POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů

Ještě dneska je ten kraj opuštěný. Hrst samot rozhozených v podhorských kopcích, úzká stuha silnice, na níž se stěží vyhnou dvě auta. V létě roku 1961 to tu vypadalo jako na konci světa. Pět kilometrů k nejbližšímu obchodu, kde se vedle mouky a chleba prodávaly i mazadla, biče nebo lihoviny. A také noviny. Rudé právo tehdy stálo třicet haléřů a výtisk ze dvacátého července je přiložen k vyšetřovacímu spisu. Dnes působí jako ilustrace zašlých časů.

Nákup zrní vázne za sklizní obilí - Soudruh Antonín Novotný přijal delegaci Korejské lidově demokratické republiky - Masové hnutí sovětských pracujících k XXII. sjezdu KSSS - Rudolphová 100 m za 11,2 vt!

O tragédii, která se odehrála v maštali vedle rozpadlé chaloupky babky Maškové, nenajdeme v textu ani zmínku. Noviny se mezi zachovalou dokumentaci dostaly jenom proto, že ležely na hromadě dříví vedle mrňavých kamínek, kterými si stará paní občas přitápěla.

* * *

Výpověď svědka: V pondělí jsem se chystal do města a ráno jsem se zastavil u paní Maškový, jestli jako něco nepotřebuje přivézt. Víte, v zimě jí pod tou spoustou sněhu spadl krov, od tý doby bydlela v chlívě a škudlila každou korunu, jen aby jednou mohla dát chaloupku zase do pořádku. Už zdálky mi to bylo divný, kráva řvala hlady, no a když jsem vlezl dovnitř, sousedka tam ležela úplně mrtvá. Tak jsem to šel ohlásit...

Ne, nezdržoval jsem se tam a na nic jsme nesahal, ani na vrata ne, protože ty byly otevřený dokořán. Ale to bylo normální, protože tou dobou byly velký horka, a to dokonce i v noci.

Na dotaz pana nadstrážmistra odpovídám, že nevím o tom, že by paní Mašková měla nějaký nepřátele, byla to hodná ženská a od tý doby, co starej Mašek umřel, žila sama.

* * *

Zpráva o ohledání místa: Pracovníci VB spolu s lékařem dorazili k pobořené samotě krátce před polednem.

Mrtvá ležela v maštali na zemi, v místě, kde byla přivázaná kráva a její tele. Přestože kráva musela při pohybu zadníma nohama tělo překračovat, nebyly nalezeny žádné stopy pošlapání mrtvoly zvířetem. Na první pohled všechno vypadalo tak, že jde o přirozenou, byť náhlou smrt. Protože maličkými zašpiněnými okny vnikalo do maštale jen velmi málo světla, rozsvítila hlídka petrolejovou lampu, která visela na skobě u dveří...

Pasáž je zatržena červenou tužkou a po straně je připsáno slovo CHYBA s důraznými třemi vykřičníky.

Mrtvá paní byla oblečena v teplácích, teprve po jejich odstranění objevil lékař na prsou a na zádech střelná poranění. Usoudil, že se pravděpodobně jednalo o zbraň menšího kalibru, otvor na zádech je vstřel a na prsou výstřel. Čisté okolí obou ran napovídalo, že nebylo stříleno z bezprostřední blízkosti.

Ve chvíli, kdy se ukázalo, že nejde o běžné úmrtí, nýbrž o vraždu, byla prohlídka místa přerušena a okolí zajištěno až do příjezdu kriminální služby z města.

Zpráva o zločinu se rychle rozkřikla a z nejbližších samot přicházeli zvědaví sousedé. Hlídka jim však vstup do maštale nedovolila a úzkými okny nebylo dovnitř vidět.

Další chyba, upozorňuje červený zápis. Ani před maštalí neměl v dané situaci nikdo cizí co dělat.

* * *

Projektil: Rozházený obsah starobylé truhly a pověst o úsporách staré paní, to obojí napovídalo motivu loupežnému a předpokladu, že pachatelem byl někdo, kdo poměry v podhůří dobře znal. Navíc, měl k dispozici zbraň.

Jo, tady se pytlačilo od nepaměti, vypovídal místní lesník Pavel Kovařík. A taky se pytlačí dál. Malorážka je pro tyhle potřeby ideální flinta. Snadno se schová a můžete se s ní vypravit stejně na srnčí, jako třeba na zajíce. Jenže o nikom, kdo by tu zrovna s takovou zbraní kraloval, vážně nevím. Mladýho Kalendu jsem sice nedávno nachytal, ale ten kladl drátěný oka.

Kriminalisté prohlédli místo činu doslova centimetr po centimetru a před chlévskými vraty, v blátě podupaném botami zvědavců, se jim podařilo objevit drobný a téměř neporušený olověný projektil, rýhy od vývrtu hlavně byly rozeznatelné poměrně snadno i pouhým okem.

Soudilo se, že k vraždě pravděpodobně došlo před maštalí, střela prolétla tělem, aniž by narazila na kost, a potom už s minimálním množstvím energie naplocho narazila do dřevěného trámu, vyhloubila v něm mělký důlek a dopadla na zem.

* * *

Zbraň: Jeden ze starých záznamů na místním oddělení VB hovořil o synovci zavražděné ženy, jistém Martinu Strádlovi, obviněnému z upytlačení srnečka. Zabití a zkonzumování zvířete se tehdy prokázat nepodařilo, ale při domovní prohlídce byla u Strádalů objevena malorážka se zkrácenou pažbou, krabička nábojů typu long riffle a hrst vystřelených nábojnic. A právě na těch mosazných nábojničkách s okrajovým zápalem byly otisky dvou typů úderníků. Jeden oválný, druhý obdélníkový, zdálo se zřejmé, že mladý muž musí mít k dispozici ještě jednu pušku, jenže tu se tehdy najít nepodařilo. Strádal držení další zbraně vehementně popíral a nakonec byla záležitost odložena jako nedořešená. Vražda ovšem poněkud změnila situaci, Martin byl zařazen mezi podezřelé, a protože měl v okolí pověst prachšpatnou, souhlasil prokurátor s novou domovní prohlídkou. Při ní se v kapse Strádalova pracovního kabátu našly další malorážkové náboje.

Kde je ta zbraň?

Nevím o žádné.

Proč nosíte po kapsách patrony?

Nedovedu si to sám vysvětlit. Musel mi je někdo podstrčit.

Kdo?

Nevím?

Proč?

Nemám tušení.

* * *

Výslech: Protokol o výslechu obviněného představuje doslovný záznam mnohahodinového střídání otázek a odpovědí.

Co jste dělal ve čtvrtek odpoledne a v noci?

Sekal louku. Teda jako přes den. Večer jsem byl doma.

Může vám to někdo dosvědčit?

Těžko. Otec byl v hospodě.

Vy jste do lokálu nezašel?

Ne.

Pozorná četba zdlouhavého textu je zajímavá tím, jak se obviněný pomalu a nenápadně zaplétal do drobných rozporů a ztrácel původní klid.

V pátek ráno jste prý vyrovnal svůj dluh v obchodě.

To je fakt.

Kde jste na to vzal?

Měl jsem našetříno.

Tak proč jste nezaplatil rovnou?

Koukněte, to je snad moje věc, ne?

Na první pohled to připomíná hru. Lehké pohazování míčkem a vzápětí smeč.

V okolí chaloupky tety Maškové jste tedy ve čtvrtek nebyl?

Ne.

To víte určitě?

Naprosto.

Jak je tedy možné, že vás tam hajný Kovařík viděl?

Lže!

Proč by to dělal?

Nevím.

Na okraji strojopisných stránek je tužkou zaznamenán ubíhající čas. Bylo půl čtvrté ráno, když se Martin Strádal vzdal.

Tak dobře, já vám teda řeknu, jak to bylo.

* * *

Přiznání: Chtěl jsem si koupit motocykl, bez mašiny je to v tomhle kraji úplně ztracený. Jenže to chtělo prachy, já sám nemám nic, doma mi taky nemohli pomoct, a tak jsem se vypravil za tetou. Ve čtvrtek večer, už za tmy, jsem zabouchal na dveře chlíva, poznala mě po hlase a vyšla ven. Bylo mi jasný, že nic nepůjčí, jen jsem se zeptal. Když se celá naštvaná otočila, že zas půjde zpátky, tak jsem vystřelil. Padla na zem, já ji vzal do náručí a odnesl dovnitř. Pak jsem zapálil lampu a hledal prachy. Marně. V truhle neměla nic, ve starý skříni taky ne. Jen v modlitební knížce jsem našel padesátikačku. Víc ani halíř...

Policisty zajímala zbraň, mladý muž je odvedl k louce, kde byla malorážka s obdélníčkovým zápalníkem schovaná v kupce sena. Expertizou Kriminalistického ústavu bylo bezpečně prokázáno, že právě z téhle pušky byl vystřelen předložený projektil, soud uznal shromážděné důkazy za dostačující a poslal Strádala za mříže na dvacet čtyři let.

* * *

Druhé jednání: Po vyslechnutí rozsudku požádal Martin Strádal o novou schůzku s kriminalisty a podstatně změnil svou původní výpověď. Prohlásil, že vraždu spáchal z návodu svého otce, Josefa Strádala. Ten se chtěl stařenky zbavit proto, aby získal kus pole a část chalupy, nemovitosti, na které měla paní Mašková nárok jako na dědictví po zemřelém manželovi.

Strčil mi pušku do ruky a šli jsme.

Kdo střílel?

Já. Ale on mi to nařídil. Nemohl jsem dělat nic jinýho.

A potom?

Já chlív prohledal, táta mi přitom svítil. Jenže prachy jsme nenašli. Asi stejně nic neměla.

Měla, upřesňuje poznámka v protokolu. Za trámem pod střechou objevila prohlídka balíček s osmi tisíci korunami. Na začátku šedesátých let to byl poměrně značný obnos.

Kriminální služba zadržela Martinova otce, který po počátečním zapírání synovu výpověď plně potvrdil. Prvostupňový soud proto zrušil původní rozsudek a odsoudil Josefa Strádala za návod k vraždě a spoluúčast při jejím spáchání ke třiadvaceti letům odnětí svobody, Martinův trest snížil na dvanáct roků. Oba odsouzení i prokurátor se okamžitě odvolali.

* * *

Druhá instance: V průběhu vazby starý Strádal své přiznání odvolal, při konfrontaci zoufale přemlouval syna, aby i on změnil výpověď, ale Martin trval na svém.

Od antických časů se sluší, aby byla obviněnému vina dokázána nad jakékoliv rozumné pochybnosti. Rodinné sváry, sousedské nenávisti, touha po majetku. Vrchní soud zvážil poslední změnu výpovědi, označil ji jako účelovou, a rozhodl s definitivní platností. Otcův trest potvrdil a syna odsoudil na osmnáct let ztráty svobody.

Staré příběhy, zaprášené protokoly, zmizelý čas. Josef Strádal ve vězení zemřel, Martin se dočkal svobody, ale mnoho si jí neužil, v roce 1980 přišel o život, když na ukradeném motocyklu nezvládl zatáčku a ve značné rychlosti narazil na strom. Widmarkova zkouška prokázala v jeho krvi dvě a čtvrt promile alkoholu.

* * *

Nerozumné pochybnosti: Zřejmě to opravdu bylo tak. Dnešní soud by možná rozhodl podobně, i když trocha nejistoty přece jen zůstává. Co když otec Strádal nic špatného neudělal a svým původním přiznáním chtěl syna jenom krýt, aniž by tušil, jak přísný trest riskuje? Kdo ví? Jednoznačný důkaz, otisky prstů na petrolejové lampě, zničila drobná neopatrnost jedné rutinní hlídky Veřejné bezpečnosti.

Antonín Jirotka  

Slovo na závěr

Proslulý inspektor Nečásek míval zajímavý zvyk, po úspěšně uzavřeném případu zpravidla položil obviněném otázku: Poslyšte, jaké chyby jsme při vyšetřování udělali my? A pachatelé odpovídali. Někdy stačilo jen málo, policie zůstala stát před zamčenými dveřmi skrývajícími usvědčující důkaz, nevyzkoušela klíč padnoucí do příslušného zámku nebo předčasně propustila důležitého svědka. Zkrátka, i v brilantně vyřešeném případu se našla řada drobných omylů, nesmírně poučných pro to, aby se příště neopakovaly. Téměř čtyřicet let starý příběh ukazuje velmi dobrou práci tehdejších policistů. Perfektní ohledání místa činu, které vedlo k nalezení vražedného projektilu, výborně vedené výslechy a tak dál. Přesto si na tom zažloutlém spisu nejvíc cením červených vykřičníků zdůrazňujících chybu. Dobrý kriminalista se neučí z úspěchů, ale z omylů. A umění přiznat vlastní nedostatky by čas od času slušelo i lidem v docela jiných povoláních.

JUDr. Petr Spilka,  
kriminalista  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |