POLICISTA  3/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů
Prstýnek jako motiv vraždy

Čtvrt století starý příběh poněkud paradoxně začíná vlastně tam, kde skončil. Závěry z psychiatrického a psychologického vyšetření Roberta Fromka jsou na prvních stránkách spisu, daleko před rozsudkem.

Obviněný má při prosazování svých potřeb a zájmů blízko k primitivním agresivním reakcím, projevuje sklony k energickým a útočným postojům při sebeuplatňování, je neukázněný a silně egocentrický. Na vzniku těchto vlastností se nejvíce podílely negativní výchovné vlivy v rodině, konkrétně dyskordance výchovného způsobu hyperprotektivní a vše dovolující matky...

Přeloženo do řeči lépe srozumitelné, jde tu o bezvýhradnou mateřskou lásku, které se někdy také říká opičí, o všeodpouštějící vztah, jenž dokáže z vcelku normálního dítěte udělat do sebe zahleděného sobce. Ačkoliv mladý Robert nikterak neplnil představy a sny do něj projektované, vždycky nalezl omluvu a pochopení. Nezdary v základní škole zavinili učitelé, zběhnutí z učiliště měl na svědomí primitivní mistr, opakující se absence v nekvalifikované práci způsobila nevšední citlivost duše trápené stereotypní nádeničinou.

Později přišly vážnější maléry. Jednou Robert napadl taxikáře. Nechal se odvézt z Opavy a na úzké polní cestě nedaleko obce Lipina se na řidiče nečekaně vrhl, rdousil ho, a když vyděšený taxikář z vozu utekl, sám si sedl za volant, ale po několika kilometrech havaroval.

Výborný a královsky zaplacený advokát přesvědčil soud, že za útokem stála nešťastná láska a dosud neplnoletý mládenec vyvázl jen z velice mírným trestem. Něco podobného se opakovalo i při pokusu o znásilnění osmnáctileté dívky, následné odnětí svobody bylo opět krátkodobé.

Na podzim roku 1975 byl Robert Fromek pohledný mladý muž, v okolí se soudilo, že už konečně dostal rozum a brzy se bude ženit.

* * *

Třiadvacátého listopadu na obvodním oddělení Veřejné bezpečnosti v Kravařích oznámil pan Erich Sojka, že pohřešuje svou třiadvacetiletou dceru Marii, která před dvěma dny odešla ráno do zaměstnání, z něhož se zpravidla vracela kolem páté hodiny odpoledne. Tentokrát však domů nepřišla. Nikdo z příbuzných o ní nic nevěděl, v zaměstnání se také bez jakékoliv omluvy neobjevila.

Spousta mladých dívek se párkrát v životě trochu zatoulá a jejich nepřítomnost bývá časem vysvětlena těmi nejlidštějšími příčinami. Policisté většinou podobná oznámení přijímají s profesionální skepsí a zpravidla se snaží rozčilené rodiče nějak uchlácholit. Na čtvrt století starém příběhu je proto pozoruhodné, s jakou pečlivostí pracovníci Bezpečnosti hned od začátku k případu přistoupili. V rámci okamžitého místního pátrání shromáždili řadu orientačních svědeckých výpovědí.

"Chtěly jsme se trochu podívat po obchodech," vzpomínala přítelkyně, "ale na domluvený sraz nepřišla. Tak jsem šla nakupovat sama."

Kolegyně z práce byla o něco přesnější.

"Před bránou na ni čekal chlap. Vysokej, ramenatej, tak pětadvacet let. Mařka byla trochu překvapená, ale určitě ho znala. Společně nasedli do auta. Jistě, poznala jsem značku, byl to Trabant. Lehce mi zamávala a odjeli."

Den, kdy svědci viděli pohřešovanou dívku naposledy, se rozebíral na hodiny a minuty.

"Já Marušku potkal v hospodě. Seděla u vedlejšího stolu s takovým černým klukem. Pil sifon a pohrával si s klíčkama od vozu. To, co si povídali, jsem ale neposlouchal."

První poznatky nenaznačovaly nic vážného, spíš naopak, autovýlet s mládencem, taková obyčejná věc...

Policisty velmi zajímalo, co měla dívka při odchodu z domu na sobě, otec se pokusil šaty popsat, a když mu to moc nešlo, přinesl ústřižky příslušných látek, neboť dcera si mnoho věcí ušila doma sama.

Místní pátrání běželo dál, mezi spoustou nepodstatných informací se občas objevila i drobná fakta, která mohla i nemusela představovat záchytné body.

Tělo pohřešované krátce po vytažení z vody"Nevím, že by Marie měla zrovna těďka nějakou známost, ale v létě chodila s takovým vysokým černým klukem, jmenoval se myslím Robert. Jenže jim to moc dlouho nevydrželo. Jo, taky říkala, že si od ní pučil zlatej prstýnek a nechce ho vrátit."

Vzpomínka vcelku odpovídala popisu chlapíka, s nímž byla pohřešovaná dívka spatřena. Policisté zevrubně probrali letní romanci a brzy ke křestnímu jménu přibylo i příjmení. Robert Fromek. Příležitostný pomocný dělník, problémový chlap se dvěma záznamy v trestním rejstříku už byl na dotazy policistů zvyklý.

"Kdy jste viděl Marii Sojkovou naposled?"

"No, vlastně nedávno. Volala mi, a tak jsme se sešli před fabrikou."

"Proč?"

"Co já vím? Dřív jsme spolu trochu chodili, ale to už je pryč. Jenže kamarádi jsem zůstali pořád, víte? Zavolala mi, asi si chtěla trochu popovídat. Na chvíli jsme si sedli do restaurace, přibližně tak v pět jsem ji odvezl na autobus, kterým jezdila domů."

"Může to někdo potvrdit?"

"Jasně. Ten autobusák ji určitě znal, smál se na ni, bral ji kolem ramen, tipnul bych si, že spolu něco mají..."

"Co jste dělal potom?"

"Zastavil jsem se na internátě, kde jsou ubytovaný Polky, prodávají tam totiž různý drobnosti. Koupil jsem takovej řetízek s typem krevní skupiny. Jako dárek, chápete?"

"Pro koho?"

"Pro snoubenku. Jmenuje se Štefanie Hovorková. Od ní jsem měl taky pučenýho toho traboše."

Pětadvacet let starý podpis na průklepu protokolu. Kdysi mladý černovlasý chlapík tenkrát opouštěl neútulnou kancelář vcelku spokojeně.

"Tím je to teda vyřízený, jo?"

"Uvidíme," řekli policisté.

* * *

Bližší šetření výpověď pana Fromka velmi silně zpochybnilo. Řidič autobusu sice Marii Sojkovou skutečně znal, tvrdil ovšem, že do uvedeného spoje rozhodně nenastoupila a několik pravidelných cestujících jeho svědectví potvrdilo.

Vrátná v ubytovně polských dívek zcela vyloučila možnost, že by se někdo mohl dostat dovnitř nebo ven bez jejího vědomí a nad předloženou fotografií odmítavě kroutila hlavou. Ve stříbrném řetízku, který Robert Fromek své snoubence Štefanii Hovorkové skutečně daroval, poznal pan Sojka majetek své dcery, ukázal dokonce dva články, které sám poškodil, když nepříliš odborně náramek zkracoval. Navíc si spolupracovnice pohřešované dívky vzpomněla na telefonát, jímž si Marie domlouvala s Robertem schůzku. Podle ní ale nešlo o žádná romantické vzpomínání, nýbrž Marie ostře žádala zpátky svůj zlatý prsten a varovala bývalého přítele, že jestli šperk nepřinese, oznámí celou záležitost Bezpečnosti.

Prstýnek jako motiv vraždy?

Jedna z vyšetřovacích verzí s něčím podobným počítala a podezřelý mládenec byl požádán o vysvětlení značných rozporů ve svém původním popisu vzájemného setkání.

"Dobře," připustil po několika hodinách marného kličkování, "tak ono ty bylo takhle. Ten autobus nám ujel, proto jsem vezl Marii domů. Ptala se, co bude s námi dál, a já říkal, že už se k ní nevrátím, že mám jinou holku. Nenapadlo mě, že ji to tak sebere, najednou v plné jízdě otevřela dvířka a vyskočila z vozu. Okamžitě jsem zastavil a našel ji ležet na asfaltu hned za zadním nárazníkem. Byla bezvládná, prostě mrtvá. Dostal jsem strach, tak jsem ji naložil do auta a potom tělo hodil do vody."

"Kde?"

"Kousek od silnice byl takovej rybník..."

V zamrzlém zatopeném lomu pomáhali policistům potápěčiSlužební vozy vyrazily na místo. Tehdy byl mráz, kraj zůstával pokrytý sněhem a jezírko v zatopeném lomu nedaleko obce Lipina (mimochodem, jen kousek od místa, kde obviněný mladík kdysi přepadl taxikáře) bylo zamrzlé.

Policisté rozbili led, hloubka pod ním byla víc než čtřmetrová, na pomoc přišli sportovní potápěči a členové místního požárního sboru. Po dvouhodinové lopotě v ledové vodě se podařilo ze dna vyzvednout ženské tělo spoutané mohutnými řetězy, na nichž byly zřejmě kvůli většímu zatížení zavěšeny části litinových rour, obručí a železné kladky. Ústa měla mrtvá ucpaná dámskými rukavicemi a hlavu obtočenou pružným obinadlem, které, jak se později ukázalo, pocházelo z lékárničky vypůjčeného auta.

"To je ona," připustil Robert Fromek.

Lékařský posudek ze soudní pitvy praví, že příčinou smrti bylo udušení způsobené v první fázi ztíženým přístupem vzduchu v důsledku obtočení obličeje pružným obinadlem a v terminální fázi uzavřením dýchacích cest vodou. Tržně zhmožděná rána v pravé krajině čelní, která vznikla aktivním násilím větší intenzity, jevila známky vitální reakce. Podobný úder mohl vyvolat kratší stav bezvědomí a způsobit lehký, maximálně středně těžký otřes mozku. Zranění nasvědčující pádu z jedoucího vozidla nebyla zjištěna.

"Ale ona se opravdu zabila sama," opakoval obviněný.

Vyšetřovatelé se netajili pochybnostmi. Pro posouzení věrohodnosti výpovědi byl přibrán znalec z oboru dopravy, který na položené otázky odpověděl:

Z jízdních vlastností vozidla Trabant 601 vyplývá, že po rozjetí na zařazený třetí rychlostní stupeň se docílí průměrné rychlosti 55km za hodinu, při čtvrtém rychlostním stupni je to přibližně 85 km za hodinu.

K zastavení vozidla při rychlosti 55 km za hodinu byla potřebná celková dráha 33,9 metru.

Tělo spolujezdkyně vypadlé z automobilu za daných podmínek, jestliže řidič pohotově reagoval a začal okamžitě brzdit, by leželo ve vzdálenosti 21,6 až 29,3 metrů za vozidlem, z čehož vyplývá, že je vyloučeno, aby obviněný nalezl vypadlou ženu za zadní částí automobilu. Aby bylo možno zastavit vůz typu Trabant ihned po vypadnutí pasažérky tak, jak je ve výpovědi popisováno, musela by být rychlost jízdy menší než 13,3 km za hodinu.

Dalším vyšetřováním bylo doloženo, že předměty určené k zatížení těla, řetězy, stavební kladky, část litinové roury a hlavici kladiva si Richard Fromek vyzvedl v dílně svého otce před schůzkou s Marií a nikoliv až později, když byla už dívka mrtvá, jak původně tvrdil.

"Jenže ona opravdu vyskočila docela sama."

Expertizou zajištěných stop a věcí bylo zjištěno, že oděv mrtvé ženy nevykazuje nic, co by nasvědčovalo vypadnutí z jedoucího vozidla. Následné pokusy s podobně oblečenou figurínou pak prokázaly, že pád či skok z projíždějícího auta na asfalt je bez značného poškození šatů prakticky nemožný.

"Neudělal jsem to," opakoval obviněný stereotypně.

Vyšetřovatel dospěl k názoru, že šlo o předem připravené a promyšlené jednání, jímž se Robert Fromek chtěl zbavit nepohodlného svědka zpronevěry prstenu a současně odstranit nebezpečí ze zmaření známosti se Štefanií Hovorkovou, na níž byl citově závislý. Proto po odjezdu z restaurace Marii Sojkovou na nezjištěném místě ve vozidle napadl, udeřil ji po hlavě a bezvládné dívce zasunul do úst rukavice, které upevnil pružným obinadlem. Svou oběť pak zavezl k zatopenému lomu, zde omotal kolem těla řetěz s kovovými předměty, a takto zatížené dosud žijící tělo vhodil do vody, kde došlo ke smrti následkem utonutí.

Soud se s žalobou ztotožnil a poslal mladého muže do věznice na plných dvacet let.

* * *

Ze čtvrtiny století, která od našeho příběhu utekla, si Robert Fromek odseděl sedmnáct roků. Když byl propuštěn, ocitl se v docela jiném světě, než na jaký si pamatoval. Všeodpouštějící matka už zemřela a zestárlý otec přibouchl před nezdárným synem dveře. Robert, zvyklý na předem nalinkovaný život trestance, se najednou musel starat sám o sebe. Po několika marných pokusech se mu podařilo sehnat zaměstnání na šachtě v Karviné, ale v rámci útlumového programu byl po několika měsících zase propuštěn. Následujících pět let o něm neexistují prakticky žádné záznamy, teprve v osmadevadesátém roce byl na opačném konci republiky, v Plzni, přijat do nemocnice s těžkým infarktem myokardu. Jeho stav se zpočátku podařilo stabilizovat, po čtrnácti dnech vak při dalším záchvatu zemřel. Pokud je známo, k vraždě Marie Sojkové se nepřiznal nikdy.

Antonín Jirotka  

Slovo na závěr

Přiznání korunuje případ, hlásal kdysi neblaze proslulý sovětský prokurátor Vyšinský a jemu podřízená státní policie dokázala vymlátit doznání z kohokoliv a k čemukoliv. Podobně milují pachatelovu zpověď na konci dramatického oblouku i autoři detektivek. Padouch, zprvu pevný jako skála, se pod kanonádou křížového výslechu pomalu hroutí, nakonec chraplavým hlasem požádá o sklenici vody a o cigaretu. Pak se pustí do vyprávění, které nejen dokonale osvětlí případ, ale pokud možno napraví i všechny nesmysly a nesrovnalosti, jichž se pisatel dopustil. Bylo by bezpochyby pozoruhodné, kdyby se něco podobného odehrávalo také ve skutečnosti, ale většinou tomu tak není. Přiznání je jen jedna malá cihlička v konstrukci usvědčujících důkazů a indicií a rozhodně by se nemělo přeceňovat. Každá výpověď, která není stoprocentně doložena, se dá u soudu odvolat a velká většina zkušenějších zločinců uctívá základní zásadu nepřiznávat se nikdy k ničemu. Navíc, každý vyšetřovatel naráží i na přiznání smyšlená, kterých není málo. Vzpomínám, že slavný kriminalista Miloslav Nečásek si léta sbíral výpovědi lidí přiznávajících se k vraždě Otýlie Vranské. Měl jich téměř padesát a pochopitelně, ani jedno takové přiznání nebylo pravdivé.

Vraťme se však k našemu příběhu. Domnívám se, že netřeba pochybovat, že Robert Fromek zavraždil svou bývalou přítelkyni a byl za to po zásluze potrestán. To, čím se případ odlišuje od mnoha podobných, je podle mého soudu perfektní práce severomoravské policie. Čistě teoreticky by jistě bylo správné, aby se ke každému oznámení o pohřešované osobě přistupovalo jako k možné vraždě, něco podobného ovšem není v silách žádné kriminální služby na světě. Proto se celý kolotoč vyšetřování doopravdy rozjíždí teprve po nálezu těla a uplynulý čas, jak známo, pracuje pro pachatele. Ostravští kolegové mladému vrahovi podobný náskok nedopřáli a jejich okamžitá reakce na zprávu nešťastného otce oběti je ukázkou dokonalé profesionality a kriminalistické intuice. I po tolika letech to myslím stojí za upřímné blahopřání.

JUDr. Per Spilka, kriminalista  



Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |