POLICISTA 1/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
![]() |
Snaha ošidit bližního patří k dějinám lidstva od pradávna, jsou však období, kdy se podvodníkům daří mimořádně dobře. Zdá se, že takový zlatý věk nepoctivosti právě prožíváme. Harry Jelínek, který kdysi vzbudil velkou pozornost fingovaným prodejem Karlštejna, byl amatérský břídil proti kouzelníkům, kteří dovedou bez mrknutí oka zašantročit celou flotilu Československé námořní plavby a zisky z vytunelovaných bank počítají na miliardy. Dá se dokonce říct, že s nějakou formou podvodu se setkal prakticky každý. Alespoň tak vyzněla naše malá anketa. Řadě náhodně vybraných lidí jsme položili jednoduchou otázku. Podvedl, či pokusil se vás někdo podvést v poslední době? |
Jaroslava Kubínová - prodavačka:
Aby ne! Ve kšeftě je to záležitost každodenní. Člověk musí být jako ostříž, ale ani to nepomůže, oni si vymýšlejí čím dál rafinovanější triky. Přijde třeba chlapík, chce nějakou maličkost a vytáhne tisícikorunu. Podám mu cigarety a bankovka je najednou pryč. Vzala jste si ji a strčila do pokladny, tvrdí ten muž. Já na to, že tohle nikdy nedělám, on se začne rozčilovat a najednou ho osvítí spásná myšlenka. Poslyšte, řekne smířlivě, teď jsem si vzpomněl, že jsem si na okraji té tisícovky pro jistou tužkou poznamenal kód ze skříňky v úschovně zavazadel. Bylo to tuším sedm tři osm devět. Já kouknu do kasy a skutečně, na poslední tisícovce tohle číslo načmáraný je. Tak se ještě omluvím, vysázím prachy na dřevo a jedu dál. Jenže večer tržba nesouhlasí, a tak mi to dojde. Jasně, že byli dva. První zaplatil poznamenanou bankovkou a druhej to po chvilce využil. A představte si, že byli tak drzí, že to přibližně za měsíc zkoušeli znovu. Začala jsem ječet, přiběhl vedoucí, objevila se policie, jenže je nesebrali, tisícovka je prý jenom přestupek. Co na tom, že takhle dokázali ošidit polovinu prodavaček ve městě...
Karel Smetana - důchodce:
Všechny nás podvedli. Koukněte třeba na miliardy utopené v bankách. Ty budou splácet i nemluvňata, dokonce i ty děti, co se ještě nenarodily.
Jiří Halman - lékař:
Znáte to oblíbené tvrzení - když někdo naletí na dvaceti nebo třicetiprocentní úrok, tak je trouba a zaslouží si, aby o své peníze přišel. Když svěří peníze neserióznímu makléři, koupí vychvalované zboží od podomního obchodníka nebo uvěří špatnému investičnímu fondu - dobře mu tak, měl mít rozum. Nuže, proti podobným názorům musím tvrdě protestovat. Každý člověk má právo na pošetilost a není rozdíl mezi podvedeným hlupákem a podvedeným géniem. Ačkoliv, možná trochu je. Ošidit prosťáčka je větší sprosťárna a zasloužila by si vyšší trest.
Jana Brabcová - učitelka:
Dobrý panovník se v dějinách zpravidla poznal tím, že vyčistil zem od pobertů a lapků. Věřím, že současná vláda má také podobnou snahu, ale jde to strašně pomalu.
Milan Kaplan - technik:
Největší pobídka pro podvodníky všeho druhu je fakt, že jim to prochází. Absolutně nechápu proč. Vemte si jakýkoliv příklad. Třeba sérii zhroucených kampeliček. Podvody od samého začátku, nějakému dobrému podnikatelskému úmyslu nemůže uvěřit ani imbecil. Jak to, že se nepodařilo vystopovat, kam ty prachy zmizely? Jak to, že evidentní zloději zůstávají na svobodě? Když já nezaplatím finančnímu úřadu stovku, tak mi proberou účty pět let zpátky a dluh si vybere exekutor. Na podvodný bankéře platí jiná pravidla. Pan ředitel si klidně odletí soukromým letadlem do luxusní vily na Riviéře a advokát za něj v Praze požádá o sociální podporu, protože milej finančník je chudej jako kostelní myš. Všechen majetek totiž včas přepsal na manželku. A ty, pitomý střádale, si můžeš zase něco uložit.
Ivana Petrlíková - sekretářka:
Ono někdy ani nejde o to, o kolik člověk přijde. Spíš mi vadí takový pocit urážky a posměchu, jako když vám někdo plivne do obličeje. Já věřila kuponové privatizaci, vybrala jsem si seriózní fond kreditní rakouské banky. Ten se pak změnil na známé CS fondy a nula od nuly pošla. Prosím, přišla jsem v životě o víc. Ale když si vzpomenu, jak jsem stála nekonečnou frontu na registraci kuponové knížky, jak jsem přesvědčovala své známé, že privatizace je poctivá a nutná, tak dostávám vztek. Okrást mě můžete, ale dělejte to aspoň tak, jako řádný lupič. Ten přinejmenším riskuje, že když ho policie chytí, tak skončí v kriminále.
Karel Bílek - frézař:
Já zase naletěl Harvardu...
Josef Pustina - důchodce:
Vystřihuju si ty věci z novin, protože za pár let tomu asi už nikdo neuvěří. Například kauza drahé kameny. Banky vydaly stovky, možná tisíce milionů korun na úvěry jištěné drahokamy. Odborné posudky znalců tvrdily, že ty skvosty mají vyšší hodnotu než poskytnuté půjčky. Pak se však ukázalo, že opak je pravda a v bankovních sejfech leží jen trochu lepší bižuterie. I nejprostší čtenář detektivek by v takové situaci čekal, že policie ty podivné znalce sebere, zjistí, kdo je podplatil, podvodníky zatkne, zabaví ukradený majetek a tak dál. A víte co se stalo? Nic. Vůbec nic. Ti soudní znalci, jasní spoluviníci grandiozního podvodu, ani nepřišli o svá kulatá razítka a mohou dál pokračovat v řemesle. Ne, k tomu nedošlo v Kocourkově, ale v právním státě jménem Česká republika.
Jarmila Hánová - výtvarnice:
Ano, už se občas stane, že se některý z velkých podvodníků ocitne před soudem. Většinou jim hrozí - pravomocně odsouzených zatím moc nebylo - tak pět osm let žaláře, peníze jsou samozřejmě fuč. I když nefandím drakonickým trestům, přesto se neubráním malému výpočtu. Pan bankéř zpronevěřil dejme tomu miliardu. Vyděleno pěti to představuje dvě stě milionů za rok, šestnáct a půl milionu za měsíc. Ani hrabě Monte Christo neměl lépe zaplacený kriminál. Tak proč nepodvádět?
Alois Plaček - podnikatel:
Dostal jsem zpátky firmu, kterou zakládal ještě můj dědeček. Je to malá cihelna, má deset, maximálně dvanáct zaměstnanců. Na začátku jsem vypočítal všechny předpokládané náklady a zisky, ukázalo se, že by to šlo a že se uživíme. Bohužel, jen v seriózním světě. Rok jsme téměř všechnu produkci dodávali jedné firmě obchodující se stavebním materiálem, když to dělalo skoro deset milionů, tak obchodníci vesele zkrachovali, založili jiný podnik a my nedostali zaplacenou ani jednu jedinou fakturu. Dnes dlužím lidem na výplatách, energetici mi odpojili elektřinu, chodí za mnou exekutoři i vymahači dluhů, bojím se o rodinu... A přitom jsme všichni dřeli jako koně a nikdy nikoho neošidili ani o halíř.
Štěpán Hovorka - bezdomovec:
Dlouho jsem myslel, že mě není co sebrat. Ale dycky se něco najde. Začátkem měsíce jsem dostal podporu, koupil trochu kořalky, abysme v noci před nádražím nezmrzli. A když se ráno probudím, byly zbylý prachy pryč. A to se říká, že našinec našince neokrade...
Helena Opatová - zdravotnice:
Ne, nevzpomenu si. Mám asi štěstí. Jen loni mě obrali kapsáři, ale to šlo o pár stokorun a navíc to není podvod.
Jiří Bauer - stavař:
Za rodičema přijeli. Že prý vykupují akcie Komerční banky mnohem výhodněji nežli kdokoliv jiný, že jsou přímo spasitelé, protože v rámci jakýchsi připravených fůzí prý ty papíry přijdou o většinu ceny. Mluvili tak dlouho, až jim starý tatík všechno, co měl z kuponovky, prodal. Samozřejmě za polovinu toho, co mohl dostat na burze. To je, vážení, hyenismus nejhrubšího zrna. A nic se neděje, i když nemůže být těžké ty gaunery vypátrat. Jednak museli mít seznam drobných akcionářů, jak jinak by na mé rodiče přišli, navíc mají cenné papíry čísla a při dalším prodeji nebo registraci se určitě dají vystopovat. Jenže není příslušná vůle, máme přece svobodu podnikání. Sám ty zmetky hledat nebudu, protože kdyby se mi to náhodou povedlo, tak bych šel do kriminálu já. Za těžký ublížení na zdraví.
Jana Truhlářová - kadeřnice:
S manželem jsme v Praze chtěli koupit nějaký byt. Probírali jsme nabídkové inzeráty, jeden se nám zdál docela výhodný, byl za tři sta tisíc korun. Pro mladou rodinu je to sice i tak hodně, ale běží o investici na celý život. Teprve když došlo k jednání, tak se ukázalo, že ten kvartýr není v osobním nebo družstevním vlastnictví, ale že běží o normální obecní dům, a že ti lidé prodávají pouze dekret, respektive nárok na regulované nájemné. Za víc jak čtvrt milionu! Kde to žijeme?
Ivan Blaženovský - právník:
Rád bych upozornil na jednu věc. Lidé u nás nejsou o nic horší nežli kdekoliv jinde na světě. Dělají jenom to, co jim zákony dovolí. Je to zkrátka záležitost pravidel. Kdyby fotbaloví rozhodčí přestali trestat surovou hru, tak je za chvíli také polovina hráčů v nemocnici.
Potud odpovědi respondentů v naší poněkud neveselé anketě. Takže alespoň trochu optimismu na závěr. V novinách se čím dál častěji objevují zprávy a soudech s nejrůznějšími tuneláři a podvodníky. A nejde už jen o malé ryby. Zdá se, že zmíněná pravidla se přece jenom mění.
jr