POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét
Původně škrábnutí nevypadalo moc vážně, ale v noci se rána zanítila a ráno oteklá ruka bolela jako čert. Milan Hanzlík zavolal svému známému lékaři.
"Můžu se zastavit?"
"Jasně. A co se ti vlastně stalo?"
"Podrápal měl lev."
Chvilku bylo ve sluchátku ticho. Pak doktor promluvil poněkud odměřeně: "Jestli jsi opilý, tak radši zůstaň doma."
Milan Hanzlík byl ovšem až na podebranou ruku naprosto fit, po příslušném ošetření se jel chirurg osobně na to exotické zvíře podívat. Lví dorostenec jménem Šmuky se proháněl po dvoře a měl náramnou chuť si hrát.

Vyprávět se sluší od začátku, pro stručnost zkusme tedy úvod poněkud dotazníkový. Jméno: Milan Hanzlík. Povolání: policista. Věk: 49 let. Charakteristika: ...

"Manželka o mně tvrdí, že jsem cvok," poznamenal major chomutovské kriminální služby. "Celkem ale mé koníčky toleruje. Víte, já měl rád zvířata od malička, už jako kluk jsem začínal s výcvikem psů, dodnes mám dva německé ovčáky. Koneckonců i ten náš Šmuky měl být původně pes.

To bylo totiž tak. Můj kamarád jménem Jaroš se před lety pustil do podnikání, chtěl si pořídit stádo dobytka a sháněl nějakého pořádného hlídače. Poslyš, říkal jsem mu tehdy, v Praze je zrovna světová výstava služebních plemen, zajeď tam, obrať se na paní Skalickou, která dělá rozhodčí, ona ti vybere štěně ovčáka, já ho pořádně vycvičím a hotovo.

Jaroš se vypravil do hlavního města, a když se vrátil, přivezl v transportní bedně cosi jako huňatou angorskou kočku.

Co je to? divil jsem se, a když řekl, že se zvíře jmenuje Šmuky a je to lev, nechtěl jsem tomu uvěřit."

* * *

Milan Hanzlík nastoupil k policii v třiasedmdesátém roce krátce po vojně, zpočátku sloužil v Praze jako hlídkový policista a den co den prošlapával podrážky služebních bot. Brzy se mu však vyplnil tajný sen a coby stážista se dostal ke kriminální službě.

"Tehdy ještě v Bartolomějské pracovali legendární kriminalisté - Zahrádka, Kalivoda, Tůma, Markovič, já byl vedle nich usmrkaný učedník, vařil jsem kafe, běhal pro svačiny a snažil se co nejvíc naučit. Vražda v Modřanech, zabitá stařenka v Krči, bezhlavé mrtvé tělo u Hostivařské přehrady. Byla to ohromná škola a na rady i zásady těch vlídných zkušených pánů vzpomínám dodnes."

Major Hanzlík vydržel v Praze téměř deset let, dlouho sloužil na kriminálce ve čtvrtém obvodu, velmi ho zajímala problematika obyvatelstva, kterému se eufemisticky říká méně přizpůsobivé. Slušně se naučil romsky a s přehledem dokázal řešit situace, které se na první pohled zdály bezvýchodné. Jovan, jak mu tehdy Romové z Libuše či Kunratic říkali, představoval nejen policejní autoritu, ale byl to i kamarád, který dokázal v pravou chvíli nabídnout potřebnou pomoc.

"Myslím, že základ práce u kriminálky je společná řeč. Když se dokážete s lidmi domluvit, zdá se všechno ostatní už poměrně jednoduché."

Přeložení do Chomutova znamenalo vlastně návrat domů, i když vesnice, kde se Milan narodil, časem zmizela pod drapáky obřích rypadel uhlí.

Poslední pracovní den v hlavním městě sliboval klidnou službu, jenže pak se ozvalo operační středisko a všechno bylo jinak. Z eskortního autobusu vyskočil převážený vězeň a zmizel v ulicích, celá čtvrť měla pohotovost. Milan Hanzlík s kolegou se vypravili do Podolí, podle kusých zpráv se měl uprchlík pohybovat v prostoru místní polikliniky.

"Našli jsme ho v operačním sále, když nás uviděl, proskočil zaskleným oknem. V poslední chvíli jsem ho chytil za nohu, visel do ulice, dodnes nevím, jak dlouho to trvalo, ale dost. Kdybych ho pustil, spadl by z druhého patra a nejspíš by se zabil. Tak jsem držel, dokud nepřijeli hasiči se žebříkem. A protože se sluší každý dobrý skutek potrestat, tak si na mě ten trouba nakonec ještě stěžoval."

* * *

Vystrašená angorská kočka se v sebevědomého lvíčka měnila poměrně rychle. Pánové Jaroš a Hanzlík studovali příslušnou literaturu, pořídili si řadu instruktážních kazet, z nichž se sice dozvěděli téměř všechno o tom, jak žije lev v Africe, ale málo, jak s ním zacházet na předměstí Chomutova. Například strava. Pro podobnost s kotětem mu jednou do mléka nalámali piškoty, Šmuky se rozzlobil a rozmlátil misku tlapou. Chtěl něco lepšího. Pravidelné návštěvy veterináře, úřední souhlas s chováním nebezpečného zvířete, kotec, výběh a především hory masa. Mladý lev pomalu objevoval svět, když poprvé spatřil sníh, měl rozšířené oči úžasem a našlapoval v té záhadné bílé záplavě po způsobu baletek. Později se mu osvěžení zalíbilo, s nadšením se ve sněhu vyválel, aby se pak důstojně odešel ohřát do elektricky vytápěného kotce.

"Zpočátku byl přítulný a hravý," poznamenal Milan Hanzlík, "předpokládali jsme, že z něj vychováme něco podobného, jako byla lvice Elsa. Vzpomínám, jednou přišel na dvůr kamarád, aby si natrhal trochu meruněk. Nenapadlo mě, že by se mohl lvího dorostence polekat, přistavil jsem ke stromu žebřík a šel po svých. Teprve za dobré dvě hodiny jsem si na hosta vzpomněl. Přítel se křečovitě držel té docela nejvyšší větve, byl hrozně bledý a jen čas od času házel po lvovi meruňky. Ten je chytal do tlamy a náramně dobře se bavil."

Představa dospělého ochočeného zvířete se příliš nepovedla. Šmukymu narostla mohutná hříva, ztratil štěněcí dobrosrdečnost, je z něj víc než dvě stě kilogramů vážící nebezpečná šelma.

"Snažíme se v něm ty lovecké instinkty utlumit, například maso mu nedáváme čerstvé, ale jenom to, co už bylo zmražené, aby v něm necítil krev, jenže příroda se tak snadno ošidit nedá. Těžce potrhal dogu, se kterou si dřív hrával, ani já už si k němu netroufnu, a to ještě před nedávnem jsme se vesele kočkovali, a pokud mě poškrábal, tak jenom proto, že si neuvědomoval, jak velkou má sílu. Zřejmě by potřeboval lvici, aby se mu vrátil starý klid. Jednu dobu jsme uvažovali i o tom, předat ho do nějaké pěkné zoologické zahrady, jenže nikde nejevili valný zájem, a tak si ho asi necháme. Konečně, i když je občas otrávený a nevrlý, tak by se nám po něm moc stýskalo."

* * *

Okolo hospodářských stavení podnikatele Jaroše jsou polorozpadlé, vybydlené činžovní domy obývané neplatícími nájemníky. Těm lví řev nevadí, sami si někdy s chutí zahulákají do noci.

Šmuky má prostorný výběh, výbornou stravu, zvěrolékař chválí jeho lesklou srst. Ačkoliv měl původně hlídat pasoucí se stáda, svou úlohu strážce plní i za vysokými kovanými mřížemi. Firma byla v letech předešlých dosti sužovaná krádežemi, ale od té doby, co je Šmukyho hlas slyšet i v pár kilometrů vzdálené vesnici, nikdo se neodvážil přelézt plot a ukrást třeba jen jeden jediný šroubek.

Není to tak dávno, co se v ordinaci známého lékaře ozval telefon.

"Mám problém," řekl Milan Hanzlík, "můžu přijet?"

"Jistě. Co se stalo?"

"Nic moc. Poraněný nos."

"Zase ten lev?"

"Ne, tentokrát kokršpaněl."

Příhoda docela civilní a v dnešním uspěchaném světě bohužel dosti běžná. Projíždějící automobil srazil psa, ani nepřibrzdil a zmizel v oblaku prachu. Major Hanzlík u té nehody byl, popadl poraněné zvíře do náruče a nesl ho na veterinu. Vyděšený a šokovaný pes nepochopil, že mu ten chlapík vlastně pomáhá, a kousl zachránce do nosu.

Chirurg čistil ránu a uvažoval o tom, jestli by si nezasloužila pár stehů. Milan Hanzlík trpělivě snášel pálení dezinfekce, vyprávěl o zraněném kokrovi a ani v nejmenším se na něj nezlobil. Ostatně, zkušenost už dávno praví, že každý dobrý skutek má být potrestán.

jr  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |