POLICISTA 3/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
![]() | Loni, devátého března, jedna žena z Plzně odvedla své dvě děti k babičce, loučila se s nimi trochu déle, nežli bývalo obvyklé, nakonec ještě z ulice lehce zamávala do oken, nasedla do auta a odjela. Nevrátila se ani večer, ani druhý den, jak bylo domluveno, a vystrašená stará paní šla zmizení dcery oznámit na policii. Síť vzájemně propojených počítačů přijala nové jméno do elektronické paměti, v seznamech celostátního pátrání přibyla další hledaná osoba. |
Následující dějství příběhu se odehrálo na sklonku léta u Orlického přehradního jezera. Skupinka německých turistů se tu bavila sportovním potápěním a jeden z nich přitom v přibližně desetimetrové hloubce narazil na vrak automobilu. |
Byla upozorněna policie, obvodní oddělení na Zvíkovském podhradí místo chránilo před zástupem zvědavců, z Českých Budějovic dorazili profesionální potápěči. Ti zjistili, že se jedná o vůz Peugeot 205 plzeňské státní poznávací značky a přes řasami zarostlá okna je zřejmé, že uvnitř kabiny někdo je.
S nesmírnou opatrností, aby se neporušily žádné stopy důležité pro průběh vyšetřování, byl vůz z hlubiny vyzvednut, naložen na prám a dopraven k uzavřené části břehu, do hájemství povodí Vltavy. Teprve tady, v klidu a pod září silných elektrických reflektorů začalo vlastní ohledání.
Technici, soudní lékař, vyšetřovatel a odborník na motorová vozidla. Zatímco se usilovně hledaly nějaké možné známky cizího zavinění, v kanceláři kriminální služby v Písku svítila obrazovka počítače. Poznávací značka automobilu, záznam v evidenci motorových vozidel a téměř půl roku ztracená majitelka. Stáří, výška, jizva po drobné operaci, zubní karta...
Gabriela Dupalová, která má na okresním ředitelství na starosti pátrání po pohřešovaných osobách, vyhledala příslušné záznamy a seznámila s nimi kolegy v terénu. Žena ve voze stoprocentně odpovídala popisu, nalezen byl i obsáhlý dopis na rozloučenou. Pečlivé šetření neobjevilo nic, co by naznačilo jakýkoliv jiný motiv celého neštěstí než sebevraždu.
Paní Gabriela vyťukala na klávesnici příkaz, jímž bylo jedno jméno z předlouhého seznamu osob zařazených do celostátního pátrání vyškrtnuto.
Historie praví, že první policejní asistentku zaměstnalo roku 1903 město Stuttgart. Její činnost se soustřeďovala především na péči o ohrožené ženy, měla pomáhat vězeňkyním, starat se o mravně zpustlé dívky a dbát o mravnost a slušnost. Rovněž v Prusku existovaly v této době takzvané čestné pečovatelky, které byly od roku 1918 zvány k výslechům dětí a mladistvých.
V letech 1923 - 1925 byla ve spolupráci britské okupační správy a německé policie v Kolíně nad Rýnem vytvořena ženská sociální policie. Vykonávala v prvé řadě uniformovanou službu v ulicích a jejím úkolem bylo podchytit co možná nejdříve mravně ohrožené děti a dospívající dívky a předat je pečovatelským institucím. Ukázalo se, že tyto policejní úřednice vhodně doplňují orgány činné v péči o mládež, jimž chyběly exekutivní pravomoci především v oblasti podchycování ohrožených dětí.
(F. Arnau - Oko zákona)
Cesty, které člověka vedou k výběru povolání, jsou často složité, Gabriela Dupalová se k písecké kriminálce dostala vlastně souhrou náhod. Sama původem ze Slovenska se s manželem, který už u policie pracoval, seznámila v Praze, muž tehdy chtěl sloužit v rodných Českých Budějovicích, hlavně si však přál dělat psovoda. Takové místo se uvolnilo přibližně v polovině vzdálenosti dělící obě města, v Písku. Nový domov, narození syna, po mateřské dovolené práce ve vojenské telefonní ústředně a odtud přechod do řad policejních. S nástupem devadesátých let se s počítači teprve začínalo, údaje z dálnopisných zpráv se přepisovaly na kartičky, elektronické paměti nikdo příliš nevěřil, nanejvýš sloužila jako jakási záloha a všechny kartotéky se pro jistotu dělaly dvojmo.
"Tenkrát se data přenášela pomocí telefonních linek, od nás do Budějovic, z Budějovic do Prahy, o vzájemně propojené síti počítačů se nám mohlo jenom zdát. Dnes je to něco docela jiného, zásluhou Intranetu mají k potřebným informacím přístup všichni a okamžitě."
Od roku 1997 má Gabriela Dupalová na starosti pátrání po pohřešovaných osobách.
"Na začátku každého případu je vždycky nutno o hledaném člověku shromáždit co nejvíc údajů, nejde tedy jen o jméno, výšku či podobu, ale také o zvyky, zdravotní problémy, oblíbená místa a tak dál. Sehnat taková fakta je pochopitelně snazší tam, kde příbuzní hledají ztraceného člena rodiny a mají tedy na jeho nalezení zájem, mnohem obtížnější je to v situacích, kdy po někom pátráme například kvůli nástupu trestu odnětí svobody a rodina se ho snaží co nejvíc krýt."
Dnešní vykrádání památek připomíná plenění z časů třicetileté války, přibývá kaplí a kostelů, kde už není co vzít. V Břežanech na Klatovsku byl vyloupen zámecký depozitář, ztratily se historické zbraně v několikamilionové hodnotě. Podobný rukopis mělo i vyloupení několika rekreačních chalup v Píseckém okrese, policii se podařilo najít překupníky a zajistit nákladní auto, kterým se lup převážel, pachatel však těsně před zadržením zmizel. Okamžitě bylo vyhlášeno celostátní pátrání, a protože podle některých poznatků mohl uprchnout i do zahraničí, byl o spolupráci požádán Interpol. Čtyři roky se zdálo, že je mezinárodní snažení neúspěšné, loni na podzim však přišla zpráva, že hledaný muž byl zadržen až v dalekém Španělsku.
Některé příběhy jsou obestřeny chmurným tajemstvím. Je to už řada let, co zmizela servírka z hotelu Amerika, ve vzpomínkách hostů, jež naposled obsluhovala, zůstala usměvavá a bezstarostná, nic nenasvědčovalo, že by se chystala někam odjet nebo změnit jednotvárný běh dnů. Přesto však jednou ráno do práce nepřišla, nikdo ze známých to nedokázal vysvětlit, z bytu si nevzala nic, co si člověk zpravidla bere na delší cesty. Celostátní pátrání objevilo jednu jedinou stopu. V lese nedaleko Strakonic se našly dámské střevíce a kabelka prokazatelně patřící pohřešované, zdálo se pravděpodobné, že se servírka stala obětí trestného činu, příslušnou vyšetřovací verzi se však dosud nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit. Čas do času, když se někde objeví nějaké lidské pozůstatky, kriminalisté se pokouší o ztotožnění nálezu, naposled se vyjíždělo například do Německa, ale bezúspěšně, případ z hotelu Amerika zůstává dosud neuzavřený.
"V tomhle řemesle je dosti nouze o nějaké úsměvné příhody," poznamenala Gabriela Dupalová. "Hledáme neplatiče alimentů, pachatele vyhýbající se trestnímu stíhání, sklerotické staré lidi zatoulané z domovů důchodců, notorické dětské útěkáře z výchovných ústavů. A k tomu samozřejmě sebevrahy a oběti trestných činů. V současné době je v seznamech celostátního pátrání přibližně 30 000 lidí, jen pro představu, to je pořádně zaplněný fotbalový stadion nebo ještě lépe počet obyvatel jednoho okresního města."
Ztracený jedenáctiletý kluk bydlel v obci nedaleko Milevska, do školy však chodil v Písku. To, že nepřišel domů, oznámila na oddělení jeho matka.
Milevští policisté zjistili všechno, co se dalo a informovali píseckou kriminálku. Gabriela Dupalová zprávu zaznamenala a šla se přeptat na detaily do chlapcovy školy. Třídní učitelka byla plná ochoty, ale protože měla zrovna vyučovací hodinu, domluvila schůzku na poledne, paní Gabriela se zašla podívat za mládencovým otcem. V bytě na uvedené adrese byla docela jiná žena nežli maminka, o klukovi neměla tušení, tatík byl pryč, jezdí prý na celé týdny dělat do Prahy. Zkušenost praví, že z informací, které se podaří získat a vyšlapat, je víc než devadesát procent bezvýznamných.
Pátračka se vracela zpátky k budově základní školy a trvalo chvíli, než si uvědomila, že výrostek líně kráčející po protějším chodníku přesně odpovídá popisu hledaného chlapce.
"Co tady děláš? Proč nejsi ve škole? Kdes byl v noci, copak nevíš, že má o tebe máma strach?"
Otázky se sluší zodpovídat po pořádku, kluk přespal u kamaráda, vyučování se vyhnul kvůli jakýmsi potížím s matematikou a domů se dřív nebo později chystal vrátit sám. Vyhlášené pátrání mohlo být po několika málo hodinách odvoláno.
"Víte," poznamenala Gabriela Dupalová, "v naší branži se většinou happyendy nekonají, za velmi šťastný konec považujeme už to, že se člověk, po němž pátráme, nestal obětí trestného činu a najde se živý a zdravý."
Za první světové války byl Scotland Yard neúměrně přetěžován, počet policistů nedržel ani zdaleka krok s přírůstkem obyvatelstva. Proto v té době vznikla i ženská policejní jednotka, které předcházelo příležitostné využívání osob ženského pohlaví k policejní práci. Roku 1921 byla v důsledku úsporných opatření jednotka omezena, roku 1924 se však její početní stav zvýšil z původních 22 na 50 policistek. Roku 1929 obdržela metropolitní policie zmocnění ministerstva vnitra, aby zaměstnala sto policistek, parlament však zvedl protest a další ženy mohly vstoupit do policejních služeb až o jedenáct let později. Zásadní změna nastala za druhé světové války, kdy policie následovala armádního příkladu, z nouze udělala ctnost a ustanovila pomocné ženské policejní oddíly, tzv. WAPC. Koncem války v nich působilo na plný úvazek 4 500 policistek.
(F. Arnau - Oko zákolna)
To, že na táborském okresním policejním ředitelství najedeme víc žen, než je u této profese obvyklé, má tak trochu na svědomí bývalý vedoucí dopravní služby Jiří Uhlíř. Vždycky tvrdil, že trocha feminismu policejní práci jenom prospěje, hádal se s konzervativnějšími kolegy a nakonec prosadil svou. Slečny a paní tu pracují na evidenci vozidel, mají na starosti dopravní přestupky, řeší nehody, kontrolují a řídí dopravu v ulicích města. Pan Uhlíř už je pár let v důchodu, nicméně dávno nikdo nepochybuje, že jeho názory byly rozumné. Policisté si na kolegyně rychle zvykli, respektují je i řidiči a stížností na dopravní službu spíš ubylo než naopak. Mimochodem, jeden z nedávných protestů byl trochu kuriózní. Cizinec s pasem Sjednocených arabských emirátů byl poněkud zmaten úzkými uličkami města a spáchal několik vážných dopravních přestupků najednou. Jednosměrnou spojku projel obráceně, málem zavinil nehodu a na dost dlouhou dobu docela ucpal křižovatku. Jako kultivovaný muž uznal svou chybu, nicméně přesto rázně odmítl zaplatit. Chvíli trvalo, než se přes angličtinu a němčinu podařilo zjistit proč. Ten pán neprotestoval proti policejnímu postupu a nesnažil se sám sebe nějak omlouvat, nemohl však přenést přes srdce, že ho pokutuje žena. S takovou ostudou se prostě odmítal vrátit domů, a protože jsou táborští dopraváci tolerantní, milého řidiče pro klid duše zinkasoval chlap.
Eva Černá, Naděžda Novotná, Olga Vávrovská, Ivana Novotná.
"Litujete někdy, že jste si vybraly takové povolání?"
"Ne, naopak."
"Nejdrsnější zážitek?"
"Jednou," vzpomínala Olga Vávrovská, "to jsem byla ještě na škole a v rámci praxe jsme zajišťovali hokejové utkání Kladna se Spartou. Bylo to bouřlivé a fanoušci se tvrdě porvali, nadávky, rány, krev, dost to se mnou otřáslo a místo abych kolegům pomohla, tak se museli navíc starat ještě o mne. Ale to už je dávno, v dopravě naštěstí k podobným davovým scénám nedochází."
"Já mám na starosti nehody," poznamenala Naděžda Novotná, "a při té úplně první, k níž jsem kdy jela, přišla o život mladičká sotva čtrnáctiletá dívka, kterou jsem shodou okolností dobře znala. Strašně mě to sebralo a jeden zkušený kolega mi tehdy povídal: Na mrtvé dospělé si holka časem zvykneš. To už patří k profesi. Na mrtvé děti si ale nezvykneš nikdy."
"Tak něco méně drastického," navrhla Eva Černá. "Mě dnes a denně překvapuje jakási arogance řidičů, co předvedou nějaký opravdu nebezpečný přestupek, například v uzavřené obci překročí povolenou rychlost o takových čtyřicet padesát kilometrů, a celou záležitost berou jako legraci, furiantský kousek, se kterým se dokonce chlubí. Nejde přece o pokuty nebo o odebrání řidičského průkazu, ale doslova o život. Docela ráda bych takové frajírky k těžkým dopravním nehodám vozila za trest."
Povídali jsme si o všem, co souvisí s dopravou, o různých typech aut a rozdílné mentalitě řidičů, o dopravní vyhlášcxe i připrvovaném zákonu, zkrátka o běžných mužských věcech a dámy v policejních službách by svým přehledem a znalostmi zastínily kdejakého dopravního odborníka či porfesionálního řidiče. Ale nic nového pod sluncem. Jeden dávný italský kardinál kdysi s úžasem hovořil o táborských ženách, které dokáží číst a vykládat bibli lépe než odborně vzdělaný kněz. Je to už zřejmě taková tradice, že když už se v tomhle městě do něčeho ženy pustí, dělají to pořádně.
Šéfkou ochranky francouzského premiéra Lionela Jospina byla jmenována teprve dvaatřicetiletá komisařka Sophie Hattová, jež ještě nedávno pracovala na policejním oddělení ve třetím pařížském obvodě. Velet bude 28 speciálně vybraným policistům (z toho dvěma ženám), kteří dbají o Jospinovu bezpečnost.
"Nejvíce se zatím věnuji přípravám premiérových cest, kdy je potřeba vše prověřit do nejmenších detailů," řekla Hattová listu Le Figaro. Média přivítala novou Sophiinu funkci vcelku s uznáním, některé listy nicméně poukazují na to, že komisařka neprošla příslušným speciálním výcvikem.
(zpráva ČTK)
České policii rozhodně nehrozí feminizace podobného typu, jaká proběhla například ve školství, nástup žen odstartovaný rokem 1990 pomalu končí. Vcelku možno říci, že dámský prvek v uniformě přinesl nepoměrně víc kladů nežli záporů, zkušenosti jednotlivých služeb hovoří o tom, že zdánlivý handicap jisté ženské křehkosti se v praxi může snadno přeměnit na nespornou výhodu. Trochu to připomíná dávný citát z Ovidia: "Co je lehčího než dým? Plamen. Co než plamen? Vítr. Co než vítr? Žena. Co než žena? Nic."
Slavný římský básník tím chtěl trochu ironicky vystihnout ženskou nestálost, nicméně poezie ukrytá v jeho slovech obrátila posměšek na pochvalu. Ano, ženy někdy opravdu připomínají dým, plamen a vítr. Ovšem jen tehdy, pokud neporušíte zákon.
Antonín Jirotka
Foto Václav Šebek