POLICISTA 4/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra zahraničí |
Snad není na světě tak rozvětvená a pospolitně držící politicky činná (rozuměj ekonomicky) rodina, jako jsou iráčtí Husajnové. Už dvacet let sedí na naftových kohoutcích a raketách dlouhého doletu, už dávno mohli žít v pozlaceném důchodu kdekoli na světě, ale takovémuto "demokratickému odchodu" do multimilionové renty moc nedůvěřují - a tak se raději zabarikádovali. Jedenkaždý z Husajnových odrostlých chlapců má dnes pro jistotu dvojníka a jen málokomu z nich se jako Latifu Yahiovi podařilo uprchnout severním Irákem do Turecka a odtud pak "dál do světa". Vyprávěl:
"Arabsky se dvojníkovi říká ´fidai´, ale to slovo v Iráku znamená víc, než že jste si s někým jen podobný. Stanete-li se u Husajnů ´fidai´, znamená to svému dvojníkovi obětovat všechno, svou duši, svůj osobní život a svůj život vůbec. Všechno to začalo, když jsem jako mladý důstojník sloužil na frontě v iránsko-irácké válce. Byla mi doručena žádost, že chce se mnou hovořit v prezidentském paláci můj někdejší spolužák Udai. Když jsem ho tehdy vídal, byl proslulý špatnými známkami a hulvátským, arogantním chováním. Byl jsem synem zámožné irácké rodiny, ale nějaké přátelství se mezi námi nikdy nevyvinulo. Jenže jsme si byli podobní jako jednovaječná dvojčata..."
Právě to způsobilo, že mu nejstarší Saddámův syn navrhl, aby zaujal jeho místo. "Všichni jsme přece Saddámovi synové," kontroval zmateně Latif a ptal se, má-li být Udaiovým bodygárdem. "Ne, ty mě nemáš ochraňovat, sám tebe alláh ochraňuj. Chci, abys byl já, vždy a všude," řekl Udai. Latif si chtěl nabídku promyslet, ale když týden nesměl komunikovat s ostatním světem a představoval si, co hrozí jeho rodině, podvolil se a stal se ´fidai´.
Saddám Husajn měl odjakživa panický strach, že on nebo jeho synové se mohou stát obětí atentátu (a těch pokusů asi nebylo málo). Latif musel nejprve projít bolestným tréninkem - lékařskými prohlídkami a chirurgickými vylepšeními svého vzhledu a příkazy: "Nikdy se neopovaž Saddáma políbit." Ale diktátor byl třesoucímu se nováčkovi nakloněn: "Alláh mi v tobě dal dalšího syna. Neudělej nic, co by mě mohlo rozzlobit."
Svou roli dvojníka hraje (1987-1991) jak nejlépe umí. Nejprve se v prezidentském paláci těší z luxusního života 100 a jedné noci, obklopen bodygardy, krásnými dívkami a otrocky oddanými sluhy. Ale záhy se mu ten Udaiův svět, ve kterém neplatí žádné zákony a žádné zábrany, začíná zajídat. Ženy, které se mu zalíbí, jsou do jeho postele dopravovány násilím a nevyhýbají se mu ani vraždy: jednou si musel za Udaie odsedět 40 dní ve vězení, když Udai před zraky manželky egyptského prezidenta ve vzteku ubodal ochutnavače jídla...
Díky ilegálním obchodům se Udai dobude majetku, který si ukládá v Evropě a v USA. Nejúspěšnější je v pašování nafty, které mu vyneslo dobře tři miliardy dolarů. "Využívá svůj status v rámci rodiny bez ohledu a jedná s lidmi jako se zvířaty, jako s otroky..." říká někdejší dvojník. A proč by se měl namáhat, když titul inženýra dostal bez hnutí prstem, je prezidentem iráckého olympijského výboru, i když nerozezná fotbalisty od basketbalistů?
Svým nepřátelům unikal "psychicky nemocný" Udai, pobíhající na veřejnosti s odjištěnou zbraní, jen díky Latifovi. A tomu, když se situace už nesnesitelně přiostřuje, se podaří uprchnout přes severní Irák do Turecka a odtud díky CIA a agentuře OSN pro uprchlíky dostat se do Vídně. A tam díky novináři a iráckému expertu Karlovi Wendelovi převyprávět svůj příběh.
V knize "Byl jsem Saddámovým synem. Jako dvojník ve službách iráckého diktátora Husajna (Goldmann Verlag) popisuje cynickou hru mocných Iráku, jejichž obětí se stal doma i na Západě. Ted žije v Británii, pracuje jako soukromý detektiv, založil rodinu a na iráckou opozici v zahraničí nemá žádné vazby.
"Kdyby mě dnes někdo připravil o život, poděkoval bych mu," řekl korespondovi bavorského týdeníku FOCUS. "Života na Západě mám plné zuby a domů nemohu. Saddám by mě dal oddělat a u jeho opozice nemám přátele. Prohrál jsem dvojnásobně."
(kuč)