POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

anketa


Dopravní nehoda...
Sousloví, jež se bohužel stalo asi neodmyslitelnou součástí našich životů.
Krutou daní, jíž lidstvo platí za svou pohyblivost. Za své pohodlí.
Ale taky za svou nepozornost, bohorovnost, nepoučitelnost, aroganci. Druhdy slavný a pohříchu zapomínaný televizní slogan Nehoda není náhoda věkem pravdivosti nepozbyl.
Náhody v silničním provozu vlastně neexistují. A nehody mnohdy zabíjejí. Jakkoli jsou dávno všední součástí našich životů - na silnici, dálnici, ve městě i na vsi. Zeptali jsme se proto lidí v ulicích, zdali se v poslední době stali svědky či dokonce účastníky dopravní nehody - a v čem svýma laickýma očima viděli její příčinu...


Miroslav Horálek, zedník, 37 let České Budějovice:

Kamarád ze stavby, mladý kluk, se vysekal na motorce. S kámošem od nich ze vsi jeli v sobotu na diskotéku do vedlejší vesnice: na suchu tam neseděli, to dá rozum. Natáhli to do tří ráno, pak chtěli rychle domů, protože si vyjednali na neděli melouch na nějaké chatě. V noci sprchlo, na cestě v zatáčce blátíčko, jak vozili z louky pod lesem otavy. Rozplácli se na asfaltu, ale žádná tragédie. Motorku zašili v křoví, domů došli po svých. Jenže v poledne jim rány otekly a začaly bolet, jak alkohol vyprchal. Takže pohotovost a špitál. A tam zjistili i otřesy mozku a kámošovi nalomená žebra a tomu druhému zlomenou ruku. Poleží si. Kámoš přijde o práci, protože na stavbě se teď v létě maká od nevidím do nevidím, honíme termíny. Mistr nadává, kudy chodí. Chlast je příčina: každý chlap si dá rád pivo, ale za volantem anebo za řídítky je to blbost. Ale co vím, pije spousta lidí. Jenže mají zatím štěstí.

Marie Homolková, 73 let, důchodkyně, Český Krumlov:

Já zaplaťpámbu nikam nejezdím, ale koukám často na televizi, a je to jedna hrůza, jeden karambol za druhým. Lidi jezdí moc rychle, taková rychlost není od pánaboha: a to je důvod všech neštěstí. Pospíchej pomalu, říkávala ještě moje babička, a měla recht. Člověk se nakonec dopospíchá akorát do hrobu, a tam není o co stát. Já už se smrti nebojím, ale těch mladých je mi kolikrát líto. Jedou na dovolenou, a už nedojedou! Bože, takových neštěstí!

Zdeněk Komárek, 40 let, výčepní, Třeboň:

Sám jsem boural, není to ani tři neděle. Naštěstí jenom plechařina, auťák je už v rychtyku, jen mě ještě poránu bolí koleno, co jsem si narazil o přístrojovou desku. Nějak jsme si neporozuměli s náklaďákem, on měl na křižovatce přednost, jenže se blížil jak s hnojem, a já teda myslel, že na ní jako netrvá. Tak jsem na to šlápnul, jel jsem totiž do lokálu otvírat, myslel jsem, že to jako krásně stihnu. A nestihnul jsem. On se naštěstí coural fakt krokem, ale pecka to byla. Hned se seběhli lidi a zavolali policajty, což byla chyba. My bysme se s tím klukem z ávie kliďánko domluvili, jeho káře nebylo nic a já stejně platil všechno, kdo by dneska cáloval havarijní pojistku, že jo. Takhle jsem ještě navíc dostal pokutu, že jsem nedal přednost, a záznam do papírů. Ještě klika, že jsem neměl v krvi alkohol. To se mi sevřel zadek, když vytáhli balonek: to víte, hospodskej, líznete si tam a tuhle a člověk už ani pořádně neví, jaký to je bejt střízlivej. Ale naštěstí zrovna ani ťuk. Zázrak: štěstí v neštěstí. Přijít o řidičák, tak si snad hodím mašli: já dojíždím do kšeftu skoro padesát kiláků, to by na kole šlo stěží, co?!

Martina Vedralová, 29 let učitelka, Jindřichův Hradec:

Vraceli jsme se z dovolené z Chorvatska, horko, únava. Jelo se ale hezky, kilometry ubývaly. A pak jsme najednou viděli, jak před námi všichni brzdí, v obou pruzích, ti poslední zapínali blikačky. Stačili jsme bez problémů zastavit, říkali jsme si, že to dlouho nepotrvá. Ale stáli jsme pak na jednom místě dvě hodiny a pak se nakupená auta další hodinu posouvala krokem. Takže jsme si místo havárie mohli prohlédnout hezky zblízka a patřičně "vychutnat": někdo jel zřejmě bez odpočinku a v mikrospánku se dostal na krajnici, pak se probral, a jak se vracel, škrtnul o náklaďák.

Následky vypadaly hrozně, osobní auťák na hadry, tirák bez škrábance. Bylo to ještě v Chorvatsku, u nás se o tom nepsalo, ale nevěřím, že to lidi z toho seatu přežili.

Byli to Rakušani, všimla jsem si značky. Na dalším odpočivadle jsme zastavili, dali si kafe, svačinu a pokračovali až za další dvě hodiny. Dojeli jsme až v noci, ale dojeli jsme živí a zdraví.

Miroslav Matula, 52 let, projektant, Praha:

Neštěstí se mi nějak vyhýbá, tak abych to nezakřiknul, když si to chválím. Ale vím o jedné docela kuriózní nehodě, která se ovšem nestala na silnici, nýbrž na chodníku. Naši sousedku z baráku totiž srazil cyklista, který uháněl kolem našeho domu - na kole! Měla holt smůlu, že se nerozhlídla! Povalil ji, sám taky upad´, ale hned byl v tahu. Nevím, jak je to možné, ale po chodnících v Praze se dneska prohánějí cyklistů desítky. A chovají se velice suverénně, takže nevím, jestli snad nemají nějakou výjimku z pravidel. Za mého mládí nemělo kolo na chodníku co pohledávat, leda snad, když je cyklista vedl. Já se dneska nedivím, že se jim v tom provozu nechce motat po silnici, ale kam už se potom mají podít chodci? Policie se tváří, že je nevidí, a městská? Ta je akorát tak na dvě věci, a vy jistě víte, na které...

Bořivoj Procházka, 35 let, obchodní zástupce, Kladno:

Člověk si pořád říká, že jemu se nic stát nemůže, a najednou prásk! Seběhlo se to tak rychle, že teprve dodatečně si celou situaci znovu a znovu přehrávám v hlavě jako z videa a pořád si říkám, jestli jsem někde neudělal chybu, jestli se nedalo té bouračce zabránit. Mám pocit, že ne, ale... Víte, já jezdím dnes a denně a najedu hodně kilometrů, obchodní zástupce zní líp a na vizitkách dobře vypadá, ale v jádru jsem cesťák, co si budeme nalhávat. Jsem to, čemu se říká vyježděnej řidič, ale tuhle jsme se v neděli navečer vraceli z víkendu z jižních Čech po dálnici od Mirošovic, a už to bylo. Jedu ve středním pruhu svých sto dvacet, vlevo to sviští tak stopade, vpravo zhruba kilo... Zrovna míjím zájezdový autobus, když se jeho řidič rozhodl závodit a předjet náklaďák, co mu šmoudil pod nos. Bohužel, autobusák jaksi nevzal na vědomí moji maličkost a já měl najednou jednoduše na vybranou: nechat se odřít z boku, anebo hamstnout na brzdu a doufat, že jeep cherokee za mnou pochopí a zabrzdí taky. No, což o to: cherokee pochopil, jenže tři řidiči za ním už ne. Napálili to postupně jeden do druhýho a pak všichni svorně do mého kufru... Vezli jsme si v něm houby na smaženici, ale byly lisovaný. A auto zezadu taky. Jako zázrakem jsme se ale nezabili, ani se nám nic nestalo. Oprava ovšem přišla na sto tisíc, ale zamázne ji pojišťovna z povinného ručení těch vzadu - časem. Teď jsem hotově cáloval já, protože jsem na servis kvaltoval. Bez auta jsem totiž vyřízenej. A od té doby jezdím a čekám, kdy to přijde podruhé, protože už nevěřím, že mně se nic stát nemůže.

Ctirad Žamberský, podnikatel, 28 let, Liberec:

Moderní svět má spoustu výhod, ale neméně rizik. Když vyjíždím s vozem na silnici a šlapu na plyn, riskuju pochopitelně víc, než kdybych zůstal sedět doma. Pokud si člověk srovná situaci v hlavě, nemůže ho nic zaskočit.

Mám silný vůz a jezdím ostře, protože čas jsou pro mne doopravdy peníze. Ale současně se snažím předvídat, co mohou provést na silnici jiní řidiči: dávno vím, že když může někdo spáchat nějakou pitomost, zpravidla ji udělá. Nejen za volantem, ale za ním zvláště. To je Murphyho zákon, znáte? Silné auto má aspoň výhodu v možnosti akcelerace: jsem pryč dřív, než se nějaký váhavý střelec vzpamatuje a provede nějakou hovadinu. Nehody ovšem vídám často: jezdím hodně, po republice i do Německa, Dánska, Belgie. V zahraničí se ale jezdí jinak než u nás: ostře, ale tolerantně. Líp. Kolegiálně. Tady každý majitel historicky cenného embéčka považuje své předjetí za osobní pokoření a snaží se je oplatit. Čímž riskuje život nejen svůj. Mně osobně se zatím havárie vyhýbají: pokud nepočítám nějaký drobný šrám z městského provozu, z parkoviště a tak. Ale vím, že jsem mezi známými spíš výjimka: skoro každý už nějaký auťák rozbil na hadry.

Milan Dutka, 63 let, noční hlídač, Benešov:

Já utrpěl dopravní nehodu coby chodec - ale chodec je taky účastník pouličního provozu, ne? Dovolil jsem si prostě příliš: přecházel jsem ulici na přechodu pro chodce, navíc řízeném semafory. Já měl zelenou, bavorák odbočující vpravo z vedlejší ulice ovšem taky. Já myslel, že mám přednost - a podle pravidel ji mám, on soudil, že silnější má přednost vždycky - a povalil mě. Naštěstí jel pomalu. Zatímco jsem se válel po asfaltu, zastavil a začal mi nadávat. Já se taky nedal a on tedy vystoupil. Já si bláhově myslel, že jde do sebe a chce mi pomoct na nohy. On mě opravdu zvedl a pak mě profackoval jak malýho kluka. Kopnul mě na chodník a nechal stát jak tvrdý Y. A odfrčel. Lidi koukali, tak jsem je začal svolávat jako svědky. Jenže chtějte dneska někoho za svědka! Ještě tak na svatbu, ale k soudu? Než jsem dořek´, byli v tahu. Na policii jsem ale beztak zašel, vylíčil tam, co se stalo, oni že to se mnou tedy sepíší - ale hned, jestli prý mám svědky. Já, že vlastně ne, ale espézetku jsem si zapsal a toho hajzla že taky poznám. Tak se podrbali na hlavě - a že by to bylo tvrzení proti tvrzení a zbytečná práce s psaním protokolu. No. Tak jsem šel domů a vím, že až se budu chtít příště nechat porazit autem a zmlátit, nesmím si zapomenout vzít s sebou nepředpojatého kamaráda. Jsem moc zvědav, až budou mít od nového roku chodci absolutní přednost, kolik jich na ni zkape. Já si dám radši bacha!

Ptal se Jan J. Vaněk  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |