POLICISTA  8/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét

Desátý rok obléhání Tróje dohořela na pláni před hradbami hranice s tělem Patroklovým a rychlonohý Achilleus uspořádal na počest mrtvého přítele slavnostní sportovní hry. Na nich, pochopitelně, nemohl chybět zápas.
- V náručí pevnou paží se jeden druhého chytli, podobni střešním trámům, jež proslulý zaklínil tesař na domě velké výšky, by vyhnul se návalu větrů...
Tak popisuje Homér klání Odyssea s Aiantem zřejmě v nejstarší sportovní reportáži v dějinách lidstva.

Na prvních historicky doložených olympijských hrách se podle kusých písemných památek závodilo pouze v běhu, ale už na těch patnáctých, z roku 720 před naším letopočtem, byl zařazen pětiboj (penthátlon) skládající se z běhu, skoku, hodu diskem, hodu oštěpem a ze zápasu.

O významu starověkých her svědčí i rozsáhlé přípravy, které jim předcházely. Dlouho před jejich počátkem se rozjeli poslové po celém řeckém světě, zvali soutěžící i diváky z jednotlivých států a pro klidný průběh sportovních soutěží i pokojný návrat účastníků vyhlašovali boží mír, jehož porušení bylo trestáno nejpřísnějšími tresty.

"Škoda," poznamenal Petr Kment, "že právě tohle opatření se v nové době obnovit nepodařilo. Během první i druhé světové války musel všeobecnému zabíjení ustoupit sport a olympijské hry se nekonaly."

* * *

Vypráví se, že když se v srpnu roku dvaačtyřicet Petr Kment narodil, rodinný lékař si prohlédl ramena i kolínka nemluvněte, uznale mlaskl a prohlásil: Tohle bude jednou pořízek, počítejte maminko s tím, že bude vážit přes metrák.

Bez ohledu na hladová léta válečná a poválečná, Petr podle doktorského proroctví rostl a mohutněl, když se Kmentovi přestěhovali z Nuslí do samého středu Prahy na Václavské náměstí, převyšoval už své vrstevníky o hlavu a školní lavice mu byla úzká.

"Věříte," usmál se zápasník, "že jsem v dětských rvačkách většinou prohrával? Kluci byli rychlejší a mrštnější, když bylo nejhůř, tak utekli, a já je při své váze nechytil."

Vodičkova ani Jindřišská ulice nepředstavovaly příliš ideální místo pro klukovské hry, maminka měla ustavičný strach, že Petr skončí pod koly auta nebo tramvaje, táta, který kdysi boxoval, měl zase pocit, že by potomek mohl začít dělat nějaký pořádný sport. Jednou, docela náhodou, potkal tatínek kamaráda Karla Kvačka, zápasnického trenéra, kterého neviděl snad čtvrt století. Během vzpomínek a vyprávění přišla řeč na kluka, a ten starý přítel povídal: Tak ho popadni a přiveď k nám, uvidíme, co v něm je.

Petru Kmentovi bylo třináct let a ve chvíli, kdy v otcově doprovodu poprvé vstoupil do tělocvičny Rudé hvězdy Praha, si ani v nejmenším neuvědomoval, jak osudově poznamená tahle návštěva jeho celý další život. V Karlíně za Invalidovnou se scházeli vzpěrači, boxeři, dokonce i fotbalisté tu měli své hřiště, novopečeného sportovce však nejvíc lákala zápasnické žíněnka. První chvaty, pády, porážky - a občas také radost z vítězství. O šest let později už byl Petr Kment v reprezentačním týmu, zpočátku představoval velkou nadějí volného stylu, ale operace menisku po opakovaném zranění jej přesměrovala na zápas řecko-římský.

Deset medailí z nevyšších světových soutěží, tři olympiády, patnáct let státní reprezentace. Takový výkonnostní vrchol představoval rok 1968, tehdy Petr Kment ve finále evropského šampionátu porazil svého dlouholetého rivala Maďara Istvána Kozmu a stal se mistrem Evropy, krátce potom si z Mexika přivezl olympijský bronz.

"Vidíte, a zrovna tahle mexická medaile byla vlastně velice smůlovatá. Ještě něž se začalo, při tréninku s jedním švédským volnostylařem jsem si zranil rameno, doktoři mě jednoznačně posílali domů, ale já se vzepřel, podepsal revers a nastoupil. Dařilo se, i když zranění pořádně bolelo, jenže ve chvíli, kdy jsem vybojoval třetí místo, vedoucí výpravy řekli jednoznačně dost a šli mě z další soutěže odhlásit. Snad to bylo rozumné, tenkrát ovšem jsem vzteky málem brečel. Pamatuju, jak za mnou zašel István Kozma, podal mi ruku a povídal, že děkuje za zlato, protože kdybych proti němu nastoupil, tak by asi nevyhrál. Pár obyčejných slov, ale člověka takové uznání od soupeře dovede potěšit."

Z Mexika si Petr Kment přivezl nejen medaili, ale i infekční žloutenku, což pro vrcholového sportovce znamená nekonečně dlouhou tréninkovou pauzu.

"Po letech zůstanou v paměti jen takové nepodstatné detaily, tehdy například byli v nemocničním infekčním pavilonu pacienti od návštěv odděleni sklem, takže na sebe všichni museli trochu křičet. Za mnou přišla maminka a celá zděšená několikrát opakovala jak strašně jsem zhubl. Lidé si mě zvědavě prohlíželi, já stál za tím výkladem a vážil sto patnáct kilo."

* * *

Tokio, Mexiko, Mnichov. Na čtvrtou olympiádu do Montrealu v roce 1976 se už Petr Kment nechystal. Skončil s reprezentací a pustil se do dálkového studia Fakulty tělesné výchovy a sportu.

"Řekl bych, že dělat školu po třicítce je docela jiné, než když je vám dvacet. Dávná lehkomyslnost je ta tam, člověk se učit chce, protože naprosto jasně ví, že to bude ve své práci potřebovat. K tomu se připojí normální chlapská ješitnost, nesnesete prostě představu, aby o vás někdo po zkoušce říkal - no jo, sportovec byl dobrý, ale hlava je to prázdná. A do třetice tu hraje roli i jistá odpovědnost k zaměstnavateli, když už vám někdo studium umožnil, nemůžete ho zklamat a někdy v polovině celou záležitost vzdát.

Tehdy jsem měl spoustu trenérské práce, doma mi dorůstaly děti, a tak na nějaké pořádné učení zůstaly pozdní večery a noci. Ale nestěžuju si, bylo to svým způsobem náramně hezké, na školu mám ty nejlepší vzpomínky a zůstala mi z té doby spousta dobrých kamarádů."

V roce devatenáct set osmdesát Petr Kment fakultu absolvoval, o dva roky později obhájil doktorát. Dlouho vedl juniorskou reprezentaci, což mu bylo velice blízké, už v osmašedesátém asistoval při vzniku sportovní zápasnické třídy, kterou v průběhu let prošla řada budoucích reprezentantů a medailistů, řídil oddíl zápasu Rudé hvězdy i pozdějšího Olympu. A přitom si tak trochu pro sebe sbíral zajímavé historky ze světových šampionátů a z olympijských her, měl totiž pocit, že by se jednou prožité události neměly zapomenout nebo jen proměnit do suché podoby tabulek a celkových výsledků.

Na podzim loňského roku se z koníčka stalo řemeslo, Petr Kment dostal za úkol vedle zabezpečování velkých mezinárodních sportovních akcí také dbát o všechny sporty v rámci ministerstva vnitra z hlediska mediálního. Tiskové zpravodajství, vlastní časopis, příprava stránek na Internetu. A tak se dlouho připravovaná galerie olympioniků pomalu dostává do světa.

"Pochopitelně to nedělám sám, mám řadu dobrých spolupracovníků, stejně jako neběží o žádný originální nápad, něco podobného už se v různých verzích dělalo mnohokrát. Přesto ale mám z těch přibývajících sportovních medailonků docela radost."

Zápasník, student, doktor, novinář. Velikánský muž sedí u titěrně vyhlížející klávesnice počítače a pracně převádí předem připravené texty do internetové podoby zvané html. Nijak zvlášť jej to neděsí, neboť, jak sám říká, učit se něco nového je vždycky zábavné.

* * *

Sport je drama ve stavu zrodu, příběh, jenž elektrizuje diváky na stadionech stejně dneska, jako před staletími. Například Homérem popsaný závod vozatajů se mohl docela snadno odehrát ve Velké Chuchli včera, a ne kdysi dávno na úsvitu věků.

- Povozy některou chvíli se
živné držely země,
jindy zas skákaly k výši,
až do vzduchu -
vozkové jejich vztyčeni
na vozích stáli,
a každému bušilo srdce,
neboť zvítězit prahli,
a každý pobízel koně,
kteří pádili vpřed -
mrak prachu se v rovině
zdvíhal.

"Mimochodem," podotkl Petr Kment, "sluší se doplnit, že zápas Odyssea s Aiantem tenkrát před branami Tróje skončil nerozhodně."

Antonín Jirotka  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |