POLICISTA 9/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
Srpnová mezinárodní soutěž Unica, která se letos koná v Nizozemsku, má v pravidlech uvedeno, že do ní lze přihlásit amatérské filmy dokumentární, reportážní, hrané, animované a experimentální. Mimo jiné byl na tuto soutěž nominován hraný film Trosečník od unčínského Jiřího Nebose. |
![]() |
Podporučík Jiří Nebos pracuje už od roku 1992 u Policie ČR na OŘP Teplice jako technik skupiny technické ochrany u kriminální policie. |
Je to právě on, kdo zprostředkovává kontakt mezi policií a subjekty napojenými na pult centrální ochrany, stará se, aby systém centrální ochrany v Teplicích bezvadně fungoval. Čas od času, přijde-li z kriminálky signál, že se na určitém místě bude pravděpodobně vyskytovat pachatel trestné činnosti, Jiří Nebos na něj přichystá pastičku v podobě kamery, čidla či jiné nástrahové techniky. Jeho vzdělání ze středního odborného učiliště elektrotechnického a nástavba s maturitou společně s dlouholetou praxí mu dávají možnost se v tomto oboru plně uplatnit.
Na fotoaparát Pionýr, ve své době za cenu necelých 100 Kč, si mnohý ze čtenářů možná ještě vzpomene. Jiří Nebos na něj vzpomíná moc rád, protože to byl jeho první aparát s optikou. S kamarádem z dětství Jaroslavem Šikou lovili pomocí tohoto jednoduchého, ale na svou dobu a cenu kvalitního aparátu své první snímky. A nejen to, už jako kluci si filmy sami vyvolávali a fotografie v zatemněné koupelně zvětšovali. Později, za doby oblíbených diapozitivů, si již začali vymýšlet příběhy, diapozitivy nafotili, poskládali a rodinám předváděli hotové komentované příběhy. Pak přišlo období prvních pohybových snímků s pomocí osmimilimetrové kamery. To už bylo trochu složitější, pracnější a hlavně časově náročnější. Natáčeli frekvencí zhruba jeden vtipný příběh za jeden rok. Taková kamera měla asi tříminutovou smyčku, která se natočila a poslala do laboratoří vyvolat. Trvalo to i dva měsíce, než přišel vyvolaný film zpátky. Bavilo je vymýšlet děj, jednoduché triky, bavilo je stříhat a lepit. Devadesátá léta znamenala pro nerozlučnou dvojici filmařů útlum jejich tvorby. Oba si založili rodiny, přišly děti, a tak nastaly chlapům jiné starosti. Se svým koníčkem se na čas rozloučili. Ne však na dlouho. Příchod Internetu znamenal obrat. Jednou otevřeli stránku, která se týkala soutěží v amatérském filmu. Myšlenka na oprášení založených skvostů na sebe nedala dlouho čekat. Jeden z osmimilimetrových filmů převedli na VHS, ozvučili a přihlásili na jednu ze soutěží. Takzvaně na drzovku, protože vůbec netušili, co taková soutěž obnáší, jaké filmy se promítají, jaká se používá technika. Samozřejmě se neumístili, ale zúčastnili. A o to šlo, zjistit co a jak. K zakoupení kvalitní digitální videokamery a střižny byl už jen krůček. Natočili několik humorných minutových příběhů, v šuplíku jim leží pár připravených scénářů a v hlavě se líhnou stále nové a nové nápady.
Jiří Nebos a Jaroslav Šika se přihlásili do krajské soutěže a dostali se do finále Festivalu amatérské videotvorby spolu s dalšími šestadvaceti snímky od patnácti severočeských autorů. K pobavení přispěl tříminutový hraný film Tradice je tradice od teplického Jaroslava Šiky. Dlužno podotknout, že film vznikl za nedílné spolupráce s Jiřím Nebosem, který v příběhu vystupuje spolu se svojí rodinou v hereckém obsazení. Vlastně to u této dvojice tak funguje stále. Jeden natáčí, druhý hraje. Technické zpracování je prací společnou.
Trosečník od Jiřího Nebose byl vybrán na Unicu do Nizozemska.
Oba videosnímky jsme měli možnost zhlédnout. Doslova nás nadchly. Na začátku každého filmu se objevují klasické titulky tak, jak je známe z filmů velkých amerických společností. Společnost jmenovaných autorů se nazývá KONEF, FSNF - Kolektiv neprofesiálních filmařů, Filmové studio nudných filmů. FSNF existuje už někdy od roku 1985 a vzniklo prý z myšlenky, že jejich filmy nebudou nikoho zajímat.
Titulky představí hlavní aktéry filmu a vzápětí běží děj snímku Tradice je tradice. V rozích obrazovky vidíme vánoční ozdoby, atmosféru děje dokresluje vánoční hudba, maminka se synem zdobí vánoční stromeček. Do slavnostně vyzdobeného pokoje vchází tatínek a ptá se syna, zda půjdou jako každý rok pustit rybu do rybníka. Syn přikyvuje, matka ještě dodává, ať se teple obléknou. Otec se synem vycházejí z bytu, syn nese igelitovou tašku. Cestou potkají souseda také s chlapcem. Soused jim sděluje, že už byli rybu pouštět, a že na rybníce už je proražená díra. Obě dvojice se rozloučí a otec se synem pokračují v cestě. U díry vysekané v ledu pokleknou, otec vyzve chlapce k puštění ryby a chlapec vyndá s igelitové tašky krabičku rybích prstů. Otcova slova na závěr říkají, že letos na živého kapra nezbylo.
Většina amatérských filmů uváděných na soutěžích jsou filmy dokumentární. Na jmenovaném festivalu byl tak např. uváděn snímek Jak se dělá gobelín, šestnáctiminutový dokument o zvonařské dílně rodiny Dittrichových z Přerova, kategorii animovaných a experimentárních filmů zastupoval jediný snímek Imprese zachycující ústecké zatmění slunce. "Jsou to filmy kvalitní a vynalézavé, ale dosud jsme nenarazili na tak atraktivní téma, při kterém by se diváci nenudili. To je důvod proč si zatím na dokument netroufáme," říká Jiří Nebos.
Trosečník je film hraný, v kombinaci s počítačovou animací. "Nejprve se natočí digitální videokamerou hraná část na modrém pozadí a do toho se klíčuje grafika. Zní to jednoduše, ale jeden takový film zabere volný čas až na čtyři měsíce," vysvětluje Jiří Nebos a předvádí nám své dílko. Po úvodních titulcích se objevuje na mořském dně vrak potopené lodi, kolem proplouvá delfín, vyskakuje nad hladinu a opět se noří do hlubin. Nad hladinou je vidět krásný zelený ostrov. Kamera se k němu přibližuje a ukazuje otrhaného, zarostlého trosečníka sedícího u ohýnku. V tom vidí kolem plout loď, mává na ní a volá. Na palubě lodi si jeden pasažér všimne volajícího trosečníka, přivolá tedy kapitána lodi a předá mu dalekohled s otázkou co je to za člověka. Kapitán se podívá na ostrov a vysvětluje pasažérovi, že toho člověka nezná, ale kdykoliv jedou kolem, tak se takhle raduje. Loď Santa LENIA ostrov pomalu míjí.
"Jak se zrodí takový úsměvný snímek?" ptám se autora. "Nejprve to chce nápad, vtip. Pak vezmu papír a začnu si malovat jednotlivé scény, k nim připisuji text a popisuji jednotlivé záběry. Samozřejmě, že při natáčení je nutné trochu improvizovat, ale bez přípravy, jakéhosi scénáře by to asi nešlo. Po natočení hlavních scén přichází na řadu práce s počítačem, stříhání, ozvučení a konečné úpravy. Aby mohl snímek Trosečník do ciziny, bylo nutné vytvořit německé titulky a anglický dabing. Ten nám namluvil můj příbuzný z Kanady, který byl u nás na návštěvě," dodává tvůrce snímku, který reprezentuje naší republiku na světové soutěži amatérských videofilmů. Popřejme mu úspěch a tvůrcům mnoho dalších takových snímků, které diváky pobaví.
Dagmar LINHARTOVÁ