POLICISTA 3/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
![]() |
![]() |
Nejspíš jste už postřehli, že březnové číslo měsíčníku Policista je netradičně zasvěceno ženám: především ženám v policejních službách, ale i jaksi obecněji - postavení žen v české společnosti... Zatímco dřív patřila k módním zaklinadlům emancipace, dnes se mluvívá o feminismu: a přitom se nejspíš shodneme, že ke skutečné rovnoprávnosti žen ještě notný kus cesty zbývá v této zemi ujít. Ženy ovšem nejsou žádnou menšinou, početně mají dokonce mírnou převahu nad muži: mají nepochybně tytéž povinnosti (snad s výjimkou branné) a dle ústavy a zákonů dozajista rovněž stejná práva. Nicméně: jaká je denní všední realita? Poptávali jsme se v českých ulicích, co si o ženách a jejich roli v naší společnosti myslí muži, ale pochopitelně jsme tutéž otázku položili i ženám samotným. Ženy na konci tisíciletí dávno nejsou stvořeními, jimž v temnotách jeho počátku církevní otcové upírali i samotnou duši: ale jsou - a cítí se - plnoprávnými občany země? |
Milada Petránková, učitelka, 38 let, Praha:
U nás na škole jsme samé kantorky, akorát pan školník je mužský. Důvod je zřejmý: platy. Co se jeví jako mzda přijatelná pro ženu, jejíž příjem je pro rodinu pořád chápán jako jakýsi doplněk, přilepšení, není prostě dost pro chlapa, na nějž se společnost stále podvědomě dívá jako na živitele, který by měl v případě nutnosti - když třeba jeho manželka zůstane v domácnosti s malými dětmi - utáhnout ze svého příjmu výdaje celé rodiny. V patriarchální společnosti, jíž česká společnost zřetelně zůstává, to zní vcelku rozumně, a potrvá ještě celá desetiletí, než se podaří něco změnit. Přitom nikdo nepochybuje, že muž, učitel, má ve škole své nezastupitelné místo. A nahlas vám taky nikdo neřekne, že žena má dostávat za stejnou práci míň než muž - třebaže ve skutečnosti tak tomu většinou bývá. Zvykli jsme, respektive zvykly jsme si - my ženy... Máme to tak hluboko pod kůží, že se už ani nevzpíráme. Snad příští generace nebude tak povolná. Ale nevím.
František Houštecký, podnikatel, 45 let, Šumperk:
Rovnoprávnost je hezká věc a já jsem pro ni všemi deseti. Ale uznejte sami, že jsou povolání, ve kterých ženská ze samé své fyzické a fyziologické podstaty nemůže uspět. Policistka? Jistěže jsou, uplatní se jako dopravní hlídky, nebo za přepážkou: dovedou jednat s lidmi a každý naštvaný chlap přece jenom kapánek zkrotne, když má jednat s holkou, kousek rytíře je asi v každém, pokud to není hovado anebo psychopat. Ale dovedete si představit policistky, jak uklidňují pranici na kudly? Nebo jak rozhánějí demonstraci anarchistů, co vytloukají výklady, či skinhedů, kteří se jim chtějí dostat na kobylku? Já tedy ne! Já si pořád myslím, že by mužští měli zůstat mužskými a ženské ženskými. Že by to oběma stranám prospělo. Jsme rovnoprávní, ale nejsme stejní, už matička příroda nebo pámbu nás udělali rozličné, a nejde jen o tu drobnost mezi nohama. Máme se doplňovat, a ne se navzájem předhánět.
Vladimír Zelenka, důchodce, 65 let, Humpolec:
Já myslím, že se ženské dneska zbláznily. Ale to mají z těch americkejch filmů a seriálů! Jen se na ně podívejte pozorně: jako kdyby se pomátly, všechny jenom vřeští a kroutí se a nestarají se o nic než o chlapy... Jenomže běda, když po nich nějakej vyjede: hned ho obviní z obtěžování! Já si jenom říkám, že ti fimaři snad musí přehánět, protože jináč by se v tý Americe přeci nedalo normálně žít... A jestli tohle všechno přijde taky k nám, jako že nejspíš ano, protože blbý příklady táhnou nejvíc a na přejímání volovin jsme v Čechách odjakživa kadeti, pak teda pámbu potěš moje vnoučky. Mám tři, samý kluky, a Američanku bych jim nepřál ani omylem. Jenže ony ty mladý Češky a Moravanky už taky nejsou, co bejvaly... Jo, pane, někdy si tak říkám, že jsem vlastně rád, že už jsem dědek a dlouho se na ten élent koukat už nebudu...
Zdeněk Coufal, vysokoškolák, 21 let, Praha:
Ve škole žádné známky nerovnoprávnosti mezi muži a ženami nevidím. Vždycky se tvrdilo, že holky to mají lepší u některých examinátorů, ale konkrétní příklad, že by někdo u zkoušky hezkou holku protežoval, neznám. A tím méně případ, že by za to pedagog očekával či přímo vyžadoval nějaké úsluhy sexuální povahy. Ale s tím by se asi dotyčná veřejně nechlubila, co?! Jiné to ovšem bude možná před promocí, až začneme hledat místa. Věřím, že se najde dost zaměstnavatelů, kteří před stejně kvalitní holkou dají jednoznačně přednost klukovi: protože ten si sice musí odbýt ještě vojnu - i když mnohdy i tohle padá, protože hodně lidí nerukuje z důvodů zdravotních anebo jiných, že - ale pak se už může naplno a soustavně věnovat zaměstnání a kariéře. Zatímco devadesát, pětadevadesát procent kolegyň automaticky předpokládá, že pokud už vdané nejsou, vdají se do dvou tří let - a pak budou mít jedno dítě, druhé... Je to přirozené, člověk je chápe, bez nich a jejich odhodlání by národ vymřel, což se ostatně beztak už málem děje - ale zaměstnavatel chce dneska svoje lidi opravdu na plný úvazek, a ne, aby ráno s napětím čekal: přijde? Anebo má nemocné dítě a na dva týdny paragraf? Ženy jsou rovnoprávné mužům, ale realita je jiná: aby dosáhly téhož, musí hodně obětovat na jiném místě.
Milena Klementová, podnikatelka, 37 let, Olomouc:
Nenechte se vysmát s nějakou rovnoprávností! To je pojem ze socialistické červené literatury a možná z ústavy a zákonů, ale šedivá je teorie a zelený strom života. To napsal Goethe: taky chlap, ale pravdu měl. Přečtěte si inzeráty a budete rázem doma: hledáme muže, hledáme inženýra, hledáme středoškoláka... Jasně řečeno, byť mezi řádky, že ženská - byť měla červený diplom či maturitní vysvědčení s vyznamenáním - se nemusí ani obtěžovat. Ve vyspělých zemích by okamžitě takového zaměstnavatele pohnali k odpovědnosti pro diskriminaci, ale u nás? Všechno v nejlepším nepořádku! Kvůli podobným metodám jsem se před pěti lety naštvala a začala podnikat sama. Začátky jsem měla těžké, ale dlužno říct, že ty má v téhle zemi i začínající podnikatel - chlap... Mohla bych vám povídat epopeje - ale to je už jiná opera. Nakonec, zdá se, že asi vydržím a nezkrachuju, jak mi prorokovali přátelé a známí. Přitom někteří mi kupodivu i pomohli: upřímně řečeno, možná i proto, že jsem ženská, a ne ošklivá. Takže jistá pozitiva se na ženském údělu najít dají taky: ale moc jich není...
Michal Matoušek, projektant, 28 let, Plzeň:
Chodil jsem na strojní průmyslovku, pak jsem dělal vejšku, techniku. A teď pracuju v podniku, kde našla místo i řada mých někdejších spolužaček z průmky. Je jim stejně jako mně, jsou vdané, některé už dokonce podruhé, některé rozvedené. Vesměs mají děti a práce je vlastně moc nezajímá; ani nemůže. Protože mají starost o rodinu, co nakoupit, co uvařit, jak vyjít s penězi, jak vyjít s tchyní. S některými jsem se o tom bavil, když jsme měli loni abiturientský večírek: trošku se namázly a brečely mi na rameni. Není lehké být ženská v téhle zemi a v téhle době. Na druhé straně je fakt, že zaměstnání je pro ně jen příležitost k obstojnému výdělku, ne - jako pro mne - cesta k seberealizaci. Takže se navíc třesou, že až začne podnik propouštět, protože jejich mechanickou práci kresliček zastane nový počítačový software, budou první na řadě. Člověk je chápe, lituje - a pomoci jim neumí. Mám pocit začarovaného kruhu a potrvá zřejmě léta, než se podaří tuhle záležitost uspokojivě vyřešit. Ovšem, mimochodem, mou přímou nadřízenou je žena: asi padesát let, její muž učí na fakultě. Dvoukariérové manželství, jako když vyšije. Jsou bezdětní, o domácnost se jim stará hospodyně. Mají na to, tak proč ne? Ale kolik mladých lidí se dvěma dětmi si ji může dovolit?
Zuzana Slámová, 22 roků, úřednice, Ústí nad Labem:
Když jsem po škole hledala místo, našla jsem je docela snadno: jenže hned první šéf mi týden po nástupu bez obalu sdělil, že spolu budeme dobře vycházet, když zůstanu přes čas - a až ostatní vypadnou, rozdáme si to na jeho psacím stole. Cituji jeho slova, takže pokud se pohoršíte, pak nikoli vůči mně, doufám. Vypadla jsem dobrovolně ještě ve zkušební lhůtě, další flek byl trochu horší: dál od domova, míň peněz, horší prostředí i vybavení firmy. Pan majitel, jemuž jsem dělala osobní asistentku, mě po měsíci vzal na obchodní jednání do Špindlu. Spočívalo v tom, že se ještě s dvěma chlapy ožral jako čuně a když jsem odmítla jim dál dělat společnost a šla si lehnout, bušili mi pak na dveře a povykovali, že netlučou rukou - a podobný poklony. Cestou domů se omluvil a prosil mě, abych neřekla nic jeho ženě. Držela jsem hubu, i když mě ta jeho čarodějnice podrobila bezmála výslechu třetího stupně, protože má toho svýho nazdárka přečtenýho jedna radost. Takže záhy jsem pro změnu padáka dostala. A teď dělám pokladní v hypermarketu, je to zabíračka, ale mám klid. Zatím. Hezká holka to má těžký - to někdo napsal, ne? Asi nějaká hezká holka...
Poptával se Jan J. Vaněk