POLICISTA 8/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
Na červených papírových deskách vyšetřovacího spisu je napsán letopočet 1962. Z hlubin zapomnění se možná vybaví některé události toho roku. Na mistrovství světa v Chile získali českoslovenští fotbalisté stříbro a ve finále dokonce chvíli nad Brazílií vedli nádherným gólem Josefa Masopusta. A také k celosvětové katastrofě bylo tenkrát náramně blízko, Kubánská krize byla zřejmě nejvyhrocenějším konfliktem studené války. Vedle tak dramatických záležitostí působí stručná zprávička otištěná ve Večerní Praze téměř nicotně.
Z balkonové terasy činžovního domu v Radlicích včera po setmění spadl jedenatřicetiletý Václav S. Utrpěným zraněním na místě podlehl a po příčinách, které způsobily neštěstí, se pátrá.
Pátralo, a nutno uznat, že pečlivě. Při prohlídce bytu Václava Srnečka se sice žádný dopis na rozloučenou objevit nepodařilo, mechanoskopická expertiza zámku na dveřích však vyloučila otevření nepravým klíčem. Podle výpovědí nájemníků byl soused v poslední době prý poněkud smutný a zádumčivý.
Pan Srneček pracoval jako opravář televizorů, což bylo v šedesátých letech velmi vážené a lukrativní povolání, zůstával svobodný a ve čtvrti byl považován za výhodnou partii.
"Jo," vypovídala domovnice, "občas si domů nějaký slečny vodil, jenže s žádnou to nevydržel moc dlouho. Ale jinak to byl moc pořádnej pán."
Pořádný smutný pán zatím ležel na pitevním stole Ústavu soudního lékařství a zpráva profesora Tesaře působila jako bomba. Ukázalo se totiž, že Václava Srnečka usmrtila malorážková olověná střela, která pronikla do těla těsně nad ohryzkem a roztříštila druhý krční obratel. Zranění způsobená pádem z patnáctimetrové výšky už nejevila vitální reakce, tělo z terasy tedy padalo mrtvé.
Vyšetřování převzalo oddělení násilných trestných činů a proslulý kriminalista Jaroslav Zahrádka na radlický případ později vzpomínal:
"Mrtvý televizní opravář byl pozoruhodně technicky nadaný člověk, v té době se říkalo zlepšovatel. Za několik úspěšných nápadů dostal relativně dost velkou odměnu, jako jeden z mála lidí v ulici si pořídil automobil, obecně se o něm vědělo, že má dost peněz. S loupežnou vraždou jsme proto počítali už od začátku, a když se ukázalo, že vkladní knížka na doručitele s téměř padesátitisícovou částkou byla vybrána den po smrti, začínalo být jasno."
Výpověď úřednice spořitelny, která si na chlapíka inkasujícího Srnečkovy úspory matně vzpomínala, zabírá skoro celou strojopisnou stránku. Popis je však rozporný a zmatený, jediný poznatek spočívá v tvrzení, že šlo o velmi mladého člověka.
"Byl to prostě takovej kluk..."
Policisté obcházeli byt po bytu, dům od domu a pomalu pronikali do zaběhnutého života a zvyků předměstské pražské čtvrti. Banality, pomluvy, drobná tajemství. To nedůležitější sdělení bylo klukovské.
"Scházejí se v Lesejčku. Opravdu. Voni tam mají takovou střelnici, víte?"
"Kdo?"
"Přece cihelňáci."
Šlo o dětskou partu složenou z chlapců bydlících nedaleko bývalé cihelny a Jaroslav Zahrádka, veden konkurenční tlupou z Malvazinek, se šel na místo střeleckých pokusů podívat. Les ve svazích Mravenčího vrchu představoval ideální prostředí pro tajné hrátky všeho druhu, v jeho nejzapadlejším okraji byl na kmeni starého javoru křídou namalovaný terč. Drobné jizvy v kůře mapovaly místa jednotlivých zásahů.
Major vyndal kapesní nůž, zaryl špičkou do dřeva a vydloubl drobnou střelu.
"Tak co vy na to? Kecal jsem?"
"Nekecal," přikývl Jaroslav Zahrádka. O čtvrt hodiny později byl na místě kriminalistický technik a vydoloval ze stromu podobných střel skoro dvacet. Olověné malorážkové projektily nejsou pro balistickou expertizu příliš ideální, neboť se snadno deformují, nicméně materiálu bylo víc než dost.
Odborný posudek jednoznačně potvrdil, že střely z lesa i kousek olova vyoperovaný z mrtvého těla v Ústavu soudního lékařství byly vypáleny ze stejné zbraně. A ještě něco. Rýhy na projektilu neodpovídaly běžně používaným drážkám, hlaveň byla zřejmě převrtaná, zdálo se pravděpodobné, že jde o domáckou úpravu klasické vzduchovky.
To ostatní už byla běžně používaná rutina. Vytáhlý šéf party cihelňáků, sedmnáctiletý Alois Zvěřina, byl zadržen, při prohlídce bytu, v němž žil spolu s rodiči, byla nalezena nelegálně upravená vzduchová pistole, krabička nábojů typu long rifle a poměrně značné množství peněz.
"Bylo mi toho kluka skoro líto," vyprávěl Jaroslav Zahrádka. "Poplašený pohled, přeskakující hlas, zpocené ruce. Nedokázal by nic utajit, ani kdyby chtěl. On se však zoufale potřeboval vypovídat."
Mladíček spustil už ve služebním automobilu, protokol o jeho výslechu je téměř doslovný, i po tolika letech je na něm znát chvat, s nímž nezletilý pachatel diktoval své přiznání.
Je to hrozný, fakt, prostě se to nepovedlo. Párkrát jsme s klukama prolejzali půdy okolních domů a já si všiml, že kominický lávky jsou tak propojený, že se přes ně člověk snadno dostane z baráku na barák. Přelízt na terasu u Srnečka bylo docela jednoduchý a balkonový dveře nechával v létě otevřený. Jasně, říkalo se o něm, že má spoustu peněz, ale já byl spíš zvědavej, chtěl jsem se tam prostě podívat, žejo. Nemusíte mi věřit, ale kdyby to tak blbě nedopadlo, asi bych nic neukradl.
Dycky ve čtvrtek chodil do hospody U svatý Anny na mariáš, to věděl každej, jenže tentokrát se hráči nesešli, chyběl třetí, a tak se halt vrátil dřív a nachytal mě. Hned se rozkřičel, že mě dá sebrat, chtěl jsem vzít roha, ale chytil mě a začal fackovat. Já tu bouchačku vytáhl, jen aby mě nechal. Pak to spustilo a bylo po všem...
Měl jsem hroznej strach, čekal jsem až do tmy, a pak ho hodil dolů do dvora, aby to vypadalo, že skočil sám. Byl děsně těžkej, vůbec jsem ho nemohl přes to zábradlí převalit. Pak jsem zdrhnul...
Jo, ještě dodávám, že jsem tam vzal tu vkladní knížku. Ne před tím, ale až po tom všem. Udělal jsem to prostě proto, že kdybych ji neukradl, tak by ta smrt byla vlastně úplně zbytečná, ne?"
Datum a lety vybledlý podpis na stránkách zažloutlého papíru. Necelé dva měsíce po skončení vyšetřování, z dnešního hlediska tedy po pozoruhodně krátké době, proběhl soud. Při výměře trestu bylo použito paragrafu 79 trestního zákona, který nezletilým pachatelům snižuje příslušnou sazbu na polovinu. Alois Zvěřina byl tedy poslán do nápravného ústavu pro mladistvé na pět let.
Čas odnesl dvaašedesátý rok, stářím zšedlo chilské stříbro a bitevní lodi, které kdysi v Karibském moři vzbuzovaly děs, jsou dávno ve starém železe. I smutný předměstský případ upadl v zapomnění. Tedy téměř.
V roce 1995, to bylo Jaroslavu Zahrádkovi 83 let a v novinách se často objevovaly jeho vzpomínky, přišel penzionovanému kriminalistovi dopis.
Radlický mladíček z bývalé party cihelňáků dovršil padesátku a v jakémsi životním bilancování se obrátil na detektiva, kterého si pamatoval. Nebyl to hořký list, vlastně šlo jen o trochu rozpačité pokračování příběhu, jehož první část měla ráz kriminální.
Když mě propustili, bezpečně jsem věděl jen jedno, že už se nikdy nechci za mříže vrátit. Rád bych Vám sdělil, že se mi to povedlo. Ve vězení jsem se vyučil truhlářem, spoustu roků jsem pracoval ve fabrice na nábytek a ještě před listopadem, v osmdesátých letech, jsem si zařídil malou dílnu. Práce je dost a vede se mi docela dobře. Mám dvě děti, kluk studuje vysokou školu, dcerka se nedávno vdala a čeká rodinu. Chápu, že Vás takové věci asi moc nezajímají, ale stejně bych byl rád, abyste to věděl, i když si už na mne asi nepamatujete. Já na Vás vzpomínám docela rád...
Sluší se poznamenat, že major Zahrádka odepsal, později se oba pánové, detektiv i bývalý pachatel, několikrát sešli a vyprávěli si o starých zmizelých časech. Když začátkem roku 1996 Jaroslav zemřel, přišla se s ním na Olšany rozloučit velká spousta lidí, byl tam výkvět kriminalistických odborníků posledních let. A v tom zástupu postával i tichý nenápadný truhlář, který se kdysi dávno, v Radlicích, chlubil před místními kluky vzduchovou pistolí předělanou na malorážkové náboje.
jr
Slovo na závěr Hezkých holek je šlakovitě málo, avšak jsou, děl mistr Antonín Důra ve Vančurově Rozmarném létě a podobný výrok by se dal použít i na zločince, kteří prošli kriminálem a po návratu na svobodu už žijí slušným a řádným životem. Není jich mnoho, ale jsou. Málokdo si však uvědomuje, jak nesnadné je spojení trestu s působením výchovným a kolik odborníků na celém světě se touto záležitostí zabývá. Časy jednoduchých makarenkovských receptů jsou ty tam, sociální kurátoři, psychologové, kněží, sexuologové nebo právníci, ti všichni se pokoušejí nějak snížit recidivu úmyslných trestných činů a statistický posun o jedno jediné procento je úspěch víc než vydřený. V poslední době se objevila řada nevšedních metod a nápadů, vedle nejrůznější škály podmíněných či náhradních trestů je to například i razantní zpřísnění pobytu ve věznici, takzvaná šoková vazba zkoušená na prvotrestaných delikventech ve Spojených státech. Celkově nižší trest je vyvážen téměř neúnosným drilem, vězni mají šestnáctihodinový pracovní den, který prožijí v poklusu a v řevu rozkazů. Soudí se, že metoda dokáže mladým pachatelům trestných činů přinést do chaotických a bezcílných životů režim a pořádek, a dosud zjištěné výsledky jsou poměrně optimistické. Nicméně na opravdu objektivní zhodnocení si budeme muset počkat pár desítek let, podobně, jako v našem příběhu. Zkrátka, preventivní pracovníci v oblasti vězeňství rozhodně nezahálejí a myslím, že by si jejich práce zasloužila větší uznání a pozornost. Radosti moc neužijí. Koneckonců i drsného feldkuráta Katze potěšil jeden jediný polepšený hříšník. JUDr. Petr Spilka, |