POLICISTA  12/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Případ, o němž bude řeč, se odehrál v minulém století, před jedenačtyřiceti lety ve východoslovenském Prešově. 7. listopadu 1960 kolem devatenácté hodiny oznámil mužský hlas v telefonu dozorčímu tehdejšího oddělení Veřejné bezpečnosti, že našel mrtvolu. Podle zprávy mělo jít o člena závodní stráže ve skladu Civilní obrany, jistého Alexandra Javorského. Hlas v telefonu prohlásil, že se asi jedná o sebevraždu.


Prešovská výjezdovka vyrazila neprodleně: něco takového bylo pochopitelně velmi vážné. Jednak šlo o smrt člověka, jednak tu hrálo roli i místo a funkce mrtvého. Sklad CO? To byl v té době přece objekt takřka strategické povahy...

Vchod objektu byl uzamčen, srocení lidé ale příslušníkům oznámili, že uvnitř už byl nějaký mládenec, kterého požádala manželka pana Javorského, aby přelezl plot a zjistil, co se s jejím mužem vlastně stalo. Nesla mu totiž večeři, zvonila, ale nikdo jí nepřišel otevřít.

Dotyčný mladík - on byl tím, kdo telefonoval - našel nehybného Alexandra Javorského ležet v chodbě budovy na zádech. Tělo je samá krev, v pravé ruce má pistoli a drží ji položenou na prsou. Z toho tedy mladík usoudil, že šlo o sebevraždu. Chtěl volat z vrátnice objektu a zjistil, že zástrčka telefonního aparátu je vytažená: napřed ji tedy zapnul, a pak zatelefonoval.

Výjezdovka přivolala lékaře, aby mrtvého ohledal, pak její členové přelezli bránu - klíče se nenašly, aspoň v tu chvíli nikoli - a začali s obhlídkou místa. Budova skladu byla oplocená zdí asi dva metry vysokou a stála vprostřed pozemku. Její dveře našli odemčené, v přízemní chodbě na dlaždicích našli čerstvé stříkance krve stejně jako na oblílených stěnách. Zámky na vlastních skladech zůstaly neporušené: což je poněkud uklidnilo, jakkoli netušili, co se za bytelnými plechovými dveřmi skrývá.

Strážný Javorský ležel, jak popsal svědek, na zádech, proti dveřím na záchod, hlavou ke vchodu jednoho ze skladů. Pravou rukou, položenou na prsou, svíral pistoli, ukazovák měl na lučíku. Kolem těla se rozlévala kaluž krve, zakrvácenou měl mrtvý i hlavu, ruku, svršky... Měl na sobě uniformu člena závodní stráže s rozepnutou blůzou a povolenou kravatou. Vystřelená nábojnice ležela na dlaždicích chodby, za chvíli našli i střelu: pootevřenými dveřmi proletěla na protější záchod. V zásobníku pistole zůstalo pět nábojů, jeden čekal v hlavni.

Otisky zkrvavené ruky na zdi chodby nasvědčovaly tomu, že mrtvý se zřejmě ještě z posledních sil snažil dojít ke vchodu budovy. Lékař našel vstřel na jeho pravém spánku. (Později se z jeho zdravotní dokumentace zjistilo, že mrtvý se dlouhodobě léčil s tuberkulózou a jeho žena vypověděla, že poslední dobou se necítil nejlíp, trpěl prý krutými bolestmi hlavy.)

"Žádné nepřátele jakživ neměl," plakala zoufalá žena.

Hlava zřejmě bolela Javorského i osudného dne: poslal si totiž prý dokonce do lékárny pro prášky patnáctiletou dívku, jež bydlela nedaleko skladu a šla odpoledne kolem.

Verze sebevraždy se tedy všem zdála přijatelná, ne-li jasná. Javorský se cítil mizerně, trápila ho deprese, myslel, že stejně brzy umře: tak proč se dál trápit. A když má člověk k dispozici zbraň, bývá někdy ke zkratovému rozhodnutí jenom krůček.

Vzdor tomu muži z výjezdovky pokračovali v práci: chtěli mít naprostou jistotu. S jistým údivem tudíž zanedlouho shledali, že další - druhá - vystřelená nábojnice leží na podlaze vlastní strážnice a že ani tam nelze přehlédnout stopy krve. A že se tedy Alexander Javorský zřejmě poprvé střelil tam a teprve poté se vydal chodbou ke vchodu budovy - kde zřejmě vystřelil podruhé a svůj záměr po několika krocích teprve úspěšně dokonal. Zvláštní se jim také zdálo, že použitá zbraň je jen minimálně zakrvácená, zatímco ruce mrtvého hodně: stejně jako jeho hlava. Při jejím bližším ohledání soudním lékařem se přišlo navíc na to, že zatímco jeden vstřel je na pravém spánku, druhý, dosud nepovšimnutý, se nachází pod vlasy, na zadní části hlavy: v týle. Našla se i dvě místa, jimiž střely hlavu mrtvého opustily.

"Sebevrah, který se střelil do vlastního týla?" pronesl jeden z kriminalistů větu, jež vytanula na mysli všem.

Něco takového je pochopitelně velmi nepravděpodobné: takže od té chvíle měli víceméně jasno. Vyšetřují nejspíš přece jen vraždu.

* * *

Při pitvě, jež následovala druhý den, zjistil prosektor, že rána do spánku nebyla smrtelná: ze světa zprovodil Javorského teprve výstřel do týla. Vyšetřovatelé se začali zákonitě zajímat dílem o rodinné poměry zavražděného, dílem o situaci na jeho pracovišti. Záhy shledali, že mezi členy závodní stráže nepanují dobré vztahy, navíc že rozpory vládnou i mezi nimi a zaměstnanci skladu. Podařilo se zjistit, že v průběhu posledního dne života vedl Javorský několik telefonních hovorů se svým kolegou Tomašíkem, který sloužil jako strážný v jiném prešovském objektu, zvaném Pod Kalvárií a vzdáleném jen asi dva kilometry vzdušnou čarou. Dál se kriminalisté dozvěděli, že ho ráno týž den navštívil na pracovišti - ve svém volnu - další člen stráže, Ján Šimko, a jakžto velitele jednotky ho žádal, aby Tomašíka konečně "srovnal".

"Tomašík chodil často opilý, poslední dobou i do služby," vypověděl Šimko. "Javorský mu ještě přede mnou zavolal a vynadal mu."

To bylo kolem desáté ráno: odpoledne, asi ve čtyři, prý ale volal řečenému Tomašíkovi Pod Kalvárii jeden ze skladníků: a strážný kupodivu opakovaně nebral telefon. (Z dalších výslechů vyplynulo, že týž den si na Tomašíka stěžoval Javorskému i další strážný, který za ním přišel do kanceláře: i on oznámil, že Tomašík chodí do služby namazaný a nezřídka se dostavuje pozdě.)

Podezření na Tomašíka prudce zesílilo: byl proto zevrubně vyslechnut - stejně jako strážný Šimko - a vzat do vazby. Současně kriminalisté zajistili služební pistole strážných a odeslali je na expertizu do Prahy: do Kriminalistického ústavu tehdejší Hlavní správy VB. Současně tam putovala i služební pistole zavražděného.

Strážní se mezitím navzájem obviňovali ze špatných vztahů s Javorským, jeden očerňoval druhého a kriminalisté si pomalu dělali obrázek o složitostech vzájemných vztahů a vazeb. Čím dál podozřelejším se jevil Tomašík: jenže přímé důkazy nebyly ani proti němu. Důkladně se prověřoval jeho časový snímek ze dne 7. listopadu 1960: zejména způsob, jakým v osmnáct hodin předal ve skladu Pod Kalvárií službu a jak potom cestoval z Prešova do místa bydliště ve Velkém Šariši. Strážný, který od něj totiž službu přebíral, vypověděl, že když přicházel, Tomašík se k objektu blížil taky - ale z druhé strany, a že byl značně zadýchaný. Tomašík ovšem trvdil, že krátce předtím viděl jakési dva podezřelé muže, jež pronásledoval až k lesu, kde mu zmizeli, a potom se tedy spěšně vracel.

Kruh nepřímých důkazů kolem Tomašíka se zkrátka svíral. O to netrpělivěji však čekali kriminalisté na zprávu z Prahy, jež měla do případu vnést jasno definitivní. A dočkali se: telefon zazvonil a oni se z fonogramu dozvěděli, že první nábojnice, nalezená na strážnici, byla nade vší pochybnost vypálena ze zbraně číslo 688921: tedy z pistole, již měl v osudný den při sobě podezřelý Tomašík. Druhá nábojnice, nalezená u mrtvého těla, opustila hlaveň zbraně s výrobním číslem 706922: tedy pistole, přidělené veliteli závodní stráže Javorskému. Zavražděnému...

Následovaly další Tomašíkovy výslechy, neboť podezření proti němu se už měnilo v jistotu. Chybělo jen doznání: a k němu se vrah po několika dnech přece jen odhodlal.

* * *

"Během dne mi Saša několikrát volal, napřed mi vynadal, ale pak se začal chovat docela rozumně. Slíbil, že stížnosti proti mně ještě přešetří, že ví, že na mě chlapi nasazují," vypovídal Tomašík zkroušeně. "Na oplátku jsem mu já slíbil, že přijdu za ním a vezmu místo něho noční. Stěžoval si totiž, že je mu blbě a že by do rána ve službě nevydržel."

Proto prý také Tomašík asi v sedmnáct hodin opustil sklad Pod Kalvárií a vydal se pěšky za Javorským: našel ho ve strážnici a bavili se prý normálně, dokonce docela přátelsky. Nešťastnou náhodou, když mu Javorský podával svou pistoli při předávání služby, ji Tomašík nějak špatně uchopil - a znenadání vyšla rána. Rána, jež zasáhla Javorského do pravého spánku.

"On ale nepadl, chodil po chodbě a chytal se rukama za hlavu," vykládal kriminalistům Tomašík. "Pak mu ale došly síly, opřel se o zeď a jenom se třásl."

Tomašíkovi ho bylo prý hrozně líto, že tak trpí: a proto vzal pistoli a střelil ho do týla. Aby mu ukrátil trápení...

Teprve pak Javorský padl a zůstal ležet. Tomašík mu položil zbraň na prsa a vrátil se na své pracoviště Pod Kalvárii. Předal řádně službu kolegovi Ržoncovi a odešel na autobus, který ho dovezl do Velkého Šariše. Javorského bylo Tomašíkovi líto, ale když už se to tak seběhlo, nic nehlásil a doufal, že se věc nějak vyřeší sama. Že se na něj prostě nepřijde...

V dalších výsleších se ve svých lžích a polopravdách ale zamotával a postupně začal připouštět, že všechno bylo ještě podstatně jinak. A nakonec doznal, že svého velitele zastřelil úmyslně a promyšleně.

"Javorského jsem nesnášel, protože kvůli němu před třemi týdny sebrali funkci velitele mně," přiznal do protokolu. "Prásknul mě totiž, že jsem přišel do služby opilý a dostal se tak na moje místo. Šimko na mě pak donášel i dál a den před vraždou jsem se doslechl, že mě mají od stráže vyhodit úplně: pro opilství... Tak jsem zavolal Javorskému a ten připustil, že věc je vážná a má se řešit až na štábu Civilní obrany. Moje žena by se se mnou snad rozvedla, kdybych přišel o místo. Ona si moc zakládá na mojí uniformě..."

Na vraždu pomýšlel několik dní, ale osudné ráno ho napadlo, že situace je ideální. Oba, on i Javorský, jsou ve službě, a když si odskočí a velitele zastřelí, nikdo ho nemůže podezírat: bude mít přece alibi. Byl daleko - a ve službě.

"V 16,45 jsem opustil objekt, pistoli jsem měl v kapse. Do skladu ve Štúrově ulici jsem se dostal bez potíží, Javorský seděl na židli za stolem, zády ke dveřím, a něco psal. Vytáhl jsem zbraň a střelil ho do spánku."

S hrůzou ale zjistil, že velitel není mrtev: že naříká a chodí po strážnici. Tomašík vyběhl z místnosti, zamkl vchod budovy. Pak se vrátil. Všude ticho, jen Javorský se opíral o stěnu chodby a třásl se jako v zimnici. Tomašík rozepjal pouzdro, pověšené na věšáku, vytáhl Javorského pistoli a střelil těžce zraněného do týla. Pak mu naaranžoval pistoli na prsa - podle svého názoru přesvědčivě - aby kriminálka usoudila na sebevraždu. Předtím ze zásobníku Javorského pistole vyňal jeden náboj a vložil ho do své: aby mu při předání služby nechyběl, a navíc aby se při vyšetřování zdálo, že obě rány vyšly z jedné zbraně. O možnostech mechanoskopické expertizy neměl ponětí: a ona byla přitom tím, co řetězec usvědčujících důkazů definitivně uzavřelo. Už předtím ovšem verzi sebevraždy silně zpochybnila další fakta: nábojnice ležící na dvou vzdálených místech, stopa po střele ve zdi strážnice nalezená v takové pozici, že to sebevraždu víceméně vylučovalo - a do třetice vstřel do týla mrtvoly. Sebevrah by musel být něco jako hadí muž, aby se tam dokázal střelit.

Ján Tomašík, původním povoláním řezník, otec dvou dětí, manžel a alkoholik, netrestaný, byl usvědčen, obžalován a odsouzen k trestu pětadvaceti roků odnětí svobody, který si odpykal v nejtěžším tehdejším kriminále v Leopoldově.

Jan J. Vaněk    


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |