POLICISTA  1/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka


Černá poustevna
 ANTONÍN JIROTKA

Stoly se prohýbaly pod nákladem vybraných pochoutek, brýlatý muž u řečnického pultu s nadšením žvanil o skvělé budoucnosti firmy, vzduch voněl drahými parfémy a občas se ozýval servilní potlesk.

Co k čertu dělám na téhle galéře? napadlo mě otráveně.

Jiří Hadrbolec byl ve svém živlu. Se skleničkou vína v ruce poletoval od skupinky ke skupince a široký úsměv na jeho obličeji připomínal klaunskou masku. Jestli těm lidem vyprávěl anekdoty, docela jsem jim to přál.

Řečník domluvil, zpěvačka zapěla, vypukla zábava. Větší nudu jsem si ani nedovedl představit. Pozoruhodné bylo snad jen to, že mě mezi zbohatlickou smetánku dostal psychiatr, přesněji řečeno příběh o něm.

"Byl to výbornej doktor," tvrdil Hadrbolec a snad měl i pravdu. Přesto však soukromá ordinace zmíněného lékaře duší zela prázdnotou. Těsně před tím, nežli se pod tíhou dotírajících dluhů oběsil na půdě, oblékl smoking a vyrazil naposled do společnosti. A tu se stal zázrak. Ukázalo se, že těch obdivovaných horních deset tisíc není nic víc než tlupa potenciálních pacientů, každý potřeboval alespoň radu, psychiatr nejen zachránil živnost, ale rychle se stal bohatým a uznávaným mužem.

"To je o nás," řekl Jiří.

Nechápal jsem proč.

"Do kanceláře detektivní agentury taky nikdo nechodí rád. Ovšem při popíjení na nějaký povedený gardenparty jde falešnej ostych stranou a zakázky se jenom pohrnou. Vsaď se."

Už dlouho jsme neměli do čeho píchnout, a tak jsem nakonec souhlasil. Hadrbolec obstaral pozoruhodné množství pozvánek na nejrůznější koktejly, rauty a večeře, já si nechal ušít nové šaty a vesele jsme vykročili mezi společenskou elitu. Nikdo si toho nevšiml.

"Nevadí," utěšoval mě Jiří, "aspoň se zadarmo najíme."

V podobném přístupu k večírkům jsme, pravda, nebyli sami. Opakující se tváře majitelů propadlých novinářských průkazů svědčily o tom, že tento způsob obživy není nijak zvlášť neznámý. Bývalí reportéři už dávno nikomu nekladli žádné otázky a netelefonovali do tiskových agentur, ale s holubí orientací dokázali vždy první objevit stůl, kde byl servírován humr, langusta nebo uzený aljašský losos. Z hlediska profese mi to připadalo trochu smutné a těžko jsem se smiřoval s představou, že podobné konce mohou potkat i naši agenturu.

"Dobrý den."

Otočil jsem se a koukal na velmi pohlednou, přibližně čtyřicetiletou dámu.

"Promiňte," řekla, "ale vy jste prý něco jako soukromý detektiv."

"V zásadě ano," přisvědčil jsem.

"Nevypadáte, na to," usmála se. "Ale to je asi dobře, že? Nenápadnost prý patří k profesi. Snad... Říkám hlouposti, nezlobte se, ale to proto, že nevím jak začít. Asi vás zdržuju."

"Vůbec ne."

"Ani jsem se nepředstavila. Jmenuju se Aneta. Aneta Sušinová."

Zřejmě jsem měl vědět, o koho jde, ale jméno mi nic neříkalo.

"Manžel dělá do populární hudby," upřesnila.

V oblasti kumštu se jakž takž snažím sledovat literaturu, občas zajdu do divadla nebo biografu, ale záležitosti komerční muziky jsou pro mne neznámou krajinou. Snad jediný kontakt spočívá v tom, že Jiřímu vypínám řvoucí rádio kdykoliv vstoupím do kanceláře.

"To je zajímavé," řekl jsem neutrálně. Paní Aneta správně pochopila, že o jejím životním partnerovi nevím nic, a pustila se do stručného vysvětlování. Pavel Sušina strávil mládí drnkáním na kytaru v jakýchsi beatových skupinách, pokoušel se dokonce i psát písničky, které však zapadly bez většího ohlasu. Když už se zdálo, že to moc daleko nedotáhne, a měl by se živit něčím jiným, objevil v sobě podivuhodný manažerský talent. Na začátku bylo několik obchodních úspěchů se skladbami přátel, potom založil vlastní hudební vydavatelství a nadán nevšedním čichem pro obchod proplouval i v neradostných dobách hospodářských těžkostí s plnými plachtami. Neomezoval se ovšem jen na desky, časem mu patřilo i několik vináren ve středu města a byl dokonce také producentem jakéhosi úspěšného muzikálu.

"Určitě jste to viděl."

Zalhal jsem, že ano.

"Jenže pak přišel ten zlom a já od té doby Pavla nepoznávám."

Jo, napadlo mě, tak už to v životě chodí. Když si chlap myslí, že mu rostou stromy do nebe, najde si zpravidla nějakou mladičkou přítelkyni, a ta mu časem ukáže, zač je toho loket.

"Vůbec nechápu, co se to stalo."

"Ženská?" zeptal jsem se.

"Nesmysl," řekla. "S takovou banálností bych vás přece neobtěžovala. Čerta se starám o jeho kalupinky a navíc si myslím, že ani žádné nemá. Jde o něco jiného. On prostě změnil chování, jako by zčista jasna přišel o rozum. Vrší chybu za chybou."

"Jaké chyby?"

"V podnikání. Jistě, člověku se nemůže pořád dařit, jenže když někdo začne najednou dělat naprosté voloviny, tak to není jen tak. Baribar byl zlatý důl, přesto ho prodal za pár korun. Vzápětí vložil astronomickou částku do jasně beznadějného stavebního družstva, které nedokázalo ani obstarat parcely, natož něco vybudovat. A tak dál. Zkrátka, přibližně před půl rokem se s mým manželem něco stalo a já bych ráda věděla co."

"Chápu," řekl jsem neutrálně.

"Chcete zálohu?" zeptala se.

Váhavě jsem zavrtěl hlavou. Katastrofální nuda koktejlů a rautů nám tedy opravdu přinesla kšeft, ale velkou radost jsem z toho neměl. Nepochopitelně špatné obchody a investice mívají v podobných situacích velmi jednoduché vysvětlení. Pan Sušina prostě uklízí rodinný majetek, aby se při rozvodu nemusel o všechno dělit.

"Předem děkuju," řekla paní Aneta a hezky se usmála.

* * *

Jiří Hadrbolec je toho názoru, že když člověk něco neví, má se zeptat. Vhodnou otázku chtěl muzikantovi položit někde ve vinárně, až alkohol vyvolá v duši sdílnost, jenže se ukázalo, že Sušina je zapřisáhlý abstinet. Nebyl ovšem takový vždycky, to teprve posledních šest sedm měsíců se prý pití vyhýbá.

"Třeba," napadlo Hadrbolce, "v tom byl princip jeho obchodních úspěchů. Dobrý nápady má jen pod parou, a když je střízlivej, nic rozumnýho nevymyslí."

Nechal jsem poznámku bez komentáře a v následujcích dnech zkusil pana podnikatele sledovat. Domov, kancelář, banka, nahrávací studio, schůzka s distributory a zase domov, tak se to opakovalo s únavnou pravidelností. Nepodařilo se mi objevit ani náznak existence nějaké slečny, která by se těšila, až její miláček opustí starý domov.

Jiří Hadrbolec mezi tím okouzlil muzikantovu sekretářku, s jejíž pomocí se mu podařilo upřesnit datum šéfovy změny. Zřejmě k ní došlo o víkendu mezi čtrnáctým až šestnáctým květnem, ve stolním diáři překrývala příslušné tři dny rukou psaná poznámka: Černá poustevna.

To byl, jak se ukázalo, hotýlek v údolí Berounky, necelých třicet kilometrů daleko od Prahy.

"Pokud se nepletu," vzpomínala sekretářka, "po návratu zlikvidoval v pracovně bar a od té doby jsem ho už neviděla pít žádný alkohol."

"Co se tam dělo?" zajímal se Jiří.

"Nemám tušení," řekla. "Ale měl to být sraz abiturientů. Moc se mu tam nechtělo, nakonec však přece jel. Kvůli spolužákům. Ve stejném podniku prý měli maturitní večírek před dvaceti lety."

Informace to byla vcelku zajímavá, nicméně Hadrbolec se tvářil, jako bychom tím pádem měli případ vyřešený, a tak jsem musel trochu zchladit jeho nadšení.

"To mnoho neznamená."

"Jak to? Přece je to jasnej zlom."

"Zatím jenom víme, že od té doby přestal popíjet. To může mít spoustu důvodů. Třeba tam měl žlučníkový záchvat, nějaký doktor ho postrašil a on poslechl. Kvůli abstinenci se nelikviduje podnik. Ne, věř mi, my musíme především najít milenku, pro kterou všechno dělá."

"Můžu posloužit jen spolužačkama," pokrčil rameny Jiří. "Jenže ty už budou drobet odkvetlý. Jo, bejvaly to kočky, ale dost dávno. Chceš se podívat? Mám tu fotku maturitního tabla."

Snímek byl už trochu zažloutlý a chvíli trvalo, než jsem mezi mladičkými rozesmátými tvářemi našel Pavla Sušinu. Chlapec s optimistickým pohledem a bohatou kšticí spadající do čela. Jeho spolužáci měli stejně klukovské výrazy, dívky vypadaly dospěleji, kudrnaté afroúčesy připomínaly nepříliš slušivou módu zasutých let. Slepá cesta...

Otočil jsem snímek na rubovou stranu, tam se každý spolužák podepsal. Test pro grafologa, napadlo mě. Mohl by odhadnout, jaké se za těmi inkoustovými tahy skrývají osobnosti, a hned to konfrontovat s tím, co z nadějných studentů skutečně vyrostlo. Jenže na podobné hříčky nebyl čas.

"Moment," ozval se Jiří, který mi koukal přes rameno. Potom otevřel svůj zápisník, kýval hlavou, mručel a tvářil se důležitě.

"Co je?"

"Jen taková maličkost," řekl.

"Jaká?"

"No prostě shoda okolností. Třetí podpis zleva - Honza Soukal. Jistýmu Janu Soukalovi prodal manžel naší klientky vzkvétající podnik jménem Baribar. Za hubičky, údajně. A hned pod ním je Vašek Macháček. Docela stejně se jmenuje i šéf podivný stavební firmy, která schlamstla Sušinovy úspory. Není to trochu zvláštní?"

To jistě bylo, záležitost tak dostávala jistou logiku. Kolečka do sebe začala zapadat, maně jsem si vzpomněl na beatlesáckou písničku o tom, jak mi trochu pomohou kamarádi. Tak to zkrátka v životě chodí. Chudák paní Aneta. Manžel se zřejmě nehodlal dělit o nic a staří spolužáci tomu dělali zástěrku. Docela bych mu přál, aby se na něj nakonec vykašlali a nedali mu ani halíř. Když člověk opouští manželku, s níž žil skoro dvacet let, má se chovat jako gentleman.

"Musíme si s těma chlapama promluvit," mínil Hadrbolec.

"Ba ne," oponoval jsem, "nejdřív musíme najít tu ženskou."

"Třeba se s ní seznámil právě na tom abiturientským večírku," navrhl kolega.

Nezdálo se mi to moc pravděpodobné, ale někde jsme začít museli, tak jsem sedl do auta a vypravil se do penzionu Černá poustevna. Silnice se vinula podél řeky, ve svahu nad ní čněly štíty rekreačních chat s okny zabedněnými okenicemi. Na jaře tu muselo být krásně, jenže vrcholil listopad, obloha zůstávala kalně šedá a drobný déšť vzbuzoval představu, že na kraj prší jemné bláto.

Poustevna byl nevelký hotel nad šumícím jezem, v sezoně jistě nabitý k prasknutí, teď jsem však byl v šerém, sychravě působícím lokále jediný host. Unaveně vyhlížející číšník přinesl překvapivě dobrou kávu. Na abiturientský večírek z května si ještě pamatoval.

"Jo, měli to tu zamluvený celý. Rožnění selete a tak dál. Jenže se to moc nepovedlo..."

"Jak nepovedlo?"

"No, však to znáte. V pátek se všichni zkousli jak koně, druhej den jim bylo nanic, ani to prasátko nesnědli. Jo, tak to bejvá. Lidi vzpomínaj na starý časy, jenže tenkrát byli mladší a víc vydrželi. Už to halt nejede chlastat jako zamlada."

Majitelka hotelu byla ve svých sděleních váhavější.

"Vy jste od policie?"

"Ne."

"Tak proč vás to zajímá?"

Nechtělo se mi vymýšlet žádné legendy, proto jsem vcelku popravdě přiznal, že manželka jednoho z účastníků květnového večírku si o muže dělá starosti a není vyloučeno, že si tady ten pán namluvil nějakou jinou. Ostatně, Černá poustevna se svou relativní blízkostí od města k nějakým záletům přímo vybízela.

"Já o svých hostech raději nemluvím."

"Jistě, chápu."

"Navíc, nikdo z těch lidí sem nejezdí pravidelně, to vás můžu ujistit."

Poděkoval jsem a zvedl se k odchodu. Nedostatek naléhání je někdy účinnější než kdovíjak důmyslné otázky.

"Moment," řekla. "Ono se tu asi opravdu něco stalo."

"Povídejte."

"Přípravy byly velkolepé, víte? Od ochotníků z Dobřichovic si vypůjčili nějaké kostýmy a loutky, že snad budou hrát divadlo, sháněli muzikanty, připravovali ohňostroj a čert ví, co ještě. Kvůli tomu zařizování dost pozdě v noci někam jeli, a když se vrátili, bylo najednou po legraci. Nálada pryč, prostě všecko..."

"Jeli autem?"

"Jistě."

"Opilí?"

"Asi."

"Myslíte si, že měli nehodu?"

"Nemyslím si nic."

"Přesto jste se mě ptala, jestli jsem od policie."

"Koukněte, už je to dávno. Nechci mít žádné další nepříjemnosti."

"Proč říkáte další?"

"No, byl problém s těma divadelníma rekvizitama. Nevrátili je všechny nebo nebyly v pořádku, dodneška o tom slyším. Ale byla to moje chyba, já jim řekla, že tu máme ochotníky."

Víc jsem se toho nedozvěděl, ale najednou tu byl nový příběh. Opilci vyrážejí do jarní noci, jenže mistr Sušina za volantem nezvládne řízení, dojde k bouračce, při které zraní dva kamarády. Ututlají to, neboť by jinak šlo o parádní malér. Muzikant se od té doby netkne alkoholu a přátelům, co ho podrželi, jejich službu splácí. Kvůli daním jim nedává peníze ze zisku, ale zařídil pro ně velmi výhodné, pro sebe ovšem katastrofálně ztrátové obchody...

Vracel jsem se do Prahy a podvědomě koukal po patnících, jestli ještě někde neuvidím stopy té staré havárie.

Také, napadlo mě, mohli ublížit někomu cizímu. Neosvětlený cyklista nebo opilec, co to šněroval domů po asfaltu, muzikant ho srazil, zpanikařil a ujel. Jenže taková nehoda by musela být přece vyšetřována...

Tak jinak. Sušina přejel nočního chodce, ten byl na místě mrtvý, a když už mu nebylo pomoci, tak ho ze strachu před následky zahrabali někde v lese. A teď komplicům platí za mlčení...

Poslední varianta se mi zdála nejpravděpodobnější, proto jsem ji zčerstva převyprávěl Hadrbolcovi. Vyslechl mě pozorně, ovšem nejvíc ho zajímalo, kde najde ty dobřichovické ochotníky. Vytelefonoval si snimi schůzku, sebral firemní automobil a odjel. Někdy bych chtěl mít jeho starosti. Když se vrátil, zářil spokojeností, plácal mě po zádech a tvrdil, že mám geniální intuici. To mě trochu uchlácholilo, přesto mě mrzelo, že naši klinetku moc nepotěšíme. Není nic příjemného oznamovat hezké ženě, že milovaný manžel spáchal něco moc ošklivého, a teď rozhazuje rodinné jmění, jen aby se vyhnul kriminálu.

"Sezveme je," navrhl Hadrbolec. "Co tomu říkáš?"

"Koho?"

"No ty dva šikovný spolužáky a paní Anetu."

"Sušinu ne?"

"Rozhodně ne, ten by jenom překážel. To víš, abstinent."

Nebyl jsem si jist, jestli je to nejvhodnější sestava, ale koneckonců nějak jsme celou záležitost uzavřít museli a vzájemná konforntace s fakty bude možná nejrozumnější. Sedl jsem k telefonnímu aparátu a všechno domluvil, Jiří zatím připravil malé pohoštění po způsobu odkoukaném z těch slabomyslných rautů.

Pánové Soukal a Macháček přišli společně, zářili dobrou náladou a vrhli se na obložené mísy s nenuceností vysloužilých redaktorů. Aneta Sušinová se zdála zadumaná a smutná, jídla se ani nedotkla. Chtěl jsem ji nějak povzbudit a potěšit, ale nic rozumného mě nenapadalo. Jiří Hadrbolec si obřadně odkašlal, vyndal z knihovny trestní zákoník a rozevřel knihu na předem založeném místě.

"Kdo ke škodě cizího majetku," pravil nezvykle vážným hlasem, "sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta."

Soukal s Macháčkem přestali žvýkat a sledovali Hadrbolce nechápavými pohledy.

"Odnětím svobobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin jako člen organizované skupiny nebo způsobí-li takovým činem značnou škodu..."

"Proč nám to povídáte?"

"Jen aby bylo jasno. Do značné škody se vejdete bohatě, vážení, nemám pravdu? Dokonce možná i do škody velkého rozsahu, tam je horní hranice dvanáct let."

"Já vám nerozumím," řekla Aneta Sušinová.

"Ale pánové ano."

Jan Soukal se rázně zvedl a prohlásil: "Tohle nemusíme poslouchat."

"Ovšem, že ne," řekl Hadrbolec sladce. "Běžte, kam je vám libo. Příští schůzka ovšem nebude dřív než za těch osm nebo dvanáct let. Skrz mříže v návštěvní místnosti věznice se s váma bavit nebudu."

Rozzlobený muž váhavě usedl zpátky.

"Můžete mi vysvětlit, co se tu vlastně děje?" ozvala se naše klientka. Promluvila mi z duše, neboť něco takového mě náramně zajímalo taky.

"Samozřejmě," usmál se Jiří, "úkolem naší agentury bylo vysvětlit poněkud zvláštní počínání pana Sušiny a zevrubné pátrání nás přivedlo k jistému abiturientnímu setkání v hotelu jménem Černá poustevna. Podle dostupných svědeckých výpovědí se zdálo pravděpodobné, že opilý muzikant při dopravní nehodě zabil člověka a spolužáci mu pomohli čin zatajit."

"Ale to ne," povzdychla paní Aneta.

"Dobře," řekl Macháček, "bohužel, stalo se. Zřejmě jsme to měli ohlásit. Ale pochopte..."

"Pochopit, tak to jsem se právě snažil," zajásal Hadrbolec. "Jenže moc věcí mi nešlo na rozum. Proč tu oběť nikdo nehledal? Jak to, že policie neměla nahlášeno nikoho pohřešovaného. Jistě, mohl to být tulák, bezdomovec a tak dál, jenže kde je jeho tělo? Jak schovat mrtvýho člověka bez krumpáče nebo rýče tak, že se ani po půlroce nenajde. Možná by se to povedlo někde na Šumavě, ale v chatařský oblasti v okolí Berounky? Tam je les prochozenej tak, že když má spadnout šiška, den před tím už čekají pod stromem tři rekreanti s košíkem. Zkrátka, jak jsem si to všechno dával dohromady, objevil kolega další věc. Amatérský divadlo, z něhož si oslavenci půjčili kostýmy a rekvizity. Mezi jiným i hadrovou princeznu v životní velikosti. A právě tuhle divadelní pannu už ochotníkům nevrátili."

Pomalu, velice pomalu, jsem začínal celou záležitost chápat i já.

"Studenti Macháček a Soukal už na škole milovali kanadský žertíky," pokračoval Hadrbolec. "A lety je to neopustilo. Já totiž alespoň doufám, že to původně měl bejt jen drsnej fór. Pokus trochu srazit toho veleúspěšnýho spolužáka na kolena. Loutka ve světle reflektorů vypadala jako skutečná postava, následoval náraz, přišlo zděšení, nebudu to dál rozebírat... Pavel Sušina asi příliš rychle vytáhl peníze a pokusil se svědky nehody uplatit. Moc peněz. To bylo veliký pokušení. A když došla hotovost, přišly na řadu fingovaný obchody..."

Jan Soukal chtěl něco namítnout, ale zmlkl uprostřed slova.

"Co teď?" vytasil se Jiří s řečnickou otázkou a vzápětí si odpověděl. "Vidím jen dvě řešení. Buď si společně na státním zastupitelství zopakujeme paragraf o podvodu, nebo všechno vrátíte a pokusíte se spolužáka přesvědčit, že šlo jen o krutej kanadskej žertík. Možná se naštve, tedy spíš určitě, a asi s váma přestane kamarádit. Ale to už se nedá nic dělat. Vsadím se, že k soudu to nepožene..."

Pánové Machnáček se Soukalem si odešli nabídku rozmyslet, krásná klientka zůstala sedět udiveně a beze slova. Pak se s nečekanou chutí pustila do zbylých obložených chlebíčků.

O čtrnáct dní později přibyl na účtu agentury velice štědrý honorář a pošta doručila pozvánku na velkolepý večírek spojený s křestem jakéhosi nového kompaktního disku. Nešel jsem tam. V novinách se však objevila zpráva, že Pavel Sušina se poprvé po dlouhé době objevil na veřejnosti a dokonce i vypil nabídnutou skelničku šampaňského.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |