POLICISTA 1/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Vymknuta z kloubů, doba šílí, pravil Shakespeare ústy Hamletovými. Psalo se šestnácté století a když královna Alžběta jela po Londýně, jásaly jí davy poddaných v ústrety. Tělesnou gardu držela spíš pro parádu: aby lidi viděli.
Panovníci měli tehdá respekt a někteří i lásku. A když přijeli do města, vítal je špalír. Potentáti režimu nedávno pominuvšího si na jásající davy potrpěli. Každý druhý v davu stál sice služebně, ale kabriolety vyšly z módy, až když v jednom umřel Kennedy.
Dneska se ulice, jimiž má projet věrchuška, vyklízejí dlouho předem. A taky není nač koukat: auta pro převoz politiků se podobají spíše tankům, vidět je z nich jenom ven, dovnitř nikoli. A řítí se aspoň stovkou, aby ošemetný přesun netrval ani o vteřinu dále, než je nezbytně nutné. A když je celá slavná návštěva u konce, oddechnou si všichni - hostitelé i hosti. Tak zase jednou všechno klaplo.
Na Vánoce se chystáme od ledna. Na summit NATO se Praha připravovala od zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, tedy přes dva roky. Pokud tedy není upřímnější přiznat, že se ho dva roky obávala.
A jestli se někdo na slavný summit Severoatlantické aliance těšil, pak to rozhodně nebyli Pražáci - ani česká policie. Zkušenost s antiglobalisty v ulicích sídelního českého velkoměsta všechny poučila. A taky masáž sdělovacích prostředků v měsících a týdnech předcházejících ohlášené velké události připomínala mnohem spíše strašení živelní pohromou, než ódu na radost. A když ještě coby ouvertura věcí příštích přišla na vrcholu léta potopa, bylo toho na jedno město a jeho těžce zkoušené obyvatele nad hlavu.
V předvečer listopadového zasedání se sice v podzemí rozjelo kopletní céčko, nicméně k normálu má ještě vyplavená pražská doprava setsakra daleko - a to, přiznejme si, ani ten náš normál není žádná selanka. Takže radostné uvítací a natěšené proslovy bylo slyšet víceméně jen z nejvyšších míst, která jsou, jak odpovídá postavení, povětšinou na kopci. V Karlíně se na názory radši nikdo neptal.
Za pouhé dva roky se doba změnila: tehdy jsme se obávali jen zdivočelých demonstrantů, a oprávněně, však nám hezky v reálu předvedli, co luza, byť pod rouškou sympatických ideálů, dovede. Ale letos ovládl Prahu strach mnohem větší - z teroristů, jejich existenci jsme si ještě nedávno moc nepřipouštěli. Řádili po světě sice už tehdy - ale daleko.
Po Manhattanu, Bali a dalších menších "ukázkách" nám konečně došlo, že pojem daleko ztratil na obsahu a smyslu. Jako se u Madridu bojovalo kdysi za Prahu, tak jsme teď pochopili, že mrtví z "dvojčat" i Jeruzaléma jsou naši příbuzní.
Svět je malý a všude je blízko. A Praha, kde se setkají potentáti nejmocnějších zemí světa, zejména. Lepší cíl teroristi dlouho neměli - a hned tak zase neseženou.
Mazanější rodáci tedy ušetřili dovolenou a odjeli na chalupy, mohovití odlétli do teplých krajů (no jo, ale co jiného je Bali?), obchodníci a hospodští vyhrabali zaprášené cedulky Z provozních důvodů zavřeno - a prostý Pražan nakoupil zásoby lahváčů a zasedl k televizi. Magistrála, na níž ledva v pondělí - po dlouhém čtvrtroce - konečně začala uhánět auta v obou pruzích, se ani nestačila zaplnit, a už se chystalo uzavření Nuselského mostu.
Ale v pondělí panoval ještě klid: jen viditelně početnější přítomnost uniforem v ulicích naznačila, že policie své sliby dodrží a summit zabezpečí dokonale. S tím, že tentokráte se už nemůže stát, aby jí stačily síly jen na obranu obležené pevnosti na Pankráci a centrum města nechala běsnícím demonstrantům v plen. Jak se nechali ministr vnitra a policejní prezident slyšet, bezpečí Pražanů má na jejich pomyslných vážkách stejnou důležitost jako klid jednajících potentátů. Což byla chlapská slova: jakkoli všichni beztak doufali, že na vážení samo - snad, proboha - nedojde...
V úterý přišla studená sprcha: vlastně už v podvečer předchozího dne narazil vlak jedoucí do Čerčan do části vraku osobního mercedesu, jenž se záhadně ocitli na kolejích. Spadl z nákladního vagonu? Anebo ho na trať dovlekli záškodníci?
Vyšetřování se rozběhlo, jenže ledva se kauza rozkřikla, další průšvih: mezi Kyji a Běchovicemi kdosi natřikrát nařízl kolej a přidal nástražný systém s plastovou nádobou plnou čehosi, co mohla být výbušnina. Tady se už o zlém úmyslu nedalo pochybovat. (Navíc vyšlo najevo, že podobných sabotážních pokusů se na dráze odehrálo poslední dobou víc...)
Konejšivá slova na operativně svolané tiskovce zněla nevesele: kdyby nálož explodovala, škody mohly být značné a nepochybně by šlo o teroristický čin. Nicméně amatérskost provedení dávala skoro jistotu, že šlo o kutilskou práci českého psychopata, nikoli aktivisty al- Kajdá. Nakonec expertiza prokázala, že nálož nebyla funkční: vybuchla by "jen" rozbuška. Ovšem i ona mohla kolej narušit - natolik, že by vlak, jedoucí rychle, nejspíš vykolejil...
North Atlantic Treaty Organisation se zrodila před třiapadesáti lety ve Washingtonu - tím, že tam zástupci dvanácti států Severní Ameriky a západní Evropy podepsali takřečenou Severoatlantickou smlouvu. V prvním tuctu signatářů byly Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA a Velká Británie, o tři roky později se připojilo Řecko a Turecko, v roce 1955 Německá spolková republika a až ve dvaaosmdesátém Španělsko. Smysl byl vždycky jasný: hráz proti rozpínavosti komunismu.
Sídelním městem společného velitelství NATO a jeho dalších orgánů se stala napřed Paříž - ale když se Francie v půli let šedesátých rozhodla z vojenských struktur aliance odejít (za éry prezidenta DeGaulla, jenž chtěl pro svou zemi vlastní jaderné síly), všechno se nákladně stěhovalo do Bruselu.
Zatím přeposlední "velký třesk" se odehrál před třemi lety, když NATO přijalo trojlístek dychtivých čekatelů ze střední Evropy, Česko, Maďarsko a Polsko. Počet členů se ustálil na devatenácti - až do pražského summitu, kdy se příslibu přijetí dočkalo dalších sedm zemí.
Fronta zájemců tím nekončí, NATO je ale klub, jenž si vybírá. Dostalo se na Slovensko, Slovinsko, pobaltské země Litvu, Lotyšsko a Estonsko, na Rumunsko a Bulharsko. Za dveřmi zůstaly Albánie, Chorvatsko, Makedonie... Vize bezpečí, již NATO nabízí, je v dnešním neklidném světě náramně lákavá - a naděje zůstává i jim..
Summit je vrcholnou schůzkou všech členských zemí, respektive jejich nejvyšších představitelů. Pořádají se nepravidelně, pražský byl patnáctý. Šestkrát se zasedalo v sídelním městě Bruselu (1974, 1975, 1985, 1988, 1989, 1994), dvakrát ve Washingtonu (1978, 1999), jednou v Paříži (1957), Bonnu (1982), Římě (1991) a Madridu (1997)...
Do Prahy se sjelo na dva a půl tisíce delegátů, z nich bylo na dvě stě "very important persons", VIP: tedy hlav států, premiérů, ministrů a podobných celebrit. K tomu připočtěme bezmála tři tisícovky akreditovaných novinářů. Celou summitovou kavalkádu převáželo městem půl tisícovky aut: přičemž škála značek sahala od prostých fabií pro plebs přes superby až po speciální audinky. Nemluvě o pojízdných pevnostech prezidenta Bushe, jenž si po světě vozí auta vlastní, čtyřtunová, jež možná v případě potřeby i plavou.
Co se mělo v Praze projednat - a co se vskutku projednalo? Rozšíření NATO se stalo skutečností. Budoucnost a smysl aliance v měnícím se světě. Zvýšení vojenských kapacit členských armád. Vznik elitní společné jednotky rychlého nasazení o jedenadvaceti tisících vojáků. Nová fáze boje proti terorismu: včetně jeho prevence, obrany proti raketám a kybernetickým ohrožením. Posilování partnerství směrem na východ, s Ukrajinou a zejména Ruskem. A problém nejakutnější: Irák.
Mnoho odpovědí v Praze zaznělo. Ale otázky zůstávají.
Není pochyb, že láska prochází žaludkem: i zmlsaní politici si museli Prahu zamilovat, pokud chuť hradní prezidentské večeře odpovídala kráse slov jejího menu. V předvečer jednání se jako předkrm podávala terina z lesních hub s bylinkovou zálivkou (terina je cosi jako paštika), polévky byly na výběr dvě: rybí s vůní šafránu, s potočními raky a čerstvou zeleninkou, zatímco vegetariány čekala špenátová s taštičkami plněnými ovčím sýrem. (Když se čeští ekologové zhrozili, že celebrity vesele pojídají raky, tedy živočichy ohrožené vyhynutím, přispěchal Hrad s ujištěním, že je dovezli z Francie...) Také hlavní chod nabídl potěšení masožravcům i odpůrcům zabíjení zvířat: první si dopřáli pečenou perličku se staročeskou hořčičnou omáčkou, císařskými lusky a bramborovými placičkami, druzí si dali restovanou zeleninu v listovém těstě s čerstvou bazalkou.
Dezert jednotný: malinový talíř. Vína Sauvignon, Chardonnay, Cabernet Sauvignon. Názvy francouzské, vinice moravské: Velké Pavlovice a Mikulov...
Ve čtvrtek měli masožraví potentáti terinu z kachních jater s přelivem z višňových povidel, zatímco vegeteriány čekala mladá podzimní zeleninka s liškami a koprovkou. Hlavní chod představovala srnčí svíčková na smetaně s hubníkem, brusinkami a knedlíkem - odpůrci masitých krmí si pochutnali na taštičkách plněných zeleninou a bylinkami. A dezert? Marinované lesní plody s dření z čerstvého ovoce.
Pokud by vás zajímal jídelní lístek dvanácti tisíc policistů, střežících po čtyřiadvacet hodin denně klid Pražanů i politiků, byl dozajista o poznání prostší, párek, řízek, bageta. A víno museli vypustit zcela. Na pláni mezi "Pakulem" a Vyšehradem měli velký jídelní stan, jinak se povětšinou stravovali v resortních závodkách - a když sloužili v ulicích, museli se spokojit se studenou svačinou. Ale chlapi a ženské od policie jsou skromní.
Středa znamenala předehru: jednání ještě nezačalo, ale celebrity se slétaly. Nejvyšší jedli na Hradě, kam se vešlo přes sedm set hostů, ostatní se museli spokojit se Smetanovou síní a dalšími sály Obecního domu. V ulicích kol něj měli už od rána nad civily převahu policisté: a zachovali si ji i večer, kdy se lomozící anarchisté pokoušeli překazit smetánce ve Smetance apetit hlukem: leč marně.
Začínalo se zdát, že nejpesimističtější předpovědi o dramatickém průběhu protestů se ani zdaleka nenaplní. Policie očekávala v ulicích kolem deseti tisíc mladých levicových "protestantů", oni sami předem mluvili asi o čtyřech tisícovkách. Ale nakonec jich nebyl ani tisíc: zařvali si, zamávali prapory a transparenty, zkomplikovali dopravu kolem náměstí I. P. Pavlova, už tak zdecimovanou spanilými jízdami kolon s delegáty. A to bylo vše. Nejživější byl asi čtvrtek: pár set anarchistů se prošlo od Pavláku k Nuseláku, postálo před zátarasem, pak se dalo do Nuslí a obešlo centrum přes Karlák a zpátky na náměstí Míru, jež mělo pochybnou čest hlavního shromaždiště. I když to tam letos odnesly jen macešky na záhonech, škoda jich.
Pátek byl početně ještě chabější, na Staroměstském náměstí, kde hodlali demonstrovat extrémisté pravicoví, se jich sešel asi tucet.
"Jestli teď odněkud nevylezou jak potkani z kanálu, snad už to dopadne dobře," ulevil si bezejmenný policista u zátarasu. A zaplaťpámbu, nevylezli - a dopadlo.
Když se v pátek večer a v sobotu delegace rozlétaly domů jak stěhovavé ptactvo, mělo NATO vlastně už namísto devatenácti členů šestadvacet (třebaže přijatí se plnoprávnými stanou až v roce 2004) a náš svět se stal možná o trochu bezpečnějším.
A čeští mudrcové se začínali otřepávat a hovořit o tom, kterak to policie s přípravami přepískla. Jaké zklamání: dělaly se hotové manévry, a ono nic. Ani jedna bomba, ani jedno zapálené auto, žádný rozmlácený výklad. Naštěstí.
Drahá výbava pořádkových jednotek se totiž neztratí: a hodí se někdy příště, neboť víra, že klid a mír v ulicích potrvá už napořád, by byla naivní.
Připomeňme taky několik desítek zadržených celostátně hledaných osob, jež díky summitu uvízly v sítu mimořádných zátahů. Či stovky přestupků, jež nezůstanou bez postihu. A neméně pozoruhodnou skutečnost, že bezmála týden se v Praze skoro nekradlo, neloupilo, nepřepadávalo...
A jinak? Ukázalo se, že líp se asi demonstruje ve vlahém babím létě, než když fičí severák a aktivistům mrholí za krk. Rvaví cizinci nedorazili: jejich emisary zadržela policie už na hranicích a vrátila šupem nazpět, hlavní voje už to ani nezkoušely.
No, a domácí? Proti evidentní přesile neměli naději. Zůstali doma, v teple - nebo aspoň jakžtakž při rozumu. Rozhodně tak svým idejím prokázali lepší službu: myšlenkám víc sluší klid a ticho. Pokud jsou to myšlenky.
Jan J. Vaněk