POLICISTA  4/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž


Dohoda je zpravidla lepší nežli konflikt. Ostatně, o tom už vypráví i jeden příběh velmi pradávný. Jákob ošidil bratra Ezaua o otcovské požehnání, a když se po letech vracel do země Kenaan, čekal jej zuřící sourozenec s tlupou po zuby ozbrojených bojovníků. Tak alespoň je psáno v knize Genesis.
Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil zvlášť děti Leiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil. Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali.

Z hlediska moderní psychologie zrežíroval Jákob obávané setkání velmi prozíravě. Dokázal se dobře vcítit do reakcí svého prchlivého bratra, který byl kdykoliv ochoten porvat se třeba s čertem, ale miloval děti a nikdy by nevztáhl ruku na ženu. Řečí beze slov hovořil rodinný zástup Jákobův, a místo chystaného krveprolití došlo k bratrskému smíření. Zkrátka, praotec Izraelitů měl přirozený talent dobrého vyjednavače.

AKADEMIE

"Úředně řečeno," poznamenal doktor Jožka Spurný z Policejní akademie České republiky, "vyjednávání je proces, jehož cílem je prostřednictvím rozhovoru nebo diskuse dosáhnout nějaké přijatelné dohody. Situací, v nichž může taková debata policejní zákrok usnadnit, je celá řada. Od vysoce rizikových sebevražedných pokusů přes násilné incidenty v domácnostech, vzpoury vězňů, nebezpečná zatýkání, až po takzvané barikádové konflikty, kdy se ozbrojená osoba uchýlí na určité místo, vyhrožuje použitím zbraně nebo zadržuje rukojmí. Na akademii se nesnažíme připravit pro potřeby vyjednávání profesionály, to je záležitost dalších odborných kurzů. Chceme však, aby naši absolventi měli jakési základní povědomí o tom, co vlastně vyjednávání je, rozpoznali případy, kdy je třeba přivolat specialistu, a nedopouštěli se omylů, které by mohly pozdější práci zkomplikovat.

Vladislav Fukala se k práci vyjednavače dostal vlastně náhodouK nečastějším chybám patří především spěch. Každá situace má svůj přirozený vývoj, snaha dosáhnout výsledků příliš rychle může i ten nejlepší záměr docela pokazit. Není dobré stanovovat si příliš vysoké úkoly, nevelké postupné cíle jsou mnohem lepší, neboť čas v takových případech zpravidla pracuje pro policii.

Další, a to dost obecně rozšířenou chybou, je nedostatek umění naslouchat. Každý má zpravidla nějakou představu, s níž do diskuse jde, pokud ji však nedokáže průběžně korigovat podle toho, co slyší, když se neumí vcítit do problémů svého protějšku, tak toho moc nevyřeší. Ona celá tahle záležitost je mnohem víc o jakémsi instinktu, empatii a intuici, než o tom, co se dá nastudovat z odborných knížek. Já sám nějaký čas dělal vyjednavače i útvaru rychlého nasazení. Vzpomínám, na začátku devadesátých let se řešila vzpoura vězňů ve Vinařicích. Tehdy se nám podařilo navázat kontakt s vůdci vzpoury, zahájit dialog, v debatě odlišit jejich oprávněné a neoprávněné požadavky. Bohužel, tehdy se ještě vyjednávání nebralo příliš vážně, naše komunikace se vzbouřenci byla lepší než kontakt s vlastním velením. To nakonec vydalo povel k zásahu, což mě dost mrzelo, neboť se podle mého názoru situace dala vyřešit elegantně a bez jakéhokoliv násilí."

KOMÍN

Šedivá všechna teorie, leč věčně zelený je strom života, praví klasik, a proto jsme si o každodenní praxi vyjednavačů zajeli popovídat na policejní správu Severomoravského kraje. Dýmající komíny a temné konstrukce těžních věží kdysi symbolizovaly ocelové srdce republiky. Dnes je situace poněkud jiná, kraj pro změnu trápí nezaměstnanost. I ta má své příběhy.

"Stručná zpráva přišla od operačního důstojníka. Na tovární komín v Optimatu Odra prý vylezl neznámý muž, který vyhrožuje sebevraždou a hází dolů cihly a dřevěné trámky," vyprávěl praporčík Vladislav Fukala ze služby pořádkové policie.

"Tak jsme se tam vypravili a na dvoře závodu bylo rušno, jak to bývá v podobných případech. Lidé z podniku, hasiči, záchranka, čekal se příjezd televizního štábu, neboť muž na komíně hodlal komunikovat pouze s redaktory, prostě zmatek jako na perském trhu. Podařilo se nám místo trochu vyklidit, stáhnout služební vozy z dohledu, já tam zůstal v civilu a s megafonem v ruce jsem se snažil domluvit s chlapem nahoře. On mě sice slyšel, ale já jeho skoro ne, bylo to dlouhé překřikování, než jsme se dohodli, že za ním vylezu. Samozřejmě sám, jinak, tvrdil, okamžitě skočí dolů."

Bylo sedmnáctého dubna roku 2000, docela hezký slunečný den. Komín, o němž je řeč, měří 110 metrů, což je pro srovnání téměř dvakrát tolik jako pražská rozhledna na Petříně. Vedení zásahové jednotky zatím připravovalo krizový plán pro případ, že by se sebevrah nedal přesvědčit a bylo by jej nutno zachraňovat násilím. V pohotovosti čekal policejní vrtulník, uvažovalo se i o výstupu vnitřkem komínu, což ovšem technik nedoporučoval, neboť příčle uvnitř už byly velmi nepevné.

Vladislav Fukala si vzal vysílačku, jisticí karabiny a taky zapalovač, kterým si chtěl sebevrah zapálit poslední cigaretu. Pak se pustil do výstupu.

"Lezl jsem velmi pomalu, abych nahoře nemusel pracně popadat dech, a v duchu jsem si připravoval úvodní slova. Vyjádřil jsem obdiv, jak suverénně se ten chlapík pohybuje ve výškách, to mu snad maličko zalichotilo, v každém případě si byl ochoten trochu povídat."

Pracovní kufřík policejního vyjednavače. Intuice a schopnost empatie se dovnitř nevejde.Problémy, starosti, utíkající čas. Muž už byl příliš dlouho nezaměstnaný, cítil se nepotřebný, ke všemu se přidala ještě jakási křivda při rozdělování sociálních dávek, prostě cítil se v bezvýchodné situaci, kterou hodlal řešit skokem do nicoty. Více než dvě hodiny trvala debata ve stodesetimetrové výšce, nakonec se sebevrah rozhodl, že sestoupí dolů.

Pomalu už se začalo stmívat, když se oba promrzlí aktéři příběhu vraceli zpátky do života. Čumilové se rozešli, služební vozy odjely a posádka vrtulníku připraveného na letišti mohla jít domů.

SVĚTLO VE TMĚ

"Víte," poznamenal praporčík Fukala, "člověk, který chce se vším skoncovat, je jako postava pohybující se ve tmě. Důležité je nenechat se vtáhnout do jeho pochmurného světa, ale nabídnout mu nějaké východisko, světélko, co ho z toho tunelu vyvede. Mnohokrát jsem slyšel, že je to vlastně zbytečná práce, že ten, kdo si nevzal život dnes, to udělá zítra, ale myslím, že to není pravda. Alespoň já se se žádným podobným opakováním nesetkal. Snažím se trochu sledovat další osudy takových lidí, když přijde uvolnění, tak si s nimi o prožité kritické situaci povídám. Moc mě zajímá, jaký důvod či argument nejvíc zapůsobil, stejně jako to, co jsme při vyjednávání udělali špatně a co mohlo celou záležitost pokazit. Myslím, že se člověk nejvíc naučí právě z vlastních chyb."

MONOLOG

Vladislav Fukala se ke své odbornosti dostal vlastně nešťastnou náhodou. Jako příslušník zásahové jednotky hodně sportoval a jednou při závodech horských kol měl pád, který skončil těžkým úrazem. V době nekonečné rekonvalescence se začal zajímat o vyjednávání a psychologii, nakonec se z téhle náhradní aktivity stala profese hlavní.

Někdy se opakují výjezdy krátce za sebou, jindy je delší dobu klid. Není bez zajímavosti, že například sebevraždy bývají nejčetnější na jaře, kdy se svět zdá veselý a krásný.

K dramatu na Svinovských mostech došlo 25. března roku 2001. Muž v uniformě dopravního podniku přelezl zábradlí, stál na ochranném parapetu nad kolejemi a vyhrožoval, že skočí dolů.

Na místě panoval obvyklý zmatek. Vladislav Fukala spolu s psycholožkou týmu museli nejdřív odehnat všechny snaživé přímluvce a rádce, potom se pokusili navázat kontakt. Marně.

Muž mlčel, neodpovídal. Informace, které zatím kolegové sehnali, byly dosti útržkové. Jméno, oprávněné obavy ze ztráty zaměstnání, vleklé zdravotní potíže a problémy v rodině...

Praporčík zahájil monolog. Každá získaná minuta představovala kousek úspěchu, muž sice nehovořil, ale poslouchal, když Fukala ztišil hlas, automaticky přistoupil blíž, aby rozuměl.

Argumenty nezabíraly, chlap nad kolejemi bylo pobledlý a odhodlaný. Zdálo se, že už se definitivně rozhodl a jenom čeká, až pojede vlak, aby se vrhl rovnou pod lokomotivu.

Praporčík se celý schoulil u zábradlí, snažil se vypadat maličký a mluvil velmi tiše. Když se sebevrah zase přiblížil, vymrštil se a popadl ho za ruku. O chvíli později pomohli kolegové záchranáři a přetáhli muže do bezpečí. Dole na kolejích zatím rachotila projíždějící železniční souprava.

PRAVDA A LEŽ

"Myslím, že především zásluhou dobrodružných filmů se o policejních vyjednavačích soudí, že jejich řeči se vůbec nedají brát vážně. Víc než seriózním lidem se podobají hazardním hráčům, co se každého snaží obalamutit a podvést," poznamenal praporčík Fukala. "Ve skutečnosti to ovšem tak není. Jistě, existují účelové lži, a pokud to může v daném okamžiku zachránit lidský život, tak podobnou mystifikaci možná sám použiju. Takových případů je ovšem velice málo. Vzájemné důvěra se obtížně navazuje a i drobná hloupá nepravda celé úsilí zboří jako domeček z karet. Já osobně - a myslím, že můžu mluvit i za své kolegy - se držím zásady nelhat. Neslibujeme to, co nemůžeme splnit, a když už se k něčemu zavážeme, tak dost úzkostlivě dbáme na to, abychom to také udělali."

BROKOVNICE

O nedávném příběhu se hodně psalo, měl všechny atributy přitahující novináře. Dva pokusy o vraždu a zabarikádovaný pachatel, střelba ohrožující kordon policistů.

Vyjednavači byli na místě dva, Fukalovu kolegovi se podařilo spojit se s mužem uvnitř rodinného domku mobilním telefonem.

Být, či nebýt? To je, oč tu běží..."Poslyšte, ti postřelení jsou v nemocnici. Nejspíš to přežijí."

"To jsem rád," ozval se hlas na druhém aparátu.

Policisté zatím chvatně sestavovali útržky předběžného vyšetřování. Stárnoucí muž podezříval svou o řadu let mladší přítelkyni z nevěry, vtrhl k ní v noci do bytu a vskutku ji tam našel s milencem. Dvakrát vypálil z brokovnice, pak se vrátil a opevnil ve svém domě.

"Není to tak docela černé, určitě se najde nějaké řešení..."

"Já už ho znám," řekl střelec klidně. "A nebude to trvat dlouho."

Stav, kdy je člověk na vahách, bývá zpravidla plný napětí a nervozity, chvíle, kdy se definitivně rozhodne, přináší uklidnění."

"Deset minut, víc nepotřebuju."

Muž v domku si sám sobě objednal vůz pohřební služby a bezmocným policistům se povedlo pouze protáhnout těch avizovaných deset minut na půl druhé hodiny.

Mobilní telefon čím dál častěji vypadával, rozhodli se proto obejít obklíčené stavení přes zahradu a oslovit majitele domu megafonem. Na místo se nedostali. Dřív, než se propletli mezi ploty jednotlivých dvorků, třeskl výstřel.

NEÚSPĚCH

"Nezdar patří k věci, každá bitva se nevyhraje, vyjednavač je jen určitý nástroj, sám nemůže změnit běh osudu... Tak tohle asi každý z nás náramně dobře zná, může si to opakovat jako rozpočítávadlo, a přesto taková smrt člověka náramně sebere. V duchu si znovu a znovu probíráte celý průběh jednání, do nekonečna dumáte, kde se stala chyba, co jste přeslechl nebo přehlédl," poznamenal Vladislav Fukala.

"Stručně řečeno, rozdávání životního optimismu má své meze, i vyjednavač, který by měl nakažlivě sršet pohodou a dobrou náladou, občas potřebuje svého psychologa. Naštěstí takových případů s tragickým koncem zase není tak mnoho."

KLUK NA STŘEŠE

Původně chtěl vyskočit z okna, když hasiči připravili záchranný žebřík, přehoupl se na šikmou střechu hospodářské budovy. Nebylo to příliš vysoko, ale vyhrožoval, že dopadne na hlavu, protože už nechce žít.

"Neblázni," řekl praporčík. Schválně zvolil tykání, ten mladíček byl ještě kluk. Snadno se rozpovídal. Prohlásil, že má na svědomí vraždu a vyprávěl o svém zločinu tak přesvědčivě, že to znělo skoro jako pravda. Nebyla. O chvíli později byl mládenec pronásledován nájemnými zabijáky a ze škvír na něj cenili zuby bojoví psi. Odborný lékař usoudil, že jde o těžké halucinace provázející dušení chorobu, jednání ztratilo jakoukoliv logiku. Vladislav Fukala musel nesčíslněkrát ukazovat služební odznak, jen aby dokázal, že nepatří ke zločinným gangsterům. Pracně se snažil přizpůsobit prudké změně nálad a dobrat se nějakého rozumného řešení. Připomínalo to loterii, při které vyšel vcelku náhodný nápad. Mladý muž nakonec přece jen slezl, vyprovokován dětinskou sázkou o třináct korun.

Pohled z mostu mnoha jmen. Původně Gottwaldův, později Nuselský, dnes se mu říká Most sebevrahů.Jindy zase došlo ve vilce autodopravce jezdícího na Ukrajinu ke střelbě a výbuchu ručního granátu. Hovořilo se o schůzce ruské mafie a vyjednavači s pomocí megafonu opatrně připravovali půdu pro zákrok zásahová jednoty. Jenže když policisté vtrhli dovnitř, našli tam jen těžce opilého majitele domu a psa zraněného granátovou střepinou.

Nebo jednou na sídlišti, tam zuřící ožralý manžel vyhazoval z oken nábytek a hrozil povražděním celé rodiny...

Inu takových historek je spousta. A dalo by se ještě dlouho vyprávět, kdyby se neozval telefon z operačního střediska.

DESET SPRAVEDLIVÝCH

Biblickým příběhem jsme naše povídání o policejním vyjednávání začali, zkusme je uzavřít v podobném, tónu.

Abrahám pokračoval: Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel. Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město? Odvětil: Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět...

Řekl pak: Možná, že se jich tam najde dvacet.

Pravil: Nezahladím je kvůli těm dvaceti.

Nato řekl: Ať se můj Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou. Možná, že se jich tam najde deset.

Hospodin pravil: Nezahladím je ani kvůli těm deseti.

Jak vidno, vyjednávat se dá o všem, dokonce i o osudu zavrženého města. Škoda, že se tenkrát v Sodomě těch deset spravedlivých nenašlo.

Antonín Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |