POLICISTA 4/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil za pár týdnů |
Počasí bylo nevlídné, na začátku ledna má na to nárok. Krátce před šestou ranní ještě tma jako viks - a k tomu místy hustší, místy řidší mlha. Na dálnici jakbysmet. Když třiadvacetiletý řidič kamionu Milan Kareš cestou z Kolína zjistil, že mu na soupravě jeho volva F12 s návěsem nesvítí zadní světla, rozumně usoudil, že takhle by dál jet neměl. Řekl si, že nejspíš se žádostí o rychlou dopravu uspěje v Humpolci, kde sídlí jedno ze středisek špeditérské firmy IKON, schopné i běžných oprav.
Město ale moc neznal, navíc ta zatracená mlha: zkrátka, pořád jel, oči si mohl vykoukat - a přesto se najednou octl tam, kam rozhodně nechtěl. Na nájezdu na dálnici...
Když si to uvědomil, bylo pozdě. Věděl, že s vozem, zezadu neosvětleným, v tuhle roční i denní dobu prostě dál nemůže, jenže co teď? Nakonec dostal nápad: šílený, jak se ukáže záhy. Aby nemusel s neosvětleným kamionem po dálnici vpřed, rozhodl se po ní totiž - couvat...
Pravda: mělo se jednat jen o pár metrů: aby se od nájezdu dostal zpátky k výjezdu. Tam by zase z dálnice vyjel, vrátil se do Humpolce, našel opravnu... Jak vymyslel, tak začal činit. Tahač volvo s návěsem je mohutný, mnohatunový, stabilní kolos: přesto si řidič Milan Kareš nemohl nevšimnout náhlého prudkého nárazu - někde v zadní části soupravy, zdálo se mu a hrklo v něm.
"Panebože, snad to do mě někdo nenapálil," blesklo mu hlavou.
Zabrzdil těžké monstrum, naložené cigaretami, a šel se podívat, co se stalo. Za mohutným kamionem spatřil v bílé tmě osobní vůz. Favorita, nebo spíš to, co z něj po nárazu zbylo. (Později znalci zjistí, že v okamžiku nárazu nejela naštěstí nijak rychle, něco mezi padesátkou a šedesátkou. Její řidič, až se probere z bezvědomí, vypoví, že jel a jel - a náhle před ním vyrostla temná hora. Stačil šlápnout na brzdu, ale to bylo v jádru vše. Pak přišla rána, bolest, bezvědomí. (Jeho dva kamarádi ve voze nevěděli ani to, spali a procitli až na nemocničním lůžku, zafačovaní a bolaví.)
Milan Kareš pár vteřin postál, nevěřícně hleděl na tu spoušť. Zdálo se mu, že uvnitř favorita se nikdo nehýbá.
Blíž ale nešel. Tak pět metrů. Pocítil šok. Vrátil se do vyhřáté kabiny svého volva, zařadil jedničku - a odjel!
Na druhý pokus v Humpolci už opravnu našel, jenže tamní elektrikář, když v sedm ráno přišel, měl práce nad hlavu. A tak mladý řidič sedl do vozu, protože mezitím se rozednilo, a odjel do Jihlavy, do dalšího střediska firmy. Jel tudíž opět po dálnici, stále bez zadních světel, naštěstí už svítalo, ale mlha trvala. Musel jet kolem místa nehody, všiml si tedy dlouhých kolon, jež se tam ještě tvořily, a přemítal nad tím, jestli se to opravdu stalo, nebo ne.
V Jihlavě mu světla opravili a on pokračoval do jižních Čech, aby odevzdal cenný náklad.
Později vypověděl, že si celou cestu lámal hlavu, jestli se mu ta hrůza na dálnici zdála, anebo ji opravdu prožil. Tou dobou se už ovšem rozběhlo vyšetřování a Kareš několikrát během cesty hovořil telefonicky s garážmistrem a vedoucím dopravy, kteří se ho vyptávali, zda neměl nějaký karambol. A jestli se náhodou nemotal na dálnici u Humpolce.
Milan Kareš řekl, že nikoli. Mimochodem, mluvil s ním svým mobilem, týmž, který na místě tragické nehody jako z udělání nefungoval, když se, poslušen prvního impulzu, snažil čestně přivolat posádce škodovky pomoc. Jak bude později do protokolu tvrdit... Pak se tedy zřejmě přístroj nějak vzpamatoval a celý den šlapal jak hodinky. Asi byl taky v šoku.
Ve Veselí nad Lužnicí každopádně Kareš naložil nový náklad a jel zase na Kroměříž. Pořád přemítal, co se vlastně stalo a nestalo. Ale moc se tím asi netrápil.
Nejspíš je na čase povědět i o posádce favoritu, tak znenadání havarovavší v onom lednovém předjitří. Měla v onu časnou chvíli za sebou už zpropadeně dlouhou pouť: jela totiž až ze severní Moravy, přesně řečeno z Frýdku-Místku a čítala tři mladé muže. Řízením osudu se jednalo o trojici policistů, kteří byli služebně zařazení v hlavním městě a onoho středečního rána měli nastoupit službu. Kolegové na ně však čekali marně. A trvalo dlouhé měsíce, než se ti tři do zaměstnání vrátili.
Šestadvacetiletý řidič Roman utrpěl otřes mozku, zlomeninu čelní kosti, zlomeninu spodiny obou očnic, zlomeniny obou čelistně lícních komplexů s uvolněním a ulomením zubů, četné tržně zhmožděné rány obličeje a hlavy, zlomeniny obou kostí pravého předloktí, zlomeninu krčku pravé pažní kosti a traumatickým pneumotorax. Stejně starého spolujezdce Lukáše čekaly onoho jitra mnohočetné tržné rány obličeje s dvojitou zlomeninou dolní čelisti, zlomenina spodiny obou očnic, tříštivé zlomeniny nosních kostí, zhmoždění pravého ramene a levého hlezna. Třetí, Luboš, třicetiletý, putoval do nemocnice s rozsáhlou tržnou ranou na čele, otřesem mozku, mnohačetnými zlomeninami kostí obličejových, zlomeninou pátého bederního obratle, pohmožděním pravého ramene a zlomeninou pravé lýtkové kosti.
Dva ze zraněných se léčili šest měsíců, třetí "pouhé" tři.
Bolest, trápení, ušlý zisk, veškeré psychické trápení postižených i jejich rodin. Pro úplnost a plnou objektivitu připomeňme, že tři zranění z favoritu mohli při nárazu dopadnout o dost líp, kdyby byli připoutaní - jak vyhláška jednoznačně přikazuje. Bohužel, nebyli. Jinak by sice ani tak asi nevyvázli bez škrábnutí, ale jejich rány nemusely být tak kruté.
Jak už řečeno, původce a viník celé nehody nenašel v sobě tolik slušnosti, aby přivolal bezvědomým obětem pomoc. Když už se ji nepokusil poskytnou sám, na místě. Naštěstí se našli jiní. V 5 hodin 49 minut zavolal neznámý člověk na linku 158, že na devadesátém kilometru dálnice ve směru na Prahu stojí v pravém jízdním pruhu neoznačený a neosvětlený kamion. Avšak už o tři minuty později sdělil operačnímu důstojníkovi pelhřikovského policejního ředitelství další volající, že vidí u výjezdu na Humpolec čerstvou nehodu, jejímiž účastníky jsou kamion a osobní vůz. Operační poslal záchranku a výjezd dopraváků z Bernartic dorazil také za pár minut. Bezvědomí zranění leželi ve favoritu v jednom chumlu. Volvo nikde. Jeho řidič rychle dokončil svůj vražedný manévr a mazal pryč.
Sanitky odvezly bezvědomou posádku favoritu do nemocnice, policisté začali pátrat po neznámém nákladním autě. Na začátku neměli skoro nic: jen víru a naději, že z takové srážky natvrdo nemohl ani zadek kamionu vyjít zcela bez úhony. Což byl ovšem omyl.
"V pátrání se výrazně angažovali bernartičtí dopraváci z dálničního oddělení: oni zajišťovali místo nehody, a když viděli její důsledky, vzali si věc jaksi za svou," vzpomíná na případ kapitán Vlastimil Florian z pelhřimovské Služby kriminální policie a vyšetřování. "Jim taky patří hlavní zásluha na tom, že pachatel byl vypátrán."
Policisté se trpělivě vyptávali v okolních opravnách - a netrvalo dlouho, domákli se vozu, kterému v Jihlavě opravovali zadní světla: ono takových dílen, kde to dovedou, není přece jen zase tolik. Jenže řidič mezitím dávno dojel do cíle, vyložil náklad, nabral jiný a jel zas dál - když ovšem mezitím, stále v šoku, zajel na myčku a vůz i návěs důkladně umyl. Pokud na návěsu uvázly střípky laku z havarované škodovky, voda je odplavila. Šokovaný mladý muž - dle svého pozdějšího vyprávění do protokolu - na věc stále myslel, ale nemohl uvěřit, že se opravdu stala. Když se octl u prvního výslechu, všechno rázně popřel: kolem Humpolce nejel, na dálnici nebyl, s nikým se nesrazil.
Jenže to už měla kriminálka záznam z jeho tachografu, a z toho se dá vyčíst ledacos. Navíc se ukázalo, že myčka nedokáže umýt všechno: když technici návěs volva prolezli důkladně, našli za jedním z kol úlomek plastu: přesně takový, jaký na vraku škodovky chyběl...
Řidič Milan Kareš ovšem dál tvrdošíjně jakoukoli vinu popíral. Bylo třeba ještě hodně trpělivé policejní práce se sháněním důkazů, i výslechů, při nichž vytrvale tvrdil, že se tehdy vůbec nic nestalo, na dálnici nevjel a žádnou nehodu nezpůsobil. Dál brázdil silnice křížem krážem republikou. Jenže policie nezapomíná a neodpouští...
Až asi po šesti týdnech při výslechu na dálničním oddělení v Bernarticích se rozpovídal a policisté měli před sebou jeho příběh konečně jako na dlani. Mladý muž za volantem způsobil těžká zranění tří mužů jen o málo starších. Z nedbalosti, z houposti, jak soudili oni, z dopuštění osudu, jak se zdálo jemu? Tak či onak, řádky trestního zákoníku mluví jasně: paragraf 224, odstavec 1, odstavec 2 říká, že trestný čin ublížení na zdraví spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona. Jenže v případu z humpoleckého dálničního nájezdu šlo ještě o jeden trestný čin - podle paragrafu 208 trestního zákona. Tedy o neposkytnutí pomoci...
Milan Kareš totiž jako řidič dopravního prostředku po dopravní nehodě, na níž měl sám účast, neposkytl osobám, které při nehodě utrpěly újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ačkoli tak učinit mohl bez nebezpečí pro sebe nebo pro jiného.
I u soudu se hájil šokem, v něm se v temném a mlhavém předjitřním čase octl poté, co do jeho couvajícho kamionu narazil osobní vůz, a co na vlastní oči spatřil následky své trestuhodné neopatrnosti.
Okresní soud v Pelhřimově i k takové možnosti jistě přihlédl, zejména pak vzal na vědomí dosavadní bezúhonnost mladého řidiče. Vyřkl tedy nad ním ortel dvouletého trestu odnětí svobody: s tím, že výkon trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobru čtyř let. Současně mladému šoférovi zakázal na pět let řídit veškerá motorová vozidla.
Málo? Moc? Tak či onak, podobných havárií, po nichž původce a viník zbaběle opustí místo svého činu v naději, že tak uklouzne spravedlnosti, v posledních letech dramaticky přibývá. A přiznejme, že někdy to i vyjde.
Pročež vyzvedněme případ, kdy spravedlnost viníka přece jen dostihla. Přinejmenším asi potěšila ony tři muže, kteří kalného lednového rána měli k smrti o moc blíž než kdykoli předtím - a zřejmě už nikdy v životě neprojedou brněnskou dálnicí kolem kilometru 90,82 bez mrazení v zádech.
Jan J. VANĚK