POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

policie a psychologie

Posttraumatická péče o policisty

Tento článek je určen všem policistkám, policistům a jejich životním partnerům. Poskytuje informace o možných akutních a posttraumatických zátěžových reakcích na extrémní události při výkonu policejní služby. Článek navíc informuje o tom, jak lze správným chováním lidí, kteří jsou s postiženými policisty v každodenním styku, těmto akutním posttraumatickým reakcím zabránit nebo je alespoň zmírnit. Doufáme, že uvedené informace povedou k lepšímu pochopení náročné práce policistů a pomohou jim překo nat všechna úskalí, která jejich práce přináší.

Co jsou akutní a posttraumatické zátěžové reakce?

Všední den příslušníků policie je naplněn celou řadou úkolů. Většinu věcí, zákroků či zásahů řeší policisté rutinně. Mohou však nastat situace, které vybočují z jejich běžných životních a profesních zkušeností, a vyvolat v nich duševní otřesy. A zde je na místě říci, že duševní otřes je při traumatizujících událostech normální lidskou reakcí v nenormální situaci. Dnes již víme, že i policisté mohou v mimořádných situacích vykazovat psychické a tělesné symptomy akutní stresové reakce. Tato stresová reakce se v podstatě nevyhýbá nikomu. I lidé, kteří se domnívají, že sami a bez problémů zvládnou všechny extrémní požadavky policejní služby, mohou být zaskočeni vlastní nenadálou reakcí.

Traumatizujícími událostmi jsou například:

Psychické a tělesné symptomy vyvolané emocionálním otřesem po několika dnech odezní. Extrémní zážitky ležící za hranicí obvyklých lidských zkušeností však mohou způsobit hluboký duševní otřes, který ovlivní další život a prožitky postiženého. Neodezní-li symptomy během asi dvou týdnů a naopak překrývají dlouhodobě myšlenky a představy postiženého, může dojít k posttraumatické zátěžové reakci odpovídající nemoci (post = po, resp. následně; trauma = zranění, rovněž duševní otřes).

Lidé traumatizovaní v důsledku závažných extrémních prožitků jsou často vnitřně rozervaní, rozlišují například mezi životem "před" a životem "po" události, která změnila jejich život. Často prožívají existenční nejistotu a zpochybňují své dosavadní přesvědčení o "normálnosti", "pořádku" či "kontrole". V této situaci by neměli být ponechání sami sobě. Jsou-li příznaky posttraumatické zátěžové reakce včas rozpoznány, může vhodná pomoc zabránit chronickému průběhu obtíží.

Kdo může být ohrožen?

V podstatě může být extrémním prožitkem postižen a reagovat psychickými změnami každý člověk. Zvýšené riziko existuje pochopitelně u povolání, jež se zabývají nehodami, katastrofami, kriminalitou apod., tedy i u povolání policisty.

Jaké symptomy se mohou objevit?

Podle jednotných mezinárodních předloh pro diagnostiku psychických poruch se rozlišuje mezi akutní a posttraumatickou zátěžovou reakcí.

Akutní zátěžová reakce se projevuje během prvních čtyř týdnů po traumatu a v průběhu tohoto období rovněž odezní. Přetrvávají-li symptomy déle než jeden měsíc, hovoří se o posttraumatické zátěžové reakci. Ta se projeví zpravidla během prvních tří měsíců po traumatu. Může ale nastat i o několik měsíců nebo dokonce i let později. V tom případě se jedná o zpožděnou reakci.

Při akutní zátěžové reakci dochází během traumatizující události nebo po ní k následujícím symptomům:

Symptomy jak akutní, tak i posttraumatické zátěžové reakce jsou:

Jak se mají chovat v této situaci nadřízení, postižení, kolegové a životní partneři?

Osoba postižená extrémním prožitkem by neměla být ve své situaci ponechána sama sobě. Je třeba zabránit, aby nedošlo k rozvinutí posttraumatické zátěžové reakce. K tomu může přispět jak okolí, tak i sám postižený.

Nadřízený

Nadřízený by měl postiženému nejdříve poskytnout určitou ochranu. Sem patří šetrný přístup bezprostředně po události. Nadřízený by měl být k dispozici pro rozhovor, aniž by zpočátku kladl otázky ve vztahu k bližším okolnostem události, které by mohly působit příliš zvídavě. Později se vyjasní všechny nezodpovězené otázky. V důvěrném rozhovoru si může učinit osobní obrázek o psychickém stavu policisty, informovat ho o stávajících možnostech pomoci a projednat s ním další postup. Umí-li postiženého d ostatečně zapojit, nebude se policista obávat, že se "něco" rozhoduje bez něho. Je třeba mu vysvětlit další postup a případné důsledky z toho plynoucí, aby měl jasnou představu o tom, co se bude dít v bezprostřední budoucnosti. K tomu je zapotřebí velké dávky lidskosti a umění jednat s lidmi.

Postižený

Psychická situace postiženého je poznamenána především hlubokou nejistotou a narůstajícími pochybnostmi, popřípadě i pocity viny. Mnohdy musel jednat v časové tísni a možná ve vysoce nebezpečné situaci, a proto se sám sebe ptá, zda jednal správně, nebo zda mohl jednat jinak. Přemýšlí o tom, jak se nyní nadřízení, kolegové a příbuzní budou k němu chovat, jak se postaví ke sporným událostem. Protože si sám není jistý, snaží se zjistit, jak se k němu ostatní lidé stavějí. Přitom reaguje, ať chce či n echce, i na nejmenší signály a náznaky tak, že si je vykládá negativně. Měl by vědět, že se momentálně nachází ve výjimečné duševní situaci, a proto se stává citlivější.

Měl by si také pozorně všímat svých vlastních pocitů a reakcí, zvláště těch negativních (pociťuje-li např. odmítání nebo má-li přání vyhýbat se sociálním kontaktům apod.). Samozřejmě, že je možné se v takové situaci krátkodobě stáhnout a duševně se stabilizovat. Na druhé straně však pomáhá, když se člověk vypovídá osobě, která má pro něho pochopení. Svěří-li se postižený se svými pocity a potížemi, nebude se pak jeho okolí k němu chovat nejistě či necitlivě.

Kolegové

Postižení vyprávějí, jak blahodárně na ně působila a jak jim po traumatizující události pomohla účast a připravenost jejich kolegů být tu pro ně a případně je i vyslechnout. Zvýšená citlivost po traumatizující události může zapříčinit, že neuvážené či letmo prohozené poznámky, kterým by jinak nepřikládali žádný význam, pociťují nyní jako výčitky. V takové situaci normální obranné duševní funkce více či méně odpadají. Dokonce i následné maličkosti pak mohou vést k dalším duševním zraněním.

Postiženému policistovi pomáhá, když se kolegové vcítí do jeho situace, tzn. uvědomí si, že daná tíživá událost by mohla postihnout i je. Měli by se k němu chovat tak, jak by si přáli, aby se v podobném případě zacházelo s nimi. Bude jim pak připadat jednodušší s ním jednat opatrněji než obvykle, mít trpělivost a volit uváženě svá slova.

Životní partner

Extrémním prožitkem je vždy do značné míry zasažen i životní partner postiženého. I on je děním kolem partnera otřesen a cítí nejistotu. Dokáže-li však vytvořit vstřícnou a ochranu skýtající atmosféru, pomůže svému partnerovi extrémní zážitek zpracovat. Reaguje-li však s nepochopením, může proces vyrovnávání se s traumatizující událostí blokovat. Životní partner by měl být - v době po extrémním prožitku - nevtíravě k dispozici. Měl by naslouchat, chce-li postižený hovořit, neměl by na něho však naléhat nebo se ho vyptávat. Přitom by měl vědět, že musí stát při postiženém partnerovi, aby se opět vzpamatoval. Měl by se rovněž snažit pochopit, že se jeho partner po prožité události uchyluje do ústraní a že může být pro něho těžké o zážitku hovořit. Toto chování není třeba chápat jako odmítání pomoci. Po určité době bude mít postižený potřebu si o všem pohovořit. Pak je důležité, aby v této chvíli byl partner k dispozici jako pozorný a vnímavý posluchač.

Pociťuje-li i životní partner strach nebo nejistotu, měl by si i on nechat poradit např. od lékaře nebo psychologa.

Jak lze postiženému pomoci?

Pro snížení stresové reakce a omezení možných negativních psychických dopadů pomáhá okamžitý rozhovor, konaný během několika málo hodin po závažné události.

V příštích číslech časopisu se dozvíte:

Zpracovalo oddělení  
psychologie a sociologie  
OPe MV ČR dle policejního materiálu  
Svobodné země Sasko.  
(PhDr. Marie Sotolářová,  
PhDr. Irena Gruberová,  
PhDr. Květoslava Skalová)  

Oddělení psychologie a sociologie MV ČR vítá každý příspěvek k otevřené problematice. Své zkušenosti s extrémními situacemi, reakcemi na ně i názory na vhodnou pomoc zasílejte na níže uvedenou adresu, možno i anonymně.
PhDr. Marie Sotolářová, OPS OPe MV ČR, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/SP,
170 34 Praha 7, Intranet: OPe MV - SOTOLÁŘOVÁ Marie.

Můžete se obrátit i na adresu redakce časopisu Policista.


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |