POLICISTA 12/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil navečer |
Noviny jsou plné lákavých reklam, v nichž se zástupci světových automobilek předhánějí v nabídkách nejnovějších výrobků svých firem.
Autobazary praskají ve švech a inzertní rubriky přetékají slibnými a výhodnými nabídkami. No, nekupte to, když je to tak laciné!
Někdy se ale dychtivý kupec může šeredně spálit: ne každý inzerent totiž míní své sliby poctivě.
Mobil se ozval hned poránu, krátce poté, co ho Karel Stárek zapnul. Neznámý mužský hlas - zněl mu mile a přátelsky - bez průtahů vysvětlil, že si všiml inzerátu v Annonci, jímž volaný ohlašoval touhu koupit pěknou octavii, připojiv své mobilní číslo - a že jestli zájem trvá, mohl by volající jednu parádní nabídnout.
"A co by asi stála?" optal se třicetiletý Stárek opatrně.
Prodejce mu totiž vylíčil vůz v tak zářivých barvách, že se oprávněně obával, že vyřkne horentní a nepřijatelnou sumu.
"Jestli se domluvíme rychle a zaplatíte na ruku, tak chci sto osmdesát tisíc," řekl muž ve sluchátku a Karel Stárek pookřál.
"No, to by snad šlo," vynasnažil se, aby nedal příliš najevo, jak je na koupi za takových podmínek žhavý. "Jestli je ta oktávka vážně tak pěkná..."
"Musí se vidět, fakt," přerušil ho muž v mobilu. "Jakživ bych ji neprodával, kdybych nepotřeboval nutně prachy: stavím barák a znáte to..."
"Znám, taky jsem stavěl," zasmál se Karel. "Jak se tedy domluvíme? Kam mám přijet?"
"Znáte to na Pelhřimovsku? Ves se jmenuje Jankov: vemte prachy, když si pláceneme, můžete si auťák hned odvézt. Abych si to ještě nerozmyslel, nerad se s holkou budu loučit..."
Teď se zasmáli oba. Karel Stárek horečně přemítal: nenapadal ho nikdo, s kým by mohl pro octavii zajet. Ale pak si uvědomil, že soused má šikovný vlek - a když ho připojí za ford transit svého kamaráda a octavii prostě naloží, může její transport zvládnout úplně sám.
"Tak jo," vyhrkl. "Zítra, ale až po obědě, protože ráno ještě něco nutného mám. V jednu, nebo radši v půl druhé - plus minus čtvrt hodiny, kdybych trochu bloudil..."
"Budu vás čekat," ujistil ho volající a spojení skončilo.
Karel Stárek vyskočil radostí: zavolal kamarádovi, jestli mu půjčí forda. A pak vyrazil z domu. Musel honem do banky, pro peníze: tak velkou hotovost doma pochopitelně nepřechovával. Souseda potkal naštěstí hned před domem na ulici: na zapůjčení autovleku se dohodli velmi snadno. Sousedi si mají pomáhat, není nad dobré vztahy, ujistili se navzájem. Den se jevil v nejzářivějších barvách, všechno se dařilo.
"Kupujete auťák?" zajímal se soused a Karel - už pět kroků daleko, jak spěchal - houkl nadšeně, že ano. A parádní, dodal ještě.
Z banky zavolal manželce, vysvětlil jí, že inzerát zabral a jaké se na ně usmálo štěstí, a když se věcně zeptala, jestli se třeba neunáhlil, rozzlobeně hovor ukončil. Ženské a auťáky, to nepatří dohromady, ujišťoval sám sebe. S paklíkem pětitisícovek v aktovce uháněl do firmy: šéfovi se zvlášť nelíbilo, že chce půlden volna tak nakvap, ale když mu vysvětlil, oč jde, chápavě se usmál. Pro chlapy je holt koupě auta něco jako svátek.
"A nechceš, abych tě tam hodil?" nabídl mu dokonce, ale Karel s díky odmítl.
Vysvětlil mu, že pojede kamarádovým tranzitem a s půjčeným vlekem - a jestli vůz koupí, prostě ho naloží a přitáhne pohodlně domů. Jako úlovek, řekl šéf. Oba se srdečně zasmáli.
Muž, který volal na Stárkův mobil, se jmenoval Zdeněk Horák a Škodu Octavia nevlastnil. Nevlastnil zrovna ani žádné jiné auto, Octavii neměl ani jeho otec, jenž o telefonátu ovšem věděl. A neměl ji ani Zdeňkův kamarád Martin Beníšek, jenž se na nápadu s fingovaným prodejem taky podílel a ochotně se hodlal zúčastnit i celé akce, jež jim měla vynést sto osmdesát tisíc. Rovným dílem po osmdesáti, starý Horák jim měl jenom krýt záda, a tudíž se hodlal spokojit s pouhou dvacítkou. Plán vymyslel Horák junior, jenž byl - jaká ironie osudu! - povoláním plánovač. Nápad byl v jádru prostý: počkat si někde v ústraní na žhavého kupce zánovního auťáku, jenž s balíkem v kešeni nevidí neslyší. Pacifikovat ho, obrat a zmizet.
Inzerát vybrali víceméně namátkou: jestli se ovšem akce vydaří, může se příběh zopakovat víckrát. O tom se nahlas moc nemluvilo, pánové byli trochu pověrčiví, ale předpokládali to vcelku přirozeně a všichni. Tohle měla být vlastně zkouška, první větší rána, do níž se pouštěli. Otec Horák sice už kdysi seděl za krádeže, v posledních letech ale sekal dobrotu. A oba mládenci - Zdeňkovi i Martinovi bylo třiadvacet - měli za sebou teprve pár prkotin: přede dvěma lety třeba vyháčkovali dveře jedné felicie v Havlíčkově Brodě a šlohli z ní kožený diplomatický kufřík inženýra Tomáška, majitele autobazaru, se čtrnácti tisíci, doklady, razítky, kalkulačkou a dalšími drobnostmi.
Doma v Jihlavě si v březnu 1999 otevřeli felicii kombíka: ale žeň byla chudičká, pouze kožená pánská taška s cestovním pasem, řidičákem a techničákem. Všechno by se ovšem dalo prodat, a asi dost dobře, ale oni to neuměli: tak doklady jen schovali, že se budou třeba hodit.
Taktéž v Jihlavě, jen v jiné ulici, zhruba o čtvrt roku později vyháčkovali dveře krátké felicie a lup byl už trochu onačejší. Stereozesilovač, plastový kufřík s osobními i firemními doklady a razítky, fotoaparát Minolta, nějaké eletrosoučástky - a hotovost milá, byť nevelká. Koruny, finské marky, italské liry.
Ale "nedělali" jen auta: v Opatově na Třebíčsku vlezli v noci sklepem do rodinného domku a odnesli dvě motorové pily, videorekordér, radiomagnetofon, hodinky a pár dalších drobností - bratru za dvaadvacet tisíc, odhadla posléze škodu majitelka. Šlo v jádru o drobnosti, ale navnadily je. Zdálo se jim, že jsou šikovní a nepolapitelní. Prostě si udělají svou práci - a zmizí. Četli o svých činech v černé kronice. Připadali si slavní. Každý chce svou čtvrthodinu slávy - i když o tom ještě neví.
A s jídlem roste chuť. Jim se už sbíhaly sliny na pořádné sousto.
Jankov je tichá ves: stačí odbočit pár kilometrů od hlavní silnice z Pelhřimova na Jihlavu a máte pocit, že jste se ocitli na konci světa. Pocit k nezaplacení pro lidi, kteří hledají odpočinek, ale i pro takové, co potřebují klid na práci: tedy, "na práci". Jankov navrhl jako vhodné místo Martin: v časech svého bezelstného dětství tam párkrát trávil s rodiči prázdniny na pronajaté chalupě, teď tam zajel a obhlédl terén. Chalupa číslo 19 stojí hned na kraji obce, sice jen pár kroků od obecního úřadu, ale kapánek stranou. A v oné době vyhlížela zpustle a nepoužívaně, vjezdová brána se nechala bez protestů a bez klíče otevřít a zase diskrétně zavřít...
V den D do Jankova Zdeněk Horák s Martinem Beníškem přijeli v patřičném předstihu, krátce po poledni. Svým autem je přivezl Horák starší, vysadil je a zase odjel domů do Jihlavy. Když pak asi za hodinu mládenci zaslechli motor přijíždějícího fordu, otevřeli dokořán a Zdeněk vyšel Karlu Stárkovi vstříc. Máváním ho ujistil, že je na správném místě, a ochotně mu ukazoval, jak i s vlekem nacouvat do úzkých vrat.
"Tak kde máme tu krasavici?" tázal se dychtivě kupec, ledva vypnul motor.
Horák neurčitě mávl rukou dozadu, ke stodole. A když Stárek zvídavě vykročil, dostal se mu do zad, náhle ho sevřel rukama a podkopl mu nohu. Srazil naivního zákazníka na neposečený trávník dvora, vzápětí se přidal i Martin a namířil na šokovaného Stárka mohutný revolver.
"Ani se nehni, a přežiješ to," syčel Martin, zatímco Zdeněk běžel zavřít bránu, protože člověk nikdy neví, kdy se nějaký venkovský zvědavec přijde podívat.
Když se vrátil, prošacoval Karlu Stárkovi kapsy a z bundy mu vytáhl obálku se sto osmdesáti tisíci. Oloupenému pak ihned spoutali ruce lepicí páskou, odvlekli ho do chléva a tam ho připoutali ke kamennému sloupu.
Pak nasedli do fordu, jímž Stárek přijel, a i s vlekem odjeli do Pelhřimova, o další osud své oběti už nedbajíce.
Tranzit s vlekem odstavili na parkovišti před pelhřimovským supermarketem Julius Meinl. Cítili se skvěle: jako mistři světa. Hodlali zajít na pivo, pojíst - a teprve pak řešit cestu domů. A vůbec netušili, že už začala jejich cesta do kriminálu.
Karel Stárek měl totiž dvojí štěstí v neštěstí. Jeho přemožitelé nepobrali mnoho zkušeností s poutáním obětí, a tak se mu podařilo záhy osvobodit. A další opomenutí bohorovných lupičů: nechali mu jeho mobilní telefon...
Neprodleně zavolal na policii a během několika minut začal velký zátah: a pátrání po Fordu Transit s autovlekem záhy korunoval úspěch. Stál totiž v samém centru Pelhřimova, dvoučlenná posádka ho však už opustila. Desítky policistů horečně pročesávaly město - v byť mizivé naději, že ho pachatelé ještě nestačili opustit. Ale navíc také nenápadně střežili odstavenou fordku s vlekem: co kdyby se oba, nebo některý z pachatelů rozhodli pokračovat v cestě přece jen jím? Mohli se přece domnívat, že jejich oběť hned tak nikdo neobjeví, mohli se tedy chovat naprosto suverénně...
A štěstí opravdu přálo připraveným: k radosti hlídkujících policistů se na parkovišti objevil jakýsi mladík, ani se nerozhlédl a odemkl si forda klíčkem. Jeho zadržení proběhlo bleskově. Martin Beníšek se nestačil ani vzpamatovat, a už měl na rukou pouta.
Zkusmo se ještě ohradil, jako že co se děje, on se přece jen vrátil k svému autu, aby zavřel zapomenuté okénko. Rychle mu dokázali, že ford jeho není. Až pak mu došlo, že spadla klec, a ponořil se do zarytého mlčení.
(Když se kamarád nevrátil, propadl Horák junior obavám a ze svého mobilu zavolal otci, aby pro něj přijel. Vrátili se pak spolu domů a pevně doufali, že se Martin třeba ještě objeví. A ne-li, že bude snad držet hubu.
Od poškozeného Stárka už ovšem policisté s jistotou věděli, že pachatelé na místě činu byli dva - v případě druhého pachatele měli však jen nepříliš přesný popis. Opět ale zapracovalo štěstí, bez nějž se člověk občas neobejde v žádné profesi: Horák junior totiž volal Karlu Stárkovi z mobilu, jehož číslo se tudíž zobrazilo na displeji volaného - a pak se pořádkumilovně uložilo i do paměti Stárkova přístroje...
Karel Stárek sice denně z mobilu volal často a dost hovorů i přijímal, ale při kriminalistech asi opravdu stála bohyně Fortuna: číslo volajícího sice během necelých dvou dnů dospělo až na poslední, desáté místo paměti a další přijatý hovor by je už definitivně poslal do propasti zapomnění, ale dosud tam čekalo. (Všechna ostatní čísla patřila Stárkovým známým, bez potíží je identifikoval a přiřadil ke konkrétním osobám: jen tohle ne. Tohle neznal, takže muselo patřit zatím neznámému spolupachateli loupeže...)
Další vyšetřování nabralo rychlé obrátky. Jihlavští policejní kolegové ochotně a hbitě zjistili, že v Pehřimově zadržený Martin Beníšek se nadmíru často stýká s jistým Zdeňkem Horákem. Že onen Horák má - stejně jako Beníšek, pochopitelně - mobilní telefon, jehož číslo je jim víc než povědomé. Lépe řečeno, stejné jako měl mobil, z nějž "kdosi" volal oloupenému Stárkovi, aby mu nabídl neexistující sličnou octavii.
Oba mladí jihlavští mužové byli navíc často k vidění, kterak dávali hlavy dohromady i s Horákovým tatínkem, takto nepříliš úspěšným soukromým podnikatelem, náplň jehož živnosti byla sice pestrá, nikoli však příliš výnosná.
A tak soudce vcelku obratem vyhověl žádosti o domovní prohlídky - u všech tří pánů. Našlo se při nich leccos pozoruhodného: předměty z vloupání do vozidel, o nichž byla už řeč výše, ale také masivní revolver Nagant, který pečlivě doma ošetřoval Hrabal senior. Tvrdil sice velmi zarytě, že jej koupil coby kuriozitu, neboť "kolťák na sedm ran je vzácnost", a jakživ by z něj nevystřelil, natož aby ho půjčoval vlastnímu synovi na loupežné přepadení: jenže poškozený Stárek barvitě popsal zbraň, jíž na něj v Jankově mířil jeden z lupičů, velmi podrobně, a jakkoli si pak při její faktické identifikaci zcela jist nebyl, podezření stačilo.
Po období, kdy trojlístek zatloukal, co se dalo, všichni nakonec doznali své trestné činy v plném rozsahu - a také nad nimi ovšem vyjádřili svou hlubokou lítost. A neopomněli se zmínit i o faktu, že způsobenou škodu už dokonce uhradili. (Sluší se zmínit, že při domovní prohlídce u Horáka otce se našlo celých sto osmdesát tisíc, jež nadějný potomek dovezl z lupu domů a svěřil rodiči do opatrování. Horák senior rovněž soudu nabídl k věření, že hodlal celou částku hned nazítří vrátit právoplatnému majiteli - leč policie že byla rychlejší...)
Určitá nejasnost při vyšetřování i procesu vznikla - a vlastně nakonec i zůstala - jen ve věci vykradení felicie inženýra Tomáška. Zatímco poškozený od začátku tvrdil, že v ukradeném koženém kufříku měl dvě obálky, jednu se čtrnácti tisíci a druhou, tučnější, se sto dvěma tisíci, obžalovaní svorně vypovídali, a to při vyšetřování i posléze u soudu, že oni našli jen jednu: jistěže tu hubenější. A na své výpovědi vytrvali, což působilo dosti věrohodně - když přece jinak se věrně drželi prokázaných faktů... A tak soud nakonec musel dospět k závěru, že panu inženýrovi byla tedy odcizena hotovost o výši nejméně čtrnácti tisíc: nic víc, nic méně.
Horák starší vyšel nakonec ze soudní síně s výchovným trestem osmi měsíců odnětí svobody, podmíněně odloženým na dobu osmnácti měsíců. (Vedle toho vyřkl soud i trest propadnutí revolveru ráže 8 mm Nagan včetně nábojů.)
Mladíci dopadli podstatně hůř: soud jejich činy shledal velmi závažnými a potrestal oba třemi roky odnětí svobody nepodmíněně: jakožto mladým a dosud netrestaným však k vykonání trestu určil věznici s dozorem, tedy kriminál nepříliš tvrdý. I v jejich případě je pochopitelně součástí trestu propadnutí věcí pocházejících z trestní činnosti.
Karel Stárek si časem koupil pěknou octavii v solidním autobazaru. Své dobrodružství před manželkou samozřejmě neutajil. Nicméně, když záhy donesl peníze, jež při loupeži - naštěstí jen dočasně - pozbyl, zase do koruny domů, odpustila mu. A smíření v zánovním voze bylo určitě náležitě sladké...
Jan J. Vaněk