POLICISTA  6/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

případ z archivu

Je málo konfliktů tak prchavých jako manželská hádka. Ta, o níž budeme vyprávět, se odehrála před třiadvaceti lety, v Rokycanech nedaleko Plzně.

"Kdes byl?" ptala se žena.

Václav Martínek mávl rukou, poznamenal cosi o svátcích a spoustě nahromaděné práce, sotva prý stačil všechny resty stihnout. Bylo třetího ledna roku 1978, zdálo se, že z temné oblohy za okny začne každou chvilku sněžit.

"Lžeš!" vyhrkla.

Udiveně se ohradil. Řekl, že nechápe, co se děje.

"Tak ty nechápeš!" křičela. "A kdo byla ta coura? Co si vůbec o sobě myslíš? Lumpe prolhanej!"

Pokrčil rameny a mlčel. To ji rozzlobilo ještě víc než nějaká plamenná obhajoba.

"Co je tohle? Která z tvejch děvek to zapomněla v našem autě?"

Na stole se objevil neprakticky drobný dámský kapesníček a rtěnka v kovovém stříbřitém pouzdru.

"Teď mluv!"

Nechtělo se mu. Otočil se na patě a odešel z domu, vzápětí se ozval motor startovaného automobilu. Paní Martínková se pomalu sesula na židli a podepřela si obličej dlaněmi. V duchu byla přesvědčená, že tak za hodinu za dvě, se manžel vrátí a bude se omlouvat. Do večera se však neobjevil, a když i ráno byla jeho postel prázdná, velmi znervózněla. Něco podobného ještě nikdy neudělal.

Plna obav zavolala bratrovi, ten okamžitě přijel a společně se vypravili do chatařské kolonie nedaleko Rokycan. V místě zimně opuštěném, mezi zabedněnými okenicemi a studenými komíny, stál dřevěný srub. Pootevřené dveře na verandu skřípaly ve větru, uvnitř na podlaze ležel v kaluži krve mrtvý pan Martínek. Jeho paní začala ječet.

* * *

Oznámení, výjezd, ohledání místa činu. První vyšetřovací verze se rodily na základě útržkovitých a chvatných výpovědí. Václava Martínka mohl zabít žárlivý manžel či přítel utajované milenky, mohla to udělat i ona sama, pokud se například po rodinném maléru rozhodl se vztahem skoncovat. Rovněž nebylo vyloučeno, že ho usmrtila vlastní žena a své zoufalé zhroucení jenom teatrálně předstírá. A ještě jedna varianta připadala v úvahu, totiž to, že zločin nikterak nesouvisí s domácí hádkou a pachatelem je cizí člověk, kterého majitel srubu vyrušil při krádeži. Proto bylo prohlédnuto co nejširší okolí celé rekreační oblasti, k pátrání se připojil i školní pohotovostní útvar veřejné bezpečnosti, pomáhali myslivci, hasiči a místní občané. V poměrně široké akci byly v přibližně pětikilometrové vzdálenosti objeveny další dvě vyloupené chaty, otisky bot v rozbředlém sněhu měly stejnou velikost a vzorek podrážky jako šlépěje u Martínkova srubu.

Na většině silnic v okresu se objevily uniformované hlídky, kontrolovaní řidiči předkládali doklady a policisté pokukovali po botách pasažérů.

"Najděte tu ženskou," vyzývala vyšetřovatele uplakaná manželka, která přinesla kapesník a rtěnku.

"Pokusíme se," slibovali jí.

Pátrání po horké stopě však mělo přednost. Služební pes uháněl zimní krajinou celých osm kilometrů a jistotu ztratil teprve ve vesnici jménem Klabava. Vzápětí na místo dorazila pátrací skupina a nastalo vyptávání dům od domu. Místní kominík viděl jakéhosi neznámého mládence kousek za hřbitovem, v hospodě si na cizího hosta pamatovali dva štamgasti, vyptával se prý, jak se dostane na nádraží. Na železniční stanici vystřihla pokladní pozoruhodně přesný popis a pamatovala si také, že si ten chlapík kupoval jízdenku do Plzně.

"Nastoupil do osobního vlaku ve třináct dvacet."

Okruh pátrání se rychle rozšířil, necelých dvanáct hodin po spáchání vraždy už předpokládaného pachatele hledala policie v celé republice.

V rámci vyšetřování nebyly nijak zanedbávány ani zbývající vyšetřovací verze. Najevo vyšel poměr páně Martínkův s kolegyní z práce, ta však milostnou záležitost nebrala nijak zvlášť vážně a na dobu vraždy měla velmi pevné alibi. Ani manželka nebožtíka se podle výpovědí sousedů celou noc nehnula z domu a cizí žárlící muž se v celém příběhu zdál postavou poněkud hypotetickou. Martínkova podniková přítelkyně byla svobodná a zákonitá žena zřejmě neměla žádného milence, který by kvůli ní byl ochoten zabíjet.

Zatímco operativa pracovala v terénu, v šeru kanceláří se probíraly kriminalistické evidence a seznamy osob úředně hledaných. V éře předcházející počítačovému věku to byla velmi úmorná a piplavá práce, brzy se však ukázalo, že popis mladíka spatřeného v Klabavé se pozoruhodně shoduje s jistým třikrát soudně trestaným Antonínem Mukařem, který nedávno uprchl z psychiatrické léčebny v Praze v Bohnicích.

"Ano, to je on!"

"Určitě, jen bych řekla, že teď je trochu starší."

"Tenhleten, samozřejmě, to je přece jasný."

Z předložených fotografií typově stejných lidí vybrali všichni svědci jednu jedinou tvář a vzhledem k závažnosti celého případu byla pátračka zařazena do mimořádného vysílání Československé televize.

"Můžete-li poskytnout o pobytu či pohybu podezřelého mladého muže jakékoliv informace, sdělte je prosím kterémukoliv oddělení veřejné bezpečnosti nebo se obraťte přímo na Federální kriminální ústřednu v Praze."

Antonín Mukař se zatím potuloval po laciných plzeňských hospodách a netušil, jaké mraky se stahují nad jeho hlavou. Vykrádání chat považoval za běžnou všední věc a noční potyčku s majitelem nebral nijak dramaticky. Tak aspoň o vraždě hovořil ve své pozdější výpovědi.

"No já se do tý první chaty vrátil, víte? Nechal jsem si tam spacák. Abych se s ním jako nemusel tahat..."

"Váš spacák?"

"Ne, ale hodil se, žejo. Byla už tma. Já zapálil svíčku, a vtom se na mě ten chlap vrhl. Řval, že zavolá policajty, váleli jsme se na zemi a on mi kroutil nohu. Děsně to bolelo. A pak jsem v tom mizerným světle uviděl takovej klacek, jako násada od krumpáče to vypadalo, tak jsem ho tím majznul, on zařval, povolil a já mazal pryč. Vůbec mě nenapadlo, že je po něm. Dyť to bylo jen dřevo..."

Zlodějská výprava chatovou oblastí v okolí Rokycan nebyla příliš úspěšná, nicméně na útratu to stačilo. Téměř nové tranzistorové rádio prodal Mukař v nádražní restauraci za tři stovky a ve výkupně starožitností dostal za barokní mosazný svícen stokoruny dvě.

Připadal si jako boháč v neobyčejně pohostinném městě. Pil, jedl, hostil opilce, a to až do té doby, než v jedné útulné poloprázdné hospodě spatřil na blikající televizní obrazovce vlastní tvář.

"Hledaný muž je důvodně podezřelý z loupežné vraždy..."

Zděsil se a utekl od rozpitého půllitru jako malý kluk. Nevlídnou studenou noc strávil v koutku nádražní čekárny, ráno vyšel do ulic, kde každý uniformovaný policista už znal jeho tvář. Zadržen byl v jedenáct hodin dopoledne na nábřeží řeky Radbuzy, ve chvíli, kdy zádumčivě plival do vody a marně si lámal hlavu tím, jak se z toho maléru dostat.

"No tak, povídejte."

Neříkal nic. V hloubi duše doufal, že toho snad na něj tak moc nemají, jenže postupně předkládané důkazy svědčily o opaku.

Trasologická expertiza o shodnosti stop s otisky v rozbláceném terénu, drobné krevní skvrny na šatech odpovídající sérologickému vzoru krve zavražděného muže.

"Můžete to nějak vysvětlit?"

"Ne," zavrtěl hlavou.

Svědek, jenž v nádražní restauraci koupil radiopřijímač ukradený z Martínkova srubu, byl poslední kapkou prolamující hráz mlčení. Antonín Mukař vyloudil cigaretu a začal diktovat doznání.

Soud proběhl o půl roku později a nezhodnotil spáchaný trestný čin jako vraždu, ale přiklonil se k paragrafu 222 o úmyslném ublížení na zdraví, které způsobilo smrt. Jako recidivistu poslal Mukaře za mříže na dvanáct let.

Život jde dál. Paní Martínková se časem znovu vdala a přítelkyně ze zaměstnání si našla jiného obdivovatele. Svůj kapesník a karmínově červenou rtěnku si na odboru vyšetřování nikdy nevyzvedla.

Antonín Jirotka  

Slovo na závěr

Proslulý detektiv Jaroslav Zahrádka kdysi říkal, že na kriminalistice mu připadá nejzajímavější vymýšlení vyšetřovacích verzí. První chvíle, kdy se o případu neví téměř nic a všechny varianty jsou otevřeny, totiž dávají prostor k úvahám téměř literárním. Archivní příběh je zajímavý právě perfektním stanovením jednotlivých možností, z nichž nakonec zvítězila ta náhodná a vcelku málo pravděpodobná. Trochu to připomíná Čapkovu povídku "Smrt barona Gandary", v níž hazardního hráče, falešného barona, špiona a vyděrače nakonec zabil jen docela obyčejný synovec pro pár korun. Ale vraťme se k našemu případu. Zasloužil si být připomenut především pro dokonalé zvládnutí práce, které se v kriminalistické hantýrce říká pátrání po horké stopě. Vůbec není jednoduché, i když se to snad na první pohled zdá. Je nutno předem dosti přesně odhadnout, jak daleko se mohl pachatel od místa činu vzdálit a jaké dopravní prostředky má k dispozici, jakým způsobem může být poznán a zadržen, kde mohu být předměty, které ho z činu usvědčují, a tak dál. Musí se určit rozsah pátrání i možné zapojení veřejnosti. Pana Mukaře pomohla dopadnout vhodně načasovaná mimořádná televizní relace, což byl typ pořadů vzbuzujících ohromný zájem diváků ještě v době, kdy se sledovanost vysílání neskloňovala ve všech pádech. Něco podobného je při dnešním počtu kanálů pochopitelně těžké zopakovat, přesto si však myslím, že ty staré pátračky byly působivější než dnes. A nejde jen o vhodnější vysílací časy, v nichž byly zařazovány, ale především o jistou bezprostřednost, kterou na obrazovce představoval policista žádající o pomoc. Každému bylo hned jasné, že jde o vážnou věc a že by měl nějak přispět. V komponovaném pořadu, kde místo kriminalisty hovoří moderátor, je všechno trochu jiné, v podvědomí diváka zůstává otázka, zda jde o fakt, nebo o fikci, žádost o spolupráci už zdaleka nevyzní tak naléhavě. Zkrátka, jsem možná staromilec, ale podle mého názoru bývaly dřívější televizní pátračky úspěšnější a možná by stálo za úvahu se k bývalému stylu zase vrátit.

JUDr. Josef Spilka  
kriminalista  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |