POLICISTA  8/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

soutěžní povídka - 2. místo

Víla a pistolníci
 ANTONÍN JIROTKA

Antonín Jirotka"Možná je to všechno tím, že začínám bláznit."

"Nesmysl," řekl doktor Šimek.

"Babička z tátovy strany skončila v ústavu."

"To vůbec nic neznamená..."

"Já jen, abyste počítal se všemi možnostmi."

"Jistě. Teď se klidně položte na pohovku, hezky se uvolněte a začněte povídat, co vás trápí. Beze spěchu, pane Horáčku, máme přece spoustu času."

Doktor psychologie Přemysl Šimek usedl do svého už trochu rozvrzaného křesla a nasadil výraz absolutního soustředění. S odbornou zadumaností na tváři se často dokázal odpoutat od nekonečných zpovědí, myslet na své problémy a někdy si, pokud byl opravdu unaven, v této pozici i maličko zdříml. To ovšem neznamená, že by svůj obor podceňoval nebo flákal, naopak, po dlouhých letech praxe byl stále přesvědčen o přímo zázračných možnostech psychoanalýzy. Byl si jist, že odkrývá stále nová a nová zákoutí lidské duše a praktické výsledky jednoznačně ukazovaly, že svým pacientům pomáhá. Jen vnitřní energie a nadšení už neměl tolik, co dřív.

"Měl jsem sen, víte?" řekl Ervín Horáček. "Ale docela jiný, nežli jsou obyčejné sny, na které člověk zapomene pár minut po probuzení. Tohle byl intenzivně prožívaný příběh a doteďka si pamatuju každý jednotlivý detail."

"Vyprávějte."

"Bylo mi tak osm deset let a šli jsme spolu s tátou pouštět draka. Před tím jsme ho dlouze vyráběli, já maloval na hedvábný papír dračí obličej, moc se mi to nedařilo, ale tatínek mě utěšoval, že je to krásné..."

Klasický pocit nedostatečnosti ve srovnání s otcem, pomyslel si psycholog a zapsal do notesu drobnou poznámku.

"Na Hůrce jsme byli docela sami, foukal silný studený vítr. Držel jsem klubko dvojbarevného provázku, táta draka vypustil, ten vyletěl, krásně stoupal proti slunci, ale najednou se provaz přetrhl a můj báječný drak začal houpavě padat za obzor. Bylo mi do breku a rozběhl jsem se za ním. Hnal jsem se jako blázen, zakopával o kameny a prodíral se křovím, drak mi unikal jako křepelka, co chce odlákat dravce od hnízda, nakonec s ním ale vítr udeřil o vápencovou skálu starého lomu, zapraštělo to a bylo po všem.

- To nic, řekl otec, tak to muselo být. Vzal mě za ruku a vedl do chodby proražené v bílé stěně. Trochu jsem se dovnitř bál, mám hrozný strach z malých uzavřených prostorů, ale nakonec jsem šel."

Klaustrofóbie, poznamenal si doktor, možná zaviněná přidušením dítěte při porodu. K poznámce připojil otazník.

"Ve štole však bylo světlo a docela dobře se tam dýchalo, takže jsem na tíseň rychle zapomněl," pokračoval Horáček. "Došli jsme do místa, kde úzká chodba přecházela v jakousi jeskyni, strop mizel někde nahoře ve tmě jako klenba katedrály. Tatínek ukázal na velikánský kámen, který tvarem trochu připomínal obrovskou psí hlavu, a řekl tiše: Zapamatuj si tohle místo. Proč? ptal jsem se a měl ještě plnou hlavu zničeného draka, jenže vedle mne už nikdo nebyl. Najednou se ozval dunivý zvuk jako při zemětřesení, stěny se bortily, zoufale jsem vykřikl a probudil se."

"Takové sny jsou poměrně běžné," poznamenal doktor Šimek. "Mimochodem, v dětství jste s otcem vycházel dobře?"

"Právě, že vůbec ne. Opustil mámu, když jsem byl ještě v kočárku. Nikdy si se mnou nehrál, nikdy mě nepohladil, neznamenal jsem pro něj nic víc než pár stovek alimentů měsíčně. Strašně jsem ho za to nenáviděl. A vyčítám mu to dodnes, i když už je po smrti."

Psychologa napadlo, že tady možná bude kořen pozdějších neuróz, ale nechtěl se ukvapovat.

"Pokračujte prosím."

"Jak říkám, byl to takový divný, neuvěřitelně živý sen. Pořád jsem se ho nemohl zbavit, následující den byla sobota, a protože jsem neměl nic důležitějšího na práci, šel jsem se na Hůrku podívat. Já tam, pane, nebyl od svých klukovských let, od dob, kdy jsme s kamarády chodili do vápencových skal hledat zkameněliny. Překvapilo mě, jak málo se toho změnilo. Ani stromy moc nepovyrostly, zřejmě je silurské podloží chudičké a o každý centimetr dřeva musí rostliny bojovat. Všechno bylo docela stejné jako v mém snu, seschlá tráva, v ní drobné fialové karafiátky, kterým se říkalo slzičky. Když jsem v pichlavém trnkovém keři uviděl zapletený dvojbarevný provázek, stejný jako ten, o němž se mi zdálo, úplně ve mně hrklo. Pomalu jsem šel k opuštěném lomu, skalní chodba byla uzavřená dřevěnými vraty, petlice na nich dávno zrezivěla, ale někdo vytrhl pár prken, takže se dalo poměrně snadno vejít dovnitř. Nebylo mi to příjemné, už jsem říkal proč, ale nakonec jsem tam vlezl. Ve štole byla tma jako v pytli, já ale od časů, kdy nám v činžáku zlobí světlo na chodbě, nosívám takovou malou baterku, rozsvítil jsem ji a šel do nitra skály. Nevím jak dlouho to mohlo trvat, snad pět minut, možná i víc, už jsem se chtěl pomalu vrátit zpátky, když jsem zepředu uslyšel hlasy. Hrozně mě to polekalo a celý jsem ztuhl, naštěstí mě napadlo zhasnout a přitisknout se k vlhké stěně. Záře mnohem silnější než ta moje hromnička osvětlila celou jeskyni, byl jsem totiž už jen kousek od ní, a u kamene v podobě psí hlavy jsem spatřil permoníky ve špičatých čepicích ..."

Doktor Šimek neříkal nic, jen si pozorně pacienta prohlížel. Je to blábolení nějaký žert zlomyslných přátel, nebo ne? Drak, trpaslíci, už chybí jen Bajaja. Jenže ten chlap na lůžku rozhodně nevypadal, že si dělá legraci. Měl bledé zpocené čelo, zrychlený dech a pracně hledal přesné výrazy.

"Byli tři. Přinesli si takové dlouhé páky nebo co, strčili je pod balvan, zabrali a ten kámen se maličko nadzdvihl. Podepřeli ho, něco zasunuli pod něj, potom se znovu opřeli do tyčí a psí hlava se vrátila na své místo. Měli velice dobrou náladu, často se smáli. Co si ale povídali, jsem nerozuměl."

"Škoda."

"Tak, co si o tom myslíte, pane doktore?"

"Je předčasné vynášet nějaké soudy," řekl Šimek nepřesvědčivě a myslel na schizofrenii. Taková vážná věc by se ovšem měla konzultovat s psychiatrem.

"Nikdo mě nebere vážně!"

"Jo, tak už to chodí," připustil psycholog a zalovil v paměti, kde měl malou sbírku citátů pro každou životní příležitost.

"Chesterton kdysi napsal, že jsme zvláštní společnost. Pokud u soudu dva hodnověrní svědci řeknou, že viděli na vlastní oči vraždu, jsme ochotni na základě jejich svědectví poslat obviněného na šibenici. Pokud stejně seriózní pánové prohlásí, že viděli v lese tančit vílu, pošleme je do blázince."

"Prosím?" ozval se Horáček poplašeně.

"To jsem nemyslel na vás. To je jen obrázek přísně materialistického myšlení, které nepřipouští představu zázraku."

"Jenže já taky..."

"Co taky?"

"Taky jsem viděl vílu."

To ještě scházelo, pomyslel si chmurně doktor, ale na tváři vyloudil úsměv.

"Povídejte."

"No, když tam ty permoníci..."

"Z čeho soudíte, že to byli permoníci?"

"Vypadali tak. Měli kápě jako havíři za středověku."

"A ta víla?"

"Byla tam s nima."

"Sněhurka?"

"Ne, to ne. Ani služka, ani princezna. Spíš něco jako páže. Ale hezké páže."

"A co se dělo dál."

"Skoro už nic. Když pod ten kámen dali to, co měli, šli pryč. Těsně okolo, ale neviděli mě. Ta dívka voněla levandulí."

"To všechny víly," pokusil se doktor o vtip. Pacient se neusmál.

"Pak jsem z podzemí vylezl taky. Venku svítilo sluníčko, zpívali ptáci, foukal vítr. Prostě úplně normální svět. A uprostřed něj jeden cvok."

"To přeháníte."

"Možná, jenže to je právě nejhorší, ta nejistota. Kdybych pozitivně věděl, že blázen jsem, tak bych se halt podle toho zařídil. Takhle jsem v hrozné situaci. Můžu věřit svým smyslům, nebo ne? Je to, co vnímám, jenom jakási fatamorgána? Řeknete mi to? A když mi to řeknete, byl jste to vy nebo nějaký stín z neskutečných představ. Vidím to, co vidím? Nemůžu v takovém potrhlém poblouznění udělat něco strašného? Třeba mě teta požádá, abych zabil králíka, já ho majznu za uši, a potom s hrůzou zjistím, že mi u nohou leží mrtvé dítě..."

"Fuj," pravil Šimek.

"Já vím, je to jak z hororu, ale co mám dělat?"

"Pomalu," řekl doktor. "Neumím dávat zázračné a univerzální rady. Možná to bude trvat dlouho, ale všechno si postupně probereme a nakonec na to přijdeme. Mluvil jste o otci, ale o mamince jste se ještě nezmínil."

"Báječná ženská. Světice. Strašně rád bych si někdy našel dívku, která by se jí podobala, ale bojím se, že se mi to nepodaří..."

Psycholog pookřál. Oidipovský komplex byla záležitost, ve které se vyznal docela dobře.

* * *

Doktor Šimek dával do pořádku malou čekárnu před svou soukromou ordinací. Dělal to velmi nerad, ale pořád to bylo snesitelnější, než platit uklízečku. Vlhkým hadrem vytřel zašlapané linoleum, vyprázdnil koš na odpadky a barevné časopisy na stolku rozhodil do lákavého vějíře. Pomuchlané deníky nacpal do papírové krabice a vzpomněl si při tom na výrok Karla Čapka. Nic není staršího než včerejší noviny. Takže co s tím jiného než do sběru?

Když urovnával jednotlivá čísla, všiml si titulku: Loupež s explozí. Zaujalo ho to.

Drama jako vystřižené z akčních filmů zažili včera odpoledne zaměstnanci klenotnictví v Nešlehově ulici ve staré části města. Dopoledne omezil provoz obchodu filmový štáb, který tu natáčel historické záběry pro připravovaný muzikál o rudolfínských alchymistech, venku prskaly neškodné pyrotechnické rachejtle, když tu nečekaně otřásl domem mnohem mocnější výbuch. Dveře krámku se rozletěly a dovnitř vtrhla skupinka lidí ve starobylých katovských kápích na hlavách. Zbraně, jimiž mířili na klenotníky, však byly veskrze moderní. Během kratičké chvíle se jim podařilo uloupit zboží v hodnotě několika milionů korun, potom zmizeli v nepřehledné skrumáži komparsistů. Policie po pachatelích pátrá, podle dosavadních informací se zdá pravděpodobné, že jedním z maskovaných lapků byla žena.

A sakra, pomyslel si pan Šimek. Zašel do své prázdné ordinace, položil se na pohovku pacientů, přivřel oči a pokusil se přemýšlet. Byl zvyklý sestavovat příběhy z útržků a kusých vzpomínek.

Takže od začátku. Vyloupení klenotnictví uprostřed filmařského ruchu není tak špatný nápad, katovská kápě k historickému komparsu patří, podobně oblečených lidiček se okolo jistě motaly tucty. Výbuch, co rozmlátil dveře, je trochu jiná kapitola. Odmyslíme-li teroristy, profesionální pyrotechniky a amatérské chemiky, tak s výbušninami mnoho lidí zacházet nedovede. Lom za Hůrkou byl uzavřen teprve nedávno, před takovými čtyřmi pěti lety se tam ještě těžilo. Čert ví sice jak, ale je dost pravděpodobné, že tam nějaký dynamit potřebovali a uměli používat.

Na stole zadrnčel telefon, doktor se však nenamáhal zvednout sluchátko a přístroj po chvíli ztichl.

Takže parta navlečená do starobylých hábitů s pomocí bývalého střelmistra vybere klenotnictví a rychle ujíždí z místa činu. Převléknout se všichni můžou někde na odpočivadle, horší nebezpečí představují ukradené šperky. To je totiž zatraceně horké zboží, pokud se zlato nepřetaví a vzácné kameny nepřebrousí, jde o jednoznačný důkaz viny. Nejlepší je proto poklad někam uložit a počkat, dokud se první smršť vyšetřování nepřežene. Takový bývalý střelmistr zná jistě opuštěný lom jako svoje boty, navíc dovede pomocí pák pohybovat s těžkými kamennými kvádry a mnohatunový poklop je zárukou, že šperky nenajdou děti nebo amatérští paleontologové. Navíc, lokalita je jen kousek od města, takže co lepšího si lze přát?

Svědek, který se náhodou objevil na místě, to už je čistě jenom smůla. Jestli se to tak odehrálo, potom Ervín Horáček nepozoroval žádné permoníky ani víly, jen partu obyčejných lotrů a jejich levandulovou přítelkyni. Do očí bijící dobrá nálada zločinců je klasická reakce provázející uvolnění po přestálém stresu. Pacient se tudíž nemusí obávat o svou soudnost a drobné neurózy, barevné sny, hněv na nebožtíka tatínka a přehnanou závislost na matce, to už nějak časem vyřešíme.

Jestli to ovšem bylo vskutku tak...

Do čekárny vstoupil první pacient, doktor Šimek otevřel dveře a s milým úsměvem ho pozval dál.

"Jak se máte, to jsem moc rád, že se to zlepšilo, nu, jaképak dlouhé řeči, můžeme prosím pokračovat..."

Usedl do skřípajícího křesla a myšlenkami se vrátil mezi silurské vápence.

* * *

Vnitřní nejistota je fenomén, který se nevyhýbá ani zkušeným psychologům. Stejně jako zvědavost. V neděli se doktor Šimek vyvázal ze všech předem domluvených schůzek, oblékl svetr, nazul turistické boty a vyrazil na návrší zvané Hůrka, kde svěží vlhký vzduch voněl podzimem.

Psycholog kličkoval mezi trnkovými keři i pejskaři na procházce, líbilo se mu to a v duchu si umiňoval, že si podobný výlet udělá častěji. Člověk by přece neměl pořád vysedávat v ordinaci nebo v hospodě.

Chlapeček s otcem a podomácku vyrobeným drakem připomínal ilustraci k Horáčkovu snu. I vítr foukal směrem k opuštěnému lomu.

Stejně to bylo trošku zvláštní, ten příběh o přetrženém dvoubarevném provázku, který pacienta dovedl jako Ariadnina nit do skalního labyrintu. Trochu příliš literární, než aby se něco podobného člověku opravdu zdálo. Dejme tomu, že všechno bylo ještě trochu jinak. Třeba pan Horáček nepřišel k záležitosti jako slepý k houslím, ale loupeže se zúčastnil. Nebo o ní přinejmenším věděl. Jeho podvědomí se brání takovému nemorálnímu skutku, ovšem ne zas tak vehementně, aby šel na polici a kamarády udal. Jen si v podstatě přeje, aby poklad někdo našel a vrátil majiteli. A protože trpí na drobné neurózy, vybral si psychologa, kterému všechno převyprávěl jako pohádku a doufal, že to pochopí. Pro jistotu ještě nechal v čekárně ty noviny...

Výstražné cedule varovaly před zborceným okrajem skály, lom připomínal pomalu se hojící ránu. Strmé vápencové srázy, díry po sbíječkách a docela dole jezírko s modravou hladinou. Doktor sestoupil po stezce vhodné spíš pro kamzíky než turisty a po chvíli hledání objevil boční štolu zaslepenou dřevěnými dveřmi. Petlice byla opravdu rezavá, starý visací zámek se však leskl, zřejmě ho někdo nedávno namazal olejem. Šimek roztáhl dvě uvolněná prkna a mezerou mezi nimi vlezl dovnitř. Chodba mizela ve tmě, rozsvítil tedy mohutnou baterku a odhodlaně vykročil do nitra skály. Ozvěna kroků se dunivě rozléhala a kdesi v dálce s temným pleskáním kapala voda. Ušel tak sto, maximálně sto padesát metrů a dostal se na místo, kde štola vskutku přešla v prostornější jeskyni, zdaleka ovšem ne tak ohromnou, jako vyprávěl Horáček. Na protější straně byly dva převržené důlní vozíky a u pravé stěny ležel velikánský balvan vzdáleně připomínající hlavu lišky nebo psa. Doktor ho obešel a na několika místech našel stopy po nedávném páčení. Tak ano, klape to, pomyslel si. Spíš z legrace, než aby věřil v nějaký výsledek, se pokusil kámen trochu nadzvednout, ale nepohnul s ním ani o milimetr. Moc dobrá skrýš, řekl si.

S pocitem uspokojení, že přece jen ještě dovede trochu racionálně přemýšlet, si oprášil zašpiněné ruce a zamířil k východu. V nažloutlém světle baterky se cosi zalesklo. Sehnul se a zvedl drobný zlatý kroužek. Byl to jednoduchý snubní prstýnek, evidentně nový, na vnitřní stranu ještě nikdo nevyryl žádné jméno ani datum sňatku.

* * *

Pacient hovořil o opakujících se depresích, stěžoval si na mizerný svět a beznadějnou finanční situaci. Psycholog, vědom si toho, že poslouchá jednoho z nejúspěšnějších a nejbohatších lidí ve městě, neztrácel čas rozmlouváním iracionálních strachů, ale pokoušel se hledat příčiny. Na začátku mohlo být cokoliv. Problémy na základní škole, hněv rodičů nad nenaplněným ideálem čítankově vzorného synka, pubertální vzpoura, která skončila debaklem, nebo trauma z prvních nezvládnutých sexuálních zkušeností.

"Když jste tenkrát, vlastně ještě jako kluk, utekl z domova, cítil jste pocit viny?"

"Nevím, ale asi jo. Stejskalo se mi, víte?"

Každodenní práce znamenala dlouhé hodiny tichého vyprávění. Doktor Šimek poslouchal stesky chlapíka, který přijel mercedesem bratru za půl druhého milionu, a s trochou závisti uvažoval, kolik let by musel pracovat, aby si na podobný bourák vydělal. I když, jistá možnost by tu byla...

Pokušení ho pomaličku lámalo jako hladovou kočku talíř mléka. Konečně, co je na tom kouknout se pod nějaký pitomý kámen, nešlo by o nic víc než o nález. Deset procent by mohla být slušná odměna. Jestli tedy takové pravidlo ještě platí, možná, že už ne. Třeba by mi nedal nikdo nic. Jenže majitel zlatnictví stejně zkásne pojišťovnu a docela jistě si cenu řádně nadsadil. Pak by to ovšem mohlo ještě vypadat, že nálezce část šperků ukradl. Za dobrotu na žebrotu...

"Nejhorší je to po ránu. To bych nejradši nežil."

"Pijete?"

"Dost. Ale není to jen kocovina..."

Tak maličko by stačilo. A byla by nová ordinace, sestra v předpokoji, dovolená v Egyptě. Nebo v Řecku...

Ostražitý kocour udělal poslední krok a zabořil čenich do misky. Přemysl Šimek si půjčil od kamaráda nůžkový hever, sám měl v autě také takový, ale budou potřeba nejméně dva. Nakoukl do kalendáře. Víkendy zavrhl, to jsou vápencové stráně plné přírodochtivých poutníků, ideální je běžný všední den dopoledne.

Na úterý zrušil všechny předem naplánované návštěvy pacientů a přeobjednal je na jiné dny. Od té doby, co se rozhodl, že si ukradené šperky vyzvedne, se mu ulevilo. Ostatně, jak sám často říkával, nejhorší jsou rozpaky.

Brzo ráno, v době, kdy v ulici pod oknem ještě rachotily popelářské vozy, zazvonil telefon.

"Šimek."

"Tady je Horáček, pane doktore. To jsem moc rád, že jsem vás zastihl."

"Co je?"

"Totiž, mně se zase zdálo o tátovi. To teď moc často. Já nevím, jak si to vysvětlit. Jako by mi chtěl splatit nějaký dluh. Chápete?"

"Jistě," řekl doktor nevrle.

"No, a teď to bylo o vás."

"Neříkejte."

"Vážně. Prostě mi vzkázal takové varování. Pamatujete, jak jsem vykládal o tom lomu s vílou a strašidlama? Prosím vás, nechoďte tam. Nechoďte tam, nebo se stane něco hrozného."

"Proč bych tam měl chodit?"

"Nevím. Ale slibte mi, že se tomu místu vyhnete. Pro můj klid."

"Spolehněte se," řekl Přemysl Šimek a zavěsil. Měl chuť se zasmát. Tak ono to funguje jako hodinky. Horáček v té loupeži asi opravdu jel, mezihra s výčitkami svědomí už je pryč, teď si uvědomuje, že toho vykecal moc a snaží se kalit vodu. Ale už marně.

Doktor psychologie uložil do velké sportovní tašky dva automobilové hevery a seběhl dolů ke své obstarožní škodovce. Brzy už bude mít mnohem lepší automobil.

Vápencové stráně, které kdysi tvořily dno dávno vyschlých moří, byly prázdné a opuštěné. Ve starém lomu nebylo ani živáčka. Šimek se protáhl dírou v bednění a o pár minut později stál před balvanem ve tvaru psí hlavy. Odhadl těžiště, pod protilehlé okraje zasunul zvedáky a začal točit klikou. Běhal od jednoho přístroje k druhému, šlo to pomalu pomaličku, ale kámen se zvedal jako obrovská rozevírající se škeble.

Správně vyřešený logický příklad už nemá čím překvapit. V prohlubni pod vápencovou deskou ležel klenotnický váček, Šimek si musel lehnout na břicho a natáhnout ruku, choval se však neopatrně, zavadil o jeden z nepříliš stabilních heverů, ten se zvrátil a kámen drtivou tíhou přibil doktora k zemi. V prvním okamžiku si ještě neuvědomoval bolest. Trvalo hodnou chvíli, než pochopil, že z téhle strašlivé pasti se už nikdy nedostane a že spolu s krví vytékající z rozdrceného ramene mizí ze života všechno. Docela poslední myšlenky měly ráz pochybností. Možná ty Horáčkovy sny opravdu něco znamenaly. Třeba skutečně existují varovná proroctví a za bariérou času leží tichý svět mrtvých. Ostatně, napadlo ho se zbytkem staré ironie, je-li tomu skutečně tak, náramně brzy to pozná.


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |