POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž

Při tomhle střetu vyhasly dva mladé životy
Z Prahy vyjíždíme časně, dálnice ale už praská ve švech a první letošní mlha je místy hustší, místy řidší, občas se s ní pere slunce, aby nakonec, k desáté, oslavilo přece jen triumf. Jede se ale dobře, většinu mají profíci, uhánějící rychle, ale solidně. Jen jednou se nás pokusí zabít mladík v dodávce, jenž nějak nevezme na vědomí, že ho míjíme v rychlejším stoupacím pruhu a rozhodne se "přeskočit" do našeho zrovna ve chvíli, kdy jsme přesně na jeho úrovni.
Milimetry jsou tentokrát na naší straně - a taky pámbu je při nás.
"Zatraceně, ten teda neměl ani tušení, že vůbec existujem´," pravím, když se vzpamatuji z leknutí.
Z místa spolujezdce jsem viděl mladíkův náhlý poryv strachu náramně zblízka a on nejspíš můj.
"Ten nemá totiž ani tušení, že auto má několik zpětných zrcátek," ušklíbne se kolega za volantem.
Ale nezní to moc vesele. Před momentem na nás sáhla smrt.
Což je cestou na reportáž z nehodovky začátek možná příhodný, nikoli však příjemný.

"Od rána máme zatím jenom tři nehody, ale to se dalo čekat," hlásí nám šéf českobudějovické skupiny dopravních nehod hned ve dveřích. "Když se ohlásí novináři, předem se těšíme na klidnější den."

Jinak si ovšem nehodáři klidu moc neužijí. Třebaže jejich práce je nárazová a nelze ji příliš spoutat pravidly zákonitostí, celý den bez nehody už nepamatují několik let.

Zato opak, černý den, kdy křivka nehodovosti kulminovala, nosí v paměti moc dobře: to bylo loni 22. prosince, tedy v samý předvečer Vánoc, kdy se jihočeští řidiči rozhodli uštědřit policistům a hlavně sami sobě předčasnou nadílku a plechy v krajském městě řinčely celkem osmašedesátkrát.

"Jenoznačně nejhorší den týdne je pátek," říká kapitán ing. Lubomír Veselý. "Zřejmě proto, že k normálnímu provozu, při kterém Budějovice běžně praskají ve švech, vyrazí navíc sváteční jezdci."

Vliv má taky náhlá změna počasí: když je dlouho hezky a pak se dá do pořádného deště, řidiči jako by zapomněli, že na mokrém povrchu se i dobré pneumatiky chovají dočista jinak než na suchu (o pneumatikách špatných, jež vytrvale obouvá řada českých automobilistů, ani nemluvě): plechy řinčí, sklo se tříští, ale - co je horší - krev teče a lidi naříkají. A umírají.

"České Budějovice mají v republice smutný primát," přizná, ač nerad, šéf zdejší nehodovky. "Loni na silnicích města a okresu zemřelo nejvíc lidí: jedenačtyřicet..."

Statistika má svá přísná pravidla: do téhle zvláště neveselé se počítají mrtví, kteří vydechnou naposledy přímo na místě havárie, anebo do čtyřiadvaceti hodin po ní: během převozu, při operaci anebo po ní. Ovšem ani celkově se při sčítání dopravních nehod českobudějovičtí šoféři nemohou pranic chlubit: v České republice jsou co do počtu nehod na nečestném šestém místě. Olomouc, Hradec či Ústí nad Labem, města co do velikosti s jihočeskou metropolí přinejmenším srovnatelná, zůstávají daleko za ní, zatímco třeba Plzeň, výrazně lidnatější, má jen o dvě stě nehod ročně víc.

Vedoucí skupiny dopravních nehod kpt. ing. Lubomír Veselý"Rychlost jízdy je příčinou nehod spíš mimo města, na rychlostních komunikacích. A díky ní jsou tam taky následky havárie většinou tragičtější. Ve městech, v krajském metropoli zvláště, bývá mnohdy důvodem nehody nepozornost: řidič se nevěnuje řízení, jak by měl, a stačí vteřina či dvě nesoustředěnosti a neštěstí je hotové. Skáče se z pruhu do pruhu, do křižovatek se vjíždí suverénně na oranžovou a červenou, nedává se přednost..."

České Budějovice patří mezi města, jež kdysi zrušila tramvaje, aby je nahradila trolejbusy, a pak zlikvidovala trolejbusy, aby městskou dopravu změnila na autobusovou.

Koncem let osmdesátých se trolejbusy do ulic ovšem zase vrátily, i když v menším rozsahu, než tehdy bylo zamýšleno. Kdysi se jim říkalo brzda dopravy - a když je člověk vidí dnes, kterak zvolna, majestátně a těžkopádně vyjíždějí ze zastávek a velebně plují úzkými křižovatkemi, říká si člověk, že na tom hanlivém hodnocení snad něco i bylo.

"Z hlediska dopravní bezpečnosti nepředstavují trolejbusy podstatný problém," krčí kapitán Veselý rameny. "Možná jsou neohrabanější než autobusy, ale nekouří a jezdí potichu.

A jestliže mají nehodu, pak ji zpravidla nezaviní jejich řidič, nýbrž někdo jiný, kdo trolejbusu nedá přednost. Trolejbusy řídí profesionálové."

Ryzími amatéry jsou ovšem jiní hojní uživatelé českobudějovických ulic a silnic, totiž - cyklisté. I oni jsou nepochybně určitou místní specifikou, jako ostatně ve většině jihočeských měst, ležících převážně v rovině. Městská doprava je drahá, jezdí se tedy všude a takřka v každém věku, od útlého dětství až po hluboký důchod.

Vztah cyklistů s řidiči motorových vozidel? Hanba mluvit: jedni druhé nemilují ani trošinku, což je řečeno ještě decentně. Ze vzájemných kolizí ovšem vycházejí cyklisté nepoměrně hůře: lidská tělesná schránka je nádoba tuze křehká a jakkoli se hlava zdá z ní nejpevnější, při náhlém setkání s dlažbou či asfaltem nedopadá vůbec nejlíp.

"Přesto si myslím, že v případě dospělých by mělo nošení ochranné přilby zůstat jejich dobrovolnou volbou," ošívá se kapitán Veselý. "U dětí je jasno: každopádně nosit přilby povinně. Ale nad osmnáct let si přece každý za sebe zodpovídá. Není pochyb o tom, že přilba nůže zachránit život, anebo že díky ní aspoň nedojde k těžkému úrazu, ale jen k lehčímu zranění. Ale to už si musí podle mého každý zvážit sám..."

Mikrobus nehodovky v případě nutnosti slouží jako minikancelář na kolečkáchJako se ruchem ulic proplétají cyklisté jako mřenky, pak majitelé silných motocyklů jsou jeho štikami. Jezdí rychle, hlučně, drze, všude se vejdou, hned jsou tam a zase onde. Ani je řidiči čtyřkolých vozidel nemají v lásce. Motocyklisté akcelerují jaksi příliš hbitě - a stačí vteřinka nepozornosti...

"Moje osobní zkušenost ale říká, že když dojde k nehodě a vinen je motocyklista, obvykle nelže, nevykrucuje se, nevymýšlí si. Jsou to zvláštní lidi a možná, že se cítí trochu rytíři silnic. Anebo se do té role aspoň někteří rádi pasují..."

* * *

Úterní slunné dopoledne plyne v poklidu, dvojice dopravních policistů, která má "ranní šichtu" na výjezdu, si v kanceláři může dodělávat administrativu z předešlých dní. Tohle je na službě nehodáře asi nejhorší: nikdy nevíte, kdy zazvoní telefon a operátor z linky tísňového volání, jenž přijímá i hlášení o haváriích, řekne: "Pánové, máte práci, jedete tam a tam..."

Pomineme-li přihlouplé a zlé žertíky, jež někdy pošlou výjezdový vůz někam do všech čertů zbytečně, pak stejně ale nikdy není docela jasné, k čemu ti dva v houkajícím autě uhánějí. Protože svědek, jenž nehodu ohlašuje, bývá ve stresu a pro ty ze "stoosmapadesátky" je dost obtížné z něj vytáhnout nějaké detaily: ostatně, laik ne vždy odhadne závažnost nehody. Takže sice hlídka mnohdy jede k nahlášeným "pomuchlaným plechům", ale na místě samém ji může čekat kaluž krve a smrťák. A na ty si ani policisté nikdy nezvyknou, protože na ty si zvyknout nejde. Zvlášť. když najdou v té slisované plechové konzervě - v niž se ve vteřině mění i pyšné milionové limuzíny - dítě. Trpící, umírající, mrtvé.

(Někdy lidé, ohlašující dopravní nehodu, zavolají jen záchranku: pak její dispečink automaticky uvědomí vzápětí policii. Spolupráce je v tomhle ohledu perfektní, což platí i v případě hasičů: aspoň v Českých Budějovicích prý stoprocentně.)

"Nevíme, co nás na místě nehody čeká," říká kapitán Veselý.

"Někdy smrt, jindy bolest - ale někdy třeba taky rozkurážený řidič, který ani za nich nehodlá uznat svou vinu a chce se hádat, ne-li dokonce prát."

Alkohol za volant nepatří, o tom se s dopraváky žádné diskuse nevedou: o tom, co dovede, vědí svoje. Bláhoví jsou řidiči, bohorovně soudící, že jedno pivo žádné pivo a dvě jsou na žízeň málo. Už to jedno poznamená při testech šoférův výkon měřitelně, a jedno promile alkoholu v krvi už podle znalců fakticky znemožnuje bezchybné řízení. Vzdor tomu se najdou i "frajeři", co vlezou za volant s dvěma i třemi promilemi: a Českobudějovičtí vzpomínají pána, jemuž naměřili čtyři celé jedna. Jel prý docela hezky, ale krokem - a navíc zapomněl o půlnoci rozsvítit světla - což policejní hlídky přitahuje jako magnet.

Ten pán měl ovšem kliku jak od flašinetu: sice ho chytli a přišel na čas o řidičák, ale neboural. Nezabil sebe ani nikoho jiného.

* * *

Vlastně to nevypadá tak zle, ale v autoopravně nám to spočítají"Křižovatka Pekárenské a Pražské, dvě osobní auta, bez zranění," hlásí operátor a dva dopraváci klusem míří k mikrobusu Volkswagen.

Na tuhle štaci by to měli pomalu rychlejší pěšky, nehodovka sídlí skoro na dohled, v ulici 28. října: ale i nehodáři potřebují při práci svůj "vercajk", třebaže moderní technika se na něm nikterak nevyřádila. Kolečko, jímž se měří vzdálenosti, letitý fotoaparát Praktika, jenž sice dosluhuje, ale na rozdíl do japonských výkřiků optiky fotí za každého počasí.

A pak to chce ještě kus odvahy: zastavit blikající mikrobus uprostřed rušné ulice a pustit se do práce mezi neochotně brzdícími auty. Situace je vcelku jasná: Opel Corsa v barvách jedné z místních autoškol - a s žačkou za volantem - hodlal odbočit doleva, zastavil tedy, aby nechal odjet protijedoucí vozy. A řidič postaršího escortu s jindřichohradeckou espézetkou se zřejmě nevěnoval řízení, jak měl, anebo jel autoškole "v kufru", jak se říká, anebo správně nereagoval řidič či jeho brzdy. Oplík vyšel ovšem z kolize "bez ztráty květinky", zdá se, že ani plastový nárazník příliš neutrpěl, zato escortista se při placení opravy prohne: v háji je nárazník, reflektor, blinkr - a chladič, ze kterého utěšeně prýští kapalina...

"Vždyť je to prkotina," rozčiluje se brunátný důchodce na blízké zastávce trolejbusů, "a oni s tím nadělají..."

Nadělají, pravda, nikoli však proto, že by chtěli být důležití. Policie v tomhle ohledu funguje také coby nedobrovolný likvidátor některé z pojišťoven, jež podle verdiktu dopraváků o vině uhradí - či neuhradí - utrpěnou či způobenou škodu. A při dnešních cenách aut, náhradních dílů a opravárenských prací nejde o malé částky, takže debaty nezřídka bývají bouřlivé a dokumentaci nutno pořídit zevrubně a kvalifikovaně.

Vyšetřování "prkotiny" tedy pokračuje svým poklidným tempem, řidiči jedoucí kolem přibržďují, znalecky přeměřují následky - a šlapou na plyn. Jede se dál. Jednu chvíli to dokonce vypadá, že k původní nehodě přibude další a možná horší: z nedaleké křižovatky vyráží Rakušan s naleštěným bavorákem, z pravého pruhu se vřítí do levého, jímž hodlá rázně předjet všechny, co ho trapně zdržují - a teprve v té chvíli shledává, že o sto metrů dál bliká maják policejního mikrobusu. Bavorák se myškou vrací do pravého pruhu, felicie, před niž hupsnul, má co brzdit. Zasloužil by za uši, ale už je za Mariánským náměstím. Tentokrát se nic nestalo...

Po Pražské přijíždí sanitka, záchranáři vyskakují z vozu, odvádějí řidičku autoškolního opla, jež si stěžuje na bolest za krkem. Po krátké prohlídce ji odvážejí s sebou, pro jistotu, krční páteř je mrcha.

Policejní mikrobus i oba účastnící nehody odjíždějí na parkoviště hotelu Gomel, kde učiní zadost písemnostem. A jen pár střepů a rychle vysychající louže fridexu upomíná na místo čtvrté dnešní českobudějovické autonehody. Kolik jich přibude do půlnoci?

***

Nehodovka v Českých Budějovicích čítá šestnáct lidí: přesně počítáno patnáct mužů a jednu ženu. Je to málo, je to moc?

Záchranka je na místě: krev sice netekla, ale jistota je jistotaTak akorát, aby se vystřídali v nepřetržité službě, jež trvá čtyřiadvacet hodin denně, sedm dnů v týdnu, rok za rokem.

Ranní směna výjezdové dvojice začíná v šest, v půl druhé ji střídá čerstvá posádka (a ranní má ještě hodinu na papírování v kanceláři). Odpolední tým slouží pak i celou noc, až do šesté ranní: pak má den volna, zatímco po odsloužených víkendových "čtyřiadvacítkách" následuje - zpravidla - souvislé volno třídenní. Ti, co zrovna neslouží na výjezdu, úřadují: vyslýchají svědky a účastníky nehod, sepisují protokoly, zpracovávají plánky a podklady pro vyšetřovatele. Prostě, pořád je co dělat, a když se odečtou dovolené, nemoci, školení a podobné důvody nepřítomnosti, stačí šestnáct lidí k sestavení plánu služeb jen tak tak.

Bolestí je průjezdnost města: hlavní ulice praskají většinu dne ve švech, pořádný obchvat chybí, i tranzitní nákladní doprava musí do značné míry skoro centrem. A řidiči jsou vzteklí a neochotní pouštět policejní vůz, třebaže houká a bliká: běda ale, když jsou někdy sami účastníky nehody a nemohou se dočkat hlídky...

"Těžko taky říci, které hodiny dne jsou na nehody nejúrodnější," říká kapitán Veselý. "Většinou kopírují čas dopravní špičky, ráno po osmé či deváté tedy přichází jisté zklidnění. Pak zase křivka začíná stoupat po poledni a znovu vrcholí k večeru."

Nicméně podstatné jsou i další faktory: počasí, roční doba, fakt, jestli se ve městě koná třeba výstava Země živitelka... Letos byla ovšem prý její návštěvnost o dobrých dvacet procent nižší než loni a na dopravě to ve městě dobře poznali. Bylo citelně klidněji a s výjimkou víkendu se vlastně ani moc neprojevilo, že výstava ve městě byla...

Většině z nehodářů je kolem třiceti, ale najdou se i starší: nováčci se obvykle rekrutují ze zkušených dopraváků, kteří dělali na přestupcích. I oni ale začínají pokud možno na menších případech, se zkušeným kolegou v tandemu. Pokud přijde úplný zelenáč, jezdí tak měsíc k nehodám jako třetí - se dvěma fachmany. Ale pak je už krutě vržen do rozbouřených vod a musí se ohánět, jak dovede. Ono se tak rychle a nejlíp ukáže, jestli má na tuhle práci schopnosti - a nervy.

"Že by se tu někdo dočkal penze, to se ale moc čekat nedá," usmívá se šéf. "Když prostě tuhle živnost děláte patnáct dvacet let, něco vám prý najednou prostě řekne - dost."

Krev na asfaltu prý najednou připadá očím příliš červená a člověk prostě nemůže dál.

Jan J. Vaněk  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |