POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

ze světa

AKCE SORGENKIND

"Sázím se, že nedokážeš oddělat nějakého člověka," řekl v roce 1997 šestnáctiletý polský chlapec Adam před "nastoupenou jednotkou" gangu svému kamarádovi Arturovi. Artur sázku vyhrál. Postup byl klasický: pachatel, oběť, místo činu. Jeden těžce zraněný, druhý ubitý - ani jednoho z nich neznali. "Jsme teďka svobodná země a každý může dělat, co chce," řekl podle Süddeutsche Zeitung Magazin Adam. "Demokracie dovoluje všechno." Od roku 1997 sedí ve věznici Wronki - pro krutost činu na 25 let. Loni vyšetřovala polská policie 28 vražd, na nichž se podíleli mladiství. Společnost, jak píše časopis, je proti takovému množství nemotivovaného násilí bezbranná. Ve městech se konají tiché pochody tisíců Poláků a mnozí starostové vyhlašují pro mládež zákaz vycházení po 22.00 hodině.

V SRN se s procesy s chuligány a neonacisty v poslední době roztrhl pytel. Týdeník Stern v této souvislosti informuje o pracovišti v Mnichově, které se stará o   p r e v e n c i anebo o prevenci za p o m o c i   r e p r e s e .

Na začátku toho nikdo moc nenamluví. Může se opravdu mluvit důvěrně? Je číslo, z kterého se volá, registrováno a hovor natáčen, jméno zaznamenáno?

"Ne," říká Christine Settnerová, vedoucí komisariátu 314, který je pro rodiče jakýmsi duchovním rádcem mnichovského policejního prezidia. O jméno na začátku dokonce vůbec nestojí.

Často tato odpověď otevře jazyky a pak někdo ze zdejších 14 pracovníků slyší o dětech a mladistvých, kteří chodí s baseballovými pálkami, ačkoli vůbec nesportují, o tričkách chlapců (řídčeji dcer) ve špinavém prádle s nacistickými hesly, o novém okruhu přátel, kteří mají "špatný vliv".

"Náš syn se pohybuje ve společnosti pravičáků. Co můžeme dělat?"

"Hovořit s ním," říkají ženy a muži pracující v komisariátu 314. "Zeptat se ho a dovědět se jeho motivy, číst, co čte a poslouchat hudbu, kterou má rád." Často se přitom ukáže, že takzvané pravičáctví juniora je jen normální akce synovského vzdoru. "Tyhle děti často hledají ´v pravém rohu´ útočiště a uznání, které v rodině postrádají. Vpadnou dovnitř, líbí se jim tam, jsou v tomhle společenství někdo, a pak k tomu později přijde i politika," říká Christine Settnerová. "Myslí-li si rodiče, že na to sami nestačí, poradíme jim adresy výchovných poradců a aktivistů. Osvědčuje se pozvat telefonující k osobnímu pohovoru, nejlépe s problematickým dítětem."

Tady ovšem končí anonymita: rodina už musí říci své jméno. Pracovníci komisariátu si nejprve vyslechnou, co mají všichni na srdci, a pak upozorní, jaké právní následky mají v SRN nepřátelské akce vůči cizincům a projevy nacionalismu. Pokud ovšem volají rodinní příslušníci, že se jejich děti dopustily trestného činu, nebo z jejich rozhovoru vyplyne, že jde o trestný čin, musí policie zasáhnout - ale řeklo by se diskrétně. "Nepřijedeme hned s modrým světlem a sirénou, ale v civilu."

Tento v Německu dosud jedinečný komisariát sází na prevenci a na prevenci pomocí represe. Původně od roku 1997 sloužil ženám vystaveným násilí. Od té doby se tu však shromáždilo všechno, "pokud jde o oběti". Ročně tu registrují na 5000 volání. A letos se pracovníci komisariátu rozhodli, že do programu zapojí i rodiče pravicově se projevujících mladistvých a mladých neonacistů, kteří hledají cestu zpět.

"Diskutovali jsme, kdo tady může pomoci. Farář? Učitel? Úřad pro mládež?" říká Bernd Kohl, který v mnichovském policejním prezidiu odpovídá za státní ochranu. "A rozhodli jsme se, že tento problém budeme řešit sami."

"Výsledky?" ptá se Stern. "Ty ještě není vidět. Ale akce dodává odvahu."

- kuč -  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |