Jsme svědky toho, že soudobý boj se stále více stává záležitostí raket, letectva, elektroniky a počítačů - připomeňme si průběh konfliktů v Perském zálivu a v Kosovu. Ve srovnání s tím pěchota jako by zůstávala v ústraní, a to jak z hlediska nasazení, tak i z hlediska výzbroje odpovídající současnému stupni rozvoje vědy a techniky. Jenže tento jev je pouze zdánlivý. Vojenští stratégové si především velmi dobře uvědomují, že bez pěšáka se koneckonců nedá vyhrát žádná válka. Na druhé straně však v armádách vyspělých demokratických zemí už není myslitelný "útok na bodák", nevyhnutelně doprovázený obrovskými ztrátami, avšak ještě před několika desítkami let vydávaný za vrchol statečnosti a vojenského umění. V dnešní době omezených konfliktů "nízké intenzity" a "lokálních válek" jsou občané v civilizovaném světě stále citlivější na ztrátu každého jednotlivého života.

Pěchota jako nejzranitelnější součást moderního vojska se tudíž bude nasazovat jenom v případě nejnutnější potřeby. Každý jednotlivý pěšák bude perfektně vycvičený, schopný přežít v nejrůznějších podmínkách, vystrojený a těžce vyzbrojený prostředky, u nichž jsou aplikovány technické vymoženosti kosmického věku. Relativně lehký oděv mu zajistí mikroklima v širokém rozsahu okolních teplot, maskování nejen ve viditelném světle a ochranu větší části těla proti střelám a střepinám.

Vícefunkční přílba neslouží jenom jako ochrana hlavy, ale nese řadu dalších prvků - globální orientační systém, globální a místní komunikační systém, přístroj k vidění za snížené viditelnosti, víceúčelový displej, TV kameru, elektronické identifikační zařízení k rozlišení vlastního a cizího vojáka, signalizaci ozáření laserem nebo radarem...

Všechno nasvědčuje tomu, že nejdůležitější individuální zbraní vojáka zůstane i v příštích desetiletích automatická útočná puška. Bude to však jiná zbraň, než jaké známe dnes. Jak naznačují práce na Američany zaštítěném mnohonárodním projektu OICW (Objective Individual Combat Weapon), měla by mít tato zbraň, zavedená snad kolem roku 2010, mnohem větší palebnou sílu a několikanásobně zvýšenou pravděpodobnost zásahu. Je jisté, že bude patřit mezi produkty "High-Tech", bude sofistikovanější, elektronizovaná (se systémem napomáhajícím řízení palby) a téměř určitě v kombinaci se samonabíjecím granátometem ráže 20 - 30 mm.

Pokusy s laserovými puškami a elektromagnetickým urychlováním střel nevedly k použitelným výsledkům; dosud se nepodařilo získat dostatečně výkonný a přitom lehký zdroj energie. Podobně zatím dopadly rozsáhlé experimenty s beznábojnicovým střelivem ráže 4,7 a 4,9 mm, které v rámci projektu G11 prováděla od poloviny 70. let firma Heckler & Koch v německém Oberndorfu. Vývoj útočné pušky G11 stál daňové poplatníky 90 milionů marek, ale firma H&K se přesto dostala do finančních potíží, které roku 1991 vedly k jejímu prodeji holdingu Royal Ordnance (součásti British Aerospace).

Nezdá se tudíž, že by v nejbližších desetiletích bylo možné nebo nutné měnit standardní a osvědčenou ráži útočné pušky. Základem zřejmě zůstane dnes již klasický "mikrorážový" náboj 5,56x45 NATO, jehož paralelou je v Rusku a v některých dalších zemích náboj 5,45x39. Tyto náboje jsou v podmínkách soudobého boje dostatečně účinné, avšak zároveň malé a lehké. Voják jich unese víc, umožňují konstrukci lehčích zbraní a usnadňují zásobování vojsk. Navíc umožnily vývoj zbraňových systémů, jakýchsi stavebnic, v jejichž rámci vznikají zbraně od samopalu přes útočnou pušku až po kulomet na jeden a tentýž náboj.

Heckler & Koch je jedním z nejdravějších výrobců vojenských a policejních ručních zbraní posledních desetiletí. Je tedy vcelku samozřejmé, že se od roku 1994 zapojil rovněž do projektu OICW. V počáteční fázi měl konkurenci ve skupině AAI Corp., složené ze tří firem. Dnes se však H&K pro tento účel zapojil do skupiny Alliant Techsystems, která zůstala bez konkurence. Zahrnuje ještě firmy Dynamit Nobel (granáty), Brashear Systems (systém řízení palby) a vychází z některých koncepcí AAI.

OICW H&K v současném stavu (tzv. 4. vývojová fáze) představuje kombinaci automatické útočné pušky a samonabíjecího granátometu. Obě zbraně s hlavněmi nad sebou jsou spojeny plastovým pouzdrem. Nahoře je granátomet ráže 20 mm s mechanismem a zásobníkem v pažbě, pod ním 5,56x45mm automatická "karabina". Ovládací prvky obou zbraní jsou na levé straně, vyhazování vystřelených nábojnic je vpravo. Granátomet má v zásobníku 6 nábojů, puška 30. Puška má volitelný režim střelby jednotlivými ranami, dávkami po třech výstřelech a neomezenou dávkou. Zaměřovač má být spojen s laserovým dálkoměrem, nočním dalekohledem nebo televizní kamerou. Z tohoto prototypu bude vycházet další vývoj.

Střelivo do granátometu kombinované zbraně má mít zcela nové kvalitativní vlastnosti. Výstřel se odehraje s minimálním hlukem a prakticky nulovým výšlehem a dýmem. Dostřel je až 1000 m, granáty mohou být tříštivé, průbojné, plynové, osvětlovací apod.; mohou být nahrazeny hromadnou střelou s broky nebo šipkami. Ve spojení s pokročilou mikroelektronikou vzniká tzv. inteligentní munice - výbuch granátu je možné naprogramovat v určité vzdálenosti od střelce nebo výšce nad cílem. Nastavení zapalovače se provádí elektromagnetickým impulzem při průletu granátu cívkou na ústí hlavně (což je systém používaný u moderních protiletadlových kanonů).

Největší pokrok se projevil v zaměřovacích zařízeních kombinovaných zbraní. Posledním výkřikem techniky je televizní kamera s transfokátorovým objektivem, zesilovačem světla, možností snímání infračerveného záření a bezdrátovým přenosem obrazu na přílbový displej. Ve spojení s víceúčelovým laserovým dálkoměrem a střeleckým mikropočítačem dává možnost zásahu cíle jediným výstřelem na maximální vzdálenost. Přesná střelba se dá vést ze zbraně držené u boku, vysunuté za roh nebo zvednuté nad okraj úkrytu. Laser, pracující na vlnové délce mimo viditelné spektrum, funguje nejen jako dálkoměr: jeho pomocí se dají přesně navádět řízené rakety nebo pumy na bodové cíle. Na prototypech OICW je ovládání a přepínání funkcí řešeno dotykovými přepínači. Výhledově se uvažuje o ovládání hlasem s možností zvukové identifikace. Nepříteli, který by ukořistil zbraň, by nebyla k ničemu.

Je ovšem třeba konstatovat, že řešení projektu OICW prozatím nadospělo k definitivním výsledkům. Útočná puška Heckler & Koch s integrovaným granátometem je především stále příliš těžká: váží asi 6,5 kg, zatímco podle požadavků nemá hmotnost (včetně zaměřovače) přesáhnout 4 - 5 kg. K tomu se přidaly problémy s 20mm "inteligentními" granáty pro příští tisíciletí; jeden z prototypů OICW H&K v září loňského roku explodoval s vážnými následky při zkouškách granátů v USA. Americké ozbrojené síly navíc v poslední době přistupují k celém programu OICW poněkud zdrženlivěji, takže na výsledek si ještě budeme muset počkat.

Ing. Přemysl LIŠKA, CSc.  
Ing. Ivan CHLUDIL