POLICISTA 12/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
První neděle v měsíci | |
BOHUMIL LIPERT |
"Povstaňte...
Zvedal se ze židle namáhavě a pomalu, jako by rameny nadzvedával strop. Jeho stále ještě manželka u stolku naproti němu vyskočila, sotva uviděla otevřené dveře a v nich tři postavy zahalené v talárech. Advokát po jejím boku udělal totéž, ale zřejmě ho tahle procedura dost obtěžovala. Měl už vyděláno: Kniha byla téměř dopsána, zbývá už jen posledních pár řádek, v nichž je třeba nedovtipnému čtenáři říci, jak to nakonec dopadlo.
"Vyslechněte rozsudek: Jménem republiky..."
Rozsochatá předsedkyně senátu hrábla po brýlích a začala číst připravený text. Uvědomil si, že se na něho dívá. Asi čeká na jeho reakce. Nebo se jich bojí? Od samého začátku si nějak nepadli do noty. Popudilo ji už to, že přišel bez právního zástupce. Cožpak se dneska ještě někdo soudí sám? Nevyslovila to tak, ale cítil z její strany jakési pohrdání. Neúspěšný muž, úspěšná manželka...
Uhnul očima a zvedl je nahoru. Nad státním znakem byla Spravedlnost. Sochař, či štukatér, nedokázal to posoudit, místem nešetřil. Alegorie zabrala pěkných pár čtverečních metrů. Časem se na ní usadil prach několika desetiletí, během nichž se v soudní síni sice několikrát malovalo, ale na plastiku se přitom pokaždé zapomnělo. Třeba i proto, že k ní nedosáhly ani nejvyšší štafle. Možná se však malířům pouze nechtělo piplat s páskou přes oči, s váhami a s mečem. A také s řasnatým rouchem paní Spravedlnosti, do jisté míry připomínajícím talár.
"Manželství navrhovatelky a odpůrce se prohlašuje za zrušené," zahřímala předsedkyně, a konečně se mohli posadit. "Soud k tomuto rozhodnutí došel na základě zjištění, že..." Soudkyně sundala brýle a zjevně ožila. Teď přišla její chvíle: "Výrok o vině za rozvrat manželství se sice už dávno nevynáší, soud je však přesto povinen zevrubně zjišťovat příčiny, které vedly k vážnému rozvratu manželství a tyto uvést v odůvodnění vydaného rozhodnutí." Předsedkyně senátu vypadala na to, že jí plnění této povinnosti působí zjevné potěšení.
Napadlo ho, že tahle ženská je určitě rozvedená. Když se na ni chvíli díval a uvažoval, co se skrývá pod talárem, došel k závěru, že jí byl manžel zcela jistě nevěrný s mladší, hezčí a hubenější ženskou, a ona mu na to kápla. Teď se mstí každému chlapovi, kterého dostane do drápů...
Advokát na protější straně byl značně znuděný. Jitka se křečovitě usmívala.
Otočil hlavu a podíval se do prázdných lavic soudní síně. Jejich kauza naštěstí nikoho nezajímala. Snad ještě kdyby po sobě alespoň jednou za čas vystřelili... V jistou dobu to ale skutečně vypadalo, že nepřijmou-li odpovídající řešení, dojde k nejhoršímu. Ani jeden z nich si pod tím pojmem nepředstavoval nic konkrétního. Každopádně to však mělo znamenat cosi ošklivého. Raději proto couvl a odstěhoval se. Tušit následky, nikdy by to neudělal. Jitka podala žádost o rozvod, vykreslila ho jako nezodpovědnou osobu, která není schopná uživit rodinu, a navíc pije. Odmítla půjčovat mu šestiletou Markétu a zdůvodnila to tím, že člověku, který prosedí celé dny v hospodách, nemůže svěřit malé dítě. Ještě by ho ztratil!
Teď se to potvrzovalo i oficiálně. Manželka vypadala jako vzor všech ctností a on... Ani tady, před soudem, nedokázal dštít síru a polévat Jitku, s níž strávil hezkých pár let života, vědry plnými špíny. I když za poslední dva roky by si to určitě zasloužila...
Nikdy domů nenosil peníze v nůši. Maturitní vysvědčení ze strojní průmyslovky a funkce mistra ve fabrice nedávají záruku, že si člověk z výplat pořídí vilu a v garáži zaujme místo mercedes. Na druhou stranu nouzí rozhodně netrpěli. Měli to, co všichni. Byt v paneláku, chatičku, starou škodovku s rezavými blatníky, barevnou televizi a Markétu. Vypadalo to, že víc ani nepotřebují. Tenkrát se však ještě milovali. Myšleno nikoli pouze tak, že spolu spali.
Jitce pak zrušili školku. Sídliště zestárlo, učitelek neubylo, některá to musela odnést. Nebyla v tom nespravedlnost či křivda. Spíš náhoda. Jitku půl roku dopředu diskutovaná situace kupodivu nesrazila do kolen. Dalo by se dokonce říci, že jí pomohla na nohy. "Začnu podnikat!" rozhodla se jednoho dne a podepsala smlouvu o prodeji kosmetiky s jistou firmou, která nepovažovala za nutné nabízet své produkty v běžné obchodní síti, ale pomocí distributorů. Chytila se znamenitě. Kosmetika i Jitka. Ta si pak přibrala ještě dvě zázračné diety a jeden prostředek na vyčištění čehokoli, aby se nakonec rozhodla vydělávat i na sběru informací, což byl v podstatě prodej inzertních ploch. A najednou dala za měsíc někdy i desetkrát víc peněz, než kolik jich on přinesl o výplatě. A stejně najednou jí začal připadat usedlý, přízemní a bez jakékoli fantazie.
Pořídila si auto a k němu milence. Možná to bylo opačně, co na tom dneska záleží... A začala kašlat nejenom na něj, ale i na Markétu. A tak měl k dceři čím dál blíž, až se stal tátou i mámou, nedefinovatelným hybridem, který ráno honí do práce čtyřicet dělníků a spolu s nimi používá výrazy, které vysloveny mimo tuto partu a tovární halu by byly málem žalovatelné, aby se úderem druhé stal starostlivým, jemným a milujícím, a proto také milovaným opatrovatelem.
Když byla s ním, plakala Markéta jenom dvakrát. Poprvé v zoologické zahradě. Nejspíš zbytečně se jí tam snažil vysvětlit, že kvůli tomu, aby lev a tygr zůstali naživu, musí umřít jiné zvíře, protože tak už to v přírodě chodí...
Podruhé plavaly její oči v slzách, když si balil kufr a stěhoval se na podnikovou svobodárnu, jelikož žít s Jitkou v jednom bytě už nedokázal.
"Přijdu si pro tebe," vysvětlil Markétě, ale slib nesplnil, protože Jitka mu jednoduše Markétu nepůjčila.
"Až jak rozhodne soud!" prohlásila tvrdě. "Jsi pořád po hospodách!"
"A kde bych měl podle tebe být, když jsi mi vzala domov a dítě?" zeptal se poněkud naivně.
"Třeba v..." zasmála se, ale neřekla slovo, jež měla bezpochyby na jazyku.
Přestal přemýšlet nad tím, co bylo, a soustředil se na soudkyni. Jestli ho něco z celého rozvodu skutečně zajímalo, pak to bylo tohle:
"Jelikož se navrhovatelka a odpůrce nedohodli o úpravě práv a povinností rodičů k dítěti, rozhodl soud takto: Je v zájmu nezletité Markéty Bočkové, aby byla svěřena do péče matky a její styk s otcem dítěte byl na základě zjištěných skutečností omezen na jeden volný den v měsíci. Otec si může dceru vyzvednout každou první neděli v osm hodin ráno a musí ji vrátit v šest večer. Výživné bylo vzhledem k majetkovým poměrům otce i matky stanoveno..."
Dál neposlouchal. Pakliže mu na něčem doopravdy nezáleželo, tak právě na penězích určených Markétě.
Málem mu uniklo, že už je konec. Zase stáli, senát odcházel, advokát jeho bývalé ženy se spokojeně zubil a Jitka měla v obličeji sebevědomý výraz přemožitele zeměkoule i vesmíru.
"Jak jste to říkala, paní předsedkyně?" vrhl se k tlusté soudkyni, až leknutím poskočila. "Nejde mi o rozvod, ale o úpravu styků s dítětem. To je přece nespravedlivé!"
"Odvolejte se," řekla tiše a najednou se nezdálo, že proti němu něco má. "Rozsudek samosebou ještě není v právní moci. "Ale neprošvihněte termín... Pane Bočku," naklonila se k němu málem spiklenecky, "příště víc mluvte, máte-li co. A věřte, že peníze za dobrého advokáta nejsou vyhozené oknem. Soudu je tím pádem předestřeno více důkazů a on po jejich posouzení zvažuje... Zvažte to i vy."
Rozpačitě přešlápl, poděkoval a pak běžel k exmanželce: "Jitko, beru si Markétu už tuhle neděli. Je přece první..."
Jitka už málem kývla, když promluvil advokát, který se přitočil k jeho rozhovoru se soudkyní. "Nepřichází v úvahu, příteli," chtěl ho poplácat po rameně, a on měl co dělat, aby ucukl. "Jak jste sám slyšel, rozsudek není pravomocný. A jestli podáte odvolání, ještě dlouho nebude. Takže záleží pouze na matce, zda vám dceru svěří, či nikoli. Já bych jí doporučoval tu druhou variantu. Opačné řešení by podle mého názoru bylo možné v okamžiku, kdy se dobrovolně a o své vůli vzdáte všech opravných prostředků."
Najednou nevěděl, co říci. "Rozmyslím si to," zamumlal poraženecky.
"To je správné," souhlasil s ním advokát. "A uvažte, že odvolací řízení se může táhnout i rok a déle, zejména než na vás přijde řada. A do té doby..."
"Neodvolám se," vysoukal ze sebe. "Můžu přijít v neděli?"
"Jistě," souhlasila Jitka na advokátův pokyn a společně s ním opustila soudní síň.
Připadal si jako mokrý sněhulák. Před školou se nebylo kam schovat. Z předvánoční oblohy se na něho sypaly tisíce bílých vloček, jen o málo sušších než obyčejný déšť. Přesto byl odhodlán neodejít. V botách měl vlhko, žaludek se mu houpal jako loď na rozbouřeném moři a oči ho dráždivě pálily. Ještě dva dny a skončí mu dovolená. Osmnáct dní pronásleduje svou vlastní dceru jako odkopávaný pes. Jednou ho dokonce zahlédla a volala na něj: "Tatínku!" a chtěla běžet směrem, kde stál, jenomže matka ji dostihla a strčila do auta, za jehož volantem seděl pravděpodobně její budoucí manžel. Kvapem odjeli, aniž dovolili Markétě promluvit s ním jediné slovo. Svíral prsty sevřené v pěsti a proklínal sám sebe za nepodané odvolání. "Blbec vždycky prohrává," říkal si potichu i teď. "Skočil jsem na Jitčiny sliby. A podle toho jsem dopadl..."
Když si před čtyřmi měsíci přišel pro Markétu, nenašel ji doma. Prý odjela s babičkou. Té se přece vzhledem k jejímu stáří nedalo odmítnout... Navrhoval následující neděli, ale Jitka zavrtěla hlavou: "V žádném případě. Soud určil pouze tu první."
Napodruhé dopadl naprosto stejně. Pouze s tím rozdílem, že Markéta údajně leží se zápalem plic, má horečky a nesmí se rozrušovat. Potřetí byla podle Jitky dokonce v nemocnici. Prý až v Praze. Jestli má zájem, ať za ní klidně jede, ale leží na Bulovce na infekčním oddělení, kam návštěvy nesmějí...
Počtvrté by Jitka údajně vůbec nebyla proti tomu, aby si dceru odvedl, ale Markéta řekla matce, že nechce tátu už ani vidět. Je doma, ale odmítá se s ním bavit...
Nevěřil. Nejspíš ji zase někam poslali. Oba, protože ten cizí floutek se už v původně jeho bytě jaksepatří zařídil...
A tak se rozhodl, že na Markétu počká před školou. Chodí do první třídy. Což znamená, že končí ve dvanáct. Aby ji nepromeškal, vezme si den dovolené, umanul si před třemi týdny. Jenomže Jitka a její amant patrně odhadli, jakým směrem se budou ubírat jeho úvahy a následné pokusy. Jezdili pro Markétu autem. A jednou mu při odjezdu od školy dokonce zamávali. Od toho okamžiku začal souhlasit s názorem jakéhosi slavného psychologa, který tvrdil a dokonce napsal do svých učebnic, že každý člověk je za určitých okolností schopen vraždy. Naštěstí pro lidstvo ony konkrétní okolnosti, nutné k odstartování vražedného děje, u drtivé většiny populace nikdy nenastanou.
Podíval se na hodinky. Do konce čtvrté vyučovací hodiny chybělo třicet pět minut. Oklepal ze sebe mokrý sníh a vstoupil do hospody, ve které nejenom kvůli její strategické poloze trávil v posledních dnech spoustu času. "Pivo a dvojitý rum," poručil si, aniž se posadil ke stolu.
Za patnáct minut byl opět venku. Nechtěl Markétu promeškat. Rád by ji alespoň zblízka zahlédl, pohladil, vzal za ruku. Ať se stalo v minulosti cokoli, je to přece jeho dítě!"
Drnčení zvonku slyšel až na ulici. Nejspíš držel školník palec na tlačítku pořádně dlouho.
Pět minut po tom se před školou objevila Markéta. Rozhlédla se na všechny strany a zůstala bezradně stát. "Holčičko moje," rozběhl se k ní a chytil ji do náruče.
Nebránila se. Ale kroutila hlavičkou dál. "Ahoj, tati," přejela mu dlaní po zarostlé tváři. "Ty se neholíš? A proč smrdíš?" cítila nejspíš dva rumy v jeho žaludku.
"Já jsem moc rád, že si spolu můžeme trochu povídat," odnášel ji a neměl se k tomu postavit ji na zem.
"Máma s Čárlym nepřijedou?"
"S jakým Čárlym? zajímalo ho.
"No přece se strejdou Karlem. Co u nás teď bydlí místo tebe," odpověděla Markéta bezelstně.
"A co je ten Čárly zač?" zeptal se.
"Hadrář," pravilo dítě s despektem. "Má nějaké obchody s obnošeným textilem. Ale prý to sype," informovala otce.
"Víš co," navrhl Markétě. "Je pátek, a my se dlouho neviděli. Uděláme si výlet. Na celý víkend. Pojedeme na chatu."
"Vždyť žádnou nemáš," divila se Markéta. "Ta je teď naše."
"Jsou ještě jiné, lepší," lákal ji.
"Ale máma říkala, že pro mě přijedou jako každý den. A v sobotu a v neděli že pojedeme nakupovat do Norimberku."
"Všechno je jinak," vstoupil s ní do telefonní budky, neboť auto s Jitkou a Čárlym právě zastavilo před školou.
O dvě hodiny později se s Markétou na zádech brodil mokrými závějemi. Lesní cestu nikdo neprotáhl. Kdo by sem v tomhle počasí jezdil... Rybník a borový les lákaly chataře v létě a nikoli v polovině prosince. Pozorně se díval na chaty, jež míjeli. Jedna z nich je Ševčíka. Kolegy z jeho fabriky. A kamaráda. Když přišel při rozvodu skoro o všechno, zastavil se u něj v kukani: "Hele, Petře, když budeš potřebovat, je ti moje chatka k dispozici. Kde je, víš, stačí si říci o klíče."
Místo nich však nesl v ruce montpáku z auta, které nechal u hlavní silnice. Ševčík to určitě pochopí. Násilím otevřel okenici a pak okno. "Tati, proč to děláš?" zajímalo Markétu.
"Zapomněl jsem klíče," vysvětlil jí, vlezl dovnitř, a pak tam vtáhl i dcerku. Zatopil, našel rezervní klíče a odemkl hlavní vchod. Párkrát už tu byl a tak se částečně vyznal. Natočil do hrnce vodu a dal ji vařit. "Dáme si pytlíkovku?" sáhl do velké tašky, kterou vláčel s sebou a v níž byly potraviny, které koupil cestou.
"Nejím polívky. Ještě, kdybys mi dal ty dorty, co jsem si vybrala. A k nim čaj..."
Nakrmil ji, umyl a uložil. V chatě začínalo být konečně teplo a Markéta usnula, jako když ji do vody hodí. Došel ještě do kůlny a nanosil dřevo na celou noc. Pak začal hledat sáňky. Někde tu přece budou. Zítra povozí Markétu po okolí a v neděli... Poručil si nepřemýšlet tak daleko dopředu.
Sáňky nenašel. Rum v komoře ano. Nalil si skleničku, vzápětí druhou. Když byl v polovině láhve, ozvalo se venku šoupání bot a pak rány na dveře. "Otevřete, prosím vás," slyšel mužský hlas.
Ačkoli netušil, kdo by to mohl být, vyšel na verandu. Nikdo na ní nestál. Což však neznamenalo, že je široko daleko sám.
"Ruce vzhůru a žádné blbosti," ozvalo se odněkud z boku. "Tady policie."
"Nemám zbraň a nejsem zloděj. Všechno vám vysvětlím," řekl do mrazivého prostoru.
"Tak jo," souhlasil starý policista, objevivší se náhle pár kroků před ním s pistolí v ruce. "Stejně budeš muset. Hledají tě jako únosce."
Láhev rumu dopili společně. Ale až potom, co odvyprávěl policistovi svůj příběh a slíbil mu, že zítra ráno odveze Markétu a předá ji matce. A hned v pondělí na radu tohoto zdánlivě prostomyslného strýce zažaluje svou bývalou ženu pro neplnění podmínek styku s dítětem, jež stanovil soud.
"Ne aby tě napadly nějaké blbosti," loučil se policista. "Chytnou tě, jako jsem tě chytil já, a pak by to s tebou dopadlo moc zle. Tak se drž. Už kvůli té malé."
Když za ním zaklaply dveře, sedl si otec k dceři a pohladil ji po vlasech. Neprobudila se, a on tomu byl rád. Těžko by jí totiž vysvětloval, proč má v očích slzy úzkosti i naděje.