POLICISTA 4/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra jak to chodí jinde |
Díky akčním filmům mnozí z nás nabyli dojmu, že podmínky výkonu policejní služby v některých velkoměstech USA se hodně blíží situaci permanentní pouliční války. Ve skutečnosti si ale i v Americe většina policistů za celý život ve službě ani nevystřelí. Jsou však na světě místa, kde jsou policisté doopravdy a mnoho let ve válce.
Máme na mysli především prefesionální strážce zvěře v afrických národních parcích, bez přestávky bojující proti ozbrojeným pytlákům. Ukažme si to na příkladu tanzanského Selousova parku, kde jednotka 360 polovojensky organizovaných "skautů" střeží území buše a pralesa v rozloze 50 000 km2, tedy jako dvě třetiny České republiky.
Tato přírodní rezervace k ochraně divoké zvěře byla zřízena v bývalé německé kolonii už roku 1912; následující britská správa Tanganjiky obnovila statut rezervace po roce 1920. Nazvala ji pak podle legendárního dobrodruha a lovce těžké africké zvěře Fredericka C. Selouse, který padl v boji proti německému koloniálnímu vojsku. Přestože mnohem známější je další tanzanský národní park Serengeti na severu země, Selousova rezervace je největší v Africe.
Britové ke správě parků zřídili "Game Department", něco jako ministertvo pro ochranu zvěře, a rovněž zavedli jejich ozbrojenou ochranu, jejíž úkoly však byly odlišné od dneška. V Selousově rezervaci se strážci parků starali převážně o to, aby tlustokožci neohrožovali vesničany žijící na území rezervace. Nikomu vcelku nevadilo, že ti v rezervaci lovili, aby měli maso pro vlastní spotřebu. Také bohatí lovci z Evropy a z Ameriky - zájemci o nevšední zážitky a o atraktivní africké trofeje - si přišli na své. Těžko jim to někdo může vyčítat, v těch dobách i samotní strážci museli alespoň částečně regulovat početní stavy zvěře nebo likvidovat nebezpečné kusy odstřelem.
Problémy nastaly od roku 1961, kdy skončil britský mandát v Tanganjice (která se roku 1964 sloučila se Zanzibarem a stát se od té doby jmenuje Tanzánie). Vleklé vnitřní konflikty této východafrické země, etnické nepokoje, všezahrnující korupce a prakticky neustávající spory se sousedními státy, to vše vedlo k rozvratu státní správy a kolapsu ekonomiky. Hladovějící obyvatelstvo hledalo v rezervacích nanejvýš zdroj obživy. Nicméně to by ještě ke krizi stavů zvěře nevedlo, vesničané se svými brokovnicemi nebo dokonce ještě s primitivními předovkami nedokázali mnoho ulovit.
V následujícím kontextu působí jako výsměch, že roku 1973 tanzanská vláda zakázala veškerý lov v rezervacích. Skutečné problémy totiž nastaly až s organizovanými nájezdy pytláckých band, které nabyly na obrátkách od poloviny 70. let. Jen v období 1975 - 1988 poklesl počet slonů v Selousově rezervaci ze 110 000 na 22 000. Každý rok padlo za oběť lovcům slonoviny 5000 - 8000 kusů. Populace vzácných nosorožců byla téměř vyhubena, z původních 3000 kusů zůstalo jen několik desítek.
Pytláci se rekrutovali především z veteránů lokálních válek v Tanzánii a v sousedních zemích. Měli tedy bojové zkušenosti, byli solidně vyzbrojení, převážně samopaly Kalašnikov čínské výroby, a operovali až v padesátičlenných bandách. Je logické, že početně limitovaní, bídně vyzbrojení a ještě hůře placení strážci parku se s nimi nepouštěli do konfliktů, byla by to holá sebevražda. Nikdo je ale také k tomu příliš nenutil. Oficiálně se dokonce uvažovalo o zrušení ochrany rezervací a propuštění strážců, avšak státní odborový svaz se postavil na odpor. Vláda tedy ochranu rezervací papírově zachovala, ale spokojila s tím, že strážci proháněli tamní vesničany.
Organizovaní pytláci vybíjeli zvěř v mnohonásobně větších počtech. Nelovili totiž kvůli potravě, ale pouze pro slonovinu a pro nosorožčí rohy, jejichž prášek v některých částech světa se považuje za nepřekonatelné afrodisiakum. Kořist byla určena výlučně na export mimo Afriku, a to pologramotní pytláci sami nemohli zorganizovat. Postupně se vytvořila mafie, do níž se zapojili nejen místní obchodníci, ale také nemálo vládních úředníků; první jako jediní mohli navázat potřebné kontakty v zahraničí a zprostředkovat odbyt žádaného zboží, zatímco druzí museli tyto obchody krýt. Tanzanské vládní špičky, pokud nebyly přímo zapojeny, zavíraly oči. Nejenom že jim také teklo do kapes, ale za vyvezené "zboží" nezřídka přicházely do země tolik žádané zbraně.
V polovině 80. let dosáhlo organizované pytláctví vrcholu. Geologické firmy totiž proťaly dosud těžko prostupné rezervace stovkami průseků, které pytlácké bandy a obchodníci se slonovinou začali používat jako dopravní trasy. Zdálo se, že Selousovu rezervaci nemůže nic zachránit před úplným vyhubením vzácné zvěře, ale právě v této době se situace začala obracet.
Bylo to především pod tlakem mezinárodního veřejného mínění a zákonných zákazů v bohaté části světa, která si začala uvědomovat svou spoluodpovědnost za zachování přírodního bohatství Země. Afričtí pytláci najednou stáli před odbytovými problémy. Slonovina se sice pořád dala vyvézt ze země, ale mnohem obtížnější byla doprava a vyložení na jiném kontinentu, nemluvě o tom, že ve většině zemí se čerstvá slonovina stala legálně neprodejnou. S rohy nosorožců nebyl tento trend tak zřetelný, protože jde o malá množství materiálu, která lze snadněji propašovat do Asie.
Tlaku světové veřejnosti nemohla odolat ani tanzanská vláda a koncem 80. let se konečně rozhodla k vážně míněným krokům na záchranu zvěře v rezervacích. První krok na sebe vzala armáda. V celostátní akci trvající půldruhého roku zadržela na 3000 příslušníků pytláckých band, kteří byli uvězněni a potom - pokud se jednalo o cizince - vypovězeni ze země. Zároveň byly zajištěny více než dva tisíce moderních zbraní.
Následovaly kroky ke zjištění zbylých stavů zvěře, jejich postupné stabilizaci na optimální úrovni a záchraně genofondu. Tanzanská vláda otevřela v tomto směru dveře mezinárodní spolupráci: Selousovou rezervací se - snad ze sentimentu - zabývají vědci z Německa. Záhy se ukázalo, že je možné opět povolit řízený a přísně kontrolovaný "poplatkový" odstřel trofejové zvěře. Zahraniční lovci tak přinášejí rezervaci každoročně přes milion dolarů.
Pokud jde o vlastní ochranu parků, tanzanský Game Department na počátku 90. let přistoupil k její reorganizaci. Hlavním úkolem se stala ochrana zvěře proti pytlákům zvenčí i zevnitř rezervace. Strážci získali obvyklé policejní oprávnění. Jak už bylo řečeno, v Selousově rezervaci jich nyní pracuje 360. Žijí kasárenským způsobem života v několika desítkách stanic.
Vedle přímého střežení několika lokalit, kam byla soustředěna ohrožená populace nosorožců, hlídkují především na "silnicích", kde kontrolují pohyb cizích osob. Jinak rozvíjejí především zpravodajskou činnost a zjistí-li výskyt pytláků, sedmičlenné komando vyráží v džípu na jejich pronásledování. Tento počet je prý dostatečný, protože velké pytlácké bandy už se nevyskytují. Vidina "bohatství" však stále láká, a tak se malé, dobře organizované a většinou motorizované skupinky neustále pokoušejí proniknout do rezervace, zabít několik slonů a s kořistí rychle zmizet. Střetnutí se strážci se pokud možno vyhýbají, ale když jsou dopadeni, a to se stává mnohokrát do roka, nezřídka dojde k divoké přestřelce. Ztráty v tom případě bývají na obou stranách. Na straně policistů menší, ale prakticky neuplyne rok, aby alespoň jeden ze strážců nepřišel o život.
V poslední době byly v buši zřízeny přistávací plochy a strážci Selousova parku dostali dokonce malé letadlo, které podle potřeby vysazuje jednotlivá komanda.
V boji proti pytláctví není všechno ideální, protože Game Department nemá peníze na výzbroj a další vybavení strážců. Pravda, už to není tak tragické jako před 15 lety, kdy strážci chodili do buše s jedním nebo dvěma náboji v kapse. Ale i dnes v základním sedmičlenném komandu je vždycky jeden muž ozbrojen opakovačkou Mauser v "tropické" ráži .404 Jeffery nebo .458 Winchester Magnum - jde o zbraně po Britech, většinou ještě z doby před druhou světovou válkou, ale stále použitelné, je-li zapotřebí odstřelit některé z těžkých a nejtěžších zvířat. Další dva muži vždycky mají zbraně k boji - kalašnikovy nebo simonovy (SKS), výlučně ukořistěné pytlákům. Ostatní strážci mají brokovnice různých typů a kdovíjakého původu, i když už to nejsou předovky.
Z různých zahraničních darů mají strážci k dispozici ještě několik desítek různých vojenských zbraní, které se už jinde ve světě nepočítají k moderním. Američtí milovníci Afriky a lovu africké zvěře se složili a poslali strážcům Selousovy rezervace zásilku moderních revolverů Smith & Wesson ve výkonné ráži .357 Magnum, z Německa zase přišly boty a pouzdra na zbraně. Od zahraničních dárců ostatně pocházejí i zmíněné džípy a letadlo, stejně jako radiostanice, jimiž jsou nyní strážci vybaveni.
A jaké vlastnosti má profesionální strážce Selousovy rezervace? Je to mladý muž ve věku přibližně od 17 do 30 let, který se zavázal k desetileté službě - jsou však i kratší úvazky. Pochází zpravidla z některé vesnice v rezervaci nebo v blízkém okolí, a v tom je jeho základní kvalifikace: má dobrou místní a osobní znalost, perfektně se orientuje (mapy nebo dokonce GPS zde stále ještě prakticky neznají), je fyzicky zdatný a vytrvalý, rozumí zvěři a stopařství, dokáže přežít i sám v buši z toho, co si najde nebo uloví. Pokud umí dobře číst a psát nebo se dokonce domluví anglicky a nemá podezřelé kontakty, může se stát seržantem a případně i důstojníkem.
Nějaké zvláštní znalosti práva se nevyžadují. Jisté problémy jsou s bojovým výcvikem policistů. Ačkoliv na tom mnohokrát závisí jejich životy, na náboje nejsou peníze, a tak se celá výuka střelby omezí na několik ran z pušky. Pak už záleží jenom na talentu každého jednotlivce, zda se to dokáže naučit doopravdy. Plat strážce není tak velký, aby si mohl v nějakém větším množství kupovat náboje sám.
-pl-