POLICISTA  12/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha

PÉČE O POLICISTY
po extrémních stresových
situacích
Doc.PhDr.L. Čírtková CSc, JUDr. Mgr.J. Spurný,
Policejní akademie ČR, Praha

K průvodním jevům současného života patří větší pravděpodobnost extrémních situací, které mohou náhle a svévolně narušit obvyklý každodenní koloběh. Takové situace jsou obecně označovány jako krize. Průmyslové havárie s následným únikem nebezpečných látek do ovzduší, řetězové dopravní nehody, letecká či lodní neštěstí, teroristické atentáty a kriminální útoky jako např. loupežné přepadení představují typické příklady traumatizujících krizových situací. Psychologický výzkum zvládání těchto událostí přinesl mimo jiné zajímavý poznatek: nebezpečné situace přesahující rámec běžné a subjektivně pochopitelné zkušenosti mohou silně traumatizovat všechny osoby v ohnisku děje. I u členů profesionálních týmů se mohou objevit následné tělesné či psychické potíže. Ačkoli jsou na tyto situace odborně i mentálně připravováni, může se u nich rozvinout specifický syndrom označovaný jako posttraumatická stresová porucha. Tímto objevem byla odstartována diskuse o prevenci posttraumatických potíží u zvláště ohrožených profesí. K nim patří i policie. Od poloviny osmdesátých let se v rámci policejních organizací rodí různé projekty, kterými by měla být zajištěna jednak prevence ale i péče o týmy nebo jednotlivce vystavené extrémním krizovým dějům.

STRATEGIE PSYCHOLOGICKÉ POMOCI V RIZIKOVÝCH PROFESÍCH

Pojem posttraumatická stresová porucha (dále jen PTSP) se v roce 1979 stává oficiální diagnostickou kategorií. Za nejdůležitější příznaky této poruchy jsou považovány následující projevy a potíže:

- prožitek události přesahující běžnou lidskou zkušenost

- opakované prožívání události v mysli (opakující se noční můry, opakující se nutkavé vzpomínky na událost, intenzivní úzkost při setkání s věcmi, které událost připomínají, náhlé impulsy chovat se tak, jako by událost znovu nastala)

- vyhýbání se podnětům souvisejícím či připomínajícím kritickou událost (úporná snaha vyhnout se myšlenkám na událost, nápadné úsilí vyhýbat se činnostem připomínajícím kritickou událost, neschopnost rozpomenout se na důležité okolnosti kritického děje, nápadný nezájem o jinak důležité věci nebo úkoly, pocit izolace od ostatních, pocit ztráty životních perspektiv)

- nervová labilizace (poruchy spánku, podrážděnost a záchvaty vzteku či naopak apatie a letargie, poruchy koncentrace , hypervigilance , zvýšená lekavost).

U policistů se PTSP může projevovat pozorovatelnými změnami chování, které vnímá okolí anebo dotyčný sám zhruba v následujících modalitách :

- zvýšená citlivost až přecitlivělost na nebezpečí (např. zúžené vnímání),

- obavy z budoucích situací, strach ze ztráty kontroly (např. pocit blížící se paniky),

- nápadné problémy s normami, služebními předpisy i s nadřízenými

- konflikty v rodině, stažení se do sebe, sociální izolace, náhlý abúz alkoholu nebo medikamentů, zdánlivě bezdůvodná podrážděnost a popudlivost, pocit ztráty smyslu života a smysluplnosti práce a nezřídka i sebevražedné nálady.

Na PTSP se momentálně nahlíží jako na celkem normální reakci duševně zdravého člověka na silně ohrožující a zcela mimořádnou situaci, ve které je konfrontován s děsivými fakty vyvolávající silné emoce. Ke vzniku PTSP je však třeba doplnit dvě podstatná fakta.

1. Potíže odpovídající obrazu PTSP se nemusí objevit okamžitě po kritické události. Mezi spouštěcím incidentem a následnými problémy v chování a prožívání postiženého jedince může uplynout delší časový interval. Je běžné, že příznaky přestálého silného stresu se vyskytnou až v době návratu ke všednímu dni.

2. Dále je třeba zvýraznit, že PTSP nepředstavuje automatický důsledek evidentně krizových incidentů. PTSP reprezentuje sice normální reakci člověka na mimořádně zraňující vnější expozici, ale stejně tak normální je, jestliže se zúčastněné osoby vyrovnají s krizí bez následných potíží. Někteří autoři dokonce předpokládají, že vznik PTSP je výjimkou nikoli pravidlem. ( Ehlers 1999) Faktory, které ovlivňují, zda v konkrétním případě dojde či nedojde k rozvinutí PTSP nejsou zatím blíže známy. Teorie tohoto otevřeného problému není zatím k dispozici a empirie skýtá velmi vágní obraz. Podle blíže nespecifikovaných statistik USA a Izraele (Ehlers 1999) se předpokládá, že zhruba tři čtvrtiny obyvatel jsou alespoň jednou za život konfrontováni se silně traumatizujím krizovým incidentem (tj. člověkem nebo přírodou způsobeným nenadálým ohrožením na životě). PTSP postihne asi každého čtvrtého jedince z tohoto počtu, přičemž někteří se vyléčí sami (může jít například o spontánní vyzdravění nebo o laické, naivní použití nějaké privátní techniky, která má terapeutický efekt). U poměrně malé části osob (statistické odhady se pohybují u 10 % pobývajících v ohnisku krize) dochází k chronifikaci potíží a vyhledání odborné péče. Z těchto empirických přehledů je vyvozován obecný a orientační poznatek, že z celkového počtu osob pohybujících se na místech krize jako jsou přírodní katastrofy, války, teroristické útoky, masakry způsobené kriminalitou atd. se u jedné čtvrtiny objevují příznaky více či méně rozvinuté PTSP.

Ačkoliv by se podle těchto propočtů mohlo zdát, že PTSP představuje spíše okrajovou hrozbu, je jí věnována značná pozornost. To platí především pro okruh profesí, které jsou označovány jako zvláště rizikové z hlediska pravděpodobnosti doteku pracovníků na traumatizující krizové okolnosti. Předpokládá se totiž, že opakovaný kontakt se situacemi, překračujícími běžnou lidskou představivost zvyšuje rapidně pravděpodobnost vzniku PTSP. Lapidárně řečeno mohou být rizika destabilizace psychiky vyšší právě u profesionálů (policistů, hasičů, záchranářů), kteří při výkonu své práce opakovaně přicházejí do kontaktu s evidentně otřesnými incidenty. To je hlavní důvod a srozumitelné vysvětlení, proč se právě v policejních sborech diskutují koncepční otázky spojené s péčí o policisty. Do personálních systémů jsou včleňovány prvky organizované psychologicky komponované péče o exponované pracovníky. ( Buchmann 1999) Jsou vnímány jako preventivní opatření, která by měla chránit potencionálně ohrožené pracovníky před rozvinutím či chronifikací potíží odpovídajících obrazu PTSP. Dnes se rozlišují tři základní typy pokrizové pomoci:

  1. defusing
  2. debriefing
  3. krizová intervence (eventuálně spojena s následnou krátkodobou terapií)

Defusing je chápán jako spontánní, volné "popovídání si" o kritickém incidentu s kolegy, přáteli či eventuálně rodinnými příslušníky. Jde tedy o soukromý, neformální a ničím nesvázaný rozhovor o tom, ce se dělo. Defusing ( v českém překladu bychom nejspíše mohli hovořit o uvolňovacím rozhoru) směřuje k odstranění "explosivních" emocí, které doprovází určitý zážitek. Anglický výraz defuse je v synonymickém slovníku opisován jako učinit něco méně nebezpečným, méně stresujícím a méně nepřátelským. Defusing je považován za běžný, probíhá ovšem mimo oficiální pozornost pracovní organizace, není institucionálně regulován.

Debriefing představuje již institucionální a kvalifikované (tj. odborné) opatření. Původní význam anglického slova debriefing snad nejvíce vystihuje slovní spojení "porada po akci". V synonymickém slovníku je debriefing opisován jako postup dotazování za účelem získání důležitých poznatků a informací nasbíraných zejména při vojenských akcích ( Microsoft Bookshelf 1997). Dnes je debriefing mezinárodně platným termínem používaným v tzv. psychologii neodkladné péče. Nepřekládá se do národních jazyků. Označuje specifický postup vedení rozhovoru s jednotlivcem či se skupinou, který je rozfázován do na sebe navazujících kroků. Jeho hlavním smyslem je pomoci účastníkům náročné a pravděpodobně traumatizující akce zpracovat vzpomínky a emoce z místa drastické události tak, aby se předešlo vzniku potíží v podobě PTSP. Debriefing mohou zajišťovat experti (například psychologové) ale také vyškolení laici (například kolegové). Debriefing zajišťovaný kolegy se začal používat nejdříve v USA, později i v Evropě a dnes je považován za nejefektivnější opatření v ohrožených profesích jako jsou záchranáři, policisté či hasiči. V těchto profesích se zavádí tzv. peer-suppoort čili "kolegiální podpora" zajišťovaná poradci z vlastních řad. Proškolení poradci z vlastních řad (tj. z výkonných policistů, hasičů a záchranářů) jsou dnes považováni za nosný, hlavní článek institucionálně zajišťované péče o pracovníky po nebezpečné akci. Výhodou peer-supoortu je především fakt, že eliminuje rizika zbytečné psychologizace či psychiatrizace u jinak zdravých osobností. Účastníci debriefingu vnímají celou proceduru jako přirozenou součást vyhodnocení a zpracování akce, nejsou svázáni obavami, že jsou jejich pocity a reakce kriticky přezkoumávány psychology, kteří by v nich mohli hledat duševní patologii. Další přednost systému kolegiálních poradců spočívá v tom, že brání zbytečné inflaci odborné psychologické (terapeutické) péče. Psychologové tak nejsou instalováni do systému personálních opatření na místech, kde nejsou se svou odborností nezbytně za potřebí. Na expertní, odbornou psychologickou péči (opakované poradenské sezení, krátkodobá terapie atd.) dochází až v odůvodněných případech, například jestliže taková potřeba vyplyne u konkrétního jedince z průběhu debriefingu či o to projeví daná osoba sama zájem.

Krizová intervence je velmi široký pojem. Krizová intervence může probíhat po telefonu (viz linky důvěry) nebo v přímém kontaktu odborníka a klienta. (Knoppová 2001) Krizová intervence je spojována s jakýmkoli typem krizí, není tedy limitována pouza na vnější katastrofy a traumatizující incidenty, do kterých vstupuje pracovník při výkonu své profese. Zahrnuje také celou škálu postupů a technik, například zmíněný debriefing lze chápat jako specifickou proceduru plnící poslání krizové intervence.

Pojem krizové intervence není zatím přesně definován (viz např. France 1996, Preis a Vizinová 1998, Dorner a Plog 1999, Kastová 2000). Ačkoliv je často používán, nemá jasné významové ohraničení. Přesto se zdá, že je všeobecně srozumitelný především laické veřejnosti. Ta ho vnímá jako rychlou pomoc (tj. intervenci) pro člověka v libovolné krizové situaci založenou zejména na technice rozhovoru. Toto intuitivní, laické chápání nepochybně postihuje podstatu věci. Konec konců se kryje s hlavními charakteristikami krizové intervence, na kterých se shodují i odborníci. Většina expertů zastává souhlasná stanoviska ve třech otázkách:

- komu jsou služby krizové intervence určeny

Hlavní teze zní, že služby krizové intervence jsou určeny normálním lidem, kteří se ocitli v nenormální situaci. (France 1996) Typickým příkladem mohou být osoby poškozené trestným činem, oběti přírodních katastrof, přeživší velká letecká či vlaková neštěstí atd. Touto cílovou skupinou se krizová intervence poměrně přísně odděluje od zdánlivě velmi blízké oblasti, kterou reprezentuje psychoterapie, a posouvá se spíše do blízkosti poradenství. Tomu odpovídá i fakt, že v učebnicích psychoterapie nemají kapitoly o krizové intervenci místo (viz např. Kratochvíl 1997, Vymětal 1996), nalezneme je však v publikacích věnovaných tzv. emergenční psychoterapii ( Brown,Pullen,Scott 1992) anebo poradenství (Úlehla 1996).

- kdo může služby krizové intervence poskytovat

V týmu, zajišťujícím služby krizové intervence, se může uplatnit až překvapivě široký okruh pracovníků. Podstatná není totiž formální kvalifikace, rozhodující jsou poměrně přesně definované dovednosti pro výkon krizové intervence. Téměř každá učebnice krizové intervence popisuje základní inventář dovedností krizového poradce. ( France 1996). Dovednosti si lze osvojit hlavně výcvikem. Z toho plyne, že krizová intervence není výhradně záležitostí graduovaných psychologů či psychoterapeutů. Služby krizové intervence mohou spolehlivě a účinně poskytovat například zaškolení laici, příslušníci psychosociálních povolání ( helping professions).

- kdy jsou služby krizové intervence účinné.

Na účinnost krizové intervence mají rozhodující vliv faktor času a faktor místa. Krizová intervence má být poskytnuta tak rychle, jak jen to je možné. (Dorner-Plog 1999) Mentální zpracování emocí i myšlenek, které se váží k situaci krize, má proběhnout co nejdříve. Právě včasná pomoc rozhoduje o tom, zda se ohroženému jedinci podaří překódování kritického incidentu do únosné podoby. Vhodné je rovněž poskytovat krizovou intervenci, pokud je to ovšem fakticky možné, blízko místu, kde kritický incident proběhl. (France 1996) Tento moment krizové intervence je vysvětlován tím, že na kritická místa či situace se přilepí intenzivní negativní emoce. Toto podmíněné spojení mezi destruktivními emocemi a situací (místem) je třeba v průběhu zpracovávání krizového zážitku vyrušit.

KRIZOVÁ INTERVENCE PRO POLICII: VYBRANÉ PROBLÉMY

Při hledání institucionalizovaného systému protistresových opatření vhodných pro policisty v domácích podmínkách se zatím hovoří obecně o zajištění krizové intervence. V následující části seznamujeme s otázkami, které jsou momentálně předmětem odborných diskusí.

Krizová intervence v podmínkách policie musí akceptovat výše uvedené rámcové zásady.

Téměř bez jakýchkoli korekcí je lze využít pro tvorbu koncepce zamýšlené "pokrizové" či "postresové" péče o policisty. S jejich pomocí však nelze odpovědět na důležité problémy spojené s nutností integrovat služby krizové intervence do pracovní organizace typu policie. Hledá se totiž specifický systém krizové intervence pro poměrně přesně ohraničenou skupinku uživatelů (tj.policistů) a navíc střižený na míru pro poměrně úzce vymezený okruh pracovních stresových situací.

V každém případě jde z psychologického pohledu o průlomovou záležitost. Krizová intervence zatím fungovala (a prosperovala) jako místo dostupné privátním, soukromým způsobem. Nyní jde o zavedení krizové intervence přímo do pracovního prostředí. Policie se tímto záměrem stává zaměstnaneckou organizací, která vpouští prvky krizové intervence do regulérních personálních aktivit. Na tuto specifickou okolnost reagují právě zahraniční projekty založené na myšlence "peer-support". Dále se uvažuje o situacích, kdy míra psychického zatížení jedince je taková, že na zaměstnavatele přechází povinnost poskytnout svému zaměstnanci podporu zejména v podobě pomocné ruky při rychlé obnově jeho psychické stability.

Seznam či inventář takových situací je momentálně otevřenou záležitostí. Zatím se vychází z policejní empirie a uplatňují se zkušenosti získané v průběhu posledních 25 let. Poprvé zazněla myšlenka o zavedení psychologické péče " on the job" výraznějším způsobem v roce 1984 po běsnění amokového střelce v restauraci Mc Donald v USA ve státě Nové Mexiko (Čírtková,1996). Akt nesmyslného vraždění a pohled na zmasakrované nevinné návštěvníky restaurace vyvolal u většiny tehdy zasahujících policistů následné potíže typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. Tím bylo oficiálně potvrzeno, že ani policejní profesionálové, procházející jak psychologickým sítem při nástupu, tak psychologickou přípravou během své služby, nemusí být uchráněni před psychickou traumatizací.

Od té doby se s výzkumy, pídícími se po dalších traumatizujících situacích v policejní práci, přímo roztrhl pytel. (Paton- Violanti 1996, Chandler 1990, Čech 1998). Po čtvrtstoletí bádání je k dispozici řada zajímavých poznatků. Dominuje problém použití střelné zbraně proti člověku. Všeobecně se předpokládá, že zastřelit člověka v dobách hlubokého míru, takříkajíc z pracovních důvodů, není pro většinu policejních specializací normální událostí, a může proto způsobit specifický soubor následných potíží označovaný jako tzv. postshooting trauma.

Mnoho pozornosti bylo věnováno specifické náročnosti vyšetřování trestných činů. Slovenský autor J.Čech poznamenává, že právě vyšetřování kriminálních případů je pro zodpovědného jednotlivce spojeno s frustrujícími i stresovými situacemi a navrhuje v podmínkách policie "uvažovat o psychoterapeutickém zásahu ve smyslu systematické desenzitizace, respektive cíleného programu poradenského psychologa." (Čech 1998, s 133)

Detailní empirické poznatky o tom, jak působí určité pracovní situace na policisty, jsou pro tvorbu koncepce určité krizové intervence klíčové. Před zavedením služeb krizové intervence, které bude organizovat a také regulovat sama policie jakožto pracovní organizace, je pravděpodobně velmi důležité se rozhodnout, kdy budou tyto služby doporučovány jednotlivým pracovníkům.

O shrnutí různých typů zkoumaných stresových situací z pohledu možné krizové intervence se pokoušíme v následujícím přehledu. Hlavní kriterium klasifikace stresových situací představuje pravděpodobnost, že daná situace může vést ke vzniku posttraumatické stresové poruchy. Podle tohoto hlediska lze známé policejní stresory rozdělit do tří skupin.

  1. extremní situace, zákroky na místě masakrů a katastrof s velkým rizikem PTSP.
  2. exponované (nenormální) situace jako například použití střelné zbraně, smrt kolegy ve službě, vyšetřování smrti dítěte či mimořádně tragické nehody. Riziko PTSP je zde stření.
  3. náročné (zátěžové) situace individuálně různé situace, které utkví v mysli. Riziko PTSP je minimální.

Podle použitého klíče by měl připravovaný projekt služeb krizové intervence pro policisty postihnout situace, charakterizované jako extrémní a také okolnosti označené jako exponované. (Konkrétní příklady jsou uvedeny v tabulce). V praxi by to znamenalo, že pracovník, který se ocitne v takto vymezených podmínkách, má nárok čerpat od svého zaměstnavatele bezplatně a rychle kvalifikovanou a diskrétní pomoc. Výraz diskrétní v tomto případě znamená, že využití služeb krizové intervence musí být pro pracovníka v pracovní organizaci bezpečné, tj. nemělo by ovlivnit jeho pracovní hodnocení. Hlavním smyslem intervence je pokud možno předejít potížím, které skládají obraz přetrvávajících následků psychické traumatizace.

V řadě zemí (např. USA, SRN, Holandsko) již fungují různé modely pokrizové péče o policisty. Zatím chybí výzkumy zaměřené na spokojenost policistů s těmito podpůrnými službami. Současně je zřejmé, že různé typy stresujících i traumatizujících situací patří neoddělitelně k výkonu policejních povolání. To ovšem znamená, že se s nimi policisté setkávali a setkávají i tam, kde odborná pomoc dosud neexistuje. Z toho plyne, že nutně musí jednotlivci po akci používat své osobní "protistresové techniky". Potvrzuje je mimo jiné poslední výzkum zvládání psychických traumat u německé policie (Gasch 1998). I u nás bude projekt krizové intervence pro policisty vstupovat do živého terénu s více či méně "zajetými" osobními protistresovými technikami.

Navíc v policii jako v každé jiné velké instituci existují tradiční vnitřní firemní mýty a stereotypy. Chandler (1990) hovoří v této souvislosti o "policejních manýrách", Paton a Violanti ( 1996) vypočítávají typické znaky firemní kultury, které zrovna nenahrávají myšlenkám krizové intervence. Poměrně silný je například předsudek, že správný policista nesmí projevit slabost a pohnutí ani v situacích, které jinak každým otřesou. Lze proto počítat, že nový "oficiální styl" se může střetnout se starými, zakořeněnými předsudky. Tyto psychologické úvahy podnítily záměr realizovat výzkumné šetření zaměřené na prožívání a zvládání pracovních stresů policisty v našich domácích podmínkách. Zastáváme názor, že znát názorové pole, do kterého hodlají psychologové v dobré víře vstoupit svou nabídkou určité podoby krizové intervence, je z mnoha důvodů velmi důležité.

EMPIRICKÁ SONDA

Předpokladem vytvoření fungujícího systému psychologické podpory policistů, kteří zažili traumatizující situaci (tj. situaci, většinou neočekávanou, vyvolávající extrémní psychické zatížení), je analýza současného stavu, tzn. zmapování názorů a postojů, jaké k tomuto problému policisté z praktického výkonu služby zaujímají.

K získání přehledu o postojích a názorech policistů na psychologickou podporu (současnou, uvažovanou) směřoval výzkum (anketní šetření), realizovaný katedrou společenských věd Policejní akademie ČR v měsících únoru - dubnu 2000.

VÝZKUMNÝ PROBLÉM

Postoj, jaký policista zaujme k vytvářenému systému psychologické podpory, je formován řadou činitelů, především však zkušenostmi, jaké policista při vyrovnávání se s psychicky náročnými situacemi doposud získal.

Vycházíme z premisy, že zkušenost, kterou má policista s traumatizující události, tzn. s jakým typem se setkal, kolikrát, jak, a do kdy se s ní vyrovnal, a jak vnímá (reálně má) možnost psychologické podpory v současnosti, se odrazí v jeho postojích a názorech na to:

- které situace z praktického výkonu služby, bude považovat za traumatizující

- které z těchto situací bude považovat za psychicky tak náročné, že jejich výskyt vyžaduje psychologickou podporu bezpodmínečně (pokud se tento typ situace vyskytne, měla by být psychologická podpora "povinná")

- do kdy by měla být psychologická pomoc poskytnuta

Kromě postižení obecných tendencí v postojích u celého zkoumaného souboru (220 respondentů), jsme zjišťovali eventuální odlišnosti v názorech respondentů podle jejich profesního začlenění a podle délky praxe u Policie.

Jak vyplývá již z formulace základního problému, cílem našeho šetření bylo provést klasifikační a vztahovou analýzu názorů a postojů policistů (bez ambicí objasnit kauzální souvislosti) k uvažovanému systému postkrizové intervenční péče.

Závěry, získané šetřením předpokládáme využít při vytváření systému postkrizové intervenční péče policistům.

POUŽITÁ METODA

Ke sběru potřebných údajů jsme vytvořili dotazník vlastní konstrukce, obsahující 8 otázek - z toho 4 otázky k získání přehledu o zkušenostech policistů s traumatizujícími situacemi, 3 otázky ke zjištění jejich postojů a názorů na možnosti psychologické podpory, 1 (poslední) otázka byla anamnestická. V dotazníku byly využity otázky otevřené, polouzavřené s kvalitativními variantami, i uzavřené (kvantitativní,dichotomické).

Při koncipování dotazníku (především položek traumatizujících událostí) jsme vycházeli z vlastních výzkumných šetření a zdrojů (bakalářské a seminární práce studentů PA ČR) a zahraničních zkušeností, zejm. ze systému psychologické podpory u sasské policie.

Mezi "klasické", traumatizující situace, vyskytující se v policejní praxi patří: použití střelné zbraně se smrtelnými následky, použití střelné zbraně vůbec, braní rukojmích a akce na jejich záchranu, pronásledování nebezpečného pachatele, zákroky proti agresivním skupinkám, pohled na těžká zranění, vážné dopravní nehody se smrtelnými následky či těžkým zraněním, sdělování tragické události rodině, výslech oběti násilí (příp. pozůstalých), konflikty a vnitřní vztahy na pracovišti aj.

"Nabídka" uvedených situací tvořila náplň prvních dvou otázek, u nichž měli respondenti posoudit (na škále), za jak traumatizující určitý typ události považují (ot. 1) a kolikrát se s kterou z nich ve své dosavadní praxi setkali (ot. 2).

Při posuzování způsobu, jak se s traumatizující událostí policista vyrovnal (ot. 4), respondenti volili z následujících možností: vyrovnal se s tím sám, svěřil se někomu blízkému (kolegovi, partnerovi, rodičům, dobrému příteli, nadřízenému, jiné osobě) nebo vyhledal odbornou pomoc (lékaře, psychologa, psychiatra).

K získání přehledu o zkušenostech a současném stavu psychologické podpory směřovaly otázky "do kdy zážitek z traumatizující události odezněl" (ot. 5), a zda-li má respondent v případě potřeby možnost využít psychologickou podporu (ot. 7).

Své názory na to, které události považují za natolik traumatizující, že psychologická podpora u nich by měla být automatická (ot. 3), a do kdy by měla být psychologická podpora poskytnuta, aby byla účinná (ot. 6)), vyjadřovali respondenti formou volných odpovědí.

VÝZKUMNÝ VZOREK

Výzkumný soubor tvořilo 220 studentů (policistů z praxe) Policejní akademie ČR z celé republiky, v poměru 64 % mužů, 36% žen. Složení (dle druhů služeb) bylo následující: pracovníci Služby kriminální policie (16%), policisté z pořádkové a dopravní služby (35%) policejní vyšetřovatelé ( 24 %), ostatní (vězeňská služba, pohraniční policie - 25%).

Podle délky praxe u Policie bylo rozložení následující: do 5 let praxe 27 %, 6-10 let praxe 44%, více jak 10 let praxe - 21 %. Věkové rozpětí respondentů bylo od 20 do 47 let (20-27 let - 36%, 28-33let - 32%, 34-47 let - 32%).

VÝZKUMNÁ ZJIŠTĚNÍ A JEJICH INTERPRETACE

Jaké zkušenosti mají policisté s traumatizujícími událostmi, a jaký způsob vyrovnávání se s jejich následky v policejní praxi převládá?

Šetření ukázalo, že největší praktické zkušenosti respondenti mají s následujícími traumatizujícími situacemi a událostmi: konflikty a vnitřní vztahy na pracovišti (kdy 75 % respondentů uvedlo, že se v těchto situacích ocitlo více než 2x), pohled na těžká zranění (69% se setkalo více než 2x) a vážné dopravní nehody se smrtelnými následky (53% více než 2x, 24 % jedenkrát) . Naopak minimální praktické zkušenosti (co do četnosti výskytu) mají policisté se situacemi, kdy došlo k použití střelné zbraně se smrtelnými následky (5% více jak 2x, 11% - 1x) a braní rukojmích a akce na jejich záchranu (2x- 3%, 1x-6%).

Co do způsobu vyrovnání se s traumatizujícím zážitkem 38% respondentů uvedlo, že se s ním vyrovnali sami, 60% respondentů se svěřilo někomu blízkému (21% partnerovi, 19% kolegovi, 13% dobrému příteli) pouze 2% respondentů vyhledalo odbornou pomoc. Otázkou (neřešenou výzkumem) zůstává kvalita vyrovnání se s traumatizující událostí. Signifikantně významné rozdíly mezi řešením (způsobem vyrovnávání se s traumatizujícím zážitkem) méně zkušených a zkušenějších policistů, ani mezi jednotlivými druhy služeb, nebyly zjištěny.

Na otázku "Do kdy zážitek traumatizující události v psychice policistů odezněl?", a "Jak vnímají (skutečně mají?) v současné době možnost psychologické pomoci?", jsme získali následující odpovědi:

36% respondentů uvedlo, že u nich zážitek traumatizující události odezněl do 48 hod., u dalších 41% do jednoho týdne. Do měsíce se s traumatizující událostí vyrovnalo 14% policistů, do 3 měsíců 4%, a 5% policistů ze zkoumaného vzorku se s traumatizujícím zážitkem nevyrovnalo dosud.

Poněkud zneklidňující, a hlubší zkoumání vyžadující, je údaj, že 45% policistů nemá dle jejich vyjádření možnost v případě potřeby využít psychologickou podporu!

Z odpovědí respondentů na otázku: "Které z nabídnutých (příp. doplněných) typů situací považují policisté za traumatizující?" jsme získali toto pořadí:

Použití zbraně se smrtelnými následky považuje 71% respondentů za velmi silně traumatizující, 21% za značně traumatizující. Následují situace braní rukojmích a akce na jejich záchranu, sdělování tragické události rodině, použití střelné zbraně vůbec, pronásledování nebezpečného pachatele, vážné dopravní nehody se smrtelnými následky, zákroky proti agresivním skupinkám. Za nejméně traumatizující považují respondenti výslech obětí násilí (pozůstalých), konflikty a vnitřní vztahy na pracovišti, pohled na těžká zranění.

Kromě "nabídnutých" situací zmiňují policisté jako traumatizující: smrt kolegy ve službě, smrt dítěte, napadení policisty, podezření (obvinění) policisty ze spáchání trestného činu, vyhrožování policistovi, nedůvěra nadřízených, výslech u soudu.

Hodnocení jednotlivých typů situací naznačuje, že za traumatizující situace považují policisté především ty, kde asistují při zmaření či ohrožení života nebo zdraví, nebo kde sami vystupují (se ocitají) v "pomáhající" pozici. Za vnitřní, psychologickou příčinu vzniku traumatizujícího zážitku bývají nejčastěji policisty uváděny: pocit bezmoci (nevratnost toho, co se stalo), obavy z "nezvládnutí" vlastních emocí, strach ze sociální nekompetentnosti při jednání s obětí, pozůstalými, při řešení situace, "povinnost" dostát požadavkům profesní role (splnit očekávání spojené s rolí), strach z možných následků.

K zajímavému zjištění jsme dospěli srovnáním odpovědí na otázky které situace považují policisté za traumatizující a jakou mají vlastní zkušenost s jejich výskytem.

Je zřejmé, že mezi zkušenostmi respondentů s traumatizujícími událostmi a jejich názorem na to, co lze za traumatizující událost považovat, existuje nepřímá úměra. Z toho vysuzujeme, že čím více zkušeností s určitou situací, událostí respondenti mají, tím méně je situace, událost jimi hodnocena jako traumatizující, a naopak - čím méně informací, zkušeností mají policisté s traumatizující událostí, tím ji přisuzují větší traumatizující účinek. Praktický dopad takového přístupu může způsobit podcenění účinků situací "známých" a naopak přecenění intenzity traumatizujícího zážitku ze situací, v nichž se policisté ocitají sporadicky.

U kterých typů traumatizujících událostí by měla být psychologická podpora automatická ("povinná"), a v jakém časovém horizontu by měla být dle názorů respondentů poskytnuta?

Kromě dvou prvních situací (použití zbraně se smrtelnými následky a braní rukojmích), které jsou obecně považovány za nejvíce traumatizující, je potřeba "povinné" podpory u ostatních situací poměrně nízká. Názory respondentů na automatickou ("povinnou") psychologickou podporu se v jednotlivých souborech (co do míry zkušeností) signifikantně neliší.

Jednou z vysvětlujících verzí tohoto zjištění je vztah policistů k poradenství (psychologické podpoře) obecně. Jeho příčinou může být stupeň informovanosti policistů o poslání, hranicích a možnostech psychologického poradenství. Jinou možnou příčinou může být tendence policistů popírat účinek traumatizujících událostí.

Téměř polovina dotázaných (47%) policistů zastává názor, že má-li být psychologická podpora účinná, je nutné ji poskytnout v době co nejkratší - maximálně do 12 hodin od traumatizující události. Dalších 40% respondentů pak vidí horní hranici účinné psychologické podpory do 24 - maximálně do 48 hodin od traumatizující události.

SHRNUTÍ VÝZKUMNÝCH ZJIŠTĚNÍ

Ochota policistů v terénu akceptovat a posléze využívat uvažovaný systém postkrizové intervenční péče je v současné době limitována:

- zkušenostmi policistů s častým výskytem situací, které považují za méně traumatizující, a naopak minimálními zkušenostmi se situacemi, u nichž výrazný traumatizující zážitek apriori očekávají, což může vytvářet předpoklady k podcenění či přecenění negativních účinků traumatizujících událostí

- pocity policistů o dostatečnosti vlastních schopností vyrovnat se v poměrně krátkém časovém horizontu s následky traumatizující události některým z "osvědčených" způsobů, což je mj. vyvoláno (byť i potenciální) nemožností psychologické podpory po traumatizujícím zážitku pro téměř polovinu dotázaných, a s tím související praktickou potřebou dostupnosti odborné pomoci bezprostředně po traumatizující události ("s psychologem bych měl mluvit dřív, než mne začne vyšetřovat inspekce"...)

- averzí, vyvolanou pocitem "povinné" psychologické intervence v případech, že se policista ocitne v některé z taxativně vymezených traumatizujících událostí.

ZÁVĚR

Lze soudit, že systém institucionální péče o jednotlivé pracovníky založený na principech krizové intervence je pro Policii ČR životaschopnou myšlenkou. Vedle koncepčních a organizačních otázek (například zda jít cestou "peer- support" anebo cestou expertní krizové intervence telefonního či kontaktního typu či vytvořit smíšený model) je současně nezbytné pěstovat informovanost policistů o tomto typu služby. V podmínkách autoritativní organizace může být krizová intervence jednotlivcem vnímána nejen jako výraz péče zaměstnavatele, ale také jako určité omezení práva na soukromou volbu ( o tom, jakou pomoc si zvolí) a jako pokus o kontrolování doposud privátních sfér života. Bude rovněž žádoucí, aby pracovníci policie byli v nejbližší době sto odlišit hlavní poslání krizové intervence (tj. mentální překonání evidentně traumatizujících pracovních událostí) od jiných typů psychologického poradenství (např. v případech manželských problémů, pracovních konfliktů, ztráty pracovní motivace atd.). Současně by se domácí policejní psychologové neměli zastavit u sice atraktivních, ale relativně málo častých extrémních situací. Více výzkumné pozornosti by si zasloužily běžné, prozaické pracovní stresory vyplývající především z mezilidských vztahů v policejních týmech anebo stresory plynoucí z nezájmu a podceňování některých policejních činností v očích veřejnosti.


LITERATURA
Brown,T.M.-Pullen,I.M.-Scott,A.F.: Emergentní psychiatrie. Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1992.
Buchmann,K.-E.: Beratung. Interventionsstrategien in schwierigen Lebenslagen. Villingen-Schwenningen, Texte,Nr.21,1999.
Čech,J.: Úvod do policajnej psychologie. Edicia policajnych vied. Bratislava, Tlačáreň MN 1998.
Čírtková,L.: Policejní psychologie. Praha, Portál 2000.
Čírtková,L.: Profese se zvýšeným rizikem PTSP. Psychologie v ekonomické praxi. 1996, č.3-4, s.145-150
Dorner,K.-Plog,U.: Bláznit je lidské. Praha,Grada 1999.
France,K.: Crisis Intervention. Sprinfield, Charles.C.Thomas Publishers 1996.
Ehlers,A.: Posttraumatische Belastungsstörung. Göttingen, Hogrefe 1999.
Gasch,U.: Polizeidienst und psychische Traumen. Kriminalistik, 1998,č. 12, s. 819- 823.
Chandler,J.T.: Modern Police Psychology. Springfield,Thomas,1990.
Kastová,V.: Krize a tvořivý přístup k ní. Praha, Portál 2000.
Knoppová,D. a kol.: Telefonická krizová intervence. Praha, Remedium 2001.
Kratochvíl, S.: Základy psychoterapie. Praha, Portál 1997.
Microsoft Bookshelf. 1996-97 Edition. CD Set 086-056-005. Microsoft Corporation.
Paton,D.- Violanti,J.M.: Traumatic Stress in Critical Occupations. Sprinfield, Charles.C.Thomas Publishers 1996.
Preis,M.-Vizinová,D.: Psychické trauma a jeho terapie. Praha,Portál 1998.
Spurný,J.: Psychologie násilí. Praha, Eurounion 1996.
Úlehla,I.: Umění pomáhat. Písek, Renesance 1996.
Vymětal, J.: Rogersovská psychoterapie. Praha, Český spisovatel 1996.



Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |