POLICISTA  6/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž
Vpravdě malebné panorama - Mírov z protějšího kopce
Červená silueta malebného hradu shlíží pyšně do kraje, viditelná daleko široka. Jako z pohádky, vydechne turista. Znalec se vědoucně ušklíbne. Pohádky bývají kruté nezřídka, ale tahle měla mimořádně nehezké pasáže.

Výstavný hrad, shlížející pyšně do dalekého kraje, se totiž jmenuje Mírov. A vzdor poklidnému jménu se už hezky dlouhá staletí jedná o těžký kriminál. Druhdy jeden z nejtěžších v Československu, a dnes tedy i v České republice. Kriminál, ze kterého se neutíká. Zaplaťpámbu, ovšem. Protože od let devadesátých si tu své dlouholeté tresty včetně doživotních kroutí nejnebezpečnější odsouzenci. Násilníci a mnohonásobní vrazi. Rozhodně žádná neviňátka.

"Sem se za ukradeného králíka nikdo nedostane," utrousí šéf výkonu trestu podplukovník XY, který nás provází areálem.

Schody nahoru, schody dolů, mříže, plechové dveře, chodby a průchody. Bludištěm z druhého nádvoří na třetí. Za chvíli už netušíme, kde vůbec můžeme být. On ovšem trefí perfektně. Je tady doma. Nebo skoro doma.

Opravdu doma jsou tu jiní. Nedobrovolně. Mají překrásný výhled z oken: řekl bych, že časem se ovšem i pohled do rozkvetlé jarní přírody omrzí. Zvlášť skrze silnou mříž. Nejhezčí panorama mají cely doživotních vězňů.

Když jsme se klikatou, úzkou a rozbitou asfaltkou blížili k ceduli obce Mírov, zkusil jsem v sobě vyvolat pocit, že jsem odsouzen a vezou mne sem - už napořád. Nebo přinejmenším na dvacet roků: po dvaceti letech má totiž většina doživotních vězňů možnost požádat o propuštění na podmínku, na propuštění samo ovšem žádný právní nárok není.

Byl to setsakra divný pocit. Ale dlužno předeslat, že divní jsou i ti, jež sem společnost zavírá.

* * *

Ředitelská kancelář má okna do prvního nádvoří, směrem k bráně a kapli. Dnešní ředitel PhDr. Milan Kohoutek začínal na Mírově jako vychovatel, pak vystudoval psychologii a jako psycholog léta ve věznici pracoval - až v květnu roku devadesátého stanul na postu nejvyšším. Z každého jeho slova je slyšet, jak si uvědomuje výjimečnost Mírova - a že svou práci rozhodně nevnímá jako pouhé zaměstnání.

Ředitel věznice PhDr. Milan Kohoutek"Hrad Mírov stojí na svém místě po staletí," začíná historickým exkurzem. "První zmínka pochází z roku 1256, kdy ho nechal zbudovat olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku, který se velmi zasloužil o rozvoj kraje. A Mírov pak po dlouhé období byl sídlem správy celé oblasti, nedobytnou pevností střežící zemskou stezku. I husité si na něm vylámali zuby: nedobyli ho..."

Mírov byl centrem olomoucké církevní provincie, tady se řešily četné soudní spory mezi biskupskými místodržiteli a bohatnoucími měšťany. A kde se soudí, vynášejí se ortely a odpykávají se tresty: vězeňská tradice je tu tedy opravdu mnohasetletá...

Dnešní vizuální podoba hradu Mírova pochází z 15. století, kdy jej nechal po husitských válkách opravit olomoucký a varadinský biskup Jan Pilipec. V šestnáctém století už hrad sloužil především jako vězení - zatím ovšem výhradně církevní, a v jeho kobkách seděli za své prohřešky odbojní kněží. (Mimochodem, o dvě století později tu prý čtyři roky čekal na svou smrt i modelnický děkan Lautner, oběť podvodných čarodějnických procesů a inkvizitora Bobliga.)

Za třicetileté války zachoval hrad věrnost Vídni, zatímco městečko pod ním se přidalo k odboji: když ale přitáhli Švédové, vydrancovali obé šmahem, neboť válka je válka. (Hrad ovšem nedobyli, ale vyhladověli a vyžíznili: armáda měla tehdy prostě asi dost času...) Pak měl ještě Mírov jednou dobýt slávy jako opěrný bod v boji proti Turkům, jenže nevěřící se zachovali mazaně a táhli jinudy. Městečko Mírov pak upadlo na roveň vesnice, aby se už nikdy opravdu nevzapamatovalo, z hradu se stala oficiální káznice pro neposlušné kněze - a v roce 1855 ho arcibiskupství prodalo rakouskému státu. A erár z něj učinil věznici státní, první vězňové sem byli přeloženi ze Špilberku. Za zmínku stojí, že zprvu šlo o vězně tuberkulózní a jinak nemocné...

Vrcholu své smutné slávy dosáhl ovšem Mírov až za druhé světové války, kdy zde byla věznice gestapa a za odboj proti Hitlerovi pykali čeští, ale i polští odbojáři (mimochem, ti druzí mají dole ve vsi důstojný památník) - a pak i po osvobození. Napřed tu odpykávala své viny protektorátní vláda, v padesátých letech se zdejší věznice stala nedobrovolným (a pro mnohé i posledním) příbytkem mnohých československých vojáků ze západní armády, ale i nepohodlných politiků a kněží. Lidí, kteří se mnohdy provinili jediným: mysleli si něco jiného, než bylo shora nařízeno. ( Na Mírově byl vězněn třeba básník Jan Zahradníček, ale i Gustáv Husák.)

"V osmdesátých letech převážil názor, že Mírov má být jako věznice zrušen, deset let trvala stavební uzavěra, do budov se neinvestovalo, areál začal rychle chátrat," říká ředitel.

Mříže a mříže, to je neodmyslitelná součást věznice"V devadesátém sem ale přijela komise expertů z Evropské unie a doporučila vládě, aby naopak z Mírova zřídila věznici s maximální ostrahou, pro nejtěžší zločince. A tak se začalo s velkorysou rekonstrukcí, jež postupně mění celý areál: jde to ovšem pomalu, jsme limitováni nedostatkem peněz. Jako všichni a všechno. Podstatně se už ale zlepšilo prostředí pro personál i vězně, větší polovina věznice už odpovídá našim představám. Rozhodně však nebudujeme žádné rekreační středisko, jak někdy veřejnost z neznalosti soudí. Součástí rekonstrukce je i nový a moderní systém ostrahy. O tom, že funguje dokonale, svědčí asi nejlíp fakt, že v posledních dvaceti letech jsme na Mírově neměli úspěšný pokus o útěk," říká ředitel Kohoutek.

* * *

Kdysi býval Mírov takřečená dvojka a trojka, dnešní zdejší vězňové - pomineme-li vazební část věznice hned za branou, kam se lze dostat vlastně docela "snadno", prostě pokud soudce či zástupce ve dvou spádových okresech (Šumperk a Ústí nad Orlicí) rozhodne o vyšetřovací vazbě pro obviněného - jsou vesměs céčka a déčka. Což znamená, že tu vykonávají trest odnětí svobody s ostrahou, nebo s ostrahou zvýšenou. Přičemž druzí dnes výrazně převažují.

A pak jsou tu i odsouzenci k trestům výjimečným, tedy nad patnáct let trvání, a doživotním (těch, kteří by už z rozhodnutí justice neměli nikdy vyjít na svobodu, žije dnes ve zdejších zdech devatenáct).

"Zákon o výkonu trestu určuje, že zpravidla mají být ubytováni jednotlivě," říká zástupce ředitele pro výkon trestu podplukovník Květoslav Vlasák. "Většinou tomu tak je: pouze v případech, kdy s konkrétními odsouzenými několik let nebyly žádné potíže, povolujeme bydlení po dvou."

Při práci s doživotními vězni nutno vycházet z vědomí, že jejich osobnost je narušená. Jde většinou o několikanásobné vrahy: i vraždy jsou ale různé. Někdo zabíje v afektu. Tihle většinou kvalifikovaně, promyšleně, instrumentálně. A jejich náprava bývý obtížná, ne-li nemožná. Na vězení se adaptují obtížněji a pomaleji než jiní. Trvá prostě déle, než jim dojde, že za mřížemi prožijí skutečně celá desetiletí.

"V jejich znaleckých posudcích, je obvykle psáno, že resocializace bude obtížná. Vzdor tomu je nemůžeme jen izolovat a nechat osudu. To by byl středověk. Musíme se pokoušet působit na ně. Ani zdaleka neuspějeme u všech. Ale je možné, že u někoho ano," říká ředitel velice střízlivě.

Program doživotních vězňů je určován individuálně, případ od případu. Dochází za nimi psychiatr, často i duchovní. Ne, že by se v takové míře obraceli k Bohu. Ale rádi si popovídají, a kněz je vždy ochoten najít si pro ně čas.

I doživotní vězni pracují: spíše však nárazově než trvale, nemohou dostávat nástroje a dělají většinou papírnickou práci. Skládají a lepí na celách třeba obálky...

* * *

Pohled špehýrkou: obyvatel cely je ovšem právě na vycházce na třetím nádvoříDefinitivně byl opuštěn někdejší "sovětský model" ubytování i pro ostatní vězně: ložnice pro dvacet, pětadvacet lidí patří minulosti. V takovém množství lidí bylo totiž výchovné působení personálu spíše snem, mezi vězni se utvářely vlastní struktury, závadové osoby se negativně ovlivňovaly navzájem.

Cely jsou dnes menší, k útulnosti mají ovšem pochopitelně daleko, třebaže představy z Monte Christa možno klidně zapomenout: pro každého postel, stolek, židle, v koutě v odděleném výklenku splachovací záchod. Někteří mají i vlastní televizor: povolit ho je v pravomoci ředitele - za dobré chování...

Hodinu denně má každý vycházku: na třetím nádvoří věznice je drátěným plotem oddělený plácek, tak patnáct na patnáct. Čtyři z doživotních tam právě korzují: nakrátko ostříhaní, v šedých mundurech, vesměs udělaní chlapi.

Na nose svou "kvalifikaci" vězňové ovšem napsánu nemají. A v tom je i jedno z nebezpečí služby ve věznici: dozorce, vychovatel, strážný či psycholog se nesmí ani na vteřinu nechat ukolébat tím, že se přece tak dlouho nic zlého nestalo. Protože stačí vteřina nepozornosti. Mnozí z těch za katrem totiž nemají co ztratit. Víc než doživotí už dostat nemohou.

"Dá se s nimi vyjít," pokrčí rameny podplukovník Vlasák. "Můžete jim říci pravdu, jakkoli je tvrdá: jenom s nimi musíte jednat fér a nesnižovat jejich lidskou důstojnost. Pak by hrozil výbuch."

Že oni mnohdy lidskou důstojnost svým obětem nepřáli ani omylem? To je jiná věc. Dozorci jsou profesionálové a jejich emoce musí zůstat venku za branou.

"Není pravda, že se k nim nikdy nesmíte otočit zády," usměje se jeden z nich. "Ale je lepší to radši nedělat."

* * *

Mírovská věznice má dnes plný stav personálu. Což je dobré znamení. Navíc jde vesměs o lidi kvalifikované, kteří absolvovali přinejmenším maturitu a navíc speciální školení, jež Generální ředitelství Vězeňské služby pro nové uchazeče pořádá. Přechází mu ovšem velmi přísné výběrové řízení: náročná zdravotní prohlídka a důkladné psychologické "proklepnutí" každého adepta. Za zdmi vězení nemají co dělat lidé jakkoli psychicky labilní ani agresivní. Důležité třeba taky je, aby člověk, jenž aspiruje na post strážného, dobře snášel samotu: zimní noc na strážní věži dá nervům zabrat.

Druhé nádvoří: odkrytá dlažba vpravo označuje místo, kde si vězňové budují nové hřištěAle ani dvanáctihodinová šichta mezi vězni není snadná. A nikdy není stejná, třebaže se to tak nováčkovi může jevit. Stres je trvalý a navíc přicházejí nenadálé krizové situce, jež nutno okamžitě a správně vyřešit. Proto je nutné, aby personál sám konfliktům dovedl nejen čelit, ale sám je nevytvářel. Chyby se neodpouštějí a mohou mít nedozírné následky.

Mezi dozorci, strážnými, pedagogy i dalšími profesemi převažují mladé tváře. Služba je náročná psychicky i fyzicky a člověk se rychle opotřebuje. Stává se, že zhruba po deseti letech zaměstnanci odcházejí. Vyhoří, jak se říká. Souvisí to i s nedoceněním jejich práce v české společnosti? Nepochybně.

"Bohužel, stejně jako policie nemůžeme ani my nabídnout svým lidem žádné velké sociální výhody, o bydlení ani nemluvě," vzdychne ředitel Kohoutek. "Snažíme se aspoň využívat fond kulturních a sociální potřeb. Dole ve vsi máme ubytovnu, ale její kapacita není velká a slouží spíš na přespání mezi dvěma službami - když to mají chlapi daleko a nevyplatí se jim jet domů. Mnozí totiž dojíždějí i z větší dálky."

A tak je tu aspoň možnost sportovního vyžití po službě: hřiště, tělocvična, posilovna. Což ovšem mají i vězňové za katrem: nové hřiště si vlastně zrovna vlastníma rukama - a s nadšením - budují na druhém nádvoří. (V areálu mají vězňové i slušně zásobenou knihovnu či zkušebnu pro hudební skupiny: pořádají se soutěže ve zpěvu, výtvarném umění i recitaci...)

Jakkoli mnozí ze zdejších nedobrovolných obyvatel na svobodě k práci nikdy netíhli, za mřížemi je docela láká. Přináší jednak možnost nezanedbatelného výdělku, a tím pádem přilepšení v místní kantýně, jednak krátí čas, jenž se dovede vléci k nepřečkání. Většina mužských zná nudu z vojny - tahle je ovšem asi podstatně víc bezbřehá...

"Zaměstnání máme asi pro padesát procent vězňů," říká ředitel. "Což považuju za solidní výsledek: v jiných věznicích je to kolem pětatřiceti procent. Práce se dnes shání obtížně a my máme navíc handicap v tom, že naši vězňové mohou pracovat výhradně uvnitř věznice. Možnost někam je vozit či vodit nepřipadá v úvahu."

Většinu dělají pomocné práce při nábytkářské výrobě: kupodivu, nezřídka je jejich nástrojem prý pilník...

* * *

Ves Mírov v podhradí tone v zeleni a vyhlíží poklidně a mírumilovně: u hospody parta tesařů roubí nový krov, na konci u hřbitova kdosi v potu tváře staví domek, z pole pobafává traktor. Děti táhou ze školy a ženské z nákupu. Za dlouhá desetiletí soužití s kriminálem si všichni na zdánlivě rizikové sousedství zvykli. Přesně vzato, je tu podstatně bezpečněji než na Václaváku.

Vztahy s podhradím jsou dobré: díky věznici se obec dočkala zavedení plynu, má smlouvu o pomoci s hasičským družstvem "z hradu" a podobně. Ostatně, mnohým zdejším obyvatelům dává hradní věznice práci, která je dnes na severomoravském venkově čím dál vzácnější. Navíc všichni vědí, že z Mírova se neutíká a třebaže za tlustými červenými zdmi žije všelijaká čeládka, v podhradí mohou klidně spát.

Jan J. Vaněk  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |