POLICISTA  4/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

osobnost


Tenkrát foukal studený vítr, bylo prvního ledna 1973 a pro jednu rodinu z Orlického Záhoří nezačal nový rok příliš dobře. Opilecká hádka přerostla ve rvačku, rozzuřený zeť popadl kuchyňský nůž a bodl tchána tak nešťastně, že starý muž během několika minut zemřel. Z kriminalistického hlediska smutný, nicméně tuctový případ. Výjezd z Rychnova nad Kněžnou měl za úkol celou záležitost především pečlivě zdokumentovat.

Hory trápil mráz a fujavice, když služební vůz zastavil před místním oddělením veřejné bezpečnosti, všichni se těšili, že se trochu ohřejí. Marně. Uvnitř malého domku to vypadalo jako v ledové hrobce.

- Netáhnou nám kamna, bezradně vysvětloval velitel v zimníku navlečeném přes pyžamo.

- A taky nejde proud.

V kanceláři seděl zkřehlý nadstrážmistr a při svíčce pracně naklepával do stroje úřední protokol. Vražda je vražda, brzy měli dorazit vyšetřovatelé z kraje, a tak se rychnovští policisté pustili do práce. Vyčistili sazemi zanesené roury od kamen, zatopili, opravili spálené pojistky a vyměnili žárovky. Když na místo dorazila vrchnost, vypadala už služebna v Záhoří jako dokonale fungující policejní oddělení.

* * *

"Víte," poznamenal major František Ehl z okresního policejního ředitelství v Rychnově nad Kněžnou, "vzpomínky se zpravidla vybavují jako takové z celku vystřižené filmové záběry. Například docela přesně vím, jak tenkrát vypadala venkovská kredenc na místě činu, ale už si nevzpomenu na jméno pachatele nebo jeho oběti. Ona ostatně celá práce kriminalistického technika se skládá právě z takových detailů. Otisk prstu na rámu dveří, okno prostřelené loveckou kulovnicí, šlápota v zahradním záhonu. Důležité je všechno správně sejmout, nafotografovat a změřit, nebo pořídit přesný odlitek. To, jak za pár měsíců dopadne příslušný soud, se už člověk často ani nedozví..."

František Ehl nastoupil k policii v šestašedesátém, pět let sloužil na obvodním oddělení v Týništi nad Orlicí, kde začal dělat pomocného technika, v roce sedmdesát jedna přešel na okres do Rychnova, kde vydržel dodnes. Sedmatřicet odsloužených let. To už je pořádný kus života.

* * *

"Vzpomenete si na první případ?"

"Určitě. V Týništi tenkrát bývala vojenská posádka a jednou tam na strážnici došlo k neštěstí. Voják si hrál se samopalem, vyšla dávka a dva kluky to stálo život. Dělali jsme na tom, tehdejší velitel kapitán Zemánek byl puntičkářsky přesný a totéž vyžadoval od nás. Myslím, že tam jsem si poprvé uvědomil, jak je taková pečlivost důležitá. Zakreslení všech vypálených střel může rozhodnout, zda šlo o nešťastnou náhodu, nedbalost, nebo úmyslnou vraždu. Technik, který přeměřuje balistické dráhy projektilů, nedělá jen rutinní policejní práci, ale svým způsobem má v ruce osudy lidí. Byl to smutný příběh, tenkrát. Těžko říct, koho měl člověk víc litovat. Ty mrtvé kluky, nebo toho pitomce, co z nudy porušil pár bezpečnostních předpisů."

Za téměř čtyři desítky let se změní spousta věcí. Pracovní kufřík starých časů by už mohl být exponátem policejního muzea. Dvouoká flexareta, štětečky s práškem na vyvolávání latentních otisků prstů, svitek měřicího pásma...

"Mladým lidem musí naše začátky připomínat cosi jako středověk, téměř si už nedovedou představit život bez počítačů. Věci dnes samozřejmé jsme vůbec neznali. Mikrostopy, videokamery, o kyselině deoxyribonukleové neměl ještě žádný kriminalista na světě ani tušení. Na druhé straně, zavádění některých v současné době běžných postupů do praxe bylo docela zajímavé. Vzpomínám, že když začínaly pachovky, soud něco takového dlouho považoval za naprostý nesmysl. A tak jsme uspořádali takový pokus. Šlo tehdy tuším o loupež spojenou se znásilněním, v kinosále se mezi vzájemně dost podobné chlapy zařadil podezřelý a kynologové přivedli psa. Okénky určenými k promítání všechno pozoroval soudce spolu s okresním prokurátorem. Pes neomylně a v různých sestavách figurantů vyštěkal podezřelého, právníci to uznali za přesvědčivé. Od té doby zdejší soud začal respektovat pachovou konzervu jako poměrně podstatnou indicii."

* * *

Za časů Karla Poláčka byl Rychnov nad Kněžnou tiché okresní město, kde se o trochu vzrušení staralo snad jen pět klukovských kamarádů. Dnes je to trochu jiné. 993 výjezdů kriminálky za loňský rok, to už věru nevypovídá o nějaké ospalé nudě.

"Nejobtížnější úkol?"

"To se hrozně těžko klasifikuje. Občas se nadřeme i na věcech na pohled drobných a bezvýznamných. Tak aspoň pro ilustraci. Jednou, také to bylo v období Vánoc, došlo k takové nesmyslné vraždě. Dva amanti, jedna slečna, mezi nimi napětí posílené vypitým alkoholem. Na cestě z taneční zábavy zastavili auto na okraji lesa, aby se pánové šli vyčurat. Padlo pár ostrých slov, jeden vytáhl pistoli, a toho druhého zastřelil. Byl to takový zkrat, sám se poplašil z toho, co provedl. Tělo odtáhl do škarpy, zahrabal, nechal se odvézt na nádraží a mazal pryč, myslím někam na Sokolovsko. Ta holka to dlouho nevydržela a zašla k nám. Znovu jednoduchá situace. Měli jsme oběť i jméno pachatele, když kolegové chlapa zadrželi, ani se nesnažil zapírat. Jenže pro úplnost vyšetřování nám chyběla vystřelená nábojnice. A jako naschvál, zatím napadlo čtvrt metru sněhu. Pes se tím pádem použít nedal, měli jsme sice minohledačky, ale stejně jsme ty závěje metr po metru museli prohrabat rukama. Už ani nevím, kolik hodin to trvalo, ale když jsme tu zatracenou nábojnici konečně našli, byl to větší pocit vítězství, než když člověk vyhraje v loterii."

* * *

Na pultu centralizované ochrany se rozsvítilo varovné světlo, operační důstojník se spojil s autohlídkou, za šest minut po prvním signálu už brzdil u vyloupené prodejny služební automobil. Jenže marně, pachatel byl pryč. Ten chlap byl rychlý jako blesk a moc si na svém tempu zakládal. Vybíral hrací a prodejní automaty. Vniknout do místnosti, vylomit zadní stěnu přístroje a přesypat do tašky peníze, to všechno dokázal v tempu olympijského sprintera. Měl pocit nepolapitelnosti a dost dlouho mu to vycházelo. Jednou měl smůlu. Tehdy byl policejní vůz náhodou kousek od vykrádané hospody a zloděj putoval za mříže. Z poněkud nepochopitelných důvodů byl však předčasně z vyšetřovací vazby propuštěn a hned začal dohánět to, co zameškal. Počítal pochopitelně s tím, že bude v podezření, ale sázel na nedostatek důkazů. I tentokrát se zmýlil. Hned v první restauraci, kterou vyloupil, byla nainstalována infračervená kamera a její záběry bohatě stačily k usvědčení.

* * *

"Od klukovských let mě bavila elektrotechnika," řekl major Ehl," a to s naší profesí dost souvisí. Spolu s několika kolegy máme koncesi na amatérské radiostanice, a tady v horách, kde na mnoha místech nefungují ani mobily, se často vzájemně spojíme lépe než přes oficiální vysílačky.

Zkušenosti s elektřinou se uplatní například při objasňování příčin požárů. To je dost obtížná disciplína, vynikající vyšetřovatele mají samotné hasičské sbory, práce na spáleništi představuje takové malé dobrodružství. Musíte zjistit, odkud a kam se oheň šířil, kde řádil nejsilněji, kde bylo původní ohnisko a proč vlastně k požáru došlo.

Před lety vyhořela velká odchovna prasat. Postupně jsme vylučovali možné příčiny a dospěli k názoru, že oheň zavinila jedna elektricky vytápěná podlážka v kotci pro selata. Firma, která vyhřívání podlah vyráběla, se vzbouřila. Fundovaní odborníci vysvětlovali, že něco podobného není možné, v topných spirálách je jen osmačtyřicet voltů, což prý jednak neublíží zvířatům, ale hlavně v žádném případě nelze tak nízkým napětím něco zapálit.

Nešlo nám o prestiž, ale o to, aby se něco podobného neopakovalo. Tak jsme si s tím pohráli a pánům expertům dokázali, že přechodový odpor vzniklý mechanickým narušením topných tělísek zapálí oheň dokonce i při nižším napětí, než firma používala."

* * *

Říká se, že od nepaměti se lidé dělí na nomády a zemědělce. Nomád má srdce tuláka a touhu poznávat cizí kraje, zemědělec se nikam nežene a nejspokojenější je doma. František Ehl se narodil ve Lhotě u Dobrušky, pět roků sloužil v Týništi nad Orlicí a víc než třicet let prožil v okresním městě. Vychoval tři děti, raduje se z přibývajících vnuků, práce má nad hlavu.

Jistě, všechno mohlo vypadat docela jinak. Svět je lákavý a přitažlivý. Paříž, San Francisco, Sydney. Jiskřivé štíty Himálájí, žár Afriky, vůně oceánů... Jenže, na druhé straně, víte vůbec, jak je v Rychnově nad Kněžnou krásně?

A. Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |