POLICISTA 4/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra příloha |
Pro nezasvěceného je obtížné představit si možné důsledky setkání s velkoobchodníky se sny, o nichž jsem psal loni v 12. čísle "Policisty". Pokusím se laskavým čtenářům takovou zkušenost přiblížit vyprávěním o jednom z nejzajímavějších případů, s kterým jsem se setkal. Z pochopitelných důvodů pozměním jména a zastřu místo děje.
Jeho smutným hrdinou je Pavel Tichý. Je to šikovný člověk, původní profesí stavební technik, jemuž však učarovala auta. Za "totáče" pracoval jako technik v autoopravně komunálních služeb v krajském městě X. Časem se vypracoval na vedoucího provozovny. Když se změnily poměry a začala privatizace, byl pětatřicetiletý, na vrcholu sil a plný chuti do života. Rozhodl se vrhnout se do víru kapitalistického budování. Podařilo se mu na úvěr zprivatizovat provozovnu, kterou do té doby vedl, a začal podnikat. Nezaložil obchodní společnost, protože věděl o potížích, plynoucích z neshod mezi společníky. Neuvědomil si, že tak bude ručit za případné závazky celým svým majetkem. Doba mu přála. Aut ve městě a okolí utěšeně přibývalo, proto se mu práce jen hrnula. Časem si mohl dovolit adaptací části objektu zřídit malou prodejní síň a dokázal se dohodnout s významnou zahraniční automobilkou na místním zastoupení značky. Přestože měl hodně zakázek a provize z prodaných vozů byly slušné, neměl na rozhazování. Chtěl-li si udržet zákazníky, musel držet ceny za služby na nejnižší možné úrovni a měl jen velice malý zisk. Splátky a úroky z privatizačního úvěru ho proto přímo dusily. Vycházel s penězi jen s největšími potížemi. Svitla mu ale naděje na zlepšení situace. Dodavateli aut se snaživý prodejce zalíbil a nabídl mu výsadní zastoupení pro celý kraj. To by znamenalo značné zvýšení provizí za prodaná auta a spolehlivě zajištěné příjmy za záruční servis. Pavel si vypočítal, že přijetím nabídky se mu zvýší obrat asi tak pětkrát, proto souhlasil. Stará provozovna, zděděná po komunálních službách, by však potřebám tak rozsáhlého provozu nestačila. Dodavatel si proto postavil podmínku, že Pavel musí vybudovat nové, moderní prodejní a servisní středisko. Na investici za několik desítek milionů korun si však Pavel Tichý dosud nevydělal.
Začal tedy s pečlivě zpracovaným podnikatelským záměrem obcházet pobočky bank. Plán se všude líbil, nicméně úvěr nezískal. Jednorázové rozšíření obchodů firmy na pětinásobek současných obratů se investičním poradcům bank zdálo přímo fantasmagorické. Snažili se snícího podnikatele "držet při zemi" a radili mu, aby firmu rozšiřoval postupnými kroky. Vysvětlení, že tudy cesta nevede, protože přijetím jejich opatrné strategie by ztratil možnost spolupráce se zahraničním dodavatelem, zdvořile vyslechli, ale nevěřili mu. Nezdálo se jim možné, že se podaří tak výrazně rozšířit prodej automobilů z dovozu, když největší poptávce se v té době těšily ojeté "stodvacítky". A hlavně, na málem stomilionový úvěr by Pavel potřeboval přiměřeně hodnotnou zástavu, kterou však nemohl nabídnout.
Pak se ale na něj štěstí jakoby usmálo po druhé. Jistá známá, které se svěřil se svými problémy, mu prozradila, že spolupracuje s finančními poradci, pocházejícími z bývalého Sovětského svazu, kteří se zabývají financováním projektů malých a středních firem a určitě budou vědět, jak jeho potíže vyřešit. V květnu 1996 pak Pavla seznámila s manželi Volfem Ignatěvičem, potomkem estonského šlechtického rodu, a Ljudmilou Andrejevnou, "Moskvičkou" z prominentní rodiny s vazbami ke "starým" i "novým" vládcům Kremlu. Oba již zřejmě překročili padesátku, byli oblečeni do vysoce kvalitních látek a vůbec vypadali přímo ctihodně. Z jejich poznámek vyplynulo, že sice společně vlastní firmu se sídlem v České republice, ale většinou vyjíždějí za obchodem do zahraničí, hlavně do Budapešti, Frankfurtu n.M. a Londýna. Jejich "zbožím" byly peníze - úvěry, zhodnocování cenných papírů, obchodování s měnami. Česky neuměli, zato mluvili dobře anglicky a částečně i německy.
Volf Ignatěvič si především vyžádal přeložení studie podnikatelského záměru do angličtiny. Pavel vytáhl z kapsy prvních padesát tisíc. Po prostudování "expert" doporučil úpravy studie a Pavel opět platil. Nicméně si koupil naději: Volf Ignatěvič jeho plán ocenil a prohlásil, že v nejbližších dnech odcestuje do Londýna, kde určitě na financování tak kvalitního projektu prostředky bez potíží obstará. Tak se i stalo. Asi po týdnu Volf Ignatěvič zatelefonoval z Londýna, že skutečně našel řešení, a uložil Pavlovi, aby se spojil s Ljudmilou Andrejevnou, která mu vysvětlí podrobnosti a uzavře s ním smlouvu o zprostředkování. Ta mu pak oznámila, že investor, jenž je ochoten jeho projekt podpořit úvěrovým financováním, poskytuje pouze úvěry od 10 milionů US dolarů výše. Chce- li tedy pan Tichý jeho laskavosti využít, musí se zamyslet nad tím, jak zhodnotit daleko větší částku peněz, než o jakou původně žádal. Tato "obtíž" ovšem Pavlovi žádné starosti nedělala. Méně příjemné bylo sdělení, že kromě 2% zprostředkovatelské provize, kterou zaplatí firmě Volfa a Ljudmily po obdržení úvěru, bude muset uhradit prostřednictvím londýnské advokátní kanceláře Robin Wayne & Associates, na adrese 88, Kingsway, London, WC2B6AA, "transakční náklady" věřitele na "zpracování úvěrových podkladů". V poměru k úvěrové jistině 10 milionů dolarů šlo o směšnou částku - pouhých 30 000 US dolarů. Nicméně Pavlovi se při tomto vysvětlení zatmělo před očima. Byla to pro něj obrovská suma peněz, jejíž vyplacení by pořádně zatřepalo jeho nevalnou finanční rovnováhou. Tím ovšem Ljudmila svá překvapení nevyčerpala. Kromě poplatku pro věřitele žádala ještě 10 000 US dolarů pro sebe a Volfa, vyplacených v hotovosti do jejích rukou, jako zálohu na provizi, sloužící k úhradě souvisejících nákladů jejich firmy. Jobovy zvěsti osladila sdělením, že úvěr bude vyplacen do 45 bankovních dnů od podpisu smlouvy. A zaručila se, že v případě, že by někde něco selhalo - což bylo dle jejího tvrzení téměř nemožné - celých 40 000 dolarů zase vrátí. Jako záruku za vrácení poplatků nabídla vlastní směnku bez protestu. Riziko se tak zmenšilo na úrok ze 40 000 US dolarů za 45 bankovních dní, což Pavel Tichý mohl v krajním případě oželet. Stejně si ale uvědomoval, že obstarání tak velkého obnosu mu bude činit nesmírné potíže a vzpomněl si, že slyšel o případech, kdy podobné zálohy zmizely a nepřinesly očekávaný výsledek. Bylo mu jasné, že by na takový požadavek neměl přistoupit. Ale vidina tří set milionů korun na jeho účtu, vyplacených do 45 bankovních dnů, byla přece jen nesmírně lákavá, proto neodmítl, ale vzal si pár dní na rozmyšlenou. Pak ho navštívila známá, která mu tyto "finanční experty" přivedla, a medovými slovy ho ujišťovala o jejich zaručené spolehlivosti. Nakonec mu nabídla, že se sama zaručí za vratnost zálohy tím, že avaluje směnku jejich firmy. Pavel pak po několika dnech podlehl mámení, povypůjčoval si peníze, kde se dalo, a 40 000 US dolarů zaplatil, část mezibankovním převodem na udané číslo účtu v anglické Barclays Bank, část v hotovosti do tučných prstíků Ljudmily. Volf Ignatěvič mu pak sdělil, že na základě plné moci, kterou mu Pavel před odjezdem vystavil, podepsal v Londýně smlouvu o budoucí smlouvě o zabezpečení finančních prostředků pro jeho projekt. Současně však Pavel po prvé od založení firmy vyplatil svým zaměstnancům jen zálohu na mzdu a vyrovnal se s nimi až o deset dní později. Část z nich na základě toho dala okamžitou výpověď. Firma se sníženým stavem pracovníků přestala plnit závazky vůči zákazníkům, kteří se pak obraceli ke konkurenci. Loď se začala potápět.
Volf Ignatěvič se za několik dní vrátil z Londýna plný optimismu, ujistil Pavla, že vše je na nejlepší cestě a upozornil ho, že dostane pouze roční odklad splátek, takže je nutné, aby časový průběh naplňování záměru odpovídal vypracovanému plánu. Pan Tichý uvážil dlouhé lhůty přípravy staveb a rozhodl se zadat vypracování projektové dokumentace. Opět musel sehnat několik set tisíc korun.
Pak však poprvé v úvěrovém řízení zaskřípalo. Z Londýna přišla Volfovi zcela "nečekaná" a "neuvěřitelná" zpráva, že sice projekt je zajímavý, plán dobře sestavený, ale země přece jen není úplně stabilizovaná a podnikatelská zkušenost Pavla Tichého není dostačující, aby byla návratnost úvěru zajištěna, takže věřitel je nucen k nejvyšší opatrnosti: úvěr musí být zajištěn garancí kvalitní banky. Volf Ignatěvič byl upřímně rozhořčen a zdrcen, protože s investorem už několikrát úspěšně spolupracoval, ale něco takového se mu prý nikdy nepřihodilo. Pavel se po obdržení nepříznivé zvěsti pořádně opil, neboť viděl, že vydal již téměř dva miliony korun a vidina obrovského úvěru v jeho představách mizela v nedohlednu.
Po několika dnech mu Volf Ignatěvič vnukl novou naději. Oznámil mu, že hledal řešení jeho potíží a patrně je našel. Měla je poskytnout v Antverpách sídlící záruční společnost First Dutch Security, která měla obstarat potřebnou bankovní garanci. Bylo ale nutné vydat se k jednání do Antverp. Na "výlet" jeli s Pavlem Volf i Ljudmila, samozřejmě Pavlovým autem a na jeho náklady. Pavel měl v té době znova potíže s výplatou mezd a ztratil další zaměstnance. Přijetí u belgické firmy působilo příznivým dojmem. Trojici z daleké České republiky přijali v luxusně zařízené kanceláři, obložené tmavým dřevem a vybavené koženými klubovkami, dva hladce vyholení pánové v tmavých oblecích, bílých košilích, s hedvábnými vázankami a decentními kapesníčky v kapsičce saka, kteří byli představeni jako ředitelé firmy. Jednání s nimi bylo velmi náročné a zdržovala je Pavlova neznalost angličtiny. V tlumočení se střídali oba jeho průvodci. Páni ředitelé se skutečně velmi zevrubně vyptávali na Pavlův podnikatelský vývoj, jeho současnou situaci, odbytové vyhlídky a jiné podrobnosti. Pavel ovšem před nimi současné potíže firmy zastřel a líčil svou současnou situaci a budoucnost velmi optimisticky. Nakonec pánové prohlásili, že se jim projekt zdá nadějný. Vzali si týden na prostudování a vyhodnocení studie podnikatelského záměru a podkladů o ekonomice Pavlovy firmy a delegaci propustili. Za seznámení s materiály si nechali zaplatit "pouze" dva tisíce US dolarů. Pavlovi placení ulehčil pocit, že zřejmá profesionalita zahraničních partnerů vylučuje podezření z podvodu.
Zpráva nepřišla za týden, ale po urgencích až za dva. Byla však kladná a obsahovala také pozvání k nové návštěvě Antverp za účelem uzavření smlouvy. Mezitím se ale přihlásila projekční organizace o další zálohu na odměnu za zpracování projektové dokumentace, přede dveřmi byl další termín výplaty mezd, bylo třeba opět uhradit více než sto tisíc korun cestovních nákladů a firemní pokladna zela prázdnotou. Tehdy udělal Pavel osudovou chybu. V důvěře, že v poměrně krátké době bude mít více prostředků, než kolik skutečně nezbytně potřebuje, a ve snaze zajistit včasnou projektovou přípravu a současně udržet v chodu firmu, tehdy již citelně strádající nedostatkem provozních finančních prostředků, půjčil si od lichváře na čtvrt roku půl milionu korun s 10% úrokem měsíčně. Za splatnost půjčky ručil domkem po rodičích, v němž jako nezávislý rozvedený muž bydlel sám, nechávaje si občas zpestřit samotu návštěvou nějaké přítelkyně.
V Antverpách přijali Pavla a jeho doprovod stejní tmavě oblečení pánové jako posledně. Byli velmi srdeční a zdvořilí. Oznámili, že jsou ochotni zaručit se za úvěr s podmínkou, že po dobu jeho splácení budou držet sedmdesátiprocentní podíl v Pavlově firmě a budou mít absolutní kontrolu nad jejím účetnictvím. Samozřejmě si nárokovali dosti vysoké úroky z jistiny ručení a tříprocentní provizi z vyplaceného úvěru. Pan Tichý pochopil, že slibovaný levný zahraniční úvěr se mu podstatně prodraží, ale zdálo se mu, že nemá na vybranou. Podmínky přijal. Před podpisem smlouvy si ji pak nechal od Ljudmily zběžně přeložit. Na jejím konci našel podmínku, o které před tím nebyla řeč: smlouva měla vstoupit v platnost po zaplacení "administrativního poplatku" ve výši 170 000 US dolarů a zaplaceno mělo být nejpozději za 10 bankovních dnů. Pavlovi se zatmělo před očima a dal najevo údiv. Jeden z ředitelů mu vysvětlil, že to je přece zcela samozřejmá podmínka, ve světě u podobných obchodů zcela běžná, proto se o ní ani nezmínil. A Volf jen přikyvoval, že je to pravda, a ostatně i tak se přijetí úvěru bohatě vyplatí. Ljudmila se Pavlovu zděšení rozpustile usmívala. Pavel věděl, že není v jeho silách sehnat dalších pět milionů korun, ale v zoufalství si pomyslel, že snad něco doma vymyslí, a smlouvu podepsal. Věděl, že má na vybranou pouze mezi dvěma možnostmi: získáním úvěru s následným rozkvětem firmy, nebo okamžitým krachem.
Po návratu se skutečně pokusil peníze sehnat. Naštěstí se mu to nepodařilo. Po deseti dnech požádal o prodloužení lhůty o dalších deset dnů. Laskaví pánové v Antverpách měli porozumění, vyhověli jeho žádosti a prodloužili mu pak lhůtu ještě dvakrát. Nakonec ale od smlouvy pro nesplnění podmínky odstoupili. Pavel v této situaci požádal o vrácení 40 000 US dolarů. Ale Volf Ignatěvič se jeho žádosti nesmírně podivil. Je přece samozřejmou povinností žadatele o úvěr, aby věřiteli nabídl zástavu za úvěr. Pavel dostal možnost toho dosáhnout, ale nesplněním smluvních podmínek ji zmařil. Ostatně jeho požadavek na vrácení zálohy je předčasný, protože Volf nevyčerpal ještě všechny možnosti obstarání garance a bude se snažit situaci zachránit. Mezitím Pavel musel zaplatit první úroky z lichvářské půjčky. Protože neúplně obsazená dílna téměř nic nevydělávala, byl pak nucen vyplatit poslední dělníky a zastavit provoz. Začala na něj také tlačit banka kvůli neplacení splátek a úroků z privatizačního úvěru.
Volf Ignatěvič nebo Ljudmila se pak objevovali v intervalech dvou až tří týdnů. Vždy přišli se zprávou, že našli nějaké nové řešení, nechali Pavla podepsat nějakou anglickou žádost, které stejně nerozuměl, údajně někam odeslali další kopii studie podnikatelského záměru a dokonce občas oznámili, že nějaká finanční společnost, tu ve Švýcarsku, tu ve vzdálené Tramtárii, je ochotna se za úvěr zaručit. Opět bylo třeba někam cestovat, platit poplatky, hradit cestovní náklady. Ale Pavel již nikam jet nemohl, protože neměl z čeho platit. Pak nezaplatil druhou splátku úroků lichváři a začal se mu vyhýbat. Za několik dní nato londýnská kancelář oznámila, že její klient odstupuje od smlouvy o obstarání úvěru, protože je zřejmé, že Pavel není způsobilý nabídnout zástavu. Ke zrušení smluvního vztahu dochází z jeho viny, proto investor nevrátí vyplacenou zálohu. Ani Volf Ignatěvič se k vrácení zálohy neměl, protože pokračoval dále ve zcela beznadějném hledání jiného zdroje úvěru a cítil se oprávněn podnikat to na Pavlův náklad. Společně s Ljudmilou pokračoval v nepravidelných schůzkách s Pavlem a v nabízení nesmyslných nabídek financování. Pavel samozřejmě nesplatil ani třetí splátku lichvářských úroků, ani jistinu půjčky. Úspěšně se mu dařilo vyhýbat se setkání s lichvářem. Ten ostatně po nějakém čase pochopil neúčelnost telefonického a písemného upomínání a přestal se ozývat. Jednou pozdě večer v červenci 1998 pak Pavel při návratu domů zjistil, že před jeho domem stojí stěhovací auto, do kterého nosiči vynášejí jeho nábytek. Kolem auta postávali holohlaví svalnatci v tričkách bez rukávů, s tetovanými pažemi. Další dozírali v domě. Celou akci řídil usměvavý skinhead v brejličkách bez obrub, který mu ukázal výpis z katastru, v němž byl potvrzen převod domku na lichváře. Pavel běžel do nejbližší telefonní budky přivolat policii. Motorizovaná hlídka dorazila během několika minut. Její členové kupodivu znali skinheada řídícího stěhování, a to pod přezdívkou "Rugbysta". Ten jim s úsměvem vysvětlil, že zásah byl předem odsouhlasen s operačním důstojníkem linky tísňového volání. Mladý velitel hlídky byl ale profesionál každým coulem. Přes zřejmé sympatie ke skinheadovi se nenechal odvést od standardního postupu a požadoval, aby na místo přijel nový majitel domu a doložil, že má soudní příkaz k vyklizení bytu, nebo že aspoň nešťastnému Pavlovi dal písemnou výpověď. Mezitím jeho kolegové začali zjišťovat identitu holohlavé ochranky a zkoumali, zda jsou muži ozbrojeni. Zjistili také, že skinheadi se do domu dostali násilím po přeřezání bezpečnostní závory a odvrtání zámku. Hlídka postupovala v podstatě stejně jako při běžné vloupačce. Vedoucí skinhead někam zatelefonoval a vzápětí hlídka dostala vysílačkou příkaz k vyklizení bojiště. Pavel zůstal na ulici a bezmocně přihlížel, jak jeho majetek odjíždí někam do skladu. Do domu se již nikdy nevrátil a od té doby je s ubytováním odkázán na milost bližních. Jeho vystěhovaný majetek byl rozkraden.
Za nějaký čas banka odstoupila od úvěrové smlouvy a podala návrh na konkurz Pavlovy firmy. Prodej areálu Pavlova autoservisu v dražbě nestačil na pokrytí firemních dluhů. Dnes Pavel opět pracuje jako technik ve stavební firmě a z platu mu zůstává jen nezabavitelné minimum, zbytek odchází na úhradu závazků. Když se Pavel pokusil zahojit své rány na úkor ochotné avalantky, zjistil, že dotyčná dáma je chudá jako kostelní myš a 40 000 dolarů není schopna splatit do konce svého života. Směnku roztrhal a zahodil.
Toto je bilance podvodného vylákání zálohy pod záminkou obstarání výhodného úvěru: přímé peněžní výdaje ve výši přibližně dvou a půl milionu korun, ztráta domku, zánik slušně prosperující firmy a také ztráta osobní perspektivy a společenského postavení postiženého.
Na jaře 1999 se Pavel Tichý náhodně seznámil s jiným neúspěšným podnikatelem, který s Volfem Ignatěvičem a Ljudmilou Andrejevnou získal podobnou zkušenost o půl roku dříve s tím rozdílem, že nemusel cestovat do Antverp, nýbrž do Budapešti. Ten ho pak seznámil s dalšími případy a mezi nimi zvláště z brněnskou firmou, která rovněž prošla jednáním ve First Dutch Security a na rozdíl od Pavla zaplatila požadovaných pět milionů korun. Výsledek byl stejný jako v Pavlově případě jen s tím rozdílem, že jeho brněnské spolutrpitele ta zábava přišla o více než 5 milionů korun dráže. Pavel dodnes neví, zda se má spíše radovat, že díky finanční nemohoucnosti unikl zbytečnému vydání pěti milionů korun, či zda se má raději zlobit kvůli zjištění, že celá ta hra s posuzováním podnikatelského záměru a jednáním v Londýně a Antverpách byla již od počátku odsouzena k nezdaru a jejím jediným smyslem bylo vylákání všech těch milionových "záloh".
Těsně před Štědrým dnem r.2002 zazvonil Pavlův mobilní telefon. V něm se ozval Volf Ignatěvič a začal Pavla odprošovat za příkoří, která mu způsobil. Pavel nemohl z počátku pochopit tu nečekanou křesťanskou pokoru jinak velmi sebejistého podvodníka. Rychle se ale probral z překvapení a postřehl, že za Volfovým hlasem se ozývá Ljudmila, která mu zřejmě napovídá, jak má mluvit. Převedl řeč na běžnou konverzaci starých známých o životě. Po jeho otázce, jak se vlastně Volfovi a Ljudmile daří, Volfovi se náhle zlomil hlas. Sdělil Pavlovi, že Ljudmila má rakovinu. Pak vzala telefon i ona. Mluvila se zřejmou námahou a rovněž se omlouvala. Nebyl-li to všechno nevkusný žert, nasvědčovala by tato příhoda tomu, že i v profesionálních podvodnících se někdy ozve svědomí.