POLICISTA  9/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů

V útrobách této romantické tribuny, v dostihové restauračce, celý příběh vlastně dlouze narůstal...,
V půli září ve třiadevadesátém roce našel houbař na lesní cestě v příkopě vedle můstku přes silnici mezi rekreačním střediskem a západočeským lázeňským předměstím mrtvého muže. Tělo bylo zohaveno. Na jiném místě slavného českého trojúhelníku lázní ohlásila mladá žena pohřešování manžela. Vyšetřovatelé si poměrně rychle dali oba skutky do souvislosti.


V horní polovině zad mrtvého byla tetováž jednohlavého draka, který měl ve smyčce mezi tělem a ocasem akt klečící ženy. Za hlavou draka byla vytetována jednodolarová bankovka, rozvinutá na lopatkách a ve střední části nad páteří přerušená. V pravé polovině bankovky vyvedl neznámý mistr upravenou variantu znaku CIA, na levé straně pak mořskou hlavu s kloboukem.

Daktylky, i ten výrazný obrázek na zádech oběti trestného činu, vedly kriminalisty k identifikaci nebohé osoby a k postupnému skládání průběhu děje zločinu a doložení celé vraždy-popravy konkrétním pachatelům.

Přestože hlava oběti nebyla k nalezení ...

* * *

Ruda Tlamík (jména osob i jména místní jsou změněna - pozn. red.) byl známý pruďas a neurvalec. Rambo, který se snažil neustále dávat najevo svoji fyzickou převahu a kterému se proto celý Sedlec vždycky zdaleka vyhýbal.

Toho zářijového dne většina místních vyhlášených firem ladila celé odpoledne formu v jednom z větších zdejších restauračních zařízení.

Bráškové Broumovi, Alois a starší Alfréd, spolu s kámošem Frantou Řeřichou se potom po několika poctivých pivech přesunuli do komornějšího bistra v sousedství dalšího sportovního areálu. Zdraví, většinou zrovna nezaměstnaní a svobodní chlapci v nejlepším, zhruba čtyřicetiletém věku nakládali s načatým večerem podle zaběhaného zvyku.

I když situace trochu vybočovala nadějným tušením, že se u Broumů objeví větší peníze. Něco jako dědictví z nebe, něco jako restituce dosti rozsáhlých pozemků. Důvody k oslavám si však najdou profíci kdykoliv a někdy, jak lze správně tušit, bývá záminka pro skleničku navíc ještě podnětnější.

Nic proti ničemu, ale chybička se vloudila. Trojlístku vstoupil do rozhicovaného programu zrovna ten slavný i obávaný rabiját Rudolf.

Tady dlužno naznačit, že před pár lety měli snad mezi sebou mít mladej Broum s Tlamíkovic Rudínkem zvláštní obchod. První zaplatil druhému za to, že si ten druhý šel odsedět trest za dopravní nehodu toho prvního.

A teď napadlo borce Rudu vymáhat na kumpánovi v očekávání vydatně solventním (řeči o bohatství souseda letí po okolí jako požár savanou) speciální doplatek za někdejší službičku. Leč Alois Broum o tom nechtěl ani slyšet.

Strhla se pranice, Lojzovi nikdo nepomáhal a jemu brzy - po hodně pádných ranách - nezbylo, než zůstat ležet na zemi toho bohulibého lokálu. Triumfující kulturista Tlamík nad ním, už tak dost bezmocným, bezbranným a poničeným, vykonal - k ještě vyššímu ponížení - malou potřebu. To ostatně míval v repertoáru dosti často.

Tehdy se trojice přátel stáhla z veřejného jeviště do nedalekého domku Aloise Brouma. V kuchyni si hojili rány dílem na těle, dílem po duších a zadušovali se přitom, že se s tím konečně musí něco rozumného udělat. Mladší Broum byl celý rozzuřený. Všichni měli v krevním oběhu alkoholického urychlovače rázných rozhodnutí na hranici závažné opilosti.

Následoval strmý průběh děje.

Velmistr amatérských bojových umění, pan kolega Tlamík, rovněž neměl v malé hospůdce klidného stání. I on vyrazil na ulici.

Když našel u Brouma zavřená vrátka, přeskočil plot a otevřenými dveřmi z terasy soukromé budovy vnikl na domácí půdu někdejšího komplice.

tady pravděpodobně každá nová sklenice s pivem či destilátem přispívala k letu do hrůzného finále..."Všechny vás tady povraždím, parchanti," hulákal. V jeho ruce se objevil nůž (pozdější výpovědi jednotlivých aktérů se různě rozcházely, místo slova nůž se tam například objevilo označení mačeta).

"A začnu tím, Alfe, že ti podřežu milovaného Lojzíčka," řval vetřelec Tlamík na nejstaršího člena party Alfreda Brouma.

V bytě se dalo všeobecné zděšení rozhrnovat kraulem.

Řeřichovi probíhal třas do konečků prstů.

Alois Broum zmizel na okamžik v obýváku.

Jeho brácha ustupoval před ramenatým opilcem ke dveřím na dvůr.

Vtom se mladší Broum objevil se sekyrkou od krbu v zaťaté pěsti a vykřikl: "Už se od tebe nenechám nikdy terorizovat!" a rovnou máchl Tlamíkovi po hrudi, trochu z boku někde na úrovni hrtanu. Chřuplo to, jako když hospodyně porcuje kuře sekáčkem. Druhá rána šla z druhé strany, jako když dřevorubec bije do stromu na střídačku, a pěticentimetrové ostří proniklo do přední části ramene přes čtyři centimetry hluboko. Mimo jiné přeťalo i krkavici.

"Lojzo, neblázni, to stačí, to se dá ještě zachránit," vyrazil ze sebe Alfred Broum. Načež utekl ven.

(Podle jeho svědectví před vyšetřovateli, byl ve chvíli, kdy se do kuchyně vrátil, Tlamík dosekaný ještě více, už se to zachraňovat nedalo. Protože se bál, aby Rudlu nezabili přímo tam na podlaze, běhal po dvorku a hledal nějaký hadr, do kterého by Tlamíka zabalili. Útoku bratra nemohl zabránit, odehrálo se to všechno strašně rychle. A bylo to: buď Tlamík, nebo oni. Pobil by je všechny, byl silnější, každej od něj dostal do držky. Takže pomáhal bráchovi a Fanoušovi Řeřichovýmu s nakládáním i potom v lese, taky proto, že se na to nemohl dívat. Krev byla všude a na všem ...)

* * *

Osobní automobil v provedení combi cestoval mezi lázeňskými městy přes třicet kilometrů. Byla jasná noc. Začínal nový den. V zavazadlovém prostoru vozu ležel stočený muž. Zdatné tělo v bezvědomí. Tříčlenná osádka měla přebohatě času k tomu, aby si urovnala v podroušených hlavách, k čemu se schyluje.

("Zabte mě," žebronil údajně Tlamík jednu chvíli. Také chtěl - ležící v kufru - cigaretu. Poslední přání odsouzeného? Lojza Broum mu ji vložil mezi rty. Pak ho ale také ještě jednou sekl. Podle lékařského znaleckého posudku se zraněný při včasné odborné pomoci mohl zachovat při životě, nedošlo k zasažení cévy takového kalibru, aby to vedlo k okamžité smrti vykrvácením. Pokud mu někdo dal cigaretu do úst, mohl být poškozený schopen kouřit.)

Ocitli se na opuštěné lesní cestě.

"Tak mi s ním, ksakru, pomožte. Nebo tady budou dvě další mrtvoly," organizoval dění Alois.

"Drž ho, hergot, brácho!"

(Kdo Tlamíkovi usekl hlavu, podle odborníků sekyrou s ostřím zřejmě lehce vyklenutým a dlouhým dobře patnáct centimetrů, neumí určit, tvrdil Alfred Broum. Slyšel jenom bratra, jak říká Fandovi: "Nalož si to, je to tvoje dílo." A když s Lojzkem házeli Rudlovo tělo do pankejtu, všiml si v prosvětleném nočním čase hlavy, která ležela kousek od auta. Jinak se pořád odvracel. Opravdu se na to nemohl ani kouknout.)

Během jízdy zpět domů seděl Alois vzadu. Konečně byl klidnější.

František, spočívající vedle řidiče, byl ovšem k nezastavení. Neustále mluvil k nákladu na zádi kombíku: "Ty, hajzle, teď už nebudeš moct v životě nikomu ubližovat. Lidi, všichni v celým Sedlci, ty grázle, si od tebe oddychnou! Budeš mít tělo a hlavu navždycky někde jinde ...")

Popůlnoční hrozivý transport zastavil u přehrady. Hlava zavražděného spolu s popravčím nástrojem zmizely v jezeře.

(Dosud se je nepodařilo z bahnitého dna vyzvednout.)

a někde pod touto hladinou se nakonec zakutálela část oběti!Vyšetřování i soud se táhly náročně a zdlouhavě. Z expertíz vyplynulo, že také v krvi a moči oběti bylo množství alkoholu, jež přísluší označení těžká opilost. Co se osobností trojlístku týče, všichni jsou nevyvážení, disharmoničtí, se sníženou hladinou zejména charakterových a volních komponentů, sdělovaly posudky. Jejich rozumové potenciály se nacházejí v pásmu populačního průměru. Intelektově nejbystřejší má být Alois. Josef je obecně nejúpřímnější i citově přiměřeně zralý. Františka označovaly jako praktičtějšího, odvážného i nejistého.

Vposled dostal Alois Broum od soudu čtrnáct let a ochrannou protialkoholní léčbu formou ústavní k tomu. František Řeřicha si vysloužil třináct let. Alfreda Brouma soudní moc z obžaloby z trestného činu vraždy podle paragrafu 219, první odstavec druhé písmeno bé, zprostila ...

Někde na trase z lesního masivu k vodě si řídič osobního vozu ještě vzpomněl z úděsné historie, ozvalo se do litanie nadávek Tlamíkovi, od jednoho ze spoluúčinkujících, v okamžiku, kdy se náklad na ložní ploše překuloval do všech světových stran: "A ty, vole, jeď pomalu. Nevíš snad, co vezeš? Chceš to pomlátit?!"

Jan Roski  

Slovo na závěr

Pro mě je tahle bezmála deset let stará kauza jedním z prvních projevů rostoucí brutality násilných trestných činů. S tím jsme se v posledních letech - po listopadových změnách - setkávali - a bohužel se s tím nadále setkáváme - stále častěji. Netroufám si to dávat do nějakých souvislostí s rozvojem bulvárních sdělovacích prostředků, které se obyčejně předhánějí v detailním popisování hrůzných skutků do takové míry, až by si člověk myslel, že je oslavují. Na každý pád si dovedu představit určitou vrstvu pachatelů, pro něž se podobné - řekněme - předobrazy mohou stávat jistou inspirací a normálním faktem.

V uvedemém lázeňském případu sehrál ovšem neoddiskutovatelnou roli alkoholismus zúčastněných osob a vývoj jejich předchozího vzájemného vztahu. Oběť vraždy nebylo žádné svaté kvítko. Ten chlap byl svým způsobem kápo místní galérky, měl za sebou pobyt v kriminálu, většina lidí v okolí se ho pro jeho sílu a její drsné prosazování hodně obávala. Přesto mě zarazila značná lhostejnost, ztráta základních lidských citů a vědomí hodnot, s nimiž se pachatelé o vlastním činu později vyjadřovali.

V neposlední řadě mě u této kauzy zarazilo to, že jeden ze spoluaktérů popravy byl, jak výše uvedeno, zproštěn viny - a dokonce měl prý napadat příslušného vyšetřovatele, že mu vyšetřováním, vyšetřovací vazbou, zdravotně ublížil - a že hlavnímu viníkovi byl v dosti krátkém čase výkon trestu odložen z nejzávažnějších zdravotních důvodů, které se vzápětí ani omylem nepotvrdily ...

Ing. Dušan Urbánek,  
kriminalista  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |