POLICISTA  1/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Ilustrační foto
Evu Součkovou drželi doma zkrátka: až si kvůli tomu kolikrát pobrečela, že holky za třídy mohou to a ono, a ona aby pořád seděla doma - vždyť je jí přece už třináct pryč!
Ale rodiče měli svoje názory - staromódní ovšem, jak soudila Evička a jak ji popichovaly spolužačky - a nechávali se zviklat jen pomalu a neochotně. Jenže jako voda udolá i žulovou skálu, tak i Eva docilovala postupně malých ústupků.


Na oslavu Mezinárodního dne dětí, pořádanou 29. května 1977 ve zrušeném lomu, upraveném v akci Z na přírodní amfiteátr, ji napřed taky nechtěli pustit - ale nakonec si dali říct.

"Dobře, jdi si," pravil otec Souček hlasem starozákonního proroka, "ale běda ti, jestli nepřijdeš do šesti! Vím, že ta paráda začíná ve tři a skončí nejdýl v pět. A za hodinu můžeš být doma třikrát!"

Evička nadšením skoro ztratila dech. Už ani moc nedoufala, že ji pustí samotnou: "Děkuju, tati," vlepila otci pusu a odskotačila se převléknout do svátečního.

Když se za ní Souček dívali oknem, jak dychtivě poskakuje cestou k zahradní brance, napadlo ho, že už z ní brzy bude ženská. A netušil, že se krutě mýlí: že se jeho malá oné proměny, kdy z kukly vylétne půvabný motýl, nikdy nedožije. Že se její čas v té chvíli dá počítat už spíš na minuty než na hodiny.

o o o

Původně Součkovi zamýšleli, že s Evou půjde na slavnost máma, jenže byla utahaná po noční šichtě, a když ji manžel budil, jen zabručela, že holka je už velká, a obrátila se na druhý bok. A on potom udělal gesto, které ho už nikdy v životě nemělo přestat mrzet.

Po šesté večerní, když se Eva nevracela, ji šel vyhlížet na rozcestí: ještě bylo světlo, ale oblaha se zatahovala a vypadalo to na déšť. V devatenáct hodin už oba rodiče začali být hodně nervózní: Eva patřila mezi opravdu hodné děti a ještě se nestalo, aby si povolenou vycházku protáhla o své vůli - a takhle dlouho. Pan Souček vsedl na kolo a objel všechny dceřiny vrstevnice ve vsi: nikde ji nenašel. Všechny říkaly totéž: v lomu vůbec nebyla, ačkoli jim slíbila, že určitě přijde. Nechyběla jim ale nijak citelně, Eva byla totiž dost uzavřená, moc skutečných kamarádek neměla.

Václav Souček s rozklepanými koleny zatelefonoval na Veřejnou bezpečnost, hlídka přijela vzápětí, pátrací akce započala ovšem už za tmy, zhruba o půl deváté. Rojnice, do níž se zapojila spousta lidí z obce, pročesala okolí lomu, nedaleký lesík řečený Bukovina i okolí cesty, spojující amfiteátr s domkem rodiny Součkovy. Teprve nad ránem, zhruba ve tři čtvrtě na pět, kdy už začínalo svítat, našel Evu jeden z nejneúnavnějších pátračů: vršický občan Stanislav Pára. Tělo leželo pouhých sto metrů od kraje lesíka a i laikovi muselo být jasné, že mu už život nikdo nevrátí.

o o o

Vyšetřováním, jež se v následujícím chmurném nedělním dopoledni rozběhlo, se podařilo najít svědky, kteří Evu Součkovou viděli v průběhu sobotního odpoledne, zřejmě cestou na slavnost: na cestě k lomu ji spatřila paní Komrsková, o kus dál potkala paní Hubálkovou. To už ovšem bylo za odbočkou, jíž se šlo do amfiteátru, zvídavé důchodkyni tedy přišlo divné, že dívka nejde na slavnost a hotovila se k otázce. Jenže než se nadechla, Eva odběhla.

Kolem čtvrté, možná ve čtvrt na pět viděl ještě Evu Karel Konečný: dívala se prý ze srázu nad lomem na děti v amfiteátru, kde právě probíhala soutěž ve střelbě ze vzduchovky. On sám prý v lesíku hledal houby, ale nenašel nic, tak šel brzy domů a stal se tak posledním člověkem, který spatřil Evu Součkovou naživu. Tedy, předposledním: pokud ovšem nebyl i vrahem, což kriminálku nutně napadlo.

Ohledáním místa vraždy totiž nade vší pochybnost zjistila, že dívka byla před smrtí pohlavně zneužita - a pak surově zavražděna. Čerstvě zválená tráva, asi dva metry od těla pohozené kalhotky, chumáč utržené a zakrvácené stařiny, do níž vrah nejspíš otřel čepel nože...

Dívčiny boty ležely opodál, na polní cestě. V prachu cesty - dlouho nepršelo, ale do lesíka nad lomem chodilo jen minimum lidí - zůstaly jejich stopy. Podle nich dívka došla ještě o kus dál, k hromadě kamení, již tam navršil majitel přilehlého pole, a pak se vrátila. K místu své smrti.

Podařilo se ale zajistit i stopy jiných bot. Pánských. Otisky perforované podrážky svědčily o značném opotřebení: pokud se najdou, nebude asi těžké je identifikovat, soudil technik. Jejich stopy místy překrývaly stopy dívčiny, v jednom místě s nimi tvořily shluk. Jako by se ti dva setkali, mluvili spolu - nebo i víc?

o o o

Mrtvé tělo třináctileté Evy Součkové leželo na břiše, ruce skrčené pod tělem a křečovitě přitisknuté k hrudníku. Nohy pokrčené, stehna a hýždě skoro zcela odhalené. Šedá sukně vyhrnutá, halenka potrhaná, podprsenka s utrženým ramínkem.

V jehličí ležela kovová pětikoruna: ta, kterou dal táta Evě na útratu. Přičinou smrti, jak předběžně stanovil přivolaný lékař a jak pitva potvrdila, byla jediná bodnořezná rána v levé straně hrudníku, dvacet milimetrů dlouhá a šest milimetrů široká. Hluboká byla deset centimetrů a procházela svalstvem a pak mezi čtvrtým a pátým žebrem - přes osrdečník a hrot srdeční. Končila ve svalovině spodní stěny levé komory srdeční a způsobila vnitřní i vnější vykrvácení. Smrt přišla rychle, ale nepochybně musela krutě bolet.

Podle šedých vlasů, jež se podařilo zajistit na svršcích mrtvé dívky, se zdálo zcela jisté, že vrahem musel být starší muž, šedovlasý: nasvědčoval pro to i fakt, že sám akt znásilnění nebyl plně dokonán. Dívčina panenská blána zůstala neporušena...

V průběhu vyšetřování se kriminalistům přihlásil další svědek: Václav Brotánek ze statku vzdáleného od místa vraždy jen asi sto padesát metrů. Eva cestou do lesíka nad lomem musela projít kolem jeho vrat.

"Ne, u stavení jsem ji neviděl, ale nejspíš proto, že jsem nebyl doma," vypověděl ochotně. "Vracel jsem zkratkou přes lesík ze sousední vsi a viděl jsem na zemi spát nějakou ženu - nebo děvče. Ještě jsem si říkal, že by si neměla zahrávat se zdravím, na konci máje je zem studená."

Později připustil, že se kousek vrátil, aby se na ležící tělo podíval líp. Jeho poloha mu připadla nepřirozená, dokonce ho napadlo, že by žena mohla být v bezvědomí. Ale nesáhl na ni, neoslovil ji, natož aby přivolal pomoc nebo aspoň někomu o svém divném nálezu řekl.

To bylo prý někdy před půl šestou - šel domů a rovnou do chléva, krmit. Až druhý den se dozvěděl, že nějaké děvče zmizelo - a že je našli mrtvé. A teprve dopoledne dalšího dne si prý dal dohromady celou tragedii se svým zážitkem, a zašel za policisty.

Na většině lidí se pozná, když lžou, a zvlášť zkušení kriminalisté mají na lháře čich. Brotánek lhal nepochybně. A pokračoval v tom, i když se na konci své výpovědi pokusil příběh vylepšit a změnil vyprávění v tom smyslu, že dívku poznal. A taky pochopil, že je mrtvá. Když se ptali, proč nic neoznámil, kloudné vysvětlení z něj nedostali.

Nakonec ho obvinili z vraždy: a když ho podrobili osobní prohlídce, našli v jeho saku kapesní nůž. Střenku měl dlouhou deset centimetrů, širokou dva. A na nohou měl Brotánek notně sešmajdané polokecky: podrážka odpovídala stopě z polní cesty.

o o o

Václav Brotánek ovšem jakoukoli vinu rezolutně popřel a kriminalisté museli začít tím, že sestavili časový snímek jeho pohybu v předpokládané době vraždy - jak jim ho poskytli svědkové, kteří pětašedesátiletého sedláka potkali, nebo zahlédli. Ve tři odpoledne mluvil před domem s Annou Trnkovou, o půl hodiny později ho na cestě k lomu potkala Zdena Kotlabová. Ve čtyři, jak si pamatovala řada vesničanů, pobyl chvíli v amfiteátru, koupil si u stánku limonádu, chvilku sledoval střeleckou soutěž. Deset minut po šestnácté hodině ho Jarmila Holousová viděla odcházet od lomu směrem do polí - což by odpovídalo jeho tvrzení, že šel do sousední vsi. Ale už o třičtvrtě hodiny později viděl Adolf Komenda, jak Brotánek zadními vrátky vchází z humen do dvora svého statku. Prý kradmo, jako by nechtěl být viděn.

V osmnáct hodin ho Jarmila Šustrová spatřila postávat před branou a hledět nahoru k lesíku: vypadal prý rozrušeně, ani si nevšiml, že šla kolem, a neodpověděl jí na pozdrav.

V devatenáct hodin přišla domů paní Brotánková, která byla od časného odpoledne na návštěvě u dcery. Ohřála večeři a pak se s mužem dívali na televizi - až byl čas jít spát...

Sluší se říci, že Brotánek byl sice hlavním podzřelým, nikoli však jediným: kriminálka vytipovala dalších pět mužů, jejichž alibi důkladně prověřila. Všechny však musela vyloučit - jen Brotánek jí zůstával...

Znalci potvrdili, že rozměr Brotánkovy kapesní kudly odpovídá smrtící ráně v hrudníku zavražděné dokonale, trasologická expertiza ztotožnila jeho polokecky se stopami na cestě (což v jádru nebylo k ničemu, on přece přiznal, že tudy prošel). Určující tedy tedy mělo být zkoumání spermatu, nalezeného při pitvě v poševní předsíni zavražděné dívky.

Krev podezřelého sedláka byla skupiny B a RH negativní, při telefonickém předání výsledků z laboratoře došlo ovšem k přeslechnutí: dozorčí omylem zapsal, že muž, jenž se dopustil násilí na třináctileté, měl nulku a RH minus.

Václav Brotánek byl ihned propuštěn - a kriminálka znovu na startu.

Když ale vyšetřovatel obdržel výsledky testu písemně, strnul. Zjistil, že vše je jinak. Přes opakované testy se bohužel ukázalo, že násilník patří mezi ty osoby, které nevylučují skupinové vlastnosti své krve do spermatu. A že tedy Václava Brotánka - už věděli, že i on mezi takové muže patří - nelze tímto testem jako pachatele potvrdit, avšak ani vyloučit.

Vyšetřovatel ho tedy nechal znovu předvést k výslechu - a Brotánek se náhle rozpovídal. Šel se tehdy v sobotu podívat k lomu a Evu potkal cestou: řekl jí, jak vyrostla - a jestli by mu dala pusu. Znala ho odmalinka, a tak mu ji dala. Bezelstně, dětsky. Jenže on už myslel na něco jiného. Divoce, vášnivě zatoužil po jejím mladém těle.

Slíbil jí čokoládu, když se za ním staví doma. Ale potkal ji dřív, v lesíku. Pochválil ji, že mu šla naproti. Ale už si rozmyslel vzít ji na statek, radši ji vedl hlouběji do křovisek. Začal ji hladit a líbat, stáhl jí kahotky, pak ji povalil na zem.

"Líbal jsem jí nohy, byla tak mladá a hezká," chraptěl při výslechu.

Pak se jí zkusil zmocnit, jako chlap, jako zamlada. Čin ale nedokonal, trapně dospěl k ukojení dřív, než pořádně začal. Dívka ho pořád divoce odstrkovala - a když řekla, že všechno poví své mámě i jeho ženě, zpečetila svůj osud. Brotánek vytáhl nůž z kapsy a jedinou ranou ji zprovodil ze světa. Čepel otřel travou a šel domů. Večer ho napadlo, že by měl tělo lépe schovat, ale to už se bál na místo jít. Zahlédl světla rojnice...

o o o

Své jednání považoval za přestupek a domníval se, že po podpisu výpovědi půjde domů. U prokurátora vše odvolal, po uvalení vazby se doznal vyšetřovateli znovu. Předchozí odvolání zdůvodnil tím, že výpověď tam sepisovala hezká dívka - a on se před ní styděl. V dalších pěti výsleších ale vždy svůj čin podrobně vylíčil, přičemž postupně přidával detaily, jež mohl znát jen skutečný pachatel. Výslechy byly dokumentovány písemně i nahrávkou, navíc Brotánek vlastnoručně napsal vyšetřovateli i dopis, v němž se podrobně doznal rovněž.

Vzdor tomu - v prosinci téhož roku - odvolal opět: že byl vyslýchán do noci, že na něj činili psychický i fyzický nátlak, že mu nikdo nechtěl věřit... U soudu pak prohlásil, že mu nepatří ani nůž, který vraždil a jenž byl u něj nalezen.

Ukázalo se, že vazební celu obývá se zkušeným recidivistou, bestiálním vrahem, jemuž hrozil trest smrti a v hrátkách se spravedlností se vyznal. Brotánek pozorně naslouchal jeho školení a zkusil sehrát duševní chorobu. Důkazy proti němu byly vlastně jen nepřímé: nůž, nalezený v jeho kapse... Vlasy, zajištěné na sukni mrtvé dívky, vykázující necharakteristické vřetenové ztluštění. Stejné, jako vlasy na Brotánkově hlavě... Expertiza z oboru mikročástic potvrdila, že vlákna zajištěná na sukni a halence Evy Součkové odpovídají vláknům z Brotánkova oděvu - barvou, materiálem, povrchovou úpravou...

Krajský soud se po zralém uvážení s nimi spokojil a odsoudil roku 1978 pachatele k patnáctiletému trestu odnětí svobody.

Jan J. Vaněk  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |