POLICISTA 1/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
"Již v počátcích provozu trasy I. C metra (start 9. 5. 1974) bylo zjištěno soustředění velkého množství osob v prostorách stanic a jejich přilehlém okolí. Vyskytla se tedy nutnost zajistit ochranu a bezpečnost jak cestujících, tak i zaměstnanců metra. bylo proto navrženo vytvořit zvláštní oddíl VB, který by tyto úkoly zajišťoval...
Dne 6. 7. 1978 se naše IV. směna sešla k první společné službě na trase I. C metra. Byla to však služba? Vždyť vše bylo nové, cizí a bylo třeba si všechno, jak se říká, "ochmatat". Tak jsme se celý den seznamovali s metrem, koukali se a vozili. Večer si leckterý z nás pařil nohy v horké vodě a v hlavě měl kolotoč zejména z názvů - předpisů...
12. 8. 1978. Je nádherné počasí, již od časného rána proudí zástupy zvědavců ke stanicím nového metra trasy I. A. Oddíl VB Metro, který se již částečně zaběhl, čekal velký den ..."
Tolik z kroniky IV. směny "metráckých policistů" - v začátcích specializovaného útvaru uniformovaných strážců zákona ji pečlivě, trpělivě a posléze i dosti neformálním, kamarádským způsobem rozepisoval Pepa Hejl, který dnes bohužel shlíží na činnost svých přátel a profesních následovníků již jen shůry. Činnost současné součásti Policie České republiky zvané Oddělení metro se vlastně za bezmála čtvrtstoletou existenci nezměnila. Proměňují se však mnohé souvislosti našich životů, kupředu se posunula využívaná technika, do různých stran směřují novodobé - svobodné - životní hodnoty lidí kolem nás.
Před dvaadvacátou hodinou je ve všední den v podchodu nahoře na Václavském náměstí u stanice Muzeum docela rušno. Lidé se trousí z biografů, možná z restaurací, někdo opožděně z práce, turisté z procházek Prahou. Je pozdně podzimní čas, na ulicích docela fryšno, chodci jsou zachumlaní v kabátech a bundách.
Nad vestibulem trasy C postávají dva černí šerifové s dobře viditelnými pendreky, jindy si jich člověk spíš nevšimne, když tu ale přechází, aby se díval, zahlédne je. Jsou to pracovníci soukromé bezpečnostní služby, kterou platí pražské Dopravní podniky. Plní preventivní funkci. (Stejně jako dva policisté v "čerňácích", v tmavých kombinézách se žlutým nápisem na zádech a s černými kulichy na hlavách, kteří před chvílí vartovali ve stanici Florenc u překližkou uzavřených eskalátorů do nižšího patra. Nebo hlídky pražské Městské policie, jejichž lidé bývají v metru rovněž pravidelně vidět.)
V rohu u schodiště k Národnímu muzeu, před vstupem do "áčka", přechází osamocený, celkem solidně oblečený muž, dvě nadité igelitky si odložil na zavřenou přepážku sázkové kanceláře. Má dlouhou chvíli a právě si nepěkně odplivl na zem.
Zdejší trojčlenná hlídka policistů v uniformách s brigadýrkami v tu chvíli zastavila na druhé straně, řekněme pod McDonaldem, starší manželský pár. Dvojice v zaujatém hovoru vstoupila za dveře metra a muž měl v ruce zapálenou cigaretu. To se tady nesmí a také to představuje nejčastější prohřešek, proti němuž musí policie zasahovat. V tomto případě se provinilec okamžitě kajícně omlouvá.
Nezlobte se, trochu jsme oslavovali, mám dneska svátek, a taky venku byla zima, dodává na vysvětlenou, už to neudělám, slibuje navíc. Pokuta se nevymáhá. Všichni jsme chybující, případ od případu je shovívavý přístup na místě.
Další zastávka se odehrává u samotáře. Strážce pořádku, kteří pravděpodobně dovedou mít oči všude, zajímají doklady, a kdo to tady znečisťuje dlažbu, a co tu vlastně máte na práci. Pan Vaněk (některá jména pozměňujeme - pozn. red.), stará - dvanáct let známá! - firma, a jeden z těch slušnějších, čistších a neškodných bezdomovců, papíry pořád nemá, a dneska ani mít nemusí, nemá a nemusí obdobně mít ani práci (žije jeden dlouhý svátek?), nějací šizunkové, podle jistých zdrojů informací, ho připravili o barák po dceři. Špičkou boty se ten plachý muž snaží nenápadně zahladit svůj prohřešek proti čistotě veřejného prostranství.
Mezitím přichvátá k policejní trojici mladík, který si neví rady se zakoupením lístku městské hromadné dopravy v automatu na zdi. Nejhezčí třetina hlídky s ním odkráčí k jeho opuštěné slečně a osobně předvede, jak se získává vstupenka pro cestu metrem (policisté jsou mj. běžně prakticky informační službou cestujícím).
Potom se objeví redakční fotograf, následuje naše vzájemné představování, pan Vaněk se stáhne k zavazadlům a zmizí z jeviště. Prý má své dvě dlaždice, přesně a přísně vymezené místo na Hlavním nádraží, kde taky pro změnu postává, než jde hledat nějaký klidný plácek na přespání. Zřejmě nejčastěji někde v odstaveném vlaku.
Kdo podobný způsob života nezažil, nemůže si jeho pocity - a perspektivy - nikdy představit.
My se ale zatím pouštíme na cestu do nitra podzemky hlavního města. Doslova i obrazně.
A bylo nás pět. Por. Miroslav Ranc, dalo by se říct veterán útvaru, jeden z posledních, kteří jsou na svém místě od samých počátků působení policistů v metru v roce 1978, jeho parťák v této službě prap. Aleš Vach, u policie sice od sedmaosmdesátého roku, ale v podzemce teprve druhým rokem - a zřejmě na dlouho, protože se mu tahle práce líbí, bude-li to prý záležet jenom na něm, neměnil by - a konečně strážmistr Blanka Zemková, třiadvacetiletá mladá žena, která si vyzkoušela pár zaměstnání, převážně dělala sekretářku, nesedlo jí to, chtěla být někde, kde se něco děje, takže na zkoušku slouží druhý měsíc u policie, zbývá jí ještě třicet dní a půjde do policejní školy - pak uvidí, kam se budou ubírat její představy o práci v uniformě, tady zatím převažují dobré pocity, pánové ji mezi sebe přijali údajně moc hezky.
Prošli jsme do zázemí metra, do prostoru pracovníků dopravních podniků, kde je řada průchozích šaten s osobními skříňkami a policie musí chránit jejich obsahy i před případnou škodnou mezi spoluzaměstnanci. Když se střídají směny, bývá tu rušno, teď ve dvaadvacet třicet není o koho zakopnout.
Sestupujeme po vnitřním schodišti několik - zdá se dlouhých pater - hlouběji do sklepa a najednou jsme postranními dveřmi v přístupovém koridoru k nástupištím trasy A.
Ani tady kupodivu není příliš lidí. Téměř čerstvě je sem - jako na konečnou - prodloužen kyvadlový provoz po záplavovém omezení a mnozí cestující nejspíš dávají přednost přestupu na tramvaje v zastávce Náměstí Míru - a naopak.
Policejní oddíl metro drží čtyřiadvacet hodin hlídkovou službu ve stanicích i ve veřejnosti uzavřených prostorech - v depech průběžně, v tunelech, když je potřeba. Vlakové hlídky občas projíždějí i po jednotlivých úsecích na všech trasách podzemní hromadné dopravy. Na všech zastávkách mají vyčleněné služebny - především pro předvádění osob.
Od samých začátků mají policisté vlastní rozsah radiospojení, na který se jezdil svého času dívat celý okolní svět a který - prototyp z Tesly Pardubice - třeba kolegové z Berlína upřímně našincům obdivovali a záviděli (v německé metropoli, vypadá to, dodnes nemají vlastní stálý kontakt se základnou, policista se tam musí dispečinku hlásit z nejbližších - či mobilních - telefonů).
Pracovní, jedinečná náplň útvaru dílem policisty láká, zhruba třetina jsou mimopražští, dílem odrazuje - žádný vysoký postup zde "nehrozí", není tu spisová služba, případy se předávají místně příslušným složkám, nejsou tu dozorčí.
Vedoucí oddělení kpt. Josef Černý - desátým rokem "u metra" - je ve funkci dva roky a považuje svůj tým v současnosti za vcelku stabilizovaný. Vážným novým zájemcům jsou ovšem dveře otevřené vždycky.
Slouží se, jak si lze snadno udělat obrázek, sice většinou pohodlně pod střechou, ale věčně na průvanu, pod zářivkovými světly a vždy s nejistými infekcemi - a dalšími "labilními" nepříjemnostmi - ve vzduchu. Čtyřiadvacetihodinovou hlídku následují tři dny volna - nejsou-li na programu mimořádnosti jako větší sportovní akce, některé hudební koncerty, summity atp., kdy se hlídky zahušťují a lidí není dostatek.
Zkontrolovali jsme útroby stanice Muzeum, na zkoušku projeli kousek jedním a druhým směrem v náhodné soupravě - na nástupišti na Pavláku jsou tucty lidí, mezi nimi též dvojice mladíků v mikulášských čepicích, bílé copánky s červenými mašličkami na koncích jim plandají kolem uší. Vrchol roku se blíží.
Před třiadvacátou hodinou si nás přebírá motorizovaná hlídka - por. Josef Dvořák a nprap. Ivan Roztočil. Cestou podchodem vzhůru na Václavské náměstí se k policistům hlásí pan Říkač, v poměrně zachovalém hnědočervenavém koženém tříčtvrťáku s krabicí vína v ruce. Chtěl by si povídat, vždyť se spolu znají, ale jazyk má zrovna pro vstřícnou konverzaci poněkud neohebný. Míříme dál k autu. Je jasné, že každý policista z oddělení má vbrzku, po krátkých služebních zkušenostech u metra nějakého svého bezdomovce - a další stálou "klientelu".
Ze zájmu procházíme stanicí Karlovo náměstí - podchod je zešeřelý a jenom zčásti v provozu, protože i v něm jsou rozloženy demontované součásti, zejména eskalátorů. Sešli jsme na chvilku dolů, nabízejí se nám pohledy neveselé truchlivé, velká voda zavdala příčinu k téměř absolutní rekonstrukci technologické výbavy podzemí - nezbytné práce jsou potřeba všude, kam se jen podíváte, jak někde na kostelích.
Následující zastávkou je centrála Na Bojišti. Operační důstojník npor. František Jáchym sedí před stěnou plnou monitorů. V předsálí visí na nástěnkách tucty právě či již déle hledaných nebo pohřešovaných osob - a zde obvykle začíná každá služba. Ostatně na poli pátrání po lidech je útvar dlouhodobě velice úspěšný - v metru se křižují dráhy spousty nejrůznějších cestujících, mezi nimi často i těch, o něž má zájem spravedlnost, a pozornému oku profesionála - i nápomocné počítačové registraci - pak mnozí neuniknou.
Tohle pracoviště připomíná vědeckofantastický film. Obsluha si může propojovat obrázky ze zastávek metra, k nim třeba kamerový systém města, může sledovat, odkud kam se blíží fotbaloví divočejší fandové, kde se u křižovatky zastavuje demonstrace anarchistů atd. I síť "dozorových" kamer uvnitř metra samozřejmě nabízí pestré informace. Přesto jsme zaslechli, že příkladně londýnským dnešním kolegáčkům jsou k dispozici kamerové systémy v takové hustotě (i v soupravách a na nich), že se tam slouží skoro jenom u monitorů. Obrazovky zachytí kapsáře a policista hlásí na nejbližší stanici, koho z davu je nutné vyzvednout. Stejně tak akce se sprejery: televizní technika odhalí umělce - ať už maluje uvnitř vozu, nebo zvenčí - a nejbližší "staniční polda" si hvězdu výtvarného lidového kumštu jenom vyzobne. Nebo obchodní činnosti dealerů drog ...
A jedeme dál. Operační nám předal informaci, že na Vyšehradě čeká nález. Před nájezdem na Nuselský most naše "povrchová" hlídka ještě nahlíží ke vstupu do větrací šachty. Tyhle "venkovní" kontroly se provádějí pravidelně a v zimním čase obzvláště, protože bývaly doby, kdy výtečníci nabourávali i bytelné kovové dveře a zejména u Hlavního nádraží ve větracích šachtách metra na kartonech ložírovali.
U zahrady Muzea Policie České republiky, nad údolím Botiče v Nuslích, shledáme vše nenarušené.
Spolupráce a souhra, až kamarádské vztahy s rodinou lidí kolem metra bývaly a jsou předpokladem úspěšných zásahů. Během hovoru s vedením oddělení, vzpomínal por. Rudolf Horák - i on je "inventářem" metráckých policistů od roku 1978 - na svých někdejších pět let Na Můstku.
Znal tehdy kdekoho, měl přehled o intimních pracovnicích z Uhelného trhu a Perlovky, znal štace taxíkářů, věděl o personálu restauraček, bavíval se s nimi, vycházel s nimi. A pokud zahlédl ve svodce, že je ten a ten nazdárek hledaný, hned tušil, do jakých okruhů asi patří. Stačilo vzkázat té pravé osobě, že s ní potřebuje mluvit, a za hodinku čekal dotyčný vzorně před služebnou a vzápětí vezli žádanou osobu řekněme do Holešovic, kde o ni měli policisté konkrétní zájem.
Když se stala brutální vražda v pivnici U Dvou Koček (oddělená kuchařova zápěstí se např. našla v odlehlejší části Prahy), přispěl hodně k jejímu objasnění jiný četník od metra. I jeho místní a osobní znalost byla taková, že si dovedl dát různé drobné detaily do správného celku a vhodně navedl kriminálku ke spolupachatelům.
O dobrých vazbách mezi lidmi kolem podzemky svědčí možná i dobře půltucet v kronice zachovaných svatebních oznámení o tom, jak si policajti berou "metračky".
Pomalu se nachyluje k hodině duchů, Vyšehradem projíždějí poslední spoje. Služba dopravních podniků u vstupu od Kongresového centra předává hlídce dámskou kabelu s kompletní sadou dokumentů: pas, občanský a řidičský průkaz dámy zhruba pětapadesátileté, na informacích o telefonech její číslo nemají, v příručním zavazadle přitom byly i klíče od bytu - a naprosto prázdná peněženka. Sepisuje se příslušný protokol. Je mi obyvatelky Hájů líto. A zase cítím - jako vždycky při setkání s lidskou darebností - bezmocný vztek, i možná neustále nechápavý podiv, nad schopností člověka ubližovat, v malé i větší síle, jinému, neznámému jedinci...
K půlnoci dojíždíme k bráně metráckých "garáží" Kačerov. Ochranka nám ani nestačí otevřít vjezd, když se ze tmy zjeví udýchaný tandem mladých lidí, mají překotné vyjadřování a možná lesklejší pohled, než je běžné. Nejprve chtějí poradit, jak se dostanou k nejbližšímu autobusu, pak prosí obsluhu strážní buňky o možnost zavolat si taxíka. Všechno zaplatíme, zdůrazňuje dívka.
Vjeli jsme do objektu a poručík Dvořák konstatuje, že to děvče před časem dobře čtyřikrát zadržoval na jejím svévolném opuštění pasťáku. Zajímavé bylo, že neměla kolonku v evidenci obyvatelstva, soužily ji ale i feťácké komplikace.
Procházíme "stájí" klasických i nejnovějších souprav pražského metra, sprejerských výtvorů zahlédneme minimálně. Řádění graffitářů se v poslední době zřejmě daří zamezovat. Akce, kdy byla přítomnost malířů v depu dopraváky ohlášená, policisté uzavřeli prostor, šli dokonce i tunelovými tělesy proti sobě a mladí vyznavači adrenalinových okamžiků se přesto dokázali nějakými bočními netradičními cestami úniku vytratit, již - doufejme - nehrozí.
Noc si láme své chvíle přes koleno v půli.
Zdravíme se a hned se i loučíme s dobrosrdečným mladíkem soukromé bezpečnostní služby, který si na tmavých stezkách v areálu depa se spokojeným úsměvem sem a tam přemísťuje vlastní zaoblenou postavu doprovázenou krásným vlčákem - na vodicí šňůře a s košíkem na mordě. Statný pes jeví hravou, akceschopnou nepokojnost, rychlost a energii.
My trochu zíváme a jsme vláční. O policejním oddělení určeném pro službu v metru naší metropole by se dalo psát do rána ...
(Klidný, rozmarný nový rok!)
Jaroslav Kopic