POLICISTA 6/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra lidská práva a policie |
![]() |
Tímto příspěvkem pokračujeme na stránkách časopisu Policista sérii článků a dokumentů věnovaných lidským právům. Bude to i příspěvek k Programu policie a lidská práva vyhlášenému Radou Evropy. Další části seriálu budou zaměřeny na zcela konkrétní problémy, které se při pohledu na policii ze zorného úhlu lidských práv objevují. Bude se hovořit o jednotlivých úmluvách, které lidská práva kodifikují či jednotlivě o právech obviněných, zatčených, o právech žen a dětí, právech národnostních menšin a podobně. |
Budou uvedeny i příklady činů policie, které jsou aktivisty lidských práv nejvíce kritizovány. Nemůže si však nepoložit obecnější otázku. Nejprve je nutné se seznámit s tím, co to jsou lidská práva a jak vznikla a proč jsou zejména pro policii tak důležitá. Úvod tedy bude poněkud filozofický. |
Základní představou lidských práv je, že náleží člověku jakožto člověku, náleží všem lidem již tím, že se narodí. Myšlenka lidských práv historicky vznikla tak, že existují práva, která stojí před zákonem a mimo zákon. Zákon by se jim měl ve skutečnosti přizpůsobovat. Asi není náhodou, že základní vymezení lidských práv v našem právním řádu představuje Listina základních práv a svobod, která není součástí Ústavy, ale Ústavu uvozuje. Znamená to spíše, že vyhlášená práva jsou Českou republikou (ale samozřejmě i ostatními zeměmi) uznána, než že by jí byla vytvořena.
Myšlenka lidských práv vznikla z přemýšlení nad tím, kam až může sahat moc vrchnosti, vládců nebo vlády nad lidmi. Kladly se otázky, zda člověk může být vzat v otroctví, svým pánem prodán nebo zabit, zda může vrchnost rozhodovat o náboženském vyznání svých poddaných. S využitím celé tradice lidského myšlení, ale i s využitím křesťanských tradic vznikla představa, že existují práva, práva daná od Boha, nebo prostě "přirozená práva", která nemůže nikdo zrušit ani odmítnout.
Prvního politického vyjádření našla myšlenka lidských práv v americké a francouzské revoluci. Např. Americká deklarace nezávislost z roku 1776 říká: "Považujeme za samozřejmou pravdu, že všichni lidé byli stvoření jako sobě rovní, že jsou Stvořitelem obdaření určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a hledání štěstí." Od tohoto vyhlášení existovala přímá vazba na základní demokratické principy vládnutí. Deklarace nezávislosti totiž pokračuje v tom smyslu, že vlády jsou od toho, aby hájily a zajišťovaly tato práva, že moc vlád vychází ze souhlasu těch, jimž vládne a že vláda, která se snaží tato práva pošlapat, může být svržena lidem. Podobné myšlenky se objevují o několik let později ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, která taktéž mluví o "přirozených, nezadatelných a nezcizitelných" právech. Na mezinárodní vyjádření těchto myšlenek bylo nutné ještě dalších 150 let počkat. Objevují se až v roce 1948 ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN.
Která lidská práva jsou společná všem těmto dokumentům? S jistým zobecněním můžeme hovořit o 6 základních skupinách: právo na život, na svobodu, na vlastnictví, dále občanská a politická práva, práva vztahující se k výkonu spravedlnosti a "vlády zákona" a nakonec práva kulturní a sociální, která jsou jako taková formulována nejpozději.
Na základě uvedených deklaratorních dokumentů začaly být postupně budovány dokumenty právně (mezinárodněprávně) závazné. Tak vzniká soubor základních mezinárodněprávních dokumentů z oblasti lidských práv, vzniklý nejprve na půdě OSN a později jejich specifikovanější evropské verze na půdě Rady Evropy. O tom, které všechny úmluvy do kategorie lidskoprávních dokumentů spadají, lze vést polemiky, některé úmluvy mají spíše charakter mezinárodních trestněprávních dokumentů (sem bych zařadil např. úmluvy o dodržování lidských práv při válečných konfliktech), jiné jsou ve vztahu k tomu, co bylo řečeno výše příliš specifické (např. dokumenty OSN týkající se lidských práv v oblasti výkonu spravedlnosti). Dalším významným znakem, který specifikuje klíčové lidskoprávní dokumenty, je i existence nebo neexistence silného monitorovacího mechanismu.
Za klíčové lze tedy považovat následující úmluvy OSN (uvádíme pro orientaci rok přijetí a ve vztahu k České republice či jejím předchozím státním útvarům odkaz na Sbírku zákonů): Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (přijatý v roce 1996, pro Českou republiku viz č. 120/1976 Sb.), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (přijatý v roce 1966 , pro Českou republiku viz č.120/1976 Sb.), Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (přijatá v roce 1965, pro Českou republiku viz č. 95/1974 Sb.), Úmluva o právech dítěte (přijatá v roce 1989, pro Českou republiku viz č. 104/1991 Sb.), Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (přijatá v roce 1979, pro Českou republiku viz č. 62/1987), Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (přijatá v roce 1984, pro Českou republiku viz č. 143/1988 Sb.). Na tomto místě nelze zabíhat do podrobností ohledně dat podpisu, ratifikace a vstupu v platnost, které se často velmi liší. Úplné texty těchto dokumentů lze samozřejmě nalézt ve sbírce v písemné či elektronické podobě, ale v rostoucí míře se nacházejí i na Internetu, např. na www.lidska-prava.cz a www.mvcr.cz.
Obdobně na evropské úrovni lze hovořit zejména o následujících úmluvách: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (přijatá v roce 1950, pro Českou republiku viz č. 209/1992 Sb.) a protokoly na tuto úmluvu navazující, Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (přijata v roce 1987, pro Českou republiku viz č. 126/1992 Sb.), Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (přijatá v roce 1995, pro Českou republiku viz č. 96/1998 Sb.).
Příště: Systém naplňování a ochrany lidských práv v České republice a specifika policie z hlediska lidských práv.
PhDr. Radim Bureš,
odbor prevence kriminality MV ČR