VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 15 |
konzultace |
Ing. Tomáš Just (just@aopk.cz),
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky
Na řadě míst probíhají v současnosti zásahy do vodních toků, které odstraňují povodňové změny nebo upravují podmínky pro případ dalších povodní. V těchto situacích se někdy setkávají odlišné představy a požadavky různých stran, jako jsou správci vodních toků, vodoprávní úřady, obce, odborná pracoviště ochrany přírody a krajiny, rybářské organizace nebo ekologicky orientovaná občanská sdružení. Každá z těchto stran vychází ze svých zkušeností a potřeb. Vždy ale záleží na konkrétních lidech, nakolik rozhodují subjektivní dojmy a nakolik racionální hodnocení.
Konzervativní část vodohospodářů vychází dosud do značné míry z koncepce odvádění povodní soustavně upravenými vodními toky. Podle této představy mají být vodní toky v co největší míře upraveny na co největší kapacitu a odvádět velké vody tak, aby co nejméně docházelo k zaplavování okolních ploch. Tato koncepce se rozšířila v reakci na povodně ve druhé polovině 19. století a vyhovovala dobovým snahám získat co nejvíce půdy pro intenzívní zemědělství nebo pro výstavbu, na velkých řekách byla spojena se zesplavňováním. To vedlo v průběhu celého 20. století k rozsáhlé plošné přeměně potoků a řek v upravené kanály.
V dnešní době je tato koncepce již zřetelně zastaralá, o čemž nás přesvědčují poslední léta. Povodně poslední doby jasně ukázaly, že ani technicky, ani ekonomicky naprosto není možné, aby zprůtočňující a ochranné úpravy celých toků a povodí poskytly plně spolehlivou ochranu před “velkými” povodněmi. Bohužel jsme v situaci, kdy rozsáhlé úpravy, které za sto let spotřebovaly obrovské finanční prostředky, ovlivňují v úhrnu spíše jen malé a střední povodně, a přitom znamenají rozsáhlé znehodnocení přírody a krajiny. Přirozené potoky, řeky a nivy se v mnoha oblastech staly vysloveně nedostatkovými. Dnes již také nelze přehlížet některé vysloveně negativní aspekty technických úprav vodních toků a niv. Obecně je lze shrnout pojmem zrychlené a nadměrné odvádění vody z krajiny. Povodně se v upravených úsecích koryt, kde je omezený rozliv do okolních niv, soustřeďují do větších rychlostí, a o to větší škody působí dál v povodí. Nadměrné odvodnění krajiny hlubokými koryty a plošnými odvodňovacími soustavami citelně zhoršuje poměry v suchých obdobích.
Dnes se začíná prosazovat nová vodohospodářská koncepce. Využívá těch úprav, které jsou skutečně efektivní, a naopak tam, kde je to účelné, usiluje o obnovení přirozených funkcí vodních toků a niv. Uplatňuje tyto zásady:
- Diferencované přístupy k různým úsekům toků a niv. V obcích a v jejich blízkosti, v dosahu důležitých staveb apod. je na prvním místě ochrana před zaplavováním. Zde jsou opodstatněná i kapacitní a stabilní, technicky upravená koryta. (I když ne vždy musí jít jenom o vybetonovaný nebo vydlážděný obdélníkový nebo lichoběžníkový profil. Existují i kultivovaná intravilánová řešení, například členité kamenité kynety pro běžné průtoky, vložené do velkých povodňových profilů.)
- Ve volné krajině, jak jen to jde, mají přednost přírodní tvary koryt. Málo kapacitní, členitá koryta způsobují vybřežování velkých vod do niv, což přispívá k žádoucímu tlumení průběhu povodní.
- Jakékoliv technické zásahy – a s nimi spojené výdaje - musejí být věrohodně zdůvodněny. V případě finančně náročných a mnohdy ekologicky problematických zásahů již nestačí vysvětlení, že “tak je to správné, protože to patří k povinnostem správce toku”. Bohužel i takovéto zvykové jednání se dosud vyskytuje například právě v souvislosti s pročišťováním koryt vodních toků.
- Dnes již prokazatelně přežilé, nefunkční technické úpravy a objekty se neopravují a neobnovují, naopak se nechávají rozpadnout nebo se odstraňují. Důvodem pro nákladné udržování nepotřebných objektů by nemělo být jenom to, že jsou evidovány jako hmotný majetek. To je případ některých úprav na splavných řekách - koncentračních a břehových hrází, potahových stezek atp., které byly postaveny před sto lety kvůli dobovým způsobům plavby, dnes již nepoužívaným (voroplavba, potažní plavba, zimní plavba při sklopených jezech). Jestliže správci toků například šablonovitě obnovují nepotřebné dlažby v místech, kde by stačil obyčejný kamenný zához břehu, pak zbytečně utrácejí velké peníze ze státního rozpočtu a oddalují návrat vodního toku do přírodě bližšího stavu.
- Více než sto let byl v naší krajině soustavně omezován prostor, věnovaný vodním tokům. Toto omezování zřetelně překročilo únosnou míru. Dnes je třeba alespoň zčásti vracet vodním tokům prostor, který jim přirozeně patří. To je i základ rozumně pojaté protipovodňové ochrany.
- Nezbytná technická opatření, která poškozují přírodu, krajinu, ale také třeba rybářské a rekreační funkce vod, je třeba vhodnými způsoby kompenzovat. Například vytvářením náhradních koryt, vodních ploch, mokřadů, přírodních rozlivných území, zakládáním hodnotných porostů.
- Cenných vodních prvků krajiny musíme využívat víceúčelově. S potoky a řekami by se již dnes nemělo zacházet tak, jako by jejich jedinou funkcí bylo odvádění vody někam pryč. Vodní toky a jejich nivy patří k nejdůležitějším částem přírody a přiměřeně by měly sloužit rekreaci, rybářství a řadě dalších funkcí.
- K vodám neoddělitelně patří doprovodná zeleň. Úkolem správců vodních toků není zeleň likvidovat, nýbrž udržovat tak, aby nezpůsobovala nadměrné technické problémy, ale přitom co nejvhodněji doplňovala přírodní hodnotu území. Zejména ve volné krajině má zeleň pozitivní vodohospodářskou funkci v tom, že napomáhá tlumení průběhu rozlitých povodní. I tolik diskutované zachycování plavenin na stromech má dvě strany – v řadě míst je příznivé, protože plavenina, která se nechytí na stromě, se může někde jinde zachytit s mnohem větší škodou.
Například v sousedním Německu jsou tyto přístupy k vodním tokům zcela samozřejmé a praxe správy vodních toků se jim podřizuje. Díky tomu se mnohé tamní řeky postupně navracejí přírodě, a přitom se systematicky posiluje i bezpečnost před povodněmi.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 15/2004.
Ing. Tomáš Just (42) absolvoval v roce 1985 Fakultu stavební ČVUT Praha, obor vodní stavby a vodní hospodářství. V letech 1985 až 1999 byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. M. v Praze 6. V současné době pracuje jako vodohospodářský inženýr v Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky (středisko pro Prahu a Střední Čechy) se zaměřením na krajinotvorné dotační programy, vodohospodářské revitalizace, zásahy do vodních toků, spolupráce se správci toků, opatření po povodních, protipovodňová opatření. |