POLICISTA 12/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
![]() |
Bylo nebylo, začínali kdysi autoři pohádek a staré sousloví se docela dobře hodí pro příběh, který vám chceme přiblížit. V prvním znění je to klasický kriminální případ, vyšetřovaný a souzený podle stávajících pravidel. Změna trestních předpisů, trestního řádu a trestního zákona, která bude platit od začátku roku 2002, je však natolik podstatná, že se pokusíme převyprávět i to, co se ve skutečnosti nestalo, přesněji řečeno, jak by se pravděpodobně trestní řízení odvíjelo podle novelizovaných zákonů. Jde pochopitelně jenom o útržek příslušných právních změn, ale třeba bude taková ilustrace trošku zajímavá. |
PROLOG
"Jedeme?"
"Kam?"
"To je snad jedno, ne?"
Karla s Davidem trápila o víkendech strašlivá nuda. Rodičovské chalupaření jim připadalo směšné, rachot diskoték nebyl o mnoho lepší, představa vlastního sportování nebo pokřikování na hráče z fanouškovského ochozu se zdála odporná.
Mládencům bylo něco málo přes osmnáct let a oba v koutku duše věřili, že je nějaké báječné dobrodružství právě čeká.
V pátek odpoledne se na Branickém nádraží ocitli vlastně náhodou, drnkající kytara trampířské party zněla romanticky. Nakonec si koupili lístky do železniční stanice, jejíž jméno jim vůbec nic neříkalo.
"Kde budeme spát?"
"To se uvidí, vole."
Krajina v údolí Sázavy byla malebná, tím však příjemné stránky improvizovaného výletu končily. Trampové se nemínili dělit o celty, spacáky ani o opékané buřty, štamgasti v osadní hospodě vedli jednotvárné řeči a nikde se neobjevily žádné krásné dívky, ochotné nabídnout poutníkům pohostinství.
Když se setmělo a začalo nevlídně poprchávat, vylomil Karel okenici jedné z prázdných rekreačních chat a David vlezl za ním.
Následující den byl poněkud lepší. Hrst bankovek v zásuvce psacího stolu, lahve drahého alkoholu ve spíži, k tomu řada drobností, které se daly snadno prodat. Fotoaparát, přenosný radiopřijímač, opravdická pistole s krabičkou nábojů...
"Teď už snad radši vypadneme."
"Dobrej nápad..."
Hrkotavým vláčkem popojeli o několik stanic a vystoupili na nádraží, kde ručně malované plakáty zvaly na venkovskou taneční zábavu.
"Tam bude holek..."
Ukradené věci prodali v hospodě a v podvečer vstupovali do tanečního sálu se sebevědomím posíleným nebývalou spoustou peněz.
Pro policisty to byl tuctový obyčejný případ. Nadpraporčík z malého oddělení rutinně procházel svěřenou rekreační oblastí a u jedné přepychové chaty si všiml vylomené okenice. Spojil se s kolegy, o čtvrt hodiny později dorazil na místo psovod, pes sledoval stopu k nádraží, kde si výpravčí vzpomněl na dva mladé muže nastupující do dopoledního motoráku. Průvodčí si na kluky také pamatovala, vystupovali o tři stanice dál, v obci, která se chystala na dlouho připravovanou pouťovou zábavu. Popis byl už v té době docela přesný, jednoho ze zlodějů policisté vytáhli přímo z tanečního parketu, dopravili jej na oddělení, kde se mládenec bez nejmenšího zaváhání k vyloupení chaty přiznal. Ochotně hovořil o ukradených věcech i o kamarádovi, který se z tancovačky vypařil a zmizel s nějakou slečnou.
Druhý z pachatelů byl zadržen po dvou dnech.
Stalo se: Celková škoda způsobená krádeží se pohybovala okolo dvaceti tisíc korun, takže záležitost, poměrně přesně zpracovanou obvodním oddělením policie, převzal vyšetřovatel. Sdělil podezřelým obvinění a od té chvíle bylo všechno nutno provádět znova. Fakty doložená přiznání najednou nic neznamenala, advokát doporučil svým mandantům mlčení, původní výpověď ztratila právní platnost. Proto bylo nutno mnoho detailů vyšetřování dokazovat expertizně, což vůbec není laciné. Posudky daktyloskopické, mechanoskopické, laboratorně pečlivé pátrání po mikrostopách...
Vcelku jasný případ se dostal před soud po půl roce, kvůli nepřítomnosti svědků muselo být jednání dvakrát odročeno, nakonec byly zlodějíčci odsouzeni na rok ztráty svobody s podmíněným odkladem. Obě strany se odvolaly, teprve druhá soudní instance rozsudek potvrdila.
Nestalo : Proběhlo zkrácené přípravné řízení, neboť : Na uvedený trestný čin zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. Jeden podezřelý byl přistižen bezprostředně po činu, druhý o málo později, lze proto očekávat, že oba bude možné do dvou týdnů postavit před soud.
Policejní orgány podezřelým na počátku výslechu sdělily, z čeho jsou podezřelí, mládenci si mohli zvolit obhájce a výslechy probíhaly podle ustanovení o výslechu obviněného.
Státnímu zástupci byla pak předložena stručná zpráva o výsledku zkráceného přípravného řízení a státní zástupce po příslušném posouzení předal soudu návrh na potrestání. Soudce pak požádal probačního úředníka, aby s oběma stranami dohodl uhrazení škody, což se při její nevelké výši bez větších problémů podařilo. Když nakonec obvinění mladíci složili na účet soudu přiměřenou částku adresně určenou k obecně prospěšným účelům, soudce narovnání schválil a trestní stíhání zastavil.
Malá policejní oddělení obvykle neřeší velké kriminální případy, přesto však je role místních policistů v některých situacích nenahraditelná. Perfektní místní znalost umožňuje klást správné otázky na správných místech, na základě letitých známostí tak řadoví policisté často získají informace pro pracovníky kriminálky nedostupné.
"No tak, Františku, na rovinu. S čím tu ti frajeři kšeftovali?"
"Když já nevím..."
"Ale víš."
Při shromažďování jednotlivých důkazů se policie snažila získat zpátky ukradené a v nádražní restauraci prodané věci. Ukázalo se, že mezi jiným šlo i o samonabíjecí pistoli, kterou od zlodějů koupila parta místních trampů. Nadpraporčík šel najisto. Na improvizované střelnici ve zrušeném lomu klukům zbraň zabavil, připojil stručnou přednášku o nedovoleném ozbrojování a předal úlovek kriminalistům. Balistická zkouška, která se v podobných případech dělá automaticky, však působila v poklidné atmosféře běžného případu jako bomba. Ukázalo se totiž, že se jedná o stejnou pistoli, která byla použita při staré vraždě na odpočivadle státní silnice. Znovu byl tedy otevřen jeden závažný, dosud neobjasněný případ.
Stalo se: Spis dostal na stůl vyšetřovatel, který úzce spolupracoval s kriminální policií. Ve snaze obsáhnout všechny reálné možnosti byly stanoveny a ověřovány základní vyšetřovací verze. Postupně jednotlivých variant příběhu ubývalo, nakonec zůstala jediná. Zdálo se totiž nejpravděpodobnější, že majitel vyloupené chaty se nějakým způsobem účastnil zločinu, který měl všechny charakteristiky nájemné vraždy.
Bohužel, na pistoli, jako na předmětu doličném, nezůstaly žádné použitelné stopy, neboť před zabavením prošla příliš mnoho rukama. Její původ byl nezjistitelný a podezřelý muž se ke zbrani pochopitelně neznal. Vzhledem ke značném časovému odstupu od spáchaného trestného činu už nebylo možné spolehlivě zjistit pohyb osob či ověřit možné alibi, případ scházel na úbytě vyvolané důkazní nouzí.
Nepomohlo ani fyziodetekční vyšetření v Kriminalistickém ústavu, reakce podezřelého sice napovídaly, že o případu a místě střelby něco ví, nicméně pro soud roztřesené křivky měřidel nepředstavovaly nic víc než jakousi indicii. Spis jalově narůstal, aniž by se předání státnímu zastupitelství jakkoliv blížilo.
Nestalo: Případu se okamžitě ujala služba vyšetřování a kriminální policie, vzhledem k závažnosti trestného činu povolil soudce na návrh státního zástupce odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Něco takového je přípustné i ve stávajícím trestním řádu, novelizované znění však umožňuje, aby byl takto pořízený záznam použit jako důkaz.
Ze zachycených rozhovorů bylo zřejmé, že podezřelý muž nemá o mračnech stahujících se nad jeho hlavou ani tušení. Dál telefonicky organizoval poněkud nelegální činnost své firmy, probíral možnosti daňových úniků a vcelku otevřeně hovořil o drsných způsobech, kterými pro zákazníky vymáhá dluhy. Jeden ze zmlácených dlužníků byl ochoten vypovídat i o střelbě na odpočivadle státní silnice, měl však strach z pomsty, od začátku bylo tedy rozhodnuto o utajení jeho totožnosti.
Svědek se zmínil i o malé soukromé vinárničce, kde se podezřelý muž často scházel se svými klienty. Na základě povolení soudce bylo podle paragrafu 158d rozhodnuto o nasazení operativních prostředků. V příslušné restauraci bylo umístěno odposlechové zařízení, jímž se podařilo nahrát domluvu podezřelého o další nájemné vraždě.
Víc už policisté nepotřebovali. Muž byl zadržen a předán do vyšetřovací vazby.
Záležitost neušla pozornosti novinářů, články a reportáže se objevily na stránkách bulvárního tisku.
- Okradený muž za mřížemi - Nelidské poměry vyšetřovací vazby - Chystá se další justiční omyl? - Je policie skutečně nepoučitelná? - hlásaly palcové titulky, ale připojené texty vypovídaly spíš o tom, že nepoučitelní jsou žurnalisté. Je pro ně typické například stereotypní předhazování vězeňských problémů ministerstvu vnitra, ačkoliv by alespoň někteří redaktoři mohli vědět, že jde o kompetence ministerstva spravedlnosti, mají nejasnosti o roli úřadu vyšetřování, služby kriminální policie či státního zastupitelství. Zdá se víc než pravděpodobné, že výrazná změna trestního řádu zmatek v novinářských představách o trestním řízení ještě zvýší. Přesto však byly výtky na adresu kriminalistů sepisovány se sebevědomou jistotou. Policie byla tradičně obviňována z neschopnosti, sympatie tisku zůstávala většinou na straně podezřelého vraha.
- Policejní prezident mlčí - Lidská práva v ohrožení -
Jakási redaktorka sepsala dojemný příběh těžkého dětství podezřelého selfmademana, bulvární fotograf pořídil snímek jeho matky, jak se v zšeřelé kapli modlí za spravedlnost, investigativní reportér odhalil temné nitky spojující případ s nejvyššími politickými místy.
Orgány činné v trestním řízení jsou sice na mediální tlak dávno zvyklé, nicméně bylo na čase dotáhnout případ do konce.
Stalo se: Vyšetřovatel, vědom si skutečnosti, že nové důkazy již nejspíš nesežene, usoudil, že dosavadní výsledky postačují k podání obžaloby a obviněnému i obhájci umožnil prostudovat příslušné spisy a podat návrhy na doplnění vyšetřování.
Poté byl spis se seznamem navrhovaných důkazů předložen státnímu zástupci spolu s návrhem na podání obžaloby. Státní zástupce nejdřív vrátil věc k došetření, později vypracoval obžalobu, kterou předal příslušnému soudu.
Předseda senátu spis prostudoval, několikrát žádal doplnění důkazního materiálu, a když se ani při hlavním líčení nepodařilo nade vší důvodnou pochybnost prokázat obžalovanému nájemnou vraždu, zprostil jej obžaloby pro nedostatek důkazů.
Nestalo: Státní zástupce podal soudu obžalobu, po jejímž prozkoumání soud nařídil hlavní líčení. Několikrát v jeho průběhu požádal předseda senátu policejní orgán o opatření nového důkazu a o předvedení dalšího svědka.
Výslechy probíhající přímo v soudní síni vedl státní zástupce, který tak dokumentoval sérii usvědčujících důkazů. Doplňující otázky kladl předseda senátu, jeho přísedící a samozřejmě obhájce. I obhajoba měla své svědky, jejichž serióznost dotazy prověřoval žalobce i soudce. Výslech svědka, jehož totožnost byla utajována, byl prováděn na dálku pomocí technických prostředků znemožňujících zjištění identity.
Z vazební věznice byl eskortou předveden i chlapík, který si v závěru vyšetřování objednával vraždu. Tentokrát vystupoval v roli svědka, sám bude totiž souzen v jiném procesu.
Míra potřebných důkazů se zvolna naplňovala, jednání tradičně uzavřely závěrečné řeči, obhájce měl docela poslední slovo.
Na základě pečlivého posouzení předložených důkazů uznal soudní senát obžalovaného vinným a odsoudil jej ke ztrátě svobody na patnáct let.
EPILOG
"Jedeme?"
"Jasně."
Parta trampů se sešla na Branickém nádraží, když se skřípáním zastavila u nástupiště železniční souprava, vojensky postrojení pasažéři se nacpali dovnitř.
Karel s Davidem měli tentokrát na zádech torny, celty a spací pytle, na nohou pořádné kanady.
Vlak rachotil na mostech a houkal před tunely, Sázava se klikatila mezi zalesněnými břehy.
Vystoupili na stejné stanici jako poprvé, stoupající cesta vedla podél opuštěné, zabedněné chaty. Cedule na dveřích oznamovala, že stavení je na prodej.
Karel s Davidem minuli osudové místo bez zájmu a s dobrou náladou pokračovali v cestě. Byli přesvědčeni, že ať už budoucí víkend přinese cokoliv, bude to zábavné...
Stop!
O takových věcech se přece ve vyšetřovacích spisech nepíše. A jako konec je to až trapně čítankové. Bylo to opravdu tak?
Těžko říct.
Možná. Snad.
Antonín Jirotka