POLICISTA  3/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

zahraniční reportáž
„Tak co nás tady v tom Kosovu čeká?“ přemítá zřejmě policejní prezident plk. Jiří Kolář poté, co vystoupil z „anduly“ na plochu letiště v Prištině
"Andula" plná vojáků a novinářů roluje po ranveji Kbelského letiště. Na palubě je i policejní prezident plk. JUDr. Jiří Kolář. Jen co jsme se odlepili od země, s letounem cloumá vítr, který za sebou nechal ve Francii spoušť a mrtvé. Kapitán letounu mjr. Ladislav Šárok srovnal křídla na hrbolaté cestě mezi dešťovými mraky a nabral směr Kosovo.

Je první den po vánočních svátcích roku 1999. Policejní prezident přijal nabídku náčelníka Generálního štábu Armády ČR generálporučíka Ing. Jiřího Šedivého a vypravil se navštívit prvních šest našich policistů, kteří byli vyslání do Kosova v rámci mezinárodního policejního sboru OSN (UNMIK). Představitelé armády ale plánují mnohem bohatší program: chtějí navštívit české vojáky působící v silách KFOR v Kosovu a SFOR v Bosně a Hercegovině. Dva nadcházející dny budeme trávit střídavě mezi mraky na palubách vojenských letadel a vrtulníků, anebo v terénních vozech na cestách-necestách válkou zkoušeného Balkánu.

"Ale nebojte se, uvidíte i perfektní základny, které jsme tam pro naše kluky vybudovali," rozptyluje naše obavy dvouhvězdičkový generál Josef Šíba, který má na starosti logistiku našich vojsk plnících mise v zemích bývalé Jugoslávie. Ostatně, oba generálové, stejně jako jejich nejbližší spolupracovníci, by mohli povídat o tom, co je to opravdová válka. Už toho tam dole na jihu Evropy zažili až až.

V Kosovu nedávno skončila válka

"Chci se na vlastní oči přesvědčit, v jakých podmínkách naši policisté slouží, jak jim to tam jde a také, nepopírám, chci jim poděkovat za práci právě v tomto pro lidské duše tak citlivém období," sdělí jedním dechem plk. Kolář novináři, který ho požádal o interview ihned po vystoupení z letadla v Prištině.

Letiště v Prištině je po nedávné nehodě letounu OSN uzavřené pro civilní dopravu. Nemá prý dostatečné technické vybavení pro přistávání a start letounů s moderní aviatikou. An-26 ale umí přistát i na louce. Chce to jen dobře vycvičenou posádku, žertují vojáci. Uprostřed liduprázdné malé letištní haly hlavního města čtyřmilionového Kosova, zvláštního území nové Jugoslávie, je pouze několik laminátových sedaček podobných těm, jaké máme v našich tramvajích. Vítá nás vojanda neidentifikované hodnosti a stručnou anglicky vyřčenou poznámkou only for V. I. P. nás zve do kanceláře. Zatímco větší část delegace bere zpátečku, my s policejním prezidentem se takticky prohlašujeme za velmi důležité osoby a proklouzneme dovnitř za oběma pány generály, jejich poradci a velitelem naší vojenské jednotky zařazené v silách KFOR, pplk. Karlem Klinovským. Výsadou V. I. P. ve zdejších podmínkách je nescafé a čaj v plastovém kelímku, oboje smíchané s mlékem. Odjakživa mi mléko v břiše provrtávalo díry, takže t uším, že bude hůř. V kanceláři je chladno, venku vrčí tepelný agregát a funí plastovým tubusem trochu teplého vzduchu dovnitř. Na skládacích židličkách u obyčejných vojenských stolků sedí v teplém zimním oblečení čtyři důstojníci. Dva něco ďobají do notebooku, zbývající dva tiše konverzují. Podle nášivek na rukávech se jedná o Angličany a Rusy. Začínáme tušit, že jsme na frontě.

Od našich průvodců se dozvídáme program pro nejbližší hodiny. Poletíme vrtulníkem na základnu našich výsadkářů v kosovském Gornjim Sibovacu. Ostatní tam pojedou na nákladní Tatře 815. Cestou se ale ještě zastavíme u jednotky, která plní bojové úkoly na severovýchodní hranici Kosova se Srbskem.

Pilot anglického vrtulníku přistává na milimetr přesně před chodníčkem vedoucím z haly k betonové ploše letiště. Stojíme na červené čáře a čekáme na pokyn k nasednutí. Prší, ale takovým způsobem, že to připomíná průtrž mračen. Nikoliv sníh a mráz, jak bylo plánováno a na což jsem byli oblečeni, ale déšť a vítr nás bude provázet po celou dobu naší mise. Při startu vrtulníku dělám přes zamlžené okénko pár snímků letiště, které při vojenské invazi v Kosovu obsadili za dramatických okolností Rusové. F otografování je povoleno, jak jsem si předem ověřil. I páni novináři se činí, jak jen to "pohodlí" v bojovém vrtulníku dovoluje.

Letíme směrem na východ a přelétáme nad Prištinou. Svrchu se toto hlavní město Kosova jeví jako každé jiné město: jezdí tam auta, chodí tam lidé a kouří se z komínů. Tam dole to ale asi bude jiné.

Přilétáme do hor a vrtulník poskakuje v poryvech větru. Okolo je částečně zasněžená, více však rozbahněná krajina. V ostrůvcích mezi lesy jsou na nejrůznějších místech rozesety malé domky, okolo nich políčka, nikde ani živáčka. Letíme nízko, takže je dobře vidět chudoba zdejšího kraje.

Policejní prezident mne náhle upozorňuje na malou kolonu vojenských vozidel, která stojí na polní cestě. Rozlišuji dva terénní vozy a obrněný transportér OT-64. Kousek vedle na louce je kříž signalizující přistávací plochu. To už ale náš pilot udělá s vrtulníkem cosi, co mi připadá jako nejobtížnější figura letecké akrobacie. A ještě jednou. A znovu. Pravděpodobně se jednalo o přistávací manévr v bojových podmínkách. Žaludek se mi narval do krku. Na povel bleskově vyskakujeme z vrtulníku a já hledám pohledem nějaké křoví, kde bych si ulevil. Není však čas. Kolena se mi klepou. "Jste nějaký zelený," poznamenává k mému vzezření policejní prezident. Souhlasně kývám hlavou, protože mluvit mi to nejde.

Bojové vrtulníky ruské armády na letišti v Prištině.Stačím si všimnout, že polní přistávací plochu jistí v kruhové obraně tři po zuby ozbrojení vojáci. Teď už jsme opravdu na frontě. S tím koresponduje i počínání velitele pplk. Karla Klinovského. Ráznými gesty a povely nás zažene do útrob obrněného transportéru, načež kolona se okamžitě rozjede. Říkáme si s jedním novinářem, který sedí vedle mne, že jsme asi byli příliš snadnými terči pro odstřelovače. Voják v plné zbroji sledující krajinu střílnou ve dveřích transportéru beze slova přikývne. Až ny ní si uvědomuji, že jsme s policejním prezidentem vyskočili z vrtulníku jen tak v sakách, bez kožichu, a že náš apartní "vycházkový obleček" se obalil první vrstvou bláta. A také poprvé zalituji, že vojáci mají k dispozici polní stejnokroj, zatímco my, policisté - jsme ho před deseti lety zrušili.

Nedaleká základna našich vojáků v jakési osadě na kopci nás šokuje. Je to skutečně poslední výspa v horách na hranici Kosova a Srbska. V malém domku o dvou místnostech po uprchlé srbské rodině přežívá v pětidenních intervalech bez vody a elektřiny více než desítka po zuby ozbrojených vojáků. Stačí jim k tomu čtyři kavalce, stůl a lavice stlučené z desek, starý kuchyňský kredenc a kamna. Venku na chodbě odkládají zbraně a vysílačky. Domek je obehnaný ostnatým drátem. Jeden z vojáků objekt nepřetržitě hlídá. Pod přístřeškem je urovnané nasekané dřevo na topení. V sousedství je pět chalup srbských domorodců, posledních asi 50 obyvatel, kteří v této albánské oblasti odmítli opustit Kosovo. Než přišli naši vojáci, každý výstřel je zahnal i s malými dětmi na několik dní do okolních lesů. Když dostali hlad a odvahu, vrátili se. Jejich životy jsou ale stále v nebezpečí.

"Aby vám to bylo jasné," obrací se na nás s vysvětlující poznámkou generál Šíba, "o pár desítek kilometrů dál je podobná malá vojenská jednotka, ale ta naopak střeží bezpečnost Albánců před Srby."

"Jaký zde máte úkol," ptá se generál Šedivý velitele družstva.

"Hlídáme zde těchhle pět chalup, které obývají Srbové," zní odpověď.

"A jak s nimi vycházíte?"

"Báječně," odpovídá voják, "oni vědí, že když zde nebudeme, zabijí je. Občas nám donesou i jídlo, přestože sami toho moc nemají. Vystrojili nám i Vánoce. Jsou to dobří lidé."

Dozvídáme se podrobnosti o nevraživosti, nenávisti a zákeřnosti, což se zde stalo každodenní skutečností. Stačí pohled z okna do nevlídného počasí a člověk si to umí docela barvitě představit. Vojáci berou jako samozřejmost, že elektrický proud jim pustí na dvě hodiny denně, což stačí tak akorát k nabití akumulátorů pro vysílačky. Žijí zde se železnou zásobou jídla na 14 dní, to pro případ, že by došlo k nějaké vážné situaci. Venku hustě prší a kolem domku se vrstva bláta měří na decimetry. Náčelník generálního štábu se ještě zajímá, jak jim v těchto krutých podmínkách vyhovuje technika.

Na kopci v pozadí, kde se táhne hranice Kosova a Srbska, je základna našich vojáků, kteří zde chrání několik srbských rodin"Starosta nás požádal, ať jim nerasujeme už tak dost špatnou jedinou přístupovou cestu s naším pásovým "BVPéčkem", tak jsme si vyjeli trasu přes pole a po cestě jezdíme jen se SKOTem a auty," vysvětlují vojáci. V duchu jim dávám za pravdu při vzpomínce na staré dobré časy, když jsem na vojně projezdil s OT-64 celou Šumavu. Neznám lepší vozidlo do terénu. Napadá mne, že tohle by měli slyšet ti, kteří ze svých teplých kanceláří a poslaneckých lavic rozhodli o likvidaci například Tatry Kopřivnice a dal ších fabrik, ve kterých jsme uměli vyrábět bezkonkurenční vojenskou techniku.

Loučíme se s upřímným přáním všeho dobrého v novém roce. Vojáci vědí, že za měsíc a něco už pojedou domů. Drsný výsadkář Klinovský mi později přiznává, že by on i všichni jeho vojáci potřebovali absolvovat kurz pro návrat do společnosti.

Mezi našimi policisty

Odlétáme na základnu naší vojenské jednotky operující v silách KFOR, která leží v městečku Gornji Sibovac. Přistáváme na školním hřišti, t. č. polním letišti, zalitém vodou z vytrvalých dešťů. Všude leží zbytky sněhu, bláta je po kotníky. Než posbírám brašny s fotoaparáty, obléknu kožich a opustím vrtulník, skupinka vojáků mizí mezi obytnými buňkami. Kličkujeme s policejním prezidentem mezi obrovskými kalužemi vody a bláta v domnění, že projdeme bez namočení. Bohužel, než dojdeme k hlavní budově základny (mimochodem, byla to škola), jsme obaleni druhou vrstvou bláta, tentokrát až po kolena.

Před vchodem do budovy nás čekají čtyři naši policisté a jejich rakouský kolega, kterého nám představují jako Michala. Ten už na Balkáně působí s přestávkami pět let. Zná velmi dobře česky, což automaticky navozuje otázku, co ho motivuje učit se naši řeč. Odpověď je překvapující: láska. Už několik let totiž chodí s jednou českou dívkou a hodlá se k nám kvůli ní přestěhovat. Zřejmě to myslí smrtelně vážně, protože o chvíli později nezaváhá a zeptá se policejního prezidenta, jestli by mohl sloužit u č eské policie, až se k nám přižení. Ptáme se po zbývajících dvou policistech a dostává se nám vysvětlení, že jeden slouží a druhý odjel na krátkou dovolenou domů.

Zatímco páni generálové řeší své problémy s velitelem základny KFOR, nám hostitel uvolnil stan, ve kterém kromě několika vojáků přebývá též kaplan. Sedíme na kovových postelích okolo stolu, na kterém je malý stříbrný svícen s křížkem. Policejní prezident klade jednu otázku za druhou a hltá informace o misi prvních českých policistů, kteří působí pod hlavičkou OSN v zahraničí. Atmosféra setkání, deštivé a chladné počasí i povánoční čas svádí k tomu, že ač v uniformách, nesedíme na sucho. Pravá moravská slivovice, kterou vozím vždy a kamkoliv do světa s sebou, přišla nepochybně vhod. A jako v tom nejlepším scénáři k filmu: sotva jsem odzátkoval láhev, přišla generalita na kratičkou inspekci kaplanova stanu. Není vojenským tajemstvím, že se "o ní" (slivovici - pozn. aut.) vyjadřovali pochvalně.

Kolegové se postupně rozpovídávají. Je patrné, že přítomnost samotného policejního prezidenta jim svazuje jazyk. Ostatně, ono se také špatně vykládá před nejvyšším představitelem policie o tom, že ne zcela všechno probíhá tak, jak jim to bylo před odjezdem slíbeno. Jenže, kdo mohl vědět či dokonce tušit, jaké to ve skutečnosti v Kosovu bude?

Ppor. Lubomír Jozefčiak, který už má jednu zahraniční misi za sebou, se ujímá slova. Vypráví, že slouží právě spolu s rakouským kolegou Michalem na policejní stanici v Sibovacu, která by se dala přirovnat k našemu malému obvodnímu oddělení. Podobně jsou zařazení i další dva kolegové. Řeší zde běžnou policejní agendu, nicméně na otázku, co to je "běžná agenda", zcela bezděčně vysvětluje, že se jedná o vraždy, loupeže, únosy, drancování, vypalování objektů, útoky na osoby a jiné "drobnosti".

Obrovským problémem policejních jednotek v Kosovu je, že zde neexistuje žádná hodnověrná evidence osob nebo vozidel, takže jakékoliv kontroly jsou mimořádně obtížné, shodují se všichni. Každý kontrolovaný Albánec nejdříve sdělí, že mu Srbové všechno zničili nebo ukradli, což samozřejmě tvrdí i každý kontrolovaný Srb o Albáncích. Dozvídáme se, že v Kosovu jezdí velké množství vozidel s našimi, německými, polskými, slovenskými či jinými SPZ. Všichni policisté tuší, že se jedná o kradená vozidla, ale n ení šance si to ověřit v nějaké fungující databázi. Obvyklá odpověď kontrolovaného je, že auto má půjčené od příbuzného, který bydlí třeba v Praze...

Tři z našich policistů byli přiděleni k jednotce, která odbavovala cestující na letišti v Prištině. Od té doby, co je letiště zavřené, jsou využíváni ke službě na hraničních přechodech s Makedonií nebo Srbskem. Kpt. Bc. Libor Šeta vysvětluje, že v oblasti Prištiny žije asi 80 % Kosovských Albánců a 20 % Srbů. Přes ukončení válečného konfliktu jsou mezi nimi každodenní třenice. Kromě zmíněných vražd, únosů a loupeží si běžně zabíjejí domácí zvířectvo nebo si ničí obydlí a úrodu. Jejich - z pohledu civilizovaného světa trestná činnost - je motivovaná obrovskou nenávistí, která visí ve vzduchu na každém kroku.

Zajímáme se o to, jak a kde naši policisté bydlí, jak se stravují a odpočívají.

"Ubytování jsme si museli najít sami a vlastně hned druhý den po příletu. Naše trojice bydlí v rodině Albánce," vysvětluje jeden z mužů. "Je to sice dražší, než kdybychom bydleli u nějakého Srba, ale zato bezpečnější. Albánci si totiž navzájem byty nevykrádají, což se nedá tvrdit o Srbech. Kolegovi z Německa, který chtěl ušetřit, Srbové vykradli byt třikrát v jednom týdnu."

"A co ten volný čas," opakuji prezidentovu otázku.

"Jestli máte na mysli holky," vrací smeč podporučík," je nemyslitelné posedět si třeba venku před hospodou z místní muslimskou dívkou nebo se s ní objevit na veřejnosti. Dala by se čekat pěkná nakládačka, ne-li něco horšího." Sexuální absence zde je otázkou přežití, shodují se společně, což prezident komentuje poznámkou, kterou nelze publikovat.

"No dobře, ale přece jenom pořád nesloužíte anebo nesedíte doma," naléhám.

"Skoro to tak vychází. Sloužíme po dvou "dvanáctkách" ráno, odpoledne a v noci, pak je den volna. A znovu a znovu, přičemž jednou za měsíc máme 6 dní volna v kuse a k tomu 1,5 dne měsíčně nárok na dovolenou. No, a když nesloužíme, tak se jdeme maximálně podívat do města. Ale zásadně ve dvou a se zbraní," říká kapitán. A podporučík ho doplňuje: "Bohužel máme neblahou zkušenost. Na veřejnosti, když jsme v civilním oblečení, nemluvíme česky. Ona ta naše čeština asi Albáncům připomíná srbochorvatštinu, a to může hned přinést konflikt. Pravděpodobně právě na to doplatil bulharský kolega, kterého po jakési slovní potyčce Albánci ubili, protože nepoznali bulharštinu od jazyka užívaného Srby."

Hovor pokračuje v prudkém tempu. Napadá mne požádat naše kolegy, aby svoje poznatky sepsali. Jednak proto, že nikdo jiný už nebude v Kosovu první, ale hlavně proto, že po nich zřejmě přijdou do Kosova další skupiny policistů a know-how předchůdců bude mít víc než cenu zlata. Plk. Kolář moji prosbu podporuje a na vysvětlenou dodává, že už nyní se ví, že kontingent 2 000 policistů sdružených v UNMIK bude rozšířen na přibližně 6 500 mužů. Česká policie začne v dohledné době s výcvikem dalších 20 do brovolníků.

Ještě poslední fotografie s policejním prezidentem, který se opakovaně přesvědčil, že krabice s dárky na přilepšenou, které jsme našim policistům do Kosova přivezli, byla skutečně přeložena a dostane se do správných rukou. Trošku smutné bylo v této souvislosti naše nezbytné dementi k výroku jednoho z vojenských důstojníků, který před odletem z Kosova oznámil třem příslušníkům Vojenské policie, že jsme jim dovezli dárky. Bohužel, dárky dostali jen policisté Policie ČR.

Směr Bosna a Hercegovina k jednotce SFOR

Dvě hodiny rychle utečou. To je známá věc. Cestou na polní letiště už zase skáčeme přes kaluže a obalujeme se třetí vrstvou bláta. Už jen pohled na britský vrtulník mi opět rozhýbal žaludek. Na letišti v Prištině přesedáme do "anduly" a vydáváme se na dlouhý let do Banja Luky, sídla Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. Letadlo zápasí se silným protivětrem, deštěm a bouřkou. Jízda na trakaři by byla příjemnější. Redaktor Vlastimil Staňa popsal tento hrůzostrašný let vojenským speciálem ve Večerc e (29. 12. 1999), přičemž článek nazval Drama nad Prištinou. Snad se skutečně přihodilo to, co popsal, konečně, dnes po šťastném návratu už to ani není podstatné. Faktem je, že piloti si druhý den dělali legraci, že náš dopředný pohyb nad východoitalským pobřežím nepřesahoval 100 km/hod. I proto do Banja Luky přilétáme asi s hodinovým zpožděním. A protože na vojně stále platí, že se spěchá, aby se mohlo čekat, čekáme. Další více než hodinu opravují vojáci porouchaný autobus, kterým mají být novináři a doprovod přepraveni k velitelství kontingentu SFOR v Donja Ljubiji, zatímco V. I. P. pojedou dvěma jeepy a landroverem.

Ve vozidle velitele pplk. Květoně s námi jede i poradce "engeše" (jak vojáci s oblibou přezdívají funkci svého nejvyššího představeného) PhDr. Sýkora, bývalý letec, plukovník v. v. I on už po boku generála Šedivého na Balkánu leccos prožil. Tento podsaditý muž s mírně prošedivělými krátce střiženými vlasy na sebe v průběhu hovoru prozradí, že je sociolog a že je vedoucím Centra sociálních studií náčelníka Generálního štábu Armády ČR a Centra pro výzkum stresu VVŠ PV Vyškov. Kromě toho se léta věnu je kosmonautice, nosí titul člena Mezinárodní astronautické akademie, a to jsou témata, která nám vydrží k diskusi na více než 100 km dlouhé noční cestě na základnu.

Projíždíme světem dvou etnik - Srbů a Bosňanů. Dopravní značení je chvíli psané latinkou, chvíli azbukou. Z vyprávění doktora Sýkory i velitele Květoně si děláme úsudek, že i tady, v Bosně a Hercegovině, přešla vzájemná nenávist lidí vyznávajících dvě odlišná náboženství do genů. Když skončila v roce 1992 první válka, znesváření lidé se rozutekli do bezpečnějších oblastí. Pak přišlo politické rozhodnutí, že vše se musí vrátit do stavu před válkou. Pro našince je nepochopitelné, že lidé se mají vracet tam, kde nejsou po válečném konfliktu vítáni a kde jim stále hrozí smrtelné nebezpečí, a že se tam skutečně vracejí.

V oblasti Priedoru se v roce 1994 Srbům podařilo za jedinou noc vyhodit do vzduchu všechny domky Bosňanů, kteří se měli napozítří vrátit. Dodnes je úděsný pohled na vesnice v okolí Nového Gradu, které připomínají fotografie Hirošimy. Nejhorší je, že všechno dokola je stále zaminováno. Nejdříve pokládali miny ti, kteří museli odejít, v domnění, že si uchrání své majetky. Pak, když se museli či chtěli vrátit, cestu jim zaminovali ti, kteří je zde nazpátek nechtějí.

Kolona vozidel zastavuje na kraji frekventované silnice někde v okolí Priedoru, protože motor autobusu opět odmítá poslušnost.

"To je vhodná chvilka, abych si odskočil," míní policejní prezident.

"Prosím vás, nevystupujte," zní striktní zákaz řidiče vozu. "Tady není nikde bezpečno. Vojska SFOR prozatím odminovala jen pás široký asi 1 metr od okraje silnice. Dál nikdo neví, kolik min tam leží a čeká."

O tom, že není bezpečné zastavit s kolonou vozidel ve volné krajině, svědčí i fakt, že hned jak kolona zastavila, jeden z jeepů se otáčí a vyráží asi 200 metrů do protisměru za kolonu stojících vozidel a zaujímá zde s rozsvíceným střešním majákem výstražné postavení. Vojáci se samopaly přes rameno se okamžitě rozmisťují po stranách kolony. Odjíždíme po čtvrt hodině věnované opravě motoru s novou zkušeností.

Na základě SFOR se cítíme jako na zámku

Policejní prezident plk. Jiří Kolář v rozhovoru s generálem Josefem Šíbou na základně našich vojáků operujících v silách KFOR v městečku Gornji SibovacDonja Ljubija je malá vesnička v údolí obložená domky srbských obyvatel. Vedle bývalé školy je rozmístěna základna Armády ČR operující v kontingentu SFOR. A hned úvodem je třeba dodat, že se jedná o velmi dobře vybavenou základnu. Už jsme přivykli, že veškeré vojenské objekty jsou obestavěny vysokými stěnami z pytlů s pískem.

"To musela být fuška, naplnit všechny ty pytle pískem," udiveně špitnu při pohledu na snad třímetrový val okolo základny.

Velitel pplk. Květoň se zasměje a dodá: "... a všechny ty pytle naplnili vlastnoručně naši vojáci a vojákyně!"

Konečně, co zde vlastnoručně vojáci neudělali? Ženisté dokonce zavezli i bažinu, která byla odjakživa tam, co dneska stojí základna.

Při vjezdu do základny důstojníci i vojáci vyskakují z vozidel a vybíjejí zbraně. Je to předpis, ze kterého mají výjimku jen příslušníci Vojenské policie. Ti chodí s ostře nabitými zbraněmi neustále. Přichází ubytovatel, který nás odvádí k "naší" buňce, ve které strávíme noc. V jistém věku již člověk přemýšlí, jak a v čem bude spát, kdy dostane najíst a tak podobně. Přiznávám, že tyto záležitosti jsme si s panem policejním prezidentem ještě před cestou několikrát probrali, s odhodláním, že jsme přec e ještě chlapi a něco vydržíme. Nicméně, svačinu jsme si oba vzali s sebou. Naše obavy jsou však naprosto zbytečné. Není to sice žádný Alkron či Hilton, ale v dané situaci naprosto odpovídající suché a vytápěné prostředí s vojenskými postelemi, přikrývkami a dostatečně prostornými skříňkami. Jen ramínka na ta naše vycházková saka zde samozřejmě chybí...

Večeře v důstojnické jídelně předčila očekávání. Výborné pečené kuře s rýží, červená řepa a možnost dorazit se opravdovým vojenským gulášem. Kdo chce, nabere si ho z termosu a ohřeje v mikrovlnce. Po stolech okolo jsou doslova hromady ovoce, v chladicí skříni mléčné výrobky. Stejné to je v jídelně mužstva. Všechno jídlo a pití se vojákům pravidelně vozí z republiky. Je navýsost dobře, že jídla zde mají vojáci dostatek.

Chvíli se přemlouváme, jestli se půjdeme vysprchovat. Špičkově vybavené toalety s umývárnou k tomu přímo vyzývají. Je to sice přes půl základny, ale nakonec jdeme. Z pozorovatelny na kopci nás určitě sleduje po zuby ozbrojený voják, který se dnešní noc tak dobře jako my nevyspí.

Den druhý aneb bez spojení není velení

Při snídani diskutujeme s generály Šedivým a Šíbou a dr. Sýkorou o lékařském zajištění našich vojáků v Bosně a Hercegovině. Dozvídáme se, že u jednotky pracuje lékař a ošetřovatel, vážnější případy se vrtulníky transportují buď do vojenské nemocnice SFOR, nebo do civilních nemocnic v Bosně a Hercegovině. Anebo, když je to nutné, domů. Zpátky do vlasti povezeme jednoho vojáka, který si zlomil ruku. Hovoříme též o nepříjemných událostech, které se naší jednotce nevyhnuly, třeba o havárii vrtulníku za základně Bosanská Krupa, kde je logistická základna našich vojáků.

Třemi terénními vozy odjíždíme na kótu 06 někde v horách nad Donja Ljubija, kde nás čeká jednotka spojařů. Generálové se jdou nejdříve podívat s velitelem na upravenou plochu helioportu a něco si zde důvěrně vykládají. Opět na nás padají proudy vody, takže i fotografování je obtížné, neboť hrozí totální utopení fotoaparátů. Vše ostře sleduje z pozorovatelny vyrostlé ze střechy opuštěného domku voják s těžkou zbraní. Jsme pozváni do malé místnosti ve sklepení, která slouží jako jídelna, společenská místnost a nouzový kryt. Generál Šedivý vyzývá vojáky k debatě o jejich problémech. Dostává se mu odpovědi, že žádné problémy nejsou. Rozhovor se stáčí na roli žen v moderní armádě, protože generál Šíba vzpomene, že právě u této jednotky sloužila v minulém odřadu žena. A byla prý vynikající. Policejní prezident dodává, že u výkonných útvarů Policie ČR dosáhla feminizace 12 %. Náčelník generálního štábu přiznává, že v naší armádě, míněno u výkonných jednotek, je jen necelých 7 % žen. Na moji otázku, kolik žen pracuje v armádě v řídicích funkcích, se mi dostává odpovědi, že velmi málo, protože žena obvykle místo služební kariéry nastoupí v určité chvíli roli manželky a matky, a tím zpravidla její služební ambice končí. Obdobné to je prý i jinde ve světě. Jen ženy, které obětují rodinu kariéře, mají šanci se dostat do řídicích funkcí v armádě. V americké armádě jsou prý ženy i v nejvyšších vojenských hodnostech a funkcích. Takovou bych chtěl mít doma!

Odjíždíme na další stanoviště označené krycím názvem kóta 07. Projíždíme několik desítek kilometrů nejdříve krajinou Republiky Srbské, poté územím Bosny a Hercegoviny. Dopravní označení se opět každou chvíli střídá. U dopravních značek omezujících rychlost vozidel je vždy stejná, ale menší značka s tabulkou SFOR omezující rychlost vozidel vojáků o dalších 20 km/hod.

V malé vesničce táhnoucí se podél řeky odbočíme a přejedeme provizorní most, postavený našimi ženisty. Musíme ale nejdříve dát přednost naší vojenské Tatře 815, která jede v protisměru. Od příslušníků Vojenské policie, v jejichž vozidle zrovna jedu, se dozvídám, že ve válce toto údolí ovládal jediný srbský tank zakopaný na kopci, který jistilo jen několik vojáků. Vydržel tam nahoře na kopci rozsévat smrt několik dlouhých měsíců. Je tam prý dosud, byť již zničený. Stoupáme prudkým kopcem po rozbahněné cestě. Dojíždíme WV Golf s bosňanskou "espézetkou", který vcelku bravurně zdolává strmé stoupání. Na rozšířeném místě nám jeho řidič umožňuje předjet. O 500 metrů dál přemýšlím, jak tudy chce onen Bosňan projet, když naše terénní vozy kloužou v blátě.

Snímek pořízený rakouským policistou Michalem v kaplanově stanu těsně před odjezdem z Gornji SobovacuNa vrcholu kopce je sídlo další spojařské jednotky Armády ČR. Generál Šedivý se zdraví s velitelem družstva a vyzývá ho, aby svolal vojáky ke krátké besedě. Dostává se mu lakonické odpovědi, že to nejde, protože tři opravují právě porouchanou techniku ve spojovém uzlu, dva po službě spí, ostatní jsou ve službě, takže na debatu zbývá on a jen dva zbývající vojáci. Nicméně, za chvíli přicházejí do boudy stlučené s prken zmínění opraváři a hovor pomalu začíná. Už se nám to zdá podezřelé, protože i zde vojáci tvrdí, že všechno je v pořádku, že nic nepotřebují, že se mají dobře atd. Nebýt samopalů rozvěšených po zdech boudy, vzorně srovnaných tlumoků s pohotovostním vybavením a jiných válečnických atributů, kterých si všimne jen cvičené oko důstojníka, mohlo by se zdát, že vojáci jsou zde na rekreaci. Omyl, jsou na frontě. Vojáci přece jen udělají generálovi radost, když je opakovaně vyzývá, co pro ně může udělat. Předají mu balíček dopisů pro své blízké a požádají ho, aby je v Praze poslal.

Sjíždíme stejnou cestou do údolí. Asi v polovině kopce se kolona zastaví, protože před námi stojí starší mercedes a před ním několik mužů v civilním obleku rozhazuje v dešti štěrk po rozmáčené cestě. Před necelou hodinou zde nebyli a kde se zde najednou vzali, to je záhada. Jako by se dozvěděli, že ti vojáci, co jeli na kopec, pojedou za chvíli dolů. Pozoruji jejich snažení a nenacházím v něm logiku. Aby tak do toho štěrku zahrabávali miny, říkám si v duchu. Po několika dlouhých minutách nás konečně pouští. Mercedes projel bez potíží. Projíždíme krokem okolo domorodců a přes sklo landroweru si vyměňujeme pohledy. Připadá mi, že nejsou přátelské.

"Jak vlastně poznáte, kdo je Srb a kdo Bosňan?" ptám se průvodců.

"To se poznat nedá, to je uvnitř v duši těch lidí," říká mi příslušník Vojenské policie. "Ono se v nich fakt nedá vyznat!"

Tak tady se stalo to neštěstí

Ještě několik kilometrů a přijíždíme do Bosanské Krupy, kde sídlí logistická jednotka naší armády začleněná v silách SFOR. Je to místo, které se nešťastně proslavilo havárií vrtulníku, ve kterém byli mrtví a zranění. Něco o tom případu vím, protože jsme se v Kriminalistickém ústavu Praha podíleli na expertizách, které měly pomoci odhalit příčinu havárie. Je zvláštní stát na místě, které jsem si dosud jen neurčitě představoval.

Mnoho času na seznámení se se základnou není. Cestou do jídelny nás provázejí zvědavé oči vojáků. Všichni zcela automaticky zdraví. Asi je pro ně obtížně pochopitelné, co zde dělají dva policisté ve "vycházkových" uniformách obalených blátem. Dostáváme výborný oběd, který má dokonce několik chodů. Zapíjí se ale coca colou, džusem nebo minerálkou, což mi nahání husí kůži, neboť já si bez piva nedovedu život představit. Stejný oběd mají i řadoví vojáci, kteří si ale musejí počkat ve frontě. Generálům a V. I. P. ho přinesli kuchaři ke stolu. Aspoň jsme jim mohli vyjádřit kompliment.

Při čekání na odlet vrtulníku si s policejním prezidentem shodně notujeme, že oblečení na misi do Kosova a Bosny a Hercegoviny jsme sice nezvládli, ale všechno ostatní bylo k nezaplacení. Není nad to se o důležitých věcech přesvědčit na vlastní oči. Lépe se pak hodnotí. A člověk také tak snadno nepodléhá iluzím. Pravda, čekali jsme třeskutou zimu, na což jsme byli před odletem upozorněni, ale že budeme podrobeni zkoušce monzunovým deštěm, o tom nebyla řeč. Nejlepší by asi byla policejní kombinéza, a le ta se nemůže nosit s kožichem. Kožich byl naopak užitečný, ale sako nebylo k ničemu. No a kalhoty, ty už snad ani nepůjdou vyprat. Samostatnou kapitolou byly čepice a boty. Vyzkoušeli jsem všechny varianty: brigadýrku, ušanku (vojáci nosili nejpraktičtější barety), zimní "kanady" i polobotky.

Ale to ještě není konec

Loučíme se s vojáky na základně v Bosanské Krupě a vrtulníkem Mi17 vystoupáme nad vrcholy místních hor. Při pohledu na krajinu pod námi, která připomíná Beskydy, se mi opakovaně vkrádá otázka, proč jsou ti lidé tam dole vedeni tak krutou nenávistí.

Výhled do krajiny z kóty 01 skrze střílnu mezi pytli s pískem v Bosně a HercegoviněMé rozjímání přeruší již známý let ve spirále, byť s Mi17 to nebylo ve srovnání s tím anglickým kaskadérem nic moc. Pilot zakrouží nad jedním z vrcholů a z okénka uvidíme další vojenskou základnu, které dominuje česká vlajka. Jsme na kótě 01, 970 m. n. m., v hlavním spojovacím uzlu naší armády v Bosně a Hercegovině. Slouží zde dalších více než 10 našich vojáků. Přistáváme proti větru přímo na vrcholku hory a pilot má co dělat, aby vyrovnal poryvy větru. Po chvíli se mu to zdaří. Dveře jsou již ote vřené, ale vystupovat není dovoleno z bezpečnostních důvodů. "Rotor se musí úplně zastavit," poučuje mne pobočník náčelníka generálního štábu npor. Dědič, který se po celou mise na Balkán zdržuje poblíž svého šéfa. Čekáme, ale jeden z novinářů se neudrží, vyskočí a fotografuje. Když po několika minutách vystupujeme, dostane krutý slovní nářez od jednoho z členů posádky.

Vedle naší základny je i základna Nizozemců. Jak se posléze dozvídáme, vztahy jsou korektní, ale nikterak přehnaně přátelské. Jen výjimečně se vojáci navštěvují, například, když má některý z nich nějaký důležitý důvod k oslavě. Pozor, tady neplatí, že důvod k oslavě se vždycky najde.

Sedíme v malé místnosti, které vévodí polní kamna. Vedle kouřovodu je u stropu zavěšen kus loveckého salámu. Náčelník generálního štábu se mimoděk podívá tímto směrem a zeptá se, proč ten salám visí tak vysoko? Od jednoho z vojáků, kterému kouká čertovina z očí, se dozví překvapující důvod: "To zde máme kvůli myším. Ony přiběhnou tady na toto místo vedle kamen, zjistí, že po rozpálené rouře se k salámu nedostanou a totálně se z toho zblázní. My už je tady jen druhý den posbíráme..."

Smích mužů v uniformách navozuje velice přátelskou atmosféru. Přibíhá fena neurčité rasy a vyskakuje na kavalec nad místem, kde sedí generál, a hned se olizováním domáhá seznámení. Vojáci vysvětlují, že všichni psi a kočky, kteří se nacházejí u našich jednotek, jsou "očipováni" a očkovány. Plní přirozenou funkci ekologické ochrany základen jednotek.

"Tak jak to tady jde, kluci," dotazuje se v rozesmátě atmosféře generál Šedivý.

"Žádné problémy nemáme. Je nám tady tak dobře, že se nám ani nechce domů na dovolenou...," míní jeden voják a ostatní propuknou v další salvu smíchu.

"No tak vážně, pánové," domáhá se s úsměvem na tváři odpovědi generál.

K uklidnění rozesmáté atmosféry nepomůže moje otázka, zdali videokazeta volně položená na stolku u videomagnetofonu, na jejímž titulu jsou velmi spoře oděné děvy kyprých tvarů, je povinná, nebo doporučená vzdělávací pomůcka...

V této příjemné náladě berou vojáci jako vtip i fakt, že mezi návštěvníky jejich posádky je i policejní prezident, a jak zažertoval generál Šedivý i "nejvyšší" kriminalista. Copak, policejního prezidenta několik vojáků poznalo, ale mých 170 cm rozhodně nekoresponduje s tvrzením o nejvyšším kriminalistovi.

Letíme domů se smíšenými pocity, ale s obrovskou zkušeností

Na letišti v Banja Luce nasedáme do "anduly", která mezi tím "garážovala" na bezpečných místech v okolních státech. Kapitán letadla se však nemůže dopočítat pasažérů. Přibyl jeden zraněný voják, dva cestující ze Záhřebu a ještě další nový cestující. Horší je pro nás kapitánova zpráva, že v Praze-Kbelích je velmi špatné počasí: sněží a nad plochou leží neprostupná mlha.

"Co s tím budete dělat?" vyzvídáme.

"Přistaneme v Brně nebo v Mošnově," zní rozhodná odpověď vojenských pilotů.

Odlétáme z Balkánu, kde válka sice oficiálně skončila, ale jak jsme měli možnost se přesvědčit, fakticky neskončila. Cítíme, že pokud by se mezinárodní vojenské a policejní jednotky zvedly a odjely, všechno začne znovu. Ono tady totiž nejde o spory států, dokonce nejde ani o spory národů. Tady jde o nesmiřitelný boj motivovaný nábožensky. A ta "pravá" víra je tak hluboce zakořeněna v duších zdejších obyvatel, že jim v zásadě není pomoci.

Je otázka, kolik generací lidí bude muset vyrůst, než zde budou moci znovu společně žít, pracovat a tvořit. Náboženská nesmiřitelnost a nenávist přenášená z dědů na otce a z otců na syny, stejně jako v pokolení žen, jim v tom brání. Stejně legitimní otázka je, kolik generací vojáků a policistů bude muset sloužit na Balkáně, aby zde zachovali mír a klid zbraní. Nebezpečné je, že z Balkánu k nám je to co by kamenem dohodil.

Na letišti ve Kbelích kapitán "anduly" mjr. Šárok ohlásí generálu Šedivému přistání. Neudržím se a zeptám se pana generála, jestli ho posádka letadla vždycky před cestou straší, že s ním přistanou někde jinde než v Praze. Dostává se mi odpovědi, že na vojně to tak chodí...

A propos. To přistání ale bylo jako do peřin. I potlesk na adresu pilotů zazněl.

plk. Jan Hlaváček  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |