ptal se jí, co chce, vzal ji do svý kanceláře, kde potomejc podepsal převzetí korespondence).

Odjezd k obědu, vlastní konzumace a návrat k dějišti hrůzy byl nadále chladnokrevnou záležitostí. V duchu jistě několikrát nacvičovaným divadlem.

Po příjezdu policie si doktor bez rozpaků otvíral červené víno, nápadně blábolil:

"Pánové, potřebuju se napít, to snad za daný situace pochopíte, ne?"

Načež se nemotorně - a pořádně - polil ...

§ § §

Kriminalistická laboratoř dodala DNA rozbory. Jaromír Kresitář se v neděli k půlnoci v cele předběžného zadržení, v okamžiku, kdy měl jít k výslechu (po výpovědi ing. Bakeše), demonstrativně říznul rozlomenými brýlemi přes ruku. Byl pohotově ošetřen.

Dalších několik dní, ve spolupráci s obhájcem, se svými výpověďmi uhýbal - dílem naříkal pro ztrátu nejlepší ženy svého života, dílem policistům vyhrožoval, že on se pravých pachatelů dopátrá a že vezme spravedlnost do vlastních rukou (měl ne tak dávné zkušenosti z operativní práce, jako absolvent paragánského výcviku dovedl řadu způsobů, jak přivodit člověku bezživotí ...).

Argumenty proti němu, jak se odvíjely dlouhé dny skládání střípků do mozaiky, ovšem přibývaly a těžkly. Až vyšetřovatel, do dvou měsíců od ošklivého pátku, svá šetření shrnul a dával návrh státnímu zástupci na podání obžaloby.

Tehdy to dr. Kresitář neunesl. Jeho druhý sebevražedný útok se ve vazbě povedl.

Akta dvojnásobné vraždy v advokátní poradně byla odložena. Soud se neuskutečnil ...

(Tím uzavřen jest příběh lásky z vypočítavosti. Takové vztahy nejspíš většinou končívají neúspěchem, byť ne až natolik krutým. A v kauze výše předvedené platí podobný závěr navíc pouze jednosměrně. Paní doktorka v tom byla dočista nevinně. Ona od samotných počátků toho osudového setkání nekalkulovala. Zamilovala se - pravděpodobně - z nouze, z naivního snu o setrvalém, upřímném citu, který roste - nebo se obrací - ve společně odváděnou pracovitost a z obou stran naplňovanou zodpovědnost za vyrovnaný, spokojený, vpravdě šťastný, společný život ...)

Jaroslav Kopic  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |