POLICISTA 1/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra policejní školství |
Na zdi visí úhledná mapka s nápisem Místní oddělení Policie ČR Hrdlořezy. Žádné takové oddělení ovšem ve skutečnosti neexistuje: třebaže zobrazený rajon vyhlíží zcela opravdově - nejen na papíře, nýbrž i oknem. Jde prostě o areál Střední policejní školy v Praze Hrdlořezích - a ono "oddělení" je vlastně takový trenažér pro její studenty. Nachází se v přízemí jedné ze školních budov a nabízí věrné prostředí pro nácvik modelových situací: takových, jaké mohou mladé policisty potkávat, jakmile se dostanou na oddělení skutečná.
"Jen, počkejte, on vás život naučí, děťátka," říká se s mírnou zlomyslností.
Ale na škole v Hrdlořezích kantoři moudře soudí, že je lepší na nelítostný život nespoléhat - a co se dá předvídat, snaží se své žáky neučit sami, jaksi v předstihu - a přitom co nejopravdověji.
Do místnosti, zařízené jako kancelář dozorčí služby na menším policejním obvodě (nábytek tradičně a věrohodně omšelý, přístroje na stole ovšem - až na telefony - nefunkční, pouhá dekorace) nezaskleným širokým oknem z vedlejší místnosti nahlíží tucet studentů v policejních uniformách, zatímco dva další se už uvnitř soustřeďují na vlastní "herecký" výkon: za chvíli totiž ztělesní sami sebe, tedy policisty. Přesně řečeno, policisty ve službě, tváří v tvář ošemetné situaci.
Nesmělé zaťukání na dveře - a pak vejde uplakaná žena. Je evidentně v šoku, má rozmazané oční stíny, když se pokusí promluvit, rozvzlyká se. Je jí kolem čtyřicítky a nutně potřebuje pomoc.
"Pojďte dál a posaďte se," nabízí ji jeden z mladíků v uniformě židli - a vzápětí donese taky sklenici vody.
Někde pochytil, že i pouhý doušek může vyděšeného člověka podivuhodně zklidnit. Dech se mu srovná a myšlenky jakbysmet - a vzápětí se žena opravdu rozpovídá.
"Manžel mě zmlátil," svěřuje se tiše zubožená paní.
Figurantka situaci evidentně prožívá, vžila se do role. Nevědět, že jde o smluvenou hru a že paní ztělesňuje Mgr. Věra Gregorová, která na škole učí zdravotní přípravu, byl by divák ochoten uvěřit, že se stal svědkem skutečného oznámení trestného činu. Prvního kontaktu s obětí domácího násilí, který je nesmírně důležitý: protože při něm musí policisté nejen navázat komunikaci s trpícím člověkem, ale začít mu také vracet víru, že jeho trápení už patří minulosti.
"Uklidněte se a povězte nám, co se vlastně stalo," účastně říká mladík v uniformě. "Už je to za vámi, už to bude dobré..."
Chová se k ženě mile, neřku-li galantně: mluví tiše a přátelsky. Ještě sice nezná ani její jméno, ale na to je přece čas - napřed se neznámá potřebuje uklidnit, nabýt pocitu jistoty a bezpečí.
"Samozřejmě, že takové modelové situaci předchází teoretická lekce, při níž se studenty probereme principy správného jednání v krizové situaci," vysvětlují šeptem obě přítomné psycholožky, PhDr. Monika Mlejnková a PhDr. Alena Čejková.
Mladý policista - jmenuje se Ivo - zřejmě naslouchal při vyučování pozorně. Vede si velice dobře, laskavě a v klidu za chvíli vytáhne z rozrušené paní vše potřebné. Zná ženino příjmení i adresu, ví, že má krámek s květinami a dárkovým zbožím - a že ji ze žárlivosti zmlátil vlastní manžel. I že se tak nestalo poprvé. Pro hlídku, již vyšle do bytu, je nadmíru důležitá i informace, že zdivočelý manžel vlastní střelnou zbraň - a že své ženě vyhrožoval zabitím.
Ivo nabízí zklidněné paní návštěvu u lékaře, kde ji ošetří a sepíší i potřebný nález pro další řízení: žena je totiž odhodlána podat na násilníka trestní oznámení. V životě, jak mnozí policisté ze zkušenosti vědí, si právě tohle oběti domácího násilí bohužel časem nezřídka rozmyslí - anebo, když už oznámení podají, se je pak zase snaží stáhnout.
"Ženy totiž v takové situace nezřídka trpí pocitem studu, manžel jim během času vsugeroval, že ony jsou vlastně vinny. Že ho provokují, že se nechovají, jak se sluší," připomíná doktorka Čejková.
Po návratu od lékaře - tahle pasáž je jen "jako" - nastává sepsání protokolu. Průběh celé scény bedlivě zaznamenává školní technik na videokameru. A když je "hra" u konce, následuje přesun o patro výš, do učebny s velkým televizorem a videorekordérem. A nastává hodina pravdy: oko objektivu je nelítostné a nestranné. V uzlových momentech nechávají psycholožky projekci zastavit a provokují přítomné žáky k debatě. Řeč se rozbíhá zvolna a stydlivě - ale pak už se osmělí první debatéři a mluví se k věci, tvrdě, kolegiálně, ale kriticky.
"Já myslím, že Ivo udělal závažnou chybu, když té paní namlouval, že už se s manželem nebude muset setkat. Opak je totiž pravda, ona se s ním bude setkávat dál, a mockrát, nejen kvůli vyšetřování. Nejspíš přece budou dál žít ve společném bytě."
Ivo argumentuje snahou zuboženou oběť v první řadě uklidnit: ačkoli termín pia fraus, tedy zbožná lež, nezná, podvědomě takovou v praxi použil - ve prospěch nešťastné paní. Ale neublížil jí tím bezděčně, že jí něco namluvil? Nebude její zklamání o to krutější, jestli mu uvěřila?
Rozpoutává se prudká debata, někdo je na straně Iva a jiný souhlasí se Soňou. A kdosi připomene americký systém, jenž umožňuje soudu, aby manželskému násilníkovi zakázal k oběti se byť jen přiblížit - na vzdálenost přesně vymezenou v metrech. A spor se roztéká do šíře a obě učitelky ho zručně svádějí zpět, k podstatě věci.
Když dvouhodinovka končí, přítomní studenti - jde o půlku třídy takřečených pořádkářů, na "modelovky" se třídy dělí na dvě části, aby se všichni mohli patřičně soustředit - mají za sebou docela podstatný krůček k životní realitě.
Třebaže život někde na policejním obvodě jim dozajista uchystá dost překvapení, aspoň na některá se jim škola pokouší nabídnout "noty" jaksi dopředu.
Předmět policejní psychologie obnáší dvacet vyučovacích hodin, formou modelových situací se v něm studenti naučí zvládnout i další ošemetné momenty služby: třeba oznamování tragické zprávy pozůstalým, přijetí trestního oznámení či výslech týraného dítěte. (Dítě ovšem ztělesňuje někdo z posluchačů, pro skutečné by taková hra byla příliš krutá.)
Další modelové situace čekají žáky v dalších předmětech: v učebně, zařízené jako hospoda, se učí zvládnout výtržnost, jedna z místností je dokonce vybavena jako interiér autobusu...
"Na policejní školy přicházejí lidé už dospělí, mnohdy jde o vyzrálé osobnosti," řiká Mgr. Jitka Pokorná, jež v Hrdlořezích vede oddělení policejní psychologie. "V průběhu studia musejí zvládnout velkou dávku odborného učiva, jaksi navíc se snažíme ovlivnit i jejich psychiku, rozvinout jejich etické vnímání. Je nutné totiž vědět, že stále trvá nábor, že si tudíž své žáky nevybíráme a musíme pracovat s těmi, kteří přijdou."
Zejména z oblastí, kde zvláště mezi mladými panuje značná nezaměstnanost, se tak nezřídka rekrutují uchazeči, kteří v policejní profesi vidí nejen životní jistotu a možnost sebeuplatnění, ale podvědomě i jakousi možnost vyšvihnout se nahoru. Uniformu a hodnost vnímají jako jisté povýšení nad své vrstevníky i nad běžného občana.
"Takovým lidem se velmi důtklivě snažíme vysvětlit, že práce u policie je v dobrém slova smyslu službou," říká Mgr. Pokorná. "Službou lidem. Občanům. Že občané tu nejsou pro ně, nýbrž oni, policisté, pro občany. A že čím dřív ten fakt pochopí, tím snáze najdou v práci úspěch a spokojenost."
Všichni zkušení lidé z branže se shodnou na tom, že skutečným policistou se člověk stává teprve po několika letech perné služby - ale taky připouštějí, že dobrá škola mu v tom nelehkém hledání sebe sama může náramně ulehčit start. Což je nepochybně i smyslem snažení té hrdlořezské...
Jan J. Vaněk