Státní správa

Zábava, nebo ohrožení - anketa s otázkou, zda jsou hrací automaty neškodnou zábavou, nebo vážným ohrožením hráčů, POLICISTA č. 2/1998, str. 8 až 9

Blikající a rachotící výherní automaty se staly běžnou součástí každodenního života a jejich instalace v hernách a restauracích má mnoho zastánců i odpůrců. S otázkou, zda jde o moderní, poměrně neškodnou zábavu, nebo o vážné ohrožení hráčů, jsme se obrátili na několik lidí, kteří mají k nenasytným hracím bedničkám blízko.

Martin Zoubek - hostinský:
Ilustrační foto Jiří Novák Koukněte, mně se to taky nelíbí. Takový serepetičky do lokálu nepatřej, stejně jako třeba televize. I když u tý bych udělal jednu výjimku, když běží nějakej sportovní přenos, to zábavu nekazí, chlapi rádi fanděj houfu. Ale zpátky k těm hracím mašinám. Nedávno se nechal slyšet starosta, že to zatrhne nějakou místní vyhláškou a bude po ptákách. Fajn, já to beru. Jenže stejnej chlap taky prosadil skoro zdvojnásobení nájmu, kterej za tuhle špeluňku platím. A to nejde dohromady. Bez těch beden na to prostě nemám. Nebo bych musel zvednout pivo o tolik, že by sem stejně nikdo nechodil. Pozor, já nekňourám. Už dneska tu makám jak barevnej a nevydělám si o moc víc, než dělá gáže ve fabrice. A tam je v půl třetí padla a volný soboty a neděle. Zkrátka, je to jednoznačný. Jestli ty automaty zakážou, tak já končím.

Dimitrij Malota - výtvarník:
Dneska se všechno bere moc dramaticky. Gilbert Keith Chesterton, kterého si náramně vážím, jednou napsal, že alkoholici i zapřisáhlí abstinenti dělají stejnou chybu. Dívají se totiž na alkohol jako na jed, místo aby v něm viděli nápoj. Dovolím si drobnou parafrázi. Hrací automaty nejsou ani zkáza, ani brána do báječných, dosud nepoznaných zážitků. Je to jen obyčejná hra, o nic katastrofálnější než Člověče, nezlob se. Konečně i v tom se dá prohrát chalupa.

Viktor Štrajbl - úředník:
Nesmyslná otázka. To je jako byste se ptali, jestli je rakovina zdravá nebo jestli někomu udělá radost, když se dozví, že je HIV pozitivní. Samozřejmě, že je to ohrožení a možná mnohem horší, než zatím dokážeme dohlédnout. Ilustrační foto Jiří Novák Vím to, bohužel, z vlastní zkušenosti. Náš Péťa do toho spadl. Nikdy před tím s ním nebyly žádné maléry, výborný kluk, i ve škole mu to šlo. Přibližně tak v patnácti začal hrát. Doma jsme to dlouho nevěděli, přišlo se na to jen proto, že se ztrácely věci. Svícen, knížky z knihovny, manželčiny náušnice a tak dál. Všechno prodal a naházel do automatů. Žena byla zděšená, ale já to bral jako klukovinu. Myslel jsem, že není nic lehčího, než mu to rozmluvit. Trocha matematiky a počtu pravděpodobnosti, na kousku papíru se dá hravě dokázat, že je ztráta zákonitá a hotovo. Jenže on hrál dál. Dlouho jsem se bránil přirovnání téhle závislosti s návykem na drogy. Ale je to tak. Logika, rozum, dobrá vůle, nic nestačí. Když už nebylo co sebrat doma, dal se do party stejně postižených mládenců, vykrádali auta, stánky, obchody. Jen aby měli na svou hru. Samozřejmě, že je chytili. Byl z toho soud, podmínka, vyhazov ze střední školy. Bojím se, že to všechno je jenom začátek. Konec téhle kalvárie je v nedohlednu.

Naďa Karlovská - servírka:
Já teda nevím, co na tom chlapi maj. Některý u toho dokážou prostát celej den. Dyť je to o zblbnutí, ne?

Vlastimil Kočka - opravář hracích automatů:
No jo, teď je na tapetě naše firma, my jsme nepřátelé lidstva. Babička si taky vždycky musela najít hromosvod. Když děda prohrál v kartách krávu, mohl za to hospodský, vinu měly čertovy obrázky, za vším stáli špatní kamarádi, ale nikdy ne dědeček, protože toho se bála. Dneska jsou tedy v nemilosti automaty na štěstí za hrst drobných, to je ta pravá hrůza. Odstraňte je, křičí páni politici, a nastane ráj na zemi. Jenže je to hloupost. Hrálo se vždycky, co svět světem stojí, to je věc lidské povahy a ne kostek nebo karet. Zabavte karbaníkům plátýnko a budou se sázet o to, kdo vytáhne delší kousek slámy, ruletu si udělají z bubínkového revolveru a prohrajou stodolu pomocí tří skořápek a jednoho hrášku. Už jsem se smířil s tím, že nikomu nevymluvím, že problém je v lidech a ne v přístrojích. Tak jen maličkost na závěr. Hrací automat nepodvádí. Nehraje s poznačenýma kartama, netahá esa z rukávu a když někdy prohraje, nečeká ve tmě před hospodou na výherce, aby ho zmlátil a peníze mu sebral.

Čeněk Lhoták - řidič:
Já bych to zakázal a basta. Nic dobrýho to nikomu nepřineslo.

Marie Povejšlová - fotografka:
Já myslím, že lidi mají mít, co chtějí. Nemluvím o dětech, ale o dospělých. Jsou svéprávní? Můžou volit? Tak v čem je problém? Jestli má někdo právo spolurozhodnout o tom, jaký poslanec zasedne v parlamentu, tak proč by si, krucinál, nemohl sám vybrat, jestli chce, nebo nechce hrát na automatu?

Stela Voráčková - prodavačka:
Já to zažila. Manžel tomu propadl. Pět let jsem to vydržela, a když to dneska někomu vykládám, zní to skoro neuvěřitelně. Rodinný úspory pryč, tajně prodaný auto, všude u kamarádů dluhy. Ale to nebylo nejhorší. Děti se začaly za tátu stydět, on sám se docela změnil, nebylo na něj spolehnutí absolutně v ničem. Měl třeba přinýst vejplatu a objevil se až za tři dny, bez koruny, špinavej, jako kdyby vylezl z kanálu. Ale takový historky určitě znáte, nejdřív malér, pak omluvy, pláč, sliby a potom zase malér. Nakonec jsem se rozvedla a bylo to jediný možný řešení, teď mám konečně klid. Ale kdyby někdo dokázal ty hrací bedny opravdu zlikvidovat, tak bych se za něj snad chodila modlit.

Igor Horký - zedník:
Dyť je to jedno, ne? Někdo hraje, jinej chlastá, další je zase na holky. Kdyby byli všichni vzorný, tak by v životě nebyla už žádná sranda.

Klement Miter - student:
Licoměrnost světem vládne. Všechno to povídání kolem hracích automatů mi připomíná starou Shawovu hru Domy pana Sartoria. To je takovej vydřiduch, kterým všichni opovrhujou, jenže nakonec se ukáže, že ta nóbl ušlechtilá společnost kolem, by bez takovejch Sartoriů nemohla chodit na plesy a rauty, ale snad, nedej bože, by musela i začít pracovat. Mám dojem, že jsme ve velice podobný situaci. Bojujeme proti kouření a opilství, ale bez daní z alkoholu a tabáku by asi nikdo nedokázal sestavit státní rozpočet. Takže všechno skončí maximálně neutrální poznámkou na reklamách, že ministr zdravotnictví vzkazuje, že kouření a nadměrný pití škodí zdraví.
Vy, novináři, jste v podobnejch anketách za šašky. I kdyby se devadesát procent národa vyslovila za zrušení hracích automatů, stejně se nic podstatnýho nezmění. Tyhle mašinky nikdo nikdy doopravdy nezakáže, protože nesou prachy. Moc velký prachy. Ale už by to bylo slušný jednou přiznat a nenasazovat si masku ochránců veřejnejch mravů. Takže co, pisálci? Uveřejníte to, co jsem povídal?

Kamila Čertová - zahradnice:
Mluvíte o automatech, jenže je to všude. Sazka, sportka, bingo, trefa, sázky na koně, psy, vlastně skoro na všechno. Prohrát mi připadá stejně špatný jako vyhrát. Člověk by si měl svůj majetek zasloužit.

Rudolf Maňák - účetní:
Jsem pro zákaz. Jednoznačný zákaz. Víc vám neřeknu.

Jinřich Štěpánek - strojař:
Já hraju a poměrně často. Nesnáším hospodské žvanění, proto si nerad sedám k cizím stolům, ale když mám za sebou náročný den a chci si dát pár piv, s chutí postojím u hracího automatu. Je to takový odpočinek, člověk vypne ze všech starostí a je mu dobře. Jistě, v zásadě asi prohrávám. Ale rozhodně ne tolik, aby to stálo za řeč.

Josef Bureš - učitel:
Zákazy nic neřeší. Hrací automaty jsou odporné, ale kdybych měl hlasovat o jejich odstranění, byl bych proti. Za časů prohibice ve Spojených státech spotřeba alkoholu neklesla, nýbrž stoupla, gangsteři zbohatli, země zchudla. Bylo to zkrátka nejhorší možné řešení problému, jaké si lze představit. Společnost nelze řídit pomocí armádních befelů. Hráčská závilost nevězí v přístrojích, ale v duších hráčů. Je to vyplnění beznadějné prázdnoty, náhražka myšlení, tvůrčí práce, lásky... Kdyby to neznělo tak pateticky, řekl bych, že jde vlastně o jakési volání o pomoc, pro kterou už je zpravidla pozdě. Zničení automatů, o němž se hovoří, je stejně pošetilé, jako zákaz kouření na troskách vyhořelého domu. Chyba se stala mnohem dřív. Mizerná výchova, nedostatek ideálů, nenaplnění životních programů a zájmů, absence morálky. Velká slova, vím. Ale copak si umíte představit člověka, jehož baví matematika, je okouzlen poezií, snaží se malovat nebo komponovat hudbu, prostě tvůrčí bytost, která by dokázala strávit desítky a stovky hodin pozorováním okénka, v němž se mají seřadit tři banány nebo tři trpajzlíci?. To snad ne! Neberme dnes hráčům jejich automaty, když jsme jim včera nedokázali nabídnout něco lepšího. Vina není v nich, ale v nás... Zase učitelská teze, nezlobte se. To už je asi nemoc z povolání.

Povídání skončilo, automaty jedou dál. Kulometný rachot při vyplácení výher, nekonečné blikání pestrobarevných displejů, hráči laxní i vášnivě zapálení. A jedna nedořešená otázka. Jde o nápoj, nebo o jed?

-jr-
Ilustrační foto Jiří NOVÁK