POLICISTA  4/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka


Jsem vrah
 MILENA BRŮHOVÁ

Babí léto připravilo Vladimíru Náhlovskému pro jeho poslední pozemskou cestu až marnotratně pestrou kulisu. Blankytně modré nebe, slunce, listy stromů v aleji hýřily barvami, mezi kovovou mříží hřbitovních vrat probleskovaly jemné pavučinky, keře s bílými kuličkami podél oplocení pobízely i dospělé k dětským hrátkám. Bylo přece vždycky tak příjemné pár těch kuliček utrhnout, pohodit na zem, opatrně našlápnout a čekat na jemné křupnutí.

Ale všechny tyto krásy přírody, všechna tato nevinná pokušení už byly Vladimíru Náhlovskému cizí, násilně mu byly odepřeny, i když právě on je dokázal ve svém životě velmi silně vnímat. A je to tak spravedlivé, uvědomoval si se zadostiučiněním mladík v černém obleku, jdoucí za rakví a pozorující ji, jak se v rukou šesti mužů lehounce pohybuje ze strany na stranu. Život za život. Ano, ať se se mnou stane cokoli, ať chudý, nebo bohatý, nebudu litovat. Konečně je účet vyrovnán.

* * *

Tehdy před sedmi lety to bylo horší, vzpomínal Michal. Mnohem horší. Tehdy jsem takhle doprovázel matku i otce, zem nad otevřeným hrobem zapadaná sněhem, vítr, zima, mráz. Bylo mi třináct a zůstal jsem z celé rodiny sám, nepočítám-li dva strýce a dvě tety z bůhvíjak vzdáleného kolena, příbuzné, které jsem skoro neznal. To je hrůza, tak zbytečná smrt, naříkal někdo za mými zády, a měl pravdu. Každá smrt v rozbitém autě je zbytečná a hrozná, a co teprve v případě, zaviní-li ji ten, kdo po havárii zůstane živ a zdráv. Viník nedal přednost na křižovatce, maminku s otcem pohřbil po smyku na umrzlé vozovce ve zmuchlaném plechu, pak si odseděl dva roky v kriminále - a vykoupil se tím ze svého těžkého hříchu. Taková nespravedlnost. A k dovršení všeho zlého, snad aby si po návratu domů vylepšil pověst, okamžitě dojel do dětského domova, vyzvedl tam sirotka, s požehnáním úřadů si ho přivezl domů a začal se o něj nezištně starat.

Člověk, který má na svědomí životy mých rodičů, leží v té pohupující se rakvi, na kterou se pořád dívám. O to jsem se zase postaral já, a nikoho z lidí, kteří jdou za mnou ve smutečním průvodu, nikdy ani ve snu nenapadne, co se stalo. Tak dobře jsem se připravil. Všechno jsem promyslel, vždyť jsem na to měl spoustu času. A byl jsem trpělivý. Přitom jsem celá ta léta hrál svému okolí velkolepé divadlo. Po příchodu z děcáku vůči svému dobrovolnému pěstounovi neskrývané nepřátelství, pak pomaloučku polehoučku opatrná proměna, a po maturitě čím dál větší porozumění. Strýc - tak jsem mu říkal - na vrcholu blaha, štědře platil studia, teď už i vysokoškolská, nelíčeně se radoval z každé složené zkoušky, a co víc - kvůli mně se ani neoženil. Nebýt té strašné události, na své čisté svědomí bych mohl říct, že byl na mě hodný.

Ano nebýt té strašné události. Jenže vzpomínka na ni existuje a já se jí nezbavím do nejdelší smrti. Ani se jí vlastně zbavit nechci. Toho, co jsem udělal, vůbec nelituji. Za svou vinu si nic jiného než rakev nezasloužil.

Že své rodiče pomstí, to napadlo Michala v den jeho patnáctých narozenin. Jak všechno provede, věděl s jistotou už o rok později. Ale teprve v osmnácti, krátce po své plnoletosti, se definitivně rozhodl a svůj plán domyslel do nejmenší podrobnosti. Pak už čekal jen na to, až mu nabídne pomoc příroda.

* * *

A pomoc přišla...

"Beru si na pár dní dovolenou, Míšo," řekl Vladimír Náhlovský, "začaly růst houby. Nechceš jet na chalupu se mnou?"

"Bohužel," odpověděl Michal, "musím se učit na tu anatomii. Škoda, že jsem vás neposlechl a nezabral víc v květnu. Mohl jsem mít celé prázdniny volno."

"To máš jedno," usmál se na něj dobrácky Náhlovský, "tak tu zkoušku uděláš teď. Ale v sobotu bys za mnou přijet mohl, ne?"

"Uvidím," řekl Michal. "I když zrovna na houby..."

"Já vím, ty je nerad."

"A taky je nerad hledám. Znám pořádně jenom hříbky, a ty prý nerostou."

"Já sbírám skoro všechno," prohlásil strýc. "Tím jsem se u nás ve vsi už dávno proslavil."

"Žádná novina ani pro mě, ani pro tu ves," zasmál se Michal. "Hlavně se jich nepřejezte jako loni. Pamatujete, jak vám bylo špatně?"

Ach ano, loni, vzpomínal Michal. Tenkrát se to nepovedlo...

Vladimír Náhlovský se na chlapce vděčně podíval.

"Jsi hodný, Míšo. Máš o mě starost, a toho já si cením. Neboj, dám si pozor. Jen je mi líto, že budu na čerstvém vzduchu, zatím co ty zůstaneš tady v bytě nad skripty."

"Když jsem sám, víc se naučím."

"Já vím. A co Eva? nebude tě postrádat?"

"Má o víkendu službu. A pak - zase jsme se pohádali. Je hrozně paličatá, a mě už to přestává bavit."

"Paličatá a náročná," pokýval hlavou Náhlovský. "Já vím, její táta si na ni taky stěžuje. Co si vezme do hlavy, to musí mít. Dobře děláš, že se do ničeho neženeš."

"Jasně že dobře dělám," ušklíbl se Michal. "Na tu chalupu za vámi asi přijedu. Aspoň na sobotu odpoledne." A v duchu sám pro sebe dodal - samozřejmě že přijedu. Právě na tu nadúrodu hub už přece rok čekám.

* * *

Všechno klapalo podle plánu. Michal přijel na chalupu v sobotu před polednem, v malém batohu skripta a plavky a malý atlas hub. V kapse bundy pak ještě igelitový sáček a v něm...

* * *

Z města vyjel za tmy, vystoupil z vlaku dvě stanice před tou svou, víc než čtyři hodiny procházel neznámým lesem - a jeho snaha byla korunována úspěchem. Tentokrát - na rozdíl od minulého podzimu - si byl naprosto jist, nástroj své pomsty prostudoval dokonale, stejně tak jeho toxické účinky. Věnoval se přece té houbařské literatuře řadu měsíců.

V chalupě prázdno, klíč jako obvykle pod rohožkou. Vstoupil do síňky, a už tam ho ovanula typická vůně hub. Strýc sem přijel už předevčírem večer, říkal si, určitě se hned včera ráno vypravil do lesa, a podle schovaného klíče je v tom lese i teď, což se mi hodí. S čím jsem dokonce počítal!

Chvatně rozkrájel své běloučké překvapení a s naplněnou mističkou sešel do studeného sklepa. Byl si jist, že právě tam jsou strýcovy už připravené poklady lesa, znal zvyklosti toho důkladného a konzervativního člověka a nemýlil se. Dvě plechové mísy, v té menší rozkrájené houby, připravené na obligátní smaženici, ve druhé houbičky docela malé, čekající na octový nálev. A dnešní úlovek se bude sušit, říkal si Michal. Že ho to pořád baví.

Bez zaváhání přimíchal své donesené houby do menší mísy a pak s tou mísou zamířil zpátky do kuchyně. Rozhodl se - pro jistotu - přivítat strýce už hotovým jídlem.

Sám byl udiven klidem, s nímž připravoval jeduplnou pochoutku. Ani stopy po výčitkách svědomí, ani stopy po lítosti. Strýcova dobročinnost, jíž byl po jeho návratu z vězení doslova zahrnován, zapomenuta. Michal myslel jen na vykopaný hrob, zmrzlé hroudy země a dvě rakve, v nichž navždy zmizeli ze světa milovaní rodiče.

"Ty už jsi přijel?" ozvalo se vtom do jeho vzpomínek radostně ode dveří. "A vaříš! Hodnej kluk. Letos je vážně hub, že by na ně mohl chodit člověk s kosou. Pro tebe jsem obalil vepřový řízek a udělal jsem taky bramborový salát. Jak ti šlo učení?"

"Dobře. Už se z toho vidím. Kolik mám dát na tu smaženici vajec?"

"Stačí tři. Přidej kousek másla a pak ty vejce. Kmín tam je?"

"Jistě. Houby sice nejím, ale všímám si, když si tu svou zamilovanou lahůdku děláte. A rád čichám její vůni. Byl jste v lese sám?"

"Potkal jsem dva známé," odpověděl Vladimír Náhlovský, "ale jen jsme prohodili pár slov a já zas šel dál svou cestou. Tak je to nejlepší, nikdo se mi neposmívá, nestraší mě a nepoučuje. Holubinka je náhodou náramná houba, ale vůbec nejchutnější jsou masáky. Však jsem jich taky přines!"

"Já bych se jich bál," řekl Michal a strýc se dal do smíchu.

"Protože je neznáš!"

Pak se sklonil nad kastrůlkem se smaženicí a uznale poklepal Michalovi na rameno.

"Mám radost, žes uvařil. Jsem hladovej jako vlk, od pěti lítám po lese. Teď ti usmažím ten řízek.

"Dal bych si radši jen bramborový salát," řekl Michal. "Řízek si vezmu s sebou, až večer pojedu domů." A za chvíli už oba seděli u stolu a hodovali.

* * *

První náznak nevolnosti pocítil Vladimír Náhlovský brzy po Michalově odchodu. Zvláštní křeč v žaludku, prudkou bolest v břiše. Snažil se příliš nevnímat své nevysvětlitelné a neobvyklé obtíže, ale nedokázal to. Bylo mu totiž čím dál hůře. Po prvním záchvatu dávení se sice zdálo, že bolest ustoupila, ale za chvíli její další atak. Nikdy v životě mu tak zle nebylo. Co dělat? Koho se dovolat? A jak? Byl v chalupě sám, do vesnice dobré dva kilometry - s jistotou věděl, že by tam bolestmi a slabostí nedošel! A sednout za volant v tomhle stavu? Ani za nic! Co kdybych zase do někoho naboural? To už bych snad nepřežil. To bych si musel něco udělat!

Co jen se mi stalo? Snad ne ty houby? Určitě ne, dělal jsem si z nich přece smaženici i včera večer a nic mi nebylo!

Pálení v břiše stoupalo, obsah střev jako by se vařil. A bolest sílila, až se mu zdálo, že už ji nebude schopen snést.

Náhle se mu zatmělo před očima, a co se stalo potom, nevěděl. Omdlel.

* * *

Zásuvka sekretáře žádné tajemství, po kterém se Michal rozhodl zapátrat, nevydala. Bylo v ní všelicos od školních vysvědčení až po platové výměry, vkladní knížku a kdovíco ještě, ale zalepená obálka s jeho jménem ani jedna. Buď nosí strýc tu závěť, o které se už víckrát zmínil, jen v hlavě, uvažoval Michal, nebo ji někde schovává. Možná na chalupě.

Vkladní knížka je na heslo, a já to heslo znám. Ano, tak moc mi strýc věřil. Komu teď vůbec těch tři sta tisíc připadne? - blesklo Michalovi hlavou, ale zásadní problém to pro něj opravdu nebyl. Daleko víc ho zaměstnávala otázka, co se asi v tuto chvíli děje v chalupě. Zaměstnávala ho vlastně bez ustání, od okamžiku, kdy se se strýcem rozloučil. Nepřišel ho po mém odjezdu někdo navštívit? Nedopravil ho někdo do nemocnice? Nedojel tam nakonec sám? Co když už má dávno vypumpovaný žaludek a zavedenou kapačku! Co když se z toho zase dostane jako loni?

A vzápětí další děsivá představa. Co když mu všechno dojde? Není přece žádný hlupák. Co když ho napadne, že jsem se o jeho náhlé onemocnění postaral já? Svěřil by se někomu se svým podezřením? Například svému bratrovi? Kvůli mně se s ním před léty ve zlém rozešel, ale začne-li mě podezřívat, možná pro změnu zanevře na mě a s ním se smíří. Možná mu nakonec prozradí i heslo té vkladní knížky.

Poprvé Michala napadlo, bylo-li rozumné tolikrát a tak zásadně odmítat strýcovy nabídky k adopci. Být teď jeho synem, žádnou závěť ve svůj prospěch bych nepotřeboval. Všechno by mi připadlo úplně automaticky. Byt, chalupa, auto, peníze. Zaplatil bych dědickou daň a celkem bezstarostně bych si žil. A kdybych se po promoci rozhodl pracovat kdekoli, mohl bych prodat tenhle byt, mohl bych prodat i pražskou garsonku, kterou jsem na strýcovu radu (...mohla by se ti jednou hodit, Míšo, to víš, Praha je Praha,) získal v den své plnoletosti výměnou za byt svých rodičů a kterou už třetí rok pronajímám. Mohl bych prodat i tátovu garáž. Za obojí bych v dnešních časech dostal hodně peněz, o tom už něco vím.

Nebo bych mohl prodat tenhle strýcův byt, přestoupit na medicínu do Prahy a tam dostudovat - a bydlet v té garsonce!

Bohužel jsou to zatím všechno jen velmi zajímavé představy, protože strýcovým synem nejsem. Důležitější než snít je tudíž odpovědět si na dvě kardinální otázky. Ta první zní - může vůbec strýce napadnout, že bych se mu chtěl takovýmto způsobem a po tak dlouhé době pomstít? Odpověď jednoznačná - ano, může.

A otázka číslo dvě: Napadne-li ho to, co udělá? Napíše dopis svému bratrovi? Nebo Evině otci, notáři Klabouchovi, se kterým chodí už léta hrát šachy? Odpověď - může napsat dokonce oběma.

Třeba je ta závěť uložená právě u Klaboucha, napadlo náhle Michala. Dělá se to tak přece.

V tom okamžiku se zarazil. Já přece musím počítat i s možností třetí! Co když neumře?! Co když se to nepovedlo ani na podruhé?

* * *

Vladimír Náhlovský se s vypětím posledních sil dopotácel do spíže, kastrůlek se zbytkem smaženice tam však nenašel. Rád ji vždycky studenou dojídal, ale tentokrát nikde nic, i když věděl, že jí ještě dost zbylo. Ne že by měl na jakékoli jídlo pomyšlení, ale v těch strašných bolestech, které prožíval, začal, ač nerad, připouštět i to, že se do jeho hub přece jen dostala nějaká jedovatá - a já mám teď otravu, možná dokonce smrtelnou.

Do pokoje dolezl znovu po čtyřech, a to už plakal bolestmi. Kdyby tu býval ten můj kluk zůstal, naříkal nahlas, dovezl by mě teď do nemocnice a tam by mě zachránili.

A náhle strašný úlek, vědomí Vladimíra Náhlovského jako by ožilo. Michal umyl po obědě nádobí. Proč? Vyhodil zbytek smaženice. Proč? A tu smaženici v mé nepřítomnosti dokonce sám uvařil. To všechno že by byla náhoda? Nechce se mi věřit. On přece nevaří nikdy, nikdy nevyhazuje zbytky jídla, nikdy neumývá nádobí!

A smaženici jsem měl už včera večer, uvědomil si znovu. Smaženici z týchž hub, ze kterých byla ta dnešní!

Proboha - bylo by to možné?

Doplazil se k posteli a lehl si, ale jen na chvíli. Když si trošku odpočinul, s odporem vypil dva loky silné kávy, kterou si uvařil, když mu začalo být zle - a pak se znovu po čtyřech sunul pokojem a dál chodbou k domovním dveřím. Uvnitř by mě nikdo nenašel, ale na dvorku třeba...

Strach ho náhle opustil, zůstala jen fyzická bolest - a pocit zoufalství nad možnou zradou.

Ano. To on mě zabil.

* * *

Michal byl doma už třetí den sám. Nejistota na něj s každým novým ránem víc a víc doléhala. Co se na té chalupě děje? Opravdu tam někde ten člověk leží a umírá? Nebo ho někdo objevil a dopravil do nemocnice? Těžko, Eva by mě přece určitě informovala, slouží právě na interně.

Skripta ležela před ním na stole, ale on z nich nevnímal jedinou řádku. Co mám dělat, abych něco nepokazil? Jet na tu chalupu a přesvědčit se sám? Nebo počkat až na víkend? V neděli se má strýc vrátit a v pondělí jít do práce: Ano, bude lepší, když počkám, a pak...

Jeho úvahy přerušil zvonek. Chvíli zůstal nehnutě sedět, srdce mu bouchalo jako zběsilé. Pak vstal a šel otevřít.

Za dveřmi stála Eva.

"Co chceš?" vyjel na ni. "Už jsem ti přece stokrát řekl, že se zbytečně namáháš. Nemám zájem, pochop to konečně a přestaň za mnou lézt do bytu!"

Všechno napětí, které se v něm nashromáždilo, muselo ven! Nedokázal se ovládnout.

"Přišla jsem kvůli něčemu jinému, Michale," řekla Eva. "Pan Náhlovský je v nemocnici, leží u nás na interně." Nejdřív na ni chvíli civěl a pak ji vtáhl dovnitř.

"Co se mu stalo?"

"Otrávil se muchomůrkou zelenou," opověděla. "A navíc ho našli pozdě. Ležel na dvorku u pumpy a objevila ho nějaká rodina z Prahy. Dopravili ho do špitálu - měla jsem zrovna službu, bylo to hrozný! Když přišel na chvíli k sobě, poznal mě a chtěl, aby za ním hned přijel můj táta. Tak jsem mu zavolala, a on přijel."

Evin táta, pomyslil si zděšeně Michal. Pan notář.

"Proč jsi nezavolala i mě?"

"Nesměla jsem. Pan Náhlovský nechtěl, abys ho viděl tak vyřízeného. Ale dal mi pro tebe dopis - taky. A máš prý dojet na chalupu, není tam zamčeno. A máš přivézt auto."

Dopis, hrklo v Michalovi. Napsal mi dopis.

"Copak on byl schopen psát?"

"Párkrát měl jasnou chvilku. Řekl si o papír a obálku - nabídla jsem se, že mu to napíšu sama, ale nechtěl. Tady to je. On ví, že umírá, Michale, ale je tak strašně klidnej a vyrovnanej - nerozumím tomu. Jiní na jeho místě by naříkali, vždyť znám takové případy, ale on..."

"Půjdu za ním, ať chce nebo ne," přerušil ji Michal, sáhl po obálce a vsunul ji do kapsy košile. "Musím ho vidět!"

Přikývla.

"Myslíš, že mě pozná?"

"Nevím. Spíš bych řekla, že už ne."

"A co chtěl tvému otci?" nedokázal nepoložit další otázku.

"Předpokládám, že něco úředního, protože táta mi o jejich setkání nechtěl nic říct. Tak pojď."

Co mi asi píše, probůh? - děsil se v duchu Michal, ale byl prostoupen takovou hrůzou, že pro dopis sáhnout nedokázal. Až se vrátím z nemocnice. Až budu sám. Nakonec - možná, že mi všechno to, co napsal, ještě stačí i říct.

Nestačil. Když vstoupili do nemocničního pokoje, byla už u jedné ze dvou postelí přistavena plenta.

* * *

Vlastně to ani dopis nebyl. Jen krátká věta oznamovací, svým obsahem a stručností však přímo zlověstná. Vím, žes mou smrt zavinil ty.

Michal okamžitě po přečtení zmuchlal aršík papíru, štítivě jej hodil do popelníku a škrtl zápalkou, jako by chtěl navěky věkův strýcův předsmrtný vzkaz sprovodit ze světa. Jako by chtěl vyloučit možnost moci kdykoli v budoucnosti vrátit. Jako by chtěl tímto pošetilým pokusem sám sobě dokázat, že vlastně žádný dopis na rozloučenou nebyl nikdy napsán.

Jenže tomu uvěřit nelze, věděl docela jistě. Z dopisu už je sice jen popel, ale na ta strýcova slova přece nemohu nikdy zapomenout. Vždyť on umíral s jistotou, že jsem ho zabil, a dal mi to po právu na vědomí. Bezpochyby se svěřil i Evině otci, možná mu nadiktoval závěť. Možná mu dokonce nadiktoval i dopis pro svého bratra!

Panebože - co když mě zavřou?

* * *

Dalších pár dnů proběhlo v relativním klidu. Rozmluvě s policií se sice Michal nevyhnul, ale byla to pouze formální záležitost, neměl během ní sebemenší dojem, že by byl z něčeho podezříván. Strýc sbíral kdejakou houbu, řekl jim, a oni nato - ano, to už víme od jeho přátel z vesnice.

A na rozloučenou dokonce projev soustrasti a účastný povzdech:

"Nu, tentokrát se mu to nevyplatilo." Zatím tedy všechno klape podle plánu, říkal si Michal, když vyšel z budovy policie. Ještě je tu ovšem ten notář...

O doktoru Klabouchovi přemýšlel den za dnem a noc za nocí.

* * *

Zdeněk Náhlovský se dostavil k dědickému řízení klidný a vyrovnaný. V jeho tváři pražádné napětí, prozrazovala spíše sebejistotu, a Michal se obával, že ví, proč tomu tak je. On, jediný bratr zemřelého, jediný blízký příbuzný bude přece právoplatným dědicem všeho jeho majetku, movitého i nemovitého. Já jsem jen cizí kluk, který dokonce odmítal nabízenou adopci.

Proč mě tedy notář pozval? Aby mi oznámil, že mě udá? Nebo mi strýc přece jen odkázal nějakou maličkost. Svou vinu na mém osudu si třeba uvědomoval i potom, co zjistil, že jsem ho zradil. V žádném případě nemohu očekávat mnoho, na čemž mi zase za dané situace tak moc nezáleží, když mám být naprosto upřímný. Daleko víc mi jde přece o to, co všechno na mě Evin táta od strýce ví!

"Prosím, pojďte oba dál, pánové," uslyšel najednou za svými zády příjemný ženský hlas, "pan doktor už na vás čeká."

Chvatně vstal z křesla, možná trochu zbrkle, uvědomil si to však poněkud pozdě. Ten druhý zatím projevuje důstojnost a rozvahu, což se asi za dané situace sluší a patří.

* * *

O necelou hodinu později se kancelář doktora Klaboucha ponořila do ponurého ticha, které konečně porušil jako první Zdeněk Náhlovský.

"Jak stará je ta závěť?" zeptal se. Ve tváři byl brunátný, oči mu nenávistně plály.

"Váš bratr mi ji diktoval v nemocnici," odpověděl notář. "Podle přání nemocného byl přítomen i primář interního oddělení."

"Ale to přece není možné, ten chudák nemohl být při smyslech!"

"Diktoval ji při plném vědomí," prohlásil notář. "Měl právo rozhodnout o svém majetku podle vlastní úvahy, a také to udělal. Dobře vám radím, pane Náhlovský, přijměte tu závěť v klidu a bez soudních průtahů. Nic byste nevysoudil, věřte mi. Znáte mě přece dobře a jistě víte, že bych vám špatně neradil."

"Pro mě rodinné stříbro!" začal Zdeněk Náhlovský křičet. Zní to bůhví jak, ale víte, o co se jedná? O pár vidliček a nožů po matce! A tenhle tady..." ukázal palcem směrem k Michalovi - "znovu tvrdím, že bratr nemohl vědět, co dělá!"

A po těch slovech se konečně na Michala podíval. Nenávistně, téměř výhrůžně. Až šel z toho pohledu strach.

"Ty hajzle," sykl s opovržením.

* * *

Michal ničemu nerozuměl. Seděl ve strýcově ušáku, ale nic z prostředí kolem sebe nevnímal. Neslyšel ani známé zvuky z ulice, ani pravidelné odbíjení hodin, seděl a díval se otevřeným oknem na střechy protějších domů, zmatený, nechápající, co se vlastně stalo a hlavně proč se tak stalo. Jak je možné, že jsem dědicem právě já, když strýc věděl, co jsem mu udělal? To i po tom všem se rozhodl, že splatí dluh svému svědomí aspoň tímto způsobem, když lépe už nemohl? Možná. Pravděpodobně.

Jisté ovšem je, že se ze mě stal majetný člověk, ale kupodivu se z toho neraduji. Dědictví nebylo motivem mého činu, a čím víc nad strýcovou závětí přemýšlím, tím víc mě začíná deprimovat a snižovat pocit uspokojení nad vyřízeným účtem.

Myslil na matčin a otcův pohřeb a poprvé se musel do těchto vzpomínek nutit. Jako by je náhle začala překrývat jiná pohřební vzpomínka, ta nedávná, a s ní poprvé i pocit jeho vlastní viny. Strýc přece mé rodiče zabil neúmyslně, léta za to trpěl a léta se snažil aspoň trochu mi vynahradit ztrátu, kterou jsem jeho zaviněním utrpěl. Kdežto já...

Výčitky svědomí, které ho tak nečekaně přepadly, byly přerušeny dlouhým zvoněním. Okamžitě ho napadlo, že ho přichází navštívit strýcův bratr, a na chvíli zaváhal. Teprve po druhém zazvonění vstal ze židle a šel otevřít.

Na prahu předsíně byla opět Eva.

"Co tu zase chceš?" zeptal se odměřeně. "Už jsme si přece všechno řekli."

"Všechno ne," opravila ho. "Pustíš mě dál? Je to důležité." Proti své vůli otevřel dokořán dveře. Eva kolem něj prošla a zamířila do pokoje.

"No tak - proč jsi přišla?" zeptal se znovu odměřeně Michal. "Proč už si proboha nenajdeš někoho jinýho? Proč zrovna mě, o čtyři roky mladšího a nedostudovanýho kluka? Chceš se přece vdávat!"

"Musím ti něco říct."

"Jo? A co?"

"Že vím, co bylo v tom dopise. Co ti pan Náhlovský napsal před svou smrtí." Vytřeštil oči, ohromený tím sdělením.

"No poslyš - snad jsi mi - uvědomuješ si, že tě můžu udat?"

"Jenže neudáš. Spíš bych to totiž mohla udělat já."

Chvíli bylo ticho, a pak se znovu ozval Michal. V jeho tichém hlase už nebylo ani stopy po vzteku.

"Nevěděl jsem, že jsi tak zlá. A pomstychtivá."

"Pomstychtivý jsi především ty, Michale. Však jsi to taky dokázal. Tvůj strýc ti napsal, že máš na svědomí jeho život. Ano, rozlepila jsem ten dopis, ale nic horšího jsem neudělala. Kam se na tebe hrabu. A zkus na mě jít žalovat, jen to zkus. Ale uvědom si, že já bych potom nemlčela. Já jsem si totiž ten dopis ofotila!"

"Ano," přikývl, "to si uvědomuju. Opravdu hezká pomsta za můj nezájem, jen co je pravda. A navíc jsi s touhle špínou vylezla přesně v den, kdy se projednávala strýcova závěť. Až když ses od tatínka dověděla, že budu dědit."

"Ne!" ohradila se okamžitě. "Dědictví s tím nemá co dělat. Nejde mi o majetek, chci tebe!"

"Jenže mě nebudeš mít nikdy," řekl po chvíli ticha truchlivě Michal. "Dokonce ani tehdy, až si tě vezmu. Jestli to tedy udělám."

"Ale uděláš," řekla Eva.

V tu chvíli ho napadlo, že se mu vlastně Eva nechtíc mstí za jeho strýce.

"Tohle že je láska?" zeptal se nešťastně.

"Ano, tohle je láska," odpověděla. "Udělala bych všechno na světě, abych mohla být s tebou."

"Vždyť mě vydíráš!"

"Dávám ti na vybranou, což je rozdíl."

"Rozdíl?" sykl podrážděně. "Ani bych neřekl. Kriminál nebo manželství. Jedna možnost hezčí než druhá. Jak za mnou můžeš tak dolejzat, proboha? Víš přece, že už tě nemám vůbec rád!"

Usmála se, vztáhla ruku a pohladila ho po vlasech.

"Ale já tebe ano. Já tě mám ráda moc. Všechno se srovná, Michale, neboj. I když jsem starší než ty. V životě ti tvoje provinění nepřipomenu, věř mi. Bude nám spolu dobře, já to vím. Budeme se..."

"Budeme se vyvážet ve strýcově autě," skočil jí do řeči Michal, "jezdit na jeho chalupu a utrácet jeho prachy. Já ti rozumím."

"To není pravda! Znovu říkám, že mi o majetek nejde."

Nejhorší je, začal pomalu připouštět Michal, že asi mluví pravdu. Že chce jenom mě a kuje železo. Nač by ostatně toužila po majetku, ona, jedináček! Jistě má sama dost.

Ano, mám opravdu jen dvě možnosti. Buď jít na léta do kriminálu, nebo si tuhle rozmazlenou ženskou vzít. Vzít si ji ovšem bez jakékoli vyhlídky na eventuální pozdější rozvod. Strýcův dopis totiž nade mnou bude viset až do nejdelší smrti jako Damoklův meč...

"A to nebudeš mít strach vzít si vraha?" napadla ho znenadání poslední výstražná otázka. Trochu ji vyděsila, její oči to neklamně prozradily, ale za chviličku už byla zase v pořádku.

"Neblázni, prosím tě."

"Jsem přece podle tebe vrah, ne?" provokoval dál a myšlenky se mu najednou rozlétly netušenými směry.

Kromě těchto dvou možností, nad kterými si zoufám, existuje přece ještě možnost třetí!

"Nebojím se tě," uslyšel vedle sebe Evin mazlivý hlas. "Já jsem si totiž tebou jistá."

Ano, uvědomoval si Michal s čím dal větší jistotou, je skutečně potřeba začít uvažovat o možnosti číslo tři. A nespěchat, už jednou se mi trpělivost vyplatila. Všechno důkladně promyslet, mám přece moře času.

"Michale..."

"Nech mě," odstrčil ji - a najednou si znovu vzpomněl na strýce. Na tu pohupující se rakev. Na zvuky padající země na víko. Výčitky svědomí ho přepadly takovou silou, že si s nimi nevěděl rady.

Tak konečně vím, jak mu celá ta léta bylo, pomyslil si. A jak bude možná nadosmrti i mně...

Vždyť já jsem vrah!



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |