POLICISTA 8/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra psychologie |
PSYCHOLOGICKÉ POZADÍ DEMONSTRACÍ
Zákroky vůči agresivním hloučkům pohybujícím se uvnitř davu patří k nejméně příjemným policejním úkolům. Policisté je vnímají jako krajně problematické a nepředvídatelené, jak pokud jde o samotný průběh celé akce, tak i co do následků zákroku a jeho vyhodnocení policejním a resortním vedením i veřejností.
Také policejní časopisy se tomuto tématu příliš nevěnují. Odborné informace vysvětlující svébytnou dynamiku demonstrací nejsou běžně dostupné. Existují sice sociálně psychologické studie davu. Z těch nejznámějších je možné jmenovat práce např. Le Bona (1895), Ortega y Gassetta (1930) či Smelsera (1962). Jejich díla představují sice nesmírně zajímavou četbu, pro úzká policejní hlediska jsou však přece jenom málo využitelná. V tomto příspěvku chci proto nabídnout některé psychologické postřehy a podněty, které by mohly zajímat policejní terén pravě nyní, když se připravujeme na zářijové zasedání MMF v Praze.
DEMO JE NORMÁLNÍ SITUACE
V očích policie mají demonstrace z mnoha důvodů punc vyjimečné a mimořádné situace, nicméně představují typickou policejní událost, která je stejně stará jako policie sama. Policie se s různými podobami hromadného (též masového) vystoupení lidí na veřejnosti setkává ( a také utkává) od svého vzniku. Jinak řečeno policie je právě ta složka společnosti, do jejíž kompetence demonstrace spadají. Z toho plynou dvě podstatné okolnosti:
Každou demonstraci lze charakterizovat mnoha znaky. Pro policii jsou podstatné dva: počet lidí a konfliktnost.
Demonstrace jsou pro policii vždy obtížnou "zakázkou", nicméně asitence policie u demonstrací je přirozená. I policisté by měli přesně vědět, že na místě jsou ze dvou důvodů:
V ČEM JE JÁDRO PROBLÉMU?
Demonstrace má vpodstatě povahu symbolického aktu, chce vyslat určité poselství. To, proti čemu je demonstrováno (např. politika Mezinárodního měnového fondu), je napadáno v symbolické podobě. K tomu slouží transparenty, projevy řečníků a další výrazové prostředky jako např. blokáda sezením, pískání na píšťalky, cinkání klíčů atd.
Jenže každý výraz protestu a nesouhlasu má nejen symbolický charakter (vysílá poselství) ale má také faktickou, hmotnou povahu. Blokáda sezením prezentuje na symbolické urovni nesouhlas či odpor proti něčemu, ale na faktické, hmotné úrovni může jít o přestupek či dokonce trestný čin. Policie je zvyklá pracovat s evidentními fakty, při zvládání demonstrací se však dostává do šedé zóny, ve které se mísí symbolický a faktický dopad určitého jednání. Právě tato dvojjakost každé demonstrace bývá zdrojem značných potíží a problémů, které policie na místě obvykle řeší. Tam, kde se policii nepodaří balancovat na tenké hraně mezi demonstrativností a protiprávností hrozí totiž eskalace násilí. Zvládáním těchto situací se zabývá krizový management.
ESKALACE
Eskalace neboli výbuchy násilí mohou být náhodné (neplánované) a záměrné (připravené a proorganizované). Dříve byla eskalace přisuzována především tzv. startérům, dnes se předpokládá, že vysvětlení je složitější. Přijímáme tvrzení, že nepokoje a násilné vyústění demonstrace je produktem všech zúčastněných stran! Především policie a demonstranti jako hlavní aktéři děje jsou zmiňováni na prvním místě jako původci eskalace (stupňování) napětí až k otevřeným útokům na majetek či osoby. K dalším zdrojům eskalace mohou patřit média, politici, společenské organizace apod.
Princip eskalace je jednoduchý: jedna strana (nejčastěji jde skutečně o ohraničené skupinky startérů) vyprovokuje konflikt, druhá strana (policie) ho promptně akceptuje. Situace se stává málo přehledná, eskalace běží naplno, dochází k verbálním útokům, fyzickým půtkám, zakládají se požáry, ničí se majetek.
K běžnému obrazu pak patří různé protipolicejní provokace (skandované hanlivé výrazy, fyzické útoky na jednotlivé policisty). Je samozřejmé, že takové aktivity zvyšují napětí, startují silné emoce na obou stranách. Vystupňovat nepřátelství může být ovšem cílem. Vzrůstá tak pravděpodobnost, že policie zareaguje podrážděně a přežene zákrok vůči agresivním demonstantům. Je téměř pravidlem, že pak se uplatní tzv. solidarizační efekt veřejnosti s oběťmi "policejní brutality". Reakce policie je veřejností vnímána jako příliš tvrdá, obrazy srážek demonstrantů s policii, které prezentují média, posilují obvykle toto kritické vyladění. Demonstranti se téměř vždy mohou spolehnout na sympatizující média, nezávislé iniciativy, hnutí.
Některé skupinky mohou programově usilovat o střet s policií, neboť jim to přináší výhody. Záměrné výtržnictví totiž spolehlivě přiláká pozornost médií, a tím i veřejnosti. Z toho plyne zajímavé konstatování: za eskalací může být program, úmysl a násilnosti mohou být i věcí racionální úvahy. Eskalace nemusí být nutně plodem vybičovaných emocí, i když to tak na první pohled může vypadat. Na začátku bývá role emocí spíše přeceňována, v průběhu demostrace však mívá policie tendenci emoce i pravděpodobnost infekce (rychlého šíření) emocí v davu naopak podceňovat. Důsledkem jsou chyby v postupu policie na místě.
Zákrok v emocionálně nabité atmosféře je samozřejmě mnohem těžší, přítomní policisté nerozumějí solidarizačním efektům původně neutrálních přihlížejících s agresory, ztrácí vnitřní distanc od aktuálního dění, může skutečně dojít k excesům i na straně policie.
Je zřejmé, že emoce mají v průběhu demostrací svou vlastní dynamiku. K jejich stupňování dochází až v průběhu akce, k emocionálnímu napětí přispívají především rytmizující a jednotící rituály. K vzedmutí emocí napomáhá také tzv. efekt jasně vyhraněné fronty. V podstatě jde o místa, kde proti sobě zablokovaně stojí řečeno novinářským jazykem tzv. policejní těžkooděnci a zdánlivě či fakticky bezbranní demonstranti. Tato místa lze považovat za riskantní zvláště tehdy, jestliže mezi oběma stranami neexistuje komunikace. Není-li připravena policie v těchto momentech psychologicky účinně komunikovat pomocí svých vytrénovaných "spíkrů" (vyjednávačů), je eskalace velmi pravděpodobná. Je totiž nutné počítat se známou psychologickou poučkou, že v extrémních situacích jsou stejně pravděpodobné obě krajní polohy cítění - vztek i strach. Přítomnost přezbrojených policistů může nejen odstrašit či odradit, ale může také spustit slepou agresi. Záleží na dalších okolnostech.
Hlavním zdrojem násilných akcí při demonstracích je nepřátelský a konfrontační postoj. Důležitým signálem pro potenciální překlopení se pokojné demonstrace v násilnou je neochota komunikovat při přípravách, ale i v průběhu samotné demonstrace. Další signály eskalace jsou spojeny již se samotným děním v průběhu demonstrace a patří k nim
Vše, co vsugerovává demonstrujícím pocit síly a bezpečí (anonymity), může přispívat k eskalaci. Zvláštní pozornost je také třeba věnovat místům s tradicí. Na místech, kde již dříve probíhaly pověstné střety demonstrantů s policií, bývají demonstrace vždy problematičtější. V této souvislosti se mluví o městech, která mají svou "demo-scénu".
Vedle již zmíněných souvislostí je vhodné upozornit na psychologické efekty plynoucí z trasy demonstrace. Pocit bezpečí a síly může plynout také z dispozic konkrétního místa. Plot, zeď nebo hradby jsou přímo ideálním místem, z poza kterého lze na policisty bezpečně útočit verbálně i fyzicky. Taková místa patří k potenciálním ohniskům násilných projevů.
Každá demonstrace je složena s různých skupin účastníků. Zejména početně velké demonstrace mají svou vnitřní strukturu. Účastníci se mohou svými cíli, pocity a představami o průběhu demonstrace značně lišit. Obvykle jen malá část přítomných usiluje o střet. Tyto rizikové osoby bývají nápadné svou příslušností k určitým skupinám či svou příslušností k extrémní scéně.
Z psychologických prostředků pro usměrňování a ovlivňování demonstrujících lze zmínit především komunikaci prostřednictvím megafonu. Dobře volená komunikace může: ovlivnit atmosféru na místě a přispět k uvolnění napětí, může vysvětlit správné důvody asistence policie, učinit policejní postup srozumitelný, zabránit fámám i panice atd. Komunikace v těchto situacích není samozřejmě jednoduchou záležitostí. I tady platí obecná pravidla. Příjem zprávy závisí na vlastnostech mluvčího, především zda je příjemcům sympatický a zda je pro ně věrohodný. Se sympatiemi policejní mluvčí v těchto situacích počítat nemůže, zbývá tedy důvěryhodnost. Kredit si policie může získat tím, že dodržuje svoji roli, postupuje podle jasných pravidel (zákonů), v každém okamžiku jedná férově a nepředpojatě, její akce jsou pro demonstranty transparentní, očekávatelné. Komunikace megafonem musí být korektní (například důsledně dodržovat oslovení "dámy a pánové, mluví k vám policie..."), musí nabízet konkrétní a srozumitelné informace či pokyny (např."... všichni máme zájem, aby průvod pokračoval, bude dobré, abyste v prvních řadách pokračovali dál...."). Demonstranti často policii nevěří, nesouhlasí s tím, oč usiluje, její hlášení mohou být proto bojkotována pískotem nebo jejich megafonem. Z toho plyne, že komunikace s demonstranty v průběhu akce vyžaduje speciálně připravené policisty, dovednosti obratně používat megafonová hlášení a výzvy nejsou automaticky dány, vyžadují trénink a zkušenost. V podstatě jde o podobnou komunikační situaci, jakou je vyjednávání.
SHRNUTÍ
Snahou policie je předcházet vyhroceným situacím. Strategie deeskalace ovšem neznamená, že policie bude pouze pasivně přihlížet. K hlavním prostředkům účinného zvládnutí demonstrací ze strany policie před i v průběhu akce patří:
Poslední doporučení platí zejména pro policisty zařazené v jednotkách, které se specializují na demonstrace a psychologicky podobné situace. Hromadné situace může policie dobře zvládnout, když její vlastní lidé lépe porozumí psychologickému pozadí těchto událostí. Policisté nasazovaní do podobných akcí by měli mít správný náhled na demonstrující občany. Musí být schopni na místě rozlišovat a nevnímat demonstranty jako nediferencovanou masu potenciálních výtržníků. Ekologické aktivity podmíněné strachem o životní prostředí a subjektivním pocitem občanské zodpovědnosti mohou obsahovat jiná rizika a vyžadovat jinou policejní strategii než zvládání demonstrací mladých extremistů. Kromě toho by měli policisté rozumět změnám chování jedince v davu. Měli by počítat s emocionální vypjatostí, která způsobuje labilitu či vrtkavost situace. Nálada v davu se může rychle měnit, pocit síly může kulminovat do silného optimismu, stejně tak může nastat opak, davová nálada sklouzne do bezradnosti, strachu. Negativní emoce pak zvyšují rizika výbuchů agrese.
PhDr. Ludmila Čírtková, Csc.
Literatura: