POLICISTA  9/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

soutěžní povídka - 1. místo

Felčar Krchov
 ROMAN CÍLEK

Roman CílekStává se to tak někdy.

Že vzhled je v přímém rozporu s jinými hodnotami.

Tak třeba MUDr. Aleš Krch byl moc pěkný chlap, ale prachmizerný doktor. Všichni to věděli: každý, s kým kdy jako lékař promluvil, či na koho nedejbože sáhl, nepochybovali o tom lidé v okolí, smířila se s tím i jeho vlastní rodina, pozůstávající z trpělivě pasivní manželky a dospívající dcerky, která si asi občas myslela své, ale v zájmu svého pohodli také mlčela, a možná alespoň přiměřenou část této skutečnosti tušil i MUDr. Krch sám. Rozhodně se tím ale nikdy v životě netrápil, tím méně teď, kdy mu čas odměřoval dílky mezi padesátkou a penzí. Proč také? - myslel si a občas to takto říkával i nahlas. Každý nemůže být Albertem Schweitzerem a v gabunském Lambaréné válčit s leprou. Jenomže on, Krch, nejenže neválčil s leprou, ale lhostejné mu byly i běžnější trampoty jeho pacientů. Ze všeho nejraději je posílal k odborníkům, případně volil opatrnická řešení, která se málo dotkla nemoci a nejméně jeho. Hodiny vynuceně prožité v ordinacích, jimiž postupně prošel, ho nebavily, a pokud aspoň trochu bavily, bylo to ve chvílích, kdy se nevěnoval potírání mikrobů, ale zkoumal tajemství skrytá pod plášti přidělených sestřiček. Měl štěstí: mnohé se tomu nebránily, protože to byl, jak řečeno, pohledný mužský se vším, co k tomu patří. Felčar Krchov. Takhle se mu už drahně let říkalo, a občas ho onou přezdívkou omylem oslovilo i některé z dítek, které to doma slyšelo. Kdo mohl, připlatil si raději na benzin či autobus a vydal se k talentovanějšímu a především vnímavějšímu doktorovi do sousedního rajonu.

Navzdory tomu MUDr. Krch netrpěl hmotnou nouzí.

Zatím.

Odešel sice, spíš byl tedy odejit z krajské nemocnice, později rovněž z polikliniky, ale i tak si stačil nahospodařit. A když pak zafoukal nový vítr a navštívila ho štědrá dáma jménem restituce, obratem prodal hospodářské stavení po tátovi a nabytou částku rozdělil na dvě poloviny: za první koupil v městečku na břehu krásné řeky vilku, v jejímž přízemí si zařídil ordinaci, druhou - značně se však tenčící - si ponechal k volné dispozici jako záruku jistoty, že aspoň v nejbližším čase nebude muset šetřit, upoceně se dohadovat s pojišťovnou o rychlé proplacení účtů a především slevovat ze způsobu života, který si zvolil a nikterak nemínil měnit.

Felčar Krchov byl tedy teď lékařem-soukromníkem.

Nezávislým soukromníkem, dodával k tomu mezi lidmi, před nimiž se rád chlubil. Pacienti se k němu sice nehrnuli, ale občas ho přece jen někdo potřeboval - a vždy to dotyčného dost stálo. Doktor Krch si zkrátka zavedl životaběh po svém. Dbal o svůj vzhled, obden jezdil na tenis do sousedního města, pak se na kus řeči a příděl něhy zastavil u dámy, která kdysi bývala zdravotní sestrou, což neznamenalo, že by příležitostně okruh svých milostných výbojů neuměl i rozšířit. Pro klid doma ovšem také jednou za rok vyvezl rodinku za obzory všedních dnů, přičemž nyní preferovali pobřeží u módního jihošpanělského letoviska Marbella, odkud to měli blízko k Gibraltaru a pak dál do marockého Tangeru...

Parádní a v mnoha směrech ustálený byl ten felčarův život.

Až do oné dusné, déšť či spíš bouřku slibující červencové noci, v níž se stav věcí náhle vychýlil ze své rovnovážné polohy.

* * *

Spal klidně.

Proč také ne?! Vždyť den, který měl za sebou, se vydařil. Přítele z města. jímž byl ředitel zdejší pobočky významné farmaceutické firmy, porazil na kurtech ve třech setech, v bleděmodré ložnici své přítelkyně-stálice si o hodinu později také připsal nějaké ty body, takže...

Probudil ho třeskot z přízemi vily.

Jako kdyby někdo násilně pronikl zasklenými dveřmi vedoucími z haly rovnou do zahrady.

"Aleši - slyšel jsi to? Co se děje?!" vyjekla vedle něho jeho žena.

Hrdinou nebyl, ale zůstat nyní jen tak beze všeho v posteli a čekat, co bude dál, také dost dobře nemohl. Proklel sám sebe za to, že se dosud nerozhoupal a nepořídil si nějakou zbraň, pak vstal, ze zásuvky nočního stolku vyňal baterku a přemístil se z ložnice k ochozu nad schodištěm.

Namířil dolů kužel světla.

"Poklona, doktore," ozval se odtud ostrý hlas.

MUDr. Aleš Krch se, jak by také ne, lekl, pohnul baterkou a osvětlil tím postavu, jíž hlas patřil. Mužský. Mužský oblečený v čemsi tmavém. Mužský zhruba třicetiletý, jehož tvář neznal. A především to byl mužský, který na něho mířil pistolí.

"Co chcete?" zeptal se Krch, protože ho nic lepšího nenapadlo.

"Kdo je kromě vás v domě?" odpověděl ten člověk otázkou.

"Proč...?"

"Odpovězte!"

"No... manželka..." zmateně ukázal za sebe.

"A dcera?"

Uvědomil si, že pro toho dole není zřejmě neznámou osobu, a popravdě zavrtěl hlavou: "Ne... ta je v Anglii na jazykovém kurzu. Ale poslechněte, já chci vědět..."

"Nezáleží na tom, co vy chcete," umlčel ho ozbrojený chlapík a doprovodil slova výmluvným pohybem pistole. "Mám pro vás naléhavou práci. Teď hned. Paničce řekněte, ať ji ani nenapadne vystrčit hlavu z ložnice, a vy pojďte dolů."

V hlase mu znělo varovné pohrdání, z něhož šel strach.

Krch poslechl.

A plnil pak s hlavní za zády také všechny další příkazy. Odemkl ordinaci, rozsvítil, odemkl i vchod z ulice, jímž se vzápětí prodral dovnitř vazoun, který nesl v náručí bezvládné tělo dalšího, na pohled o něco mladšího muže, a v ordinaci je položil na bíle povlečenou lékařskou pohovku.

"Proboha, kdo ještě přijde?" ujelo Krchovi.

"Už nikdo. Musíme vám postačit my dva a tenhle váš pacient," odsekl chlapík s pistolí.

"Pacient...? Co mu je?"

Ušklíbl se: "Co asi?! Má v sobě kulku. Vy mu ji vyndáte a postaráte se, aby se z toho, co se mu přihodilo, bez problémů dostal."

"Kulku...? Proboha, já přece nejsem chirurg!" vyjekl MUDr. Krch.

"Možná nejste, ale zvládnout to prostě musíte. Ujišťuji vás, že kdybychom mohli našeho kamaráda odvézt jinam, nezamířili bychom zrovna sem. Prý vám tu říkají Felčar Krchov. Takže bacha, doktore, bacha! Kdyby šlo o krchov, tak se to týká nejen jeho," ukázal k muži na pohovce. "Je to jasné, ano? Buďto bude tady ten kluk žít, nebo... Dejte se do toho!"

"Ale vyjmout kulku... to přece není jen tak. Kdo... kdo mi bude asistovat?"

"Já," řekl muž, předal pistoli mlčenlivému vazounovi a šel si umýt ruce.

* * *

Nejen odvaha, mnohdy i strach dokáže v člověku zmobilizovat skryté či prostě jen léty a nezájmem zasuté schopnosti. Dvě a půl hodiny se MUDr. Aleš Krch činil nad tělem pacienta, který mu nejenže nepředložil, jak je obvykle hned u dveří žádáno, průkaz své zdravotní pojišťovny, ale u něhož ani neznal jeho jméno. Věděl o něm pouze pár základních skutečností: že je to zhruba pětadvacetiletý, dobře živený, sportem zřejmě udržovaný člověk, který by měl něco vydržet, a že ta kulka minula sice všechny k životu nezbytné orgány, ale vklínila se do kosti, z níž nebylo snadné ji při pouze lokálním umrtvení postiženého vydolovat. Už drahně let se Krch při výkonu svého nemilovaného povolání takhle nezapotil. V podmínkách, které měly pro daný případ přece jen improvizovanou podobu, si připadal trochu jako válečný chirurg, trochu jako jihoafrický profesor Barnard při první transplantaci srdce, snad i myšlenka na dosud vysmívaného Alberta Schweitzera a jeho legendární Lambaréné v Gabunu se mu mihla hlavou, o lepru sice dnes naštěstí nešlo, ale stačila ta mizerná kulka...

Potil se, potil, ale snad svůj nuceně zadaný úkol zvládl.

Přínosem mu při tom byly překvapivě šikovné a věcně znalé prsty muže, který mu dobrovolnicky asistoval. Dokonce to Krcha přimělo k otázce: "Vy už jste, myslím, nějak přišel do styku s medicínou, ne?"

"Žádné zbytečné otázky, doktore!" zamračil se na něho chlapík. "Čim míň toho budete vědět, tím líp pro vás." Pak ještě dodal: "I pro nás."

Znělo to ve vém souhrnu logicky.

"Dobrá, dobrá," ústupně se vyjádřil Krch a po chvíli mohl s úlevou oznámit: "Budeme končit."

Blížilo se již bezmála ráno.

Ne, ne, my sami, dali oba muži jednoznačně najevo, když jim chtěl ovázaného mladíka pomoci dopravit k autu, které měli zaparkované na boční cestičce protějšího lesoparku. Vrátili se pak ještě nazpět, vazoun, který za celou dobu nepronesl ani slovo a Krchovi se zdálo, že čeština není jeho mateřštinou a snad ani pořádně nerozumí tomu, o čem se hovoří, zalovil silnými prsty v odkládací lékařské misce a sebral odtud kulku vyňatou z těla zraněného, zatímco jeho mluvnější a zřejmě i všestrannější kolega, který každým pohybem dával najevo, že je šéf, sáhl do kapsy, hodil na stolek mezi instrumenty svazeček tisícikorun a přidal k tomu poučení:

"Mlčet, doktůrku, mlčet, mlčet, mlčet! Kdybyste se snad chtěl svěřit policii, bude to poslední čin vašeho života. Je to jasné...?"

Možná přikývl, možná ani ne.

Už jim ale na tom, jak zareaguje, zřejmě ani nezáleželo, rozhlédli se po ordinaci, zda tam něco nezapomněli, a odešli bez díků a pozdravu.

MUDr. Aleš Krch, řečený Felčar Krchov, se vysílaně svalil do křesla, a protože měl pocit, že kdyby nezačal vyvíjet nějakou rukodělnou činnost, okamžitě by usnul, jal se přepočítávat získané bankovky.

Bylo jich v tom paklíku devětadevadesát.

Pozoruhodně nezaokrouhlené číslo, a to si navíc Krch v té chvíli ještě nebyl jist v odpovědi na dotěrně se vnucující otázku, zda je to za dvě a půl hodiny nesporně odborného, byť vynuceného lékařského výkonu, a připočtěme k tomu rozbité dveřní sklo, něco málo zdravotnického materiálu a naopak notnou porci strachu, dostatečná odměna. Nebo spíš ne.

* * *

Stáhl si z těla propocenou košili, odhodil ji v ordinaci na zem a schody do patra zdolal s námahou odpovídající pěšímu výstupu na pařížskou věžičku inženýra Eiffela.

"Jsou pryč," oznámil, když vstoupil do ložnice a měl pocit, že dál by snad už ani nedošel.

"Ano," přisvědčila jeho žena Olga.

Zazněla v tom až překvapivá míra vyrovnanosti, ani stopa po podvědomě očekávané hysterii, bědování a nářcích. Ohlédl se a nepřiměřeně okolnostem ho napadlo, že jeho úředně mu patřící polovička vypadá líp, než o ní v poslední době uvažoval, či spíš již skoro ani neuvažoval. Na přehlídkovém molu by asi neuspěla, ale v dlouhé noční košili, která ji obepínala, působila i se svými zrale předimenzovanými rozměry sošně a nikoli nepřitažlivě.

"Co o nich víš?" zeptala se.

"Nic, vůbec nic. A ani vědět nechci," řekl, lehl si naznak a snažil se relaxačně odychovat.

Olga Krchová popošla blíž a vtiskla mu do ruky popsanou kartičku. "Tady jsem ti, Aleši, zaznamenala číslo jejich vozu, byl to novější Fiat Ducato, myslím, že tmavě modrý, ale tím si nejsem v tom umělém osvětlení zcela jistá. A fotky budou zítra, vlastně už dnes, teď se chvílí prospíme a pak je raději udělám sama... snad jsem to ještě od mládí nezapomněla a zvětšovák najdeme někde na půdě. Myslím, že to vyjde, protože přinejmenším jednomu z těch chlapů bylo při odchodu z domu vidět do obličeje."

Přerušil nádech-výdech a vymrštil se do sedu: "Cože...?! Ty jsi...?"

"Neboj se, Alešku," promluvila s ním jako s ustrašeným dítětem, které má strach z bouřky, "dávala jsem si pozor. Samozřejmě jsem nepoužila blesk, toho by si mohli všimnout, ale ten film je citlivý a do parku padá světlo z lucerny. A číslem auta jsem si jistá, několikrát jsem si to ověřila, máme přece..."

Zdvihla nad hlavu perletí zdobené divadelní kukátko, památeční předmět po jejích rodičích.

"Panebože," ujelo mu.

A zase ho v té chvíli napadl takový nepřístojný nesmysl, jímž se v něm aspoň na okamžik přitlumil třaslavý pocit přetrvávajícího strachu a vzteku z ponížení: zapřemýšlel, jak je tomu již dávno, kdy byli naposledy v divadle. Oni dva. Spolu.

"Jsi blázen, Olgo," řekl ještě, a zaznělo to kupodivu skoro až obdivně.

* * *

Otrnulo mu již po pár hodinách.

Devětadevadesát tisícovek, usmolených devětadevadesát papírků s Palackého portrétem a podpisem bankovního guvernéra Tošovského, dunělo MUDr. Krchovi v hlavě, kdykoli si na tu trapnou noční story vzpomněl. A vzpomněl si dost často. A nejen vzpomněl.

Mlčet, mlčet, mlčet! - radil mu ten chlapík s hlasem vyvolávajícím představu břitvy, s bambitkou v ruce a šikovnými prsty chirurgického asistenta, jemuž na snímcích, které z okna ložnice tajně pořídila Krchova manželka Olga, bylo skutečně vidět do tváře. Dobrá, polemizoval s ním Krch v duchu, zatím jsem mlčel, zatím mlčím a možná i budu mlčet dál, ale jen za určitých podmínek. Partnerských podmínek, upřesnil to sám v sobě. Zapudivše svou příslovečnou pohodlnost, a také občasné návaly obav z následků, začal se snažit, aby ten vztah mohl navázat. Takže všelijak rozhodil informační sítě, aniž by se pochlubil s tím, co se stalo a o co mu jde. Jen tak jako náhodou se poptal tamhle i jinde, zajel do Prahy za spolužákem, o němž věděl, že je ředitelem pojišťovny, kde mají přece přehled o auťácích, zastavil se i za bratrancem své ženy, který se jako advokát zabýval trestním právem a spolupracoval s diskrétní bezpečnostní agenturou, denně kupoval všechny noviny, po pravidelném tenisovém klání dokonce vypustil - byť nerad - exkurzi v bleděmodré ložnici své přítelkyně a poseděl v denním baru vedle klubových kurtů, kde trávili volné chvilky lidé vlivní, znalí, informovaní a vybavení spojením zase na jiné lidi vlivné, znalé, vybavené spojením...

Střípky se skládaly do slibně vyhlížejícího obrazce.

Po třech dnech již skoro tušil, kam se zaměřit.

A když mu pak vyšla vstříc i vždypřítomná náhoda a ve společnosti padlo slovo o tom, co potřeboval slyšet, rozhodl se pro průzkum bojem. Zamkl se v ordinaci a rozechvělými prsty uhladil na stole lístek s poznámkami. Byl to ovšem spíš jen zklidňující rituál, protože to podstatné z papírku si už polohlasem předříkal tolikrát, že mu údaje utkvěly v paměti. Jméno s titulem. Název firmy. A telefonní čísla na pevnou stanici i na mobil.

Dovolal se hned na první pokus.

"Haló?" ozval se ostrý hlas, který se nedal zapomenout.

Krchovi se opotilo čelo: Vyšlo to - zásah!

"Poklona, inženýre," zvolil slova podobná těm, jimiž ho tehdy v noci muž s pistolí oslovil.

Zřejmě se připravené entrée zdařilo: ze sluchátka se ozvalo jen prudké vydechnutí.

"Jste tam? A poznáváte mě?" zeptal se Krch s pocitem zadostiučinění.

"Jistě," vzpamatoval se hlas. "Co si přejete?"

"Ale no tak, pane inženýre!" kontroval MUDr. Krch. "Že zrovna vy se takhle ptáte! Jest mi nyní už známo, že jste absolvoval několik semestrů medicíny, než vás na svou stranu přetáhla strojařina a neomezené možnosti výpočetní techniky. Ostatně jsem něco takového tušil. Vzpomínáte si, že jsme o tom spolu při té naší společné... no, dejme tomu operaci hovořili...?"

"Co chcete?" štěkl muž.

Šel z podtónu toho hlasu, stejně jako tenkrát, strach, ale Krch se donutil tomu vzdorovat: "Podivuje mne vaše nerudnost, pane. Oba přece víme, co je výsostnou povinností lékaře. Takže se přirozeně zajímám o to, jak se daří mému pacientovi."

"Je v pořádku. Váš zákrok byl skvělý. Myslím, že přezdívka, kterou vám lidé dali, je nespravedlivá. Ale teď už..."

"Přezdívka? Myslíte Felčar Krchov? Již jsem si na to zvykl. Nicméně rád slyším slova chvály. V tom případě bychom si ovšem ještě mohli pohovořit..."

"O čem?"

Doktor Krch se nepřesvědčivě zasmál, neboť tušil, že vstupuje na tenký led. "Žijeme v tržním světě, takže snad o čemsi, co bychom mohli zjednodušeně nazvat doplatkem, ne?"

"Cože?! Nerozumím vám."

"Ach bože, pane inženýre, připadáte mi dnes značně nechápavý. což je u člověka vašeho formátu překvapivé. Snad nechcete tvrdit, že to, co jste mi oné památné noci poskytl, byla konečná částka? Za tak náročnou a především delikátní záležitost... Předpokládám tedy, že šlo o zálohu. Přihlédneme-li k údajné mnohamilionové sumě, o které se mezi lidmi..."

"Mlčte, hergot!"

"Už mlčím," uposlechl Krch, "mluvte tedy vy."

"Navrhuji schůzku."

"Souhlasím."

"Podrobnosti zavolám zítra. Hodí se vám to ve tři?"

MUDr. Aleš Krch cítil, že z něho slupka po slupce padá napětí. Podařilo se! Neřeknu si o moc, zvažoval rychle, možná o půl milionu - to postačí k tomu, abych se v dohledné době nemusel otravovat s pacienty, pak se uvidí... Blesklo mu jistě hlavou i varovné světýlko myšlenky na nebezpečí, zahnal je však od sebe. Přece se nadmíru slušně zajištěný inženýr Rohan, dovozce počítačových systémů, nebude kvůli pitomému půlmilionu pouštět do dalšího dobrodružství, když už si o jeho sporu s bývalým společníkem, od něhož musel podíl na zisku vymáhat v nedalekém luxusním rekreačním sídle snad i násilím a s pomocí soukromé ochranky, štěbetají vrabci na střeše. Bitka mezi podnikateli, toť nesporně zajímavé téma, málokdo však ví něco než jen toto základní konstatování. Takže pro mne - když jsem k tomu byl bez vlastní vůle připleten a díky fotkám Olgy a mnoha náhodám jsem se dozvěděl víc... se tu nabízí nárok na odměnu. Žádám přece jen to, co mi za mou službu náleží. Tak to je! Oddychl si a skoro až rozmařile prohodil do telefonu: "Ve tři ne, pane inženýre, zavolejte spíš kolem druhé, potom už mám nějaký program."

"Dobrá," řekl muž a přerušil spojení.

* * *

Inženýr Rohan zavolal přesně a dohodli se na středě.

Motorest, přifařený k areálu čerpací stanice na dálnici, se zdál být ideálním místem schůzky. Doktor Krch sem dorazil těsně před sjednanou hodinou, objednal si kávu, vyhlížel Rohana, ale místo něho se ve dveřích objevil ranař, kterého si Krch z té noci pamatoval jako mlčenlivého přihlížeče a nosiče zraněného, jímž byl asi další člen inženýrovy ochranky.

Ani tentokrát toho mnoho nesdělil. "Šéf posílá," řekl s předpokládaným cizím přízvukem a položil na stůl desky přepásané tkaničkou.

Doktor se rozhlédl, kolem bylo relativně prázno, rozvázal tedy uzlík a nahlédl: oči mu pohladila šedomodrá záplava pětitisícikorun s Masarykovým přísným pohledem.

"Počítat netřeba. Povídal šéf, že je tam všecko," sdělil vazoun.

"Tak jo," kývl Krch. Měl sice v úmyslu pronést při převzetí peněz jistící větičky o tom, že se tak či onak zabezpečil a že o tom, co ví, ví i někdo jiný... ale teď nad tím mávl rukou. Vzkazovat jemné předivo myšlenek po téhle hroudě svalů...

"Sbohem," řekl chlapík a ukázal doktorovi svá úctyhodná záda.

* * *

Otřel si kapesníkem čelo a zátylek. Dusno, předbouřkové dusno - jako tehdy v noci, pomyslel si Felčar Krchov, který od této chvíle již ani nechtěl být lékařem. Přál si něco jiného: najít rychle klidné místo pro chladivý přípitek. Domů, tedy ženě Olze, dodatečně něco koupí, její zásluha je v této věci nesporná, ale euforickou první vlnu oslav je třeba zahájit přece jen někde jinde, rozhodl se a před očima mu přeběhl obraz načinčané bleděmodré ložnice a její stejně úpravné majitelky. Zaplatil kávu, z telefonní budky ohlásil svou návštěvu, a protože byl za nápad pochválen, v prodejně u čerpací stanice rozměnil první pětitisícovku za šampaňské a dárkové balení belgických pralinek. Usedl do vozu a rozjel se do města. Auto tam protentokrát nechám, vrátit se mohu večer taxíkem, plánoval a šlapal plyn důrazněji, než míval běžně ve zvyku.

Klíč od bytu měl vlastní.

Přezul se a protože z kuchyně neslyšel žádné zvuky, zamířil do ložnice. Míval rád, když ho tam připraveně čekala.

Čekala.

Sice v poněkud nepřirozené poloze, nehybně a mlčky, ale přece jen v krátkém županu, který jí kdysi koupil, a s nohama svádivě rozhozenýma od sebe a obnaženýma až k prvním náznakům tmavě stíněného klínu. Jen ten chlapík, sedící na zemi před postelí, tu byl jaksi navíc.

"Dobrý den," řekl.

"Co vy... co to má...?"

Muž, kterého mohl Krch považovat již skoro za známého, viděli se přece třikrát a naposledy před pár desítkami minut, se ušklíbl a místo odpovědi napřáhl k doktorovi ruku. "Dejte mi tu... věc od šéfa."

"Jakou věc?

"Dělat vy rychle," popohnal ho pohodlně sedící vazoun, protože bylo jasné, o jakou věc se jedná, současně sáhl do kapsy a vyjmul odtud jinou věc: pistoli, na jejíž hlavni bylo cosi přimontováno.

Až po několika rychle ubíhajících zlomcích sekund pochopil MUDr. Aleš Krch, že je to tlumič. Byvše však bytostným realistou, zapochyboval, zda mu toto poznání může být užitečné. Proč zrovna tady, napadlo ho ještě, bude to skandál, na kterém se leckdo popase, Romeo a Julie v pozdním věku, a třeba zrovna tohle chtějí, uvědomil si vzápětí, namaskují to jako společnou mileneckou sebevraždu a ublíží tím i Olze a dceři... Nelíbila se mu tahle představa, ale pohled do ústí hlavně, kterou k němu ten nedobře se vyjadřující člověk zvedl, dával najevo, že na to, co se mu líbí, se nikdo nebude ptát.

Taky že ne.

Muž, který vystřelil, a podobalo se to jen prasknutí oříšku mezi sevřenými dlaněmi, by ostatně pro tak složitou výměnu myšlenek těžko sbíral slova.


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |