POLICISTA  10/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

diskuse

Je historie pro policisty stále tabu?

To, co lidskou společnost odlišilo od okolního světa již před dávnými časy, byla výroba materiálních a později i duchovních statků. Souběžně s tímto vývojem nastupoval proces jejich ochrany.

Postupem času (přes různé organizační formy) se tento druh činnosti státu ustálil na pojmenování "policie". A to jak k označení orgánů či institucí, tak i jejich funkční náplně. Policie byla chápána jako druh činnosti, která nemá tvůrčí povahu a je spíše negativní stránkou správní činnosti. Toto negativní pojetí jejího charakteru má však logiku, neboť úkolem policie nebylo, není a nebude přímo vytvářet nové hodnoty, ale podílet se na ochraně statků již vytvořených. Toto pojetí, které prosazovali od počátku našeho století např. doc. Robert Maršan či prof. Jiří Hoetzel, je podle našeho názoru jednoduché, výstižné a stále platné.

Doba se zamozřejmě mění, jsou vydávány nové právní předpisy, k policii přicházejí stále noví a noví lidé. Mění se též podmínky práce policie, která musí reagovat na celou řadu nových faktorů.

Přesto je zde něco, co změnám nepodléhá a co by nemělo být opomíjeno. Máme na mysli poslání výkonu policejní služby a zejména pak profesní hrdost na příslušnost k policii či k té které její složce. Starší generace vždy žehrala na tu, která ji bude střídat. Není však někdy chyba právě v té generci starší? Výchova k odbornosti, profesionálnímu přístupu k výkonu služby, úctě k občanům i svým kolegům, to vše znali např. již policisté a četníci za I. republiky a bylo jim to samozřejmostí. I zemský velitel četnictva měl ve Služební instrukci pro četnictvo přímo stanovenu povinnost "... uměti vzbuditi a udržovati u velitelství dobrého ducha, horlivost, smysl pro povinnost, rozšafnost a ctižádostivost, rovněž má působiti k pěstění družnosti a vzájemnosti v celém četnickém sboru".

Některé postupy a přístupy k policejní práci se již samozřemě přežily. Jestliže říkáme, že některé, tedy ne všechny.

Pracovník policie musí být zcela jistě vzdělaný. Absolvování nástupní školy bylo pouhým minimem pro výkon policejní práce. Dnes je moderní hovořit o systému celoživotního vzdělávání, bez kterého i dobrý policista po čase stagnuje a začíná žít z podstaty. Pokusme se nahlédnout do historie a zamyslet se nad účelností systému, který byl aplikován před mnoha lety.

Systém policejního školství fungoval prakticky tak jako dnes. Aniž však by bylo zapotřebí složitých vědeckých výzkumů, platilo, že základem pro další organizovanou a tedy i kontrolovanou přípravu je dostatek studijních materiálů. Příkladmo lze uvést Kalendáře československého četnictva, Policejní kalendáře či Příruční knihy zákonů a nařízení republiky Československé, vycházející s každoroční pravidelností, kriminalistické a jiné praktické příručky, které byly vodítkem jak pro nově nastupující, tak pro zkušené policisty a četníky. Např. v nakladatelství Gusek v Kroměříži, ale i dalších, vycházely ročně desítky titulů, které obsáhly prakticky celou oblast policejní práce.

Další odlišností byla skutečnost, že tyto pomůcky měla založené většina pracovníků ve svých knihovničkách. Tituly z oblasti správního, resp. policejního, státního, trestního a dalších odvětví práva, kriminalistiky, psychologie a dalších oborů byly prakticky stále "po ruce". Zkusme se ale dnes zeptat absolventů policejních škol, kolik učebnic či dalších pomůcek si odnášejí do praktické služby a zda si vytvářejí a doplňují své knihovničky?

Vzdělávání četníků, tedy pracovníků nejpočetnější bezpečnostní složky, mělo svůj systém, vycházející jednak z již uvedeného dostatku studijních materiálů, ale též odpovědnosti četníků samých a jejich nadřízených pracovníků. Jejich bezprostřední nadřízený (velitel stanice) měl mj. povinnost, že "... má podřízené četníky vyučovati a má pečovati o to, aby četníci co možno nejrychleji seznali a si osvojili svou službu a předpisy k ní se vztahující".

Vyšší nadřízený - okresní četnický velitel se při přehlídkách (tj. kontrolách) stanic přesvědčoval rovněž o tom, zda si dává velitel stanice záležet na vyučování, zvláště pak četníků na zkoušku (tj. nově přijatých členů sboru zhruba po dobu jednoho roku). Kromě jiných povinností (např. "co možno nejdůkladněji se přesvědčiti o služebním a mimoslužebním chování velitele stanice a četníků...") měl určeno "... hlavně však zabývati se vyučováním a zkoušením, zvláště mladších četníků".

Do systému vzdělávání, resp. dalšího vzdělávání byl zapojen funkčně vyšší nadřízený - velitel oddělení. Služební instrukce opět výslovně určovala, že "nejvýznačnější povinností velitele oddělení jest, aby vykonával vojenský dohled a udržoval kázeň, aby vojensky vzdělával a cvičil své podřízené velitele stanic a četníky v praktické (veřejné bezpečnostní) službě způsobem pokračovacího a opakovacího vyučování". V tomto ohledu měl rovněž přikázáno, se má "... poučovati velitele stanic, jak by měli s úspěchem vyučovati, a má se přesvědčiti, zdali se vyučuje podle předpisu a starají-li se četníci o svůj další výcvik".

Základ systému četnického školství lze vyspecifikovat v působnosti zemského četnického velitele, který řídil vyučování:

  1. četníků nově přijatých,
  2. četníků na stanicích a
  3. žáků hodnostních škol, později označovaných jako školy pro výcvik velitelů stanic.

Moment, který je nutno zdůraznit, je právě vyučování četníků na stanicích, které navazovalo na výchovu nově přijatých četníků, kteří před tím nejprve absolvovali pěti a později osmiměsíční školu pro výcvik četníků na zkoušku, u doplňovacího oddělení (jednalo se o školicí, původně i pohotovostní složku, zřizovanou v rámci každého zemského velitelství).

Konkrétní povinnosti ve směru k vzdělávání měl určeny dokonce i nejvyšší představený - generální velitel četnictva, který se při přehlídkách přesvědčoval, jsou-li mladí četníci na stanicích pro svoji službu trpělivě a pilně vzděláváni a nepoužívá-li se při jejich výcviku výstředních opatření.

Tyto, ale i další oblasti policejní práce jsou pro nás v dnešní době, byť i časově vzdálené, nejen zajímavé, ale i poučné. Příkladmo lze uvést otázky místní a osobní znalosti, použití zbraně, formulace úkolů, oprávnění a povinností pracovníků policejních sborů při výkonu služby i mimo ni, podmínky překračování státních hranic sousedních států našimi policejními sbory a naopak, vztahy státních a komunálních (městských a obecních) policejních sborů atd. V historii našich policejních sborů existuje tedy řada podnětných a lze říci i již vymyšlených postupů.

Jak s nimi však seznámit policisty stávající a policisty nově začínající? V dnešní době je to skutečně velký problém. Proč? Kromě nadšenců, kteří se zajímají o historii jako takovou, či speciálně o historii policejní, není pramenu, který by policistům dával vědomosti z této oblasti. Je proto nepochopitelné, jestliže na všech úrovních policejního školství, nástupními školami počínaje a Policejní akademií ČR konče, nejsou posluchači uceleně seznamováni s historií profese, kterou hodlají vykonávat nebo již vykonávají. Takové informační vakuum bychom zřejmě velmi obtížně zaznamenali v jiných oborech. Jiskřička naděje svitla pro magisterské studium na Policejní akademii ČR, kde bude v případě udělení akreditace vyučován předmět "Dějiny policie", avšak opět jako předmět spíše okrajový.

Tedy ptáme se opětovně. Je historie pro policisty stále tabu?

JUDr. Pavel Macek, CSc.  
Mgr. Lubomír Uhlíř  
Policejní akademie ČR  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |