POLICISTA 10/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka - cena Agathy Christie |
Návod na vražedné hry | |
INNA ROTTOVÁ |
Bylo páteční odpoledne. Připravila jsem si v kuchyni žehlicí prkno, zapnula jsem žehličku a televizi. Na obrazovce se objevil drobný chlapecky vypadající muž, který celým tělem tlačil polštář na hlavu ležící ženské postavy přivázané za ruce a nohy k široké posteli. Postava sebou přestala škubat, mladý muž sundal z její hlavy polštář a do mrtvé dívčí tváře se smutně omluvil, že ji potřeboval umlčet, aby něco neprozradila.
Přepnula jsem na další kanál. Byl tam kreslený film, ve kterém okřídlený blonďák z pušky kosil nějaké hnědé obludičky.
Přepnula jsem zpátky na program s polštářem a dívkou. V záběru byla zase ložnice se zardoušenou dívkou. Plešatý čtyřicátník s mužnou tváří vysvětloval hnědovlasému mladíkovi, že ten Prcek je šikovný, protože zabíjí holýma rukama.
Vyhledala jsem televizní program. Zjistila jsem, že v tomto čase právě vysílají padesátidílný seriál Říkali mu Prcek.
Šla jsem do obýváku. Vytočila jsem, vlastně vyťukala číslo své dcery.
"Janský," ohlásil se můj zeť a šéf naší detektivní kanceláře.
"Petře, teď jsem se dívala na televizi. Na seriál Říkali mu Prcek."
"To je pěkná pitomost," prohodil Petr. Víc než seriálu to platilo tomu, že se na to dívám.
"Poslyš, vzpomínáš na případ Kolouska? Koukala jsem teď na televizi a v tom seriálu se pořád vraždí..."
"Jako ve většině dnešních..."
"Počkej. Ale ten Prcek tam udusí dívku polštářem. Stejně jako ten Kolousek tu dívku, jak se jmenovala..."
"Jitka Klímová. Ale ten případ je už dávno uzavřen, Kolousek sedí..."
"Aha... Jak se jinak máte?"
Chvíli jsme si povídali o tom, že má vnučka zase pokašlává, a o podobných důležitých věcech.
Vrátila jsem se do kuchyně a znova jsem zapnula žehličku a televizi.
Dívala jsem se, jak na obrazovce mrňous, který se zřejmě jmenoval Prcek, úplně klidně zasadil ránu nějakému vazounovi. Ostatní vazouni se dali na úprk. Zrovna když se objevily záverečné titulky, zazvonil v obýváku telefon.
Volal Petr. "Jo, tak jsem se na to podíval. Vražda se stala předloni dvacátého září mezi devátou a desátou hodinou večer. Kolousek jim právě po sedmé večer opravoval ledničku. V domě byl tehdy jen pětiletý Tomášek a studentka Jitka Klímová, která byla objednána na večer, aby Tomáška hlídala, protože Pavelkovi byli na nějakém mejdanu. Majitelka toho opravárenského servisu, ve kterém Kolousek dělal, tvrdila, že je Kolousek nevinný. Obrátila se na nás o pomoc. Byla by prodala svůj barák a servis a snad by nám zaplatila milion, kdybychom dosáhli, aby Kolouska pustili. Tvrdila, že Kolouska potřebuje, protože je ohromně šikovný. Čemuž věřím," uchechtl se. Pak si vzpomněl: "Proč tě to vlastně zajímá?"
"Občas ty seriály jsou velmi poučné," řekla jsem. "Pro detektivy i policajty. A hlavně pro zločince a vrahy."
Na obrazovce nějaká nahá slečna klekla před mladíkem a pak oba začali vzdychat a sténat. Taky poučné. Ale určitě podstatně míň škodlivé, než střílení, loupeže a vraždy.
Ještě jednou jsem zkontrolovala adresu, kterou mi dal Petr. Ulice a číslo domu souhlasily. Jenže na žádné z početných tabulek u vchodu jsem neobjevila název opravárenské firmy, kterou jsem hledala. Podle tabulky tam byl krejčovský salon.
Melodické cinkání u dveří přivolalo korpulentní dámu s rudými vlasy.
"Dobrý den, paní inženýrko," usmála se na mě. "Jdete na zkoušku? Běžte do kabiny. Marina hned přijde," a zmizela. Nestačila jsem jí říct, že jde o omyl.
Objevila se asi třicetiletá dívka. "Dobrý den," usmála se nejistě. Měla divnou výslovnost.
"Zřejmě došlo k omylu. S někým si mě ta paní spletla. Přišla jsem se jen zeptat, jestli náhodou nevíte, kam se přestěhovala opravna ledniček. Potřebuju najít její majitelku," svěřila jsem se jí. "Nebo někoho, kdo znal pana Kolouska."
"Pojďte do kabiny," vyzvala mě nejistě slečna Marina.
Přinesla do zkušební kabiny několik štůsku látky. "Ta látka je velmi elegantní," řekla nahlas a koukala na mě tázavě.
Vyndala jsem svou vizitku, na rubu jsem napsala: "Kdy ke mně můžete přijít? Moc vás o to prosím..." Nahlas jsem jí řekla: "Ta modrá je zajímavá. Víte, ještě si to rozmyslím. Mohla bych vám to říct ještě dnes? Hodí se vám to?"
"Ano. Hodí," odpověděla Marina. Tu mi došlo, že má ruský přízvuk.
Na Marinu jsem čekala v kanceláři do půl osmé.
"Můžu se s tebou vsadit, že ta tvá Marina nepřijde," prohlásil Petr.
Sázky neuznávám. "Ale přijde." Byla jsem si tím jistá.
Od osmi se má jistota začala pomalu vytrácet. V půl deváté jsem ji ztratila. V devět jsem si naštvaně oblékla kabát a šla ven.
Na ulici před vilkou stála Marina. "Já tady na vás čekám," řekla se svým měkkým přízvukem.
"Proč jste nezazvonila?" divila jsem se.
"Já se bála. Tady není Brodská," ukázala na zvonek. "Já nevěděla, co mám říkat..." Trpěla běžným emigrantským komplexem. Známí mi vyprávěli, že tím komplexem, někdo víc a někdo míň, trpí každý emigrant. Nejhorší je prý druhý a třetí rok.
"Pojďte dál," vrátila jsem se s ní zpátky do kanceláře. "Jak už jste tu dlouho?" zeptala jsem se jí ve svém kumbálku.
"Tři roky," odpověděla prostě.
"Jste švadlena?"
"Ano. Ale v Oděse jsem byla módní návrhářka."
Při slově Oděsa se mi vybavily Babelovy povídky, Grinova Morgiána, Eisenštejnovy filmy... Ale nepozvala jsem ji sem, abychom si popovídali o světových klasicích pocházejících z Oděsy. Šla jsem rovnou k věci: "Znala jste Kalouska?"
"Ano. Měli jsme se brát... " najednou se jí oči zalily slzami. Vyndala z kabelky fotku. "Tady..." Z fotky se na mě šťastně smála Marina, ke které se ze své výšky skláněl mladý muž s postavou košíkáře. "Jakub je dobrý... hodný... Říkali, že tu dívku chtěl znásilnit, ale bránila se, a proto ji svázal a uškrtil... Jenže to bylo... úplně jinak... Viděla jsem to."
"Prosím?"
"Viděla... Já žárlila... Bylo mi divné, proč tu ledničku šel opravovat zrovna večer. I když vím, že to občas musel... Když bylo hodně práce. Jakub se snažil hodně pracovat, pracoval od rána do noci, abychom mohli zaplatit za větší byt, až se vezmeme... Až budeme mít děti. A tehdy... Převlékl se, protože zákazník je významná osoba. Dokonce mi ukázal časopis, ve kterém je vyfocen i se svou hezkou manželkou. Jakub mi řekl jejich adresu. Když se dlouho večer nevracel, pořád jsem si myslela na tu hezkou paní. Já tam jela. Když jsem k té vile přišla, zrovna u toho domu zastavilo taxi. A z něho vylezl ten tlustý manžel."
"Ale vždyť byli na nějaké diplomatické recepci. Všichni tvrdili, že se z recepce nehnul."
"Lhali," řekla s jistotou Marina. "Viděla jsem, jak ten milionář šel dovnitř. Dostala jsem strach. Myslela jsem si, že Jakub je s jeho ženou a ten tlusťoch je tam přistihne. Chtěla jsem Jakuba varovat... Moc jsem se bála, že Jakubovi ublíží, že ho zabije..."
"A varovala jste ho?"
"Ne. Přelezla jsem plot... Já to umím, dřív jsem dělala gymnastiku a balet... Obešla jsem dům a koukala jsem okny. A najednou jsem viděla malého kluka v ložnici. Svítilo se v ní. A ten kluk takhle," předklonila se a rozhodila ruce, "ležel na polštáři. Jako by na někoho tlačil. Někdo tam totiž v té posteli byl. Svázaný. Jakub to nebyl. Byl to někdo o hodně menší. Pak ten kluk odešel a přišel ten tlusťoch. Ale hned vyběhl z domu, zalezl do taxíku a odjel. Já jsem se hned vrátila domů. Jakub už byl doma. Už dávno..."
"Marino... Proč jste vlastně nesvědčila u soudu?"
"Chtěla jsem, ale Jakubův advokát mi řekl, abych se k Jakubovi vůbec nehlásila. Řekl, že by mu moje výpověď jen přitížila. Ještě by mohli říkat, že Jakub je ve spojení s ruskou mafií, když chodí se mnou..."
"Marino, neuražte se, ale můžete mi říct, proč tedy se mnou mluvíte tak otevřeně?"
"Protože jste se ptala na paní majitelku. Taky nevěřila, že Jakub to udělal. Říkala, že tak pracovitý, šikovný a poctivý člověk není toho schopen. To ona mi sehnala práci v tom salonu a zaručila se za mě. Ale když Jakuba zavřeli, taky mě přemlouvala, abych dělala, že ho neznám. Pak se někam odstěhovala. Asi se taky bála."
"Čeho?"
"Nevím. Možná, že nechtěla, aby se jí ptali na Jakuba, když u ní pracoval." Najednou se nadechla: "Paní Brodská, pomůžete Jakubovi?"
"Marino, to není v mých silách. Ale kdybych vám mohla pomoct nějak jinak... Kdybyste potřebovala radu nebo peníze..."
"Na shledanou," zvedla se zklamaně a rychle odešla.
"Paní doktorko, řeknu vám otevřeně, že to dělám velice nerada," mladá vedoucí agentury tuzemských a zahraničních chův, pomocnic v domácnosti a paní na pochůzky se na mě dívala ustaraně. "Vůbec jsem netušila, o jakou rodinu jde."
"Můj šéf doktor Petr Janský vám nevysvětlil, že patřím k mezinárodnímu týmu, který provádí výzkum rodin s jedním a dvěma dětmi, zvlášť rodin ekonomicky zajištěných a politicky angažovaných? Určitě jste četla únorové číslo ženevské revue a mezinárodního psychologického zpravodaje, kde jsou jeho cíle a metody přesně popsány." Zneužila jsem našeho bezmezného uctívání mezinárodních úřadů a ve svém proslovu jsem dokonce vzpomenula zvučných jmen různých center při UNESCO a OSN. "Možná, že Pavelkovi potřebují pomocnici v domácnosti? Můžu u nich uklízet a vařit," navrhla jsem, ačkoliv obě ty činnosti z duše nenávidím.
"To ne, to paní Irena všechno dělá sama. Mohla bych vám nabídnout jinou domácnost..." zapnula si počítač.
"Ne, ne. Jiná rodina mě teď nezajímá."
"Ale co jim řeknu?" koukla na mě bezmocně.
"Pravdu. Že jsem mladá důchodkyně, psycholožka, spolupracuji s mezinárodní pedagogickou organizací a chtěla bych u nich strávit den nebo dva. Mohla bych jim ohlídat jejich dítě, kdyby potřebovali jít do společnosti."
Paní vedoucí se nadechla. Zdvihla ze stolu sluchátko a stiskla tlačítko. "Paní Pavelková? Růžičková, agentura Rupom. Teď je u mě právě jedna paní, bývalá psycholožka a nabízí, že může hlídat děti a vést domácnost. Má velmi dobrá doporučení od spolehlivých lidí..." Chvilku poslouchala, kývala, pohlédla na mě a dala mi sluchátko.
Paní Pavelková mě požádala, abych k nim přišla druhý den večer.
Pan Pavelka byl malý tlustý holohlavý muž. Na obrazovce a fotkách vypadal důležitě, ale mně připadal směšně, jak vystrkoval prsa a břicho. Paní Pavelková se naopak trochu hrbila. Jako by se snažila vypadat menší.
"Náš Tomáš je ale hrozný raubíř, nevím, jestli ho zvládnete," varovala mě.
"Dřív ho prý hlídala slečna Klímová..."
"Proboha, o tom raději vůbec nemluvte. Můj muž se z toho dodnes nemůže vzpamatovat."
Vtom se ozval řev a rachot. Ve dveřích se objevila malá postavička s plynovou maskou na hlavě a střílela z dětského samopalu. "Odhoďte zbraň!" křikl na nás.
"Ale Tomáši..." začala jeho maminka.
Rychle jsem se postavila před ní. Zvedla jsem ruce: "Nemám zbraň. Než mě zastřelíš, měli bychom si promluvit..."
Chlapec údivem otevřel pusu. Skočila jsem po něm, vytrhla jsem mu samopal a položila jsem ho na podlahu ke svým nohám. "Rozumní lidé se umějí domluvit beze zbraní. Přicházím k tobě jako tvůj spojenec, ne jako nepřítel."
Chlapec se nechápavě díval střídavě na matku a na mě: "Dobře. Tak si promluvme. Kdo jsi a odkud přicházíš."
"Jsem tajná agentka známá pod přezdívkou babička Jana."
"Vidím, že to s dětmi opravdu umíte," zaslechla jsem za zády. Otočila jsem se. Pan Pavelka si mě zamyšleně prohlížel. Pak se obrátil k chlapci a přikázal: "Kubo, běž si teď umýt ruce. Bude večeře."
Chlapec ho kupodivu poslechl. Ale na třetím schodě se zastavil a ohlédl se. "Zůstane tu babička Jana po večeři?" zeptal se způsobně a obdařil mě zářivým dětským úsměvem. "Zahrajeme si na bankovní lupiče?" navrhl.
"Raději na agenta Maldra a Scalliovou," udělala jsem vstřícný návrh.
"Na lupiče je zajímavější. Víc střílejí..."
"Ale víc bychom se bavili, kdybys byl agent Maldr a já Scalliová a budeme spolu řešit záhady, které jsou označeny jako Akta X. Musíme co nejdřív zjistit, proč jeden pán odešel z večírku, přijel domů, pobyl v něm půl hodiny a pak se vrátil na ten večírek. Ale v tom domě se stal těžký zločin. Když to policie vyšetřovala, všichni tvrdili, že ten pán večírek neopustil..."
"Pojďte do mé pracovny," zavelel najednou Pavelka tónem, který vyloučil neposlušnost. V pracovně se prudce zeptal: "Co tu vlastně pohledáváte? Co tu k čertu chcete!" neovládl se a zařval.
"Ten večer, kdy byla zavražděna Jitka Klímová, jste opustil recepci a jel domů. Věděl jste, že opravář, který u vás večer opravoval ledničku, už pravděpodobně odešel a že Tomášek zřejmě spí. Proto byste mohl nerušeně... být s Jitkou." Napadlo mě, že ještě chvíli a on mě buď zastřelí, nebo dostane infarkt. Vyndala jsem z kabelky průkaz naší agentury. "Pane Pavelko, jsem opravdu pracovnice detektivní agentury. Vím s určitostí, že v době vraždy..."
"Přijel jsem si pro lék, který pravidelně užívám. Zapomněl jsem ho doma, totiž v kapse jiného obleku," vykládal a nespouštěl ze mě oči. "Našel jsem prášky a vrátil jsem se na recepci."
"Pane Pavelko, to si opravdu nikdo na večírku nevšiml, že jste na chvíli odešel, nebo to říkali, aby vám neuškodili?" zeptala jsem se.
Najednou se vztyčil: "Uvědomte si laskavě, že jste se do mého domu dostala podvodem. Navíc máte drzost mě tu vyslýchat. Račte ihned opustit můj dům!" otevřel dveře.
"Jenže smrt Jitky Klímové..."
"Jitka byla hrozně fajn!" vynořil se z předsíně Tomášek. V ruce měl samopálek. "Dovolila mi, abych se díval na televizi a na video."
"I na Prcka?" zeptala jsem se.
"Jé, ten je prima! Máme ho na videu."
"Paní Brodská, zakazuju vám, abyste..." Nedomluvil. Tomášek mě chytl za ruku: "Uteč! Honem naskoč do vrtulníku!"
"Klid, Prcku! To zvládnem! Poslyš, vy jste si s Jitkou hráli na to, jak Prcek přistihl dívku, když ho zradila?"
"Jo. Svázal jsem ji v mámině ložnici a na hlavu jsem jí dal polštář. Musel jsem být úplně zticha. Aby mě nenašel zabiják."
"Opravář?"
"Jo. Přesně. Tak mu říkali jeho kumpáni."
"A co Jitka..."
"Zrádkyně? Tu jsem přece ucpal polštářem. A sedl jsem na něj. Jenže Jitka se na mě rozzlobila. Dělala, že se mnou vůbec nemluví. Tak jsem se napil vody a šel jsem spát..."
"Tomášku," dřepla jsem před ním. "A nenapadlo tě, že bys mohl Jitku... že bys jí mohl ublížit?"
"Jak ublížit? Proč? Přece ani Prcek tím polštářem tam té slečně nic neudělal. Přece jsem ji viděl v jiném filmu, jak šikovně pomáhá kovbojovi. To už byla hodná. A pak ji zase zastřelili, ale druhý den tancovala a měla malý dítě a pořád... Jo, a ještě jsem viděl, jak jí jeden zlej černoch takhle vrazil nůž..."
Vedle mě se ozvala tupá rána. Pan Pavelka se skácel na podlahu.
Vyndala jsem mobil a vyťukala číslo zachránky.
"Zbytečně se plašíš, agentko Jano," hlásil Tomášek. "Ten už má po všem. Oddělal ho herák. Taková dávka zabije i koně!"
Pan Pavelka zasténal a otevřel oči. S hrůzou se díval na svého syna.
"Není v tom bomba?" zeptala jsem se Petra, když jsem na svém stole objevila balík.
"Už jsem to prozkoumal. Na bombu je to moc lehký," uklidňoval mě můj zeť.
"Tak já ten balík otevřu tady u tebe," prohlásila jsem. Mlčky jsem roztříhla provázky a rozlepila jsem karton. Najednou se mi v rukou zavlnilo lesklé hedvábí. Šaty. Na dně jsem našla lísteček: "Jsme vám navždycky zavázaní a nepřestaneme vám děkovat, Marina a Jakub Kolouskovi."
"Jsou překrásné. Víš, že ty šaty jistě stály několikanásobek toho, co by měli za to pátrání zaplatit?" neodpustila jsem si to.
"No, uvítal bych spíš ty peníze," prohodil Petr skepticky. "A mimoto řekni, kam takové šaty budeš nosit? Přece do společnosti už moc nechodíš."
"Ale ty a Hanka občas do společnosti chodíte, ne? Dáš jí ty šaty k narozeninám," rozhodla jsem.
Petr se zatvářil spokojeně. Teď, před prázdninami měl o starost míň.