POLICISTA  4/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha


MEZINÁRODNÍ POLICEJNÍ SPOLUPRÁCE
 


Překotný pokrok a rozvoj ve všech oblastech a sférách lidského života, který byl tak typický zejména pro celé uplynulé 20. století, a který fakticky pokračuje i v současné době, způsobuje to, že celý svět se pomalu ale jistě zmenšuje.

Nepřehlédnutelným impulsem v tomto vývoji byly taktéž události v zemích střední a východní Evropy v 80. a 90. letech minulého století a také samozřejmě vývoj na území bývalého Sovětského svazu. Po pádu ideologických a názorových rozdílností si země zejména evropského kontinentu velmi intenzivně uvědomily nutnost a nezbytnost celoevropské potažmo celosvětové spolupráce. Některé země bývalého východního bloku se staly členskými státy NATO a řada z nich stojí na prahu vstupu do EU. Věc před pár lety naprosto nepředstavitelná a neuskutečnitelná. Každý jednotlivý stát a jeho politická reprezentace si totiž uvědomil, že jeho plnohodnotné postavení a rozvoj je založen právě a jen na mezinárodní spolupráci. Proces vzájemného sbližování byl nastartován. Začínají padat i ty dříve nepřekonatelné a neodstranitelné bariery. Neexistence vzájemných barier a odstranění nejrůznějších překážek na straně jedné činní život jednotlivce a společnosti mnohem jednodušším a pohodlnějším. Na straně druhé je však zřejmé, že zánik omezení v dopravě, cestování, mezinárodním pohybu osob a kapitálu, nové možnosti komunikace a rapidní až překotný rozvoj informačních technologií vytvořil ideální podmínky pro růst a rozvoj nadnárodního organizovaného zločinu. V současné době je velmi typickým jevem, že pachatelé se dopouštějí trestné činnosti v různých zemích. Existuje vcelku reálná možnost, že pachatel po spáchání trestného činu odcestuje do zahraničí, kde se začne skrývat, což se často stává. Do zahraničí může taktéž přenést či lépe řečeno převést profity ze své trestné činnosti. V zahraničí může taktéž uschovat prostředky a nástroje, které použil ke spáchání trestného činu. To vše má za následek, že je obtížné a nesnadné takového pachatele identifikovat, vysledovat jeho pohyb a postavit jej tak k zodpovědnosti za jeho jednání.

Dalším fenoménem, který vytváří podmínky pro působení nadnárodního organizovaného zločinu, je prudký příliv kapitálu do států bývalého východního bloku. Pro realizaci peněz z nelegálních činností se tak otevřela možnost praní špinavých peněz v prostředí, které plně nebylo a doposud není schopno legislativně kontrolovat pohyb a zdroje vyšších peněžních částek.

Dosud ne zcela ideální celosvětová infrastruktura tržního hospodářství vytvořila vhodné podmínky pro klasické projevy nadnárodní organizované kriminality jako jsou známy u zločineckých organizací typu Mafia, Camorra, Ndrangheta či japonský Boryokudan nebo čínské Triády, ale dala taktéž prostor nově se formujícím aktivitám organizovaného zločinu ze zemí bývalého SSSR a Jugoslávie.

Opravdu silním mezníkem pro rozvoj mezinárodní spolupráce byly události z 11. září 2001 ve Spojených státech Amerických. Celý demokratický a civilizovaný svět si ve velkém šoku a zděšení uvědomil, jak lehce zranitelné jsou jeho hodnoty a ideály. Uvědomil si, že nic na tomto světě nelze považovat za absolutně nedotknutelné. Svět byl tak nucen probudit z určité letargie a plně si uvědomit, jaké nebezpečí skrývá mezinárodní terorismus spojený s fanatismem. Teprve vývoj následujících let a událostí zodpovědně a s odstupem času objektivně ukáže, zda se lidstvo z těchto událostí poučilo a zda si uvědomilo význam společného spolupráce v boji proti mezinárodnímu terorismu založeném na rovnocenném partnerství.

Jsou absolutně irelevantní veškeré úvahy na téma, za je mezinárodní policejní spolupráce nezbytná či nikoliv. Proto se jim nebudu věnovat ani já. Všechny shora uvedené skutečnosti totiž dávají za pravdu tvrzením, že v boji proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, ale vlastně zločinu v jakékoli formě vůbec, je mezinárodní spolupráce absolutně nezbytná.

Dle $ 48a zákona o policii je policie při plnění úkolů oprávněna spolupracovat s mezinárodní organizací Interpol a s jinými mezinárodními organizacemi a zahraničními bezpečnostními sbory. Proto bych se chtěl v dalších částech tohoto článku blíže věnovat nejen spolupráci s Interpolem a Europolem na poli mezinárodním a evropském, ale i procesu implementace tzv. schengenských acquis a spolupráci s Mezinárodní policejní asociací. V rámci mezinárodní policejní spolupráce a rozvoje bilaterálních vztahů je nutno zmínit dvoustranné mezinárodní smlouvy uzavírané mezi Českou republikou a dalšími státy.

Mezinárodní policejní spolupráce je v zákoně o policii blíže upravena v jeho $ 42k odst. 6), který uvádí, že do zahraničí lze předávat osobní údaje mezinárodní organizaci Interpol. Při předávání údajů platí obecné předpisy a zákona o policii, aniž by byly stanoveny další omezující podmínky. Osobní údaje lze taktéž předat za podmínek stanovených zákonem o policii mezinárodní policejní organizaci Europol nebo zahraničnímu bezpečnostnímu soboru a to i bez jejich žádosti. Europol bude blíže zmíněn v dalších částech této kapitoly.

Potřeba mezinárodní spolupráce mezi institucemi prosazujícími právo při aktivním potírání nadnárodního organizovaného zločinu vyvolala i nutnost sjednocení postupů policie se zahraničními policejními složkami. Z uvedeného důvodu byl ke dni 1.12.1999 bylo v rámci Policejního prezidia zřízen nový Odbor mezinárodní spolupráce, který vznikl s cílem vytvořit organizační předpoklady pro zabezpečení komplexní a účinné mezinárodní spolupráce a rychlé výměny kriminálně-policejních informací pro systematické potírání trestné činnosti páchané nadnárodním organizovaným zločinem na mezinárodní úrovni při současném dodržení kompatibility s postupy zahraničních složek a s instituty mezinárodního práva vztahujícím se k předávání informací.

Odbor mezinárodní spolupráce se dělí na :

Oddělení Interpol je nástupnickým pracovištěm Národní ústředny interpolu Praha a přešly na něj všechny povinnosti a oprávnění uvedeného útvaru vyplývající z členství ČR v Interpolu. Uvedený odbor plní tedy funkcí Národní ústředny Interpolu v České republice.

Skupina pro zahraniční styky plní funkci odborného pracoviště v oblasti mezinárodní spolupráce, kdy zejména:

Organizačně-metodická skupina se věnuje zabezpečení komunikačního spojení se zahraničím, rozvoji telekomunikačních a výpočetních systémů v rámci resortu policie.

Postup policejních orgánů v rámci mezinárodní spolupráce při právním styku s cizinou ve věcech trestních a to zejména ve věcech extradice (tj. vyžádání obviněného z ciziny a vydání osoby do ciziny), převzetí trestní věci z ciziny nebo její odevzdání do ciziny, vyžadování a poskytnutí právní pomoci, doručování písemností a předávání zajištěných věcí v souvislosti s trestním řízením, právního styku s cizozemskými konzulárními úřady v České republice a při trestním stíhání za účasti cizinců, je upraven Závazným pokynem policejního prezidenta č. 41 ze dne 4.3.2002. V rámci mezinárodní policejní spolupráce má své specifické a zcela odůvodněné postavení i Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, protože přímé jednání policejního orgánu se zastupitelskými úřady cizích států na území České republiky je možný jen výjimečně. Uvedené ministerstvo tedy na základě shora uvedeného pokynu ve spolupráci s Policejním prezidiem zajišťuje např.:


Mezinárodní organizace kriminální policie - INTERPOL

1. Historie interpolu

Historii mezinárodní spolupráce v oblasti potírání mezinárodního zločinu lze datovat již do dubna 1914, kdy se na 1. mezinárodním kongresu kriminální policie v Monaku sešli právníci a policejní experti z 24 zemí, aby prodiskutovali možnosti zřízení mezinárodního úřadu, který by shromažďoval kriminální záznamy o pachatelích. První světová válka přerušila proces ustanovení tohoto úřadu užitečného v rámci mezinárodní policejní spolupráce. Další v pořadí 2. mezinárodní kongres se konal 7. září 1923, jehož jednání vyústilo v založení Mezinárodní rady-komise kriminální policie (ICPC), která sídlila ve Vídni. Gestapo, které si dlouho připravovalo půdu shromažďováním informací a záznamů, počátkem jara roku 1938 přebírá nad ICPC vliv. Němečtí nacisté věděli, že jeho dokumentace ze 34 států týkající se obecné kriminality nemá konkurenci. Navíc obsahovala všechny jmenné karty od roku 1923 o náboženském vyznání předpokládaných zločinců. Se shora uvedených důvodu Společnost národů v roce 1938 přerušila spolupráci s ICPC. Ještě v roce 1938, konkrétně 10.6., je podepsána smlouva o spolupráci mezi ICPC a FBI. I tato spolupráce je však v roce 1941 přerušena. 3. června 1946 proběhne v Bruselu konference členských států, která se změní v 15. Valné shromáždění ICPC a obnoví tak její činnost. Po druhé světové válce je členem ICPC již padesát států. O rok později v roce 1956 doje ke změně názvu ICPC na Mezinárodní organizaci kriminální policie (ICPO - INTERPOL). V roce 1967 přistoupí k Interpolu stý člen. Význam Interpolu při potírání mezinárodního zločinu se odrazí i ve vztazích k OSN, kdy v roce 1971 je Interpol uznán jako mezivládní organizaci. Od roku 1989 sídlí Interpol ve francouzském Lyonu. V roce 1994 Interpol přijímá usnesení, které mu dovoluje pomáhat Mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu zatčením "původců vážného porušování mezinárodního humanitárního práva" např. v bývalé Jugoslávii. V roce 1996 v rámci 51. Valného shromáždění OSN v New Yorku je Interpolu přiznán statut stálého pozorovatele při OSN. V současné době je jeho členem 181 členských států. Jen pro představu, členským státem Interpolu je např. Alžírsko, Bahrajm, Čad, Madagaskar, Nepál, Omán, Honduras, Kamerun, Pobřeží Slonoviny, Senegal či Tanzanie.

Mezinárodní organizace kriminální policie Interpol lze charakterizovat jako mezivládní organizací zajišťující spolupráci policejních složek jednotlivých členských států, kdy v souladu se statutem je jeho hlavním cílem:

- zabezpečení a rozšíření nejširší vzájemné možné spolupráce mezi všemi útvary kriminální policie a dalších zainteresovaných institucí

- zřizování a rozvoj všech institucí, které by mohly efektivně přispívat k prevenci a potírání trestné činnosti a prosazování práva

2. Organizační struktura Interpolu

Celá organizační struktura Interpolu je upravena v jeho Statutu, který byl přijat jeho 25. Valným shromážděním v roce 1956.

Nejvyšším orgánem Interpolu je Valné shromáždění, které se skládá z delegátů jmenovaných jednotlivými členskými zeměmi. Valné shromáždění se schází jednou do roka, aby přijalo nejzávažnější rozhodnutí o pracovních metodách, financování, prostředcích spolupráce a programu činnosti.

Realizace těchto rozhodnutí je sledována Výkonným výborem, který se schází třikrát do roka a je tvořen prezidentem, třemi víceprezidenty a devíti členy. Jeho složení odpovídá geografickému principiu zastoupení jednotlivých kontinentů. Výkonný výbor dohlíží na výkon rozhodnutí přijatých na Valném shromáždění a připravuje jeho program.

Stálá centrála Interpolu a jeho administrativní orgán sídlící ve francouzském Lyonu se nazývá Generální sekretariát. V jeho čele stojí generální tajemník, kterého navrhuje Výkonný výbor a schvaluje Valné shromáždění na dobu pěti let. Generální sekretariát funguje jako ústřední koordinační úřad složený ze čtyřech divizí:

- Divize I - administrativní
- Divize II - styčná a kriminálně zpravodajská
- Divize III - legislativní
- Divize IV - technická

Z hlediska policejní spolupráce je nejdůležitější Divize II. Jedná se o pracoviště, které se zabývá veškerou problematikou týkající se obecné kriminality, terorismu, organizovaného zločinu, praní špinavých peněz, padělání měn, obchodu s narkotiky atd.

Základním článkem struktury Interpolu jsou národní ústředny (NCB) umístěné v každé členské zemi. Jsou nepřetržitým spojovacím článkem mezi policií a policejními orgány členských zemí. Roto musí fungovat nepřetržitě 24 hodin denně 326 dní v roce. NCB přijímá a centralizuje veškeré informace a dožádání ze zahraničí a poskytuje je nebo předává příslušným policejním nebo jiným orgánům. Taktéž přijímá a centralizuje informace a dožádání od policejních nebo jiných orgánů vlastního státu.

3. Činnost Interpolu

Jedna z hlavních oblastí činností Interpolu je založena na skutečnosti, že národní ústředny, které si mezi sebou vyměňují informace o spáchané trestné činnosti a pachatelích, zasílají kopie těchto zpráv na Generální sekretariát, kde jsou zadávány do příslušné počítačové databáze a tak on-line přístupné všem národním ústřednám v členských zemích.

Policejní spolupráce v rámci Interpolu se realizuje ve všech sférách a oblastech policejní činnosti mimo oblasti charakteru vojenského, náboženského, rasového a politického a to především v oblastech boje proti

- mezinárodnímu terorismu
- padělání měn
- finanční kriminalitě
- majetkové trestné činnosti
- násilné trestné činnosti

Jednou z nejvýznamnějších činností Interpolu je pátrání po osobách a věcech, kdy se spolupráce mezi policejními a jiným příslušnými orgány provádí prostřednictvím národních ústředen Interpolu. Jejich prostřednictvím lze vyhlásit pátrání po:

- hledaných osobách
- pohřešovaných osobách
- totožnosti osob
- totožnosti nalezených mrtvol a kosterních nálezů
- odcizených věcech

4. Interpol v Evropě

Pachatelé, zejména profesionální zločinci, mají tendence soustřeďovat se v Evropě. Evropa proto měla a má v rámci Interpolu zvláštní pozici a nadále si drží významnou roli už jen proto, že cca 80% zpráv, které projdou informačním kanálem Interpolu, je zasíláno evropskými zeměmi.

Z uvedených důvodu byl Generálním sekretariátem v roce 1982 iniciován vznik Evropského sekretariátu Interpolu, jehož ustanovení bylo potvrzeno v roce 1985 na Valném shromáždění Interpolu přijetím rezoluce č 54/AGN/RES/3, na jejímž základě byl v roce 1986 Evropský sekretariát Interpolu ustaven. V roce 1988 došlo k jeho transformaci na Evropský styčný úřad.

Interpol samozřejmě spolupracuje s řadou dalších mezinárodních či národních organizací a subjektů, s různými univerzitami, ale i privátními subjekty (např. Organizace amerických států, Evropská Komise, Evropská centrální banka, univerzita v Trentu a Georgetownu, Mezinárodní obchodní komora atd.). Nejvýraznější je však jeho spolupráce s Europolem, který bude blíže zmíněn v další části práce. Dne 5.12.2001 byla v Bruselu podepsána Smlouva o vzájemné spolupráci mezi Interpolem a Europolem zaměřená na boj proti závažným formám mezinárodního organizovaného zločinu. Smlouva počítá s výměnou operativních, strategických a technických informací a taktéž s výměnou styčných úředníků. Ve stejný den byla mezi těmito organizacemi podepsána taktéž smlouva zaměřená na boj proti padělání společné evropské měny.

5. Česká republika a Interpol

Československá republiky byla zakládajícím členem ICPC a své členství ukončila v 50. let dvacátého století. Po roce 1945 totiž dochází k politickému rozdělení Evropy a Československo se dostává do sféry vlivu SSSR. V roce 1950 dojde ke konfliktu mezi ICPC a USA, které jej kritizují za spolupráci s policiemi komunistických zemí. Výsledkem tehdejší politické situace je to, že ICPC v roce 1951 opouští Bulharsko a v roce 1952 následují jeho příkladu i Československo, Polsko a Maďarsko. Maďarsko se navrátí do Interpolu již v roce 1980, v případě Československa, respektive České a Slovenské federativní republiky (ČSFR) a Polska k tomu dojde až v roce 1990 na 59. Valném shromáždění Interpolu v kanadské Ottawě. Opětovný vstup ČSFR do Interpolu byl reakcí na nutnost zapojení naší republiky do společného postupu v boji proti mezinárodnímu zločinu. Poloha naší země uprostřed evropského kontinentu ji činí důležitou křižovatkou pro mezinárodně zaměřené zločinecké aktivity. Po rozdělení ČSFR k 1.1.1993 došlo k formálnímu zániku jejího členství v Interpolu. Na základě dohody ministrů vnitra České republiky a Slovenské republiky byla následně ustavena tzv. Společná ústředna Interpolu pro Českou s Slovenskou republiku. Obě nově vniklé republiky byly do Interpolu přijaty 29.10.1993 na 62. Valném shromáždění Interpolu v Arubě na Nizozemských Antilách.

6. Národní ústředna Interpolu v Praze

Národní ústředna Interpol Praha byla zřízena rozkazem ministra vnitra č. 66 ze dne 16.12.1994. Jako útvar policie s působností na celém území naší republiky byla ústředna ustanovena NMV č. 13/1994, kterým se stanoví organizace policie. Interpol Praha je pověřen plnění úkolů vyplývajících z členství naší země v Interpolu. Působnost Interpolu Praha vychází ze statutu, obecně závazných právních předpisů, z interních normativních aktů řízení a ze závazků vyplývajících z mezinárodních smluv. Od 1.12.1999 je nástupnickým pracovištěm Národní ústředny Interpol Praha Odbor mezinárodní spolupráce Policejního prezidia, jak je tento blíže zmíněn shora.

Mezi hlavni činnosti Interpolu Praha patří dle čl. 2 Statutu Interpolu zejména:

1. zajišťování a zlepšování co nejširší vzájemné spolupráce všech institucí prokazujících právo v rámci limitů národních zákonů při dodržování Všeobecné deklarace lidských práv, tj. zajištění komunikační a koordinační součinnost útvarů Policie s dalšími mezinárodními organizacemi a zahraničními bezpečnostními sbory v boji proti trestné činnosti s výjimkou trestné činnosti vojenského, náboženského, rasového a politického charakteru

2. podpora rozvoje institucí přispívajících k potírání kriminality zejména pan v oblastech:

- získávání a předávání informací k případům kriminálního charakteru
- pátrání po osobách a věcech
- extradice pachatelů do České republiky
- předávání pachatelů do zahraničí
- tvorba koncepce policejní spolupráce se zahraničím atd.

Národní ústředna Interpolu Praha taktéž od 5.1.1998 splnila požadavek zabezpečení nepřetržitého provozu jako jednoho ze základních standardů činností národních ústředen.

Jedním ze stěžejních úkolů Interpolu je však vyřizování požadavků útvarů policie na operativní spolupráci a výměnu informací se zahraničními partnery. V tomto je jeho pozice naprosto nenahraditelná a nepostradatelná. Při policejní práci a zejména pak při vyšetřování trestných činů dle příslušných ustanovení trestního řádu je velmi častým jevem, že policejní orgán, respektive orgán činný v trestním řízení, potřebuje prověřit nebo získat v zahraničí skutečnosti nezbytné pro další postup celého trestního řízení. Může se jednat o informace od prověření sídla firmy a její registrace dle právních předpisů platných v konkrétní zemi, přes ustanovení a prověření bydliště jejich statutárních orgánů či ustanovení a zjištění základních informací o zájmových osobách až po vyhlášení spolupátrání po osobách hledaných či pohřešovaných. Snad jednou z častých výtek k činnosti Interpolu by mohla být dlouhá faktická lhůta pro vyřízení jednotlivých dožádání. Celá věc ohledně délky vyřízení je dosti problematická zvláště tehdy, když příslušný orgán, který si potřebnou informaci vyžádal, nemůže bez jejího zjištění či prověření provádět žádné další procesní úkony. Na straně druhé je nutno pochopit, že s růstem nadnárodního organizovaného zločinu a zločinu v jakékoliv jeho formě vůbec, je Interpol nejen v České republice, ale v rámci všech svých členských států naprosto zahlcen velkým množstvím žádostí o spolupráci a prověření skutečností a zjištění informací, které spadají do jeho kompetence. Velmi těžce se tak bude hledat ve vzájemné spolupráci "zlatá střední cesta", která by celý proces vyřizování zrychlila. Určitým řešením tohoto problému by mohl být rozvoj intenzivnější a těsnější spolupráce v rámci Europolu, který je předci jenom ve své činnosti prioritně zaměřen na spolupráci v rámci evropského kontinentu, kde by mohl na rozdíl od Interpolu vykazovat hlubší znalosti problematiky a potřeb kontinentu.

Pro úplnost doplním, že součinnost mezi Interpolem a útvary Policie a organizačními články Policejního prezidia je upravena Závazným pokynem policejního prezidenta č. 56 ze dne 25.5.2001.


Evropský policejní úřad - Europol

1. Historie Europolu

Cesta vedoucí ke vzniku Europolu nebyla přímá. V průběhu posledního desetiletí padlo několik návrhů, jak vytvořit orgán, který umožní evropským represivním složkám rychlou a co nejucelenější výměnu informací o nadnárodním organizovaném zločinu. Např. v březnu roku 1989 byl Velkou Británií předložen návrh na vytvoření Centrální evropské jednotky pro informace o drogách. Dva roky poté v červnu roku 1991 německý kancléř Helmut Kohl navrhl svou vizi o vytvoření "evropské FBI". Rada Evropy v prosinci roku 1991 rozhodla o vniku jednotného policejního úřadu, jehož počátečním úkolem bude výměna informací o drogách.

O založení Drogové jednotky Europol - EDU bylo rozhodnuto Maastrichtskou smlouvou o EU přijatou 7.2.1992, která vstoupila v platnost 1.11.1993. V této smlouvě se v hlavě VI., která se věnuje spolupráci v oblastech justice a vnitřních záležitostí ve čl. K1 hovoří o policejní spolupráci za účelem prevence a boje proti terorismu a nezákonnému obchodování s drogami a dalším závažným formám mezinárodního zločinu, včetně, je-li to nezbytné, určitým aspektům celní spolupráce v souvislosti s organizací celounijního systému výměny informací v rámci Evropské policejní služby Europol .

Svoji zpočátku jen omezenou činnost zahájil Europol 3.1.1994. Definitivní právní základ činnosti celého Europolu byl položen uzavřením Úmluvy o založení Europolu ze dne 18.7. 1995, kterou následně ratifikovaly všechny členské státy EU a smlouva vstoupila v platnost 1.10.1998. Svou činnost zahájil Europol v plném rozsahu 1.7.1999. Jeho sídlem je nizozemský Haag.

Cílem jeho založení byla snaha členských státu EU o zlepšení policejní spolupráce a zavedení stálé, spolehlivé a intenzivní vzájemné výměny informací potřebných pro boj proti nejzávažnějším formám trestné činnosti za současného zajištění ochrany práv jednotlivců, zejména pak ochrany osobních údajů. Europol lze tedy charakterizovat jako organizaci činnou v trestněprávním postupu, zaměřenou na zvyšování efektivnosti a zlepšení spolupráce příslušných orgánů členských států EU. Posláním Europolu je významným způsobem přispívat k prosazování zákonů v Evropské unii a působit tak proti organizovanému zločinu se zvláštním důrazem na zločinecké organizace.

2. Organizační struktura Europolu

Organizační struktura Europolu je upravena v čl. 27 a následujících Úmluvy o založení Europolu ze dne 18.7.1995.

Europol je odpovědný Radě ministrů, která má na starosti hlavní kontrolu a řízení funkcí Europolu. Rada ministrů jmenuje ředitele Europolu a jeho zástupce a přijímá rozpočet. Skutečnost, že v této Radě ministrů jsou zastoupeny všechny členské státy Europolu, tak požadavek jednomyslného schválení rozhodnutí jsou zárukou jeho demokratické kontroly.

Dalším orgánem Europolu je jeho Řídící rada, ve které má každý členský stát jednoho zástupce s jedním hlasem. Tento orgán se schází minimálně 2x za rok a má obecný úkol dohlížet na činnost Europolu, projednává taktéž širokou paletu otázek týkající se současné činnosti Europolu a jeho budoucích aktivit.

V čele Europolu stojí jeho Ředitel, který je jmenován na pět let Radou ministrů. Je zodpovědný za běžný každodenní chod Europolu a zastupuje jej navenek. Rada ministrů jmenuje taktéž na čytři roky jeho zástupce.

3. Činnost Europolu

Významným mezníkem pro činnost Europolu je uzavření tzv. Amsterdamské smlouvy ze dne 2.10.1997, která nabyla platnosti 1.5.1999. Amsterdamská smlouva novelizovala a doplnila tzv. Maastrichtskou smlouvu o EU ze dne 7.2.1992.

Konstrukce EU je na základě tzv. Maastrichtské a Amsterdamské smlouvy založena na tzv. třech pilířích. První pilíř je tvořen třemi Evropskými společenstvími (Evropským společenstvím uhlí a oceli, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Evropským hospodářským společenstvím). Druhý pilíř představuje společnou zahraniční a bezpečností politiku, která úzce souvisí s vývojem evropské integrace a třetí pilíř, který představuje policejní a soudní spolupráci.

V čl. 29 Amsterdamské smlouvy (čl. K1) hovoří o tom, že Unie má za cíl poskytovat svým občanům v prostoru svobody, bezpečnosti a práva vysokou úroveň ochrany tím, že podporuje užší spolupráci mezi policejnímu sbory, celními orgány a jinými orgány členských států, přímo i prostřednictvím Evropského policejního úřadu - Europolu.

V čl. 30 téže smlouvy (čl. K2) se potvrzuje budoucí operativní role této organizace zejména tím, že Rada ministrů musí podporovat spolupráci zemí Europolu tak, že:

- umožní Europolu, aby usnadňoval a podporoval přípravu, prosazoval spolupráci a prováděl konkrétní kroky při vyšetřování vedeném kompetentními orgány členských států

- přijme opatření, která umožní Europolu požadovat po kompetentních orgánech členských států, aby prováděly a koordinovaly vyšetřování konkrétních případů

- bude podporovat kontakty mezi soudními a vyšetřujícími orgány, které se specializují na boj proti organizovanému nadnárodnímu zločinu

- zřídí síť pro výzkum, dokumentaci a statistiku týkající se přeshraniční trestné činnosti

15.-16.10.1999 se konala zvláštní schůzka Evropské rady se finském Tampere. Cílem této schůzky bylo vytvoření podmínek pro ustavení evropského prostoru pro svobodu, bezpečnost a právo v EU. Důležitým tématem summitu byl celounijní boj proti trestné činnosti, zejména organizovanému zločinu. Právě při objasňování a potírání celoevropské zločinnosti summit posílil klíčovou roli Europolu v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu. Důležitým a velmi zajímavým úkolem d budoucna bude zpracování společných definic skutkových podstat trestných činů, které mají celounijní dosah - jako např. primárně v oblasti praní špinavých peněz, korupce, falšování měny, dále v oblasti obchodu s drogami, s lidmi, zvláště ženami a dětmi a také v oblasti trestných činů proti životnímu prostředí.

Summit v Tampere taktéž vyzval Radu ministrů, aby rozšířila kompetence Europolu v boji proti praní špinavých peněz obecně bez ohledu na typ protizákonné činnosti, ze které praní špinavých peněz pochází.

Zpočátku činnost Europolu spočívala zejména v boji proti trestné činnosti v oblasti drog. Postupně se náplň jeho činnosti rozrůstala o další důležité oblasti v potírání trestné činnosti. Jedná se např. o nelegální pašování nukleárního materiálu, kriminalita tajných převaděčských sítí, obchod s lidmi včetně dětské pornografie, krádeže motorových vozidel, padělání peněz a jiných platebních prostředků, praní peněz kriminálními organizacemi, nelegální obchod s lidskými orgány či počítačová kriminalita.

4. Mezinárodní spolupráce Europolu

Jak bylo již blíže zmíněno v předchozí kapitole, dne 2.12.2001 podepsal Europol a Interpol Smlouvu o boji proti závažným formám mezinárodního organizovaného zločinu.

Vědom si rozsahu a závažnosti boje proti mezinárodnímu organizovanému zločinu, věnuje se Europol taktéž spolupráci i s ostatními evropskými státy, které dosud nejsou členy Evropské unie, ale i s dalšími zeměmi. Významným partnerem Europolu v boji proti mezinárodnímu zločinu a zejména terorismu jsou s ohledem na události z 11.9.2001 právě USA. Z toho důvodu byla dne 11.12.2001 v Haagu podepsána Smlouva o vzájemné spolupráci mezi Europolem a USA. Cílem smlouvy je zlepšení výměny strategických a technických informací týkajících se prevence, odhalování a vyšetřování závažných forem mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu. Smlouva taktéž počítá s výměnou styčných důstojníků. Uvedená smlouva byla prvním krokem k tomu, aby byl ve Washingtonu D.C. dne 30.8.2002 otevřen úřad styčného důstojníka Europolu v USA. Dalším krokem v rozvoji vzájemné spolupráce byl podpisu smlouvy ze dne 20.12.2002 v Kodani týkající se komplexní spolupráce v oblasti boje proti mezinárodnímu zločinu a terorismu.

Ve vztahu k potírání mezinárodního organizovaného zločinu a terorismu byla podepsána např. dne 28.6.2001 ve Stockholmu Smlouva vzájemné spolupráci mezi Europolem a Norskem a Islandem a dne 10.10.2001 v Tallinu Smlouva o vzájemné spolupráci mezi Europolem a Estonskem.

5. Rozdíl mezi Interpolem a Europolem

Skutečně principiální otázkou ve vzájemných vztazích Europolu a Inteporlu zůstává to, jaký je rozdíl mezi jejich prací, pokud vůbec nějaký je. V první řadě je však třeba zdůraznit to, že obě organizace deklarovaly co nejužší spolupráci. Interpol je navíc první mezinárodní organizací, se kterou Europol podepsal bilaterální smlouvu. Europol pracuje s principy některých vymezení činností na vymezeném území, která jsou dána zaměřením na organizovaný zločin a samozřejmě na zapojení nejméně dvou členských států do šetření. Výrazným rozdílem k Interpolu je silná analytická podpora ze strany Europolu směrem k vyšetřovacím týmům. Další silnou devizou Europolu je ve srovnání s Interpolem práce s ověřenými operativními informacemi, které jsou předpokladem pro efektivní spolupráci. Není ale pochyb, že taktéž Europol, zejména jeho centrála, bude časem čelit kritikám ze strany specializovaných útvarů a služeb. Je nutno konstatovat, že jak Interpol tak i Europol mají přes řad odlišností své výrazné a nezastupitelné postavení v rámci mezinárodní policejní spolupráce v boji proti zločinu v jakékoli jeho formě, které je navíc u Interpolu podtrženo jeho dlouho historií a zkušenostmi.

6. Česká republika a Europol

Možnost užší spolupráce Europolu s neelejskými státy EU a vzájemné předávání informací je velice přísně limitována hlavně z důvodu ochrany osobních údajů v informačních systémech. Určitý posun do této spolupráce vznesl tzv. Předvstupní pakt o organizovaném zločinu schválený v květnu 1998 Radou ministrů. Uvedený pakt jako politická deklarace rozšiřují významným způsobem policejní spolupráci mezi Evropskou unií a kandidátskými zeměmi, mezi kterými je rovněž i naše země. Na základě tohoto paktu je resort Ministerstva vnitra a tím i policie zavázán vyslat po formálním podepsání smlouvy s Europolem styčného důstojníka do Haagu a vytvořit Národní jednotku Europolu a to i přes skutečnost, že naše země není doposud členem EU a tím ani plnohodnotným členem Europolu.

Naše země byla dne 27.3.2000 vyzvána Radou EU, aby zahájila proces přístupu ke smlouvě s Europolem. Dne 5.3.2002 došlo v Praze k podpisu Smlouvy o spolupráci mezi Europolem a Českou republikou, která vstoupila v platnost dne 16.8.2002. Nutno podotknout, že Europol považuje Českou republiku za významného a respektovaného partnera v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu v oblasti Střední Evropy. Obsahem smlouvy je tak boj právě proti závažným formám mezinárodního organizovaného zločinu, jak tyto byly již uvedeny výše při obecné charakteristice činnosti Europolu. Uzavřená smlouva se týká výměny zejména strategických zpravodajských informací a taktéž i osobních údajů o zájmových osobách, kdy při jejich výměně a předávání musí být zachovány podmínky a postup stanovený v této smlouvě.

Smlouva se dále zaměřuje na výměnu informací v oblasti vyšetřovacích postupů, prevence trestné činnosti, účast na vzájemných školících a vzdělávacích aktivitách. Národním kontaktním místem v rámci uvedené spolupráce s Europolem bylo určeno Policejní prezidium. Samozřejmostí je, že pro efektivní a operativní spolupráci je nezbytné, aby výměna potřebných informací byla zajištěna po celých 24 hodin denně obdobně, jak je to ve vztahu České republiky k Interpolu.

Na základě čl. 14 této smlouvy byl k Europolu od 1.9.2002 byl do Haagu vyslán styčný důstojník České republiky. Smlouva taktéž umožňuje, aby v případě potřeby byl do České republiky vyslán styčný důstojník Europolu.

7. EU bude mít svou policii

V rámci EU již existuje Europol, jak byl tento popsán blíže v předchozích kapitolách. EU nyní však pracuje na zřízení společného mezinárodního policejního sboru, který bude alespoň částečně uniformovaný a bude plnit obecné úkoly policie. V červnu 2000 se představitelé členských státu EU rozhodly, že vedle společných ozbrojených sil rychlé reakce bude vybudován mezinárodní policejní sob, do kterého vyšlou policisty všechny členské země EU. Nepůjde o stálou jednotku. Její členové v předpokládané síle cca 5.000 mužů budou plnit normálně ve svých zemích pracovní úkoly vyplývající z jejich postavení. V případě potřeby bude muset do 30. dnů nastoupit do mezinárodního policejního sboru nejméně 1.000 mužů. Zde budou plnit velmi rozmanité úkoly od prevence konfliktu až po krizové řízení. Experti věnující se dané problematice vyjádřili přesvědčení, že zřízení tohoto sboru plánované na rok 2003 nebude spojeno s žádnými velkými a závažnými problémy. EU má totiž v současné době v různých zahraničních misích celkem 3.500 policistů, kteří by byli zahrnuti do shora uvedeného předpokládaného počtu. Takto vybraní policisté budou speciálně a společně cvičeni. Při výcviku budou policisté připravováni na konkrétní mise a zároveň se budou zdokonalovat v mezinárodním právu a krizovém managamentu. Problémem společného policejního sboru můžou být rozdílné policejní kultury, na rozdíl od kultur armádních, v jednotlivých členských zemích EU. Teprve další vývoj ukáže, zda uvedená myšlenka společného mezinárodního policejního sboru bude fakticky realizována.


Schengenské acquis

1. Historie tzv. Schengenských acquis

Z iniciativy francouzského prezidenta Mittreranda a německého kancléře Kohla uzavřely dne 14.6.1985 vlády Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Francie a Německa Dohodu o odstranění celních a pasových formalit mezi signatáři této dohody. Dohoda byla uzavřena v lucemburském městě Schengen, proto je dnes známa spíše pod názvem Schengenská dohoda. Postupně se k ní připojily i další státy EU, ale i některé vyspělé nečlenské země (např. v roce 1990 Dánsko a Švédsko, v roce 1991 Německo a Portugalsko, v roce 1995 Rakousko a v roce 1996 Norsko a Island) s výjimkou Velké Británie a Irska. Cílem této dohody bylo vytvoření zóny volného obchodu a zavedení rušení kontrol na společných tzv. vnitřních hranicích. Schengenská dohoda však obsahovala pouze obecné deklarace společných opatření pro volný pohyb osob na území účastnických států a na zvýšení kontrol na vnějších hranicích schengenského prostoru. Proto byla k provedené této dohody dne 19.6.1990 sjednána mezi účastnickými státy Úmluva k provádění Schengenské dohody, která podrobně stanoví opatření, která mají zajistit, aby zrušení tzv. vnitřních hranic nevedlo k zneužívání svobody pohybu pro cíle organizovaného zločinu. Stanoví taktéž přesná pravidla pro oblast:

- překračování vnitřních hranic
- překračování vnějších hranic
- víza
- podmínky cestování cizinců ze třetích zemí
- povolení k pobytu
- příslušnost k projednávání žádostí o azyl atd.

Úmluva dále ve své hlavě čtvrté koncipuje vznik Schengenského informačního systému, který bude zabezpečovat automatizovaný přenos dat při vyhledávání osob a věcí a bude sloužit určeným orgánům pro účely hraničních, policejních a celních kontrol, vydávání víz atd. Cílem tohoto systému je evidovat a on- line předávat mezi zmocněnými orgány účastnických států informace o zájmových osobách a věcech.

Zásadními oblastmi schengenské problematiky jsou vízová praxe a kontrola sob na tzv. vnějších hranicích schengenského prostoru. Schengenské acquis tak představují v procesu evropské integrace užší spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí. Principem této spolupráce je zrušení kontrol na společných hranicích při současném a průběžném vývoji a zavádění do praxe takových kompenzačních opatření, aby nebyla snížena úroveň bezpečnosti v účastnických státech a pro nově přistupující státy k EU je již povinná v plném rozsahu.

K hodnocení připravenosti kandidátských zemí na implementaci schengenského informačního systému byla dne 16.9.1998 zřízena Stálá komise pro hodnocení a implementaci Schengenu, která má za cíl stanovit seznam kriterií, které musí být kandidátskými zeměmi splněno.

2. Schengenské acquis a Česká republika

Odpovědnost za přebírání a provádění schengenského acquis mají ministerstva a ústřední orgány státní správy České republiky. Jedná se zejména o Ministerstvo vnitra, spravedlnosti, zahraničních věcí, financí, dopravy a spojů, Úřad pro ochranu osobních údajů a další. Celkovou gesci za přebírání schengenského acquis má vzhledem k problematice Ministerstvo vnitra.

Pro Českou republiku vyplývá povinnost zabezpečit provádění schengenského acquis ke dni vstupu do EU, který je stanoven na 1.5.2004. Do té doby musí ještě EU dokončit Smlouvu o přistoupení společnou pro všechny vstupující země. Představitelé všech 25 současných i budoucích členských států ji slavnostně podepíšou dne 16.4.2003 v Athénách . Zhruba rok je vyčleněn na ratifikaci všemi parlamenty. Hlavní slovo však budou mít občané. O přistoupení České republiky k EU lze totiž rozhodnout jen referendem, které proběhne dne 15. a 16.6.2003. V jeho rámci občané odpoví na otázku "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala dle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?" Jestliže přistoupení k EU nebude schváleno referendem, lze toto opakovat až za dva roky poté, kdy v rámci předchozího referenda nebylo přistoupení schváleno.

Výjimkou v provádění schengenského acquis je pouze ta jeho část, která nemůže být prováděna před zprovozněním shora zmiňovaného informačního systému, tj. před 1.1.2006.

V roce 1998 v souvislosti s připravovaným začleněním schengenského systému do právního rámce EU, zahájila i Česká republika systematickou a intenzivní přípravu na převzetí a provádění schengenského acquis. Byla založena mezirezortní Pracovní skupina pro schengenskou spolupráci v gesci Ministerstva vnitra, jejímž hlavním úkolem bylo a je koordinovat přípravu všech ministerstev a ústředních orgánů státní správy podílejících se na plnějí úkolů podle příslušných ustanovení Úmluvy.

V rámci přístupových rozhovorů mezi EU a Českou republikou bylo dne 20.2.2001 konstatováno, že úplné zavádění schengenského acquis nelze spojovat s datem vstupu naší země do EU a bude celkově možné až od 1.1.2006, tj. od data, kdy bude zprovozněn informační systém:

V souvislosti s časovým odlišením pro vstup do EU a plného zapojení do schengenského systému, vydala Evropská komise dne 25.9.2001 dokument, v němž schengenské acquis rozdělila do dvou kategorií v závislosti či nezávislosti na připojení do informačního systému:

- ustanovení, které Česká republika musí aplikovat ke dni vstupu do EU

- ustanovení, které musí Česká republika aplikovat k datu zrušení kontrol na tzv. vnitřních hranicích

V prvém případě se jedná o ustanovení Úmluvy k provádění Schengenské dohody týkající se překračování vnějších hranic, vízové problematiky, policejní spolupráce, soudní spolupráce v trestních věcech atd. V druhém případě se jedná o ta ustanovení, které se týkají překračování vnitřních hranic, ustanovení o společných vízech, pohybu cizinců ze třetích zemí atd. Nutno si uvědomit, že vstupem České republiky do EU skončí na vzájemných hranicích kontrola pouze zboží, nikoliv však osob. Jak bylo již řečeno, ta skončí až úplným převzetím schengenských acquis.

Dne 13.9.2001 byl EU předán Schengenský akční plán České republiky vypracovaný Ministerstvem vnitra, ve kterém naše země dala zřetelně a jasně najevo, že zná rozsah schengenského acquis, má přehled o stavu již splněných a plán na zabezpečení zbývajících úkolů a dostatečné kapacity pro jejich realizaci. Uvedený dokument byl přijat EU s velmi pozitivním hodnocení a přispěl tak dne 12.12.2001 k předběžnému uzavření 24. kapitoly o Spolupráci v oblasti justice a vnitřních věci. Nehledě na možný vývoj v oblasti jednání o konkrétním vstupu České republiky do EU platí, že naše země musí ukončit veškeré přípravy na provádění schengenského acquis k 1.1.2003.

Uvedené přípravy představují komplex mnoha set jednodušších či složitějších legislativních a nelegislativních opatření, která musela nebo musejí být přijata v požadovaných termínech, aby schengenský systém na území České republiky fingoval v detailech i v celém komplexu. Ve vztahu ke členství naší země v EU a tak i k přijetí schengenských acquis bylo přijato několik důležitých a nezbytných zákonů. Zde jsou některé z nich.

Zákonem č. 60/2001 Sb. byla přijata tzv. euronovela zákona o policii, která směřuje zejména k úpravě problematiky týkající se zpracování informací policí a zpracování, prověřování, předávání a zveřejňování osobních údajů osob. Vymezují se nezbytné odlišnosti od obecné právní úpravy obsažené v zákoně o ochraně osobních údajů, které evidentně vyplývají ze specifik policejní práce při odhalování trestné činnosti. Pozitivně se vymezují vyjímky z obecní právní úpravy. Novela taktéž vymezuje vztah policie k zahraničí a zahraniční spolupráci. Vytváří tak předpoklady k zabezpečení efektivní mezinárodní spolupráce zejména v oblasti boje proti terorismu, nezákonnému obchodu s drogami a jiným závažným, formám mezinárodního zločinu. Novela nabyla účinnosti dne 19.2.2001 a bylo jí dosaženo plné slučitelnosti českého policejního práva s právem EU.

Zákonem č. 217/2002 Sb. byla přijata tzv. euronovela zákona o pobytu cizinců a zákona o cestovních dokladech. Touto novelou je zcela jasně sledován zejména cíl převzít ke dni vstupu do EU část schengenského acquis upravují volný pohyb osob. Novela zohledňuje tu podstatnou skutečnost, že práva upravená schengnenským acquis o volném pohybu osob se vztahují nejen na občany EU, ale s jistými výjimkami i na státní příslušníky smluvních stran ( např. Norsko a Island). Na základě tohoto zákona je mimo jiné policie oprávněna provozovat informační systém obsahující údaje o cizincích, kteří byli příslušnými orgány České republiky označení jako osoby nežádoucí, je-li důvodné podezření, že tito mohou závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek a bezpečnost nejen České republiky, ale i dalších smluvních států. O těchto cizincích je do systému zaneseno jména a příjmení, ostatní jména, datum a místo narození, pohlaví, státní občanství a důvod, proč byli označeni za nežádoucí osobu. Tímto zákonem je policie taktéž oprávněna k vydávaní povolení k trvalému nebo přechodnému pobytu formou správního rozhodnutí pro občany EU a jejich rodinné příslušníky. Novela taktéž umožňuje v souladu s komunitárním právem cestovat do státu EU jen na občanský průkaz. Novela nabyla účinnosti 1.1.2003 s tím, že některá ustanovení nabudou účinnosti až vstupem České republiky do EU k datu zrušení kontrol na tzv. vnitřních hranicích.

Pod číslem 216/2002 Sb. byl přijat zákon o ochraně státních hranic České republiky. Předmětem jeho úpravy je připravenost naší země plnit závazky související se vstupem do EU včetně závazků vyplývajících z schengenských acquis, tj. mimo jiné i zpřísnění možnosti překračování státních hranic z důvodů nelegální migrace. Nelegální migraci navíc dosti často napomáhá a nahrává nezájem občanů. Tito necítí, že případným oznámením skutečnosti, že v blízkosti státních hranic se pohybuje podezřelá osoba zejména neevropského typu, chrání sami sebe. Chybí jim v tomto případě určitý pocit zodpovědnosti. Nelegální migrace se projevuje také na jejich ekonomickém postavení. Skutečně nemalé peníze jsou totiž ze státního rozpočtu věnovány na ochranu státních hranic a další ekonomické zabezpečení nelegálních imigrantů.

V zákoně je mimo jiné dále upraveno i oprávnění policie při ochraně státních hranic. Oprávnění se vztahuje na zajišťování jejich ochrany na hraničním přechodu, v blízkosti hranic, respektive ve vzdálenosti do 25 kilometrů od nich. Policie je oprávněna používat technické prostředky zabraňující nedovolenému překročení hranic dopravními prostředky a tyto umísťovat v bezprostřední blízkosti hranic. Na Česko-Slovenské hranici se uvedené projeví tím, že na dosud průjezdné cesty se umísťují uzamykatelné závory, což asi u lidí v příhraničních oblastech zvyklých překračovat vzájemné hranice vozidly i na cestách mimo hraniční přechody, zbudí značnou nevoli. Čeští a slovenští občané mohou i nadále společnou hranici překračovat pouze na občanský průkaz a to i mimo oficiální hraniční přechody, pokud s sebou nemají zboží nebo nejedou dopravním prostředkem s obsahem motoru nad 50 ccm.

Za splnění zákonných podmínek je policista taktéž dle zákona oprávněn požadovat prokázání totožnosti, provádět kontrolu osob, zavazadel, dopravních prostředků, vstupovat a vjíždět na jiný než veřejný pozemek, vstupovat v provozovnách do všech prostor. Jako i v případě předchozího zákona, tento nabyl účinnosti 1.1.2003 s tím, že některá ustanovení nabudou účinnosti až vstupem České republiky do EU k datu zrušení kontrol na tzv. vnitřních hranicích.

Česká republika se kromě legislativních změn nezbytných k přijetí schengenských acquis věnuje i budování Národního schengenského informačního systému. Byl zakoupen a instalován modelový a testovací server pro přípravu policie na budoucí práci s informačním systémem. Jsou prováděny úpravy národních policejních informačních systémů, aby tyto byly v souladu s normami EU. Některé národní policejní informační systémy (např. C-PATROS - pátrání po osobách, C-PATRMV - pátrání po vozidlech, C-ENO - nežádoucí osoby atd.) byly již upraveny tak, aby jejich struktura odpovídala informačnímu systému. Budoucí provoz Národního schengenského informačního systému by měl zajišťovat Odbor systémového řízení a informatiky Policejního prezidia. Byl vytvořen a schválen projekt Cizineckého informačního systému, jehož cílem, je integrovat stávající informační systémy provozované Službou cizinecké a pohraniční policie do jednoho systému tak, aby tento byl schopen plnit úkoly spojené s implementací schengenských acquis Útvary služby cizinecké a pohraniční policie jsou dále vybavovány výpočetní technikou nejen ze státního rozpočtu, ale i z prostředků programu Phare. Z důvodu úspěšnosti celého procesu bylo již započato školení řídích pracovníků podílejících se na přípravě k převzetí schengenských acquis a to nejen z policie.

Přistoupení České republiky k schengenskému systému bude znamenat zrušení hraničních kontrol na vnitřních hranicích s schengenskými státy (v případě České republiky se bude jednat o vnitřní hranice v prvé řadě s Rakouskem a Německem a posléze také s Polskem a Slovenskem). České republice zůstane jako vnější hranice pouze mezinárodní letiště Praha - Ruzyně a další mezinárodní letiště při letech z/do neschengenských států. Tato liberalizace bude nutně provázena celou řadou kompenzačních opatření, především zesílením kontrol na vnějších hranicích a mnohem účinnější policejní a soudní spolupráci v boji protipřeshraničnímu zločinu. Pro tuto spolupráci jsou velmi důležité dvoustranné mezinárodní smlouvy o vzájemné spolupráci, kdy některé z nich budou zmíněny dále v této práci.

Ve vztahu v procesu imlementace tvz. schengneských acquis byl se chtěl zmínit také o informačním systému AFIS 2000. Jedná se o identifikační systém, který slouží k identifikaci osob a neznámých mrtvol podle otisků prstů a k identifikaci osob na základě zjištěných daktyloskopických stop.

V procesu vstupu naší země do EU a v procesu imlementace tzv. schengenských acquis bude nutné vybavit pracoviště cizinecké a pohraniční policie spolehlivým systémem pro identifikaci osob, které přes hranice procházejí nebo jsou z různých důvodů na našem území zadrženy. Cílem bude vybudovat taková pracoviště, aby bylo možno on-line v co nejkratší době provést identifikaci osoby., tj. prověřit zda tato osoba již má či nemá založeny v centrální databázi shodné otisky prstů nebo má shodné otisky , ale je vedena pod jiným identifikačním číslem, zda zadržený cizinec byl u nás již dříve daktyloskopován pro trestnou činnost nebo zda nemá u nás již zakázaný pobyt.

Dne 15.6.1990 byla přijata Dublinská úmluva, která má směřovat ke sjednocení postupu členských států EU při posuzování žádostí o azyl. Uvedená smlouva vstoupila v platnost 1.9.1997. Základním pilířem celé úmluvy je nezaměnitelná identifikace žadatelů o azyl. S ohledem na potřebu této přesné identifikace bylo po řadě dlouhých jednání vydáno dne 11.12.2000 Nařízení Rady Evropy č. 2755/2000, na základě kterého bylo v roce 2001 zřízeno v Luxemburgu tzv. Centrum EURODAC pro porovnávání otisků prstů. Podstatou celého centra je jeho napojení na národní pracoviště členských zemí, která budou do centra zasílat potřebné údaje o následujících kategoriích osob:

- žadatelé o azyl
- cizinci zadržení při nelegálním přechodu vnějších hranic
- cizinci nacházející se nezákonně na území členského státu

Jelikož lze důvodně předpokládat, že Česká republika se stane členem EU k 1.1.2004, pojí se s tímto datem i povinnost jejího napojení na EURODAC. Začátkem roku 2002 rozhodla komise složena ze zástupců Ministerstva vnitra a zainteresovaných policejních útvarů, že ke splnění zmiňovaných povinností bude možno využít již stávající systém AFIS 2000, samozřejmé při provedení potřebné modernizace.

Úkoly, která má naše Policie v rámci procesu přebírání Schengenského acquis jsou rámcově naznačeny v Rozkazu policejního prezidenta č. 90 ze dne 30.5.2002. mezi tyto úkoly např. patří, jak již bylo blíže zmíněno výše, vybudování Národního schengenského informačního systému, dále potom zajištění policejní spolupráce zejména v oblasti přeshraničního sledování a pronásledování, zavedení jednotných vízových formalit při přezkoumávání žádostí o schengenské vízum pro osoby ze třetích zemí, zajištění standardů na úseku střelných zbraní a střeliva, potírání obchodu s omamnými prostředky a zajišťování či propadnutí výnosů z nelegálního obchodování s nimi. Koordinátory plnění jednotlivých zmíněných úkolů jsou příslušné útvary Policie. Nutno také zdůraznit význam vzdělávacích programů schengenské problematiky pro příslušníky Policie.

Závěrem lze říci k celé problematice, že EU se nyní nachází před svým plánovaným rozšířením o další členské země, mimo jiné i o Českou republiku, jak bylo deklarováno a potvrzeno na summitu EU ve dnech 12.-13.12.2002 v Kodani. S tím souvisí i snaha EU o ochranu vnějších hranic proti přeshraniční kriminalitě a nelegální migraci. Závažným předpokladem integračního procesu je pro kandidátské země splnění požadavků Schengenských dohod a z nich vyplývajících standardů. Vstupem Amsterdamské smlouvy v platnost dne 1.5.1999 se touto smlouvou z práva EU stalo právo Evropského společenství (tedy právo komunitární) s vyšší mírou závaznosti a vynutitelnosti pro členské státy. Amsterdamská smlouva tzv. Schengenským protokolem zahrnula schnegenská acquis do struktur celé EU včetně začlenění pracovních struktur do institutů EU.. V souvislosti s tím je jasně deklarováno, že rozšíření EU nesmí a nemůže být v žádném případě provedeno na úkor vnitřní bezpečnosti jejich členských států.


Mezinárodní policejní asociace

1. Historie IPA

Mezinárodní policejní asociace - IPA byla založena 1.1.1950 britským policejním úředníkem Arturem Troopem, který chtěl najít způsob pro přátelství a mezinárodní spolupráci mezi policejní úředníky v činné službě či ve výslužbě. Jeho snem bylo založit asociaci, která by rozvíjela sociální, kulturní a profesionální vztahy mezi svými členy bez rozdílu hodnosti, funkce, jazyka, náboženství, světového vyznáni či rasy. Asociaci, která by byla politicky i odborně nezávislá a nevázala se na žádnou jinou skupinu či instituci. Jménem IPA nesměla a nesmí být činěna žádná prohlášení k politickým, náboženským nebo rasovým otázkám, aby tak mohla být zachována její deklarovaná nezávislost.

Zcela výstižně je heslem celé asociace "SERVO PER AMIKECO", což v překladu znamená "služba přátelstvím". Právě toto heslo je impulsem celé její činnosti.

IPA má postavení nevládní organizace, která má od 5.6.1967 poradní statut u Ekonomické a sociální rady OSN a od 25.7.1977 je zapsána u Rady Evropy s poradním statutem na listině nestátních mezinárodních organizací.

IPA tak v současné době představuje největší mezinárodní sdružení policejních úředníků, která má za cíl:

- podporovat vzájemné vztahy a vzájemnou pomoc mezi policejními úředníky

- napomáhat a podporovat výměnu zkušeností v policejní oblasti a přispět tak k ulehčení mezinárodní policejní spolupráce

- spoluprácí s veřejností ovlivňovat obraz a představy o policii a tak pozitivně působit na vztahy mezi občany a policií

- studijními cestami a setkáními rozšiřovat znalosti svých členů a jejich pochopení pro problémy druhých

- v rámci svých možností být činná a pomáhat v sociální oblasti

- napomáhat k vzájemné toleranci a přispívat k porozumění mezi národy a udržení míru

- posilovat úctu před zákonem a dodržování veřejného pořádku

V současné době je členem IPA 62 zemí s počtem 280.000 registrovaných členů. Členem IPA je např. Německo, Velká Británie, San Marino, Malta, Seychelles, Mauritius, Nový Zéland, Zimbabwe, Nigerie, Argentina, Peru či USA.

1. Činnost IPA

IPA je ve veškeré své činnosti plně vázána zásadami Všeobecné deklarace lidských práv, která byla přijata rezolucí č. 217/IIIA Valného shromáždění OSN dne 10.12.1948. Deklarace je sice právně nezávazným dokumentem, její politická autorita je však uznávána a plně respektována téměř na celém světě. Proto se den jejího přijetí slaví jako Den lidských práv.

Svou činností se IPA snaží naplňovat ty své cíle, které byly zmíněny výše. Její faktickou činnost nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obsáhnout. Záleží totiž individuálně na každé národní sekci, jakou reálnou činnost a aktivity bude pro naplnění cílů IPA vyvíjet. Dalo by se tedy jednoduše říci, že IPA pořádá nejen pro své členy jakékoliv vzdělávací, sportovní, kulturní či společenské aktivity, které mohou napomoci k realizací stanovených cílů. Např. ve svém školícím a vzdělávacím středisku na zámku Gimborn v Německu realizuje široký vzdělávací program formou seminářů. Pořádá regionální, národní a mezinárodní vzdělávací setkání svých členů na všech pěti kontinentech. Poskytuje stipendia svým členům pro doplnění dalšího odborného vzdělávání a vzdělávacích cest. Pořádá týdny přátelství, sportovní soutěže a jubilea s kulturním a sociálním pozadím. Jedinečnou příležitost k získání nových zkušeností jsou mezinárodní programy výměny mládeže, poznávání policejních zařízení doma i v zahraničí, výměnu zkušeností s profesními kolegy. Jak bylo již uvedeno výše, činnost IPA na rozdíl od Interpolu a Europolu není zaměřena na mezinárodní policejní spolupráci, která by souvisela s plněním úkolů a povinností upravených a stanovených pro činnost jednotlivých policejních sborů členských států právními či jinými předpisy. Přesto je její postavení a význam na poli mezinárodní spolupráce vskutku nepostradatelné. Je to právě IPA, která napomáhá mezi svými členskými státy v procesu prohlubování vzájemného porozumění a tolerance mezi jednotlivými národy a kulturami. Dalo by se totiž na řadě příkladů nejen z historie a to zejména 20. století, ale i ze současnosti zadokumentovat, co všechno způsobila a způsobuje vzájemná netolerance a snaha o prosazení se vlastního mnohdy sobeckého "ega" jednotlivých národů a států. Vždyť právě odstranění vzájemných předsudků, kulturních a sociálních překážek a nedorozumění, může bez diskuze napomoci prohloubit a zefektivnit mezinárodní policejní spolupráci v rámci Interpolu a Europolu, ale i mezinárodní spolupráci vůbec.

3. Organizační struktura IPA

Organizační struktura je v současné době upravena Mezinárodními stanovami a mezinárodní směrnicí, které byla přijaty na 12. celosvětovém kongresu IPA 8.8.1988 v Rotterdamu v Nizozemí.

Nejvyšším orgánem asociace je její Mezinárodní výkonná rada - MVR, která odpovídá za její činnost. Každý členský stát IPA je v ní zastoupen jedním členem. Schází se 1x za tři roky na mezinárodních kongresech IPA a mezi kongresy 1x ročně na své konferenci.

Dalším orgánem je Rada starších - RS, která je tvořena prezidenty IPA pěti nejstarších národních sekcí ( Velká Británie, Nizozemí, Belgie, Francie a Norsko). Rada se schází operativně v případě posouzení vyloučení národní sekce, vytvoření krizového výboru a změny stanov.

Za každodenní činnost IPA a realizaci rozhodnutí MVR odpovídá Stálý výkonný výbor - SVV volený na tři roky právě MVR. SVV se schází minimálně 1x za rok za účelem posuzování otázek týkajících se činnosti a řízení IPA. Členem SVV je mimo jiné mezinárodní prezident, který předsedá SVV a j je první osobou, která IPA zastupuje navenek. IPA taktéž vytvořila na podporu realizace svých cílů pět stálých komisí, které jsou nápomocny SVV. Jedná se o Mezinárodní profesionální komisi, kulturní komisi, sociální komisi, komisi pro záležitosti OSN a komisi pro vnitřní záležitosti. Komise se scházejí dle potřeby, minimálně však 1x ročně.

Základním organizačním článkem IPA jsou její národní sekce v jednotlivých členských státech, které mají povinnost přijmout stanovy a pravidla své činnosti v duchu Mezinárodních stanov a mezinárodní směrnice IPA. Národní sekce mohou být geograficky rozděleny, pokud to bude v zájmu členství a řádného řízení. Tyto regionální skupiny nejsou nezávislými orgány a jsou plně podřízeny národní sekci. Pouze národní sekce je partnerem a členem IPA.

2. České republika a IPA

Česká národní sekce IPA vznikla na ustavujícím kongresu v Chebu - Kozlech dne 21.3.1992 za přítomnosti prvních devatenáctí zástupců. Má postavení právnické osoby a je tudíž řádně registrována Ministerstvem vnitra. Mezinárodního uznání se naší národní sekci dostalo na kongresu MVR dne 6.11.1992 v brazilském Rio de Janeiru.

V současné době má IPA v České republice cca 2.400 registrovaných členů. Národní sekce se z důvodu efektivnějšího plnění cílů IPA v souladu se stanovami dále člení na územní skupiny v rámci celé republiky. Územní skupiny IPA působí např. v Brně, Olomouci, Znojmě, Ostravě, Zlíně, Českých Budějovicích, Praze, Chomutově či Ústí nad Labem.


Dvoustranné mezinárodní smlouvy

V $ 1 odst. 2 zákona o policii je uvedeno, že při plnění svých úkolů postupuje policie také v souladu se schválenými, ratifikovaným a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Dle $ 1 odst. 4 uvedeného zákona obecně platí, že policie působí na území České republiky. Toto ustanovení hovoří o teritoriální působnosti policie, která vyplývá, ze státní svrchovanosti a nezávislosti České republiky. Právě však mezinárodními smlouvami může být stanoveno, že policie může působit i v zahraničí. Schválená, ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní smlouva je dle čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu. Stanoví-li tato mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se právě mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouva ve své stručné definici představuje právní úkon, který spočívá ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle dvou a více svrchovaných států směřující ke vniku, změně nebo zániku ve smlouvě stanovených práv a povinností. A právě takovouto vzájemnou mezinárodní smlouvou může dojít k úpravě případů, kdy je naše policie a její příslušníci oprávněna, za splnění právě smluvně dohodnutých podmínek, působit i v zahraničí. V $ 48c odst. 1, písm. a) tohoto zákona je taktéž uvedeno, že policista je oprávněn působit na území jiného státu za taxativně vymezených podmínek a v rozsahu a způsobem stanovených mezinárodní smlouvou.

Z tohoto, co bylo nyní uvedeno, je zřejmé, že významným a výrazným nástrojem mezinárodní policejní spolupráce jsou právě zejména dvoustranné smlouvy o vzájemné spolupráci, které Česká republika uzavřela s řadou dalších států. Některé mezinárodní smlouvy stanovují jen obecné deklarace vzájemné spolupráce a vzájemných vztahů, jiné naopak zcela konkrétně vymezují a smluvně upravují okruhy spolupráce a povinnosti a oprávnění z nich vyplývající. S ohledem na téma této práce bych chtěl bych naši pozornost zaměřit zejména na ty smlouvy, které se věnují spolupráci policejních orgánů při plnění jejich povinností, spolupráci při potírání různých forem trestné činnosti a samozřejmě i spolupráci ve věcech trestních. Bude se jednat zejména o smlouvy konkrétně zaměřené na spolupráci v boji proti organizovanému zločinu a terorismu, prevenci, odhalování, zamezování a objasňování trestných činů souvisejících s nedovoleným obchodem s omamnými látkami a jejich prekurzory, s obchodování s lidmi a vykořisťováním prostituce atd. Doplnil bych, že řada těchto mezinárodních smluv vychází obsahově z Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věch trestních sjednané dne 20.4.1959 ve Štrasburku, která vstoupila v platnost dne 12.6.1962, a ke které Česká a Slovenská federativní republika přistoupila dne 13.2.1992 s platností pro naši republiku od 14.7.1992.

Česká republika uzavřena řadu mezinárodních smluv týkajících se shora uvedené problematiky. Já se zde nechci pokoušet žádným způsobem o jejich vyčerpávající výčet. Chtěl bych pouze blíže zmínit jen některé z nich.

1. Slovenská republika

Dne 22.2.1993 byla podepsána v Bratislavě Smlouva o spolupráci orgánů přípravného řízení trestního mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Smlouva vstoupila v platnost dnem podpisu. Obsahem smlouvy je zejména spolupráce mezi orgány činnými v trestním řízení obou smluvních stran, která zahrnuje zejména výslech obviněných osob a svědků, vyžádání znaleckých posudků, ohledání, prohlídku, zajištění věci, zasílání předpisů, písemností nebo jiných předmětů potřebných pro účely trestního řízení, doručování písemností jakož i zasílání opisů z rejstříku trestů. Na základě této smlouvy je možné, aby dožádání o spolupráci samostatně vyřizovali konkrétní orgány činné v trestním řízení a toto dožádání odeslali přímo orgánu činnému v trestním řízení smluvní strany. Tato možnost přímé spolupráce bez nutnosti zasílání vzájemných žádosti o právní pomoc cestou ústředních orgánů, je odrazem určité nadstandardu ve vzájemných vztazích obou zemí.

Dle této smlouvy je taktéž možné, aby i orgány činné v trestním řízení mohly být přítomny při vyřízení dožádání. Mají taktéž oprávnění dát podnět k doplňujícím otázkám.

S vládou Slovenské republiky byla dále dne 29.10.1992 v Bratislavě podepsána Smlouva o právní pomoci poskytované justičním orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, která vstoupila v platnost 5.4.1993. Cílem uvedené smlouvy je zejména ulehčit poskytování právní pomoci mezi oběma státy a upravit vzájemné právní vztahy v občanskoprávních a trestních věcech. Smlouva má zajistit občanům obou zemí stejnou právní ochranu jako požívají státní občané druhého státu v osobních a majetkových věcech a umožňuje jim bez překážek a volně se obracet na orgány druhé smluvní strany činné v mimo jiné i v trestních věcech, vystupovat před nimi, podávat žádosti a návrhy a vykonávat jiné procení úkony za stejných podmínek jako občané druhého státu.

Ve vztahu ke Slovenské republice bych nakonec zmínil Smlouvu o přeshraniční spolupráci podepsanou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou dne 2.11.2000 v Bratislavě, která vstoupila v platnost 19.1.2002. Uvedená smlouva je totiž mimo jiné zaměřena i na prevenci kriminality v příhraničních regionech, na které budou spolupracovat zejména orgány státní správa a samosprávy a instituce působící v příhraničních regionech..

2. Spolková republika Německo

Dne 2.2.2000 byla v Praze podepsána Smlouva o dodatku evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20.4.1959 a usnadnění jejího používání mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, která vstoupila v platnost dne 19.6.2002.

Na základě této smlouvy je mimo jiné možno při pronásledování osoby přistižené při páchání trestného činu nebo účasti na trestné činu nebo stíhanou pro trestný čin vstoupit na výsostné území druhé smluvní strany bez jejího předchozího souhlasu za splnění obecných podmínek uvedených ve smlouvě. Mezi orgány z české strany, které jsou oprávněny provádět zmiňované pronásledování, patří policie a celní úřady a jejich úředníci.

Smlouva taktéž opravuje možnost přehraničního sledování určité osoby na výsostném území druhého státu, pokud tento s příhraničním sledováním na základě předem podané žádosti o právní pomoc vyslovil svůj souhlas. Pokud věc nesnese odkladu, lze o souhlas požádat dodatečně. Úředníci oprávněni touto smlouvou k přeshraničnímu sledování jsou na naší smluvní straně úředníci policejních a celních orgánů.

V $ 384 trestního řádu ve znění, které nabude účinnosti vstupem České republiky do EU, je uvedeno, že k provádění úkonů přímo souvisejících se sledováním osob a věci a pronásledováním podezřelých a obviněných přes hranici České republiky, je příslušný státní zástupce, v jehož obvodu má být taková součinnost poskytnuta.

V rámci policie je bližší problematika upravující postup příslušníků policie při přeshraničním sledování, při jeho vyžadování a faktickém provádění upravena v interních aktech řízení Policejního prezidia České republiky.

Dne 19.9.2002 byla podepsána v Berlíně Smlouva o spolupráci policejních orgánů a orgánů působících při ochraně státních hranic v příhraničních oblastech mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Uvedená smlouva vstoupila v platnost 1.8.2002. Smlouva směřuje k zintenzivnění činnosti při potírání trestné činnosti jakož i ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti. Spolupráce mezi orgány uvedenými ve smlouvě bude směřovat zejména k :

- výměně informací o trestných činech v příhraničních oblastech a jejich pachatelích

- předávání a výměna vzájemných zkušeností a informací zejména o nových formách trestné činnosti v příhraničních oblastech

- posílení koordinace policejních zásahů při potírání trestné činnosti v příhraničních oblastech

- vzájemné pomoci za účelem odvracení ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti

- zřizování společných hlídek a společného obsazení kontrolních skupin

- zřizování trvalých nebo ad hoc pracovišť, která budou obsazena pracovníky orgánů obou smluvních států

Tak jako v předchozí smlouvě, tak i v této je upravena možnost při pronásledování osoby, která se vyhýbá hraniční nebo celní kontrole vstoupit na výsostné území druhé smluvní bez jejího předchozího souhlasu za splnění obecných podmínek uvedených ve smlouvě. Uvedené se vztahuje taktéž na osobu, která se v příhraničním pásmu ve vzdálenosti 25 kilometrů od hranic na území České republiky a 30 kilometrů od hranic na území Spolkové republiky Německo, dopustí trestného činu. Oprávněnými úředníky k jednání vyplývajícímu z této smlouvy jsou pouze policisté a pracovníci celních ředitelství kraje Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého a Libereckého.

V souvislosti se shora uvedenými smlouvami byla v rámci Policie - Správy Západočeského kraje v Plzni od 1.9.2002 zřízena Skupina pro styk s Policií Spolkové republiky Německo, která by měla na základě svých dlouholetých zkušeností z vzájemné spolupráce policií obou republik zajišťovat pro naši policii poradenskou službu a součinnost při vzájemné spolupráci.

3. Rakouská republika

Dne 27.6.1994 došlo k podpisu Smlouvy dodatku k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 20.4.1959 a o usnadnění jejího uplatnění mezi Českou republikou a Rakouskou republikou. Uvedená smlouva vstoupila v platnost dne 1.1.1996. Na základě této smlouvy je možné:

- předávat druhému smluvnímu státu trestní oznámení s návrhem na zahájení trestního stíhání

- předávat informace z trestního rejstříku vyžádané policejními orgány druhé smluvní strany

- žádat o doručení písemnosti, kdy u písemnosti je nezbytný překlad do jazyka dožádaného státu atd.

Na základě této smlouvy je orgánům činným v trestním řízení a ostatním zúčastněným osobám a jejich právním zástupcům na žádost povoleno být přítomni provádění úkonů spojených s právní pomocí v dožádaném státě. Mohou navrhovat doplňující otázky nebo provedení doplnění dokazování.

4. Italská republika

Dne 22.3.1999 byla v Praze podepsána Smlouva o spolupráci v boji proti terorismu, organizovanému zločinu a nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami mezi Českou republikou a Italskou republikou. Uvedená smlouva vstoupila v platnost dne 15.12.1999. Předmětem smlouvy je co nejintenzivnější spolupráce v oblasti boji proti terorismu, organizovanému zločinu a nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami a jejich prekurzory. Smlouvou se smluvní strany zavazují k:

- výměně informací, poznatků a údajů týkajících se různých forem organizovaného zločinu ve vztahu k jeho strukturám, aktivitám, zločineckým technikám a propojení jednotlivých organizací

- výměně informací, poznatků a údajů týkajících se padělání a pozměňování úředních dokladů, cenných papírů, peněz, krádeží uměleckých děl a starožitných předmětů

- výměně informací, poznatků a údajů týkajících se hospodářské kriminality, zejména operací spojených s praním nebo využitím špinavých peněz , majetku nebo prospěchu z nedovolených výnosů

- použití operativní techniky a operativně pátracích prostředků

- vzájemná a trvalá výměna zkušeností v oblasti kriminologie a kriminalistiky atd.

5. Chorvatská republika

V obdobném duchu jako smlouva předchozí je i Smlouva o spolupráci v boji proti organizovanému zločinu, nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, terorismu a dalším druhům nebezpečné trestné činnosti podepsaná dne 30.11.1999 v Praze mezi Českou republikou a Chorvatskou republikou. Smlouva vstoupila v platnost 1.9.2002. Předmětem smlouvy je spolupráce v oblasti prevence, potírání a odhalovaná trestných činů a provádění jednotlivých vyšetřovacích úkonů zejména v oblastech:

- mezinárodního organizovaného zločinu, terorismu, obchodování s lidmi a kuplířství

- nedovoleného pěstování, výroby, získávání, držení, šíření, dovozu, vývozu a průvozu omamných a psychotropních látek a jejich derivátů

- trestných činů proti životu, zdraví, svobodě, lidské důstojnosti a majetku atd.

Na základě smlouvy se smluvní strany zavazují, že si budou vzájemně sdělovat poznatky a údaje o osobách podezřelých ze závažné shora uvedené trestné činnosti, spolupracovat při pátrání po takovýchto osobách, spolupracovat při pátrání o odcizených věcech a předmětech souvisejících s trestnou činností, vyměňovat si informace a poznatky o plánovaných nebo již uskutečněných teroristických akcích, o teroristických skupinách a jejich členech či o výsledcích kriminalistického a kriminologického výzkumu trestné činnosti atd.

6. Kanada

Dne 3.11.1997 byla v Ottawě sjednána Smlouva o vzájemné spolupráci ve věcech trestních mezi Českou republikou a Kanadou, která nabyla platnosti dne 1.11.2000. Předmětem smlouvy je snaha zlepšit vyšetřování, stíhání a potlačování trestných činů. Pomoc na základě uzavřené smlouvy zahrnuje:

- vypátrání osob, věcí včetně jejich identifikace

- zajištění informací, písemností a jiných listin včetně údajů z rejstříku trestů, písemností soudů a jiných státních orgánů

- shromažďování důkazů a získávání výpovědí osob

- doručování písemností atd.

Na základě této smlouvy veškerý vzájemný styk smluvních stran zajišťují ústřední orgány, kterým je pro Českou republiku Ministerstvo spravedlnosti.

7. Další smlouvy

Kromě shora uvedených smluv byly dále uzavřeny další bilaterální mezinárodní smlouvy (dohody) týkající se shora uvedené problematiky spolupráce. Jedná se např. s Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Uzbekistánu ze dne 17.9.1998, Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Kyrgyzské republiky ze dne 8,4,1998, Dohodu mezi Ministerstvem vnitra České republiky a Ministerstvem vnitra Ruské federace ze dne 21.4.1997, Dohoda mezi vládou České republiky a vládou republiky Slovinsko ze dne 22.5.1998, Dohodu mezi Ministerstvem vnitra České republiky a Ministerstvem vnitra Tuniské republiky ze dne 10.5.1999 atd. V současné době jsou v různých fázích jednání smlouvy např. s Irskem, Egyptem, Saudskou Arábií a Moldávií.

JUDr. Marek Fryšták  




Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |